Dnešním kázáním uzavíráme sérii o DNA sboru. Hovořili jsme tento měsíc o tom, co dělá tento konkrétní sbor Apoštolské církve tím, čím je. 

Pokud jste neměli možnost jejich kázání slyšet, chci vás moc povzbudit, abyste si je pustili ze záznamu – na spotify nebo youtube, protože pokud si chcete udělat obrázek o tom, kam tento sbor směřuje, o co mu jde, v této sérii jsme se pokusili to pro vás shrnout. 

Jsme tedy ELEVATE, shromáždění, které se řadí pod státem rozpoznanou Apoštolskou církev a naším cílem je být církví, které budete rozumět. To neznamená, že od nás sem tam neuslyšíte nějakou tu křesťanskou hantýrku, jde nám spíš o to, abyste věděli, proč se scházíme, proč žijeme jak žijeme, proč děláme, co děláme a kam to celé směřuje. 

Říkáme si ELEVATE a to nejen proto, že je trendem pojmenovat sbor anglickým názvem (wink wink), ale hlavně proto, že chceme naplnit význam tohoto slova – když se podíváte na logo našeho sboru, vidíte siluetu budějckého náměstí a pod ní slovo ELEVATE. Toto logo obsahuje naši vizi – chceme vyvýšit Boží jméno v tomto městě. 

Toužíme a modlíme se, abychom jako církev v tomto městě mohli být nápomocní, aby naše dlaně byly otevřené směrem k potřebným a abychom vždy byli připraveni vydat svědectví o Božím království. 

A o tom budeme hovořit i dnes – měli  bychom se zaměřit na to, jaký úkol máme v kontextu společnosti, ve které žijeme. 

Co mám, to ti dám?

Název dnešního kázání nebyl úplně v mé moci, protože kážeme sérii, ale mnozí z vás možná už ví, že se jedná o slova apoštola Petra, když hovořil s ochrnutým člověkem. Ten člověk dlouho žebral u vchodu do židovského chrámu a i po apoštolu Petrovi chtěl peníze, když procházel kolem něj. Petr na toho člověka ale zareagoval velmi netradičně, řekl mu: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ (Sk 3,6) Ten nemocný člověk byl na místě uzdraven, vyskočil na nohy a chválil Boha. 

Než si vyprávění o této události společně přečteme, připomeňme si, že se jedná o období počátků církve, která byla definitivně ustanovena dnem letnic, o kterém si můžeme číst ve druhé kapitole – tuším, že jsem posledně kázala právě o tom. 

Petr a Jan jsou tedy v plné službě evangeliu, nasazeni jako apoštolové, kteří po celém Jeruzalémě šíří dobrou zprávu o Ježíšově vzkříšení. Víme, že po dni letnic se konkrétně na apoštolu Petrovi silně projevilo, že byl naplněný Duchem Božím a mluvil o Ježíši odvážně a směle k velkému davu (Sk 2,14 vv). Vyprávění o tom tedy v knize Skutků předchází tomu, co si teď společně přečteme. 

Celá pasáž Sk 3,1-12: 

• Petr a Jan šli o třetí hodině do chrámu k odpolední modlitbě.
• Právě tam přinášeli nějakého člověka, chromého od narození; každý den ho posadili u chrámové brány, které se říká Krásná, aby prosil o almužnu ty, kdo tam vcházeli.
• Když viděl přicházet do chrámu Petra a Jana, prosil také je o almužnu. 
• Petr spolu s Janem na něj upřeli zrak a řekli: „Pohleď na nás!“ 
• Obrátil se k nim a čekal, že od nich něco dostane. 
• Petr však řekl: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ 

• Vzal ho za pravou ruku a pomáhal mu vstát; a vtom se chromému zpevnily klouby, vyskočil na nohy, vzpřímil se a začal chodit. 
• Vešel s nimi do chrámu, chodil, skákal radostí a chválil Boha. 
• A všichni ho viděli, jak chodí a chválí Boha. 
• Když poznali, že je to ten, co sedal a žebral před chrámem u Krásné brány, žasli a byli u vytržení nad tím, co se stalo. 
• Protože se držel Petra a Jana, všichni se k nim v úžasu sběhli do sloupoví, kterému se říká Šalomounovo. 
• Když to Petr viděl, promluvil k lidu…

Pak následuje Petrova další, velmi mocná řeč, její přímý výsledek ale vyprávění ve Skutcích nepopisuje jako obrácení dalších davů k Ježíši, ale vlastně tam dochází k prvnímu oficiálnímu konfliktu mezi křesťanskou církví a židovským náboženstvím, protože Petr a Jan musí jít “na kobereček” před jeruzalémské představitele židů. 

Vraťme se ale k setkání s chromým člověkem. 

Jedná se o opravdu silnou událost z několika důvodů, které bych vám chtěla přiblížit, ale abych se k tomu dostala, chci následující část kázání rozdělit na poloviny. První se bude týkat recipienta toho zázraku, onoho ochrnutého, který byl uzdraven. Druhá se pak bude týkat toho, skrze kterého se celý zázrak stal, tedy apoštola Petra. 

Proto, pokud jste tu poprvé, nebo posloucháte toto kázání ze záznamu a nemáte zkušenost s církví, dobře nastražte uši u první části, protože se týká zejména vás. Ve druhé části zbystří zase ti, kteří už v církvi nějakou dobu žijí. Nebráním vám ovšem poslouchat celou dobu stejně pozorně 😀

Ochrnutý

O tom ochrnutém člověku máme z dané pasáže několik informací. 

• Jednak víme, že ho tam přinášeli každý den jeho známí, příbuzní nebo přátelé. (v. 2)
• Z následující kapitoly víme, že mu bylo už 40 let a byl chromý od narození (4,22).
• U Krásné brány v jeruzalémském Herodově chrámu sedával každý den a prosil o almužnu

Lidé v jeho situaci tehdy neměli sociální systém, který by se o ně staral, nemohli čeprat výhody nebo si chodit pro invalidní důchod. 

Mohli jen spoléhat na pomoc ostatních, zejména příbuzných, nebo těch, kteří jim hodili pár drobných. 

Tento muž tak prožil celý život a dost pravděpodobně sedával u brány i tehdy, kdy v Jeruzalémě působil Ježíš – nebyl ale mezi těmi, které Ježíš zázračně uzdravil svou mocí.

Není to zajímavé? Ježíš uzdravil možná stovky nemocných, ale notoricky známého chromého od Krásné brány, kterého pravděpodobně znalo celé město, toho neuzdravil. Jeho plán s ním byl jiný, než bychom čekali.  

Z uvedené pasáže také vidíme, že ten ochrnutý se zdá být smířený se svým osudem, když sedává u brány a prosí o peníze. 

Když se setkává s Petrem a Janem, střetávají se dva světy – svět člověka nemocného, který žije na okraji společnosti a dělá jedinou věc, kterou považuje za smysluplnou – získává peníze na obživu, aby si udržel určitou životní úroveň, byť v porovnání s jinými není nijak světová. 

Tento ochrnutý člověk nahlíží svůj problém z pragmatické stránky. 

Apoštol Petr, který ještě nedávno na věci nahlížel podobně – vzpomeňme si, že krátce po Ježíšově vzkříšení šel znovu lovit ryby a Ježíš mu musel připomenout jeho povolání – tak tento apoštol má po letnicích úplně proměněný pohled. Materiální a pragmatická stránka věci jej nemůže zajímat méně a konfrontuje ochrnutého člověka s přístupem duchovním. 

Ochrnutý člověk ale očividně tento duchovní přístup ke své situaci přijímá, protože když je uzdraven, je mu jasné, kdo za tím uzdravením stojí – něco takového se nemohlo stát jinak, než z moci Boží. A proto vesele poskakuje dokola a chválí Boha (v. 8).

Dokonce touto svou spontánní reakcí naplňuje proroctví proroka Izajáše, který o stovky let před touto událostí napsal: “Oči slepých tehdy prohlédnou, uši hluchých se otevřou,

chromý tehdy vyskočí jak laň, jazyk němého se rozjásá.” (Izajáš 35,5-6)

Toto zázračné uzdravení očividně ochrnutého člověka úplně vzalo vítr z plachet náboženským představitelům, kteří v následující kapitole otevřeně přiznávají, že takový zázrak musí být od Boha a nikdo to nemůže popřít. (Sk 4,16)

Co si tedy můžeme z příběhu ochrnutého muže vzít? 

Paralelu ochrnutého muže bych chtěla vztáhnout zejména k těm z vás, kteří nemáte zkušenost s křesťanskou církví, případně ani nejste věřící. Vypíchnu pro vás teď několik principů, které můžeme z tohoto příběhu převzít:

1. Je třeba čelit realitě: dřív nebo později si budete muset přiznat, že také trpíte určitým ochrnutím, ale jedná se o ochrnutí duchovní – či případně možná i morální. 

Nejedná se o nic neobvyklého, nebo nového, my, kteří jsme v církvi, s tímto uvědoměním žijeme každý den. 

Žijeme v hříšném světě a jako lidé, ačkoli jsme stvořeni k Božímu obrazu, přirozeně tíhneme k špatným věcem, rozhodnutím, myšlenkám, které jsou v Božích očích hříšné a často mají také v našich osobních životech nepěkné důsledky. 

Paralyzuje vás tato hříšná přirozenost, hříšná nátura našeho bytí – chcete-li. A protože vás paralyzuje, nemůžete se dostat tam, kam byste se dostat mohli. 

2. Je třeba uvědomit si, jaká máte očekávání: Ať už jste někdy v církvi byli, nebo ne, ať už to v plánu máte, nebo ne, pravděpodobně od ní něco čekáte. Možná hledáte pragmatické řešení, jako náš protagonista. Možná čekáte, že církev je místem, kde najdete kámoše, kde přijmete povzbuzení a celkově dobrý pocit na další týden. 

Stejně jako tomu ale bylo s ochrnutým člověkem v našem příběhu, i pro vás má Bůh mnohem víc. 

Je schopen vzít vaši duchovní a morální invaliditu, může vás vnitřně obnovit po vašich zraněních, může odstranit to, co vás drží zpátky. 

Vztah s Bohem, to je to, co církev nabízí a vždy nabízet bude. Někdy se s objeveným vztahem k Bohu pojí i fyzické uzdravení z nemocí, jindy nemoc pokračuje a Bůh se skrze ni přibližuje danému člověku. Ale vždycky půjde o vztah mezi Bohem a člověkem. 

Církev není zájmový kroužek nebo VIP klub, jde o společenství nedokonalých lidí, kteří následují dokonalého Krista. 

Církev nabízí doprovázení na cestě za Kristem. 

Ať už tedy od církve čekáte cokoli, pokud se rozhodnete k ní vztáhnout ruku, jako ochrnutý v dnešním vyprávění vztahval ruku k Petrovi, měli byste vědět, že se vám dostane něčeho, co jste nečekali, něčeho mnohem lepšího. 

Pokud se Bohu otevřete, můžete pak jako náš protagonista skákat radostí a chválit Boha. 

Otázka pro vás tedy zní: Jste na to připraveni? 

Nechám ve vás tuto otázku chvíli rezonovat a zaměříme se nyní na perspektivu apoštola Petra.

Apoštol Petr

Když se díváme na vyprávění o uzdravení ochrnutého, měli bychom si obzvláště všimnout role apoštola Petra, která je často redukovaná na tu jednu větu, kterou rádi citujeme nebo postujeme na instagram. 

Setkáváme se tu s Petrem po letnicích, který je jiný, než Petr, který těsně před ukřižováním zapřel Ježíše a chvíli po vzkříšení šel znovu lovit ryby, tedy vrátil se ke svému předchozímu zaměstnání, ze kterého ho Ježíš musel znovu povolat k tomu, aby vedl církev. I když snad Petr na chvíli zaváhal a nebyl si jist, jak se celá situace s Ježíšovou smrtí a vzkříšením má odrazit na jeho životě, po velmi intenzivním rozhovoru s Ježíšem (Jan 21,15-19) věděl, kým má být a kde je jeho místo – je apoštolem v Boží církvi.

Po letnicích je Petr také plný Božího Ducha, už se nestydí za to, že patří k následovníkům Ježíše a je přímo napumpovaný motivací k tomu, aby sdílel svou víru. 

No a v neposlední řadě tento Petr ví, co má dělat. Ježíš ještě před svým nanebevstoupením svým následovníkům řekl: “Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky…” (Mt 28,19)

Petr ví, že má dělat právě to a že jej v tom bude doprovázet Boží moc, jak se píše u Marka 16,17-19: “ Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky;  budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“

Když tedy Petr říká: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ nejen že se jedná o vyjádření jeho osobní víry, ale je taky  krásné vidět, jak spontánně svůj životní styl a poslání propojuje se situací ochrnutého. 

Nezaváhal, věděl, že jediné, co tomu člověku pomůže, je moc Boží. A tak podle toho jednal. 

Petrovo sebevědomí nám může být obrovským povzbuzením. Musíme si totiž jako křesťané neustále připomínat, že jsme správcové největšího pokladu, který tento svět kdy mohl mít na dosah. 

Máme tu milost, že jsme se mohli s Kristem setkat a učit se o něm. 

Máme tu milost, že jsme součástí Kristovy církve. 

Svět kolem nás a lidé v něm zoufale potřebují tuto milost. 

Ne vždy si to uvědomují, ale je to tak. 

Pokud se tedy chceme inspirovat Petrovým příkladem, musíme 

1. znát své místo – kdo jsme, v čem spočívají kořeny naší víry a kam nás Pán povolal

• musíme si uvědomovat milost, které se nám dostalo a musíme v ní růst
• musíme obnovovat svou mysl před Pánem a nechat jej budovat náš charakter

2. být zmocněni Duchem svatým

• musíme být v kontaktu se Zdrojem – Bohem, který nám může dát smělost, odvahu hovořit, ale také nám doslova pomoci s obsahem toho, co máme hovořit

3. vědět, co máme dělat, co po nás Bůh chce

• povolání Mt 28,19 se vztahuje i na nás, máme jít a získávat učedníky
• nechme se vést DS ke kolegům, nemocným, přátelům
• kdo z nich natahuje ruku jako ochrnutý žebrák? 

V neposlední řadě je třeba položit si otázku, jestli jsme schopni lidem dát, co máme. 

Jsme schopni formulovat, čemu věříme a proč? 

Jsme schopni svým životem ukazovat svému okolí, že křesťanství “funguje”?

Jsme schopni jako církev/sbor přijmout nové lidi a vytvořit pro ně místo? 

A v neposlední řadě: Jsme schopni věřit, že Bůh je mocný i dnes učinit takové mocné činy, jako uzdravení chromého?

Nechci vám teď navodit pocit viny, takový zázrak vyžaduje silnou víru. A věřím, že lidé kolem nás mnohdy trpí vnitřními, duševními zraněními, jejichž uzdravení také vyžaduje velký zázrak. 

Je ale dobré jednou za čas si tuto otázku položit…a může nám být povzbuzením, že ani Petr takovou víru vždy neměl a musel se naučit si ji udržet. 

Tyto otázky si ale musíme klást a musíme na ně nacházet uspokojivé odpovědi, protože jako sbor Elevate chceme stejně jako Petr lidem v našem okolí říkat ta krásná slova Sk 3,6: “Stříbro, ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám…”

Závěrem

Věřím, že ve vás přítomných či v posluchačích rezonuje intenzivní ANO. Ano, chceme lidem předávat, co máme. Pak tedy ale máme téma k modlitbě, protože jen s Boží pomocí a Boží mocí toho budeme schopni. 

Abych tedy uzavřela, my věřící se modleme za to, abychom 

• znali svoje místo
• byli zmocnění DS
• věděli, co máme dělat na každodenní bázi, ať už se jedná o svědectví vlastním životem, svědectví konkrétním slovem, nebo o modlitbu za uzdravení či problémy druhých

A pokud je někdo z našich posluchačů nevěřící a nemá s tím problém, může se spolu s námi modlit za to, aby si mohl plně uvědomit své duchovní ochrnutí a byl schopen vložit svou naději v Boha. Náš Bůh je osobní, milující a má moc vysvobodit nás z našich problémů. Nebojme se ho oslovit. 

Dnes je pro naši církev velký den, protože se hlásíme k letniční církvi a na dnešní neděli vychází svátek Letnic. Dnes tedy slavíme Letnice. Proč jsou ale letnice tak důležité? A co vlastně letnice znamenají? Na co bychom se při slavení tohoto svátku zaměřit? K čemu nás bible vede? Na tyto a další otázky si dnes společně, doufám, odpovíme. Úplně nejdříve si ale přečteme pasáž, která popisuje první letnice v historii církve: 

Sk 2,1-13

1  Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. 2  Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. 3  A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; 4  všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. 5  V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, 6  a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. 7  Byli ohromeni a divili se: „Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? 8  Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči: 9  Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, 10  Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, 11  židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!“ 12  Žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: „Co to má znamenat?“ 13  Ale jiní říkali s posměškem: „Jsou opilí!“

1. Letnice v širším kontextu

V textu, který jsme si přečetli, vidíme, že nastal den letnic, hémeran tés pentekostés, padesátý den a lidé ze všech koutů se sjeli do Jeruzaléma na oslavu tohoto dne. Pokud to ale pro nás jako církev byly první letnice, co se tam vlastně slavilo? 

Na padesátý den od Paschy Židům připadá Svátek týdnů nebo také Šavuot. Byl to svátek, který byl přesně sedm týdnů po prvním sederu Paschy a měl to být svátek, při kterém Židé vzdávali díky Bohu za úrodu. Podle biblických zmínek o tomto svátku to měl být svátek radosti (Dt 16,11  A budeš se radovat před Hospodinem, svým Bohem, na místě, které vyvolí Hospodin, tvůj Bůh, aby tam přebývalo jeho jméno, ty i tvůj syn a tvá dcera, tvůj otrok a tvá otrokyně, lévijec, který žije v tvých branách, i bezdomovec, sirotek a vdova, kteří jsou mezi vámi.), ale také pokorného připomínání toho, že Bůh vyvedl Izrael z Egypta (Dt 16,12 Budeš si připomínat, že jsi byl v Egyptě otrokem. Proto budeš bedlivě dodržovat tato nařízení.). 

Dokonce v Exodu čteme, že slavení těchto svátků vede k dobrým vztahům s Bohem, protože Bůh Izraelcům říká: “Budeš slavit slavnost týdnů, prvních snopků pšeničné žně, a slavnost sklizně na přelomu roku. 23  Třikrát v roce se každý z vás, kdo je mužského pohlaví, ukáže před Pánem Hospodinem, Bohem Izraele. 24  Vyženu před tebou pronárody a rozšířím tvé pomezí. Nikdo nebude žádostiv tvé země, když se půjdeš třikrát v roce ukázat před Hospodinem, svým Bohem.“ (Ex 34,22-24)

Později se podle židovské tradice svátek šavuot propojil i s oslavou přijetí Tóry (tedy Zákona) na Sínaji. Tradičně se tedy svátek v židovském prostředí slaví celonočním studiem Tóry v předvečer svátku letnic, aby se účastníci oslav připravili na “přijetí Tóry” následujícího dne.

2. Znaky prvních letnic

Když se tedy vrátíme ke 2. kapitole skutků, ocitáme se mezi učedníky ve chvíli, kdy se připravují na tento svátek – byli shromážděni na jednom místě – dost možná v samotném chrámu. Připomínají si důležitost zákona, který mají od Boha, připravují se na radostné oslavy a pokorné připomínání velkých věcí, které pro ně Bůh v minulosti udělal. 

A právě při jejich přípravě na svátek šavuot došlo k zvláštnímu úkazu, začal tam znít hukot a nad učedníky se ukázaly ohnivé jazyky. Nejen to, ale učedníci začali mluvit různými cizími jazyky, jak jim Duch svatý dával promlouvat. 

Tuto zvláštní situaci viděli a slyšeli lidé z Jeruzaléma, kteří sem přišli slavit svátek šavuot. Přišli opravdu ze všech koutů světa (blízkého východu), kde byli židé rozptýleni a přesto slyšeli mluvit Ježíšovy učedníky jazyky, kterými se mluvilo v oblastech, ze kterých přišli (MAPA). 

V těchto jazycích slyšeli učedníky vyprávět o velkých činech, které Bůh vykonal – nejednalo se o evangelizaci, učedníci jenom těmito novými jazyky oslavovali Boha. Teprve po této zkušenosti se slova ujme apoštol Petr a začíná mluvit ke shromážděnému davu – po jeho velkolepém kázání se pak obrací 3000 lidí k Ježíši Kristu a jsou pokřtěni. 

Co se tam tedy vlastně stalo? Jak mohli lidé z ničeho nic mluvit jazyky, které se nikdy neučili a neznali je? 

Pravdou je, že ve druhé kapitole skutků čteme popis opravdu zvláštní události. Ježíš učedníkům slíbil, že potom, co bude jeho úkol tady na zemi splněn, Bůh jim pošle Rádce, přímluvce a utěšitele, kterým bude Duch svatý. Dokonce Ježíš říká, že kdyby s učedníky zůstal, nemohl by tento Přímluvce, tj. Duch svatý přijít (J 16,7). Ježíš jeho roli popisuje jako roli toho, kdo světu ukáže, v čem je hřích, spravedlnost a soud a který církev uvede do veškeré pravdy – protože toho bylo hodně, co učedníkům Ježíš říct nemohl, protože na to ještě nebyli připravení. 

O letnicích byl tento přislíbený Duch svatý darován učedníkům, což se projevilo právě tím, že mluvili různými jazyky. Ačkoli se to jako zkušenost může zdát zvláštní, ve Skutcích na mnoha dalších místech čteme, že když byl někomu dalšímu dán Duch svatý, promluvil cizími jazyky nebo prorokoval. Dokonce do dnešního dne je možné právě tímto způsobem prožívat přijetí Ducha svatého – právě v naší letniční církvi se nezdráháme věřit, že tento dar se stále v církvi projevuje…mnozí z nás to už zažili, když byli naplněni Duchem a najednou se modlili v jiném jazyce. 

Mnozí vykladači této pasáže vidí paralelu mezi letnicemi v novém zákoně a příběhu o stavbě Babylonské věže ve starém zákoně. Babylonská věž začala lidskou pýchou a touhou pokořit Boha a skončila jako zmatek, který ústil v rozdělení, protože Bůh zmátl lidem jazyky, takže si navzájem nerozuměli a museli se rozdělit. Letnice naproti tomu začínají pokorou a touhou sloužit Bohu – učedníci měli od Ježíšova nanebevstoupení zaslíbení, že přijmou Ducha svatého a pečlivě se na to připravovali (Sk 1,8;14). Jazyky, kterými promluvili, získali pozornost mnoha lidí z různých národů a koutů světa. Nejenom, že jim ti lidé rozuměli, ale byli sjednoceni k tomu, aby mohli slyšet evangelium, které jim předal Petr. Pokud tedy Babylón znamenal zmatek a rozdělení, Letnice znamenají srozumitelnost a sjednocení. 

Líbí se mi ještě jiná paralela. Jak jsme si řekli, svátek šavuot/letnic je svátkem zákona a svátkem sklizně. Dar Ducha svatého o letnicích tedy znamená nový zákon a novou sklizeň. Nový zákon je zákon napsaný ne na kamenných deskách – jako když je Mojžíš nesl ze Sínaje, ale v srdci (Jr 31,33 Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.). A nová sklizeň znamená ne úrodu obilí, ale sklizeň lidí – Ježíš sám o lidech připravených přijmout jej jako Spasitele mluví jako o obilí, které je připraveno ke žni (Mt 9,37). Tomuto pohledu i nahrává fakt zmíněný ve Skutcích o pár řádek níže – že se o letnicích obrátilo na 3000 lidí. 

Ačkoli mohou tyto přirovnání být nápomocné, jak můžeme tuto zvláštní letniční zkušenost vnímat? Věřím, že je těch úhlů, ze kterých se na ně můžeme dívat, několik. 

Jednak jsou letnice vyvrcholením děje. Musíme si uvědomit, že učedníci krátce předtím byli svědky Ježíšova nanebevstoupení a jeho výzvy, aby čekali na dar Ducha svatého (Sk 1,8 dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země). Byli nabití očekáváním, protože věděli jaký bude jejich úkol – jít do celého světa a kázat evangelium. Seslání Ducha svatého pro ně tedy bylo vyvrcholením tohoto očekávání, proměňující zkušeností, která je povzbudila k dalším krokům ve službě Bohu. 

Letnice byly tedy pro učedníky také dobrým začátkem. Možná to znáte, že když máte začít dělat něco nového a je to velké, potřebujete dobrý začátek – aspoň my si to doma tak vždycky říkáme. Pokud začátek není dobrý, často od té činnosti odcházíme, protože nemáme motivaci pokračovat dál. Učedníkům -a nám všem, kteří jdeme v jejich stopách- byl o letnicích dán dobrý začátek, na který mohli navázat a mohli z něj přijmout silnou motivaci. 

První letnice byly také srozumitelnou zkušeností. Přestože je to zkušenost neobvyklá, můžeme být zmateni tím, proč nad učedníky spočinuly ohnivé jazyky, či proč se seslání Ducha svatého muselo projevit právě mluvením v různých jazycích. Přesto to byla zkušenost, která byla srozumitelná – jazykům přihlížející rozuměli, obsah sdělení byl jasný: oslavovali Boha. A v neposlední řadě celou zkušenost apoštol Petr vysvětlil. Přihlížející lidé tak mohli velice dobře rozumět, co se stalo. Je důležité, abychom letnice jako srozumitelné chápali, protože někdy si lidé myslí, že když Duch svatý jedná, ostatní to prostě musí “zkousnout” a sledovat různé vyhrocené projevy. Později ale uvidíme, že takový záměr Duch svatý nemá.

V neposlední řadě, letniční zkušenost je zkušenost zmocňující. Duch svatý dává učedníkům moc, aby vyšli do celého světa, kázali evangelium všemu stvoření (Mk 16,15) a byli svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země. (Sk 1,8)

3. Letnice v současnosti

Co si ale vzít z této letniční zkušenosti dnes? Můžeme i my dnes přijmout Ducha svatého tak, jako učedníci o prvních letnicích? 

Věříme, že ano. Hlubší studium knihy Skutků nám ukazuje, že to nebyla ojedinělá zkušenost – mnozí další přijali křest Ducha svatého, který doprovázelo buď mluvení v jiných jazycích nebo prorokování či jiné duchovní dary. Tento dar Ducha svatého byl chápán jako zmocnění ke službě, naplnění Ježíšovy výzvy ze Sk 1,7. Učedníci, kteří přijali DS byli Božím nástrojem, uzdravovali a činili mocné činy, v Boží autoritě vyháněli démony a měnili duchovní atmosféru celých měst, ve kterých působili (Sk 16,17-18). Někteří dokonce zažívali zvláštní jednání Ducha svatého, který jim odhaloval svůj plán a uváděl je hlouběji a hlouběji do pravdy, jak jim o Duchu svatém slíbil Ježíš (Sk 10,13). Duch svatý učedníkům také dával moudrost k tomu, co mají říct (Sk 4,8). 

Je ale také pravda, že když člověk čte Skutky, může mít pocit, že je to celé dost divoké. Možná to není vaše představa o tom, jak byste si přáli, jak s vámi má Duch svatý jednat. Možná bychom si někdy přáli, aby to celé jednání Ducha bylo důstojnou záležitostí. Mnohé církve si to tak přály a tak si vlastně Ducha svatého integrovaly do svých rituálů a tím si odškrtly potřebnou kolonku. Já je nechci nijak shazovat, věřím, že i s nimi Duch svatý může jednat. A taky neříkám, že jednání Ducha svatého musí vždycky působit různé nepředvídatelné divoké projevy. Jen chci říct, že Duch svatý má svoji vůli a jako lidé jsme často postaveni před rozhodnutí, jestli dáme jeho vůli prostor, nebo nikoli. 

Apoštol Pavel byl velikým obhájcem působení Ducha svatého. Ve svých listech často píše o projevech Ducha svatého v církvi – a jeho přístup je velmi rozumný. V jednom z prvních křesťanských sborů, které byly založeny, v Korintu, křesťané zažívali výjimečnou hojnost darů Ducha svatého, nebyli ale sami schopni dodržet přitom řád. Pavel se ohradil proti nekontrolovaným charismatických projevům a vysvětluje křesťanům, k čemu dar jazyků je – je k budování osobního křesťanského života. Na bohoslužbě má místo jen v omezené míře a jen za určitých podmínek – zejména pokud je dostupný i výklad těchto jazyků. Letniční zkušenost, kdy jenotlivým jazykům ostatní rozuměli, se ve sborech tolik neopakovala a tak bylo třeba, aby si lidé uvědomili, že není k ničemu být pro ostatní nesrozumitelní. 

Na druhou stranu Pavel vyzdvihuje dar proroctví, který je podle něj pro společenství církve velmi klíčový. Všimněte si, jak lidé kolem vás mají rádi různé predikce, odhady, jak to bude v budoucnu. Ti racionálnější jsou teď se zhoršující se hospodářskou situací zaboření do odhadů zvyšování úroků a zdražování a srovnávají současnou krizi s krizemi z minulosti. Ti intuitivnější zase jdou za kartářkou či někým, kdo jim řekne, co s nimi bude. Je pro nás jako lidi přirozené hledět do budoucnosti, starat se o to, co bude. 

Jako křesťané ale víme, že budoucnost je v Božích rukách a Bůh z ní odhalí jen to, co sám chce. A on nám chce odhalovat věci – chce nám zjevovat svou vůli a chce nás vést na naší cestě. Proto apoštol Pavel intenzivně povzbuzuje, abychom usilovali o Duchovní dary a nejvíce o dar proroctví, protože ten, pokud je správně předaný, může budovat církev.

Závěr

Chci vás tedy dnes povzbudit k tomu, abychom využili tento výjimečný svátek. Dnes slavíme událost, která je pro křesťanskou církev klíčová, protože se stala v samém začátku šíření křesťanství. Díky letnicím tu dnes můžeme být. 

Práce ducha svatého ale není jen o velkých činech, uzdravování a darech. Větší část jeho práce se odehrává v nitru člověka, kde Duch svatý také uvádí do veškeré pravdy – do pravdy o nás samých. A to často není moc hezká pravda. Často nás Duch svatý vede k tomu, abychom si uvědomili, co děláme špatně. Ukazuje nám ty nejskrytější kouty našeho srdce, kde si schováváme všechny ty ošklivé myšlenky a činy a doufáme, že na ně nikdo nepřijde. To ale Duch svatý nestrpí – jeho rolí je vést nás k tomu, abychom svá srdce vymetali, čistili a obnovovali – průběžně – aby v nich on mohl přebývat a aby skrze nás mohl jednat. 

Využijme tedy tento výjimečný svátek k tomu, abychom naslouchali Duchu svatému. Abychom si podobně jako Židé o svátku šavuot připomínali, z čeho jsme vzešli a abychom obrátili pozornost k zákonu v našich srdcích a zamysleli se nad tím, jestli nás z něčeho neusvědčuje

Jako obvykle předtím, než mám kázat, se i toto kázání dlouho rodilo v mé hlavě. Existují skutečnosti kolem nás, které ovlivňují témata, o kterých je třeba kázat. Dění v Evropě a válka na Ukrajině vyžaduje naši štědrost v modlitbách i finančních či materiálních darech. Je to mimořádná událost, kterou není lehké unést po našem dvouletém zápasu s covidem  a vším, co se s ním pojilo. Je naší povinností přemýšlet, jakou pomoc můžeme nabídnout a jak můžeme pomoci lidem, které tato válka přímo zasáhla.

Mé dnešní kázání ale nese název VÁLKY kolem nás. Přestože jsou naše srdce zlomená pro ukrajinskou církev a každého uprchlíka, který přišel o domov, v posledních několika týdnech Pán Bůh moji a Otovu pozornost směřuje k několika válečným polím, na kterých se ocitli naši přátelé. Modlitebně doprovázíme maminku, která prošla rozvodem, její bývalý manžel ale neuvěřitelným způsobem manipuluje s jejími dětmi a lidmi v církvi. V našich modlitbách je i spřátelený pár, který zažívá těžké chvíle ve svém manželství. Jako sbor můžeme vidět válečné pole, které se pro nás otevírá ve věci působení sekty Sinčchondži či ve věci Elišky P.

Chci tedy dnes hovořit o válkách, které jsou všude kolem nás – nejen na Ukrajině. Vždy tu nějaké byly, některé se objevily teprve nedávno a jiné nás ještě čekají. Tyto osobní války vyžadují naši pozornost, naši štědrost i naši připravenost pomoci, stejně (a v některých případech možná více) jako probíhající vojenské konflikty.

Proti komu válčíme? Poznej svého soupeře.

Podívejme se společně do dopisu Efezským, který najdeme v NZ. Setkáme se v něm s pasáží, která se věnuje problematice bojů v našich životech a krásným, obrazně poetickým způsobem nám radí, jak se k takovým situacím stavět.

EFEZSKÝM 6,10-17

10 A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. 11 Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. 12 Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. 13 Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. 14 Stůjte tedy ‚opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, 15 obuti k pohotové službě evangeliu pokoje‘ 16 a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. 17 Přijměte také ‚přilbu spasení‘ a ‚meč Ducha, jímž je slovo Boží‘.

Možná, že mnozí z vás tuto pasáž znají zpaměti, možná si ji sami připomínáte, když je třeba. A přesně proto byla napsána! List Efezským je vlastně textem, který byl psaný s tím, že se bude opakovaně předčítat při bohoslužbách – byl napsán hodně univerzálně, ne pro jeden konkrétní sbor se specifickými potřebami. Obsah Efezským je proto zamýšlený k opakování, k rozjímání nad různými rozměry víry, která se má pod vedením Ducha svatého rozvíjet a růst. Obsahuje několik velmi složitých pasáží, ale právě tato, kterou jsme si teď přečetli, nás svou poetičností může zasáhnout tím účiněji.

Pro nás je teď důležité uvědomit si, proti komu jsou tyto války kolem nás vedeny. Kdo je tím nepřítelem? Je vůbec možné jej identifikovat nebo poznat?

Ve verších 11 a 12 čteme:

11 Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům.

12 Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.

Tuto pasáž jsem se učila zpaměti už jako malá holka, kdysi, na dorostu. Co jsem ale dlouho nechápala, byl 12. verš. Jakto, že nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům? Vždyť kolikrát dovedeme za daným problémem vidět konkrétního člověka: Putina, exmanžela, šikanující spolužačku. Tak jakto, že nevedeme boj proti těmto konkrétním lidem?

Autor dopisu Efezským nám ukazuje, že v naše těžkosti mají ještě jinou úroveň, jakousi dimenzi, která sahá za daného člověka, který nám ubližuje.

Jednak je tu hřích, se kterým musí bojovat každý z nás. Všichni ale máme hříšnou přirozenost, kvůli které jako lidé tíhneme k věcem, které druhým ubližují. Jako Kristovi následovníci víme, že pokud hříchu podlehneme, musíme činit pokání, musíme prosit Boha o odpuštění a od daného hříchu se vzdalovat co nejdál. Jsou ale lidé, kteří s Bohem nežijí, hříchů nelitují a místo aby se od nich vzdalovali, propadají jím stále víc a o to víc i ubližují svému okolí. Jedním z našich nepřátel je tedy hříšná přirozenost.

Autor tohoto dopisu nás ale vede dál: Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.

Co všechno patří k těmto silám a mocnostem? Zní to trochu fantasticky. Ve skutečnosti se sem vejde opravdu mnoho. Žijeme v komplexním světě, který má nějaké společenské struktury, které nejsou vždycky ideální. Jsou tu různé ideologie, myšlenkové proudy a tradice. Všechny tyto skutečnosti jsou “mocnostmi”, které mají vliv na náš život a které na nás větší či menší měrou tlačí, abychom se jim přizpůsobili. Kolikrát se jedná o spolupráci lidské hříšné přirozenosti s myšlenkou, která se původně zdá dobrá, ale pod vlivem lidských hříšných tendencí je znetvořena v totalitu či jiné tragédie.

Mezi takové “mocnosti” ale patří i různé liberalizující křesťanské proudy (progressive christianity, new christianity, new age), které se odklání od křesťanských důrazů na čistotu, svatost a pokání. Patří mezi ně sekty, které odvádí pozornost věřících od jádra evangelia. Patří sem i ideologie (např. LGBT+, CSJ), které tlačí proti křesťanské morálce, pohrdají jí a snaží se nám vnutit jejich jazyk a jejich hodnoty, dokonce i jejich chápání biologické stavby člověka. Patří sem i kulty a čarodějnické skupiny (wicca, krystaly), které si přivlastňují Boží stvoření, tvrdí, že Jeho moc spočívá ve stvoření a že ji mohou využívat k vlastním zájmům. Patří sem všechny myšlenkové směry, které nějakým způsobem tlačí proti křesťanství a křesťanům a uzurpují si nárok na pravdu.

V neposlední řadě sem patří konkrétní práce duchovní sféry, která je oddělená od Boha. Bible nám hovoří o činnosti Satana, který není všemocný, ani všudypřítomný, jeho otevřené nepřátelství vůči církvi je nám ale v Bibli jasně oznámeno.

Proti takovým nepřátelům tedy stojíme. Nejsou to ti jednotlivci, kteří stojí před námi a ubližují nám, ačkoli je někdy velmi těžké jedno od druhého oddělit. Jedná se o naši hříšnou přirozenost a také společenské struktury, ideologie a myšlenokvé proudy, které mohou být prostředkem Satanovy agendy.

V souvislosti s tímto představením našich nepřátel je ale třeba si všimnout, že autor dopisu Efezským s pojmem mocností a sil pracuje už v první kapitole, kde se ovšem jedná o výskyt v mnohem pozitivnějším kontextu:

20 Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, 21 vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím. 22 ‚Všechno podrobil pod jeho nohy‘ a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, 23 která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.

Tady zřetelně vidíme, jak si tyto mocnosti a síly před Bohem stojí. Možná si je ďábel zneužívá proti lidem, ale nejsou to síly nebeské, které by dosahovaly tam, kde se rozhoduje o lidské naději. Ježíš má poslední slovo a má moc jim “zakroutit krkem”. To je pro nás zásadní právě v kontextu duchovního boje, jak uvidíme v následující části.

Jakou máme výstroj? Kde ji vezmeme?

Seznámili jsme se tedy se svým nepřítelem, s těmi mocnostmi, proti kterým stojíme. Stejně jako ve správné bondovce ale teď, po uvedení padoucha, přichází moment, kdy se podíváme na to, jakou máme proti němu výstroj. Stojí za povšimnutí, že jenom v této kraťoučké pasáži nás autor hned dvakrát vyzývá k tomu, abychom si na sebe brali “plnou Boží zbroj”. Ne jen její část. Plnou, celou. Komplet. Protože jako Boží vojáci jsme jen tak dobří, jako naše výstroj.

13 Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. 14 Stůjte tedy ‚opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, 15 obuti k pohotové službě evangeliu pokoje‘ 16 a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. 17 Přijměte také ‚přilbu spasení‘ a ‚meč Ducha, jímž je slovo Boží‘.

Obranné

Opasek pravdy – opásání kolem beder pravdou, je znakem připravenosti a určitého celkového charakterového zpevnění skrze pravdu. Možná si někteří z vás vzpomenou, že mé úplně první kázání bylo o pravdě, protože co je svět světem, vždycky se někdo stavil proti pravdě Boží. Už v Edenu had Evu ponoukal, aby nevěřila tomu, co říká Bůh. Je pro nás naprosto zásadní znát pravdu a držet si ji blízko těla, opásat se jí.

Pancíř (brnění) spravedlnosti – i o spravedlnosti jsem už několikrát hovořila, dnes ale připomenu, že spravedlnost Boží spočívá v jeho podstatě – on je svatý a spravedlivý. My této spravedlnosti sloužíme skrze víru a lásku jeden k druhému, k lidem kolem nás. Tato spravedlnost, pancíř, brání všechny naše životně důležité orgány. Ve SZ u Jeremiáše čteme:

 “A nazvou ho tímto jménem: ‚Hospodin – naše spravedlnost‘.“ (Jr 23,6)

Sám Bůh má být tím, kdo má v rukách náš život, jemu se máme cele odevzdat.

obuti ke službě evangeliu – dobré obutí značí, že máme být pohotoví, připraveni sloužit evangeliu pokoje – nejde tu jen o pokoj s ostatními lidmi, o to, že budeme ve svém okolí usilovat o pokoj, ale také o pokoj s Bohem – jde o to, že máme žít život tak, abychom se nemuseli obávat Božího soudu.

štít víry – tento štít má jasnou obrannou funkci, která souvisí s “ohnivými střelami toho Zlého” v Přísloví čteme i takových šípech / střelách ve 23, kapitole:

 Jako pomatený, který střílí ohnivé šípy a smrtící střely, 19  tak jedná muž, který obelstí bližního a řekne: „Já jsem jen žertoval.“

Těmi šípy jsou tedy různé pomluvy a pokušení, které jsou namířené na nás a mají nás ohrozit, přispět k našemu zhroucení. Proto autor dopisu Efezským říká, že je máme odrážet štítem víry.

U víry bych se ráda na chvíli zastavila. Můžete si myslet, že víra je pocit. Že je to něco, co cítím, když zpívám chvály Bohu a mám pocit, že bych pro něj udělala úplně cokoli – takový pocit neporazitelnosti. Dlouho jsem si o víře myslela to samé – musím ji cítit, jinak víru nemám. Ale stejně jako láska je i víra ROZHODNUTÍM.

Když jsme se poprvé rozhodli pro Krista, přijali jsme ho do svého srdce, naše rozhodnutí se pojilo s tím vítězným pocitem. Čím více ohnivých šípů ale v životě zažijete, tím náročnější je tento pocit udržet. Přicházejí situace, které nám dokonce připadají jako šípy od samotného Boha a naše pocity víry jsou na bodu mrazu. Někteří lidé se dokonce v takové chvíli na Boha rozzlobí a zanevřou na něj. To je ale pramení ze špatného chápání toho, kým Bůh je. Bůh je spravedlivý. Bůh je milosrdný. A Bůh vidí věci v souvislostech širších, než si my sami dovedeme představit.

Někdy ten největší boj, který zažijete může být zkrátka boj o toto rozhodnutí – věřit Bohu i když se situace zdá být proti nám i proti němu. I když se zdá, že nás opustil. My se musíme rozhodout věřit.

Můj nejoblíbenější verš, který se týká víry, najdeme např. v evangeliu podle Marka 9,24. Jeden muž žádá Ježíše o pomoc se svým synem a Ježíš mu říká:

…Všechno je možné tomu, kdo věří.“ 24  Chlapcův otec rychle vykřikl: „Věřím, pomoz mé nedověře.“

Vidíme, že ten muž se rozhodl věřit – Ježíš byl jeho jedinou šancí na pomoc, na zlepšení jeho situace. A on se rozhodl věřit, ale zároveň věděl, že patrně jeho víra není moc veliká. Proto rovnou prosí – pomoz mojí ne-do-vě-ře. Některé jiné překlady Bible překládají: pomoz mé nevíře. Mě se ale víc líbí slovo NEDOVĚŘE – jednak z toho zaznívá nějaký NEDOSTATEK víry, nějaká rezerva, kterou te muž má, mohl by věřit víc, ale sám toho není schopen. Jednak nám to může připomínat slovo NEDŮVĚRA – nedostatečná důvěra vůči Bohu.

Moje zkušenost s bojem víry – táta a práce

Víra je rozhodnutím, ale je také darem. Nikdo z nás nedovede věřit tak, jak by měl, aby mohl přenášet hory. Ale Bůh nám může takovou víru dát. Není špatné nebo nebiblické jej o víru prosit.

Nyní se dostáváme k dalším:

Přilba spasení – ta chrání naši mysl. Není to jediná zmínka o spasení jako přilbě, v 1. dopisu Tesalonickým čteme:

My však, kteří patříme dni, buďme střízliví, oblečme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přilbu.

Naděje na spásu je pro náš život a smýšlení o něm naprosto klíčová. Pokud jsi přijal Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele, pokud jsi mu podřídil svůj život a činil pokání ze svých hříchů, budeš mít věčný život. V evangeliu podle Jana 5,24 Ježíš říká:

24 Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.

Pro náš současný život je naprosto zásadní, jestli věříme, že máme věčný život nebo ne. Pokud bychom neměli perspektivu věčnosti a náš život končil smrtí, náš život tady by měl jenom malý význam. Neměli bychom naději. Nemohli bychom čelit zlu a tvrdé realitě života, pokud bychom neměli naději na vzkříšení. Samotná realita smrti, že každý z nás zemře, je tak těžká unést. Ale protože máme naději, víme, že se setkáme s lidmi, o které jsme tady na zemi přišli. A co víc, setkáme se s Ježíšem, se kterým budeme moci prožívat věčnost. A také víme, že na této věčnosti už nebude pláč, ani strach, ani úzkosti nebo deprese. Nebude tam panika ani psychotické stavy. Abych citovala z knihy Zjevení 21,4:

a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“

Přilba spasení tedy chrání naši mysl před tím, abychom věděli a poznávali, na čem opravdu záleží. Je ale také třeba si uvědomit, že i přilbu spasení musíme jednou za čas obnovovat, jak se píše v Římanům:

Ř 12,2 A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.

Poslední součástí naší výstroje / výzbroje je meč ducha. Je to jediná zbraň kterou máme a autor u ní jasně uvádí, že se jedná o slovo Boží. Může mít funkci obranou, ale i útočnou, a správný voják se bez takové zbraně neobejde. Může vyrazit na bitevní pole beze zbraně? I kdyby věděl, že bojovat nechce, neví, jestli nějaké útoky nebude muset odrážet, jestli nebude muset bránit sebe a svou rodinu. Každý z nás by měl mít tuto duchovní zbraň a měl by ji mít v pořádném stavu.

Nabroušenou z obou stran, vyleštěnou a připravenou k pohotovosti. Jako křesťané musíme znát Písmo. Musíme se jím nechat ovlivňovat, utvářet, musíme Písmo nechat nás usvědčovat. Musíme je znát dobře, abychom byli schopní poznat špatné, nebiblické učení. Musíme je znát dobře, abychom mohli reagovat na věci, které se kolem nás dějí, podle biblického vzoru.

Všechna tato výstroj je darem od Boha. Ve verši 17 čteme “přijměte”. Je to něco, co je nám nabízeno, stačí to jen přijmout.

Jak výstroj používat správně?

Řekli jsme si tedy, proti komu v těch našich osobních válkách stojíme a řekli jsme si, jakou máme výstroj. Jak ji tedy ale správně používat?

V první řadě jsem už naznačila, že o zbroj je třeba se starat. Přilbu je třeba leštit, čistit. Meč je třeba brousit. Jsem si jistá, že i štít, brnění a opasek vyžadují naši pravidelnou údržbu, abychom svou zbroj měli v pořádku. Je tedy zřejmé, že taková údržba bude vyžadovat náš čas a nejakou alespoň minimální duchovní disciplínu skrze modlitby, chvály a četbu Bible.

Dále je ale ještě jeden motiv, který spojuje všechny části duchovní výstroje a tím je pohotovost. Člověk, který jde spát, na sobě asi zrovna nebude mít opasek, boty, brnění, helmu, meč a štít.

Je to připravenost člověka na stráži.

Chtěla bych vás tímto upozornit na jedno nebezpečí – je hrozně jednoduché se přesvědčit o tom, že na něčem nezáleží. Že tomu potřebnému jistě pomůže někdo jiný. Psychologie dokonce popisuje něco, čemu říká “efekt přihlížejícícho”, který ukazuje na to, že lidé mají tendenci spoléhat na to, že jistě pomůžou ti ostatní, kteří jsou přítomni dané krize.

Jsem přesvědčená, že každá krize vyžaduje moudrost v tom, do jaké míry zasahovat. Nicméně je třeba, abychom byli připraveni pomoc nabídnout. Abychom stáli v pohovotosti a pokud daný člověk, který prožívá krizi, nepotřebuje naši pomoc v ničem jiném, měli bychom jej alespoň doprovázet v modlitbách. To je naše povinnost, k tomu máme zbroj. Nebojujeme proti “lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy”. Proto nás chci dnes vyzvat, modleme se, abychom vždy byli připraveni pomoci.

Možná cítíte, že vás Bůh vede k tomu, abyste odpověděli na potřeby lidí, kteří utíkají před válkou na Ukrajině.

Možná vidíte u svých přátel manželskou krizi a máte pocit, že byste jim měli něco říct.

Možná vidíte, že vaše spolužačka bojuje se svou identitou a máte pocit, že potřebuje vaše modlitby.

Možná, že vidíte, že váš kamarád ztrácí víru a potřeboval by se přiblížit k Písmu, aby Boha poznával podle pravdy.

Modleme se teď společně, abychom věděli, jak v těchto situacích svým blízkým pomoci a jak využít své duchovním zbroje, abychom je povzbudili, případně bojovali po jejich boku ve válkách, ve kterých se ocitli.

A pokud jste se sami ocitli v takové osobní válce, která se vám zdá být nad vaše síly, nebojte se se o tom s někým sdílet, případně klidně přijďte dopředu a budeme se za vás modlit.

Velikou moc má vroucí modlitba spravedlivého (Jk 5,16b) a my se teď můžeme společně modlit, aby nás Bůh posilnil a my jsme mohli obstát.