Bibliografické údaje

FERRER, Hillary. Mama Bear Apologetics: Guide to Sexuality [Kindle]. Eugene, OR: Harvest House Publishers, 2021 [cit. 2022-04-02]. ISBN 978-0-7369-8382-2.

Vše začalo podcastem, který už někdy od roku 2018/19 Hillary Ferrer, Lindsey Medenwaldt a Amy Davidson začaly publikovat spolu s blogem, na který dávaly příspěvky, které se do podcastu nehodily. Cílem bylo hovořit o tom, jak mohou rodiče vést své děti k víře –  částečně také v reakci na velký odliv mládeže z křesťanských církví v důsledku sekulárně humanistických vlivů, kterým jsou vystaveni na vysokých školách. Důraz autorky kladou na výchovu k logickému myšlení, rozpoznávání špatných ideologií a vedení k blízkému vztahu s Bohem. Dnes už základní Mama Bear tým čítá víc jak tucet členek, stále vydávají podcast, blogové články a přednášejí po různých sborech v USA.

Autor

Hillary Ferrer coby hlavní iniciátorka Mama Bear Apologetics[1] se do vydávání knihy pustila už podruhé. Poprvé měla funkci editorky knihy, kterou psala s několika jinými autorkami. Zaměřovaly se v ní na různé překážky, které stojí mezi dospívajícími dětmi a jejich plné důvěře v pravdivost křesťanství. Formát první knihy byl osvěžující, protože téma, které Ferrer pro sebe a své kolegyně zvolila, bylo velmi komplexní, prospělo mu tedy, že bylo zpracováváno z několika různých perspektiv a kapitoly byly psány podle stejného vzoru („ROAR“), aby se informace z nich daly využít při výchově, vyučování, či katechezi (více o první knize v recenzi zde).

Obsah

V tomto druhém díle Ferrer spolupracuje s jinými autory pouze minimálně, což hodnotím jako jedno z mála negativ, které tato kniha má. Hillary Ferrer má osobitý a dost neformální styl vyjadřování, který se bohužel přenáší i do textu, což pro někoho může být zábavné, nicméně v mém případě se jednalo o rušivý prvek.

Hned v první části knihy zodpovídá dvě otázky, které udávají rámec následujícím kapitolám: (1) Jaký je biblický pohled na sex? a (2) Jaký je biblický pohled na manželství?

Poté se celkem obstojně potýká s vysvětlením teorie Queer, problematikou genderu a homosexuality, pornografie (a jak to všechno může souviset) rozebírá a napadá kurikulum Genderbread Person, podle kterého se v současnosti na mnoha amerických školách učí sexuální výchova a odhaluje nebezpečí „sex-pozitivity“.

Kapitola, která pro mě byla překvapením, se věnovala popisu problému Purity culture a tím, jak to církev nezvládla. Protože já sama jsem si v dospívání pořídila tzv. „čekací prstýnek“ a spolu s kamarádkou jsme složily slib podle vzoru hnutí True Love Waits, překvapil mě pohled autorky. Samozřejmě vychází z konkrétní zkušenosti, která je specifická pro hnutí True Love Waits v USA – vyčítá mu, že nebylo schopno reagovat na případné porušení čistoty (ztráta panenství se tak stala neodpustitelným hříchem) a tím vyprodukovalo spoustu sexuálně promiskuitních mladých, kteří věřili, že už před Bohem nemají šanci. Místo soustředění se na čistotu (purity) pak navrhuje spíše věnovat se celkové zdrženlivosti a mravnosti (chastity).

Závěrem autorka poznamenává, že každý člověk musí nést svůj kříž, pokud se týče sexuality. Pokládá ale otázku, jak může církev v tomto ohledu pomoci? Sama řešení neposkytuje, nechává čtenáře, aby otázku zvážil sám, ve svém kontextu.

Závěr

Službu Mama Bear Apologetics mám velmi ráda, jejich podcasty mi poskytly určitý úvod do současné apologetiky a nasměrovaly mě k podstatným zdrojům. Jako máma i jako učitelka velmi doceňuji jejich pečlivé zpracování různých témat, ke kterým někdy připojují i „taháky“ a pracovní listy (v angličtině), aby si je člověk mohl s dětmi doma projít. Velmi mě motivovaly převzít zodpovědnost za náboženské vzdělávání svých dětí a nespoléhat se jen na besídky / život v církvi. Byla bych moc ráda, kdyby se do budoucna mohla podobná služba rozběhnout i v českém prostředí – a kdybych na ní mohla mít podíl.

---

[1] Apologetika je původně obhajobou víry před soudem či radou (např. Sk 17). V již přeneseném významu je dnes apologetika obhajobou víry tváří v tvář sekulárním filosofiím a ideologiím. Mottem Mama Bear Apologetics je „ničit argumenty, nikoli lidi“, nejde tedy o příslovečné „mlácení druhých Biblí po hlavě“, ale o dialog. Apologetika může mít různé formy – nejčastěji se jedná o rozumovou argumentaci, ale může se také odehrávat skrze příběh (C.S. Lewis a jeho Narnie jsou krásným příkladem), umělecké dílo či hudební skladbu.

Bibliografické údaje

BAUCHAM, Voddie T. Faultlines: The Social Justice Movement and Evangelicalism’s Looming Catastrophe [Kindle]. Washington, D.C.: Salem Books, 2021 [cit. 2022-04-02]. ISBN 978-1-68451-201-0.

Autor

Není tomu tak dávno, co jsem se stala členkou několika satirických skupin na FB, jejichž obsahem se často stávají meme či videa kompilující křesťanská témata se současným děním či oblíbenými televizními momenty. V komentářích k jednomu takovému příspěvku se otevřela diskuse na téma sociální spravedlnosti. Jakožto čerstvá absolventka (katolické) teologické fakulty jsem samozřejmě nechápala, proč by sociální spravedlnost měla vzbuzovat takové vášně – a celkem upřímně jsem se zeptala. Jeden z účastníků diskuse mi pak naznačil, ať konečně vylezu z jeskyně a přečtu si tuhle knížku.

Co by ne? Sbírám podněty a výzvy pro současnou apologetiku a Voddie T. Baucham Jr. se mi zdál jako solidní autor. Vystudoval HBU a SBTS, dlouhodobě působil jako kazatel a pastor v baptistické církvi a necelý rok po masivních protestech BLM vydává knihu o Critical Social Justice[1] (CSJ) a jejím vlivu na evangelikální církve. A co víc, relativně nedávno byl terčem kritiky na serveru baptistnews.com, která byla tak nešťastně napsaná, že ve mně vzbudila tím větší zájem o Bauchamovu tvorbu.

Obsah

Baucham v knize popisuje svůj životní příběh, který začal jako černošský chlapec vychovávaný maminkou. Vypráví o životě v ghettu i o střetu s “privilegiem bílých”. Baucham ale svou zkušenost nevyhodnocuje negativně. Nemá pocit, že by jej systémový rasismus a rasistické struktury upozaďovaly a znemožňovaly mu plnohodnotný život.[2] Naopak spatřuje množství možností, které jako chlapec měl a které jej dostaly tam, kde je dnes.

Baucham tedy není uražený a ublížený příslušník černé rasy, čímž nesplňuje první z podmínek správného zastánce teorie Critical Race (CRT). Jak se totiž od autora dozvídáme, tato teorie spočívá v tom, že (1) rasismus vidí jako integrovaný v současném systému americké společnosti. (2) Mocenské struktury stojí na výsadách bílých a jejich nadřazenosti. (3) Lidé jiné barvy kůže, než bílé, jsou marginalizováni, (4) dokonce i zákon je proti nim. (5) Bílí nejsou schopni jednat spravedlivě vůči jiným rasám, pokud za svým jednáním nevidí přímý zisk. (6) Je třeba zpochybnit racionalismus a “vědecký” přístup bílých a nahradit jej vyprávěním vlastních svědectví, které nejlépe vypovídají o zkušenosti černých.

Critical Race Theory je součástí ideologie Critical Social Justice, která už se pak soustředí nejen na rasu, ale na jakoukoli charakteristiku, která činí člověka součástí nějaké minority. Baucham její stopu v historii sleduje až k marxismu, nicméně cílem CSJ je redistribuce moci, kterou v tuto chvíli mají pouze bílí muži hlásící se k protestantismu (řeč je zejména o stavu v současné Severní Americe, ačkoli Baucham varuje, že ideologie CSJ se šíří na globální úrovni).

Autor pak velmi zdařile popisuje znaky náboženství, které se k ideologii CSJ pojí:

Dědičný hřích = rasismus

Zákon = antirasismus

Evangelium = smíření ras

Mučedníci = Trayvon, Flloyd, Breonna (oběti policejního násilí, na které reagovaly nepokoje Black Lives Matters (BLM) na jaře 202)

Kněží = utlačované menšiny

Cesta k pokání = změna struktur

Znovuzrození = “wokeness” (tzn. vnitřní sjednocení s hodnotami CSJ)

Liturgie = nářek

Kánon = sociální vědy podřízené CSJ

Teologové = DiAngelo, Kendi, Brown, Kenshaw

Katechismus = “vyslov jejich jména” (tj. fráze, která se pojí s hnutím BLM, které si připomíná jména černochů, kteří se stali obětmi policejního násilí)

V tomto kontextu je třeba dodat, že velkým přínosem knihy je pak také Bauchamova rozsáhlá studie případů policejního násilí, na kterých stojí hnutí BLM, přičemž autorovým závěrem je, že mnohé z těch případů zdaleka nebyly prezentovány médii podle pravdy a mnohé z nich byly legitimním zásahem policie. Baucham poukazuje na to, že americká média převzala narativ CSJ a cokoli do něj nezapadá, buď vůbec nesdělují, případně sdělují zkresleně.

Největší autorovou obavou nicméně je, že ideologie CSJ proniká do evangelikálních církví a prorůstá do každodenního života církve. Baucham tuto ideologii označuje jako neslučitelnou s biblickým křesťanstvím a povzbuzuje křesťanské kazatele, aby ke svým sborům hovořili v Pravdě, nikoli na základě snahy být co nejvíce nápomocní kultuře, která je zmítaná nebiblickými ideály. Připomíná, že rasismus je reálný, ale je třeba jej stále chápat jako individuální hřích, ze kterého je třeba činit pokání a odvracet se od něj – nikoli jako neosobní systém, který utiskuje specifické menšiny. V neposlední řadě směřuje čtenáře k Bibli, která je podle něj ideálním rádcem, pokud jde o sociální problémy. Upozorňuje ale, že pokud má církev na současnou situaci reagovat, bude to vyžadovat zvnitřnění biblických hodnot a aktivní participaci na řešení daných problémů.

Závěr

Faultlines je kniha o bodech zlomu,[3] které jsou ve společnosti připravovány už delší dobu, podle autora je tedy zásadní rozhodnout se, kde chceme jako církev stát, až k onomu (definitivnímu) zlomu dojde. Osobně jsem velice ocenila autorův kritický přístup k událostem jara 2020 a jeho analýzu jednotlivých případů, na kterých hnutí BLM  stojí a jichž ideologie CSJ využívá. Co se autorových slov o globální charakteristice ideologie CSJ týče, nemohu potvrdit, že bychom v Čechách zažívali jeho vliv v takové intenzitě jako v USA, nicméně jeho znaky pozoruji v současné generací dospívajících, kteří jsou touto ideologií ovlivněni zejména skrze sociální sítě (a ne vždy jsou schopní ji kriticky rozlišit). Pokud bych tedy Bauchamovu zvěst měla interpretovat pro náš kontext, věřím, že je rolí církve, abychom naše dospívající vedli k dobré znalosti Bible a k patřičné aplikaci biblických hodnot v našich životech – jak vlastním příkladem, tak systematickou výchovou a učednictvím.

---

[1] Teorie kritické sociální spravedlnosti  – její součástí je Kritická teorie rasy (Critical Race Theory), která se zaměřuje na mezirasové rozdíly a hnutí Black Lives Matters, které přímo vycházá z CRT

[2] V tom spočívá největší strach ideologie CSJ.

[3] Autor užívá analogii střetu litosférických desek.

HOŠEK, Pavel. Ve víru Velkého tance: duchovní zkušenost přítomná v literárním díle C.S. Lewise. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2021. ISBN 978-80-7325-525-1.

Úvod

Každý podzim a s ním i začátek školního roku je pro mě vždy omluvou nekřesťansky objemného nákupu knih, které jistě budu potřebovat ke studiu. Těsně po takovém nákupu, kdy byly vyčerpány mé zdroje a už i algoritmus Facebooku byl mou rozhazovačností unaven a přestal mi nabízet další knihy k nákupu, vyskočil na mě příspěvek o nově vydané knize profesora Pavla Hoška. Odolávala jsem a celých několik dní po tomto zjištění jsem knihu neobjednala. Magnetismus, který mě ale táhne k publikacím tohoto autora, byl ovšem silnější než mé odhodlání šetřit mou peněženku.

Autor

Teolog, religionista a vysokoškolský profesor Pavel Hošek se tedy vrací na pulty knihkupectví s další knihou o C. S. Lewisovi. V nakladatelství Návrat mu už vyšla kniha, která sledovala v Lewisově díle vztah mezi mýtem, imaginací a pravdou[1] a další, která se věnovala proměňující moci příběhu v pojetí C. S. Lewise.[2] Následně vydal u CDK pěknou a přístupnou studii o určité konstrukci pojetí skutečnosti, kolem které Lewis staví snad celé své dílo.[3] Pokud tedy jde o knihu Ve víru velkého tance,[4] Hošek se do lewisovských vod vydává jako zkušený a s lehkostí navigující námořník. Téma knihy jakoby se mu samo poddávalo a dělalo prostor jeho nesmírně pečlivé rešerši, kterou pak autor srozumitelně a čtivě předává svému čtenáři.

Kniha

Autor uvádí knihu slovy o svém vlastním vnitřím puzení, které jej vede k tomu, aby předával své „svědectví o C. S. Lewisovi“ (s. 10). S tím čtenáři poskytuje i rámec, v němž je rozhodnut se v této knize pohybovat – a tímto rámcem je tanec. V knize pak kombinuje pojetí tance v křesťanské teologii s pojetím v Lewisově díle, či dílech jiných autorů, kteří ale podle Hoška „byli na stopě téže skutečnosti, která byla klíčovým inspiračním zdrojem C. S. Lewise“ (s. 11).

Samotná kniha je dělena do několika základních částí; autor začíná krátkým shrnutím Lewisova života, sleduje motiv tance v Lewisově práci se středověkým modelem vesmíru a posléze jej rozvíjí ve vztahu k Bohu, Ježíšovu příběhu, lidskému údělu a věčnosti.

Zde by možná bylo dobré přiblížit, co je oním tancem myšleno – pro Lewise šlo o jakousi základní metaforu, díky které lépe chápal svět. Připadalo mu, že tanec tvoří dobro pocházející od Boha a které se snaží rušit zlo působené stvořenými bytostmi. Řešením tohoto konfliktem je Kristovo vtělení. K Ježíšově roli v tomto tanci Lewis v Zázracích píše: „Taneční partner, který se sklání k Člověku v jednom pohybu tance, přijímá od Člověka uctívání v druhém pohybu.“

Nakonec autor téma částečně shrnuje:

„Lewisovo pojetí Velkého tance dává každému tvoru, nadanému svobodnou vůlí, dvě základní možnosti. Vzdát se sebestřednosti a odevzdat se Velkému tanci, … Nebo tuto cestu ven ze sebe odmítnout, zůstat mimo taneční figuru Velkého tance a setrvat v zakletí do vlastního já, které takto pro dotyčného tvora zůstává ‚středem vesmíru‘.“ (s. 145)

Metafora tance pro Lewise tedy očividně byla silně inspirující, ať už se jednalo o uspořádání vesmíru, lidský život, či vztah s Bohem.

Shrnutí

Osobně na knize profesora Hoška hodnotím silně pozitivně tři věci. Jednak, poznámkový aparát ke knize je (jako je u tohoto autora obvyklé) sám o sobě protkán takovými zajímavostmi, že má smysl jej číst souběžně s obsahem. Jednak, autorův přehled o životě a díle C. S. Lewise nemá v českých krajích obdoby, ale za povšimnutí stojí také jeho volba doplňujících zdrojů právě k tématu tance – zaujme jeho práce s apokryfním spisem, tradičními hymny, či např. s Danteho Božskou komedií. V neposlední řadě jsem velmi ráda, že bylo v této knize dáno dost prostoru Lewisově Vesmírné trilogii, protože to je kolikrát mezi lewisology tak moc opomíjená část C. S. Lewisovy tvorby, a to i přesto, že je tematicky velmi bohatá!

V úplném závěru je třeba dodat, že vyrůstal-li čtenář na Letopisech Narnie, nutně jej zaujme samotná obálka, na které je dominantním prvkem půvabný obrázek narnianů při tanci pod hvěznou oblohou, který na čtenáře dýchne tu správnou atmosféru pro čtení knihy. Titulní obrázek je tím posledním a definitivním ujištěním o tom, že tady jsem správně – tuto knihu má smysl přečíst. Obsah tento pocit záhy potvrdí.

---

[1] C. S. Lewis: mýtus, imaginace a pravda (2004)

[2] Kouzlo vyprávění: proměňující moc příběhu a „křest fantazie“ v pojetí C. S. Lewise (2013)

[3] Cesta do Středu skutečnosti: směřování k nebeskému cíli duchovní pouti v myšlení a díle C. S. Lewise(2014)

[4] Tato kniha vychází zhruba rok poté, co ve stejné edici nakladatelství CDK Pavel Hošek vydal knihu Sloužím Tajnému ohni: duchovní zdroje literární tvorby J.R.R. Tolkiena (2020)

TARGOSZ, Lukáš. Křesťanství v pěti slovech: Malá kniha o velké naději. Praha: Návrat domů, 2021. ISBN 978-80-7255-442-3.

Autor

Lukáš Targosz je v Apoštolské církvi proslulým pastorem sboru AC Element, i když já si nikdy nejsem jistá, jestli se u těchto moderně pojmenovaných sborů to AC vůbec může uvádět…náš českobudějovický sbor v rámci reorganizace přijal jméno Elevate, ale ani u nás kolikrát nevím, jestli jsme AC Elevate, nebo jenom Elevate. 

Každopádně ELEMENT je podle všeho bující sbor, kde Targosz s manželkou a týmem vedoucích věrně pracují na svém kousku světa a Pán Bůh jim v tom žehná. Lukáš Targosz je také ředitelem Global Leadership Summitu pro ČR, přičemž se do Hradce Králové právě na Elementem organizovaný GLS každoročně sjíždí davy lidí. Můj manžel se tam už posledních sedm let chce dostat, ale nějak nám není přáno – nejdřív mu v cestě stála náročná manželka, pak malé děti a teď naposled zápal plic. 

Pokud bych k popisu autora měla podat ještě osobnější pohled, pastora Targosze ani jeho manželku osobně neznám (ačkoli jsme se jistě vídali na chodbách Letniční biblické akademie, kde jsem vyrůstala a oni tam studovali), přestože bych moc ráda, čím si získal mou pozornost, byla jakási diskuse mezi křesťany u nějakého statusu na Facebooku. Šlo tam o letniční hnutí a já jsem zrovna dopsala seminární práci na téma letničních dějin, stále mi vlastně ale nebylo jasné, o co nám vlastně jde. V krátkém odstavci pastor Targosz shrnul, v čem spočívá letniční identita takovým způsobem, že mi to „došlo“. Byla jsem nadšená, uložila jsem si screenshot jeho odpovědi a tuto otázku jsem považovala za vyřešenou. Pak jsem na všechno zapomněla a do dnešní ho dne čas od času ten screenshot hledám v zálohovaných fotkách. Každopádně mi tehdy bylo sympatické, že dovede formulovat něco tak jednoduše a srozumitelně. S takovým povědomím o autorovi jsem otevírala knihu Křesťanství v pěti slovech. 

Účel knihy

Autor v knize několikrát uvádí, jak celý nápad definovat křesťanství v pěti slovech vznikl na jedné z konferencí GLS, kde byli posluchači jedním z řečníků vyzváni, aby své základní poselství shrnuli v pěti slovech. Rovněž zdůrazňuje, že nejde o jeho samostatnou práci, nýbrž o práci společně s týmem vedoucích Elementu. Těchto pět slov má sloužit jako určitá šablona pro vyjádření křesťanství srozumitelným způsobem. Minimalismus takového projektu je sám o sobě přitažlivý a jeho paralely můžeme najít např. v „evangelizačních náramcích“, které ještě před pár lety byly na mládežnických akcích hitem. 

Targoszovi ale nejde o samoúčelný způsob „nalejvárny“ evangelia, ve kterém není prostor pro dialog, jen říct pět symbolů a naskočit na vlak (ačkoli ten design obálky by se klidně dal otočit do nějakého merche). 

Obsah

Kniha je psaná volným a plynulým stylem, je protkaná příběhy ať osobními či zprostředkovanými a velmi zlehka otevírá patřičná témata. Oněch pět slov, kterými nakonec vedoucí Elementu chtějí shrnout jakési jádro křesťanství, jsou Láska, Zlo, Řešení, Volba, Naděje. 

LÁSKU autor definuje jako vnitřní nastavení (s. 27), motivátor k víře v Boha (s. 24), je to vědomý čin, který jsme chtěli udělat (39) – „nejde opravdově milovat bez oběti, bez vydání se, bez těžké práce“ (s. 112). A v neposlední řadě, láska je základ Božího charakteru. (s. 124)

Jádro biblického poselství vidí právě v Boží lásce (s. 28), přičemž Bůh JE láska. Autor si všímá, že „Boží láska k nám nespočívá v rozhodnutí milovat, ale v jeho osobnosti, identitě a charakteru […] Nikde v Bibli nenajdeme verš, že Bůh je spravedlnost nebo svatost, pouze že je spravedlivý a svatý. Jan ale tvrdí, že Bůh je láska.“ (s. 34)

Hned na druhém místě se věnuje matoucímu principu ZLA, který se zdá být v rozporu s Boží láskou. „Linie zla prochází přímo uprostřed nás, prochází naším srdcem, přesně, jak to napsal Složenicyn.“(s. 59) Přestože takto člověka definuje, nezapomíná zmínit, že „způsobilost k dobru je v každém člověku.“ (s. 54) Připomíná, že zlo není jen vně nás, ale v každém z nás a že právě Bible před zlem oči nezavírá, nýbrž popisuje Boží plán vedoucí k východisku. 

ŘEŠENÍ, které křesťanství nabízí, je k nalezení v evangeliu, přičemž „dobrá zpráva není hlavně obsah, nýbrž osoba.“  Zákon hříchu a smrti je neúprosný, ale zákon Ducha života v Kristu Ježíši nabízí osvobození, jak píše apoštol Pavel. V krásné metafoře s letadlem autor nastiňuje, jak zákon gravitace stále platí, i když jej při vzletu letadla jiný zákon překonává. Narnia vibes, anyone? 🙂

Ježíš odpovídá na problém osobního zla a přináší řešení v odpuštění hříchů, uzdravení tělesných i duševních nemocí a bolestí. Kapitolu autor uzavírá slovy, která bych si přála předat mnoha svým nevěřícím přátelům:

„Bůh je láska a protože opravdová láska nezná manipulaci, dává nám Bůh na vybranou, zda pozvání přijmeme, nebo odmítneme.“

Nasnadě je VOLBA. Opět příjemnou metaforou autor přivání čtenáře na myšlenku, že někdy je nejlepší věc samotnou osobně zakusit, aby si člověk mohl udělat obrázek. Takové rozhodnutí není jednoduché, člověk může mít mnoho předchozích zkušeností, které jej od dalšího zkoušení odrazují. Pokud ale chce mít jistotu, že to, co křesťanský Bůh nabízí, nestojí za to, nezbývá mu, než „ochutnat“. Kapitola o volbě na mě svými metaforami a bohatou biblicko-historickou základnou působila obzvlášť poeticky.

Posledním slovem je NADĚJE. Toto téma ve mně letos hluboce rezonuje, je to jedna z těch věcí, které mi vlivem letošních okolností „docvakly“: bez naděje nemáme nic. Naděje dává našemu životu smysl (s. 104) i v utrpení (s. 115), je nejdůležitějším faktorem štěstí (s. 110); nadějí a vírou odevzdáváme část sebe něčemu většímu a přijímáme nejistotu (s. 111). Nacházíme v ní smysl pro přítomnost a směr pro budoucnost (s. 125) a pomáhá nám hledat Boha kterému můžeme důvěřovat(s. 125).

Shrnutí

Poprvé jsem se s myšlenkou knihy setkala při jednom rozhovoru na sborové chatě, když mi ji doporučoval jeden přemýšlivý bratr, který si ji koupil na GLS. Jeho doporučení a můj předchozí dojem z autora, byly samy o sobě puncem kvality, který kniha měla, ještě než jsem ji otevřela. Když se mi poprvé dostala do rukou – darem od našeho pastora, protože se o nás vedoucí ve sboru velmi dobře stará – nemohla jsem si pomoci, ale pocítila jsem zklamání nad rozsahem knihy. Pod již utvořenou představou jsem byla ochotná přečíst dvakrát tolik stránek. Toto pozérsky hipsterské zklamání založené na mé pečlivě budované identitě knihomolky bylo vyváženo líbezností světlemodré obálky jednoduchého designu a sazby. Nevydržela jsem a ještě týž večer jsem ji otevřela. 

Nad 125 stranami jsem nestrávila mnoho času, přesto ve mně některé myšlenky zarezonovaly tak silně, až mě to donutilo k napsání této recenze. Zdá se, že autor nechce přinést příručku, přesto je kniha velmi edukativní. Zdá se, že mu nejde o apologii, přesto jsem přesvědčena, že je kniha hluboce apologetická. O co mu ale rozhodně jde, je srozumitelnost – tu nemohu posoudit ze strany člověka křesťanstvím nedotčeného, ovšem co do způsobu komunikace teologických myšlenek, se mi tato kniha stává vzorem.

Nemylte se ale, že by vám tento článek byl schopen shrnout, co se v knize děje. Přečtěte si ji sami a sami rozveďte vnitřní dialog s autorem, který píše až lewisovsky metaforickým a sečtělým, zkrátka lidově teologickým stylem, který ve vás po přečtení vzbudí dojem, že jste vypili pohár čisté vody. 

Teším se na další knihy z pera tohoto autora, z nichž třeba jedna bude vysvětlovat, proč se přiklání k tomu, že list Židům napsala žena. 🙂

MORLEY, Brian K. Mapping Apologetics: Comparing Contemporary Approaches. Downers Grove, IL: InterVarity Press, 2015. ISBN 978-0-8308-9704-9.

Autor

Brian K. Morley není v apologetických kruzích úplně zvučné jméno, jeho publikace nejsou četné jako např. u McDowella, přesto jsou ale podstatnými příspěvky do apologetického diskurzu. Dr, Morley je učitelem filosofie a apologetiky na Master’s College v Santa Clara v Kalifornii. V roce 2003 byl publikován jeho příspěvek Understanding our Postmodern World v podstatné publikaci pro evangelikální teologii Think Biblically!. (V roce 2003 asi ještě nebyli všichni otrávení neustálým a opakovaným definováním postmoderny, takže jeho příspěvek měl nějakou hodnotu.)

Následně vydal publikaci God in the Shadows, ve které se zabýval teodiceou a o několik let později právě Mapping Apologetics. Zdá se, že jeho pedagogická činnost převažuje nad jeho činností publikační (k dobru mu jsou i recenze na ratemyprofessors.com, kde je v průměru hodnocen 4,2 body z 5). Hlubiny internetu ještě naznačují, že je zakladatelem Faith and Reason Forum, protože jsou ale v současnosti jejich stránky v údržbě, není možné blíže zjistit, o co se jedná.

Zmapovat apologetiku

Morley má za cíl v Mapping Apologetics zmapovat přístupy k apologetice současnosti, přičemž rozpracovává a podstatně upravuje klasifikaci, kterou nabízí publikace Five Views on Apologetics.  V té se setkáváme s pěti oblastmi: Classical Apologetics, Evidential Apologetics, Cummulative Case Apologetics, Presuppositional Apologetics a Reformed Epistemology Apologetics. Zatímco Five Views jednotlivé metody srovnává co do účinnosti argumentace a jejich rozdílů, Morley svou klasifikaci zakládá na tom, jak jednotlivé přístupy pracují s důkazy. Druhotným prvkem, který určuje umístění jednotlivých metod na uvedené škále, je míra jistoty, kterou daná metoda nabízí na základě svého přístupu k argumentaci. Hned v úvodu knihy Morley čtenáři poskytuje graf s jednotlivými přístupy, které vytváří škálu mezi fideismem a racionalismem (viz přiložený obrázek). Morley předpokládá, že čím blíže je daná apologetická metoda fideismu, tím větší jistotu svých výstupů nabízí, ale tím méně se zajímá o důkazy, zatímco čím blíže je racionalismu, tím menší je její jistota o jejích výstupech, ačkoli pracuje s důkazy. Takže zatímco fideista si je 100% jistý, že Bůh existuje, protože tomu věří, racionalista (nebo evidencialista) říká, že je vysoká pravděpodobnost, že Bůh existuje, což může i ateista vidět na základě předložených důkazů. Přestože fideista s žádnými důkazy nepracuje, disponuje absolutní jistotou.

Apologetická metodologie

Morley tedy představuje následující metody: Presupposicionalismus, Reformovaná Epistemologie, Experiencialismus, Pragmatismus, Veridicalismus, Kombinacionalismus, Klasická apologetika a  Evidencialismus[1] – fideismus a racionalismus mu pouze vymezují prostor, do kterého jednotlivé metody řadí. Postupně se pak zabývá čelními představiteli metod, popisuje jejich přístup k argumentaci, poskytuje příklady a nakonec zmiňuje i kritiku daného přístupu (kromě kapitoly o W. L. Craigovi, kde kritika chybí asi z toho důvodu, že je celá kapitola psaná dialogickým způsobem a Craigova klasická apologetika je vlastně postavena do kontrastu k jiným metodám).

Pro přehled poskytuji stručné shrnutí jednotlivých metod:

Presupposicionalismus[2] pracuje s předpoklady (angl. presuppositions), protože podle něj není možné poskytnout obstojný důkaz pro Boží existenci nebo pro pravdivost křesťanství. Cokoli, co člověk poznává, je totiž poznáváno pouze díky tomu, že se shoduje s tím, co si o dané věci myslí Bůh. Pravdivé poznání bez Boha je nemožné – Bůh je předpokladem našeho poznávání. Mezi věřícím a nevěřícím tedy neexistuje nějaká neutrální zóna, protože nic v našem životě neexistuje nedotčeno našimi intelektuálními závazky.[3] Pokud člověk chce jakýmkoli způsobem cokoli usuzovat, musí tedy předpokládat pravdu Božího zjevení. Cornelius Van Til je přesvědčen, že snaha poskytnout „důkaz“ o pravdivosti Božího slova, staví daný důkaz nad Boží slovo a jde tedy o něco nepřípustného. John Frame dodává, že apologetické usuzování musí být vždy podřízeno Boží autoritě a nikdy by z tohoto podřízeného místa nemělo vystoupit. Proto cílem presupposicionalisty je konfrontovat světonázor věřícího jako nespolehlivý, nepravdivý a neuplatnitelný v praktickém životě – prakticky mu hodit vidle do všeho, čemu dosud věřil.[4]

Reformovaná epistemologie vychází z toho, že naše vědomí Boha je důsledkem vnitřního tušení, které do člověka Bůh při stvoření vložil, Kalvín ho nazývá sensus divinitatis. Alvin Plantinga pak rozvádí, že onen sensus divinitatis může být v člověku vyvolán skrze různé zkušenosti, povětšinou spojených s pozorováním dokonalosti přírody, velkoleposti hor či hvězdného nebe. Plantinga tvrdí, že neexistuje uspokojivý argument pro nebo proti Boží existenci, není ale přesvědčen, že by křesťanství muselo být „skokem víry“. Sensus divinitatis chápe jako dar Ducha svatého, intelektuální základ pro vědomí Boha, ze kterého ovšem nic nevyvozuje. Dodává, že je racionálně přijatelné věřit různým věcem i bez důkazů (jako příklad udává, že věříme, že ostatní mají mysl jako my, nebo věříme, že svět nebyl stvořen před několika minutami). Plantinga tedy říká, že není nutné, aby všechno, čemu věříme, bylo ospravedlněno skrze důkazy.

Experiencialismus pracuje se (subjektivní) zkušeností jako s důkazem, ze kterého je možné vycházet a který je základem pro víru. Tento pohled se obvykle týká lidí, kteří svou vlastní zkušenost považují za dostatečnou pro to, aby obhájili své přesvědčení, ale nutně ji nepoužívají jako dostatečný důkaz pro někoho jiného – každý by měl mít svou vlastní zkušenost, která jej přesvědčí o existenci Boha a pravdivosti křesťanství.

Pragmatismus se řídí pouze principem funkčnosti. Pokud něco funguje, musí to být pravdivé, či přinejmenším to ukazuje k pravdě.  

Veridicalismus představuje přesvědčení, že poznání má základ v danostech, které jsou odkrývány skrze intuici, ale přináší jistotu; zároveň nejsou odvozeny z věcí, které známe. Křesťanství jako takové je podle veridicalismu daností, která může být potvrzena. Veridicalismus jak jej zastával Mark Hanna rozlišuje osm druhů „vidění“: fyzické, intelektuální, introspektivní, intersubjektivní (vědomí vztahu k ostatním), morální, estetické (objektivní krása) a duchovní (jedna forma je společná všem lidem a jiná je unikátní a vlastní jen křesťanům).

Kombinacionalismus považuje důkazy pro Boží existenci za nedostatečné, protože empirismus, na kterém jsou založeny, je nedostatečný. Člověk je stvořen k Božímu obrazu, a proto je mu umožněno věci poznávat; je od počátku vybaven schopností myslet a usuzovat. Nikdy ale nemůže dospět k závěru, že existuje něco nekonečného, nezbytného nebo neměnného z pozice člověka, který je konečný. Pokud tedy podle kombinacionalismu nemůžeme vyvodit Boha z vlastní zkušenosti, musíme Jej k naší zkušenosti přivést – ve formě hypotézy.[5] Pokud s křesťanstvím budeme zacházet jako s hypotézou, stejně jako jakákoli jiná hypotéza si nesmí protiřečit.

Klasická apologetika pracuje s argumenty pro Boží existenci od samého počátku. Její agendou je nejprve doložit důkazy pro teismus a poté obhajovat křesťanství. William Lane Craig pak problém poznání/vědomí Boha řeší dělením mezi poznáním, že křesťanství je pravdivé a odhalováním toho, že je křesťanství pravdivé.[6] Pokud jde o poznání, Craig v něm vidí velkou roli Ducha svatého – pouze jeho svědectví je opravdovým základem víry člověka; rozum má v této věci pouze vedlejší roli. Pokud jde o odhalování pravdivosti křesťanství, role Ducha a rozumu se vyměňují.

Evidencialismus je absolutním protikladem presupposicionalismu, protože vychází z toho, že fakta mohou být zkoumána nezávisle na tom, kým jsou interpretována; rozum používá dedukce k tomu, aby dosáhl naprosté jistoty. Současnými představiteli evidencialismu jsou např. Josh McDowell nebo Gary Habermas.

Závěrem

Morley ve své přehledové studii odvádí dobrou práci, snaží se objektivně nahlédnout do jednotlivých metod a poskytnout čtenáři opravdu základní přehled. Dr. Morley dává prostor mnohem širšímu záběru metod než publikace Five Views on Apologetics, nicméně mezi představiteli jednotlivých metod uvádí zejména evangelikály, což je trochu škoda, vzhledem k tomu, že i mezi katolíky je mnoho silných (a četně publikujících) apologetů, kteří by se snadno dali do Morleyho schématu zařadit…to nicméně nepočítám jako výtku vůči Morleymu, protože kniha, která by je obsahovala všechny, by se nedala číst. Může to být ale výzvou pro jiné autory, kteří by třeba na Mapping Apologetics chtěli navázat.

Téma apologetické metodologie asi není úplně první volba každého čtenáře; Mapping Apologetics není lehkou četbou, při čtení si člověk uvědomuje, že má např. v základech filosofie velké rezervy. Pro člověka, který se chce apologetikou zabývat do větší hloubky, může tato kniha být příjemným stimulem. Pokud vás ale spíš než jak apologetika pracuje, zajímá co apologetika dělá, doporučuji sáhnout po něčem méně teoretickém, např. od J. Warner Wallace, W. L. Craiga, Strobela nebo McDowella.

---

[1] Originál uvádí Presuppositionalism, Reformed Epistemology, Experientialism, Pragmatism, Veridicalism, Combinationalism, Classical Apologetics, Evidentialism

[2] Nezabývám se problematikou dostatečně dlouho na to, abych přišla na uspokojivý překlad jednotlivých metod, proto používám překlad jaksi otrocký, protože jsem se nesetkala s uspokojivou alternativou. Odpusťte tento nedostatek a máte-li podněty pro lepší překlad daných pojmů z článku, ocením spolupráci.

[3] MORLEY, Brian K. Mapping Apologetics [Kindle]. loc. 1190.

[4] John Frame, jeden z představitelů presupposicionalismu používá výrazu „wrecking ball“, který ovšem přeložený do českého jazyka nemá takový zvuk, jaký Frame zamýšlel, proto překlad parafrázuji.

[5] MORLEY, Brian K. Mapping Apologetics [Kindle]. loc. 256.

[6] Craig používá výrazy knowing and showing that Christianity is true.

MCDOWELL, Sean. A New Kind of Apologist: Adopting fresh strategies, adressing the latest issues, engaging the culture. Eugene, OR: Harvest House Publishers, 2016. ISBN 978-0-7369-6606-1.

Autor

Sean McDowell, PhD., je autorem mnoha knih, je učitelem na Biola University a křesťanským apologetou. V češtině nemáme z jeho knih přeloženou ani jedinou, ale i přesto vám jeho příjmení může být povědomé – koneckonců, přebírá štafetu svého otce Joshe McDowella, který za svou kariéru křesťanské apologetice přispěl nemalým dílem. McDowell mladší má tedy nakročeno k tomu, aby vystoupil ze stínu svého otce. Zdá se, že téma apologetiky v proměňujícím se kontextu je pro McDowella dlouhodobě důležité – už v roce 2009 vydal podobný sborník článků pod názvem Apologetics for a New Generation ve kterém se zjevně zabýval velmi podobnými tématy. Mezi jeho knihami můžeme ale najít příručky pro práci s mládeží (So the Next Generation Will Know), knihu o vztazích (Chasing Love), či knihy věnované konkrétním otázkám apologetiky (Same-Sex Marriage, Is God Just a Human Invention?, Evidence for the Resurrection, Understanding Intelligent Design).  

Dělat apologetiku jinak

S relativně novou knihou (2016) A New Kind of Apologist navazuje na řadu dalších autorů, kteří si uvědomují, že apologetiku je nyní třeba “dělat jinak”.  Je otázkou, zda metodologie postavená na poskytování důkazů, byla pro křesťanskou apologetiku v minulosti úplně úspěšná, přesto byla ale převažující. V dnešní době se ovšem zdá, že bude třeba ke křesťanské apologetice přistoupit jiným způsobem. McDowell sestavil zajímavý kolektiv autorů (z různých církví), kteří v knize jednotně přispívají ke společné tezi: V posledních letech se toho pro církev hodně změnilo a vyvstává zde potřeba nové apologetiky, která vyžaduje i nového apologetu. Jaký by měl být?

Zaměření se na apologetu zužuje McDowellovi téma a umožňuje mu věnovat se charakteristikám, kterými by se měl apologeta vyznačovat. Hned v úvodu knihy nacházíme výčet takových charakteristik: apologeta by měl být jako Ježíš, plný milosti a pravdy.[1] Měl by budovat vztahy s lidmi různých vyznání a nezaměřovat se jen na to, aby vyhrál argumentaci, ale měl by být schopen ocenit druhého člověka. McDowell je přesvědčen, že apologeta by se měl vzdělávat, neměl by lidem dávat „nálepky“, ale vždy by měla jeho služba být podpořena jeho svědomitým životem víry. Nakonec McDowell nového apologetu charakterizuje jako člověka, který má „pevný střed, ale nemá ostré okraje“.[2]

Autoři knihy A New Kind of Apologist se snaží zdůvodnit a definovat jednak potřebu nového přístupu k apologetice současnosti a jednak způsoby, metody, které by měl současný apologeta přijmout za své, aby mohl svou práci dělat správně. Témata jsou zpracována populárně naučným způsobem a zabývají se různými oblastmi lidského života, ve kterých v současnosti vznikají výzvy pro křesťanskou apologetiku. Nechybí zde otázka sociální spravedlnosti, otázka angažovanosti v politickém dění, problematika sociálních sítí a nových technologií, vztah apologetiky a ekonomiky a samozřejmě genderová otázka. V knize najdeme i studie seznamující čtenáře s problematikou nedostatečného vzdělávání v církvi, biblické hermeneutiky, či například umění komunikace. K alternativním přístupům k apologetice se vyjadřují články o imaginativní apologetice (autorkou je má oblíbená Holly Ordway) a intuitivní apologetice. Čtenáři mého blogu už o imaginativní apologetice cosi vědí; intuitivní apologetika vychází z podobných předpokladů, pracuje se zkušeností transcendence, snaží se „otevírat oči a srdce lidí pro to, že skutečnost může být jiná, než se domnívali“.[3] Všech dvacet sedm příspěvků v této knize vlastně snoubí apologetickou praxi s poznatky z oborů religionistiky, rétoriky, pedagogiky, filosofie, psychologie, biologie a dalších, aby přišly s konkrétními způsoby, jak reagovat na současnou dobu, pokud jde o předávání a obhajobu evangelia.

Apologetika životem

Je patrné, že McDowell zpracovává téma, které je velmi aktuální a hovoří se o něm i na úrovni odborné literatury, vědeckých konferencí[4] a článků.[5] Dnes se apologeta setkává s lidmi, kteří neuznávají možnost pravdivého poznání – dokonce ani vědecké důkazy někdy nestačí k tomu, aby byli přesvědčeni o opaku; začíná se hovořit o důkazech jiného charakteru, než jsou ty vědecké a filosofické.[6] A New Kind of Apologist navrhuje, abychom, pokud se apologetikou chceme zabývat, začali u sebe, ve svých rodinách a ve své církvi.[7] Horší než žádný apologeta je nedostatečně vzdělaný apologeta.[8] Apologeta by také měl ovládat možnosti, které poskytují sociální sítě a nové technologie[9] a být citlivý k sociálním problémům svého prostředí.[10] V neposlední řadě by se měl také orientovat v jiných náboženstvích a měl by být schopen zdůvodnit, proč vyznává právě křesťanskou víru.[11] McDowell a kol. apologetiku tedy částečně stahují z úrovně filosofických debat o možnosti existence Boha, do ryze pastorační a kerygmatické činnosti, přičemž představuje apologetiku vlastně jako teologii uvedenou do křesťanské praxe církve i jednotlivců. To není na škodu; možná už bylo dost snah apologetiku vymezovat a definovat jako jakési překlenutí mezi filosofií a teologií. Možná, nutí nás uvažovat McDowell, je čas křesťanskou apologetiku integrovat do našeho každodenního života a služby.  

Závěrem

Čím více se do témat křesťanské apologetiky dostávám, tím méně mám pocit, že se jedná o svět, kterému bych mohla rozumět. Nedivím se lidem, kteří si mnohem raději sáhnou po knize, která předává svědectví o Boží lásce a přirozeně tedy povzbuzuje víru čtenáře, místo aby prohloubili své znalosti co se víry, kultury nebo vědy týče. Sama mám někdy silné nutkání zavrtat se do našeho nového křesla z Ikey právě s takovou knihou (a taky to často dělám :)), u které nemusím přemýšlet. Pak si ale vzpomenu na naše děti. A na holky ze sboru. Vzpomenu si na všechny otázky, které kladou na našich setkáních a uvědomím si, že bez svého vzdělání bych nebyla schopná uspokojivě odpovědět na polovinu z nich. Jsem moc vděčná za to, že McDowell a další se svým způsobem snaží změnit paradigma a říkají: „Mysleli jste si, že apologeta je prudérní učenec za řečnickým pultíkem? Ha. Apologeta je rodič. Je to vedoucí mládeže. Je to pastor. Je to každý, kdo se nějakým způsobem podílí na výchově následující generace.“

Naše děti vyrůstají ve světě, který lže o tak základních věcech jako je existence biologického pohlaví. Jsou obklopeni nesčetnými ideologiemi už od kolébky a mnozí filosofové, učitelé a spisovatelé si doslova dávají za cíl co nejvíce nábožensky smýšlejících lidí konvertovat k pravé víře: humanistickému ateismu (viz např. můj článek o Philipu Pullmanovi). Pokud mají lidé kolem nás takové záměry s našimi dětmi, neměli bychom naše děti také vychovávat se záměrem připravit je na to? Osobně věřím, že ano. A proto musíme pracovat na sobě a stávat se Novým apologetou – s Boží pomocí.

---

[1] Jan 1,14

[2] Introduction: A New Kind of Apologist. MCDOWELL, Sean, ed. A New Kind of Apologist. Eugene, OR: Harvest House Publishers, 2016. ISBN 978-0-7369-6606-1.

[3] Kapitola Intuitional apologetics: Using Our Deepest Intuitions to Point Toward God (Terry Glaspey)

[4] Např. právě probíhající konference na KTF – http://www.skaut.org/s-conf/index.php

[5] Například toto číslo periodika Communio: Communio: Apologie a apologetika. 18. 2014. ISSN 1211-7668.

[6] NICOLSON, Stuart. Objective and subjective apologetical approaches regarding the existence of
God. Theologica [online]. 2020, 10(1), 121-140 [cit. 2021-01-19]. Dostupné z: doi:10.14712/23363398.2020.47

[7] Kapitoly Motivating Others to „Give an Answer“ (Mark Mittelberg), „Don‘t blame us, it’s in the Bible“: Understanding New Strategies for Shaking Up the Faith of New Genreations (Dan Kimball), Shepherd is a Verb: The Role of Mentoringin Communicating Truth (Jeff Myers), A Practical Plan to Raise Up the Next Generation (Brett Kunkle), Why We Should Love Questions More than Answers (Matthew Anderson), Why More Women Should Study Apologetics (Mary Jo Sharp).

[8] Kapitoly An Assesment of the Present State of Historicel Jesus Studies (Michael Licona), Advocating Intelligent Design with Integrity, Grace, and Effectiveness (Casey Luskin), The Scientific Naturalist Juggernaut and What to Do About it (Scott Smith)

[9] Kapitola Apologetics and New Technologies (Brian Auten)

[10] Kapitoly Christians in the Argument Culture: Apologetics as Conversation (Tim Muehlhoff), Come and See: The Value of Storytelling for Apologetics (Holly Ordway), Social Justice and a New Kind of Apologist (Ken Wytsma and Rick Gerhardt), The Multiethnic Church: God’s Living Apologetic (Derwin L. Gray),The Urban Apologist (Christopher Brooks), Christian Political Apologetic: Why, What And How (Jennifer A. Marshall), Telling the Truth about Sex in a Broken Culture (John Stonestreet), Being Authentically Christian on the LGBT Issue(Glenn T. Stanton), Transgender: Truth and Compassion (Alam Shlemon)

[11] But…what about Other Religions? (Tanya Walker), An Apologetic for Religious Liberty (James Tonkowich)