RECENZE: Mama Bear Apologetics: Guide to Sexuality

Bibliografické údaje

FERRER, Hillary. Mama Bear Apologetics: Guide to Sexuality [Kindle]. Eugene, OR: Harvest House Publishers, 2021 [cit. 2022-04-02]. ISBN 978-0-7369-8382-2.

Vše začalo podcastem, který už někdy od roku 2018/19 Hillary Ferrer, Lindsey Medenwaldt a Amy Davidson začaly publikovat spolu s blogem, na který dávaly příspěvky, které se do podcastu nehodily. Cílem bylo hovořit o tom, jak mohou rodiče vést své děti k víře –  částečně také v reakci na velký odliv mládeže z křesťanských církví v důsledku sekulárně humanistických vlivů, kterým jsou vystaveni na vysokých školách. Důraz autorky kladou na výchovu k logickému myšlení, rozpoznávání špatných ideologií a vedení k blízkému vztahu s Bohem. Dnes už základní Mama Bear tým čítá víc jak tucet členek, stále vydávají podcast, blogové články a přednášejí po různých sborech v USA.

Autor

Hillary Ferrer coby hlavní iniciátorka Mama Bear Apologetics[1] se do vydávání knihy pustila už podruhé. Poprvé měla funkci editorky knihy, kterou psala s několika jinými autorkami. Zaměřovaly se v ní na různé překážky, které stojí mezi dospívajícími dětmi a jejich plné důvěře v pravdivost křesťanství. Formát první knihy byl osvěžující, protože téma, které Ferrer pro sebe a své kolegyně zvolila, bylo velmi komplexní, prospělo mu tedy, že bylo zpracováváno z několika různých perspektiv a kapitoly byly psány podle stejného vzoru („ROAR“), aby se informace z nich daly využít při výchově, vyučování, či katechezi (více o první knize v recenzi zde).

Obsah

V tomto druhém díle Ferrer spolupracuje s jinými autory pouze minimálně, což hodnotím jako jedno z mála negativ, které tato kniha má. Hillary Ferrer má osobitý a dost neformální styl vyjadřování, který se bohužel přenáší i do textu, což pro někoho může být zábavné, nicméně v mém případě se jednalo o rušivý prvek.

Hned v první části knihy zodpovídá dvě otázky, které udávají rámec následujícím kapitolám: (1) Jaký je biblický pohled na sex? a (2) Jaký je biblický pohled na manželství?

Poté se celkem obstojně potýká s vysvětlením teorie Queer, problematikou genderu a homosexuality, pornografie (a jak to všechno může souviset) rozebírá a napadá kurikulum Genderbread Person, podle kterého se v současnosti na mnoha amerických školách učí sexuální výchova a odhaluje nebezpečí „sex-pozitivity“.

Kapitola, která pro mě byla překvapením, se věnovala popisu problému Purity culture a tím, jak to církev nezvládla. Protože já sama jsem si v dospívání pořídila tzv. „čekací prstýnek“ a spolu s kamarádkou jsme složily slib podle vzoru hnutí True Love Waits, překvapil mě pohled autorky. Samozřejmě vychází z konkrétní zkušenosti, která je specifická pro hnutí True Love Waits v USA – vyčítá mu, že nebylo schopno reagovat na případné porušení čistoty (ztráta panenství se tak stala neodpustitelným hříchem) a tím vyprodukovalo spoustu sexuálně promiskuitních mladých, kteří věřili, že už před Bohem nemají šanci. Místo soustředění se na čistotu (purity) pak navrhuje spíše věnovat se celkové zdrženlivosti a mravnosti (chastity).

Závěrem autorka poznamenává, že každý člověk musí nést svůj kříž, pokud se týče sexuality. Pokládá ale otázku, jak může církev v tomto ohledu pomoci? Sama řešení neposkytuje, nechává čtenáře, aby otázku zvážil sám, ve svém kontextu.

Závěr

Službu Mama Bear Apologetics mám velmi ráda, jejich podcasty mi poskytly určitý úvod do současné apologetiky a nasměrovaly mě k podstatným zdrojům. Jako máma i jako učitelka velmi doceňuji jejich pečlivé zpracování různých témat, ke kterým někdy připojují i „taháky“ a pracovní listy (v angličtině), aby si je člověk mohl s dětmi doma projít. Velmi mě motivovaly převzít zodpovědnost za náboženské vzdělávání svých dětí a nespoléhat se jen na besídky / život v církvi. Byla bych moc ráda, kdyby se do budoucna mohla podobná služba rozběhnout i v českém prostředí – a kdybych na ní mohla mít podíl.


[1] Apologetika je původně obhajobou víry před soudem či radou (např. Sk 17). V již přeneseném významu je dnes apologetika obhajobou víry tváří v tvář sekulárním filosofiím a ideologiím. Mottem Mama Bear Apologetics je „ničit argumenty, nikoli lidi“, nejde tedy o příslovečné „mlácení druhých Biblí po hlavě“, ale o dialog. Apologetika může mít různé formy – nejčastěji se jedná o rozumovou argumentaci, ale může se také odehrávat skrze příběh (C.S. Lewis a jeho Narnie jsou krásným příkladem), umělecké dílo či hudební skladbu.

RECENZE: Faultlines

Bibliografické údaje

BAUCHAM, Voddie T. Faultlines: The Social Justice Movement and Evangelicalism’s Looming Catastrophe [Kindle]. Washington, D.C.: Salem Books, 2021 [cit. 2022-04-02]. ISBN 978-1-68451-201-0.

Autor

Není tomu tak dávno, co jsem se stala členkou několika satirických skupin na FB, jejichž obsahem se často stávají meme či videa kompilující křesťanská témata se současným děním či oblíbenými televizními momenty. V komentářích k jednomu takovému příspěvku se otevřela diskuse na téma sociální spravedlnosti. Jakožto čerstvá absolventka (katolické) teologické fakulty jsem samozřejmě nechápala, proč by sociální spravedlnost měla vzbuzovat takové vášně – a celkem upřímně jsem se zeptala. Jeden z účastníků diskuse mi pak naznačil, ať konečně vylezu z jeskyně a přečtu si tuhle knížku.

Co by ne? Sbírám podněty a výzvy pro současnou apologetiku a Voddie T. Baucham Jr. se mi zdál jako solidní autor. Vystudoval HBU a SBTS, dlouhodobě působil jako kazatel a pastor v baptistické církvi a necelý rok po masivních protestech BLM vydává knihu o Critical Social Justice[1] (CSJ) a jejím vlivu na evangelikální církve. A co víc, relativně nedávno byl terčem kritiky na serveru baptistnews.com, která byla tak nešťastně napsaná, že ve mně vzbudila tím větší zájem o Bauchamovu tvorbu.

Obsah

Baucham v knize popisuje svůj životní příběh, který začal jako černošský chlapec vychovávaný maminkou. Vypráví o životě v ghettu i o střetu s “privilegiem bílých”. Baucham ale svou zkušenost nevyhodnocuje negativně. Nemá pocit, že by jej systémový rasismus a rasistické struktury upozaďovaly a znemožňovaly mu plnohodnotný život.[2] Naopak spatřuje množství možností, které jako chlapec měl a které jej dostaly tam, kde je dnes.

Baucham tedy není uražený a ublížený příslušník černé rasy, čímž nesplňuje první z podmínek správného zastánce teorie Critical Race (CRT). Jak se totiž od autora dozvídáme, tato teorie spočívá v tom, že (1) rasismus vidí jako integrovaný v současném systému americké společnosti. (2) Mocenské struktury stojí na výsadách bílých a jejich nadřazenosti. (3) Lidé jiné barvy kůže, než bílé, jsou marginalizováni, (4) dokonce i zákon je proti nim. (5) Bílí nejsou schopni jednat spravedlivě vůči jiným rasám, pokud za svým jednáním nevidí přímý zisk. (6) Je třeba zpochybnit racionalismus a “vědecký” přístup bílých a nahradit jej vyprávěním vlastních svědectví, které nejlépe vypovídají o zkušenosti černých.

Critical Race Theory je součástí ideologie Critical Social Justice, která už se pak soustředí nejen na rasu, ale na jakoukoli charakteristiku, která činí člověka součástí nějaké minority. Baucham její stopu v historii sleduje až k marxismu, nicméně cílem CSJ je redistribuce moci, kterou v tuto chvíli mají pouze bílí muži hlásící se k protestantismu (řeč je zejména o stavu v současné Severní Americe, ačkoli Baucham varuje, že ideologie CSJ se šíří na globální úrovni).

Autor pak velmi zdařile popisuje znaky náboženství, které se k ideologii CSJ pojí:

Dědičný hřích = rasismus

Zákon = antirasismus

Evangelium = smíření ras

Mučedníci = Trayvon, Flloyd, Breonna (oběti policejního násilí, na které reagovaly nepokoje Black Lives Matters (BLM) na jaře 202)

Kněží = utlačované menšiny

Cesta k pokání = změna struktur

Znovuzrození = “wokeness” (tzn. vnitřní sjednocení s hodnotami CSJ)

Liturgie = nářek

Kánon = sociální vědy podřízené CSJ

Teologové = DiAngelo, Kendi, Brown, Kenshaw

Katechismus = “vyslov jejich jména” (tj. fráze, která se pojí s hnutím BLM, které si připomíná jména černochů, kteří se stali obětmi policejního násilí)

V tomto kontextu je třeba dodat, že velkým přínosem knihy je pak také Bauchamova rozsáhlá studie případů policejního násilí, na kterých stojí hnutí BLM, přičemž autorovým závěrem je, že mnohé z těch případů zdaleka nebyly prezentovány médii podle pravdy a mnohé z nich byly legitimním zásahem policie. Baucham poukazuje na to, že americká média převzala narativ CSJ a cokoli do něj nezapadá, buď vůbec nesdělují, případně sdělují zkresleně.

Největší autorovou obavou nicméně je, že ideologie CSJ proniká do evangelikálních církví a prorůstá do každodenního života církve. Baucham tuto ideologii označuje jako neslučitelnou s biblickým křesťanstvím a povzbuzuje křesťanské kazatele, aby ke svým sborům hovořili v Pravdě, nikoli na základě snahy být co nejvíce nápomocní kultuře, která je zmítaná nebiblickými ideály. Připomíná, že rasismus je reálný, ale je třeba jej stále chápat jako individuální hřích, ze kterého je třeba činit pokání a odvracet se od něj – nikoli jako neosobní systém, který utiskuje specifické menšiny. V neposlední řadě směřuje čtenáře k Bibli, která je podle něj ideálním rádcem, pokud jde o sociální problémy. Upozorňuje ale, že pokud má církev na současnou situaci reagovat, bude to vyžadovat zvnitřnění biblických hodnot a aktivní participaci na řešení daných problémů.

Závěr

Faultlines je kniha o bodech zlomu,[3] které jsou ve společnosti připravovány už delší dobu, podle autora je tedy zásadní rozhodnout se, kde chceme jako církev stát, až k onomu (definitivnímu) zlomu dojde. Osobně jsem velice ocenila autorův kritický přístup k událostem jara 2020 a jeho analýzu jednotlivých případů, na kterých hnutí BLM  stojí a jichž ideologie CSJ využívá. Co se autorových slov o globální charakteristice ideologie CSJ týče, nemohu potvrdit, že bychom v Čechách zažívali jeho vliv v takové intenzitě jako v USA, nicméně jeho znaky pozoruji v současné generací dospívajících, kteří jsou touto ideologií ovlivněni zejména skrze sociální sítě (a ne vždy jsou schopní ji kriticky rozlišit). Pokud bych tedy Bauchamovu zvěst měla interpretovat pro náš kontext, věřím, že je rolí církve, abychom naše dospívající vedli k dobré znalosti Bible a k patřičné aplikaci biblických hodnot v našich životech – jak vlastním příkladem, tak systematickou výchovou a učednictvím.


[1] Teorie kritické sociální spravedlnosti  – její součástí je Kritická teorie rasy (Critical Race Theory), která se zaměřuje na mezirasové rozdíly a hnutí Black Lives Matters, které přímo vycházá z CRT

[2] V tom spočívá největší strach ideologie CSJ.

[3] Autor užívá analogii střetu litosférických desek.

RECENZE: Ve víru velkého tance

HOŠEK, Pavel. Ve víru Velkého tance: duchovní zkušenost přítomná v literárním díle C.S. Lewise. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2021. ISBN 978-80-7325-525-1.

Úvod

Každý podzim a s ním i začátek školního roku je pro mě vždy omluvou nekřesťansky objemného nákupu knih, které jistě budu potřebovat ke studiu. Těsně po takovém nákupu, kdy byly vyčerpány mé zdroje a už i algoritmus Facebooku byl mou rozhazovačností unaven a přestal mi nabízet další knihy k nákupu, vyskočil na mě příspěvek o nově vydané knize profesora Pavla Hoška. Odolávala jsem a celých několik dní po tomto zjištění jsem knihu neobjednala. Magnetismus, který mě ale táhne k publikacím tohoto autora, byl ovšem silnější než mé odhodlání šetřit mou peněženku.

Autor

Teolog, religionista a vysokoškolský profesor Pavel Hošek se tedy vrací na pulty knihkupectví s další knihou o C. S. Lewisovi. V nakladatelství Návrat mu už vyšla kniha, která sledovala v Lewisově díle vztah mezi mýtem, imaginací a pravdou[1] a další, která se věnovala proměňující moci příběhu v pojetí C. S. Lewise.[2] Následně vydal u CDK pěknou a přístupnou studii o určité konstrukci pojetí skutečnosti, kolem které Lewis staví snad celé své dílo.[3] Pokud tedy jde o knihu Ve víru velkého tance,[4] Hošek se do lewisovských vod vydává jako zkušený a s lehkostí navigující námořník. Téma knihy jakoby se mu samo poddávalo a dělalo prostor jeho nesmírně pečlivé rešerši, kterou pak autor srozumitelně a čtivě předává svému čtenáři.

Kniha

Autor uvádí knihu slovy o svém vlastním vnitřím puzení, které jej vede k tomu, aby předával své „svědectví o C. S. Lewisovi“ (s. 10). S tím čtenáři poskytuje i rámec, v němž je rozhodnut se v této knize pohybovat – a tímto rámcem je tanec. V knize pak kombinuje pojetí tance v křesťanské teologii s pojetím v Lewisově díle, či dílech jiných autorů, kteří ale podle Hoška „byli na stopě téže skutečnosti, která byla klíčovým inspiračním zdrojem C. S. Lewise“ (s. 11).

Samotná kniha je dělena do několika základních částí; autor začíná krátkým shrnutím Lewisova života, sleduje motiv tance v Lewisově práci se středověkým modelem vesmíru a posléze jej rozvíjí ve vztahu k Bohu, Ježíšovu příběhu, lidskému údělu a věčnosti.

Zde by možná bylo dobré přiblížit, co je oním tancem myšleno – pro Lewise šlo o jakousi základní metaforu, díky které lépe chápal svět. Připadalo mu, že tanec tvoří dobro pocházející od Boha a které se snaží rušit zlo působené stvořenými bytostmi. Řešením tohoto konfliktem je Kristovo vtělení. K Ježíšově roli v tomto tanci Lewis v Zázracích píše: „Taneční partner, který se sklání k Člověku v jednom pohybu tance, přijímá od Člověka uctívání v druhém pohybu.“

Nakonec autor téma částečně shrnuje:

„Lewisovo pojetí Velkého tance dává každému tvoru, nadanému svobodnou vůlí, dvě základní možnosti. Vzdát se sebestřednosti a odevzdat se Velkému tanci, … Nebo tuto cestu ven ze sebe odmítnout, zůstat mimo taneční figuru Velkého tance a setrvat v zakletí do vlastního já, které takto pro dotyčného tvora zůstává ‚středem vesmíru‘.“ (s. 145)

Metafora tance pro Lewise tedy očividně byla silně inspirující, ať už se jednalo o uspořádání vesmíru, lidský život, či vztah s Bohem.

Shrnutí

Osobně na knize profesora Hoška hodnotím silně pozitivně tři věci. Jednak, poznámkový aparát ke knize je (jako je u tohoto autora obvyklé) sám o sobě protkán takovými zajímavostmi, že má smysl jej číst souběžně s obsahem. Jednak, autorův přehled o životě a díle C. S. Lewise nemá v českých krajích obdoby, ale za povšimnutí stojí také jeho volba doplňujících zdrojů právě k tématu tance – zaujme jeho práce s apokryfním spisem, tradičními hymny, či např. s Danteho Božskou komedií. V neposlední řadě jsem velmi ráda, že bylo v této knize dáno dost prostoru Lewisově Vesmírné trilogii, protože to je kolikrát mezi lewisology tak moc opomíjená část C. S. Lewisovy tvorby, a to i přesto, že je tematicky velmi bohatá!

V úplném závěru je třeba dodat, že vyrůstal-li čtenář na Letopisech Narnie, nutně jej zaujme samotná obálka, na které je dominantním prvkem půvabný obrázek narnianů při tanci pod hvěznou oblohou, který na čtenáře dýchne tu správnou atmosféru pro čtení knihy. Titulní obrázek je tím posledním a definitivním ujištěním o tom, že tady jsem správně – tuto knihu má smysl přečíst. Obsah tento pocit záhy potvrdí.


[1] C. S. Lewis: mýtus, imaginace a pravda (2004)

[2] Kouzlo vyprávění: proměňující moc příběhu a „křest fantazie“ v pojetí C. S. Lewise (2013)

[3] Cesta do Středu skutečnosti: směřování k nebeskému cíli duchovní pouti v myšlení a díle C. S. Lewise(2014)

[4] Tato kniha vychází zhruba rok poté, co ve stejné edici nakladatelství CDK Pavel Hošek vydal knihu Sloužím Tajnému ohni: duchovní zdroje literární tvorby J.R.R. Tolkiena (2020)

RECENZE: Křesťanství v pěti slovech

TARGOSZ, Lukáš. Křesťanství v pěti slovech: Malá kniha o velké naději. Praha: Návrat domů, 2021. ISBN 978-80-7255-442-3.

Autor

Lukáš Targosz je v Apoštolské církvi proslulým pastorem sboru AC Element, i když já si nikdy nejsem jistá, jestli se u těchto moderně pojmenovaných sborů to AC vůbec může uvádět…náš českobudějovický sbor v rámci reorganizace přijal jméno Elevate, ale ani u nás kolikrát nevím, jestli jsme AC Elevate, nebo jenom Elevate. 

Každopádně ELEMENT je podle všeho bující sbor, kde Targosz s manželkou a týmem vedoucích věrně pracují na svém kousku světa a Pán Bůh jim v tom žehná. Lukáš Targosz je také ředitelem Global Leadership Summitu pro ČR, přičemž se do Hradce Králové právě na Elementem organizovaný GLS každoročně sjíždí davy lidí. Můj manžel se tam už posledních sedm let chce dostat, ale nějak nám není přáno – nejdřív mu v cestě stála náročná manželka, pak malé děti a teď naposled zápal plic. 

Pokud bych k popisu autora měla podat ještě osobnější pohled, pastora Targosze ani jeho manželku osobně neznám (ačkoli jsme se jistě vídali na chodbách Letniční biblické akademie, kde jsem vyrůstala a oni tam studovali), přestože bych moc ráda, čím si získal mou pozornost, byla jakási diskuse mezi křesťany u nějakého statusu na Facebooku. Šlo tam o letniční hnutí a já jsem zrovna dopsala seminární práci na téma letničních dějin, stále mi vlastně ale nebylo jasné, o co nám vlastně jde. V krátkém odstavci pastor Targosz shrnul, v čem spočívá letniční identita takovým způsobem, že mi to „došlo“. Byla jsem nadšená, uložila jsem si screenshot jeho odpovědi a tuto otázku jsem považovala za vyřešenou. Pak jsem na všechno zapomněla a do dnešní ho dne čas od času ten screenshot hledám v zálohovaných fotkách. Každopádně mi tehdy bylo sympatické, že dovede formulovat něco tak jednoduše a srozumitelně. S takovým povědomím o autorovi jsem otevírala knihu Křesťanství v pěti slovech

Účel knihy

Autor v knize několikrát uvádí, jak celý nápad definovat křesťanství v pěti slovech vznikl na jedné z konferencí GLS, kde byli posluchači jedním z řečníků vyzváni, aby své základní poselství shrnuli v pěti slovech. Rovněž zdůrazňuje, že nejde o jeho samostatnou práci, nýbrž o práci společně s týmem vedoucích Elementu. Těchto pět slov má sloužit jako určitá šablona pro vyjádření křesťanství srozumitelným způsobem. Minimalismus takového projektu je sám o sobě přitažlivý a jeho paralely můžeme najít např. v „evangelizačních náramcích“, které ještě před pár lety byly na mládežnických akcích hitem. 

Targoszovi ale nejde o samoúčelný způsob „nalejvárny“ evangelia, ve kterém není prostor pro dialog, jen říct pět symbolů a naskočit na vlak (ačkoli ten design obálky by se klidně dal otočit do nějakého merche). 

Obsah

Kniha je psaná volným a plynulým stylem, je protkaná příběhy ať osobními či zprostředkovanými a velmi zlehka otevírá patřičná témata. Oněch pět slov, kterými nakonec vedoucí Elementu chtějí shrnout jakési jádro křesťanství, jsou Láska, Zlo, Řešení, Volba, Naděje. 

LÁSKU autor definuje jako vnitřní nastavení (s. 27), motivátor k víře v Boha (s. 24), je to vědomý čin, který jsme chtěli udělat (39) – „nejde opravdově milovat bez oběti, bez vydání se, bez těžké práce“ (s. 112). A v neposlední řadě, láska je základ Božího charakteru. (s. 124)

Jádro biblického poselství vidí právě v Boží lásce (s. 28), přičemž Bůh JE láska. Autor si všímá, že „Boží láska k nám nespočívá v rozhodnutí milovat, ale v jeho osobnosti, identitě a charakteru […] Nikde v Bibli nenajdeme verš, že Bůh je spravedlnost nebo svatost, pouze že je spravedlivý a svatý. Jan ale tvrdí, že Bůh je láska.“ (s. 34)

Hned na druhém místě se věnuje matoucímu principu ZLA, který se zdá být v rozporu s Boží láskou. „Linie zla prochází přímo uprostřed nás, prochází naším srdcem, přesně, jak to napsal Složenicyn.“(s. 59) Přestože takto člověka definuje, nezapomíná zmínit, že „způsobilost k dobru je v každém člověku.“ (s. 54) Připomíná, že zlo není jen vně nás, ale v každém z nás a že právě Bible před zlem oči nezavírá, nýbrž popisuje Boží plán vedoucí k východisku. 

ŘEŠENÍ, které křesťanství nabízí, je k nalezení v evangeliu, přičemž „dobrá zpráva není hlavně obsah, nýbrž osoba.“  Zákon hříchu a smrti je neúprosný, ale zákon Ducha života v Kristu Ježíši nabízí osvobození, jak píše apoštol Pavel. V krásné metafoře s letadlem autor nastiňuje, jak zákon gravitace stále platí, i když jej při vzletu letadla jiný zákon překonává. Narnia vibes, anyone? 🙂

Ježíš odpovídá na problém osobního zla a přináší řešení v odpuštění hříchů, uzdravení tělesných i duševních nemocí a bolestí. Kapitolu autor uzavírá slovy, která bych si přála předat mnoha svým nevěřícím přátelům:

„Bůh je láska a protože opravdová láska nezná manipulaci, dává nám Bůh na vybranou, zda pozvání přijmeme, nebo odmítneme.“

Nasnadě je VOLBA. Opět příjemnou metaforou autor přivání čtenáře na myšlenku, že někdy je nejlepší věc samotnou osobně zakusit, aby si člověk mohl udělat obrázek. Takové rozhodnutí není jednoduché, člověk může mít mnoho předchozích zkušeností, které jej od dalšího zkoušení odrazují. Pokud ale chce mít jistotu, že to, co křesťanský Bůh nabízí, nestojí za to, nezbývá mu, než „ochutnat“. Kapitola o volbě na mě svými metaforami a bohatou biblicko-historickou základnou působila obzvlášť poeticky.

Posledním slovem je NADĚJE. Toto téma ve mně letos hluboce rezonuje, je to jedna z těch věcí, které mi vlivem letošních okolností „docvakly“: bez naděje nemáme nic. Naděje dává našemu životu smysl (s. 104) i v utrpení (s. 115), je nejdůležitějším faktorem štěstí (s. 110); nadějí a vírou odevzdáváme část sebe něčemu většímu a přijímáme nejistotu (s. 111). Nacházíme v ní smysl pro přítomnost a směr pro budoucnost (s. 125) a pomáhá nám hledat Boha kterému můžeme důvěřovat(s. 125).

Shrnutí

Poprvé jsem se s myšlenkou knihy setkala při jednom rozhovoru na sborové chatě, když mi ji doporučoval jeden přemýšlivý bratr, který si ji koupil na GLS. Jeho doporučení a můj předchozí dojem z autora, byly samy o sobě puncem kvality, který kniha měla, ještě než jsem ji otevřela. Když se mi poprvé dostala do rukou – darem od našeho pastora, protože se o nás vedoucí ve sboru velmi dobře stará – nemohla jsem si pomoci, ale pocítila jsem zklamání nad rozsahem knihy. Pod již utvořenou představou jsem byla ochotná přečíst dvakrát tolik stránek. Toto pozérsky hipsterské zklamání založené na mé pečlivě budované identitě knihomolky bylo vyváženo líbezností světlemodré obálky jednoduchého designu a sazby. Nevydržela jsem a ještě týž večer jsem ji otevřela. 

Nad 125 stranami jsem nestrávila mnoho času, přesto ve mně některé myšlenky zarezonovaly tak silně, až mě to donutilo k napsání této recenze. Zdá se, že autor nechce přinést příručku, přesto je kniha velmi edukativní. Zdá se, že mu nejde o apologii, přesto jsem přesvědčena, že je kniha hluboce apologetická. O co mu ale rozhodně jde, je srozumitelnost – tu nemohu posoudit ze strany člověka křesťanstvím nedotčeného, ovšem co do způsobu komunikace teologických myšlenek, se mi tato kniha stává vzorem.

Nemylte se ale, že by vám tento článek byl schopen shrnout, co se v knize děje. Přečtěte si ji sami a sami rozveďte vnitřní dialog s autorem, který píše až lewisovsky metaforickým a sečtělým, zkrátka lidově teologickým stylem, který ve vás po přečtení vzbudí dojem, že jste vypili pohár čisté vody. 

Teším se na další knihy z pera tohoto autora, z nichž třeba jedna bude vysvětlovat, proč se přiklání k tomu, že list Židům napsala žena. 🙂

RECENZE: Mapping Apologetics

MORLEY, Brian K. Mapping Apologetics: Comparing Contemporary Approaches. Downers Grove, IL: InterVarity Press, 2015. ISBN 978-0-8308-9704-9.

Autor

Brian K. Morley není v apologetických kruzích úplně zvučné jméno, jeho publikace nejsou četné jako např. u McDowella, přesto jsou ale podstatnými příspěvky do apologetického diskurzu. Dr, Morley je učitelem filosofie a apologetiky na Master’s College v Santa Clara v Kalifornii. V roce 2003 byl publikován jeho příspěvek Understanding our Postmodern World v podstatné publikaci pro evangelikální teologii Think Biblically!. (V roce 2003 asi ještě nebyli všichni otrávení neustálým a opakovaným definováním postmoderny, takže jeho příspěvek měl nějakou hodnotu.)

Následně vydal publikaci God in the Shadows, ve které se zabýval teodiceou a o několik let později právě Mapping Apologetics. Zdá se, že jeho pedagogická činnost převažuje nad jeho činností publikační (k dobru mu jsou i recenze na ratemyprofessors.com, kde je v průměru hodnocen 4,2 body z 5). Hlubiny internetu ještě naznačují, že je zakladatelem Faith and Reason Forum, protože jsou ale v současnosti jejich stránky v údržbě, není možné blíže zjistit, o co se jedná.

Zmapovat apologetiku

Morley má za cíl v Mapping Apologetics zmapovat přístupy k apologetice současnosti, přičemž rozpracovává a podstatně upravuje klasifikaci, kterou nabízí publikace Five Views on Apologetics.  V té se setkáváme s pěti oblastmi: Classical Apologetics, Evidential Apologetics, Cummulative Case Apologetics, Presuppositional Apologetics a Reformed Epistemology Apologetics. Zatímco Five Views jednotlivé metody srovnává co do účinnosti argumentace a jejich rozdílů, Morley svou klasifikaci zakládá na tom, jak jednotlivé přístupy pracují s důkazy. Druhotným prvkem, který určuje umístění jednotlivých metod na uvedené škále, je míra jistoty, kterou daná metoda nabízí na základě svého přístupu k argumentaci. Hned v úvodu knihy Morley čtenáři poskytuje graf s jednotlivými přístupy, které vytváří škálu mezi fideismem a racionalismem (viz přiložený obrázek). Morley předpokládá, že čím blíže je daná apologetická metoda fideismu, tím větší jistotu svých výstupů nabízí, ale tím méně se zajímá o důkazy, zatímco čím blíže je racionalismu, tím menší je její jistota o jejích výstupech, ačkoli pracuje s důkazy. Takže zatímco fideista si je 100% jistý, že Bůh existuje, protože tomu věří, racionalista (nebo evidencialista) říká, že je vysoká pravděpodobnost, že Bůh existuje, což může i ateista vidět na základě předložených důkazů. Přestože fideista s žádnými důkazy nepracuje, disponuje absolutní jistotou.

Apologetická metodologie

Morley tedy představuje následující metody: Presupposicionalismus, Reformovaná Epistemologie, Experiencialismus, Pragmatismus, Veridicalismus, Kombinacionalismus, Klasická apologetika a  Evidencialismus[1] – fideismus a racionalismus mu pouze vymezují prostor, do kterého jednotlivé metody řadí. Postupně se pak zabývá čelními představiteli metod, popisuje jejich přístup k argumentaci, poskytuje příklady a nakonec zmiňuje i kritiku daného přístupu (kromě kapitoly o W. L. Craigovi, kde kritika chybí asi z toho důvodu, že je celá kapitola psaná dialogickým způsobem a Craigova klasická apologetika je vlastně postavena do kontrastu k jiným metodám).

Pro přehled poskytuji stručné shrnutí jednotlivých metod:

Presupposicionalismus[2] pracuje s předpoklady (angl. presuppositions), protože podle něj není možné poskytnout obstojný důkaz pro Boží existenci nebo pro pravdivost křesťanství. Cokoli, co člověk poznává, je totiž poznáváno pouze díky tomu, že se shoduje s tím, co si o dané věci myslí Bůh. Pravdivé poznání bez Boha je nemožné – Bůh je předpokladem našeho poznávání. Mezi věřícím a nevěřícím tedy neexistuje nějaká neutrální zóna, protože nic v našem životě neexistuje nedotčeno našimi intelektuálními závazky.[3] Pokud člověk chce jakýmkoli způsobem cokoli usuzovat, musí tedy předpokládat pravdu Božího zjevení. Cornelius Van Til je přesvědčen, že snaha poskytnout „důkaz“ o pravdivosti Božího slova, staví daný důkaz nad Boží slovo a jde tedy o něco nepřípustného. John Frame dodává, že apologetické usuzování musí být vždy podřízeno Boží autoritě a nikdy by z tohoto podřízeného místa nemělo vystoupit. Proto cílem presupposicionalisty je konfrontovat světonázor věřícího jako nespolehlivý, nepravdivý a neuplatnitelný v praktickém životě – prakticky mu hodit vidle do všeho, čemu dosud věřil.[4]

Reformovaná epistemologie vychází z toho, že naše vědomí Boha je důsledkem vnitřního tušení, které do člověka Bůh při stvoření vložil, Kalvín ho nazývá sensus divinitatis. Alvin Plantinga pak rozvádí, že onen sensus divinitatis může být v člověku vyvolán skrze různé zkušenosti, povětšinou spojených s pozorováním dokonalosti přírody, velkoleposti hor či hvězdného nebe. Plantinga tvrdí, že neexistuje uspokojivý argument pro nebo proti Boží existenci, není ale přesvědčen, že by křesťanství muselo být „skokem víry“. Sensus divinitatis chápe jako dar Ducha svatého, intelektuální základ pro vědomí Boha, ze kterého ovšem nic nevyvozuje. Dodává, že je racionálně přijatelné věřit různým věcem i bez důkazů (jako příklad udává, že věříme, že ostatní mají mysl jako my, nebo věříme, že svět nebyl stvořen před několika minutami). Plantinga tedy říká, že není nutné, aby všechno, čemu věříme, bylo ospravedlněno skrze důkazy.

Experiencialismus pracuje se (subjektivní) zkušeností jako s důkazem, ze kterého je možné vycházet a který je základem pro víru. Tento pohled se obvykle týká lidí, kteří svou vlastní zkušenost považují za dostatečnou pro to, aby obhájili své přesvědčení, ale nutně ji nepoužívají jako dostatečný důkaz pro někoho jiného – každý by měl mít svou vlastní zkušenost, která jej přesvědčí o existenci Boha a pravdivosti křesťanství.

Pragmatismus se řídí pouze principem funkčnosti. Pokud něco funguje, musí to být pravdivé, či přinejmenším to ukazuje k pravdě.  

Veridicalismus představuje přesvědčení, že poznání má základ v danostech, které jsou odkrývány skrze intuici, ale přináší jistotu; zároveň nejsou odvozeny z věcí, které známe. Křesťanství jako takové je podle veridicalismu daností, která může být potvrzena. Veridicalismus jak jej zastával Mark Hanna rozlišuje osm druhů „vidění“: fyzické, intelektuální, introspektivní, intersubjektivní (vědomí vztahu k ostatním), morální, estetické (objektivní krása) a duchovní (jedna forma je společná všem lidem a jiná je unikátní a vlastní jen křesťanům).

Kombinacionalismus považuje důkazy pro Boží existenci za nedostatečné, protože empirismus, na kterém jsou založeny, je nedostatečný. Člověk je stvořen k Božímu obrazu, a proto je mu umožněno věci poznávat; je od počátku vybaven schopností myslet a usuzovat. Nikdy ale nemůže dospět k závěru, že existuje něco nekonečného, nezbytného nebo neměnného z pozice člověka, který je konečný. Pokud tedy podle kombinacionalismu nemůžeme vyvodit Boha z vlastní zkušenosti, musíme Jej k naší zkušenosti přivést – ve formě hypotézy.[5] Pokud s křesťanstvím budeme zacházet jako s hypotézou, stejně jako jakákoli jiná hypotéza si nesmí protiřečit.

Klasická apologetika pracuje s argumenty pro Boží existenci od samého počátku. Její agendou je nejprve doložit důkazy pro teismus a poté obhajovat křesťanství. William Lane Craig pak problém poznání/vědomí Boha řeší dělením mezi poznáním, že křesťanství je pravdivé a odhalováním toho, že je křesťanství pravdivé.[6] Pokud jde o poznání, Craig v něm vidí velkou roli Ducha svatého – pouze jeho svědectví je opravdovým základem víry člověka; rozum má v této věci pouze vedlejší roli. Pokud jde o odhalování pravdivosti křesťanství, role Ducha a rozumu se vyměňují.

Evidencialismus je absolutním protikladem presupposicionalismu, protože vychází z toho, že fakta mohou být zkoumána nezávisle na tom, kým jsou interpretována; rozum používá dedukce k tomu, aby dosáhl naprosté jistoty. Současnými představiteli evidencialismu jsou např. Josh McDowell nebo Gary Habermas.

Všechny metody od fideismu (nahoře) po racionalismus.

Závěrem

Morley ve své přehledové studii odvádí dobrou práci, snaží se objektivně nahlédnout do jednotlivých metod a poskytnout čtenáři opravdu základní přehled. Dr. Morley dává prostor mnohem širšímu záběru metod než publikace Five Views on Apologetics, nicméně mezi představiteli jednotlivých metod uvádí zejména evangelikály, což je trochu škoda, vzhledem k tomu, že i mezi katolíky je mnoho silných (a četně publikujících) apologetů, kteří by se snadno dali do Morleyho schématu zařadit…to nicméně nepočítám jako výtku vůči Morleymu, protože kniha, která by je obsahovala všechny, by se nedala číst. Může to být ale výzvou pro jiné autory, kteří by třeba na Mapping Apologetics chtěli navázat.

Téma apologetické metodologie asi není úplně první volba každého čtenáře; Mapping Apologetics není lehkou četbou, při čtení si člověk uvědomuje, že má např. v základech filosofie velké rezervy. Pro člověka, který se chce apologetikou zabývat do větší hloubky, může tato kniha být příjemným stimulem. Pokud vás ale spíš než jak apologetika pracuje, zajímá co apologetika dělá, doporučuji sáhnout po něčem méně teoretickém, např. od J. Warner Wallace, W. L. Craiga, Strobela nebo McDowella.


[1] Originál uvádí Presuppositionalism, Reformed Epistemology, Experientialism, Pragmatism, Veridicalism, Combinationalism, Classical Apologetics, Evidentialism

[2] Nezabývám se problematikou dostatečně dlouho na to, abych přišla na uspokojivý překlad jednotlivých metod, proto používám překlad jaksi otrocký, protože jsem se nesetkala s uspokojivou alternativou. Odpusťte tento nedostatek a máte-li podněty pro lepší překlad daných pojmů z článku, ocením spolupráci.

[3] MORLEY, Brian K. Mapping Apologetics [Kindle]. loc. 1190.

[4] John Frame, jeden z představitelů presupposicionalismu používá výrazu „wrecking ball“, který ovšem přeložený do českého jazyka nemá takový zvuk, jaký Frame zamýšlel, proto překlad parafrázuji.

[5] MORLEY, Brian K. Mapping Apologetics [Kindle]. loc. 256.

[6] Craig používá výrazy knowing and showing that Christianity is true.

RECENZE: A New Kind of Apologist

MCDOWELL, Sean. A New Kind of Apologist: Adopting fresh strategies, adressing the latest issues, engaging the culture. Eugene, OR: Harvest House Publishers, 2016. ISBN 978-0-7369-6606-1.

Autor

Sean McDowell, PhD., je autorem mnoha knih, je učitelem na Biola University a křesťanským apologetou. V češtině nemáme z jeho knih přeloženou ani jedinou, ale i přesto vám jeho příjmení může být povědomé – koneckonců, přebírá štafetu svého otce Joshe McDowella, který za svou kariéru křesťanské apologetice přispěl nemalým dílem. McDowell mladší má tedy nakročeno k tomu, aby vystoupil ze stínu svého otce. Zdá se, že téma apologetiky v proměňujícím se kontextu je pro McDowella dlouhodobě důležité – už v roce 2009 vydal podobný sborník článků pod názvem Apologetics for a New Generation ve kterém se zjevně zabýval velmi podobnými tématy. Mezi jeho knihami můžeme ale najít příručky pro práci s mládeží (So the Next Generation Will Know), knihu o vztazích (Chasing Love), či knihy věnované konkrétním otázkám apologetiky (Same-Sex Marriage, Is God Just a Human Invention?, Evidence for the Resurrection, Understanding Intelligent Design).  

Dělat apologetiku jinak

S relativně novou knihou (2016) A New Kind of Apologist navazuje na řadu dalších autorů, kteří si uvědomují, že apologetiku je nyní třeba “dělat jinak”.  Je otázkou, zda metodologie postavená na poskytování důkazů, byla pro křesťanskou apologetiku v minulosti úplně úspěšná, přesto byla ale převažující. V dnešní době se ovšem zdá, že bude třeba ke křesťanské apologetice přistoupit jiným způsobem. McDowell sestavil zajímavý kolektiv autorů (z různých církví), kteří v knize jednotně přispívají ke společné tezi: V posledních letech se toho pro církev hodně změnilo a vyvstává zde potřeba nové apologetiky, která vyžaduje i nového apologetu. Jaký by měl být?

Zaměření se na apologetu zužuje McDowellovi téma a umožňuje mu věnovat se charakteristikám, kterými by se měl apologeta vyznačovat. Hned v úvodu knihy nacházíme výčet takových charakteristik: apologeta by měl být jako Ježíš, plný milosti a pravdy.[1] Měl by budovat vztahy s lidmi různých vyznání a nezaměřovat se jen na to, aby vyhrál argumentaci, ale měl by být schopen ocenit druhého člověka. McDowell je přesvědčen, že apologeta by se měl vzdělávat, neměl by lidem dávat „nálepky“, ale vždy by měla jeho služba být podpořena jeho svědomitým životem víry. Nakonec McDowell nového apologetu charakterizuje jako člověka, který má „pevný střed, ale nemá ostré okraje“.[2]

Autoři knihy A New Kind of Apologist se snaží zdůvodnit a definovat jednak potřebu nového přístupu k apologetice současnosti a jednak způsoby, metody, které by měl současný apologeta přijmout za své, aby mohl svou práci dělat správně. Témata jsou zpracována populárně naučným způsobem a zabývají se různými oblastmi lidského života, ve kterých v současnosti vznikají výzvy pro křesťanskou apologetiku. Nechybí zde otázka sociální spravedlnosti, otázka angažovanosti v politickém dění, problematika sociálních sítí a nových technologií, vztah apologetiky a ekonomiky a samozřejmě genderová otázka. V knize najdeme i studie seznamující čtenáře s problematikou nedostatečného vzdělávání v církvi, biblické hermeneutiky, či například umění komunikace. K alternativním přístupům k apologetice se vyjadřují články o imaginativní apologetice (autorkou je má oblíbená Holly Ordway) a intuitivní apologetice. Čtenáři mého blogu už o imaginativní apologetice cosi vědí; intuitivní apologetika vychází z podobných předpokladů, pracuje se zkušeností transcendence, snaží se „otevírat oči a srdce lidí pro to, že skutečnost může být jiná, než se domnívali“.[3] Všech dvacet sedm příspěvků v této knize vlastně snoubí apologetickou praxi s poznatky z oborů religionistiky, rétoriky, pedagogiky, filosofie, psychologie, biologie a dalších, aby přišly s konkrétními způsoby, jak reagovat na současnou dobu, pokud jde o předávání a obhajobu evangelia.

Apologetika životem

Je patrné, že McDowell zpracovává téma, které je velmi aktuální a hovoří se o něm i na úrovni odborné literatury, vědeckých konferencí[4] a článků.[5] Dnes se apologeta setkává s lidmi, kteří neuznávají možnost pravdivého poznání – dokonce ani vědecké důkazy někdy nestačí k tomu, aby byli přesvědčeni o opaku; začíná se hovořit o důkazech jiného charakteru, než jsou ty vědecké a filosofické.[6] A New Kind of Apologist navrhuje, abychom, pokud se apologetikou chceme zabývat, začali u sebe, ve svých rodinách a ve své církvi.[7] Horší než žádný apologeta je nedostatečně vzdělaný apologeta.[8] Apologeta by také měl ovládat možnosti, které poskytují sociální sítě a nové technologie[9] a být citlivý k sociálním problémům svého prostředí.[10] V neposlední řadě by se měl také orientovat v jiných náboženstvích a měl by být schopen zdůvodnit, proč vyznává právě křesťanskou víru.[11] McDowell a kol. apologetiku tedy částečně stahují z úrovně filosofických debat o možnosti existence Boha, do ryze pastorační a kerygmatické činnosti, přičemž představuje apologetiku vlastně jako teologii uvedenou do křesťanské praxe církve i jednotlivců. To není na škodu; možná už bylo dost snah apologetiku vymezovat a definovat jako jakési překlenutí mezi filosofií a teologií. Možná, nutí nás uvažovat McDowell, je čas křesťanskou apologetiku integrovat do našeho každodenního života a služby.  

Závěrem

Čím více se do témat křesťanské apologetiky dostávám, tím méně mám pocit, že se jedná o svět, kterému bych mohla rozumět. Nedivím se lidem, kteří si mnohem raději sáhnou po knize, která předává svědectví o Boží lásce a přirozeně tedy povzbuzuje víru čtenáře, místo aby prohloubili své znalosti co se víry, kultury nebo vědy týče. Sama mám někdy silné nutkání zavrtat se do našeho nového křesla z Ikey právě s takovou knihou (a taky to často dělám :)), u které nemusím přemýšlet. Pak si ale vzpomenu na naše děti. A na holky ze sboru. Vzpomenu si na všechny otázky, které kladou na našich setkáních a uvědomím si, že bez svého vzdělání bych nebyla schopná uspokojivě odpovědět na polovinu z nich. Jsem moc vděčná za to, že McDowell a další se svým způsobem snaží změnit paradigma a říkají: „Mysleli jste si, že apologeta je prudérní učenec za řečnickým pultíkem? Ha. Apologeta je rodič. Je to vedoucí mládeže. Je to pastor. Je to každý, kdo se nějakým způsobem podílí na výchově následující generace.“

Naše děti vyrůstají ve světě, který lže o tak základních věcech jako je existence biologického pohlaví. Jsou obklopeni nesčetnými ideologiemi už od kolébky a mnozí filosofové, učitelé a spisovatelé si doslova dávají za cíl co nejvíce nábožensky smýšlejících lidí konvertovat k pravé víře: humanistickému ateismu (viz např. můj článek o Philipu Pullmanovi). Pokud mají lidé kolem nás takové záměry s našimi dětmi, neměli bychom naše děti také vychovávat se záměrem připravit je na to? Osobně věřím, že ano. A proto musíme pracovat na sobě a stávat se Novým apologetou – s Boží pomocí.


[1] Jan 1,14

[2] Introduction: A New Kind of Apologist. MCDOWELL, Sean, ed. A New Kind of Apologist. Eugene, OR: Harvest House Publishers, 2016. ISBN 978-0-7369-6606-1.

[3] Kapitola Intuitional apologetics: Using Our Deepest Intuitions to Point Toward God (Terry Glaspey)

[4] Např. právě probíhající konference na KTF – http://www.skaut.org/s-conf/index.php

[5] Například toto číslo periodika Communio: Communio: Apologie a apologetika. 18. 2014. ISSN 1211-7668.

[6] NICOLSON, Stuart. Objective and subjective apologetical approaches regarding the existence of
God. Theologica [online]. 2020, 10(1), 121-140 [cit. 2021-01-19]. Dostupné z: doi:10.14712/23363398.2020.47

[7] Kapitoly Motivating Others to „Give an Answer“ (Mark Mittelberg), „Don‘t blame us, it’s in the Bible“: Understanding New Strategies for Shaking Up the Faith of New Genreations (Dan Kimball), Shepherd is a Verb: The Role of Mentoringin Communicating Truth (Jeff Myers), A Practical Plan to Raise Up the Next Generation (Brett Kunkle), Why We Should Love Questions More than Answers (Matthew Anderson), Why More Women Should Study Apologetics (Mary Jo Sharp).

[8] Kapitoly An Assesment of the Present State of Historicel Jesus Studies (Michael Licona), Advocating Intelligent Design with Integrity, Grace, and Effectiveness (Casey Luskin), The Scientific Naturalist Juggernaut and What to Do About it (Scott Smith)

[9] Kapitola Apologetics and New Technologies (Brian Auten)

[10] Kapitoly Christians in the Argument Culture: Apologetics as Conversation (Tim Muehlhoff), Come and See: The Value of Storytelling for Apologetics (Holly Ordway), Social Justice and a New Kind of Apologist (Ken Wytsma and Rick Gerhardt), The Multiethnic Church: God’s Living Apologetic (Derwin L. Gray),The Urban Apologist (Christopher Brooks), Christian Political Apologetic: Why, What And How (Jennifer A. Marshall), Telling the Truth about Sex in a Broken Culture (John Stonestreet), Being Authentically Christian on the LGBT Issue(Glenn T. Stanton), Transgender: Truth and Compassion (Alam Shlemon)

[11] But…what about Other Religions? (Tanya Walker), An Apologetic for Religious Liberty (James Tonkowich)

MamaBear Apologetics

V lednu 2020 se mi podařilo s výraznou slevou pořídit kindlovou verzi dlouho sledované knihy MamaBear Apologetics a od té doby ji mám rozečtenou. Ne, že by nebyla prioritou, ale je to kniha, na kterou člověk potřebuje čas a soustředění. Každopádně, včera o půlnoci jsem ji konečně dočetla a musím říct, že mě VŮBEC NIČÍM NEPŘEKVAPILA. Byla přesně tak precizně vypracovaná, dostatečně aktualizovaná a zároveň koherentní; přesně taková, jak ji na sociálních sítích prezentovali a jakou jsem očekávala! 

MamaBear Apologetics je skupina žen, které začaly dělat podcast někdy v roce 2018. Většina z nich jsou matky, některé slouží mládeži a dětem, ale všechny si zároveň s prací pro MamaBear rozšiřují své vzdělání různými kurzy, přednáškami, konferencemi, čtením, či dokonce formálním studiem apologetického programu na Houston Baptist Seminary nebo Biola University. 

V MamaBear Apologetics (dále MBA) jsou přesvědčení, že právě maminky (a tatínkové) jsou nejzpůsobilejší k tomu, aby se svými dětmi hovořili o otázkách víry a křesťanství narovinu a vybavovaly tak své děti odpověďmi na nejčastější námitky proti křesťanství. Vychází z přesvědčení, že křesťanská víra je rozumově obhajitelná a křesťan musí umět rozeznávat současné ideologie a učení, které nejsou slučitelné s tím, co říká Bible. Proto jak v knize, tak v podcastu staví strukturu svého sdělení kolem akronymu ROAR. 

Recognize the message // Rozpoznej ideologii

Offer discernment (affirm the good and reject the bad) // Roztřiď si fakta (potvrď dobré, odmítni špatné)

Argue for a healthier approach // Argumentuj pro zdravější přístup

Reinforce through discussion, discipleship, and prayer // Upevni svůj postoj skrze diskusi, učednictví a modlitbu

Kniha je psaná volným stylem, autorky často svůj příspěvek okoření humorem, či osobní zkušeností, nechybí konkrétní svědectví ze života, přesto je ale kniha doplněna poznámkovým aparátem a bohatou bibliografií k dalšímu studiu. Zatímco první část knihy je sama apologetikou přístupu knihy, v druhé části se autorky zaměřují na jednotlivé ideologie, se kterými se jak rodiče, tak děti, mohou setkávat každodenně – konkrétně ‘Self-helpism tj. Pomož si sám’, Naturalismus, Skepticismus, Postmodernismus, Morální relativismus, Emocionalismus, Pluralismus, Nová spiritualita, Marxismus, Feminismus a Progresivní křesťanství. Každé z ideologií je dán prostor v samostatné kapitole, kde se čtenář dozví krátkou historii daného myšlenkového proudu, a poté je ideologie definována a velmi citlivě posouzena. 

Osobně jsem se ze začátku bála, že evangelikálně smýšlející autorky nenaleznou nikde nic dobrého, jejich práce je nicméně velmi vyvážená a moc se toho nedá vytknout. Jako nejpřínosnější pro mě osobně považuji kapitolu o feminismu, která rozděluje feminismus na tři vlny, každou jasně popisuje a zřetelně i ukazuje, kde se to celé zvrtlo. Takové knihy jsou pro mě jako poezie. Ta krása pečlivě odvedené práce a poctivé argumentace mě zkrátka hrozně baví. Například tento citát: 

“…we believe a much stronger argument could be made that feminism freed men more than it did women. Women moved into the workforce, but men did not move into the kitchen in equal numbers. As a result, many women have the equivalent of two full-time jobs – one in the home, and the other outside. Women didn’t win in the bedroom either. As sexual promiscuity became the norm, many men stopped feeling pressure to commit and instead live lives of extended adolescence, playing videogames and getting all the guilt-free, consequence-free sex they could ever want. How is this better for women?” (MBA, s. 246, kurzíva původní)

Od chvíle, co jsem se dozvěděla, že tato kniha vyjde, jsem přesvědčená, že by bylo úžasné, kdyby se dala přeložit do češtiny. Nebo ještě líp – napsat knihu podobného ražení, ale aktualizovanou pro naše české prostředí. Z celého srdce se ztotožňuji s potřebou učit naše děti, jak číst Bibli, jak jí rozumět a jak skrze ni poznávat Ježíše. Není tajemstvím, že žijeme v době, která je charakteristická plíživým prosazováním menšinových ideologií, přičemž křesťanství je odsuzováno, napadáno a (hlavně) špatně pochopeno. Kniha MamaBear Apologetics umožňuje rodičům udělat si přehled o různých myšlenkových proudech ve společnosti a seznámit s nimi děti dřív, než se s nimi setkají v nepříjemném a víru zbytečně zatěžujícím konfliktu. Všem rodičům, kterým nevadí číst anglicky, ji srdečně doporučuji, stejně jako podcast!

Spolupráce křesťanské imaginace a apologetiky – cesta ke srozumitelnému předávání evangelia

Disclaimer: Následující referát jsem ve zkrácené formě přednesla na letničním Sympoziu 2021: Teologie na misijní cestě. Videonahrávku z tohoto sympozia je možné zhlédnout pod tímto odkazem.

Ve své diplomové práci se zabývám Imaginativní apologetikou jako určitým přístupem k apologetice dneška. Původ tohoto přístupu můžeme stopovat do období romantismu, kdy za jeho čelní představitele můžeme retrospektivně označit literáty George MacDonalda, G. K. Chestertona a posléze, pro naše téma klíčovými představiteli jsou autoři z přátelského klubu Inklings, který se v první polovině minulého století pravidelně scházel za účelem autorského čtení, vzájemné kritiky a přátelských rozhovorů. Jmenovitě jsou pro téma Imaginativní apologetiky důležití Owen Barfield (původně C. S. Lewisův spolužák, básník, přispěl pojetím imaginace, metafory a jazyka), J. R. R. Tolkien (autor světa Pána Prstenů, přispívá teorií mýtu a příběhu), C. S. Lewis (autor Letopisů Narnie, K jádru křesťanství…jehož koncept křtu imaginace je pro Imaginativní apologetiku klíčový) a „female inkling“, Dorothy Sayers (ve svém díle propojuje imaginaci a dogma jako ideální příklad imaginativní apologetiky).

Sousloví Imaginativní apologetika, převzaté z názvu publikace z roku 2010,[1] kde kolektiv autorů tento přístup k apologetice definuje, spojuje klíčové pojmy mého referátu – křesťanskou imaginaci a apologetiku. V tomto referátu bych tedy měla přiblížit spolupráci křesťanské apologetiky a imaginace za pomoci koncepcí, které formulovali právě autoři z kroužku Inklings.

Křesťanská apologetika

Lehký úvod do tématu by měl obsahovat vymezení pojmů a tedy, co je to apologetika. APOLEGEIN v řečtině znamená „říct v plnosti“, vlastně vyprávět s nadhledem, protože ‚apo‘ znamená ‚z, pryč z, od‘ nebo taky ‚odděleně‘. APOLOGIA ve starověkém Řecku znamenalo ‚obhajující řeč‘, která byla pronesená u soudu (v kontrastu s KATEGORIA, kterou přednášel žalobce).

Základní a velmi časté konotace jsou tedy takové, že apologetika jako disciplína je jakousi (rozumovou) obranou, obhajobou víry, či dokonce omluvou.[2] Pokud by takto někdo apologetiku chápal, pak by se jasně skládala z argumentování a přesvědčování lidí, aby přijali křesťanskou víru; pracovali bychom s pojmy jako ‚argument‘, ‚důkaz‘, a ‚přesvědčování‘.[3] Apologie v tomto soudním slova smyslu jsou zaznamenané i v Písmu (Ježíš před Pilátem, apoštol Pavel před Festem a Agrippou), případně i v přeneseném významu (např. Pavel na Areopágu). Historii apologetiky pak můžeme sledovat napříč dějinami v patristice, středověku, scholastice, nicméně v našem zájmu je zejména apologetika na přelomu moderny a postmoderny, protože obě obdobní se vyznačují přístupy, které apologetiku silně ovlivňují. Přestože se nedá říci, že by pozitivismus moderny úplně opustil vědecký diskurz, můžeme sledovat určité charakteristiky doby, které jsou zároveň výzvou pro apologetiku.

V současné době, často označované jako postmoderní, se setkáváme se ztrátou kotvících hodnot. Francis Schaeffer říká, že dnešní člověk je ztracen dvojím způsobem. Nevěřící člověk je ztracen, protože žije bez Boha, nicméně je také ztracen, protože jeho život ve světě pozbývá významu, účelu a morálky a nemá základ pro zákon, ani definitivní zásady a tedy ani konečné odpovědi.[4] Henri Nouwen zase sleduje, že člověk je denně vystavován různým, až protichůdným, idejím, životním stylům, náboženským konceptům atp. Je jim otevřen a zároveň si nedělá iluzi, že by jedna z mnoha idejí mohla být pravdivější než ostatní. To je právě postoj, který znemožňuje křesťanství přístup k dnešnímu člověku, protože postmoderní člověk pochybuje, že by pro něj mohlo být užitečné.[5]

Podobný fenomén sleduje i Holly Ordway, která současnou atmosféru ve společnosti označuje za postkřesťanskou. Zájem o bohoslužby se snižuje, rozšiřuje se náboženská negramotnost; lidé sice mají přístup k Bibli (mohou si ji svobodně pořídit nebo vyhledat na internetu) a přesto podléhají desinformacím ohledně toho, co Bible říká. Nepřátelství vůči křesťanství je rozdmýcháváno hlavně v otázkách sexuální etiky a povšechně se dá říci, že často lidé mají pocit, že křesťanství znají, ale nechtějí o něm vědět víc.[6]

Abdu Murray v knize Saving Truth popisuje problematiku zacházení s pravdou. Dnešní člověk podle něj pracuje s pravdou na základě osobních preferencí.[7] Ze společnosti se vytrácí sdílený, objektivní standard pro pravdu, pořád zůstává přesvědčení, že pravda existuje, zpravidla ale podléhá soudu a pocitům člověka, který s ní nakládá podle toho, jak se mu to hodí. Doba postfaktická je zahlcená informacemi, často irelevantními a protichůdnými; důvěra médií i politiků je těmito rozpory nahlodána. Pokud člověk shání informace na jakékoli téma, chce je mít hned (proto využije nejčastěji internetový vyhledávač) a své zdroje neověřuje. V kontextu toho, křesťanství předává pravdu pro člověka „nepohodlnou“ – takovou, která člověka vede k proměně, bolesti, odříkání.[8]

Poslední z charakteristik současné epochy, kterou si představíme, je postvýznamovost. Jak napsal Owen Barfield ve své knize Básnická řeč: „Ze všech prostředků, které chtějí násilně usměrnit lidského ducha, je nejschůdnější ten, který způsobí jeho zánik v lůně jazyka.“[9] V jazyce dochází k umrtvování a vyprazdňování významu skrze přehánění nebo špatné užívání slov, význam pojmů se posouvá. To má dopad na pojmy, které jsou důležité nejen pro apologetiku ale pro jakékoli předávání křesťanství – láska, pravda, spravedlnost či rovnost.[10]

Když jsme si tedy takto velice stručně a kostrbatě nastínili určitý kontext současné apologetiky, snad je jasné, proč je vhodné hledat v apologetice alternativní, imaginativní přístupy – zkrátka proto, že lidé, částečně i pod vlivem historie a rysů doby, čím dál méně slyší na racionální argumenty. Peter Kreeft v knize Handbook of Catholic Apologetics shrnuje dvacet hlavních apologetických argumentů pro Boží existenci, které dělí do tří skupin – objektivní, přechodové a subjektivní. Činí tak se záměrem čtenáři ukázat, že apologeta musí k dnešnímu člověku přistupovat s vědomím, že ne vždy se setká se zájmem o racionální argumentaci, naopak může ale oslovit subjektivnějším přístupem, postaveném na logickém základě.[11]

Křesťanská imaginace

S takovým stručným úvodem do současné apologetiky se nyní můžeme přesunout k vymezení křesťanské imaginace. Je pro nás důležité si imaginaci definovat, protože přesto, že se její role a funkce dostává do popředí zájmu napříč různými obory, málokdy je jasně vymezena. Jedná se o přirozeně ‚kluzký‘ termín, a pokud se různí učenci pokouší ji definovat, často se jejich závěry velmi liší.  Budu-li se tedy v této části snažit zařadit a přiblížit termín ‚křesťanská imaginace‘, budu vycházet z toho, jak s imaginací pracovali právě Owen Barfield, J. R. R. Tolkien a C. S. Lewis, ovšem i za pomoci dalších, současnějších myslitelů a akademiků.

Nástroj vnímání

Owen Barfield se ve svém pojetí imaginace opírá o teorii básníka a filosofa S. T. Coleridge, který imaginaci ve své knize Biographia Literaria klasifikuje. Jednak ji dělí na primární a sekundární a jednak ji odlišuje od představivosti. Primární imaginace je podle Coleridge (a Barfielda) hlavním nástrojem lidského vnímání. Díky této imaginaci dovedeme množinu stromů, polí, kopců a cest vyhodnotit jako krajinu. Primární imaginace pracuje nepřetržitě, zpracovává vše, co jí smysly poskytnou. Je to děj, který probíhá na nevědomé rovině, a můžeme říci, že její role při utváření obrazu skutečnosti je zásadní – bez ní není poznání vůbec možné, dokonce by bez ní nebylo ani možné vnímat svět.[12]

Sekundární imaginace je blíže tomu významu, s jakým se povětšinou u pojmu imaginace pracuje – je to ta tvůrčí, poetická imaginace, která nachází své vyjádření v uměleckém díle. Je schopná z jí dostupného materiálu vytvářet něco úplně nového. Od primární se liší tím, že člověk může alespoň do jisté míry ovlivňovat její činnost. Barfield funkci této imaginace popisuje jako vědomé a řízené tvoření nových významů – ale ne tvoření z něčeho, co není, je to spíše vynášení skrytých a zapomenutých významů na světlo.  Podobně se na věc díval i C. S. Lewis. Imaginace podle něj význam nevytváří, ale objevuje ho, nachází a vyjadřuje.[13] Zatímco první typ imaginace tedy člověku umožňuje vůbec svět vnímat, tento druhý mu umožňuje v něm něco utvářet a nacházet význam v jiných rovinách. Zároveň ale není možné – a o tomto budeme ještě hovořit později – aby člověk práci této sekundární imaginace současně reflektoval.

Orgán významu a orgán pravdy

Určitým problémem, na který u imaginace můžeme narazit je, že její primární funkcí není hledat pravdu. Má velikou výhodu v tom, že člověku umožňuje bezprostředně zakoušet, dostávat se k jakosti skutečnosti, prožívat v určité kvalitě v rámci určitého modelu skutečnosti. Ale vyznačuje se slepotou, pokud jde o věci morálky, pokud jde o rozeznání pravdy, protože si v první řadě otázku po pravdě ani neklade.[14]  Právě v tom tkví její největší slabost – imaginace může být oklamána. Zde přichází na scénu rozum, jehož funkcí je z imaginací poskytnutého materiálu rozeznat to dobré a špatné, pravdivé a lživé. Oba ale nemohou pracovat zároveň.

Michael Ward se v eseji The Good Serves the Better and Both the Best zabývá vztahem mezi imaginací, rozumem a vůlí člověka, když se zamýšlí nad Lewisovým modelem jejich spolupráce ve třech soustředných kruzích.[15] Vnějším kruhem je imaginace, orgán významu. Je nejvíce exponovaná ze všech tří a jejím úkolem je rozeznávat význam skutečnosti – Lewis jako opak významu nevidí chybu, ale nesmysl. Věc se tedy musí nejdříve „vynořit z bažiny nesmyslu do světa skutečnosti, aby je imaginace mohla zachytit“.[16] Teprve až když člověk uchopí význam věci, pak může posuzovat její pravdivost či lživost. Ward konkrétně říká: „Předtím, než něco může být pravda nebo lež, to musí [něco] znamenat.“[17] Z toho plyne, že i lež může mít význam, imaginace jeho lživost však nerozezná. A zde leží to úskalí – může být obelstěna, či dokonce sama začít vytvářet lži.

Rozum je v tomto přirovnání středním kruhem a Lewis jej označuje za orgán pravdy. Rozum potřebuje něco zpracovávat a imaginace mu poskytuje materiál. Spolupracují-li dobře, je rozum schopen vyhodnotit pravdivost či nepravdivost dané skutečnosti, případně i její morálnost. Chápeme-li funkci rozumu ve dvou rovinách jako intellectus (schopnost vidět zjevnou pravdu) a racio (schopnost dojít k pravdě, která není zjevná), pak má rozum určitou schopnost rozeznat morálnost věci (Lewis na rozum vztahuje i označení „orgán morálky“). [18]

I když se rozum spojí s imaginací a vlastně zpracovává data, která od ní přijímá, k proměně člověka to nestačí. Ward trefně říká, že pouze rozum s imaginací „nedosáhnou do nebe“. Proto se dostáváme do středu naší ilustrace soustředných kruhů, kam Lewis umisťuje vůli člověka. Její roli považuje za nejdůležitější, protože právě vůle činí finální rozhodnutí na základě zpracovaných dat. Vůle musí být proměněna a přesměrována setkáním s Bohem. Důležitost vůle v pojetí C. S. Lewise pak můžeme vidět i v jeho díle Rady zkušeného ďábla, kdy postava pokušitele Tasemníka získává od Zmarchroba instrukci, která odpovídá této teorii:

„Jeho zbožnost nám vůbec neublíží, pokud zůstane jen v jeho představách a náladách a pokud nepřipustíme, aby se dostala do jeho vůle.“[19]

Tento přístup má velký dopad na téma tohoto referátu, protože je nutno říci, že každý apologeta si musí včas uvědomit, že jeho snaha bránit svou víru skrze imaginativní či racionální prostředky, nemusí ničeho dosáhnout, nesetká-li se člověk s Nadpřirozeným a na základě tohoto setkání je proměněna i jeho vůle.

Rozum a imaginace tedy pracují spolu, jsou na sebe odkázaní, pokud člověk chce dosáhnout pravdivého poznání skutečnosti. Imaginace vede člověka k objevování rovin skutečnosti, k zakoušení hmotného a nehmotného, viditelného a neviditelného; nedovede ale na tato data vztáhnout kritérium pravdivosti. Lewis si je vědom, že rozum má nezastupitelnou úlohu právě proto, že není „uprostřed“ bezprostředního zakoušení, má svobodu zkoumat pravdivost.

Tyto vztahy mezi rozumem a imaginací, mezi kontemplací a prožíváním, jsou velmi zdařile ilustrovány v Lewisově eseji Meditation in a Toolshed. Popisuje v ní zážitek z tmavé dílny, do které škvírou ve dveřích pronikal paprsek světla. Když se díval na ten paprsek, viděl v něm částečky prachu, ale zbytek dílny pro něj byl tmavý; díval se na paprsek zvenčí, ale neviděl díky němu ostatní věci. Když pak vstoupil do světla paprsku, popisuje, co všechno se mu touto malou změnou postoje otevřelo – viděl škvíru ve dveřích, listy a větve stromu venku, viděl krajinu a slunce. Lewis na tomto příkladu vysvětluje rozdíl mezi díváním se na (looking at) a díváním se podél (looking along). Na dalších příkladech v této eseji ilustruje, že když se člověk dívá na skutečnost zvenčí, je schopen ji velmi detailně popsat, ale nedospěje k jakémusi jádru, k jakosti dané skutečnosti. Na druhou stranu, pokud se člověk dívá podél, tedy vyskytuje se uprostřed skutečnosti a bezprostředně ji prožívá, je pro něj mnohdy obtížné podniknout její odosobněnou analýzu. Jak vhodně formuluje profesor Hošek: „Čím bystřejší je naše myšlení, tím více jsme odděleni; čím hlouběji vstupujeme do reality, tím méně můžeme myslet.“[20] Lewis svou esej uzavírá s tím, že je třeba používat obou přístupů a hledat, co je správné a pravdivé.

Analogie z tmavé dílny může připomínat ještě jednu z Lewisova pera. V Letopisech Narnie Poslední bitvě se hlavní hrdinové ocitnou po průchodu dveřmi stáje v nádherné krajině, kde je zelená tráva a modré nebe a spoustu ovocných stromů, ze kterých mohou jíst plody. Stejnými dveřmi prošla i skupinka skřítků, kteří byli pevně přesvědčení, že vešli do stáje. Hlavní hrdinové – mezi nimi král Tirian, Lucinka, Diviš a další – prožívají údiv nad dveřmi, které jen stojí uprostřed krásné krajiny nové Narnie. Padne otázka, kam zmizela stáj a dojde k následující výměně mezi udiveným Tirianem, Divišem a Lucinkou:

„Zdá se tedy,“ pravil Tirian také s úsměvem, „že stáj, viděná zevnitř a stáj, viděná zvenku, jsou dvě různá místa.“

„Ano,“ přikývl pan Diviš. „Zevnitř je větší než zvenku.“[21]

Zde vidíme motiv rozdílnosti mezi tím, jaké to je být uvnitř a zakoušet něco na vlastní kůži a mezi tím, když je věc pozorována jen zvenčí. Stejně jako Lewis v Meditation in a Toolshed popisuje, že zamilovaný muž prožívá svou zkušenost na mnoha různých rovinách, protože je uvnitř té zkušenosti, dívá se podél zamilovanosti, zatímco vědec původ jeho bohatého prožívání shrne v kostce jako věc genů a biologického stimulu, protože zamilovanost sleduje zvenčí, dívá se na zamilovanost a snaží se ji popsat.[22]

Král Tirian ještě ve staré Narnii vcházel do dveří staré stáje, jen aby se ocitl v krásné krajině. Jeho imaginace byla schopná všechnu tu krásu vidět a prožít. Ne tak imaginace skřítků, kteří rovněž prošli stejnými dveřmi, ale nebyli ochotni připustit, že jsou jinde než ve stáji. Navzdory tomu, že se je naši hrdinové snažili přesvědčit faktickými důkazy o tom, že nejsou ve stáji, skřítci sveřepě trvali na svém. Když Lucinka dala jednomu z nich přivonět květů, které natrhala, s odporem se na ni obrátil, že mu dává k obličeji zahnojenou podestýlku. Jeho imaginace totiž pracovala pouze s tím, co je pravděpodobné a možné najít ve stáji – jelikož byl bytostně přesvědčen o tom, že se ve stáji nachází. A když Tirian jednoho skřítka vyhodil „ven“, skřítek byl stále přesvědčen, že jím pouze mrštil o zeď.[23]

Na této smutné linii narnijského příběhu (a zároveň krásné ilustraci rozhovoru apologety se skeptikem) můžeme pozorovat fakt, že imaginace skřítků byla těžce poškozena. Zmínili jsme výše, že imaginace může být obelstěna, případně může začít sama vytvářet lži. V tomto případě je patrné, že imaginace skřítků nebyla schopná zakoušet to, co byli schopni zakoušet ostatní hrdinové příběhu – vnímání skutečnosti bylo podmíněno kvalitou vnímatele – byli schopni vidět jen to, co vidět mohli. Hošek k tomuto píše: „Například zlý, ukřivděný či závistivý člověk je k některým rovinám skutečnosti slepý. Neumí si je představit. Jeho imaginace je chromá. Je-li nitro člověka zamořeno podlostí a zlobou nebo deformováno špatnými postoji a rozhodnutími, některé hodnoty a kvality jsou prostě mimo jeho zorné pole, nacházející se vně jeho horizontu vnímání.“[24] Skřítci v Lewisově příběhu měli pocit, že je někdo chce nachytat; jejich skepse je přivedla k vytvoření si vlastního náhledu na svět, který byl silně omezený vůči opravdové, pravdivé skutečnosti. Jejich imaginace byla nemocná. Přesto ve vyprávění vidíme, jak musela pracovat na plné obrátky, aby si trpaslíci udrželi svůj obraz „skutečnosti“.

Lewis je toho názoru, že je-li imaginace „správně užívána, je nástrojem vnímání a může se stát příjemcem Božího zjevení“.[25] Nemá ale iluze, že by imaginace byla neposkvrněná a nedotčená lidskou porušeností. I s nemocnou imaginací mohou lidé tvořit umělecká díla, nicméně je pak otázkou, k čemu taková díla povedou toho, kdo je svou imaginací bude nahlížet. Určitým řešením může být v Lewisově pojetí křest imaginace.

Křest imaginace

Křest imaginace je v Lewisově životě silným motivem, který protkává i jeho tvorbu. Ve své autobiografii Zaskočen radostí popisuje, že se v průběhu života v literatuře, přírodě nebo umění setkával s Radostí, jakýmsi pocitem krásna a přesažna, který v něm vzbuzoval Touhu po něčem, co v tomto světě nenalézá naplnění.[26] Tyto zážitky byly chvilkové a po čase vybledly. Když se ale setkal s knihou George MacDonalda Snílci, popisuje podobnou zkušenost úplně jinak – jako by ze samotné knihy vystupovalo cosi, co proměnilo jeho vnímání skutečnosti. I když knihu odložil, nesetkal se s šedí reality, ale viděl věci kolem sebe jinak. Konkrétně říká „Toho večera byla má imaginace v určitém smyslu pokřtěna; se zbytkem mé bytosti to trvalo déle, což je jen přirozené.“[27] A opravdu, pokřtěn v církvi byl Lewis až o patnáct let později. Přesto je toto ale důležitý krok na jeho cestě víry, protože tato iniciační zkušenost probudila schopnost jeho imaginace vnímat ‚svatost‘.[28]

Pozorujeme zde tedy, že i imaginace padlého člověka, kterou jsme dříve nazvali nemocnou nebo chromou, může získat schopnost zakoušet skutečnost jiným způsobem. Lewisova imaginace se setkala s imaginací George MacDonalda a byla tím setkáním proměněna, protože jí byla nabídnuta jiná možnost, jak nahlížet svět. Je velkým pokušením s touto zkušeností pracovat jako se zkušeností jakoby normativní a snažit se hledat ve svém životě prvky takto dramatické proměny vnímání. Nicméně nezáleží zde na životním milníku, kterým taková proměna pro Lewise jistě byla, jako spíše o princip, který můžeme vidět v tom, že již George MacDonald nabídl svému čtenáři svět proměněné imaginace, který dovolil Lewisovi zakusit skutečnost ještě trochu jinak a tím proměnil i Lewisovo vnímání.

Lewisova imaginace tedy byla pokřtěna, proměněna. Stále se ale potýkal s dilematem rozdělení práce rozumu a imaginace.[29] Vzpomeneme-li si na Lewisovu úvahu v tmavé dílně, i jeho zkušenost s paprskem byla stejná. Buď se díval na něj a tedy neviděl nic jiného – mohl zkoumat paprsek samotný – nebo se díval podél něj a otevřel se mu náhled na spoustu jiných věcí.

Mýtus

Řešení tohoto dilematu mu nabídl jeho přítel J. R. R. Tolkien v jednom z klíčových rozhovorů Lewisova života, po kterém se i Lewis stal křesťanem. Toto řešení spočívalo v pojetí mýtu a proměňující moci příběhu. Lewis, milovník severské mytologie i jiných mytologických příběhů, neviděl v mýtu nic jiného než hezky zabalené lži. Ba co víc – mýtus o bohu, který umírá a je probouzen zpět k životu, který se napříč mytologiemi opakuje, jej přesvědčoval o lživosti křesťanství – vždyť na Ježíšově příběhu není nic nového. Tolkien mu ale předal své porozumění: mýty jsou vždy a nutně vnitřně pravdivé. Obsahují fikci, ale nevyhnutelně budou také odrážet kus pravdy.  Odlišnost Kristova mýtu – argumentuje Tolkien – spočívá v jeho historičnosti; opravdu se stal. Tolkien nevidí v obrazech umírajícího boha v různých mytologiích vyvrácení mýtu křesťanského, jako spíše prorocké vytušení a imaginativní náhled ústřední zápletky dějin spásy.[30] Tento diametrálně odlišný pohled na mýtus byl pro Lewise zlomový. V eseji Mýtus se stal skutečností díky tomuto rozhovoru můžeme číst: „V radosti nad velkým mýtem se nejvíce blížíme konkrétní zkušenosti něčeho, co jinak může být pochopeno jen jako abstrakce. … To, co do vás proudí skrze mýtus, není pravda, ale realita (pravda je vždycky o něčem, ale realita je tím, o čem je pravda), a proto každý mýtus se stává otcem nesčetných pravd na abstraktní úrovni. Mýtus je hora, z níž vytékají všechny ty potoky, které se stávají pravdami zde, dole v údolí.“[31]

Tolkien vlastně pracuje s teologickým pojetím umělecké imaginativní tvorby.[32] Byl přesvědčen, že na základě toho, že i umělec je Božím obrazem, může jeho tvorba odrážet (či ukazovat na) tvořivost Stvořitele. Podle něj v těch nejlepších imaginativních výtvorech může člověk najít svědectví o transcendentním setkání s Původcem vší krásy, pravdy a dobra. Náležitým využitím imaginace v procesu umělecké tvorby se pak blížíme způsobu, skrze který se starověkým autorům vynořovaly mýty. Tvůrce tvoří tvůrce, autor se stává malým stvořitelem v napodobování toho pravého. Pro Tolkiena (a posléze i Lewise) je tato mythopoeia, „vytváření mýtů“ pravým uměním.[33]

Proměňující příběh

Tolkien je zároveň přesvědčen, že tajemství evangelia je „[vetkáno] do samotné struktury stvoření“, a proto je možné, aby je autor při procesu tvorby nahlédl a předal ve svém příběhu. Odlesk evangelia může být pozorován v každém velkém umění. Tolkien si tímto vysvětluje také fakt, že motivy vítězství dobra nad zlem a vítězství lásky nad smrtí dominují v různých pohádkách a jiných příbězích.[34] Tolkien i Lewis evangelium ale do příběhů vědomě nevkládají – Lewis říká, že v Letopisech Narnie se o to ani nepokoušel, ale evangelijní příběh se mu v Letopisech prosadil. Nechtěl ve svých příbězích evangelium alegoricky napasovat na své hlavní postavy a děje, jeho tvorba byla nezáměrná, nicméně přesto mohou čtenáři v Letopisech Narnie prožít „hluboké, niterné setkání s evangeliem“. Není tedy divu, že teolog Rowan Williams řekl, že by studenti teologie měli narnijské příběhy číst, aby zažili „jaká je klasická ortodoxní teologie zevnitř“.[35]

Vidíme tedy, že pro Lewise i Tolkiena má příběh proměňující účinky – může transformovat čtenářovu imaginaci, přivést ho do jiného, fiktivního světa, nabídnout mu zakusit zkušenost, která je komunikována imaginací autora imaginaci čtenářově. Pro téma tohoto referátu je tento přístup velmi důležitý, protože příběh je křesťanství vlastní. Církev se v první řadě odkazuje k Bibli, která sama na mnoha místech skrze narativ sděluje ty nejdůležitější pravdy. Odkazuje se ale také na příběhy světců a věřících příkladného života. Život Církve i život křesťana je chápán jako část Velkého příběhu, který je psán Stvořitelem od počátku dějin. Nejen, že se konvertita ztotožňuje s částí tohoto příběhu, který se již odehrál, ale také spolu s Církví netrpělivě očekává jeho vyvrcholení a konec ve druhém příchodu Krista a konečném soudu. Když pak vydává svědectví o své konverzi, vypráví vlastně o tom, „jak on sám vstoupil nebo byl vtažen do Božího vyprávění“.[36]

Význam křesťanské imaginace pro apologetiku

V tomto referátu jsme mohli postupně projít způsob, jakým C. S. Lewis, J. R. R. Tolkien a další pracují s imaginací. Pokusili jsme se vymezit křesťanskou imaginaci, protože právě ta je pro nás klíčová. Ve vztahu k tématu je tedy patrné, že Imaginativní apologetika jako disciplína nebude operovat pouze s argumenty rozumu, ale bude se přiklánět také k oslovování čtenářovy imaginace skrze estetický zážitek, skrze setkání s Krásou, které ústí v intenzivní pocit Touhy po zdroji, který není na tomto světě možné najít. Jak jsme mohli vidět na životním příběhu C. S. Lewise, takovým setkáním proměněná imaginace může být v předstihu před rozumem; může vnímat to, co rozum ještě není schopen přijmout. V těchto souvislostech je dobré také říci, že jsme se zabývali Imaginativní apologetikou zejména na poli literatury, nicméně její stopy lze sledovat i v umění, architektuře, či liturgii a svátostech.

Ale není to jen estetický zážitek, který nabízí, je to vstup dovnitř, možnost dívat se podél a zakusit jakost skutečnosti zevnitř. Je to možnost pracovat při hodnocení křesťanství nejen v intencích rozumových argumentů, vnější analýzy na základě faktů, ale také v intencích jakosti křesťanství,[37] kterou člověku imaginace pomáhá vnímat. V úvodu této práce jsme si stručně nastínili, jakými charakteristikami se současná doba vyznačuje, čím pravděpodobně bude náš cílový čtenář či posluchač ovlivněn. Apologetika by nikdy neměla přestat hledat způsoby, jak oslovit tohoto dnešního, postmoderního (post pravdivého, post křesťanského a post významového) člověka, jak k němu přesvědčivě hovořit. Premisou mojí práce je, že takový efektivní diskurz nemůže být veden bez toho, aby i imaginaci byl dán prostor. Dovolím si opět citovat Michaela Warda: Má-li být naše víra komunikována slovy, pak by to měla být slova, která formují příběh.[38]

V průběhu referátu jsem několikrát použila pro ilustraci pasáže z Lewisvých Letopisů Narnie, které považuji za ideální příklad Imaginativní apologetiky v literatuře. Lewis uvádí v příbězích čtenáře do teologických témat soteriologie (Lev, Čarodějnice a skříň), božské trojice (Plavba Jitřního poutníka) božích přikázání (Stříbrná židle) a eschatologie (Poslední bitva), ale také se zabývá čistě apologetickými tématy problému bolesti (Čarodějův synovec), problému pravdy (Stříbrná židle, Poslední bitva) a svým způsobem i Boží existence (Princ Kaspian, Poslední bitva).

Ale nejen Lewis, i Tolkien nabízí svět v příběhu, ve kterém sice o Bohu nepadne ani slovo, zato je jím svět úplně prostoupen. Je jich kolegyně Dorothy L. Sayers zase pojímá dogma jako drama, ve svých divadelních hrách přibližuje církevní učení divákům necírkevním jazykem a tím jaksi vylepšuje obecné povědomí o církvi celkově. Totéž se jí daří i v jejích detektivních příbězích, kde zároveň i netradičně zpracovává kontroverzní etické otázky a pomáhá. V kategoriích apologetiky tak tito autoři ve svých dílech přinášejí argument z Touhy, z estetické zkušenosti, případně náboženské zkušenosti (ve Stříbrné židli dokonce Šklíblatíkovi autor vkládá do úst v upravené formě argument Pascalovy sázky) a tím oslovují své čtenáře. Proto můžeme říci, že jsou jejich díla silně apologetická. A nejen to – v linii argumentace Petera Kreefta mají právě tyto subjektivní apologetické argumenty (předávané skrze příběh – nebo v příběhu, chcete-li) velký potenciál oslovit dnešního člověka.

Závěrem bych snad jen dodala, že název mého referátu je poněkud ambiciózní – měl představit spolupráci křesťanské imaginace a apologetiky jako cestu ke srozumitelnému předávání evangelia. V duchu práce křesťanské imaginace bych ale upřesnila, že se jedná spíš o pozvání k zakoušení evangelia – jako když je čtenář spolu s Lucinkou zván k tomu, aby prošel skříní, do Narnie, kde se setkává s křesťanstvím oproštěným od atmosféry hodin náboženství či nedělní školy, kam čtenář proklouzne kolem „hlídacích psů rozumu“ a má možnost zakusit křesťanství jakoby zevnitř. Když se pak ocitá na poslední stránce příběhu, provází ho slova Aslanova rozhovoru s dětmi Pevensieovými:

„…jak budeme moct žít, když se s tebou nikdy nesetkáme?“ (ptá se Lucinka)

„Ale my se setkáme, nejmilejší,“ řekl Aslan.

„Ty – ty jsi tam taky Pane?“ zeptal se Edmund.

„Jsem,“ odpověděl Aslan. „Ale mám tam jiné jméno. Budete se mě muset naučit znát pod tím jménem. Do Narnie jste se dostali právě proto, abyste mne tu trochu poznali a mohli mě potom tím lépe poznávat tam.“[39]

Imaginativní zkušenost například se světem Narnie tak dává základ tomu, aby čtenář mohl náš svět vidět proměněnýma očima, proměněnou imaginací a aby se i zde mohl setkat s Kristem. A to je účelem, záměrem a cílem Imaginativní apologetiky.


[1] DAVISON, Andrew et al. Imaginative apologetics: theology, philosophy and the Catholic tradition. London: SCM Press, 2011. 169 s. ISBN 978-033-4043-522.

[2] MILBANK, John. An Apologia for Apologetics. Imaginative Apologetics. London, UK: SCM Press, 2011, xiii-xxiii. ISBN 9780334043522.

[3] Kyle D. Fedler v knize Exploring Christian Ethics zmiňuje, že první apologeté museli bránit křesťanství ne tolik ve věcech doktríny jako spíš ve věcech morálky – křesťané byli osočováni z amorálnosti v několika bodech (narušení patriarchálního modelu, obvinění z kanibalismu (jedí tělo a krev), incestu (říkají si bratr, sestra), dětských obětí)

[4] SCHAEFFER, Francis A. Ten, který je skutečností. Překlad Alena Koželuhová. Praha: Návrat domů, 1994, s. 133 a 151. ISBN 80-854-9502-3.

[5] NOUWEN, Henri J. M. Zraněný ranhojič. Praha: Návrat domů, 2008, s. 21-23. ISBN 978-80-7255-171-2.

[6] ORDWAY, Holly. What Is Imaginative Apologetics? Apologetics and Christian Imagination [Kindle e-book]. Steubenville, Ohio: Emmaus Road Publishing, 2017 [cit. 2020-03-18]. ISBN 9781945125393.

[7] Pracuje se s pojmy subjektivní a objektivní pravda. Pravda ale musí být pravdou.

[8] MURRAY, Abdu. Saving Truth [Kindle e-book]. Grand Rapids, Michigan: Zondervan, 2018 [cit. 2020-03-18]. ISBN 978-0310562047.

[9] ORDWAY, Holly. What Is Imaginative Apologetics? Apologetics and Christian Imagination [Kindle e-book]. „Of all devices dragooning the human spirit, the least clumsy is to procure its abortion in the womb of language.“

[10]Ordwayová to krásně ilustruje např. na pojetí manželství: Pokud Sociální nauka katolické církve manželství definuje jako svazek muže a ženy, který je uzavřen se svolením obou stran, je charakterizován věrností, nerozlučností a otevřeností k životu. Nicméně dnes se mimo církev definice manželství posouvá spíše k ‚společensky uznanému vztahu dvou lidí, který je založen na jejich emocionálním propojení‘. Pak se opravdu může zdát, že zastánci tradičního manželství neoprávněně upírají některým skupinám tento status a preferování heterosexuálního sňatku může opravdu vypadat jako předsudek.

[11] NICOLSON, Stuart. Objective and subjective apologetical approaches regarding the existence of God. Theologica [online]. 2020, 10(1), 121-140 [cit. 2021-01-19]. Dostupné z: doi:10.14712/23363398.2020.47

[12] HÁJEK, Matěj. Pojetí imaginace u Owena Barfielda a C.S. Lewise, Praha: Dingir, 2014. s. 218.ISBN 978-808-6779-331.

[13] HOŠEK, Pavel. Kouzlo vyprávění: proměňující moc příběhu a „křest fantazie“ v pojetí C.S. Lewise. Praha: Návrat domů, 2013. s. 54. ISBN 978-807-2552-931.

[14] HOŠEK, Pavel. Kouzlo vyprávění, s. 61 a 64.

[15] WARD, Michael. The Good Serves the Better and Both the Best. Imaginative Apologetics, s. 59-78.

[16] Tamtéž, s. 61. “Things must rise up out of the swamp of nonsense into the realm of meaning if the imagination is to get any handle on them.” Překlad vlastní.

[17] Tamtéž, s. 61-62. „Before something can be either true or false it must mean.“ Překlad vlastní.

[18] Tamtéž, s. 74. „Reason obviously has a moral element (it is ‚organ of morality‘) because certain self-evident truths are moral axioms.“

[19] LEWIS, C. S. Rady zkušeného ďábla. Praha: Zvon, 1995, str. 44. ISBN 80-7113-096-6.

[20] HOŠEK, Pavel. Kouzlo vyprávění, s. 67.

[21] LEWIS, C. S. Poslední bitva. Překlad Renata Ferstová. Praha: Návrat domů, 1999, s. 110. ISBN 80-854-9597-X.

[22] LEWIS, C. S. Meditation in a Toolshed, in God in the Dock. Grand Rapids, Michigan: Eerdmans Publishing, 2014, s. 230-234. ISBN 978-0802871831.

[23] LEWIS, C. S. Poslední bitva, s. 113-115.

[24] HOŠEK, Pavel. Kouzlo vyprávění, s. 63.

[25] HOŠEK, Pavel. Kouzlo vyprávění, s. 72.

[26] LEWIS, C. S. Zaskočen radostí. Praha: Návrat domů, c2006, s. 17. ISBN 8072551485.

„Samozřejmě, byl to pocit touhy – leč touhy po čem? … Nebyla to ani touha po mé vlastní minulosti, i když trochu něčeho takového tam bylo … Vracel jsem se tedy k oné knížce – ne proto, abych touhu uspokojil (to je nemožné – vždyť jak by člověk mohl vlastnit podzim?) – ale abych ji znovu probudil. Bylo to něco zcela odlišného od obyčejného života, ba i od obyčejné slasti, něco, co přicházelo, jak by se dnes lidé vyjádřili, ‚z jiné dimenze‘.“

[27] LEWIS, C. Zaskočen radostí, s. 121.

[28] WARD, Michael. The Good Serves the Better and Both the Best. Imaginative Apologetics, s. 63.

[29] LEWIS, C.S. Myth Became Fact. God in the Dock. Grand Rapids, Michigan: Eerdmans Publishing, 2014, s. 54-60. ISBN 978-0802871831.

[30] HOŠEK, Pavel. Kouzlo vyprávění, s. 71.

[31] LEWIS, C.S. Myth Became Fact, s. 58.

[32] HOŠEK, Pavel. Kouzlo vyprávění, s. 69.

[33] HOŠEK, Pavel. Kouzlo vyprávění, s. 70.

[34] Tamtéž, s. 115.

[35] WARD, Michael. The Good Serves the Better and Both the Best. Imaginative Apologetics, s. 71.

[36] HOŠEK, Pavel. Kouzlo vyprávění, s. 37-38.

[37] V této práci pracuji se souslovím jakost křesťanství v kontextu, který utváří Lewis svými slovy v eseji Sometimes Fairy Stories May Say Best What’s To Be Said. Lewis říká, že je jeho snahou vzít to, co je obvykle prezentováno v kostele, odstranit asociace s vitrážemi a nedělní školou a odhalit křesťanský mýtus v plnosti významu, prezentovat ho novým způsobem a z nové perspektivy. Jeho přesná slova jsou: „…supposing that by casting all these things into an imaginary world, stripping them of their stained-glass and Sunday school associations, one could make them for the first time appear in their real potency?“ Více zde: LEWIS, C. S. Sometimes Fairy Stories May Say Best What’s To Be Said . Of Other Worlds. New York: Harvest, 1975, s. 37. ISBN 0-15-667897-7.

[38] WARD, Michael. The Good Serves the Better and Both the Best. Imaginative Apologetics, s. 70.

[39] LEWIS, C. S. Plavba Jitřního poutníka. Str. 108.

Může křesťan číst Harryho Pottera?


Když vyšel první díl filmové série Harryho Pottera (dále HP), bylo mi devět. Ačkoli moji rodiče coby křesťané nebyli obzvlášť nadšení z avizovaného kouzlení, pochopili, že se jedná o fenomén, kterému se stejně nevyhnou a tak udělali nejlepší věc, kterou mohli: Vzali nás na film do kina. Dodnes si pamatuju, jak jsme ještě několik dní potom o filmu doma mluvili, tatínek nám řekl, co se mu na příběhu líbilo a co ne, a celkově, ačkoli to možná nebylo tak konkrétně vysloveno, nás vedl k tomu, abychom sami přemýšleli nad tím, co se v příběhu děje.

Jsem svým rodičům vděčná, že nepodlehli vlivům, které tehdy (nejen) v naší církvi působily, protože mě hned prvním filmem svět HP přímo okouzlil! Začala jsem číst dostupné díly a posléze netrpělivě čekat na nové. A protože nevycházely tak rychle, jak bych si přála, četla jsem znova a znova díly už přečtené. Tehdy jsem nemohla tolik posoudit, jak formálně kvalitní je vyprávění J. K. Rowlingové, jak mythopoietické je její dílo, jak solidní je její vytvořený svět a jak imaginativně reprezentuje některé biblické a morální pravdy. Chápala jsem tehdy jen to, že jsou to příběhy krásné, kde je jasně oddělené zlo a dobro; kde dobro nakonec zvítězí.

Když děj své zkušenosti přetočím téměř o devatenáct let vpřed, dostaneme se do loňského jara, kdy jsem narazila na záznam jednoho z pořadů na křesťanském rádiu, kde se hovořilo o HP v silně negativních intencích. Ačkoli argumentace autorky nebyla silná, jejím závěrem bylo, že HP je jistě pro křesťany „lakmusovým papírkem“, který „prověřuje víru a čistotu Božího lidu“. Bezpochyby podobný postoj zaujímali či stále zaujímají mnozí křesťané a je třeba respektovat, pokud někdo nechce podobné příběhy mít doma, či jim vystavovat své děti. Zároveň je třeba říci, že i ona strana s vysoce citlivým svědomím by svůj nejlepší úsudek měla následovat s pokorou a zdržet se soudu nad těmi, kteří tak citlivým svědomím neoplývají.[1] V tomto článku bych tedy ráda shrnula několik výtek namířených proti příběhům Harry Pottera spolu s odpovídající argumentací.

Oslavují knihy HP okultismus?

První a zároveň asi nejzajímavější otázkou je, zda tyto knihy oslavují okultismus. Svět Harryho Pottera je světem plným kouzel stejně jako jiné fantasy příběhy. Setkáváme se s kouzly, které pomáhají věci spravovat, uklízet, ničit či obnovit, pomáhají přesouvat, přemisťovat, svázat i osvobodit. Je ale jasné, že kouzla v příbězích existují „jako přírodní věda a nemají žádné náboženské konotace“.[2] Kouzla a kletby jsou „mechanistickým přístupem k přírodě“, které fungují tak samozřejmě, jako když zmáčkneme vypínač a tím se zapne světlo. Jedná se tedy o „magii“, která se velmi liší od čarodějnictví a kouzelnictví, které odsuzuje Písmo (k tomu viz Exkurz: Čarodějnictví v Bibli). Stejně kouzla používá i například C. S. Lewis v Plavbě Jitřního poutníka, kde Lucinka předčítá zaklínadla z kouzelné knihy místního čaroděje (!). Letopisy Narnie i Pán prstenů jsou kouzly protkané a od HP se liší zejména v četnosti, nikoli v jakosti, kvalitě provedení. Zde je dobré si uvědomit, že Gandalf je čaroděj, a ZÁROVEŇ jednou z nejsilnějších christologických aluzí v Tolkienově příběhu.

Chce-li tedy někdo odsoudit HP, musí odsoudit i tyto evangelikálními křesťany zbožňované příběhy (a jejich autory). Rowlingová ve své přípravě nebyla o nic méně důkladná než Tolkien nebo Lewis a některé motivy, které užívá, mají kořeny v mýtech, legendách a zdrojích popisujících okultní praktiky.[3] Tyto ale nejsou v příbězích vyzdvihovány a protěžovány, jsou zkrátka imaginativně (a také neškodně) využity; Harry Potter není psaný jako novopohanský čaroděj, jedná se o fantasy fikci.[4]

Exkurz: Čarodějnictví v Bibli.

Bible jasně odsuzuje čarodějnictví v jeho surové podobě. Od Starého zákona (Ex 22,17) po konec Nového (Zj 21,8) nacházíme zmínky o tom, jaký je osud lidí praktikujících čarodějnictví. Bible varuje před vyhledáváním alternativních cest, jak si zajistit štěstí (Lv 20,6) či zjistit budoucnost (Dt 18,10) a striktně zakazuje zvrácené pohanské rituály zahrnující obětování dětí a (faktického, nejen duchovního) smilnění (2 Kr 17,17). Písmo varuje před manipulací s duchovními silami. Bůh Izraeli zakazuje se angažovat v praktikách, které přinesly odsouzení obyvatelům Kanaanu (Dt 18,10-11). Dále ale čteme, že Izraelci se k těmto praktikám obrátili (1 S 28,3; 1 Kr 23,24), což mělo za výsledek Boží soud ve formě babylónského zajetí.

V Novém zákoně je čarodějnictví zmíněno mezi skutky těla (Ga 5,20) a je spojeno s modlářstvím.[5] Kouzelník Šimon (Sk 8,9-24) je apoštolem Petrem napomenut a vyzván k pokání, kouzelník Elymas (Sk 13,8nn) je apoštolem Pavlem označen za „ďáblova syna, nepřítele Boží spravedlnosti“. Když se někteří v Efezu obrátili ke Kristu, „nemálo pak těch, kteří se zabývali magií, přinesli své knihy a přede všemi je spálili“ (Sk 19,19).

Zlo čarodějnictví spočívá „v závislosti na stvořeném a v neposlušnosti vůči Boží vůli.“[6] Jedná se vlastně o démonickou modloslužbu, když člověk vyhledává čaroděje raději než Boha. Pokud tak člověk činí, staví na místo Boha právě ony magické síly, které vyhledává (Iz 8,19). Autoritou, která za těmito silami v posledku stojí, je satan. Písmo varuje, že satan je „otcem lži“ a převléká se za „anděla světla“(J 8,44; 2 K 11,14), není tedy poctivým společníkem, ať se jedná o jakýkoli obchod nebo dohodu.

Může mi čtení HP uškodit?

Další otázkou, vyplývající z té první může být, zda je Harry Potter škodlivý pro čtenáře. Kořeny argumentu, že knihy HP jsou škodlivé, protože protěžují nebiblické chování a okultní praktiky, sahají k vydání prvního dílu Harry Pottera, který byl snad až příliš rychle odsouzen. Podle profesora Marka Wengera se tento argument drží i nadále, aniž by byl brán v potaz vývoj příběhu.

Zde je potřeba oddělit dvě věci: záměr autora a vnímání čtenáře. Ačkoli v postmoderním čtení záměr autora již ustupuje do pozadí, pro účely tohoto článku je důležitý. Velmi živě si vzpomínám na slova emeritního biskupa Rudolfa Bubika, který nás nabádal, abychom zkoumali člověka, který stojí za uměním, protože ten se bude nutně ve vlastním umění odrážet. Od té doby, co jsem to slyšela, se velmi snažím jeho slovy řídit. Pokud jde o záměr autorky, Rowlingová nikde neuvádí, že by chtěla skrze příběhy HP děti vtáhnout do praktikování čarodějnictví tak, jak ho známe (viz k tomu Exkurz: Čarodějnictví v Africe a Wicca) mimo svět fikce. Není ani prokazatelné, že by při svém psaní čarovala či provozovala jakoukoli magii. Co se jejího záměru týče, můžeme doložit, že jí šlo o poskytnutí určitého úniku ze světa dospělých.[7] Ačkoli i tento záměr charakterizován jako „únik od reality“ by mnohými mohl být odsuzován, jako základ je neškodný. Je pro nás důležité, že tento záměr známe, protože na trhu je mnoho, velmi mnoho knih, které se takovouto neškodností nevyznačují. Za pozornost stojí série Jeho temné esence od Philipa Pullmana, která je zamýšlená jako „přepsání a překonání křesťanského mýtu“, jako anti-Narnie. V případě zájmu, je můj článek na toto téma k nalezení pod tímto odkazem.

Vnímání a přijetí čtenáře je bezpochyby druhým faktorem, který je třeba zohlednit. V první řadě záleží na věku a mentální vyspělosti čtenáře. Pokud si rodiče nejsou jisti, že by jejich dítě bylo schopno zpracovat správným způsobem svět HP, mohou mu navrhnout, aby čtení série ještě o nějaký čas odložilo. Jsou texty – i biblické texty, které dětem zkrátka v určitém věku ještě nedoporučujeme. Ne proto, že by byly špatné, ale proto, že zkrátka některé obsahy vyžadují určitou míru osobní zralosti. Zde bych zdůraznila, že rolí rodičů v tomto procesu NENÍ dát dítěti knížku a nechat ho nějak to zpracovat, ale rozhodně JE rolí rodičů vytvářet prostor k dialogu s dítětem na různá témata, či dokonce přímo s dítětem knihu číst a případně obsah komentovat. To samozřejmě vyžaduje i kritické myšlení na straně rodiče. Doporučený minimální věk čtenáře knih HP je 9 let.

Exkurz: Čarodějnictví v Africe a Wicca

Ester J. Kibor sleduje současný vývoj čarodějnictví v Africe a samotné čarodějnictví definuje jako „víru, že duch člověka může být vyslán ven z těla, aby škodil jinému člověku na těle, v mysli nebo škodil jeho majetku … mohou tak škodit neviditelně nebo pomocí nižšího stvoření – zvířete či ptáka“.[8] Čarodějnice se organizují do cechů nebo operují samostatně. Čarodějnicemi jsou zpravidla ženy, kterým pomáhají „zlí duchové“. Čarovat může ten, kdo buď 1) zdědil čarodějnický talent po matce či otci, 2) sebral či spolkl čarovnou substanci, 3) koupil si čarodějnický um od staré čarodějky či 4) přímo kontaktoval démonické síly. [9]

Když se zaměříme na náboženství Wicca, ke kterému je série HP nejčastěji přirovnávána, je třeba nejprve říci, že se nejedná o satanistický kult. Jedná se o pluralistický systém bez centrální autority či knihy, ve kterém je prostor pro uctívání zvoleného božstva. Kdokoli může být Wicca, všechny cesty vedou k jednotě. Ačkoli jsou některá božstva preferovaná, ten, kdo praktikuje náboženství Wicca má plně kontrolu nad tím, koho nebo co bude uctívat a jakým způsobem bude své náboženství praktikovat. Jeden Wicca nesmí ublížit druhému – nicméně ublížení, provinění, či hřích Wicca nedefinuje. Toto náboženství je silně orientováno na přírodu, smysly, emoce. Skrze provádění rituálů dochází k magickému prožitku, ale také k rozvoji osobnosti, prožitku jednoty a tajemství života.[10]

Nevyzdvihuje HP nemorální jednání?

Především je třeba si uvědomit, že se jedná o příběh dospívajícího chlapce, který se ne vlastní vinou ocitl uprostřed ultimátního střetu dobra a zla. Stejně jako jiní dospívající chlapci ale Harry řeší vztahy s kamarády, první lásky, s kým půjde na ples, kdy dostane první polibek. Autorka pracuje se situacemi typickými pro dospívání, ukazuje Harryho jako člověka, kterým občas zmítá hněv, občas hormony a velkou část příběhu také žal a deprese. Rowlingová vyzdvihuje lásku, úctu a poslušnost („Je to profesor Snape, Harry.“), zodpovědnost, sebeovládání a věrnost jako stabilní hodnoty ve svém příběhu. Harry je vyobrazen velmi realisticky, bojuje se svou vlastní specifickou zátěží, kterou na něj uvalili jiní, ale i on sám. Proto jsou jeho myšlenky někdy velmi lidské, až zlé (když si v zlosti představuje, co by udělal Ronovi, Snapeovi nebo Brumbálovi), nakonec se ale setkává s důsledky svých rozhodnutí i rozhodnutí jiných, které vedou přinejmenším ke zraněním citů druhého, ale také k fyzickým zraněním či smrti. [11]

Je dobré si také povšimnout morálky heterosexuálních vztahů, které Rowlingová konzistentně vede k monogamnímu manželství. Dokonce i co se týče retrospektivně přiřčené charakteristice Brumbála jako homosexuála, se Rowlingová drží v intencích biblické etiky, když Brumbálův život ve svých příbězích líčí jako život abstinence, prostý jakékoli glorifikace či vyjádření homosexuality.[12]

Co je na HP dobrého?

Musím přiznat, že teprve až za pomoci různých článků a komentářů jsem byla schopná pojmenovat některé skvěle propracované motivy, které Rowlingová zahrnuje do svých příběhů, ačkoli na mě při čtení silně působily. Již jsem zmínila, jak mistrně pracuje Rowlingová s motivy dospívání a vztahů mezi dospívajícími, ať už jde o vztahy platonické či romantické, ať se jedná o nejbližší přátele, či rodinu, autorka je nesmírně konzistentní a přesná. Dalším motivem, který jsem objevila až později, je užití mozkomorů jako ztělesnění deprese. Rowlingová se svým trápením s depresí netají a ve třetím dílu série spolu s Harrym i zkoumá určité způsoby, jak tuto depresi (mozkomory) porazit. Teprve nedávno jsem narazila na celkem detailní rozbor, jak pracuje Rowlingová s fázemi žalu, které popisuje soudobá psychologie. Poté, co je Harry v pátém díle svědkem vraždy svého strýce Siriuse, prochází si fází zapírání, hněvu, smlouvání, deprese a přijetí.[13] Většinu fází prožívá mezi svými přáteli, takže čtenář může sledovat zlomeného člověka, který je přijímán a milován, ale přesto neví, jak si se ztrátou blízkého poradit. V Harry Potterovi je hodně skutečného.

Co se vnitřních motivů příběhu týče, klíčovým prvkem je sebeobětující láska Harryho matky, která umožnila, aby Harry zůstal naživu a byla důvodem Voldemortovy překvapující porážky. Podobně jako Bílá čarodějnice v Narnii nevěděla, že pokud zabije Nevinného, „sama smrt se zvrátí“, Voldemort nevěděl, že ani černá magie si nezadá s mocí sebeobětující lásky. Stejným způsobem Voldemort naráží i v posledním díle série, kdy se Harry vydává do jeho rukou, aby zachránil své přátele. Zlo a dobro jsou v příběhu Harry Pottera jasně oddělené (viz k tomu Exkurz: Zlo v knižní sérii příběhů Harryho Pottera) a zlo je v posledku radikálně poraženo. Rowlingová se vyjádřila, že dva biblické verše, které v knihách cituje (Mt 6,21; 1 K 15,26) svým způsobem shrnují celý Harryho příběh.[14]

Exkurz: Zlo v knižní sérii příběhů Harryho Pottera

Osobně za velmi fascinující téma považuji projevy zla v HP. Autorka pracuje s morálním zlem na několika rovinách současně a zároveň je zlo jasně odděleno od žádoucího chování či stavu. V první řadě je jakýmsi nejhrozivějším zlem černokněžník Voldemort, který má několik věrných následovníků. Tito jsou jasně označeni a jejich loajalita vůči Voldemortovi u některých přesahuje i do období po jeho první porážce. Ačkoli se v první polovině příběhu neprojevují veřejně, v každém z prvních čtyř dílů způsobí hlavním hrdinům potíže jeden z Voldemortových věrných smrtijedů (Quirrel, Malfoy, Pettigrew a Skrk).

Souběžně s tím je ale v mnoha chvílích Harrymu mnohem blíže zlo doma a ve školním prostředí. Jednání Dursleyových s Harrym se nedá označit jinak než jako zlé (ve smyslu sebestředného a silně patologického psychického zneužívání malého chlapce), Harry má nepřátele ale i mezi spolužáky (zejména Malfoye, ale v chvílích umenšené popularity i jiné) a profesory. Mezi profesory je dobré zmínit profesora Snapea, který svou šikanou Harrymu často znepříjemňuje život. Jeho jednání s Harrym neulehčuje ani zjištění v posledních knihách, že on sám byl obětí šikany (ze strany Harryho otce). Snapeova vlastní neschopnost vyrovnat se se svou minulostí způsobuje Harrymu i jeho spolužákům mnoho bolesti. Z profesorského sboru je pak důležité zmínit i profesorku a posléze ředitelku Umbridgeovou. Ačkoli tato zástupyně ministra s podivnou zálibou v mašlích nejprve působí jako bojovník za udržení formálních nařízení, čím více moci ve škole získává, tím zvráceněji se projevuje. Její disciplinární metody zahrnují kruté fyzické tresty, od studentů vyžaduje udavačství a ve škole vytváří atmosféru strachu a nedůvěry. Umbridgeová je svým způsobem horší než Voldemort. Ten totiž touží po moci a násilí a krutost jsou mu prostředkem k jejímu získání. Umbridgeové násilí a krutost dělají radost, ambice a moc jsou pro ni sekundární. Umbridgeová nikdy nebyla smrtijedem (ačkoli svůj původ podvodně odvozuje od Salazara Zmijozela, takže její hodnoty se s Voldemortovými překrývají, zejména pak v otázce čistoty krve kouzelníků), přesto je zlo, které umožňuje, činí nebo šíří, snad stejně devastující.

Motivy zla se dají sledovat i v jakési sociální nespravedlnosti v jednání s domácími skřítky, které si všimne zejména Hermiona a aktivně proti ní začne bojovat. Jakožto menší, slabší a omezenější kouzelné bytosti jsou skřítci zavázáni svým pánům po celý svůj život, aniž by získávali finanční či jinou odměnu. Současně jsou kouzelníci často ke skřítkům zbytečně krutí a neuznávají jim žádná práva.

Různé druhy zla následují nejpozději v závěru série jejich důsledky, přičemž Rowlingová zachovává soudružnost svého pohádkového světa. Konec Umbridgeové i Voldemorta je neslavný, Snapea je čtenáři nakonec líto. Dursleyovi nezažijí žádné zásadní důsledky svých činů, snad proto, že se jim dařilo vše velmi dobře skrývat. Snad proto, že i autorka ví, že někteří lidé jsou sami sobě trestem.

V neposlední řadě bych chtěla vyzdvihnout druhý díl celé série s jeho důrazem na rozeznání dobrého od zlého. V tomto díle je jasně řečeno, která strana je ta zlá, která operuje s černou magií.[15] Tatínek sourozenců Weasleyových (Harryho přátel) dokonce svou dceru na konci knihy plísní:

„Ginny!“ řekl pan Weasley celý zkoprnělý. „Copak jsem tě vůbec nic nenaučil? Co jsem ti vždycky říkal? Nikdy nevěř ničemu, co samo dokáže myslet, pokud nevidíš, kde to má mozek. Proč jsi ten deník neukázala mně nebo své matce? Tak podezřelou věc, která očividně byla plná černé magie!“ (HPTK, 329)

Pan Weasley tady pronáší pravdu, která je velmi blízká varování našeho emeritního biskupa. Jsem si jistá, že je nasnadě být neustále obezřetní a vždy si ověřovat, komu nebo čemu je loajální protistrana. Fakt, že čtenáře před černou magií varuje dětský příběh o dospívajícím kouzelníkovi je pro mě nicméně potvrzením, že se v této knize nemám čeho bát.

Závěr

Již jsem zmínila, že jako křesťané si vážíme literární tvorby C. S. Lewise a J. R. R. Tolkiena a máme pro to své důvody. Oba jsou čelními představiteli tzv. Imaginativní apologetiky – vyprávějí příběh, skrze který je připravena, obnovena a uschopněna imaginace čtenáře k přijetí evangelia. Skrze krásné příběhy připravují čtenáře na evangelium. Profesor Wenger se nezdráhá mezi práce těchto autorů zařadit i práci J. K. Rowlingové. Její nesmírný vypravěčský talent směřuje čtenáře ke Krásnému literárnímu zážitku a opět v něm probouzí pocit Touhy, který je člověku inherentní, Touhy po něčem – či Někom – přesažném. Profesor Hošek v tomto kontextu píše:

VŠECHNA krása má původ v Bohu, stejně jako VŠECHNA pravda a VŠECHNO dobro. Není žádné zlé dobro, lživá pravda a ošklivá krása, není žádná krása, jejíž původ by nebyl v Boží moudrosti a kráse. Satan může samozřejmě krásu zneužít, ale netvoří ji. Není to jeho krása. Satan není konkurenční stvořitel. Krása NUTNĚ odkazuje k nebi, vždycky, chtě nechtě, abych tak řekl. Je to nebeská kvalita, prozrazuje svůj původ. Tak, jako vědec VŽDYCKY objevuje Boží moudrost vtisknutou do řádu stvoření, ať chce nebo ne, ať o Bohu ví nebo ne.[16]

Role církve a role rodičů je v tuto chvíli něčím, nad čím bychom se měli zamyslet. V úvodu jsem naznačila, že považuji za důležité, aby rodiče se svými dětmi o knihách, které čtou, hovořili. Je důležité děti povzbuzovat v otázkách ohledně víry, Boha, křesťanství, protože žádnému rodiči ani žádné zdravé církvi se nepodaří děti udržet v křesťanské bublině navěky. Budeme-li vytvářet seznamy zakázaných knih, filmů a řečníků, prokážeme našim dětem medvědí službu. Žijeme v postmoderním světě, kde je naše víra konfrontována silnými výtkami a argumenty a proto je třeba být ve střehu a učit tomu i naše děti.

Ráda říkám, že bychom děti a dospívající měli učit dvojímu: duchovnímu rozeznání a kritickému myšlení. S kritickým myšlením jedu trochu na vlně doby, která sama vycítila, že v dnešní zahlcenosti informacemi je třeba je umět i třídit. S duchovním rozeznáním se vracíme k samým základům: Nebudeme-li znát Boží slovo, nebudeme-li chodit Duchem, nebudeme-li každý den bojovat o blízký vztah s Kristem, pak pro nás i duchovní rozeznání bude obtížné.

Na světě jsou knihy, časopisy, filmy a seriály, jejichž konzumace nám nepřinese žádný užitek. Některé z nich mohou být dokonce pro křesťana špatné a škodlivé. Je ovšem na osobní zodpovědnosti jednotlivce před Bohem, čím se rozhodne sytit a čím ne. Není obecnou zodpovědností ani úkolem odsuzovat ostatní křesťany pro jejich vkus a záliby – a už vůbec ne bez důkladného seznámení s tématem. To je lekce, kterou všichni (já na prvním místě!) musíme vzít za svou. Já se i na základě předložené argumentace domnívám, že čtení knižní série Harry Pottera může být nejen neškodné, ale i přínosné. Může vést k sebereflexi, osobnímu růstu, a při pozorném a pokorném čtení, i k lepšímu poznání Krista.


[1] WENGER, Mark. Hogwarts and Post-Modern Apologetics [online]. 2011, str. 2 [cit. 2021-02-03]. Dostupné z: https://www.academia.edu/5503799/Hogwarts_and_Post_Modern_Apologetics

[2] https://www.learnreligions.com/how-wiccan-is-harry-potter-2561839

[3] V tom se mimochodem neliší nejen od Tolkiena nebo Lewise, ale také jejich přítele z klubu Inklilngs, Charlese Williamse, jehož díla nemálo pracují s okultními motivy.

[4] Naopak analogii k Wicca vyvrací Rowlingová (v twitterové konverzaci z roku 2014) i stoupenci náboženství Wicca. Je možné najít podobnosti, stejně jako je v HP najde při pozorném čtení křesťan ke křesťanství. HP není psán jako křesťanská ani jako Wicca literatura. Rowlingová sama je praktikující protestantkou.

[5] KIBOR, Ester J. Witchcraft and Sorcery: A biblical Perspective. Africa Journal o[Evangelical Theology [online]. 2006, 25(2), 151-161 [cit. 2021-02-03]. Dostupné z: https://biblicalstudies.org.uk/pdf/ajet/25-2_151.pdf

[6] KIBOR, Ester J. Witchcraft and Sorcery: A biblical Perspective. Africa Journal o[Evangelical Theology [online], str. 157.

[7] YU-TZU HSIAO, Doris. The Interpretation of Harry Potter and the Philosopher’s Stone [online]. 2004 [cit. 2021-02-03]. Dostupné z: http://www.yorku.ca/mlc/4319/03-04/hsiao/hsiao3.html

[8] KIBOR, Ester J. Witchcraft and Sorcery: A biblical Perspective. Africa Journal o[Evangelical Theology [online], str. 152. „African concepts about witchcraft consist in the belief that the spirits of living human beings can be sent out of the body on errands of doing havoc to other persons in body, mind or estate … and that the spirits sent out of the human body in this way can act either invisibly or through a lower creature – an animal or a bird.“

[9] KIBOR, Ester J. Witchcraft and Sorcery: A biblical Perspective. Africa Journal o[Evangelical Theology [online], str. 152.

[10] MEDENWALDT, Lindsey. A Conversation with an Almost Witch: Amy Davidson Shares about Her Experiences with Wicca. In: MamaBear Apologetics [online]. 2020 [cit. 2021-02-03]. Dostupné z: https://mamabearapologetics.com/mba056-wicca-conversation-amy-davison/

[11] WENGER, Mark. Hogwarts and Post-Modern Apologetics, str. 2.

[12] Tamtéž.

[13] The Five Stages and Sirius: Coping with Loss. In: MuggleNet [online]. 2005 [cit. 2021-02-04]. Dostupné z: https://www.mugglenet.com/2005/05/the-five-stages-and-sirius-coping-with-loss/

[14] WENGER, Mark. Hogwarts and Post-Modern Apologetics, str. 3.

[15] V rámci HP světa to znamená kouzlení za účelem škodit, či získat něco na úkor jiných; lidé s inklinací k černé magii mají povětšinou i negativní vztah vůči mudlům (nekouzelníkům) a čarodějům s mudlovským, či smíšeným původem. Objevuje se zde tedy i myšlenka čisté kouzelnické rasy, která má nárok být nadřazená jiným a může vládnout světu. Rowlingová s touto myšlenkou zápolí nejen v sérii HP, ale také ve filmových příbězích série  Fantastická zvířata a kde je najít.

[16] HOŠEK, Pavel. Duchovní svět a fantazie – otázka [elektronická pošta]. Message to: majny.cz@gmail.com. 27. května 2020 12:06 [cit. 2021-04-02]. Osobní komunikace.

Biblické motivy v trilogii Jeho temné esence

Tento referát volně navazuje na můj příspěvek, který jsem původně přednášela na Sympoziu 2021: Teologie na misijní cestě. Hovořila jsem o Imaginativní apologetice, jako určitém způsobu obhajoby evangelia skrze metafory, poetický jazyk a imaginativní vytváření světů v literatuře. Zmínila jsem, že stejně jako Lewis křesťanství tímto způsobem obhajuje v Letopisech Narnie, podobným způsobem pracuje i autor Philip Pullman, který nicméně nestojí na křesťanské baště, ale na té ateistické, či agnostické. Tomuto autorovi a jeho imaginativní apologetice v trilogii Jeho temné esence se v tomto článku věnuji.

Philip Pullman vyrůstal pod vlivem křesťanského učení. Jeho dědeček byl duchovním anglické církve a byl pro něj v dospívání hlavním mužským vlivem, protože Pullmanův otec zahynul při letecké nehodě. Pullman vystudoval angličtinu na Oxfordu a poté ji i vyučoval na druhém stupni základní školy. Právě tehdy, v 90. letech minulého století, začal vytvářet literární svět, který dosud oslovuje statisíce čtenářů. Od publikace prvního dílu Jeho temných esencí, trilogie, která se žánrově řadí mezi science fiction a fantasy, bylo k dnešnímu dni celkem prodáno přes 18 milionů výtisků, přeložených do 40ti různých jazyků.[1]  Pullmanova trilogie se dočkala rádiové, divadelní i filmové adaptace, přičemž nejaktuálnější z nich je stejnojmenný televizní seriál vysílaný od r. 2019 (momentálně vychází druhá řada).

Příběh Pullmanovy trilogie se odehrává ve světě, který je tomu našemu po mnoha stránkách podobný, liší se však v několika podstatných věcech. Krom toho, že je plný divoženek, šamanů, mluvících medvědů a kouzelných předmětů má duše lidí fyzickou podobu zvířete, které je na každém kroku provází. Vztah mezi člověkem a jeho duší je tak ztělesněn a autor na něm mnohdy ukazuje charakter člověka („zlí“ se chovají zle i ke svému duši), či důležitost situace. Člověk se totiž od svého daemona, jak Pullman duši nazývá, nemůže vzdálit. Tento výraz pro duši volí autor záměrně, je si vědom konotací, které slovo bude mít pro běžného (a zejména věřícího) čtenáře. Je to první z jeho mnoha provokací.

Pokud by k takovému oddělení člověka a jeho duše přece jen došlo, následuje jeden ze tří scénářů. (1) Člověk i daemon zemřou, nebo (2) přežijí, ale pouto nelze obnovit a tak jsou oba loutkami, které může ovládat jiný člověk se silnou vůlí, nebo (3) přežijí, ale již na sobě nejsou závislí tak jako dřív. Pravděpodobnost třetího scénáře je však pro lidi tak malá, že je přirozené, jaký strach v hlavních postavách vyvolá pouhé pomyšlení na oddělení se od daemona.

Dalším rozdílem mezi světem naším a Pullmanovým fiktivním, je vládnoucí moc Magisteria církve, jejíž centrálu Pullman vhodně umisťuje do Ženevy, aby tak cíleně urazil jak katolické, tak protestantské křesťanské dědictví. Věda se zde nazývá experimentální teologií a je pečlivě cenzurována zmíněným Magisteriem. Pullman se kritikou církve netají a zcela militantně ve svých románech vystupuje proti jakési verzi křesťanství, která je podle něj v současnosti převládající. Zároveň je jeho znalost biblických motivů a křesťanské tradice silně omezená, což je způsobeno zejména, dle mého názoru, neochotou se s křesťanským světonázorem poctivě seznámit, za účelem formulace obstojných argumentů. Místo toho máme v Jeho temných esencích  (dále JTE) nepokrytou prezentaci kritiky církve a propagandy ateismu/agnosticismu, který se v příběhu projevuje zejména ve zcela nevýrazné scéně, kdy je Autorita – bůh tohoto fiktivního světa – svržen a je mu vlastně nezáměrně pomoženo k smrti. Philip Pullman tak často v rozhovorech týkajících se trilogie své dílo vychvaluje slovy, že v něm „zabil Boha“.

Pullmanův vypravěčský talent je nesporný, stejně jako je nesporná jeho inspirace Letopisy Narnie, kterou sám potvrzuje.[2] Rozhodl se stejně jako C. S. Lewis převyprávět křesťanský mýtus, ale po svém. Dalo by se říci, že je jeho dílo opravdu paralelní k Lewisovu, Pullman vědomě převypravuje některé z postav Lewisových Letopisů, aby dosáhl svého cíle. Elegantní a krásná dáma v kožešině, která láká malé děti na sladkosti, je prvek, který uvidíme jak u čarodějnice Jadis (LN), tak u paní Coulterové(JTE). Vyprávění o malé dívce, kterou zvědavost přivede do skříně, kde se dozví mnohem víc, než by čekala, vystihuje jak příběh Lucinky, tak příběh Lyry. Paralel mezi oběma příběhy je možno najít mnoho.

Nicméně Lewisovým cílem – jak jej popisuje v eseji Sometimes Fairy Stories May Say Best What’s To Be Said – je prezentovat křesťanský mýtus v novém prostřední; pro Lewise je imaginace bránou do duše, která napomáhá apologetovi z křesťanství odstranit asociace s nedělní školou a vyhnout se „hlídacím psům“ rozumu. Chce čtenáři představit křesťanství  jaksi „umyté“ od předsudků, křesťanství  v novém světle a v novém hávu (ale za zachování jeho pravosti).[3] Pullmanovi se daří pravý opak. Jeho temné esence prezentují jakousi „zaprášenou“ verzi křesťanství, která zrcadlí Pullmanovo (v mnoha bodech ovšem částečné a chybné) chápání. Metafora zaprášeného křesťanství je o to silnější, pokud člověk ví, že jedním z hlavních motivů příběhu je nebeský prach, kterého se Pullmanova církev bojí.

New Atheist Novel

Abychom Philipa Pullmana spravedlivě umístili do správného kontextu, musíme nejdříve blíže upřesnit, kam se řadí on sám. S hrdostí řadí svou trilogii mezi romány Nových ateistů. New Atheist Novel (Román Nových ateistů) coby literární žánr vznikl na počátku třetího tisíciletí v návaznosti na sérii populárních protináboženských publikací, jejichž obsah byl umocněn převládající náladou ve společnosti po událostech 9. září 2001. Autoři Sam Harris, Daniel Dennett, Richard Dawkins a Christopher Hitchens ve svých best-sellerech poskytují náčrt světonázoru, který odmítá náboženství jako „iracionální, nemorální a nebezpečné,“ jsou přesvědčeni, že přináší jen smrt a Boha monoteistických náboženství (na něhož se zaměřují především) označují za „zlovolného agresora“.[4] Utvořili tak hnutí, které se nazývá New Atheists (přeloženo Noví ateisté) v obranné reakci na pozorovaný, či předpokládaný návrat náboženství do sekulární Západní společnosti. Jejich práce se vyznačuje odsuzováním náboženského fundamentalismu, ačkoli je jejich informovanost, co se například křesťanského dědictví týče, velmi limitovaná.[5] Tento fakt se tím víc projeví ve formě, kterou zmínění skalní autoři zvolili pro své eseje – populárně-vědecké články, které se tváří jako akademické práce, ale jejich nesouvislá argumentace a citace prací jeden druhého vytváří jakousi neobjektivní (a mírně hysterickou) bublinu.

Na světonázor Dawkinse, Harrise, Dennetta a Hitchense navazují autoři fikce, kteří více či méně obdivují myšlenky výše zmíněných a integrují je do svého pojetí literární tvorby. New Atheist Novel (dále NAN), stejně jako Dawkinsova publikace The God Delusion, slibují určitou formu konverze – přečte-li čtenář knihu až do konce, nutně musí být proměněn jejím obsahem; literatura má proměňující moc. Předpokládají, že na konci čtení náboženský čtenář odloží své iluze a stane se ateistou, který je schopen docenit krásu přítomného okamžiku v jeho pomíjivosti.[6] Jde o jakýsi pokus propojit umění a vědu a tím „zlomit kouzlo“, které náboženství na lidi uvaluje.[7]

S tímto záměrem se tak z NAN stává zbraň namířená proti náboženství. Stejně jako u populárně-vědeckých esejí Dawkinsova okruhu přátel je i zde náboženství reprezentováno zkresleně, zejména právě proto, že je špatně pochopeno nebo špatně nastudováno. Přemýšlení autorů sleduje zhruba tuto linii: (1) Pokud člověk věří v nadpřirozené mocnosti, nutně je na přímé cestě k extrémismu či terorismu. (2) Teroristické činy jsou vždy spáchány někým, kdo má pravou víru. (3) Militantní chování je nejčistším projevem náboženského přesvědčení.[8] V této souvislosti pak náboženství obviňují ze selhání morální imaginace a nedostatku empatie.

Je zřetelné, že upřímně věřícímu člověku (tedy křesťanovi, který staví na Písmu) je takový popis náboženství cizí a velmi se liší od jeho vlastní zkušenosti. Není od věci si povšimnout, že krom nesprávné reprezentace kritizované strany si NAN půjčuje náboženský jazyk k vyjádření vlastních konceptů a nabízí čtenářům transformující zážitek skrze četbu, který vede k osvobození rozumu a proměně imaginace – jakýsi ateistický křest, který vyžaduje notnou dávku víry. Můžeme-li v NAN tyto prvky vysledovat, pak můžeme i položit otázku, zda se neblíží té „fundamentalistické, netolerantní…dogmatické víře, kterou se snaží vyvrátit.“[9]

U Pullmana rozhodně vidíme podobné tendence – z křesťanské tradice si vypůjčuje nejen terminologii, ale celé koncepty hierarchie a organizace církve, případně i cituje mírně upravené pasáže z Písma. Čtenáře vede k osobní proměně, když v průběhu trilogie ukazuje, jak církev zavírá mysl, zatímco věda a bádání ji otevírají. Církev uctívá svět nemateriální, spásu ovšem Pullman umisťuje do světa ryze materiálního. V úplném závěru vyzývá čtenáře k tomu, aby spolu s hlavními hrdiny příběhu ustanovili na zemi tzv. Nebeskou republiku jako pozemskou alternativu Božího království.

Aby se ovšem Pullman zcela zařadil do žánru NAN, musel by zcela upustit od zmínek odkazujících k existenci Stvořitele, které v trilogii několikrát zazní. Autoři Andrew Tate a Arthur Bradley, kteří ve své publikaci New Directions in Religion and Literature více či méně definují NAN, jsou přesvědčení, že Pullman má nejblíže k agnostickému světonázoru a pokud by překonal své předsudky vůči Bohu a církvi, mohl by být i dobrým křesťanským fundamentalistou.

Biblické motivy v JTE

Ačkoli je autorova znalost biblických textů srovnatelná se znalostí studentů náboženství na ZŠ,[10] nelze si nevšimnout několika zřetelných biblických motivů, které vkládá do svého příběhu. S přihlédnutím k tomu, co bylo řečeno o žánru a ideologických intencích Pullmanových knih, samotná trilogie může působit jako pramálo oslovující pro vyznávajícího křesťanského čtenáře. Přesto musím přiznat, že právě záhy zmíněné biblické motivy na mě z jeho textu vyskočily v novém světle a znovu, jinak uchopily mou imaginaci. I na tom základě jsem přesvědčená, že i Pullman svým zvláštním způsobem navazuje na odkaz C. S. Lewise a jeho přátel, jejichž cílem bylo právě toto čtenářově imaginaci umožnit. Na druhou stranu si pak představíme onen koncept Nebeské republiky jako svým způsobem špatně opsaný úkol z poznámek z Ježíšova kázání na hoře.

Lyra jako Eva

Jedním z prvních motivů, které lze sledovat, je pojetí hlavní hrdinky jako nové Evy,[11] která má být postavena do podobného pokušení jako ta první. Má šanci obstát a obnovit padlý svět, až nastane příležitost. Její život je tedy v neustálém ohrožení od lidí, kteří o tom proroctví ví a chtějí jí zabránit v tom, aby byla pokušení vystavena, či případně ji vmanipulovat do reakce, která by měla žádoucí výsledek. K tomuto pokušení (či spíš volbě) opravdu dochází v samém závěru trilogie, nicméně s výsledkem stejným, jako v případě prvního pokušení pramatky Evy.

Pullman sděluje své přesvedčení, že ochutnáním zakázaného ovoce se v Rajské zahradě nestalo nic zlého. Poznání a osvobození se od Boží autority, získání autonomie a zodpovědnosti za vlastní jednání, je podle něj to nejlepší, co se člověku mohlo stát. (Ukazuje tak na národě Mulefa, jejichž mýtus o pokušení popisuje v třetím dílu trilogie – jeden z tvorů Mulefa se setkal s hadem, který mu ukázal, jak se dá používat kolo. Mulefa pokušení neodolal, kolo použil a od té doby je kultura národu Mulefa v technologickém rozpuku.) Pullman považuje poznání získané pádem člověka za výhru až na úrovni spasitelné zkušenosti. Potvrzuje tak právě v konceptu Nebeské republiky, kde je poznání hlavní hodnotou mezi např. laskavostí, zvídavostí, veselostí a statečností.

bůh je mrtev

Druhým prvkem, na který autor připravuje čtenáře již od prvního dílu trilogie, je smrt, či zabití Boha. Ačkoli se Pullmanův příběh ve Zlatém kompasu odehrává v intencích imaginativní, mytopoietické tvorby, již ve druhém díle trilogie začíná příběh nabývat tvaru, který se nezdá zcela nezáměrný. Autor uvádí do příběhu postavy andělů, kteří jsou ve vzpouře vůči Autoritě, bohu, kterému je poslušné Magisterium. Autorita je v příběhu prvním a nejstarším z andělů, který se sám ustanovil do pozice vládce nebe i země. V posledním úseku života už je ale jen ubohým a starým tvorem, za kterého vládnou jiní.  V určitý moment příběhu je Autorita anděly svržen z nebe, kde ho najdou hlavní hrdinové příběhu, Lyra a Will. Ti mu nevědomky pomohou ke smrti tím, že otevřou ochranná nosítka, která ho udržovala při životě.

Setkání s bohem, který se sám dosadil jako vládce nad lidstvem a vším stvořením, je v Pullmanově příběhu momentem rozčarování – místo aby došlo k proměňujícímu setkání s mocným Panovníkem, dochází k nezáměrné eutanázii zestárlého stvoření, jehož existence je pro autora přežitkem. Jakoby zde chtěl Pullman čtenářům ukázat, že právě to, co křesťanství nabízí, je jen prázdným slibem, protože Bůh už je mrtev. Přesto zde musíme jasně zdůraznit, že Pullmanovo chápání biblického křesťanství a Boha je velmi nesouvislé. Bůh je podle jeho chápání Bible stárnoucí bytostí,[12] biblické křesťanství je podle něj v plnosti reprezentováno církví a proto do něj zahrnuje i pochybení, kterých se církev v historii dopustila. Jakkoli se ale můžeme snažit sledovat linii autorova vyprávění o usmrcení Boha, ani při nejlepší vůli není možné v ubohé stárnoucí bytosti bez minima typických atributů (všudypřítomnost, vševědoucnost, všemohoucnost) vidět křesťanského milujícího a milosrdného Boha, který je popsán v Bibli. Naopak, postava anděla, který se vzbouřil a sám vzal vládu nad světem, se spáš podobá biblickému příběhu Lucifera. Zůstává otázkou, koho tedy Pullman ve své trilogii opravdu zabil.

Zápas s Bohem

Za nejpůsobivější moment celé trilogie nakonec považuji popis zápasu mezi Willem a jeho otcem. Will je chlapec, který doprovází Lyru na jejím dobrodružství s tím, že jeho cílem je najít svého otce. Když jednou v noci drží hlídku, je napaden neznámou postavou, podobně jako Jákob po přechodu přes Jabok (Genesis 32, 25-31). Nejenom, že Pullmanovo vyprávění silně připomíná tuto biblickou událost, rovněž se zdá jakousi reprezentací autorova vztahu s Bohem, jako jeho do imaginativní roviny příběhu potlačené, opravdové setkání s Bohem.

„Jako ve snách slyšel vlastní oddechování a mužovy kletby a supění. Pak se mu náhodou podařilo protáhnout nohu za jeho koleno a když se mu celou vahou vrhl proti hrudi, protivník se skácel na zem a Will mu ztěžka dopadl na prsa. Stisk ale ani na okamžik nepovolil a Will, který se prudce převaloval na kamenité zemi, ucítil kolem srdce chladné sevření strachu – tenhle člověk ho nepustí. I kdyby ho zabil, bude ho mrtvá ruka držet pořád stejně vytrvale. Docházely mu síly a dokonce se rozplakal. Hořce vzlykal, ale nepřestával kopat, škubat a bušit do muže hlavou, i když věděl, že mu svaly zanedlouho vypovědí službu. Vtom si ale uvědomil, že se muž nehýbá. Silné prsty ho držely pořád stejně pevně, ale ať do něj Will kopal a bil sebezuřivěji, vůbec se nebránil. Jakmile to chlapec uviděl, zbytek sil ho opustil a on se bezmocně svalil vedle protivníka, omráčený, rozbolavělý a s nervy drnčícími vypětím.“[13]

Jakoby si zde autor sám prorokoval, že i když boha zabije, Bůh jej bude stále držet a nepustí ho. Tento moment v příběhu vyznívá silně metaforicky v kontextu Pullmanova zápasu s jeho představou Boha, kterého nakonec ve svém díle (podle svého přesvědčení) zabije. Z mého pohledu je celá trilogie takovým křečovitým imaginativně-intelektuálním zápasem, nikoli však s Bohem, ale s autorovou představou Boha.

Nebeská republika

V závěru svého vyprávění se už Pullman tolik nepokouší zahalit obsah toho, co chce předat, do imaginativně pohádkového hávu. Místo toho se uchyluje k tomu, že jednoduše vkládá svůj program do úst hlavním hrdinům. Představuje čtenáři koncept Nebeské republiky, prostředí, v němž má klíčovou roli poznání, kterého nabyla Lyra s Willem v průběhu své cesty příběhem. Poslední slova posledního dílu trilogie velmi stručně udávají rámec tomuto konceptu:

„Musíme být veselí, laskaví, zvídaví, stateční a všechny tyhle složité věci, a musíme se učit a  přemýšlet, musíme všichni usilovně pracovat, každý ve svém vlastním světě, a jedině tak vybudujeme…“„A jedině tak…?“ zeptal se její daemon ospale. „Co vybudujeme?“„Nebeskou republiku,“ odpověděla Lyra.

Nebeská republika je v tomto pojetí jakousi životní filosofií, která má nahradit biblické Království Boží. Protože byl bůh[14] svržen, není třeba nového.[15] Lidé mají zodpovědnost sami za sebe, jsou si sami Autoritou. Jejich úkolem je vážit si života a žít jej naplno, protože mají jen ten. Hlavními hodnotami se stává laskavost, zvědavost, trpělivost a vzdělání. Will a Lyra jsou pak postaveni před velké poslání, které není nepodobné tomu biblickému: mají jít a všem vyprávět o tom, o čem se dozvěděli. Varovat lidi před tím, aby nežili tento život naprázdno, aby neuzavírali svou mysl poznání. Pullmanovy obavy zjevně leží v tom, že pokud se křesťané upínají k budoucí naději, jejich život zde na zemi je žitý jaksi bezděky, s minimálním nasazením. Autor tento svět miluje, je mu opravdovým domovem a není schopen přijmout premisu, že nemateriální svět znamená víc než materiální.[16] Ultimátním cílem jsou pro něj tedy ateistické hodnoty.

Přesto, zařadit Pullmana ryze do ateistické kategorie by bylo velkým zjednodušením. Zdá se, že i sám má problém umístit se do některé z vyhrazených škatulek a jeho výpovědi se s časem dost liší.[17] Odvážím se ale tvrdit, že alespoň v době psaní trilogie Jeho temné esence má nejblíže k agnostickému světonázoru. Jedna z indicíí, která toto tvrzení dokládá, se skrývá v části, kdy autor vkládá do úst jednoho ze vzbouřenců slova: „Nějaký stvořitel možná existuje, nebo taky ne, to nikdo neví.“[18] Domnívám se tedy, že ušel-li by autor ještě o krok dále a pochopil-li by principy Království Božího tak, jak je káže Ježíš, měl by snad o něco lepší a v realitě zakotvenější závěr pro svůj příběh.

V Království Božím, jak jej známe z Ježíšova učení, vládne sice Král, před kterým se musíme zodpovídat, ten ale každého zve ke slavné hostině a společenství v radosti. Království Boží si váží života na zemi a lidé jsou vedeni k tomu, aby ho žili v plnosti, zároveň ale mají naději  na život věčný. Království Boží není výsledkem lidského úsilí, přesto na něm lidé mohou mít podíl; nemá snahu negovat tento svět, ale přetvářet ho. A samozřejmě, ti, kdo patří do Božího království mají, slovy Velkého poslání, jít do celého světa a šířit tu radostnou zprávu, vyprávět ostatním o tom, co se dozvěděli, co zakusili(„čeho se jejich ruce dotýkaly“), aby i oni mohli dojít pravé svobody v Kristu.

Závěr

Philip Pullman ve své trilogii vyjadřuje naději v jakýsi idealistický koncept světa, kde jsou na sebe všichni hodní a sdílí spolu své poznání, které je osvobozuje. Činí tak skrze vkládání slov do úst hlavních hrdinů v závěru příběhu, která se skládají do nekonečného dialogu postrádajícího imaginativní utváření prostředí, ve kterém by snad takové myšlenky vyzněly méně jako Pullmanova agenda. I v tom Ježíšova prezentace Království Božího předčí Pullmanovu Nebeskou republiku právě proto, že Ježíš často užíval imaginativních podobenství, která vyjadřovala právě tu vnitřní skutečnost (Pullman užívá výraz jakovost), kterou nám Pullman v příběhu bohužel nekomunikoval. A tak jeho myšlenky zůstávají v čtenáři spolu se směsicí pocitů roztrpčení nad rozdělením hlavních postav a nevyjasněných otázek o závěru celého příběhu.

Přesto z jeho snahy nezavřít si úplně vrátka a připustit alespoň možnost Stvořitele, či „někoho, kdo se stará“,[19] můžeme doufat, že autora jeho inspirace biblickými příběhy nakonec přivede před tvář pravého Boha, nikoli jen jeho literární atrapy.


[1] SCOTT, Sheena. ‘His Dark Materials’ Is BBC’s Most Expensive Series And Promises To Be A Faithful Adaptation. In: Forbes [online]. 2019 [cit. 2020-10-31]. Dostupné z: https://www.forbes.com/sites/sheenascott/2019/10/30/his-dark-materialsis-bbcs-most-expensive-series-and-promises-to-be-a-faithful-adaptation/?sh=1e3453bb65ab

[2] WOOD, Naomi. Paradise Lost and Found: Obedience, Disobedience, and Storytelling in C. S. Lewis and Philip Pullman. Children’s Literature in Education. 2001, 32(4), s. 238. „Finally, Pullman’s vehement opposition to Lewis, coupled with his seemingly deliberate rewriting of crucial moments and characters in Lewis’ fiction, suggests a deep connection between the two: both series begin with children hiding in a wardrobe and being jettisoned from there into world-shaping adventures; both feature beautiful, deadly women wearing furs who tempt and betray children through sweets; both feature youthful heroines—Lucy and Lyra—who have special relationships with powerful, dangerous beasts—Aslan, Iorek.“

[3] LEWIS, C. S. Sometimes Fairy Stories May Say Best What’s To Be Said. Of Other Worlds,, s. 35-38. „But supposing that by casting all these things into an imaginary world, stripping them of their stained-glass and Sunday school associations, one could make them for the first time appear in their real potency? Coul done not thus steal past those watchful dragons? I thought one could.“

[4] TATE, Andrew a Arthur BRADLEY. New Directions in Religion and Literature. London: Continuum International Publishing Group, 2010. Str. 1-2. ISBN 978-0-8264-4429-5. V originále „malevolent bully“. Překlad vlastní.

[5] TATE, Andrew a Arthur BRADLEY. New Directions in Religion and Literature. Str. 3-4. Tate a Bradley rovněž poukazují na fakt, že o tradici osvícenství, kterou se snaží udržet, ví velmi málo (např. Hume I Kant byli podle nich ateisté). V tomto kontextu je zajímavá poslední Dawkinsova kniha Outgrowing God, která mnoho argumentů staví na neucelené znalosti Bible či křesťanství, přičemž jsou jeho výsledné argumenty těžko validní. Blíže k tomu například v recenzi zde: FERRER, Hillary Morgan. How Dawkins’ Ooutgrowing God Capitalizes on Our Culture’s Inability To Think Critically. In: MamaBear Apologetics [online]. 2020 [cit. 2020-10-31]. Dostupné z: https://mamabearapologetics.com/dawkins-outgrowing-god/

[6] DAWKINS, Richard. The God Delusion. 2nd. New York: Mariner Books, 2008, s. 28. ISBN 978-0618918249. „If this book works as I intend, religious readers who open it will be atheists when they put it down.“

[7] TATE, Andrew a Arthur BRADLEY. New Directions in Religion and Literature. Str. 10.

[8] LAZENBY, Donna J. Apologetics, Literature and Worldview. DAVISON, Andrew et al. Imaginative apologetics: theology, philosophy and the Catholic tradition. London: SCM Press, 2011, s. 46-47. ISBN 9780334043522

[9] LAZENBY, Donna J. Apologetics, Literature and Worldview. DAVISON, Andrew et al. Imaginative apologetics: theology, philosophy and the Catholic tradition. s. 48.

[10] PADLEY, Jonathan a Kenneth PADLEY. ‘A Heaven of Hell, a Hell of Heaven’: His Dark Materials, Inverted Theology, and the End of Philip Pullman’s Authority. Children’s Literature in Education. 2006, 37(4), 325-334. ISSN 0045-6713. Dostupné z: doi:10.1007/s10583-006-9022-4 Pullman říká: „The Bible depicts God as growing older. In the Book of Genesis, God walks around with Adam and Eve; they can see him. But then he gradually withdraws, until by the Book of Daniel, he’s called the “Ancient of Days”. He’s shown as growing older, so I’m on fairly solid ground there.“

[11] PULLMAN, Philip. Jeho temné esence: Jantarové kukátko. Praha: Argo, 2007. S. 64. ISBN 978-80-7203-963-0.

[12] PADLEY, Jonathan a Kenneth PADLEY. ‘A Heaven of Hell, a Hell of Heaven’: His Dark Materials, Inverted Theology, and the End of Philip Pullman’s Authority. Children’s Literature in Education. 2006, 37(4), 325-334. ISSN 0045-6713. Dostupné z: doi:10.1007/s10583-006-9022-4

[13] PULLMAN, Philip. Jeho temné esence: Jedinečný nůž. Praha: Argo, 2007, s. 278. ISBN 978-80-7203-887-9.

[14] Protože Pullmanův popis Autority neodpovídá charakteristikám křesťanského Boha tak, jak o něm čteme v Bibli, nemyslím, že je v tomto kontextu nutné toto podstatné jméno povyšovat velkým písmenem na začátku, přestože s ním tak Pullman pracuje.

[15] TATE, Andrew a Arthur BRADLEY. New Directions in Religion and Literature. Str. 75. Autoři jsou nicméně přesvědčeni, že Pullman plynule Autoritu nahrazuje novým bohem ve formě Prachu, který symbolizuje lásku, poznání, harmonii.

[16] TÓTH, Zsuzsanna. Gnostic Spiritual Heritage in Philip Pullman’s His Dark Materials Fantasy Trilogy. Cultures of Memory, Memories of Culture. Str. 175.

[17] Srov. DUNCAN, Crary. The Golden Compass Author Avoids Atheist Labels. In: Institute for Humanist Studies [online]. 2007 [cit. 2020-09-30]. Dostupné z: http://www.humaniststudies.org/enews/?id=326&article=1 „Identifying oneself as anything, for a writer, for a novelist, is a perilous thing because then you find yourself acting as a spokesman for this cause or that cause. I have always tried to avoid saying ‚I am an agnostic‘, ‚I am an atheist‘, ‚I am a humanist‘, ‚I am an anything else‘ because that way you are limiting the way that your books are received.“ Nicméně zde: MILLER, Laura. Far From Narnia. In: The New Yorker [online]. 2005 [cit. 2020-09-30]. Dostupné z: https://www.newyorker.com/magazine/2005/12/26/far-from-narnia “Although I call myself an atheist, I am a Church of England atheist, and a 1662 Book of Common Prayer atheist, because that’s the tradition I was brought up in and I cannot escape those early influences.“

[18] PULLMAN, Philip. Jeho temné esence: Jantarové kukátko. Str. 188.

[19] PULLMAN, Philip. Lyra’s Oxford. New York: Random House, 2003. Str. 6. ISBN 978-0-307-48781-0. „Perhaps some particles move backward in time; perhaps the future aects the past in some way we don’t understand; or perhaps the universe is simply more aware than we are. There are many things we haven’t yet learned how to read.“