Disclaimer: Následující referát jsem ve zkrácené formě přednesla na letničním Sympoziu 2021: Teologie na misijní cestě. Videonahrávku z tohoto sympozia je možné zhlédnout pod tímto odkazem.
Ve své diplomové práci se zabývám Imaginativní apologetikou jako určitým přístupem k apologetice dneška. Původ tohoto přístupu můžeme stopovat do období romantismu, kdy za jeho čelní představitele můžeme retrospektivně označit literáty George MacDonalda, G. K. Chestertona a posléze, pro naše téma klíčovými představiteli jsou autoři z přátelského klubu Inklings, který se v první polovině minulého století pravidelně scházel za účelem autorského čtení, vzájemné kritiky a přátelských rozhovorů. Jmenovitě jsou pro téma Imaginativní apologetiky důležití Owen Barfield (původně C. S. Lewisův spolužák, básník, přispěl pojetím imaginace, metafory a jazyka), J. R. R. Tolkien (autor světa Pána Prstenů, přispívá teorií mýtu a příběhu), C. S. Lewis (autor Letopisů Narnie, K jádru křesťanství…jehož koncept křtu imaginace je pro Imaginativní apologetiku klíčový) a „female inkling“, Dorothy Sayers (ve svém díle propojuje imaginaci a dogma jako ideální příklad imaginativní apologetiky).
Sousloví Imaginativní apologetika, převzaté z názvu publikace z roku 2010,[1] kde kolektiv autorů tento přístup k apologetice definuje, spojuje klíčové pojmy mého referátu – křesťanskou imaginaci a apologetiku. V tomto referátu bych tedy měla přiblížit spolupráci křesťanské apologetiky a imaginace za pomoci koncepcí, které formulovali právě autoři z kroužku Inklings.
Křesťanská apologetika
Lehký úvod do tématu by měl obsahovat vymezení pojmů a tedy, co je to apologetika. APOLEGEIN v řečtině znamená „říct v plnosti“, vlastně vyprávět s nadhledem, protože ‚apo‘ znamená ‚z, pryč z, od‘ nebo taky ‚odděleně‘. APOLOGIA ve starověkém Řecku znamenalo ‚obhajující řeč‘, která byla pronesená u soudu (v kontrastu s KATEGORIA, kterou přednášel žalobce).
Základní a velmi časté konotace jsou tedy takové, že apologetika jako disciplína je jakousi (rozumovou) obranou, obhajobou víry, či dokonce omluvou.[2] Pokud by takto někdo apologetiku chápal, pak by se jasně skládala z argumentování a přesvědčování lidí, aby přijali křesťanskou víru; pracovali bychom s pojmy jako ‚argument‘, ‚důkaz‘, a ‚přesvědčování‘.[3] Apologie v tomto soudním slova smyslu jsou zaznamenané i v Písmu (Ježíš před Pilátem, apoštol Pavel před Festem a Agrippou), případně i v přeneseném významu (např. Pavel na Areopágu). Historii apologetiky pak můžeme sledovat napříč dějinami v patristice, středověku, scholastice, nicméně v našem zájmu je zejména apologetika na přelomu moderny a postmoderny, protože obě obdobní se vyznačují přístupy, které apologetiku silně ovlivňují. Přestože se nedá říci, že by pozitivismus moderny úplně opustil vědecký diskurz, můžeme sledovat určité charakteristiky doby, které jsou zároveň výzvou pro apologetiku.
V současné době, často označované jako postmoderní, se setkáváme se ztrátou kotvících hodnot. Francis Schaeffer říká, že dnešní člověk je ztracen dvojím způsobem. Nevěřící člověk je ztracen, protože žije bez Boha, nicméně je také ztracen, protože jeho život ve světě pozbývá významu, účelu a morálky a nemá základ pro zákon, ani definitivní zásady a tedy ani konečné odpovědi.[4] Henri Nouwen zase sleduje, že člověk je denně vystavován různým, až protichůdným, idejím, životním stylům, náboženským konceptům atp. Je jim otevřen a zároveň si nedělá iluzi, že by jedna z mnoha idejí mohla být pravdivější než ostatní. To je právě postoj, který znemožňuje křesťanství přístup k dnešnímu člověku, protože postmoderní člověk pochybuje, že by pro něj mohlo být užitečné.[5]
Podobný fenomén sleduje i Holly Ordway, která současnou atmosféru ve společnosti označuje za postkřesťanskou. Zájem o bohoslužby se snižuje, rozšiřuje se náboženská negramotnost; lidé sice mají přístup k Bibli (mohou si ji svobodně pořídit nebo vyhledat na internetu) a přesto podléhají desinformacím ohledně toho, co Bible říká. Nepřátelství vůči křesťanství je rozdmýcháváno hlavně v otázkách sexuální etiky a povšechně se dá říci, že často lidé mají pocit, že křesťanství znají, ale nechtějí o něm vědět víc.[6]
Abdu Murray v knize Saving Truth popisuje problematiku zacházení s pravdou. Dnešní člověk podle něj pracuje s pravdou na základě osobních preferencí.[7] Ze společnosti se vytrácí sdílený, objektivní standard pro pravdu, pořád zůstává přesvědčení, že pravda existuje, zpravidla ale podléhá soudu a pocitům člověka, který s ní nakládá podle toho, jak se mu to hodí. Doba postfaktická je zahlcená informacemi, často irelevantními a protichůdnými; důvěra médií i politiků je těmito rozpory nahlodána. Pokud člověk shání informace na jakékoli téma, chce je mít hned (proto využije nejčastěji internetový vyhledávač) a své zdroje neověřuje. V kontextu toho, křesťanství předává pravdu pro člověka „nepohodlnou“ – takovou, která člověka vede k proměně, bolesti, odříkání.[8]
Poslední z charakteristik současné epochy, kterou si představíme, je postvýznamovost. Jak napsal Owen Barfield ve své knize Básnická řeč: „Ze všech prostředků, které chtějí násilně usměrnit lidského ducha, je nejschůdnější ten, který způsobí jeho zánik v lůně jazyka.“[9] V jazyce dochází k umrtvování a vyprazdňování významu skrze přehánění nebo špatné užívání slov, význam pojmů se posouvá. To má dopad na pojmy, které jsou důležité nejen pro apologetiku ale pro jakékoli předávání křesťanství – láska, pravda, spravedlnost či rovnost.[10]
Když jsme si tedy takto velice stručně a kostrbatě nastínili určitý kontext současné apologetiky, snad je jasné, proč je vhodné hledat v apologetice alternativní, imaginativní přístupy – zkrátka proto, že lidé, částečně i pod vlivem historie a rysů doby, čím dál méně slyší na racionální argumenty. Peter Kreeft v knize Handbook of Catholic Apologetics shrnuje dvacet hlavních apologetických argumentů pro Boží existenci, které dělí do tří skupin – objektivní, přechodové a subjektivní. Činí tak se záměrem čtenáři ukázat, že apologeta musí k dnešnímu člověku přistupovat s vědomím, že ne vždy se setká se zájmem o racionální argumentaci, naopak může ale oslovit subjektivnějším přístupem, postaveném na logickém základě.[11]
Křesťanská imaginace
S takovým stručným úvodem do současné apologetiky se nyní můžeme přesunout k vymezení křesťanské imaginace. Je pro nás důležité si imaginaci definovat, protože přesto, že se její role a funkce dostává do popředí zájmu napříč různými obory, málokdy je jasně vymezena. Jedná se o přirozeně ‚kluzký‘ termín, a pokud se různí učenci pokouší ji definovat, často se jejich závěry velmi liší. Budu-li se tedy v této části snažit zařadit a přiblížit termín ‚křesťanská imaginace‘, budu vycházet z toho, jak s imaginací pracovali právě Owen Barfield, J. R. R. Tolkien a C. S. Lewis, ovšem i za pomoci dalších, současnějších myslitelů a akademiků.
Nástroj vnímání
Owen Barfield se ve svém pojetí imaginace opírá o teorii básníka a filosofa S. T. Coleridge, který imaginaci ve své knize Biographia Literaria klasifikuje. Jednak ji dělí na primární a sekundární a jednak ji odlišuje od představivosti. Primární imaginace je podle Coleridge (a Barfielda) hlavním nástrojem lidského vnímání. Díky této imaginaci dovedeme množinu stromů, polí, kopců a cest vyhodnotit jako krajinu. Primární imaginace pracuje nepřetržitě, zpracovává vše, co jí smysly poskytnou. Je to děj, který probíhá na nevědomé rovině, a můžeme říci, že její role při utváření obrazu skutečnosti je zásadní – bez ní není poznání vůbec možné, dokonce by bez ní nebylo ani možné vnímat svět.[12]
Sekundární imaginace je blíže tomu významu, s jakým se povětšinou u pojmu imaginace pracuje – je to ta tvůrčí, poetická imaginace, která nachází své vyjádření v uměleckém díle. Je schopná z jí dostupného materiálu vytvářet něco úplně nového. Od primární se liší tím, že člověk může alespoň do jisté míry ovlivňovat její činnost. Barfield funkci této imaginace popisuje jako vědomé a řízené tvoření nových významů – ale ne tvoření z něčeho, co není, je to spíše vynášení skrytých a zapomenutých významů na světlo. Podobně se na věc díval i C. S. Lewis. Imaginace podle něj význam nevytváří, ale objevuje ho, nachází a vyjadřuje.[13] Zatímco první typ imaginace tedy člověku umožňuje vůbec svět vnímat, tento druhý mu umožňuje v něm něco utvářet a nacházet význam v jiných rovinách. Zároveň ale není možné – a o tomto budeme ještě hovořit později – aby člověk práci této sekundární imaginace současně reflektoval.
Orgán významu a orgán pravdy
Určitým problémem, na který u imaginace můžeme narazit je, že její primární funkcí není hledat pravdu. Má velikou výhodu v tom, že člověku umožňuje bezprostředně zakoušet, dostávat se k jakosti skutečnosti, prožívat v určité kvalitě v rámci určitého modelu skutečnosti. Ale vyznačuje se slepotou, pokud jde o věci morálky, pokud jde o rozeznání pravdy, protože si v první řadě otázku po pravdě ani neklade.[14] Právě v tom tkví její největší slabost – imaginace může být oklamána. Zde přichází na scénu rozum, jehož funkcí je z imaginací poskytnutého materiálu rozeznat to dobré a špatné, pravdivé a lživé. Oba ale nemohou pracovat zároveň.
Michael Ward se v eseji The Good Serves the Better and Both the Best zabývá vztahem mezi imaginací, rozumem a vůlí člověka, když se zamýšlí nad Lewisovým modelem jejich spolupráce ve třech soustředných kruzích.[15] Vnějším kruhem je imaginace, orgán významu. Je nejvíce exponovaná ze všech tří a jejím úkolem je rozeznávat význam skutečnosti – Lewis jako opak významu nevidí chybu, ale nesmysl. Věc se tedy musí nejdříve „vynořit z bažiny nesmyslu do světa skutečnosti, aby je imaginace mohla zachytit“.[16] Teprve až když člověk uchopí význam věci, pak může posuzovat její pravdivost či lživost. Ward konkrétně říká: „Předtím, než něco může být pravda nebo lež, to musí [něco] znamenat.“[17] Z toho plyne, že i lež může mít význam, imaginace jeho lživost však nerozezná. A zde leží to úskalí – může být obelstěna, či dokonce sama začít vytvářet lži.
Rozum je v tomto přirovnání středním kruhem a Lewis jej označuje za orgán pravdy. Rozum potřebuje něco zpracovávat a imaginace mu poskytuje materiál. Spolupracují-li dobře, je rozum schopen vyhodnotit pravdivost či nepravdivost dané skutečnosti, případně i její morálnost. Chápeme-li funkci rozumu ve dvou rovinách jako intellectus (schopnost vidět zjevnou pravdu) a racio (schopnost dojít k pravdě, která není zjevná), pak má rozum určitou schopnost rozeznat morálnost věci (Lewis na rozum vztahuje i označení „orgán morálky“). [18]
I když se rozum spojí s imaginací a vlastně zpracovává data, která od ní přijímá, k proměně člověka to nestačí. Ward trefně říká, že pouze rozum s imaginací „nedosáhnou do nebe“. Proto se dostáváme do středu naší ilustrace soustředných kruhů, kam Lewis umisťuje vůli člověka. Její roli považuje za nejdůležitější, protože právě vůle činí finální rozhodnutí na základě zpracovaných dat. Vůle musí být proměněna a přesměrována setkáním s Bohem. Důležitost vůle v pojetí C. S. Lewise pak můžeme vidět i v jeho díle Rady zkušeného ďábla, kdy postava pokušitele Tasemníka získává od Zmarchroba instrukci, která odpovídá této teorii:
„Jeho zbožnost nám vůbec neublíží, pokud zůstane jen v jeho představách a náladách a pokud nepřipustíme, aby se dostala do jeho vůle.“[19]
Tento přístup má velký dopad na téma tohoto referátu, protože je nutno říci, že každý apologeta si musí včas uvědomit, že jeho snaha bránit svou víru skrze imaginativní či racionální prostředky, nemusí ničeho dosáhnout, nesetká-li se člověk s Nadpřirozeným a na základě tohoto setkání je proměněna i jeho vůle.
Rozum a imaginace tedy pracují spolu, jsou na sebe odkázaní, pokud člověk chce dosáhnout pravdivého poznání skutečnosti. Imaginace vede člověka k objevování rovin skutečnosti, k zakoušení hmotného a nehmotného, viditelného a neviditelného; nedovede ale na tato data vztáhnout kritérium pravdivosti. Lewis si je vědom, že rozum má nezastupitelnou úlohu právě proto, že není „uprostřed“ bezprostředního zakoušení, má svobodu zkoumat pravdivost.
Tyto vztahy mezi rozumem a imaginací, mezi kontemplací a prožíváním, jsou velmi zdařile ilustrovány v Lewisově eseji Meditation in a Toolshed. Popisuje v ní zážitek z tmavé dílny, do které škvírou ve dveřích pronikal paprsek světla. Když se díval na ten paprsek, viděl v něm částečky prachu, ale zbytek dílny pro něj byl tmavý; díval se na paprsek zvenčí, ale neviděl díky němu ostatní věci. Když pak vstoupil do světla paprsku, popisuje, co všechno se mu touto malou změnou postoje otevřelo – viděl škvíru ve dveřích, listy a větve stromu venku, viděl krajinu a slunce. Lewis na tomto příkladu vysvětluje rozdíl mezi díváním se na (looking at) a díváním se podél (looking along). Na dalších příkladech v této eseji ilustruje, že když se člověk dívá na skutečnost zvenčí, je schopen ji velmi detailně popsat, ale nedospěje k jakémusi jádru, k jakosti dané skutečnosti. Na druhou stranu, pokud se člověk dívá podél, tedy vyskytuje se uprostřed skutečnosti a bezprostředně ji prožívá, je pro něj mnohdy obtížné podniknout její odosobněnou analýzu. Jak vhodně formuluje profesor Hošek: „Čím bystřejší je naše myšlení, tím více jsme odděleni; čím hlouběji vstupujeme do reality, tím méně můžeme myslet.“[20] Lewis svou esej uzavírá s tím, že je třeba používat obou přístupů a hledat, co je správné a pravdivé.
Analogie z tmavé dílny může připomínat ještě jednu z Lewisova pera. V Letopisech Narnie Poslední bitvě se hlavní hrdinové ocitnou po průchodu dveřmi stáje v nádherné krajině, kde je zelená tráva a modré nebe a spoustu ovocných stromů, ze kterých mohou jíst plody. Stejnými dveřmi prošla i skupinka skřítků, kteří byli pevně přesvědčení, že vešli do stáje. Hlavní hrdinové – mezi nimi král Tirian, Lucinka, Diviš a další – prožívají údiv nad dveřmi, které jen stojí uprostřed krásné krajiny nové Narnie. Padne otázka, kam zmizela stáj a dojde k následující výměně mezi udiveným Tirianem, Divišem a Lucinkou:
„Zdá se tedy,“ pravil Tirian také s úsměvem, „že stáj, viděná zevnitř a stáj, viděná zvenku, jsou dvě různá místa.“
„Ano,“ přikývl pan Diviš. „Zevnitř je větší než zvenku.“[21]
Zde vidíme motiv rozdílnosti mezi tím, jaké to je být uvnitř a zakoušet něco na vlastní kůži a mezi tím, když je věc pozorována jen zvenčí. Stejně jako Lewis v Meditation in a Toolshed popisuje, že zamilovaný muž prožívá svou zkušenost na mnoha různých rovinách, protože je uvnitř té zkušenosti, dívá se podél zamilovanosti, zatímco vědec původ jeho bohatého prožívání shrne v kostce jako věc genů a biologického stimulu, protože zamilovanost sleduje zvenčí, dívá se na zamilovanost a snaží se ji popsat.[22]
Král Tirian ještě ve staré Narnii vcházel do dveří staré stáje, jen aby se ocitl v krásné krajině. Jeho imaginace byla schopná všechnu tu krásu vidět a prožít. Ne tak imaginace skřítků, kteří rovněž prošli stejnými dveřmi, ale nebyli ochotni připustit, že jsou jinde než ve stáji. Navzdory tomu, že se je naši hrdinové snažili přesvědčit faktickými důkazy o tom, že nejsou ve stáji, skřítci sveřepě trvali na svém. Když Lucinka dala jednomu z nich přivonět květů, které natrhala, s odporem se na ni obrátil, že mu dává k obličeji zahnojenou podestýlku. Jeho imaginace totiž pracovala pouze s tím, co je pravděpodobné a možné najít ve stáji – jelikož byl bytostně přesvědčen o tom, že se ve stáji nachází. A když Tirian jednoho skřítka vyhodil „ven“, skřítek byl stále přesvědčen, že jím pouze mrštil o zeď.[23]
Na této smutné linii narnijského příběhu (a zároveň krásné ilustraci rozhovoru apologety se skeptikem) můžeme pozorovat fakt, že imaginace skřítků byla těžce poškozena. Zmínili jsme výše, že imaginace může být obelstěna, případně může začít sama vytvářet lži. V tomto případě je patrné, že imaginace skřítků nebyla schopná zakoušet to, co byli schopni zakoušet ostatní hrdinové příběhu – vnímání skutečnosti bylo podmíněno kvalitou vnímatele – byli schopni vidět jen to, co vidět mohli. Hošek k tomuto píše: „Například zlý, ukřivděný či závistivý člověk je k některým rovinám skutečnosti slepý. Neumí si je představit. Jeho imaginace je chromá. Je-li nitro člověka zamořeno podlostí a zlobou nebo deformováno špatnými postoji a rozhodnutími, některé hodnoty a kvality jsou prostě mimo jeho zorné pole, nacházející se vně jeho horizontu vnímání.“[24] Skřítci v Lewisově příběhu měli pocit, že je někdo chce nachytat; jejich skepse je přivedla k vytvoření si vlastního náhledu na svět, který byl silně omezený vůči opravdové, pravdivé skutečnosti. Jejich imaginace byla nemocná. Přesto ve vyprávění vidíme, jak musela pracovat na plné obrátky, aby si trpaslíci udrželi svůj obraz „skutečnosti“.
Lewis je toho názoru, že je-li imaginace „správně užívána, je nástrojem vnímání a může se stát příjemcem Božího zjevení“.[25] Nemá ale iluze, že by imaginace byla neposkvrněná a nedotčená lidskou porušeností. I s nemocnou imaginací mohou lidé tvořit umělecká díla, nicméně je pak otázkou, k čemu taková díla povedou toho, kdo je svou imaginací bude nahlížet. Určitým řešením může být v Lewisově pojetí křest imaginace.
Křest imaginace
Křest imaginace je v Lewisově životě silným motivem, který protkává i jeho tvorbu. Ve své autobiografii Zaskočen radostí popisuje, že se v průběhu života v literatuře, přírodě nebo umění setkával s Radostí, jakýmsi pocitem krásna a přesažna, který v něm vzbuzoval Touhu po něčem, co v tomto světě nenalézá naplnění.[26] Tyto zážitky byly chvilkové a po čase vybledly. Když se ale setkal s knihou George MacDonalda Snílci, popisuje podobnou zkušenost úplně jinak – jako by ze samotné knihy vystupovalo cosi, co proměnilo jeho vnímání skutečnosti. I když knihu odložil, nesetkal se s šedí reality, ale viděl věci kolem sebe jinak. Konkrétně říká „Toho večera byla má imaginace v určitém smyslu pokřtěna; se zbytkem mé bytosti to trvalo déle, což je jen přirozené.“[27] A opravdu, pokřtěn v církvi byl Lewis až o patnáct let později. Přesto je toto ale důležitý krok na jeho cestě víry, protože tato iniciační zkušenost probudila schopnost jeho imaginace vnímat ‚svatost‘.[28]
Pozorujeme zde tedy, že i imaginace padlého člověka, kterou jsme dříve nazvali nemocnou nebo chromou, může získat schopnost zakoušet skutečnost jiným způsobem. Lewisova imaginace se setkala s imaginací George MacDonalda a byla tím setkáním proměněna, protože jí byla nabídnuta jiná možnost, jak nahlížet svět. Je velkým pokušením s touto zkušeností pracovat jako se zkušeností jakoby normativní a snažit se hledat ve svém životě prvky takto dramatické proměny vnímání. Nicméně nezáleží zde na životním milníku, kterým taková proměna pro Lewise jistě byla, jako spíše o princip, který můžeme vidět v tom, že již George MacDonald nabídl svému čtenáři svět proměněné imaginace, který dovolil Lewisovi zakusit skutečnost ještě trochu jinak a tím proměnil i Lewisovo vnímání.
Lewisova imaginace tedy byla pokřtěna, proměněna. Stále se ale potýkal s dilematem rozdělení práce rozumu a imaginace.[29] Vzpomeneme-li si na Lewisovu úvahu v tmavé dílně, i jeho zkušenost s paprskem byla stejná. Buď se díval na něj a tedy neviděl nic jiného – mohl zkoumat paprsek samotný – nebo se díval podél něj a otevřel se mu náhled na spoustu jiných věcí.
Mýtus
Řešení tohoto dilematu mu nabídl jeho přítel J. R. R. Tolkien v jednom z klíčových rozhovorů Lewisova života, po kterém se i Lewis stal křesťanem. Toto řešení spočívalo v pojetí mýtu a proměňující moci příběhu. Lewis, milovník severské mytologie i jiných mytologických příběhů, neviděl v mýtu nic jiného než hezky zabalené lži. Ba co víc – mýtus o bohu, který umírá a je probouzen zpět k životu, který se napříč mytologiemi opakuje, jej přesvědčoval o lživosti křesťanství – vždyť na Ježíšově příběhu není nic nového. Tolkien mu ale předal své porozumění: mýty jsou vždy a nutně vnitřně pravdivé. Obsahují fikci, ale nevyhnutelně budou také odrážet kus pravdy. Odlišnost Kristova mýtu – argumentuje Tolkien – spočívá v jeho historičnosti; opravdu se stal. Tolkien nevidí v obrazech umírajícího boha v různých mytologiích vyvrácení mýtu křesťanského, jako spíše prorocké vytušení a imaginativní náhled ústřední zápletky dějin spásy.[30] Tento diametrálně odlišný pohled na mýtus byl pro Lewise zlomový. V eseji Mýtus se stal skutečností díky tomuto rozhovoru můžeme číst: „V radosti nad velkým mýtem se nejvíce blížíme konkrétní zkušenosti něčeho, co jinak může být pochopeno jen jako abstrakce. … To, co do vás proudí skrze mýtus, není pravda, ale realita (pravda je vždycky o něčem, ale realita je tím, o čem je pravda), a proto každý mýtus se stává otcem nesčetných pravd na abstraktní úrovni. Mýtus je hora, z níž vytékají všechny ty potoky, které se stávají pravdami zde, dole v údolí.“[31]
Tolkien vlastně pracuje s teologickým pojetím umělecké imaginativní tvorby.[32] Byl přesvědčen, že na základě toho, že i umělec je Božím obrazem, může jeho tvorba odrážet (či ukazovat na) tvořivost Stvořitele. Podle něj v těch nejlepších imaginativních výtvorech může člověk najít svědectví o transcendentním setkání s Původcem vší krásy, pravdy a dobra. Náležitým využitím imaginace v procesu umělecké tvorby se pak blížíme způsobu, skrze který se starověkým autorům vynořovaly mýty. Tvůrce tvoří tvůrce, autor se stává malým stvořitelem v napodobování toho pravého. Pro Tolkiena (a posléze i Lewise) je tato mythopoeia, „vytváření mýtů“ pravým uměním.[33]
Proměňující příběh
Tolkien je zároveň přesvědčen, že tajemství evangelia je „[vetkáno] do samotné struktury stvoření“, a proto je možné, aby je autor při procesu tvorby nahlédl a předal ve svém příběhu. Odlesk evangelia může být pozorován v každém velkém umění. Tolkien si tímto vysvětluje také fakt, že motivy vítězství dobra nad zlem a vítězství lásky nad smrtí dominují v různých pohádkách a jiných příbězích.[34] Tolkien i Lewis evangelium ale do příběhů vědomě nevkládají – Lewis říká, že v Letopisech Narnie se o to ani nepokoušel, ale evangelijní příběh se mu v Letopisech prosadil. Nechtěl ve svých příbězích evangelium alegoricky napasovat na své hlavní postavy a děje, jeho tvorba byla nezáměrná, nicméně přesto mohou čtenáři v Letopisech Narnie prožít „hluboké, niterné setkání s evangeliem“. Není tedy divu, že teolog Rowan Williams řekl, že by studenti teologie měli narnijské příběhy číst, aby zažili „jaká je klasická ortodoxní teologie zevnitř“.[35]
Vidíme tedy, že pro Lewise i Tolkiena má příběh proměňující účinky – může transformovat čtenářovu imaginaci, přivést ho do jiného, fiktivního světa, nabídnout mu zakusit zkušenost, která je komunikována imaginací autora imaginaci čtenářově. Pro téma tohoto referátu je tento přístup velmi důležitý, protože příběh je křesťanství vlastní. Církev se v první řadě odkazuje k Bibli, která sama na mnoha místech skrze narativ sděluje ty nejdůležitější pravdy. Odkazuje se ale také na příběhy světců a věřících příkladného života. Život Církve i život křesťana je chápán jako část Velkého příběhu, který je psán Stvořitelem od počátku dějin. Nejen, že se konvertita ztotožňuje s částí tohoto příběhu, který se již odehrál, ale také spolu s Církví netrpělivě očekává jeho vyvrcholení a konec ve druhém příchodu Krista a konečném soudu. Když pak vydává svědectví o své konverzi, vypráví vlastně o tom, „jak on sám vstoupil nebo byl vtažen do Božího vyprávění“.[36]
Význam křesťanské imaginace pro apologetiku
V tomto referátu jsme mohli postupně projít způsob, jakým C. S. Lewis, J. R. R. Tolkien a další pracují s imaginací. Pokusili jsme se vymezit křesťanskou imaginaci, protože právě ta je pro nás klíčová. Ve vztahu k tématu je tedy patrné, že Imaginativní apologetika jako disciplína nebude operovat pouze s argumenty rozumu, ale bude se přiklánět také k oslovování čtenářovy imaginace skrze estetický zážitek, skrze setkání s Krásou, které ústí v intenzivní pocit Touhy po zdroji, který není na tomto světě možné najít. Jak jsme mohli vidět na životním příběhu C. S. Lewise, takovým setkáním proměněná imaginace může být v předstihu před rozumem; může vnímat to, co rozum ještě není schopen přijmout. V těchto souvislostech je dobré také říci, že jsme se zabývali Imaginativní apologetikou zejména na poli literatury, nicméně její stopy lze sledovat i v umění, architektuře, či liturgii a svátostech.
Ale není to jen estetický zážitek, který nabízí, je to vstup dovnitř, možnost dívat se podél a zakusit jakost skutečnosti zevnitř. Je to možnost pracovat při hodnocení křesťanství nejen v intencích rozumových argumentů, vnější analýzy na základě faktů, ale také v intencích jakosti křesťanství,[37] kterou člověku imaginace pomáhá vnímat. V úvodu této práce jsme si stručně nastínili, jakými charakteristikami se současná doba vyznačuje, čím pravděpodobně bude náš cílový čtenář či posluchač ovlivněn. Apologetika by nikdy neměla přestat hledat způsoby, jak oslovit tohoto dnešního, postmoderního (post pravdivého, post křesťanského a post významového) člověka, jak k němu přesvědčivě hovořit. Premisou mojí práce je, že takový efektivní diskurz nemůže být veden bez toho, aby i imaginaci byl dán prostor. Dovolím si opět citovat Michaela Warda: Má-li být naše víra komunikována slovy, pak by to měla být slova, která formují příběh.[38]
V průběhu referátu jsem několikrát použila pro ilustraci pasáže z Lewisvých Letopisů Narnie, které považuji za ideální příklad Imaginativní apologetiky v literatuře. Lewis uvádí v příbězích čtenáře do teologických témat soteriologie (Lev, Čarodějnice a skříň), božské trojice (Plavba Jitřního poutníka) božích přikázání (Stříbrná židle) a eschatologie (Poslední bitva), ale také se zabývá čistě apologetickými tématy problému bolesti (Čarodějův synovec), problému pravdy (Stříbrná židle, Poslední bitva) a svým způsobem i Boží existence (Princ Kaspian, Poslední bitva).
Ale nejen Lewis, i Tolkien nabízí svět v příběhu, ve kterém sice o Bohu nepadne ani slovo, zato je jím svět úplně prostoupen. Je jich kolegyně Dorothy L. Sayers zase pojímá dogma jako drama, ve svých divadelních hrách přibližuje církevní učení divákům necírkevním jazykem a tím jaksi vylepšuje obecné povědomí o církvi celkově. Totéž se jí daří i v jejích detektivních příbězích, kde zároveň i netradičně zpracovává kontroverzní etické otázky a pomáhá. V kategoriích apologetiky tak tito autoři ve svých dílech přinášejí argument z Touhy, z estetické zkušenosti, případně náboženské zkušenosti (ve Stříbrné židli dokonce Šklíblatíkovi autor vkládá do úst v upravené formě argument Pascalovy sázky) a tím oslovují své čtenáře. Proto můžeme říci, že jsou jejich díla silně apologetická. A nejen to – v linii argumentace Petera Kreefta mají právě tyto subjektivní apologetické argumenty (předávané skrze příběh – nebo v příběhu, chcete-li) velký potenciál oslovit dnešního člověka.
Závěrem bych snad jen dodala, že název mého referátu je poněkud ambiciózní – měl představit spolupráci křesťanské imaginace a apologetiky jako cestu ke srozumitelnému předávání evangelia. V duchu práce křesťanské imaginace bych ale upřesnila, že se jedná spíš o pozvání k zakoušení evangelia – jako když je čtenář spolu s Lucinkou zván k tomu, aby prošel skříní, do Narnie, kde se setkává s křesťanstvím oproštěným od atmosféry hodin náboženství či nedělní školy, kam čtenář proklouzne kolem „hlídacích psů rozumu“ a má možnost zakusit křesťanství jakoby zevnitř. Když se pak ocitá na poslední stránce příběhu, provází ho slova Aslanova rozhovoru s dětmi Pevensieovými:
„…jak budeme moct žít, když se s tebou nikdy nesetkáme?“ (ptá se Lucinka)
„Ale my se setkáme, nejmilejší,“ řekl Aslan.
„Ty – ty jsi tam taky Pane?“ zeptal se Edmund.
„Jsem,“ odpověděl Aslan. „Ale mám tam jiné jméno. Budete se mě muset naučit znát pod tím jménem. Do Narnie jste se dostali právě proto, abyste mne tu trochu poznali a mohli mě potom tím lépe poznávat tam.“[39]
Imaginativní zkušenost například se světem Narnie tak dává základ tomu, aby čtenář mohl náš svět vidět proměněnýma očima, proměněnou imaginací a aby se i zde mohl setkat s Kristem. A to je účelem, záměrem a cílem Imaginativní apologetiky.
[1] DAVISON, Andrew et al. Imaginative apologetics: theology, philosophy and the Catholic tradition. London: SCM Press, 2011. 169 s. ISBN 978-033-4043-522.
[2] MILBANK, John. An Apologia for Apologetics. Imaginative Apologetics. London, UK: SCM Press, 2011, xiii-xxiii. ISBN 9780334043522.
[3] Kyle D. Fedler v knize Exploring Christian Ethics zmiňuje, že první apologeté museli bránit křesťanství ne tolik ve věcech doktríny jako spíš ve věcech morálky – křesťané byli osočováni z amorálnosti v několika bodech (narušení patriarchálního modelu, obvinění z kanibalismu (jedí tělo a krev), incestu (říkají si bratr, sestra), dětských obětí)
[4] SCHAEFFER, Francis A. Ten, který je skutečností. Překlad Alena Koželuhová. Praha: Návrat domů, 1994, s. 133 a 151. ISBN 80-854-9502-3.
[5] NOUWEN, Henri J. M. Zraněný ranhojič. Praha: Návrat domů, 2008, s. 21-23. ISBN 978-80-7255-171-2.
[6] ORDWAY, Holly. What Is Imaginative Apologetics? Apologetics and Christian Imagination [Kindle e-book]. Steubenville, Ohio: Emmaus Road Publishing, 2017 [cit. 2020-03-18]. ISBN 9781945125393.
[7] Pracuje se s pojmy subjektivní a objektivní pravda. Pravda ale musí být pravdou.
[8] MURRAY, Abdu. Saving Truth [Kindle e-book]. Grand Rapids, Michigan: Zondervan, 2018 [cit. 2020-03-18]. ISBN 978-0310562047.
[9] ORDWAY, Holly. What Is Imaginative Apologetics? Apologetics and Christian Imagination [Kindle e-book]. „Of all devices dragooning the human spirit, the least clumsy is to procure its abortion in the womb of language.“
[10]Ordwayová to krásně ilustruje např. na pojetí manželství: Pokud Sociální nauka katolické církve manželství definuje jako svazek muže a ženy, který je uzavřen se svolením obou stran, je charakterizován věrností, nerozlučností a otevřeností k životu. Nicméně dnes se mimo církev definice manželství posouvá spíše k ‚společensky uznanému vztahu dvou lidí, který je založen na jejich emocionálním propojení‘. Pak se opravdu může zdát, že zastánci tradičního manželství neoprávněně upírají některým skupinám tento status a preferování heterosexuálního sňatku může opravdu vypadat jako předsudek.
[11] NICOLSON, Stuart. Objective and subjective apologetical approaches regarding the existence of God. Theologica [online]. 2020, 10(1), 121-140 [cit. 2021-01-19]. Dostupné z: doi:10.14712/23363398.2020.47
[12] HÁJEK, Matěj. Pojetí imaginace u Owena Barfielda a C.S. Lewise, Praha: Dingir, 2014. s. 218.ISBN 978-808-6779-331.
[13] HOŠEK, Pavel. Kouzlo vyprávění: proměňující moc příběhu a „křest fantazie“ v pojetí C.S. Lewise. Praha: Návrat domů, 2013. s. 54. ISBN 978-807-2552-931.
[14] HOŠEK, Pavel. Kouzlo vyprávění, s. 61 a 64.
[15] WARD, Michael. The Good Serves the Better and Both the Best. Imaginative Apologetics, s. 59-78.
[16] Tamtéž, s. 61. “Things must rise up out of the swamp of nonsense into the realm of meaning if the imagination is to get any handle on them.” Překlad vlastní.
[17] Tamtéž, s. 61-62. „Before something can be either true or false it must mean.“ Překlad vlastní.
[18] Tamtéž, s. 74. „Reason obviously has a moral element (it is ‚organ of morality‘) because certain self-evident truths are moral axioms.“
[19] LEWIS, C. S. Rady zkušeného ďábla. Praha: Zvon, 1995, str. 44. ISBN 80-7113-096-6.
[20] HOŠEK, Pavel. Kouzlo vyprávění, s. 67.
[21] LEWIS, C. S. Poslední bitva. Překlad Renata Ferstová. Praha: Návrat domů, 1999, s. 110. ISBN 80-854-9597-X.
[22] LEWIS, C. S. Meditation in a Toolshed, in God in the Dock. Grand Rapids, Michigan: Eerdmans Publishing, 2014, s. 230-234. ISBN 978-0802871831.
[23] LEWIS, C. S. Poslední bitva, s. 113-115.
[24] HOŠEK, Pavel. Kouzlo vyprávění, s. 63.
[25] HOŠEK, Pavel. Kouzlo vyprávění, s. 72.
[26] LEWIS, C. S. Zaskočen radostí. Praha: Návrat domů, c2006, s. 17. ISBN 8072551485.
„Samozřejmě, byl to pocit touhy – leč touhy po čem? … Nebyla to ani touha po mé vlastní minulosti, i když trochu něčeho takového tam bylo … Vracel jsem se tedy k oné knížce – ne proto, abych touhu uspokojil (to je nemožné – vždyť jak by člověk mohl vlastnit podzim?) – ale abych ji znovu probudil. Bylo to něco zcela odlišného od obyčejného života, ba i od obyčejné slasti, něco, co přicházelo, jak by se dnes lidé vyjádřili, ‚z jiné dimenze‘.“
[27] LEWIS, C. Zaskočen radostí, s. 121.
[28] WARD, Michael. The Good Serves the Better and Both the Best. Imaginative Apologetics, s. 63.
[29] LEWIS, C.S. Myth Became Fact. God in the Dock. Grand Rapids, Michigan: Eerdmans Publishing, 2014, s. 54-60. ISBN 978-0802871831.
[30] HOŠEK, Pavel. Kouzlo vyprávění, s. 71.
[31] LEWIS, C.S. Myth Became Fact, s. 58.
[32] HOŠEK, Pavel. Kouzlo vyprávění, s. 69.
[33] HOŠEK, Pavel. Kouzlo vyprávění, s. 70.
[34] Tamtéž, s. 115.
[35] WARD, Michael. The Good Serves the Better and Both the Best. Imaginative Apologetics, s. 71.
[36] HOŠEK, Pavel. Kouzlo vyprávění, s. 37-38.
[37] V této práci pracuji se souslovím jakost křesťanství v kontextu, který utváří Lewis svými slovy v eseji Sometimes Fairy Stories May Say Best What’s To Be Said. Lewis říká, že je jeho snahou vzít to, co je obvykle prezentováno v kostele, odstranit asociace s vitrážemi a nedělní školou a odhalit křesťanský mýtus v plnosti významu, prezentovat ho novým způsobem a z nové perspektivy. Jeho přesná slova jsou: „…supposing that by casting all these things into an imaginary world, stripping them of their stained-glass and Sunday school associations, one could make them for the first time appear in their real potency?“ Více zde: LEWIS, C. S. Sometimes Fairy Stories May Say Best What’s To Be Said . Of Other Worlds. New York: Harvest, 1975, s. 37. ISBN 0-15-667897-7.
[38] WARD, Michael. The Good Serves the Better and Both the Best. Imaginative Apologetics, s. 70.
[39] LEWIS, C. S. Plavba Jitřního poutníka. Str. 108.