Biblické motivy v trilogii Jeho temné esence

Tento referát volně navazuje na můj příspěvek, který jsem původně přednášela na Sympoziu 2021: Teologie na misijní cestě. Hovořila jsem o Imaginativní apologetice, jako určitém způsobu obhajoby evangelia skrze metafory, poetický jazyk a imaginativní vytváření světů v literatuře. Zmínila jsem, že stejně jako Lewis křesťanství tímto způsobem obhajuje v Letopisech Narnie, podobným způsobem pracuje i autor Philip Pullman, který nicméně nestojí na křesťanské baště, ale na té ateistické, či agnostické. Tomuto autorovi a jeho imaginativní apologetice v trilogii Jeho temné esence se v tomto článku věnuji.

Philip Pullman vyrůstal pod vlivem křesťanského učení. Jeho dědeček byl duchovním anglické církve a byl pro něj v dospívání hlavním mužským vlivem, protože Pullmanův otec zahynul při letecké nehodě. Pullman vystudoval angličtinu na Oxfordu a poté ji i vyučoval na druhém stupni základní školy. Právě tehdy, v 90. letech minulého století, začal vytvářet literární svět, který dosud oslovuje statisíce čtenářů. Od publikace prvního dílu Jeho temných esencí, trilogie, která se žánrově řadí mezi science fiction a fantasy, bylo k dnešnímu dni celkem prodáno přes 18 milionů výtisků, přeložených do 40ti různých jazyků.[1]  Pullmanova trilogie se dočkala rádiové, divadelní i filmové adaptace, přičemž nejaktuálnější z nich je stejnojmenný televizní seriál vysílaný od r. 2019 (momentálně vychází druhá řada).

Příběh Pullmanovy trilogie se odehrává ve světě, který je tomu našemu po mnoha stránkách podobný, liší se však v několika podstatných věcech. Krom toho, že je plný divoženek, šamanů, mluvících medvědů a kouzelných předmětů má duše lidí fyzickou podobu zvířete, které je na každém kroku provází. Vztah mezi člověkem a jeho duší je tak ztělesněn a autor na něm mnohdy ukazuje charakter člověka („zlí“ se chovají zle i ke svému duši), či důležitost situace. Člověk se totiž od svého daemona, jak Pullman duši nazývá, nemůže vzdálit. Tento výraz pro duši volí autor záměrně, je si vědom konotací, které slovo bude mít pro běžného (a zejména věřícího) čtenáře. Je to první z jeho mnoha provokací.

Pokud by k takovému oddělení člověka a jeho duše přece jen došlo, následuje jeden ze tří scénářů. (1) Člověk i daemon zemřou, nebo (2) přežijí, ale pouto nelze obnovit a tak jsou oba loutkami, které může ovládat jiný člověk se silnou vůlí, nebo (3) přežijí, ale již na sobě nejsou závislí tak jako dřív. Pravděpodobnost třetího scénáře je však pro lidi tak malá, že je přirozené, jaký strach v hlavních postavách vyvolá pouhé pomyšlení na oddělení se od daemona.

Dalším rozdílem mezi světem naším a Pullmanovým fiktivním, je vládnoucí moc Magisteria církve, jejíž centrálu Pullman vhodně umisťuje do Ženevy, aby tak cíleně urazil jak katolické, tak protestantské křesťanské dědictví. Věda se zde nazývá experimentální teologií a je pečlivě cenzurována zmíněným Magisteriem. Pullman se kritikou církve netají a zcela militantně ve svých románech vystupuje proti jakési verzi křesťanství, která je podle něj v současnosti převládající. Zároveň je jeho znalost biblických motivů a křesťanské tradice silně omezená, což je způsobeno zejména, dle mého názoru, neochotou se s křesťanským světonázorem poctivě seznámit, za účelem formulace obstojných argumentů. Místo toho máme v Jeho temných esencích  (dále JTE) nepokrytou prezentaci kritiky církve a propagandy ateismu/agnosticismu, který se v příběhu projevuje zejména ve zcela nevýrazné scéně, kdy je Autorita – bůh tohoto fiktivního světa – svržen a je mu vlastně nezáměrně pomoženo k smrti. Philip Pullman tak často v rozhovorech týkajících se trilogie své dílo vychvaluje slovy, že v něm „zabil Boha“.

Pullmanův vypravěčský talent je nesporný, stejně jako je nesporná jeho inspirace Letopisy Narnie, kterou sám potvrzuje.[2] Rozhodl se stejně jako C. S. Lewis převyprávět křesťanský mýtus, ale po svém. Dalo by se říci, že je jeho dílo opravdu paralelní k Lewisovu, Pullman vědomě převypravuje některé z postav Lewisových Letopisů, aby dosáhl svého cíle. Elegantní a krásná dáma v kožešině, která láká malé děti na sladkosti, je prvek, který uvidíme jak u čarodějnice Jadis (LN), tak u paní Coulterové(JTE). Vyprávění o malé dívce, kterou zvědavost přivede do skříně, kde se dozví mnohem víc, než by čekala, vystihuje jak příběh Lucinky, tak příběh Lyry. Paralel mezi oběma příběhy je možno najít mnoho.

Nicméně Lewisovým cílem – jak jej popisuje v eseji Sometimes Fairy Stories May Say Best What’s To Be Said – je prezentovat křesťanský mýtus v novém prostřední; pro Lewise je imaginace bránou do duše, která napomáhá apologetovi z křesťanství odstranit asociace s nedělní školou a vyhnout se „hlídacím psům“ rozumu. Chce čtenáři představit křesťanství  jaksi „umyté“ od předsudků, křesťanství  v novém světle a v novém hávu (ale za zachování jeho pravosti).[3] Pullmanovi se daří pravý opak. Jeho temné esence prezentují jakousi „zaprášenou“ verzi křesťanství, která zrcadlí Pullmanovo (v mnoha bodech ovšem částečné a chybné) chápání. Metafora zaprášeného křesťanství je o to silnější, pokud člověk ví, že jedním z hlavních motivů příběhu je nebeský prach, kterého se Pullmanova církev bojí.

New Atheist Novel

Abychom Philipa Pullmana spravedlivě umístili do správného kontextu, musíme nejdříve blíže upřesnit, kam se řadí on sám. S hrdostí řadí svou trilogii mezi romány Nových ateistů. New Atheist Novel (Román Nových ateistů) coby literární žánr vznikl na počátku třetího tisíciletí v návaznosti na sérii populárních protináboženských publikací, jejichž obsah byl umocněn převládající náladou ve společnosti po událostech 9. září 2001. Autoři Sam Harris, Daniel Dennett, Richard Dawkins a Christopher Hitchens ve svých best-sellerech poskytují náčrt světonázoru, který odmítá náboženství jako „iracionální, nemorální a nebezpečné,“ jsou přesvědčeni, že přináší jen smrt a Boha monoteistických náboženství (na něhož se zaměřují především) označují za „zlovolného agresora“.[4] Utvořili tak hnutí, které se nazývá New Atheists (přeloženo Noví ateisté) v obranné reakci na pozorovaný, či předpokládaný návrat náboženství do sekulární Západní společnosti. Jejich práce se vyznačuje odsuzováním náboženského fundamentalismu, ačkoli je jejich informovanost, co se například křesťanského dědictví týče, velmi limitovaná.[5] Tento fakt se tím víc projeví ve formě, kterou zmínění skalní autoři zvolili pro své eseje – populárně-vědecké články, které se tváří jako akademické práce, ale jejich nesouvislá argumentace a citace prací jeden druhého vytváří jakousi neobjektivní (a mírně hysterickou) bublinu.

Na světonázor Dawkinse, Harrise, Dennetta a Hitchense navazují autoři fikce, kteří více či méně obdivují myšlenky výše zmíněných a integrují je do svého pojetí literární tvorby. New Atheist Novel (dále NAN), stejně jako Dawkinsova publikace The God Delusion, slibují určitou formu konverze – přečte-li čtenář knihu až do konce, nutně musí být proměněn jejím obsahem; literatura má proměňující moc. Předpokládají, že na konci čtení náboženský čtenář odloží své iluze a stane se ateistou, který je schopen docenit krásu přítomného okamžiku v jeho pomíjivosti.[6] Jde o jakýsi pokus propojit umění a vědu a tím „zlomit kouzlo“, které náboženství na lidi uvaluje.[7]

S tímto záměrem se tak z NAN stává zbraň namířená proti náboženství. Stejně jako u populárně-vědeckých esejí Dawkinsova okruhu přátel je i zde náboženství reprezentováno zkresleně, zejména právě proto, že je špatně pochopeno nebo špatně nastudováno. Přemýšlení autorů sleduje zhruba tuto linii: (1) Pokud člověk věří v nadpřirozené mocnosti, nutně je na přímé cestě k extrémismu či terorismu. (2) Teroristické činy jsou vždy spáchány někým, kdo má pravou víru. (3) Militantní chování je nejčistším projevem náboženského přesvědčení.[8] V této souvislosti pak náboženství obviňují ze selhání morální imaginace a nedostatku empatie.

Je zřetelné, že upřímně věřícímu člověku (tedy křesťanovi, který staví na Písmu) je takový popis náboženství cizí a velmi se liší od jeho vlastní zkušenosti. Není od věci si povšimnout, že krom nesprávné reprezentace kritizované strany si NAN půjčuje náboženský jazyk k vyjádření vlastních konceptů a nabízí čtenářům transformující zážitek skrze četbu, který vede k osvobození rozumu a proměně imaginace – jakýsi ateistický křest, který vyžaduje notnou dávku víry. Můžeme-li v NAN tyto prvky vysledovat, pak můžeme i položit otázku, zda se neblíží té „fundamentalistické, netolerantní…dogmatické víře, kterou se snaží vyvrátit.“[9]

U Pullmana rozhodně vidíme podobné tendence – z křesťanské tradice si vypůjčuje nejen terminologii, ale celé koncepty hierarchie a organizace církve, případně i cituje mírně upravené pasáže z Písma. Čtenáře vede k osobní proměně, když v průběhu trilogie ukazuje, jak církev zavírá mysl, zatímco věda a bádání ji otevírají. Církev uctívá svět nemateriální, spásu ovšem Pullman umisťuje do světa ryze materiálního. V úplném závěru vyzývá čtenáře k tomu, aby spolu s hlavními hrdiny příběhu ustanovili na zemi tzv. Nebeskou republiku jako pozemskou alternativu Božího království.

Aby se ovšem Pullman zcela zařadil do žánru NAN, musel by zcela upustit od zmínek odkazujících k existenci Stvořitele, které v trilogii několikrát zazní. Autoři Andrew Tate a Arthur Bradley, kteří ve své publikaci New Directions in Religion and Literature více či méně definují NAN, jsou přesvědčení, že Pullman má nejblíže k agnostickému světonázoru a pokud by překonal své předsudky vůči Bohu a církvi, mohl by být i dobrým křesťanským fundamentalistou.

Biblické motivy v JTE

Ačkoli je autorova znalost biblických textů srovnatelná se znalostí studentů náboženství na ZŠ,[10] nelze si nevšimnout několika zřetelných biblických motivů, které vkládá do svého příběhu. S přihlédnutím k tomu, co bylo řečeno o žánru a ideologických intencích Pullmanových knih, samotná trilogie může působit jako pramálo oslovující pro vyznávajícího křesťanského čtenáře. Přesto musím přiznat, že právě záhy zmíněné biblické motivy na mě z jeho textu vyskočily v novém světle a znovu, jinak uchopily mou imaginaci. I na tom základě jsem přesvědčená, že i Pullman svým zvláštním způsobem navazuje na odkaz C. S. Lewise a jeho přátel, jejichž cílem bylo právě toto čtenářově imaginaci umožnit. Na druhou stranu si pak představíme onen koncept Nebeské republiky jako svým způsobem špatně opsaný úkol z poznámek z Ježíšova kázání na hoře.

Lyra jako Eva

Jedním z prvních motivů, které lze sledovat, je pojetí hlavní hrdinky jako nové Evy,[11] která má být postavena do podobného pokušení jako ta první. Má šanci obstát a obnovit padlý svět, až nastane příležitost. Její život je tedy v neustálém ohrožení od lidí, kteří o tom proroctví ví a chtějí jí zabránit v tom, aby byla pokušení vystavena, či případně ji vmanipulovat do reakce, která by měla žádoucí výsledek. K tomuto pokušení (či spíš volbě) opravdu dochází v samém závěru trilogie, nicméně s výsledkem stejným, jako v případě prvního pokušení pramatky Evy.

Pullman sděluje své přesvedčení, že ochutnáním zakázaného ovoce se v Rajské zahradě nestalo nic zlého. Poznání a osvobození se od Boží autority, získání autonomie a zodpovědnosti za vlastní jednání, je podle něj to nejlepší, co se člověku mohlo stát. (Ukazuje tak na národě Mulefa, jejichž mýtus o pokušení popisuje v třetím dílu trilogie – jeden z tvorů Mulefa se setkal s hadem, který mu ukázal, jak se dá používat kolo. Mulefa pokušení neodolal, kolo použil a od té doby je kultura národu Mulefa v technologickém rozpuku.) Pullman považuje poznání získané pádem člověka za výhru až na úrovni spasitelné zkušenosti. Potvrzuje tak právě v konceptu Nebeské republiky, kde je poznání hlavní hodnotou mezi např. laskavostí, zvídavostí, veselostí a statečností.

bůh je mrtev

Druhým prvkem, na který autor připravuje čtenáře již od prvního dílu trilogie, je smrt, či zabití Boha. Ačkoli se Pullmanův příběh ve Zlatém kompasu odehrává v intencích imaginativní, mytopoietické tvorby, již ve druhém díle trilogie začíná příběh nabývat tvaru, který se nezdá zcela nezáměrný. Autor uvádí do příběhu postavy andělů, kteří jsou ve vzpouře vůči Autoritě, bohu, kterému je poslušné Magisterium. Autorita je v příběhu prvním a nejstarším z andělů, který se sám ustanovil do pozice vládce nebe i země. V posledním úseku života už je ale jen ubohým a starým tvorem, za kterého vládnou jiní.  V určitý moment příběhu je Autorita anděly svržen z nebe, kde ho najdou hlavní hrdinové příběhu, Lyra a Will. Ti mu nevědomky pomohou ke smrti tím, že otevřou ochranná nosítka, která ho udržovala při životě.

Setkání s bohem, který se sám dosadil jako vládce nad lidstvem a vším stvořením, je v Pullmanově příběhu momentem rozčarování – místo aby došlo k proměňujícímu setkání s mocným Panovníkem, dochází k nezáměrné eutanázii zestárlého stvoření, jehož existence je pro autora přežitkem. Jakoby zde chtěl Pullman čtenářům ukázat, že právě to, co křesťanství nabízí, je jen prázdným slibem, protože Bůh už je mrtev. Přesto zde musíme jasně zdůraznit, že Pullmanovo chápání biblického křesťanství a Boha je velmi nesouvislé. Bůh je podle jeho chápání Bible stárnoucí bytostí,[12] biblické křesťanství je podle něj v plnosti reprezentováno církví a proto do něj zahrnuje i pochybení, kterých se církev v historii dopustila. Jakkoli se ale můžeme snažit sledovat linii autorova vyprávění o usmrcení Boha, ani při nejlepší vůli není možné v ubohé stárnoucí bytosti bez minima typických atributů (všudypřítomnost, vševědoucnost, všemohoucnost) vidět křesťanského milujícího a milosrdného Boha, který je popsán v Bibli. Naopak, postava anděla, který se vzbouřil a sám vzal vládu nad světem, se spáš podobá biblickému příběhu Lucifera. Zůstává otázkou, koho tedy Pullman ve své trilogii opravdu zabil.

Zápas s Bohem

Za nejpůsobivější moment celé trilogie nakonec považuji popis zápasu mezi Willem a jeho otcem. Will je chlapec, který doprovází Lyru na jejím dobrodružství s tím, že jeho cílem je najít svého otce. Když jednou v noci drží hlídku, je napaden neznámou postavou, podobně jako Jákob po přechodu přes Jabok (Genesis 32, 25-31). Nejenom, že Pullmanovo vyprávění silně připomíná tuto biblickou událost, rovněž se zdá jakousi reprezentací autorova vztahu s Bohem, jako jeho do imaginativní roviny příběhu potlačené, opravdové setkání s Bohem.

„Jako ve snách slyšel vlastní oddechování a mužovy kletby a supění. Pak se mu náhodou podařilo protáhnout nohu za jeho koleno a když se mu celou vahou vrhl proti hrudi, protivník se skácel na zem a Will mu ztěžka dopadl na prsa. Stisk ale ani na okamžik nepovolil a Will, který se prudce převaloval na kamenité zemi, ucítil kolem srdce chladné sevření strachu – tenhle člověk ho nepustí. I kdyby ho zabil, bude ho mrtvá ruka držet pořád stejně vytrvale. Docházely mu síly a dokonce se rozplakal. Hořce vzlykal, ale nepřestával kopat, škubat a bušit do muže hlavou, i když věděl, že mu svaly zanedlouho vypovědí službu. Vtom si ale uvědomil, že se muž nehýbá. Silné prsty ho držely pořád stejně pevně, ale ať do něj Will kopal a bil sebezuřivěji, vůbec se nebránil. Jakmile to chlapec uviděl, zbytek sil ho opustil a on se bezmocně svalil vedle protivníka, omráčený, rozbolavělý a s nervy drnčícími vypětím.“[13]

Jakoby si zde autor sám prorokoval, že i když boha zabije, Bůh jej bude stále držet a nepustí ho. Tento moment v příběhu vyznívá silně metaforicky v kontextu Pullmanova zápasu s jeho představou Boha, kterého nakonec ve svém díle (podle svého přesvědčení) zabije. Z mého pohledu je celá trilogie takovým křečovitým imaginativně-intelektuálním zápasem, nikoli však s Bohem, ale s autorovou představou Boha.

Nebeská republika

V závěru svého vyprávění se už Pullman tolik nepokouší zahalit obsah toho, co chce předat, do imaginativně pohádkového hávu. Místo toho se uchyluje k tomu, že jednoduše vkládá svůj program do úst hlavním hrdinům. Představuje čtenáři koncept Nebeské republiky, prostředí, v němž má klíčovou roli poznání, kterého nabyla Lyra s Willem v průběhu své cesty příběhem. Poslední slova posledního dílu trilogie velmi stručně udávají rámec tomuto konceptu:

„Musíme být veselí, laskaví, zvídaví, stateční a všechny tyhle složité věci, a musíme se učit a  přemýšlet, musíme všichni usilovně pracovat, každý ve svém vlastním světě, a jedině tak vybudujeme…“„A jedině tak…?“ zeptal se její daemon ospale. „Co vybudujeme?“„Nebeskou republiku,“ odpověděla Lyra.

Nebeská republika je v tomto pojetí jakousi životní filosofií, která má nahradit biblické Království Boží. Protože byl bůh[14] svržen, není třeba nového.[15] Lidé mají zodpovědnost sami za sebe, jsou si sami Autoritou. Jejich úkolem je vážit si života a žít jej naplno, protože mají jen ten. Hlavními hodnotami se stává laskavost, zvědavost, trpělivost a vzdělání. Will a Lyra jsou pak postaveni před velké poslání, které není nepodobné tomu biblickému: mají jít a všem vyprávět o tom, o čem se dozvěděli. Varovat lidi před tím, aby nežili tento život naprázdno, aby neuzavírali svou mysl poznání. Pullmanovy obavy zjevně leží v tom, že pokud se křesťané upínají k budoucí naději, jejich život zde na zemi je žitý jaksi bezděky, s minimálním nasazením. Autor tento svět miluje, je mu opravdovým domovem a není schopen přijmout premisu, že nemateriální svět znamená víc než materiální.[16] Ultimátním cílem jsou pro něj tedy ateistické hodnoty.

Přesto, zařadit Pullmana ryze do ateistické kategorie by bylo velkým zjednodušením. Zdá se, že i sám má problém umístit se do některé z vyhrazených škatulek a jeho výpovědi se s časem dost liší.[17] Odvážím se ale tvrdit, že alespoň v době psaní trilogie Jeho temné esence má nejblíže k agnostickému světonázoru. Jedna z indicíí, která toto tvrzení dokládá, se skrývá v části, kdy autor vkládá do úst jednoho ze vzbouřenců slova: „Nějaký stvořitel možná existuje, nebo taky ne, to nikdo neví.“[18] Domnívám se tedy, že ušel-li by autor ještě o krok dále a pochopil-li by principy Království Božího tak, jak je káže Ježíš, měl by snad o něco lepší a v realitě zakotvenější závěr pro svůj příběh.

V Království Božím, jak jej známe z Ježíšova učení, vládne sice Král, před kterým se musíme zodpovídat, ten ale každého zve ke slavné hostině a společenství v radosti. Království Boží si váží života na zemi a lidé jsou vedeni k tomu, aby ho žili v plnosti, zároveň ale mají naději  na život věčný. Království Boží není výsledkem lidského úsilí, přesto na něm lidé mohou mít podíl; nemá snahu negovat tento svět, ale přetvářet ho. A samozřejmě, ti, kdo patří do Božího království mají, slovy Velkého poslání, jít do celého světa a šířit tu radostnou zprávu, vyprávět ostatním o tom, co se dozvěděli, co zakusili(„čeho se jejich ruce dotýkaly“), aby i oni mohli dojít pravé svobody v Kristu.

Závěr

Philip Pullman ve své trilogii vyjadřuje naději v jakýsi idealistický koncept světa, kde jsou na sebe všichni hodní a sdílí spolu své poznání, které je osvobozuje. Činí tak skrze vkládání slov do úst hlavních hrdinů v závěru příběhu, která se skládají do nekonečného dialogu postrádajícího imaginativní utváření prostředí, ve kterém by snad takové myšlenky vyzněly méně jako Pullmanova agenda. I v tom Ježíšova prezentace Království Božího předčí Pullmanovu Nebeskou republiku právě proto, že Ježíš často užíval imaginativních podobenství, která vyjadřovala právě tu vnitřní skutečnost (Pullman užívá výraz jakovost), kterou nám Pullman v příběhu bohužel nekomunikoval. A tak jeho myšlenky zůstávají v čtenáři spolu se směsicí pocitů roztrpčení nad rozdělením hlavních postav a nevyjasněných otázek o závěru celého příběhu.

Přesto z jeho snahy nezavřít si úplně vrátka a připustit alespoň možnost Stvořitele, či „někoho, kdo se stará“,[19] můžeme doufat, že autora jeho inspirace biblickými příběhy nakonec přivede před tvář pravého Boha, nikoli jen jeho literární atrapy.


[1] SCOTT, Sheena. ‘His Dark Materials’ Is BBC’s Most Expensive Series And Promises To Be A Faithful Adaptation. In: Forbes [online]. 2019 [cit. 2020-10-31]. Dostupné z: https://www.forbes.com/sites/sheenascott/2019/10/30/his-dark-materialsis-bbcs-most-expensive-series-and-promises-to-be-a-faithful-adaptation/?sh=1e3453bb65ab

[2] WOOD, Naomi. Paradise Lost and Found: Obedience, Disobedience, and Storytelling in C. S. Lewis and Philip Pullman. Children’s Literature in Education. 2001, 32(4), s. 238. „Finally, Pullman’s vehement opposition to Lewis, coupled with his seemingly deliberate rewriting of crucial moments and characters in Lewis’ fiction, suggests a deep connection between the two: both series begin with children hiding in a wardrobe and being jettisoned from there into world-shaping adventures; both feature beautiful, deadly women wearing furs who tempt and betray children through sweets; both feature youthful heroines—Lucy and Lyra—who have special relationships with powerful, dangerous beasts—Aslan, Iorek.“

[3] LEWIS, C. S. Sometimes Fairy Stories May Say Best What’s To Be Said. Of Other Worlds,, s. 35-38. „But supposing that by casting all these things into an imaginary world, stripping them of their stained-glass and Sunday school associations, one could make them for the first time appear in their real potency? Coul done not thus steal past those watchful dragons? I thought one could.“

[4] TATE, Andrew a Arthur BRADLEY. New Directions in Religion and Literature. London: Continuum International Publishing Group, 2010. Str. 1-2. ISBN 978-0-8264-4429-5. V originále „malevolent bully“. Překlad vlastní.

[5] TATE, Andrew a Arthur BRADLEY. New Directions in Religion and Literature. Str. 3-4. Tate a Bradley rovněž poukazují na fakt, že o tradici osvícenství, kterou se snaží udržet, ví velmi málo (např. Hume I Kant byli podle nich ateisté). V tomto kontextu je zajímavá poslední Dawkinsova kniha Outgrowing God, která mnoho argumentů staví na neucelené znalosti Bible či křesťanství, přičemž jsou jeho výsledné argumenty těžko validní. Blíže k tomu například v recenzi zde: FERRER, Hillary Morgan. How Dawkins’ Ooutgrowing God Capitalizes on Our Culture’s Inability To Think Critically. In: MamaBear Apologetics [online]. 2020 [cit. 2020-10-31]. Dostupné z: https://mamabearapologetics.com/dawkins-outgrowing-god/

[6] DAWKINS, Richard. The God Delusion. 2nd. New York: Mariner Books, 2008, s. 28. ISBN 978-0618918249. „If this book works as I intend, religious readers who open it will be atheists when they put it down.“

[7] TATE, Andrew a Arthur BRADLEY. New Directions in Religion and Literature. Str. 10.

[8] LAZENBY, Donna J. Apologetics, Literature and Worldview. DAVISON, Andrew et al. Imaginative apologetics: theology, philosophy and the Catholic tradition. London: SCM Press, 2011, s. 46-47. ISBN 9780334043522

[9] LAZENBY, Donna J. Apologetics, Literature and Worldview. DAVISON, Andrew et al. Imaginative apologetics: theology, philosophy and the Catholic tradition. s. 48.

[10] PADLEY, Jonathan a Kenneth PADLEY. ‘A Heaven of Hell, a Hell of Heaven’: His Dark Materials, Inverted Theology, and the End of Philip Pullman’s Authority. Children’s Literature in Education. 2006, 37(4), 325-334. ISSN 0045-6713. Dostupné z: doi:10.1007/s10583-006-9022-4 Pullman říká: „The Bible depicts God as growing older. In the Book of Genesis, God walks around with Adam and Eve; they can see him. But then he gradually withdraws, until by the Book of Daniel, he’s called the “Ancient of Days”. He’s shown as growing older, so I’m on fairly solid ground there.“

[11] PULLMAN, Philip. Jeho temné esence: Jantarové kukátko. Praha: Argo, 2007. S. 64. ISBN 978-80-7203-963-0.

[12] PADLEY, Jonathan a Kenneth PADLEY. ‘A Heaven of Hell, a Hell of Heaven’: His Dark Materials, Inverted Theology, and the End of Philip Pullman’s Authority. Children’s Literature in Education. 2006, 37(4), 325-334. ISSN 0045-6713. Dostupné z: doi:10.1007/s10583-006-9022-4

[13] PULLMAN, Philip. Jeho temné esence: Jedinečný nůž. Praha: Argo, 2007, s. 278. ISBN 978-80-7203-887-9.

[14] Protože Pullmanův popis Autority neodpovídá charakteristikám křesťanského Boha tak, jak o něm čteme v Bibli, nemyslím, že je v tomto kontextu nutné toto podstatné jméno povyšovat velkým písmenem na začátku, přestože s ním tak Pullman pracuje.

[15] TATE, Andrew a Arthur BRADLEY. New Directions in Religion and Literature. Str. 75. Autoři jsou nicméně přesvědčeni, že Pullman plynule Autoritu nahrazuje novým bohem ve formě Prachu, který symbolizuje lásku, poznání, harmonii.

[16] TÓTH, Zsuzsanna. Gnostic Spiritual Heritage in Philip Pullman’s His Dark Materials Fantasy Trilogy. Cultures of Memory, Memories of Culture. Str. 175.

[17] Srov. DUNCAN, Crary. The Golden Compass Author Avoids Atheist Labels. In: Institute for Humanist Studies [online]. 2007 [cit. 2020-09-30]. Dostupné z: http://www.humaniststudies.org/enews/?id=326&article=1 „Identifying oneself as anything, for a writer, for a novelist, is a perilous thing because then you find yourself acting as a spokesman for this cause or that cause. I have always tried to avoid saying ‚I am an agnostic‘, ‚I am an atheist‘, ‚I am a humanist‘, ‚I am an anything else‘ because that way you are limiting the way that your books are received.“ Nicméně zde: MILLER, Laura. Far From Narnia. In: The New Yorker [online]. 2005 [cit. 2020-09-30]. Dostupné z: https://www.newyorker.com/magazine/2005/12/26/far-from-narnia “Although I call myself an atheist, I am a Church of England atheist, and a 1662 Book of Common Prayer atheist, because that’s the tradition I was brought up in and I cannot escape those early influences.“

[18] PULLMAN, Philip. Jeho temné esence: Jantarové kukátko. Str. 188.

[19] PULLMAN, Philip. Lyra’s Oxford. New York: Random House, 2003. Str. 6. ISBN 978-0-307-48781-0. „Perhaps some particles move backward in time; perhaps the future aects the past in some way we don’t understand; or perhaps the universe is simply more aware than we are. There are many things we haven’t yet learned how to read.“