MORLEY, Brian K. Mapping Apologetics: Comparing Contemporary Approaches. Downers Grove, IL: InterVarity Press, 2015. ISBN 978-0-8308-9704-9.
Autor
Brian K. Morley není v apologetických kruzích úplně zvučné jméno, jeho publikace nejsou četné jako např. u McDowella, přesto jsou ale podstatnými příspěvky do apologetického diskurzu. Dr, Morley je učitelem filosofie a apologetiky na Master’s College v Santa Clara v Kalifornii. V roce 2003 byl publikován jeho příspěvek Understanding our Postmodern World v podstatné publikaci pro evangelikální teologii Think Biblically!. (V roce 2003 asi ještě nebyli všichni otrávení neustálým a opakovaným definováním postmoderny, takže jeho příspěvek měl nějakou hodnotu.)
Následně vydal publikaci God in the Shadows, ve které se zabýval teodiceou a o několik let později právě Mapping Apologetics. Zdá se, že jeho pedagogická činnost převažuje nad jeho činností publikační (k dobru mu jsou i recenze na ratemyprofessors.com, kde je v průměru hodnocen 4,2 body z 5). Hlubiny internetu ještě naznačují, že je zakladatelem Faith and Reason Forum, protože jsou ale v současnosti jejich stránky v údržbě, není možné blíže zjistit, o co se jedná.
Zmapovat apologetiku
Morley má za cíl v Mapping Apologetics zmapovat přístupy k apologetice současnosti, přičemž rozpracovává a podstatně upravuje klasifikaci, kterou nabízí publikace Five Views on Apologetics. V té se setkáváme s pěti oblastmi: Classical Apologetics, Evidential Apologetics, Cummulative Case Apologetics, Presuppositional Apologetics a Reformed Epistemology Apologetics. Zatímco Five Views jednotlivé metody srovnává co do účinnosti argumentace a jejich rozdílů, Morley svou klasifikaci zakládá na tom, jak jednotlivé přístupy pracují s důkazy. Druhotným prvkem, který určuje umístění jednotlivých metod na uvedené škále, je míra jistoty, kterou daná metoda nabízí na základě svého přístupu k argumentaci. Hned v úvodu knihy Morley čtenáři poskytuje graf s jednotlivými přístupy, které vytváří škálu mezi fideismem a racionalismem (viz přiložený obrázek). Morley předpokládá, že čím blíže je daná apologetická metoda fideismu, tím větší jistotu svých výstupů nabízí, ale tím méně se zajímá o důkazy, zatímco čím blíže je racionalismu, tím menší je její jistota o jejích výstupech, ačkoli pracuje s důkazy. Takže zatímco fideista si je 100% jistý, že Bůh existuje, protože tomu věří, racionalista (nebo evidencialista) říká, že je vysoká pravděpodobnost, že Bůh existuje, což může i ateista vidět na základě předložených důkazů. Přestože fideista s žádnými důkazy nepracuje, disponuje absolutní jistotou.
Apologetická metodologie
Morley tedy představuje následující metody: Presupposicionalismus, Reformovaná Epistemologie, Experiencialismus, Pragmatismus, Veridicalismus, Kombinacionalismus, Klasická apologetika a Evidencialismus[1] – fideismus a racionalismus mu pouze vymezují prostor, do kterého jednotlivé metody řadí. Postupně se pak zabývá čelními představiteli metod, popisuje jejich přístup k argumentaci, poskytuje příklady a nakonec zmiňuje i kritiku daného přístupu (kromě kapitoly o W. L. Craigovi, kde kritika chybí asi z toho důvodu, že je celá kapitola psaná dialogickým způsobem a Craigova klasická apologetika je vlastně postavena do kontrastu k jiným metodám).
Pro přehled poskytuji stručné shrnutí jednotlivých metod:
Presupposicionalismus[2] pracuje s předpoklady (angl. presuppositions), protože podle něj není možné poskytnout obstojný důkaz pro Boží existenci nebo pro pravdivost křesťanství. Cokoli, co člověk poznává, je totiž poznáváno pouze díky tomu, že se shoduje s tím, co si o dané věci myslí Bůh. Pravdivé poznání bez Boha je nemožné – Bůh je předpokladem našeho poznávání. Mezi věřícím a nevěřícím tedy neexistuje nějaká neutrální zóna, protože nic v našem životě neexistuje nedotčeno našimi intelektuálními závazky.[3] Pokud člověk chce jakýmkoli způsobem cokoli usuzovat, musí tedy předpokládat pravdu Božího zjevení. Cornelius Van Til je přesvědčen, že snaha poskytnout „důkaz“ o pravdivosti Božího slova, staví daný důkaz nad Boží slovo a jde tedy o něco nepřípustného. John Frame dodává, že apologetické usuzování musí být vždy podřízeno Boží autoritě a nikdy by z tohoto podřízeného místa nemělo vystoupit. Proto cílem presupposicionalisty je konfrontovat světonázor věřícího jako nespolehlivý, nepravdivý a neuplatnitelný v praktickém životě – prakticky mu hodit vidle do všeho, čemu dosud věřil.[4]
Reformovaná epistemologie vychází z toho, že naše vědomí Boha je důsledkem vnitřního tušení, které do člověka Bůh při stvoření vložil, Kalvín ho nazývá sensus divinitatis. Alvin Plantinga pak rozvádí, že onen sensus divinitatis může být v člověku vyvolán skrze různé zkušenosti, povětšinou spojených s pozorováním dokonalosti přírody, velkoleposti hor či hvězdného nebe. Plantinga tvrdí, že neexistuje uspokojivý argument pro nebo proti Boží existenci, není ale přesvědčen, že by křesťanství muselo být „skokem víry“. Sensus divinitatis chápe jako dar Ducha svatého, intelektuální základ pro vědomí Boha, ze kterého ovšem nic nevyvozuje. Dodává, že je racionálně přijatelné věřit různým věcem i bez důkazů (jako příklad udává, že věříme, že ostatní mají mysl jako my, nebo věříme, že svět nebyl stvořen před několika minutami). Plantinga tedy říká, že není nutné, aby všechno, čemu věříme, bylo ospravedlněno skrze důkazy.
Experiencialismus pracuje se (subjektivní) zkušeností jako s důkazem, ze kterého je možné vycházet a který je základem pro víru. Tento pohled se obvykle týká lidí, kteří svou vlastní zkušenost považují za dostatečnou pro to, aby obhájili své přesvědčení, ale nutně ji nepoužívají jako dostatečný důkaz pro někoho jiného – každý by měl mít svou vlastní zkušenost, která jej přesvědčí o existenci Boha a pravdivosti křesťanství.
Pragmatismus se řídí pouze principem funkčnosti. Pokud něco funguje, musí to být pravdivé, či přinejmenším to ukazuje k pravdě.
Veridicalismus představuje přesvědčení, že poznání má základ v danostech, které jsou odkrývány skrze intuici, ale přináší jistotu; zároveň nejsou odvozeny z věcí, které známe. Křesťanství jako takové je podle veridicalismu daností, která může být potvrzena. Veridicalismus jak jej zastával Mark Hanna rozlišuje osm druhů „vidění“: fyzické, intelektuální, introspektivní, intersubjektivní (vědomí vztahu k ostatním), morální, estetické (objektivní krása) a duchovní (jedna forma je společná všem lidem a jiná je unikátní a vlastní jen křesťanům).
Kombinacionalismus považuje důkazy pro Boží existenci za nedostatečné, protože empirismus, na kterém jsou založeny, je nedostatečný. Člověk je stvořen k Božímu obrazu, a proto je mu umožněno věci poznávat; je od počátku vybaven schopností myslet a usuzovat. Nikdy ale nemůže dospět k závěru, že existuje něco nekonečného, nezbytného nebo neměnného z pozice člověka, který je konečný. Pokud tedy podle kombinacionalismu nemůžeme vyvodit Boha z vlastní zkušenosti, musíme Jej k naší zkušenosti přivést – ve formě hypotézy.[5] Pokud s křesťanstvím budeme zacházet jako s hypotézou, stejně jako jakákoli jiná hypotéza si nesmí protiřečit.
Klasická apologetika pracuje s argumenty pro Boží existenci od samého počátku. Její agendou je nejprve doložit důkazy pro teismus a poté obhajovat křesťanství. William Lane Craig pak problém poznání/vědomí Boha řeší dělením mezi poznáním, že křesťanství je pravdivé a odhalováním toho, že je křesťanství pravdivé.[6] Pokud jde o poznání, Craig v něm vidí velkou roli Ducha svatého – pouze jeho svědectví je opravdovým základem víry člověka; rozum má v této věci pouze vedlejší roli. Pokud jde o odhalování pravdivosti křesťanství, role Ducha a rozumu se vyměňují.
Evidencialismus je absolutním protikladem presupposicionalismu, protože vychází z toho, že fakta mohou být zkoumána nezávisle na tom, kým jsou interpretována; rozum používá dedukce k tomu, aby dosáhl naprosté jistoty. Současnými představiteli evidencialismu jsou např. Josh McDowell nebo Gary Habermas.
Závěrem
Morley ve své přehledové studii odvádí dobrou práci, snaží se objektivně nahlédnout do jednotlivých metod a poskytnout čtenáři opravdu základní přehled. Dr. Morley dává prostor mnohem širšímu záběru metod než publikace Five Views on Apologetics, nicméně mezi představiteli jednotlivých metod uvádí zejména evangelikály, což je trochu škoda, vzhledem k tomu, že i mezi katolíky je mnoho silných (a četně publikujících) apologetů, kteří by se snadno dali do Morleyho schématu zařadit…to nicméně nepočítám jako výtku vůči Morleymu, protože kniha, která by je obsahovala všechny, by se nedala číst. Může to být ale výzvou pro jiné autory, kteří by třeba na Mapping Apologetics chtěli navázat.
Téma apologetické metodologie asi není úplně první volba každého čtenáře; Mapping Apologetics není lehkou četbou, při čtení si člověk uvědomuje, že má např. v základech filosofie velké rezervy. Pro člověka, který se chce apologetikou zabývat do větší hloubky, může tato kniha být příjemným stimulem. Pokud vás ale spíš než jak apologetika pracuje, zajímá co apologetika dělá, doporučuji sáhnout po něčem méně teoretickém, např. od J. Warner Wallace, W. L. Craiga, Strobela nebo McDowella.
[1] Originál uvádí Presuppositionalism, Reformed Epistemology, Experientialism, Pragmatism, Veridicalism, Combinationalism, Classical Apologetics, Evidentialism
[2] Nezabývám se problematikou dostatečně dlouho na to, abych přišla na uspokojivý překlad jednotlivých metod, proto používám překlad jaksi otrocký, protože jsem se nesetkala s uspokojivou alternativou. Odpusťte tento nedostatek a máte-li podněty pro lepší překlad daných pojmů z článku, ocením spolupráci.
[3] MORLEY, Brian K. Mapping Apologetics [Kindle]. loc. 1190.
[4] John Frame, jeden z představitelů presupposicionalismu používá výrazu „wrecking ball“, který ovšem přeložený do českého jazyka nemá takový zvuk, jaký Frame zamýšlel, proto překlad parafrázuji.
[5] MORLEY, Brian K. Mapping Apologetics [Kindle]. loc. 256.
[6] Craig používá výrazy knowing and showing that Christianity is true.