Měla jsem teď pár dní šanci číst knihu od Abigail Santamaria Joy: Poet, Seeker, and the Woman Who Captivated C. S. Lewis, životopis Joy Davidmanové, jejíž cesta životem se dá popsat pouze za pomocí napětí vyplývajícího z protikladů. Neobyčejná a zároveň hrozně všední. Velmi nadaná a zároveň, co se talentu týče, ne zcela vyčerpaná. Zapálená, vášnivá a zároveň nenaplněná.
Abych pravdu přiznala, trochu jsem znejistěla. Od jedné z největších myslí 20. století jsem čekala (stejně jako mnoho Lewisových přátel) přinejmenším jiný výběr manželky. Santamaria v biografii podpořené solidní rešerší popisuje Joy jako velmi inteligentní ženu, jejímž snem je stát se spisovatelkou. Joy za svým snem jde vášnivě, ale trochu bezhlavě; ustupuje mu přátelství, rodina a posléze i manželství. V průběhu života se názorově přesouvala od agnosticismu přes ateismus, materialismus (byla členkou komunistické strany v USA) až ke křesťanství.
Její konverzi Lewisovy eseje a knihy přímo nezapříčinily, nicméně po ní jí i jejímu tehdejšímu manželovi byly intelektuální stravou a inspirací mnoha debat. U Joy mě zaskočilo, že přestože tvrdila, že se v určitý moment setkala s Bohem a její konverze ke křesťanství byla tudíž nevyhnutelná, na jejím životě (alespoň podle pečlivého zpracování dostupných zdrojů a korespondence) nebyly přímo znát známky proměny, znovuzrození. Její život se po praktické stránce změnil; vyhledala křesťanské společenství, nechala se pokřtít, veřejně se hlásila ke křesťanství a svou tvorbu, předtím zaměřenou na podporu komunisticky laděné propagandy, nahradila teologickými úvahami. Nicméně události předcházející rozpadu jejího manželství, ani její další korespondence s příbuznými a přáteli o takové změně nesvědčí. Znovu jsem si na jejím příběhu připomněla, jak důležité Znovuzrození je pro mě a moje okolí. Svět má spoustu křesťanů, kteří se přiklání k myšlence Všemohoucího Boha, oceňují Bibli a její historický/literární přínos, váží si křesťanských myslitelů a pokyvují při kázáních myšlenkám sršícím z kazatelny. Opravdová změna, ta která nastane uvnitř, je nicméně změna okamžitá i postupná. Jsme znovuzrozeni, ale jsme taky každý den obnovováni. Je nám odpuštěno, ale také je nám každý den odpouštěno. Náš konflikt s Bohem je smířen, ale naše povaha – přirozeně vzpurná vůči Bohu – je každý den krocena. Nikdy nedosáhneme dokonalosti, protože jsme jí v Božích očích už dosáhli skrze Ježíšovu oběť, kterou jsme přijali. Naše proměna nemusí být okolí patrná hned, ale dlouhodobý, obnovující vliv Božího ducha je vidět vždy.
Nechci být vůči Joy nefér, myslím, že do Lewisova života zapadla jako chybějící dílek skládanky. Santamaria říká, že tak jako v ní její první manžel vyvolával ty horší stránky její povahy, u Lewise tomu bylo naopak. Byli si navzájem dobrým vlivem; Joy mu byla praktickou pomocnicí i myšlenkovou sparring partnerkou, on jí byl věrným přítelem a manželem. Bez Joy bychom možná neměli Lewisovy perly jako Dokud nemáme tvář, Čtyři lásky nebo Svědectví o zármutku. Při čtení jejího životního příběhu jsem se nesetkala s tím, co jsem očekávala, ale mohla jsem zase z jiné perspektivy nahlédnout do života C. S. Lewise. To a také neuvěřitelně plynulý narativ (přestože se jednalo o biografii), jsou dva důvody, proč knihu doporučím i dál. 🙂