Původně jsem chtěla mluvit na jiné téma. Na jakékoli jiné téma, protože odpuštění je jedno z nejčastějších témat kázání. Pořád se mi ta myšlenka na odpuštění vracela, ale chtěla jsem být originální a tak jsem s Bohem trochu debatovala, jestli je toto téma to pravé. Nicméně jak vidíte, stojím tu a hodlám v následujících minutách mluvit o odpuštění, takže si můžete domyslet, kdo tu debatu asi vyhrál.
Potřeba odpuštění je součástí našich životů téměř každý den v různých formách. Může nás zranit někdo blízký svými špatně volenými slovy. Může nám ukřivdit číšnice v kavárně, když nám namarkuje dražší kávu. Může se taky stát, že nikdo nevykoná nic záměrně zraňujícího, ale přesto se cítíme ukřivdění. Jednou jsem měla s Emmičkou konflikt, protože nebyla hodná na svého bratra. Byla varovaná předem, že pokud se to bude opakovat, nebude moct odpoledne venku jezdit na motorce. Bohužel se její špatné chování opakovalo a já jsem musela dostát svému slovu. Emmičku to samozřejmě moc mrzelo a když jsme vycházeli z domu a ona viděla, že jí motorku opravdu nedám, řekla mi: „Maminko, tak já ti to odpustím, že mi nedáš motorku.“
A právě proto, že každý den na nějakou takovou situaci můžeme narazit, myslím, že vhodnějším názvem pro mé kázání je slovo Odpouštění. Chci tu dnes mluvit ne o abstraktním pojmu. Ne o jednorázové akci, kterou každý z nás někdy vykonal. Chci dnes hovořit o průběžném odpouštění – o odpuštění jako životním stylu. Chci vám dokázat, že průběžné odpouštění nám umožňuje nelpět na věcech, které by mohly zpomalovat náš osobní růst. Pokud budeme odpouštět našim blízkým, známým i neznámým a také sami sobě, budeme moci dál zdravě růst v křesťanské zralosti a budeme moci dál budovat silnou a zdravou církev. Abychom toto téma načali ze správného konce, podíváme se blíže na dva biblické příběhy.
1. Proč bychom měli odpouštět? (Odpuštění a Ježíš)
Téma odpuštění je v Bibli velmi dominantní a vždy je na něm postaven vztah mezi Bohem a jeho následovníky. Ve starém zákoně lidé docházeli odpuštění a smíření s Bohem skrze posvátné oběti. Pokud člověk nebyl očištěn od svých nepravostí, nemohl vůbec přijít do Boží blízkosti. Všechno mělo své regule, svoje postupy, a přestože Bůh často svým lidem skrze proroky připomínal, že jim odpustí rád a na jejich nepravosti už nevzpomene, pokud budou upřímně litovat svého špatného jednání, pro mnohé židy se tento starozákonní systém stal rutinou, kdy se na základě skutků, nikoli postojů, snažili o Boží přízeň.
V kontrastu s tím je Ježíšovo jednání a učení naprostý šok! Ve všem, co dělal a co učil, byla opravdovost, laskavost a upřímnost. On o odpuštění a smíření s Bohem nejen učil, ale sám to tak i dělal. Odpouštěl svým nepřátelům (Lk 23,34), v Boží moci odpouštěl lidem i hříchy a byl prostředkem konečného odpuštění a smíření mezi Bohem a lidmi, když zemřel na kříži jako ta poslední, opravdová a ultimátní posvátná oběť. Ježíšovo odpuštění i odpuštění skrze něho má svůj původ ve všem, čím on je a co koná.[1]
Protože to bylo hlavním tématem jeho působení na zemi, věřím, že mu bylo takovou nahrávkou na smeč, když za ním přišel jeho učedník Petr a položil mu takovou zatíženou otázku: „Pane, když se proti mně můj bližní opakovaně prohřešuje, kolikrát mu mám odpustit? [Snad až] Sedmkrát?“
Docela si dovedu představit, že se Petr cítil moc dobře, když tu otázku pokládal, protože si jistě říkal, že když navrhne sedmkrát, Ježíš mu řekne něco jako: Jé, to né, to je moc! Když tě někdo takhle štve, tak po třetím odpuštění už na ním zlom hůl!
Moc ráda si představuju Petrův překvapený obličej, když mu Ježíš odpověděl: “Ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.”
Někteří to pak přepočítávají tak, že je to vlastně 70×7, což znamená, že bychom podle Ježíšových slov měli odpouštět 490x za den, tedy průměrně každé tři minuty. Což je dost, že? J
Svou odpověď pak Ježíš podepřel příběhem, který si teď spolu přečteme (Mt 18,21-35).
Pán Bůh s námi jedná jako král, který se rozhodl provést vyúčtování se svými podřízenými. Mezi prvními mu přivedli jednoho, který měl u něj miliónový dluh. Ten muž však neměl na zaplacení. Král tedy nařídil, aby ho s celou rodinou prodali do otroctví, rozprodali jeho majetek, a tak uhradili dluh. On však před králem padl na kolena a prosil ho: ‚Pane, měj se mnou trpělivost a já všechno zaplatím!‘ Králi bylo líto toho člověka, propustil ho a dokonce mu celý dluh odpustil. Sotva však ten muž vyšel od krále, potkal člověka, který mu dlužil nepatrnou částku. Popadl ho a křičel: ‚Hned mi vrať, co jsi dlužen!‘ Ten chudák si před něj klekl a zoufale ho prosil: ‚Měj strpení a já ti zaplatím!‘ Ale věřitel stál na svém a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí. Svědky té události to pobouřilo a šli to oznámit králi. Ten si předvolal nemilosrdného věřitele a řekl mu: ‚Ty ničemo! Jak velký dluh jsem ti odpustil, když jsi mne prosil! A tys nemohl odpustit svému druhovi tak směšnou částku?‘ A rozhněvaný král jej potom dal zavřít, dokud svůj dluh do posledního haléře nezaplatí.
Ježíš pak příběhu ještě dodává komentář:
Tak bude jednat můj nebeský Otec s vámi, jestliže nebudete ochotně odpouštět druhým.“
i. Příběh nespravedlivého dlužníka ukazuje, že nám bylo odpuštěno, proto máme odpouštět.
Musím přiznat, že se v tom nespravedlivém dlužníkovi kolikrát vidím, když ten příběh čtu. Na jeho jednání je něco velmi lidského – v tom negativním slova smyslu. Ježíš je ale v závěru příběhu nekompromisní a říká, že takové jednání Bůh nestrpí.
Toto je příběh o Boží milosti. Bůh každému člověku nabízí čistý štít. Nabízí nám, že nám odpustí naše špatná rozhodnutí, zranění, která jsme jiným způsobili, nabízí nám nový začátek – stačí ho o to jen požádat. Mnozí z nás, jak tu teď jsme, jsme tuhle nabídku přijali a ten dluh, který jsme si nashromáždili, nám Bůh prominul.
Možná jste někteří z vás viděli film Apoštol Pavel, který vyšel loni. V tomto filmu zazněla věta, která se mi vryla do paměti: “Nikdy nesmíme zapomenout, jaké to bylo: být ztracen a poté nalezen.”
My nikdy nesmíme zapomenout, že nám Bůh odpustil. Nikdy nesmíme zapomenout na to, jaké to bylo, když nám byl prominut náš dluh vůči Bohu. Protože to je pro většinu z nás zlomový bod v našem životě. Pokud si toho nebudeme vědomi, naše víra bude mít velmi chabý základ.[2]
Nespravedlivý dlužník měl tak nízkou míru sebereflexe, že mu nedošlo, jak hloupé je vymáhat na někom jakýsi malý dluh, když mu ten jeho obrovský byl odpuštěn. Nicméně, když se nad tím zamyslíme, ono pro člověka není zas tak obtížné mít pocit, že je v právu a držet si křivdu a mít pocit, že má právo někomu neodpustit, protože to, co mu ten a ten udělal, bylo opravdu moc.
Ježíš tímto příběhem ale takové přemýšlení rychle zaráží a posluchačům připomíná, že Bohu se to vůbec nelíbí.
ii.Příběh ženy hříšnice nám ukazuje, že ten, kdo si uvědomuje svou hříšnost a co mu bylo odpuštěno, cítí velikou vděčnost vůči Bohu
Velice podobný příběh lze nalézt v Lukášově evangeliu, ale je zasazený do trochu jiného kontextu. Ježíš ho vyprávěl, když byl na večeři u jednoho z vážených mužů své doby. Na tu večeři za ním totiž přišla jedna žena, klekla si k jeho nohám, plakala a svými slzami mu nohy smáčela. Pak je utřela svými vlasy a mazala vonným olejem. Celý tenhle výjev je tak pietní, tak intenzivní, že se stal inspirací pro umělce všeho druhu. Sám o sobě sděluje, že za jejím jednáním je nějaká silná emoce, uvědomění něčeho důležitého.
Nicméně je třeba říct, že tahle žena měla pověst prostitutky. Když máme tuhle malou informaci navíc, celá situace se nám zdá úplně jiná, že? A stejně to viděl i Ježíšův hostitel. Ježíš ale přesně věděl, co za jednáním té ženy stojí a tak na pochyby svého hostitele reagoval příběhem (Lukáš 7):
„Jeden věřitel měl dva dlužníky. První mu byl dlužen pět set stříbrných, druhý padesát. Když však ani jeden z nich nemohl zaplatit, věřitel odpustil dluh oběma. Co myslíš, který z nich ho bude mít víc rád?“ Šimon odpověděl: „Mám za to, že ten, kterému více prominul.“ „Správně,“ řekl Ježíš. Pak ukázal na ženu u svých nohou a pověděl Šimonovi: „Podívej se na tu ženu. Přišel jsem do tvého domu a ty jsi mi nedal umýt nohy, jak je zvykem; tato žena mi je umyla svými slzami a vytřela svými vlasy. Na uvítanou jsi mne jako hostitel nepolíbil, ale tato žena mi nepřestává líbat nohy. Nepotřel jsi mi hlavu olejem, ale tato žena nelitovala drahocenného oleje na mé nohy. Je to jako s těmi dlužníky: velký hřích je jí odpuštěn a to se projevuje na lásce, kterou mi prokazuje. Kdo si myslí, že odpuštění nepotřebuje, pak málo miluje.“ Potom se obrátil k ženě: „Tvoje hříchy [ti byly] odpuštěny.“ Když si ostatní hosté říkali mezi sebou: „Co je to za člověka, že si troufá odpouštět hříchy?“ uklidnil ji: „Tvoje víra tě zachránila, jdi pokojně domů.“
Tady je třeba říct, že to neznamená, že ta žena, protože byla prostitutka, byla víc hříšná a měla větší dluh než Ježíšův hostitel. Z Ježíšova učení víme, že Bůh vidí všechen hřích, nepravost a nespravedlnost stejně, navzdory tomu, že my lidi jsme si udělali kategorie horších a lehčích hříchů nebo provinění, chcete-li. Tahle žena si prostě byla víc vědomá toho, že potřebuje Boží odpuštění, než si toho byl vědom Ježíšův hostitel.
Co je zajímavé, že Ježíš říká ženě „Tvoje hříchy ti byly odpuštěny.“ – v řeckém originále je sloveso odpustit v minulém čase,[3] což nám naznačuje, že už vírou v Ježíše získala spasení a že chování této ženy bylo ne tolik pokornou prosbou o odpuštění, ale skutkem oddanosti a vděčnosti vůči Ježíši.
Jinými slovy: Kdybychom měli dát příběh této ženy do kontrastu s příběhem o nespravedlivém dlužníkovi, vidíme, že tam, kde dlužník jednal nevděčně a sobecky se tato žena zachovala laskavě a obětavě. Zatímco dlužníkovo chování je potrestáno, žena je za své chování pochválena – Ježíš potvrzuje, že její jednání bylo založeno na víře.
iii.Ježíšova služba i záměr na Zemi byly prostoupeny postojem odpuštění
Můžete si taky všimnout, že lidé, kteří tu situaci pozorovali si pak řekli: Jakto, že si troufá odpouštět hříchy?
Ježíš tady v tomto případě a i na jiných místech (Lk 5,24) lidem ukazuje, že jako Boží syn může lidem odpouštět hříchy. Pro tehdejší židovskou společnost to bylo samozřejmě něco na hranici jejich chápání, nicméně my, kteří už vidíme Ježíšův život v kontextu – a víme, že celé jeho působení na zemi bylo zaměřeno na smíření lidí s Bohem skrze jeho oběť na kříži – zkrátka, chápeme to líp. Jako Boží syn si to prostě mohl dovolit. A taky věděl, že odpuštění a smíření s Bohem je pro lidi důležitější než sociální přijetí, zdraví nebo bohatství.
Ježíšova služba lidem byla prostoupena laskavostí a postojem kontinuálního odpouštění. Kdyby byl přecitlivělý na to, co říkají jeho odpůrci, velmi brzo by se stal cynickým řečníkem. Ale v jeho vystupování vidíme konzistenci, férovost vůči lidem všech společenských vrstev a až neuvěřitelnou schopnost milovat i své nepřátele. Vezměte si třeba situaci, kdy Ježíš visí na kříži a prosí Boha o odpuštění pro ty, kteří ho tam právě přibili. Ti lidé, ho vydali pilátovi, lačně sledovali jeho popravu, posmívali se mu. Doslova způsobili jeho smrt. A on jen říká: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ (Lk 23,34)
Pokud jsou tedy Ježíšův život i učení natolik protkány motivem odpuštění, přirozeně nás to vede k tomu, abychom i my přemýšleli, jakou roli má odpuštění v našem životě.
2. Co a komu bychom měli odpustit? (Odpuštění a my)
i.Odpuštění záměrných i nezáměrných křivd lidem kolem nás je naší povinností, pokud chceme mít čistý štít a duchovně růst. (Příběh Corrie ten Boom)
Pro odpuštění neexistuje nějaký filtr – tohle a tohle musíme odpustit a tohle a tohle už tolik ne. Každý světský psycholog vám řekne, že pokud se v životě člověk nechce zablokovat, či si dokonce přivodit psychickou nebo psychosomatickou újmu, musí odpouštět. Pro nás křesťany platí to samé – musíme odpouštět, ale ne kvůli sobě, ale protože jsme vděční, že nám bylo odpuštěno.
V životě se pak setkáváme s lidmi, a situacemi, které nám ubližují záměrně, či z bezohlednosti. Takové věci pak musíme odpouštět, jak Ježíš říká „až 70×7“ a to nehledě na to, jestli náš viník všeho lituje a omluví se nebo ne.
Nicméně k procesu odpuštění musí dojít i pokud nám nikdo objektivně, záměrně neublížil, ale jen nás nějakým způsobem zranil. Pokud si vzpomenete na mou příhodu s Emmičkou a její motorkou, tam jsme mohli vidět krásný příklad toho, že člověka někdy může zranit i něco, co vůbec jako urážka nebylo myšleno. Ale i v takovém případě musí člověk odstranit ten vroubek, který si u něho dotyčný, byť nevědomky, udělal.
Často si taky myslíme, že odpuštění má být namířeno jen na lidi kolem nás. Já poslední dobou ale intenzivně prožívám Boží výcvik v odpouštění sama sobě. Jsou věci, které si člověk vyčítá a nese s sebou jako břemeno. Nicméně tohle břemeno nám už nepatří, protože Ježíš nám ho už odpustil. Není třeba se trestat a nosit ho s sebou dobrovolně.
ii.Jak můžeme odpustit?
Máme vůbec možnost neodpustit? V seriálu When Calls the Heart postava místního pastora vyslovila zajímavý příměr: Neodpuštění je jako bolavý zub. Můžeme ho ignorovat, ale dřív nebo později ho budeme muset nechat vytrhnout.
Pravdou je, že pokud vám někdo ublíží, máme několik možností. Můžeme to ignorovat. Můžeme se na toho člověka naštvat, křivdu si šlechtit a rozhodnout se, že tohle mu prostě nemůžeme odpustit. To rozhodně udělat můžeme, ale stane se dvojí: Rána v našem srdci, kterou nám ten člověk uštědřil, se nikdy nezahojí a mezi sebe a Boha tím položíme velikou překážku.
Možná je vám známý příběh holandské křesťanky Corrie ten Boom, která přežila koncentrační tábor Ravensbrück. Pokud ne, doporučuji vám podívat se na film Útočistě, pokud by se vám nechtělo číst stejnojmennou knihu. Corrie po válce jezdila po světě a vyprávěla svůj příběh o tom, jak se v nejhorších momentech svého života držela Boha. Když byla v církvi v Mnichově a mluvila tam o odpuštění, všimla si, že mezi jejími posluchači je i jeden muž, kterého rozeznala jako dozorčího z koncentračního tábora v Ravensbrücku, ve kterém zemřela její sestra. Hned po bohoslužbě za ní tento muž přišel a očividně si jí nepamatoval, zatímco Corrie zápasila se vzpomínkami na čas, který v koncentračním táboře strávila. Ten muž jí poděkoval za její slovo o odpuštění a vysvětlil jí, že se po válce stal křesťanem. Natáhl k ní ruku a požádal jí o odpuštění, přestože si ji konkrétně nepamatoval, ale věděl, že jako dozorce měl podíl na jejích vzpomínkách. Corrie cítila vůči tomu muži jen chlad. Ale věděla, že odpuštění není emoce, je to rozhodnutí vůle. V duchu se pomodlila: „Ježíši, pomoz mi! Můžu mu podat ruku – ty obstarej ten pocit.“ Mechanicky mu podala ruku a svou zkušenost poté popisuje jako impulz, který začal někde v jejím rameni, pokračoval celou rukou až do jejich spojených dlaní. Zaplnil ji pocit vřelosti a zvolala: „Odpouštím ti, bratře! Z celého srdce!“ Corrie později řekla, že nikdy necítila Boží lásku tak moc jako v ten moment.
Tento příběh mi velice připomíná Ježíšův postoj k odpuštění – jak byl ochoten odpustit i svým popravčím! Corrie se rozhodla jednat navzdory svým pocitům – to je něco, co v dnešní době dělá málokdo a na základě toho, co znala z Písma se i modlila. Bůh jí opravdu pomohl tomu člověku odpustit a nejen to – dodal i ten pocit vřelosti, který Corrie na začátku chyběl.
Jsou věci, které se odpouští snadno. Ani o tom tolik nepřemýšlíme a hodíme to za hlavu s tím, že je „zase všechno dobrý“. Pak jsou ale zranění – často způsobená našimi nejbližšími – která se odpouštějí velmi těžko, protože ťali do živého místa. Osobně si myslím, že právě pro tato zranění je myšleno to Ježíšovo 70×7. Někdy vás někdo zraní tak důkladně, že se sice vůlí přimějete mu odpustit, ale ta věc se pořád vrací, třeba má i nějaké důsledky ve vašem životě a vy musíte tu křivdu odpouštět zas a znova – třeba každé tři minuty. Nejsme Bůh, my lidé neumíme odpustit a zapomenout. Můžeme ale prosit Boha o pomoc, abychom byli schopni alespoň odpustit a posunout se v životě dál.
iii.Odpustit lze pouze s Boží pomocí
Nejsem tady pro to, abych vás vyzývala k tomu dodržet nějaký příkaz, který z vás udělá dobré křesťany. Nechci, abyste si mysleli, že na vás kladu břemeno povinnosti odpustit všem, kteří vám ublížili. Chci si s vámi dnes jen připomenout, že odpuštění je základem našeho vztahu s Ježíšem. Naší velkou výsadou je, že se můžeme přátelit s Božím synem a tohle přátelství nám bylo nabídnuto navzdory tomu, že bychom si ho nikdy nemohli zasloužit. A víte co?
Být dobrý křesťan neznamená být stále perfektní a mít stále ty správné pocity. I dobrý křesťan někdy dělá chyby a špatná rozhodnutí. Někdy se mu nedaří být laskavý. Někdy lidi kolem sebe dost nemiluje a někdy má velký problém odpustit.
Dobrý křesťan si je vědom, že tyhle věci občas dělá. Ale Dobrý křesťan činí pokání, prosí Boha o odpuštění.
Dobrý křesťan má nejlepšího přítele na celém světě, který ho z nějakého důvodu přijímá navzdory tomu, že si je taky vědom všech těch nehezkých, dříve uvedených věcí. A z nějakého důvodu mu to také vždy odpustí.
Nevím jak vy, ale já moc takto dobrých přátel nemám a přátelství s Ježíšem je něco, čeho si chci vždy vážit. Odpuštění je páteří našeho vztahu s ním, a protože on nám odpustil jako první, i my máme odpouštět. A proto pokaždé, když chci odpustit, prosím Boha o pomoc, protože sama toho nejsem vždycky schopná. Vidím to asi takto: Chci odpustit – pane prosím, pomoz mi odpustit! A jak jsme dnes slyšeli i z příběhu Corrie ten Boom, Bůh ve své milosti nám může dát i smíření s naším viníkem.
Závěr
V mém minulém kázání jsem mluvila o tom, co je pravda a jak moc je pro nás důležité v pravdě žít. Pokud k sobě dnes máme být pravdiví, musíme si přiznat, že odpouštění musí být součástí našeho každodenního života. Nejen z psychologického hlediska – nejen proto, abychom my mohli růst a prosperovat. Hlavně z toho důvodu, že ne vždycky jsme měli přístup k Bohu. Ne vždycky jsme měli jisté místo v nebi. Byl čas v životě každého z nás, kdy jsme my museli přijít k Bohu a požádat ho o odpuštění, protože jsme si uvědomili, v jaké morální špíně jsme žili. V jakém nedostatku uvědomění, že Boha potřebujeme. A Bůh nám to odpustil. Proto jsme teď tady. Komu bylo hodně odpuštěno, hodně miluje.
Chtěla bych vám teď dát příležitost zamyslet se, jestli máte ve svém srdci momentálně všechno v pořádku. Bude tu chvíli hrát hudba, já se budu modlit a vy budete mít chvíli na rozjímání a vyčištění těchhle věcí. Nechte Ducha svatého mluvit k vám a ukazovat vám na věci, které jste třeba ještě neodpustili.
[1] Nový biblický slovník, heslo Odpuštění, str. 693
[2] Studijní bible s výkladovými poznámkami, komentář Projevila velikou lásku, str. 1635
[3] Gooding, D., Lukášovo evangelium, str. 113