Znáte koncept zbožné babičky? Zdá se mi, že minimálně když já jsem vyrůstala a třeba jsme se ve škole bavili o víře, spoustu z mých věřících i nevěřících spolužáků zmiňovalo, že má babičku, která čte bibli, modlí se, chodí do církve, nebo trvala na tom, aby byli jako malí pokřtěni… Nevím, jestli to tak stále je, ale takový určitý archetyp babičky, která je někde v pozadí našich životů a modlí se za nás (a více či méně nás nabádá k víře), minimálně v naší kultuře existuje.
I v kontextu s touhle představou jsem si uvědomila, když mi letos na jaře odešla babička, že mi hrozně budou chybět její modlitby! Ona totiž nebyla jen tak obyčejná modlitební babička, modlila se s ohromným nasazením a to nejen za sebe a svoje potíže, kterých měla požehnaně (neustále bojovala s kožními chorobami, cukrovkou, bolestivou artrózou, očními záněty atp. ), ale modlila se taky za své nejbližší, které milovala – Andrea Morrisonová mi krátce po jejím pohřbu popisovala, jak se za mě babička modlila, když jsem rodila Emmu – byl to dvoudenní porod a babička zrovna jela s Morrisonovými na Dlouhé stráně na Duchovní soustředění a od chvíle, kdy se dozvěděla, že jsem v porodnici se podle Andrey nepřestala modlit. Nebyla s ní řeč celou cestu na DS, protože se neustále buď nahlas nebo v duchu modlila.
Musím říct, že tahle vzpomínka mi podlomila kolena, protože jsem si uvědomila jednak to, že mě babička kolikrát nesla na modlitbách a jednak, že nevím, co budu bez jejích modliteb teď dělat. Měla jsem před sebou státnice a Bůh ví, jak moc jsem potřebovala jakékoli modlitby.
Ale tam moje babička nekončila. Byla ženou velmi výraznou a na spoustu lidí měla velmi ostré a vyhraněné názory. Přesto jsem ale žasla, když jsem ji na společných dovolených slýchala modlit se za tyto lidi, kteří ji štvali nebo jí dokonce ublížili.
Tak jsem začala přemýšlet. Když teď už nemám žádnou modlitební babičku, co budu dělat? Pravda, moji rodiče jsou velcí modlitebníci, i Otova maminka je nám velkou modlitební oporou. Ale já sama už modlitební babičku nemám. Dalo by se říct, že tady je nějaké volní místo, které žádá doplnění. A tak jsem se rozhodla. Já sama se stanu modlitební babičkou. Jsem na to ještě trochu mladá, pravda, ale protože se znám, že než se něco naučím v životě dělat pořádně, chvíli mi to trvá, chci začít už teď.
V tomto kázání chci povzbudit i vás k tomu, abyste se odhodlali k tomu stát se modlitebními babičkami a dědečky, ať už je to místo ve vašich rodinách volné či nikoli. Chtěla bych uvést několik důvodů, proč se vám to vyplatí a proč si myslím, že je to praxe, ke které nás povolává Písmo.
Proč se nad modlitbou tolik zamýšlet?
Asi už vám došlo, že „modlitební babička“ je to taková malá metaforka, takový obraz, ilustrace, kterou jsem zvolila pro to, abych s vámi mohla mluvit o modlitbě. Ale ne ledajaké. O modlitbě s nasazením, o modlitbě upřímné, neodbytné a vytrvalé. Proč se ale nad modlitbou tímto způsobem vůbec zamýšlet? Podíváme se společně do Bible.
V Lukášově evangeliu je krásná pasáž (Lukáš 11,1-13), která začíná slovy:
Jednou se Ježíš na nějakém místě modlil; když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan.“
A já učedníky chápu! Když slyšíte některé lidi modlit se, slyšíte z jejich modliteb jejich touhy, vyčtete z jejich modliteb jejich vztah k Bohu a pochopíte, že tenhle člověk se toho už něco namodlil, protože se k Bohu vyjadřuje krásně, uctivě, upřímně a intenzivně. A řeknete si: Tohle chci taky umět! Jenže ona je to kolikrát dlouhá cesta a vyžaduje to investovat čas do vztahu s Bohem.
Ježíš učedníkům v podobných liniích také odpovídá – vede je do modlitby Páně, tzv. Otčenáše, ve které jasně dává najevo, co má být v modlitbě na prvním místě – nejprve Boží zájmy a potom naše vlastní.
Pasáž pokračuje třemi obrazy, které zdůrazňují dva důležité prvky modlitby.
- Přítel na loži (NEODBYTNOST)
5 Řekl jim: „Někdo z vás bude mít přítele, půjde k němu o půlnoci a řekne mu: ‚Příteli, půjč mi tři chleby, 6 protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát.‘ 7 On mu zevnitř odpoví: ‚Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku. Nebudu přece vstávat, abych ti to dal.‘ 8 Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane pro jeho neodbytnost a dá mu vše, co potřebuje.
…v tomto příběhu jde o člověka, který chtěl být pohostinný za každou cenu (nic neobvyklého pro blízkovýchodní kulturu) a tak byl neodbytný = bezostyšný
… David Gooding v knize Lukášovo evangelium to komentuje s tím, že pokud se jedná o dobrou věc, za kterou se modlíme, nepociťujeme stud a nemáme problém o ni prosit Boha intenzivně – např. modlitba za uzdravení někoho jiného atp., tedy neodbytně nebo bezostyšně = bez ostýchání, bez studu. Pokud by ale existoval důvod, proč bychom se za svou touhu měli stydět (např. modlitba, aby někomu bylo hůř), je taková bezostyšnost nebo neodbytnost v modlitbě nesprávná.
- Hledání a dveře (VYTRVALOST)
9 A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. 10 Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.
…tento obraz krásně ukazuje na to, že taková vytrvalost v modlitbě nese ovoce, že ten, kdo je vytrvalý bude nakonec odměněn.
- Otec (MILUJÍCÍ DÁRCE)
11 Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? 12 Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? 13 Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“
…tady zase čteme o tom, jak dokonalý je Otec ve své povaze. Nezamýšlí s námi nic zlého a nechce nám odepřít nic dobrého, o co prosíme.
Na této pasáži tedy vidíme, že taková modlitba má hodně vrstev – jednak je tu naše prosba, se kterou přicházíme; pak je tu nějaký způsob, jakým ji přinášíme – jsme pokorní a vytrvalí? Pak je vše v pořádku. A pak je tu Ten, kterého prosíme a který na naše prosby odpovídá.
Na to, že je modlitba vlastně „jenom“ rozhovor s Bohem, jde tady o hodně věcí, že? A ty má většinou zvládnuté právě taková „modlitební babička“, coby vzor poctivého modlitebníka. A proto má smysl se od takové babičky učit, jak se modlit.
Kdo je modlitební babička?
Teď by bylo, myslím, dobré vyjasnit si, kdo je modlitební babička. Jaké jsou její charakteristiky? Co tím vůbec myslím?
Proto bych teď chtěla zmínit a rozvést několik takových charakteristik, kterými se modlitební babička vyznačuje.
Modlitební babička se modlí pravidelně.
… bere modlitbu jako závazek, dává modlitbě jasné místi a čas, kdy se na ni může soustředit a může se modlit v klidu.
Modlitební babička se modlí často.
…pravidelně může také znamenat jednou za měsíc, že J ale modlitební babička se modlí denně! Ba co víc, modlí se několikrát denně, protože pořád je za co se modlit nebo co s Bohem sdílet!
Modlitební babička je v modlitbě štědrá (modlí se za všechny).
…modlí se za svou rodinu, ty které miluje a ty, kteří milují ji. Modlí se ale také za lidi se kterými se vídá třeba jen na chodbě v paneláku nebo v obchodě za pultem. Modlí se i za ty, kteří jí vadí a nebo jí škodí. S modlitbou nešetří ať už jde o kohokoli.
Modlitební babička se drží Písma a nechává se vést Duchem svatým.
…tato babička ví, že si na Pánu Bohu nic nevydupe nějákým hulákáním a nárokováním si Boží pomoci. Ví, že k Bohu musí přistupovat s pokorou a že si musí stále připomínat, že je dobrým a milujícím Otcem, který jí pečlivě naslouchá, má s ní soucit a pomáhá jí.
Modlitební babička hledá nové způsoby, jak se modlit.
…modlí se pravidelně podle modlitebního seznamu, modlí se ale i spontánně. Modlí se „střelné“ modlitby, modlí se žalmy. V průběhu dne vzdává Bohu chválu a díky, přimlouvá se za své nejbližší. Vyznává Bohu své provinění a prosí Boha o odpuštění. Modlí se i v jazycích, když už neví, jak by se dál modlila, nebo když chce Boha prostě chválit a chce od něj načerpat.
Modlitební babička dává vše Bohu do rukou.
…ne že by neměla vlastní touhy a představy o tom, jak by vše mělo být. Ale taková modlitební babička už dávno ví, že úplně nejlepší je, když všechno dopadne podle Božího plánu. Že jeho cesta je nakonec ta úplně nejlepší. A tak Bohu upřímně řekne, jak by si to přála, ale také mu celou záležitost dá do rukou, aby v ní měl on poslední slovo.
Modlitební babička ví, ke komu se modlí a důvěřuje mu.
…je jí jasné, že skrze četbu Bible se dozvídá nebo si připomíná Boží charakter – jaký je ten Bůh, ke kterému se modlí. Čte příběh jiných lidí, kteří mu důvěřovali v tolika situacích podobných té její. A tak mu také důvěřuje s větší lehkostí.
Modlitební babička si připomíná, kdy jí Bůh vyslyšel, děkuje mu za to a chválí ho.
…nezapomíná na modlitby, které Bůh vyslyšel. Někdy si i vede záznam o tom, kdy jí Bůh pomohl a k tomuto seznamu se vrací, aby přijala povzbuzení.
Tolik tedy k takovému archetypu modlitebnice. Není to skvělé? Úžasné? Následováníhodné?
Četli jsme si, že Bible nás vede k upřímné, neodbytné a vytrvalé modlitbě, která je pro nás veskrze prospěšná. Na metafoře modlitební babičky jsme si mohli některé charakteristiky života plného modlitby představit na praktickém příkladu. Jsem přesvědčená, že do takového života nás Pán povolává a že čím je náš modlitební život bohatší, tím hlubší je náš vztah s Bohem.
Moje cesta coby modlitební babičky
Toto kázání bych chtěla uzavřít vlastním svědectvím o tom, jak se můj život odvíjel poté, co jsem se rozhodla stát se „modlitební babičkou“.
Prožívala jsem letos asi nejtěžší životní období vůbec. Jednak jsem truchlila, jednak jsem před sebou měla státní zkoušky.
Pokud bych státní zkoušky neudělala, nemohla bych nastoupit do práce, kam mě předběžně přijali. A já tam potřebovala nastoupit, protože mi končí rodičovská dovolená, což je univerzálně nejhorší období na hledání práce.
Do toho jsme se rozhodli rekonstruovat byt, což časově vyšlo přesně na dva týdny před mými státnicemi.
Tyto všechny starosti způsobily, že jsem nemohla dobře spát a žila jsem v dlouhodobé a velmi intenzivní úzkosti. Bylo to velmi nepříjemné. Ale dva příběhy různých lidí mě povzbudily. Jednak jsem přijala slovo, že když vydržím, najdu novou svobodu. A jednak mě jeden bratr v Kristu povzbudil k tomu, abych uváděla svoji víru v praxi. Protože právě ta těžká období jsou ta, která prověřují, jestli to, co říkáme a vyznáváme třeba v těch krásných chválách, které tu zpíváme, je pravda. A já jsem se rozhodla, že to pravda bude. Četba žalmů mi připomínala, že Bůh je dobrý, že na mě nezapomíná, že se mě zastane a že mě vyvede z tohoto období. V modlitbě jsem se upínala jen k Boží vůli.
Nebylo to ideální, ale i v tom období mi Bůh dal momenty radosti, pomohl mi vidět, na čem opravdu záleží a o co se mám starat. Pomohl mi vidět všechny ty dary, které mi dal a nakonec mi pomohl i udělat státnice.
A já jsem mu nesmírně vděčná, že byl se mnou. Že i když mlčel, byl se mnou. Že když jsem byla hysterická, uklidňoval mě. Že i když jsem se cítila nejslabší v celém svém životě, podepíral mě.
A nejen to – náš Bůh má opravdu smysl pro detail. Když se schylovalo k rekonstrukci, pán, který měl tu práci na starosti s námi měl takový podivný rozhovor o víře a úplně mě tím naštval. Říkala jsem si, zase další člověk, který se naváží do křesťanství. Ale on měl starosti o to, aby mu ta rekonstrukce vyšla, aby mu přijeli dělníci a dobře mu to navazovalo. A tak mu Ota řekl: my se budeme modlit a vy uvidíte, že to všechno půjde dobře. O týden později Otovi pán volal a musel uznat, že na těch modlitbách asi něco bylo.
To je na životě modlitby asi nejhezčí – že člověk může všude kolem sebe a ve všem, co dělá, vidět Boží ruku. Proto i vás chci povzbudit do intenzivního a plnohodnotného života modlitby – staňme se spolu modlitebními babičkami a dědečky a posilněme následující generace skrze své modlitby!