Měla jsem v rukách nejeden životopis zaměřující se na Lewise, nicméně C.S.Lewis – A Life jehož autorem je Alister McGrath mě zaujal zatím nejvíce. Jak McGrath sám v úvodu knihy čtenáři připomíná, sleduje v životopisu Lewisovu cestu coby učence, apologety a spisovatele. Sleduje, kteří autoři či myslitelé Lewise inspirovali a jak se jejich vliv odrážel na jeho vlastním díle. Vedle notoricky známých a s Lewisem spojovaných jmen jako G. K. Chesterton nebo G. MacDonald se pak objevují E. Spencer, E. Nesbit, H. G. Wells nebo Ch. Williams. McGrath zmiňuje konkrétní díla, spojuje je s útržky z Lewisovy korespondence a v bohatých, leč stručných rozborech Lewisových děl odhaluje, jak přesně se tyto vlivy projevují i v jeho tvorbě.
McGrath pečlivě popisuje Lewisovu konverzi ke křesťanství a myšlenkový přerod, který ji doprovázel. Až neuvěřitelně poetická je McGrathova interpretace pasáže z Lewisova dopisu, ve kterém popisuje den, kdy uvěřil v Boha. McGrath si všímá zmínky o modrých květech, které Lewis zahlédl cestou do Zoo a s plynulou elegancí tento symbol stopuje napříč Lewisovým životem až k původnímu zdroji: Novalisovu románu Heinrich von Ofterdingen, kde modrý květ symbolizuje “smíření mezi rozumem a imaginací, mezi světem, který pozorujeme kolem sebe a subjektivním světem v našem nitru.” Touto, dle mého názoru troufalou, až okouzlující, exegezí si mne McGrath získal.Právě ke smíření rozumu a imaginace muselo u Lewise dojít, aby jeho konverze mohla být dokonána. Jeho přítel J. R. R. Tolkien mu v tom byl velmi nápomocen, ačkoli nebyl první ani jediný, s kým Lewis o křesťanství hovořil. Když se pak podíváme na Lewisovu bibliografii, vidíme, že jeho nově objevená víra byla doslova palivem jeho autorské tvorby. Z počátku byla spíše apologeticky zaměřená, jak je vidět v dílech Problém bolesti, K jádru křesťanství, Zázraky či Rady zkušeného ďábla. V určitý moment se ale Lewis začíná přiklánět k imaginativně narativní formě apologetiky a tvoří Kosmickou trilogii a Letopisy Narnie. Sám se v jednom z dopisů vyjádřil, že “člověk nemůže stále víru obhajovat, musí taky mít čas se jí sytit.” Z této nálady pak máme díla jako Úvahy nad Žalmy nebo Čtyři lásky.
Co mě zaujalo, byla domněnka, patrně všeobecně známá mezi těmi, kdo studují Lewise: byl prý misogyn. Chce-li někdo tuto myšlenku obhájit, může se pokusit tak učinit na základě jakýchsi před postmoderních předpokladů, se kterými pracuje v Té obludné síle a některých zmínek v díle K jádru křesťanství. Lewis byl nicméně, stejně jako jsme snad trochu všichni, produktem své doby – sám o sobě tvrdil, že je dinosaurus. Sice nebyl bojovníkem za práva žen, nicméně z jeho konkrétní korespondence víme, že si velmi vážil mnoha žen pro jejich akademický, literární, či čistě intelektuální přínos – mezi takové se řadí Dorothy Sayers, Rith Pitter nebo Joy Davidman. K dobru mu také může být i fakt, že zaštiťoval The Socratic Club – oxfordský studentský klub vyhrazený debatám mezi ateisty/agnostiky a křesťany, ze dvou třetin tvořen ženami.
Protože je jeho dílo předmětem mého studia, bylo příjemné připomenout si, že muž s tak velkými myšlenkami žil tak obyčejný život, hledal práci, neměl dost peněz, zbytečně si dělal nepřátele, musel se starat o rodinu atp. A že vlastně i navzdory tak obyčejnému životu měl tak velké myšlenky.
