Vstoupili jsme do nového roku a dostali jsme šanci na nový začátek. Spousta lidí si v tomhle období dává novoroční předsevzetí. Já se vám s něčím přiznám: Nesnáším předsevzetí. Stávalo se mi to každý rok: Řekla jsem si, chci se víc hýbat. Chci přečíst víc knížek. Chci hlouběji studovat Bibli. Chci se častěji modlit s ostatními. Chci v tomto roce ušetřit.
A vždycky, vždycky jsem se sama v sobě zklamala. Ta očekávání, co jsem na sebe měla, byla tak velká, že jsem je nebyla schopná naplnit a tak jsem v průběhu února ztratila motivaci, v březnu jsem byla znechucená svou neschopností a než přišel červen, bylo mi to tak nějak jedno.
Nemůžu tomu ale utéct. Asi to je tak nějak v nás lidech, využívat toho nového začátku k utvoření určité bilance toho, co bylo a naplánovat si, co bude a jak by to mohlo být lépe.
Americký kazatel Jonathan Edwards taková křesťanská předsevzetí sepsal do pouhých sedmdesáti položek.[1] To docela jde ne? Celý rok si musel hlídat jen těchto sedmdesát věcí! Byl to prostě fajer…
Už asi třetím rokem se o takovou bilanci na konci roku snažím – říct si, co se mi povedlo, co jsem se naučila a co třeba úplně nebylo tak docela dobré nebo kde mám rezervy. No a tam plynule navazuje tendence předsevzít si, že bych něco mohla dělat lépe v roce následujícím. Pro sebe to tedy nenazývám předsevzetími, ale rezervami. 😀 Ale v podstatě je to to samé.
Ke konci loňského roku jsem svou bilanci tedy vzala z gruntu a položila jsem se některé těžké otázky: Podle čeho chci žít svůj život? Čemu dovolím, aby to bylo hybnou silou v mém životě? Co je pro mě důležité a na čem stojím?
Jako křesťané máme tu velikou výhodu, že křesťanství spoustu těchto otázek zodpovídá. Říkám tomu takový balíček hodnot, který nově obrácený křesťan dostane do náruče, stačí ho jen rozbalit, obléct a hotovo 😀 ne, je to trochu složitější. I když křesťanství hodně hodnot člověku dává, každý si trochu musíme přebrat jeho obsah, jednotlivé hodnoty uchopit, prohlédnout a aplikovat ve svém životě…
A v tomto stádiu zkoumání vlastních hodnot jsem byla právě na konci minulého roku, když jsem uchopila do rukou tři hodnoty z tohoto balíčku: MILOST, MILOSRDENSTVÍ a LASKAVOST.[2]
Pro některé z vás jsou to slova, pojmy, pro jiné je to prozkoumávaná oblast a pro další jsou to aktivně žité hodnoty. Já bych nechtěla zůstat jen v pojmech, ale chtěla bych tyto tři hodnoty s vámi dnes prozkoumat. Nejdříve si ale vyjasníme pojmy.
Upřesnění pojmů
V Bibli se setkáváme s výrazy Milost, Milosrdenství a Laskavost často v podobném kontextu. Problém je, že hebrejské a řecké ekvivalenty těchto slov se velmi často dají přeložit téměř kterýmkoli z nich – přičemž k hlavní záměně dochází hlavně mezi milostí a milosrdenstvím, laskavost už je často chápána jako slovo o sekulárním významu.
Milost – hebrejský výraz lze přeložit i jako milosrdenství, laskavost, je to nezasloužená přízeň, nezasloužené prominutí (trestu), milost se k nám projevuje v tom, že nám Bůh umožnil cestu zpátky k němu skrze oběť svého syna. Reakcí na milost je naše víra a pokání, přičemž nám Bůh ze své milosti dává nové srdce.
Milosrdenství – hebrejský výraz hesed se překládá jako milosrdenství, ale jsou mu příbuzné i překlady jako dobrota, věrná láska, zbožnost, solidárnost. Významově zasahuje i do milosti a laskavosti.
Pokud bychom hledali definici milosrdenství ve Starém zákoně, Nový Biblický slovník říká, že je to Stálá, trvalá Boží neochota umýt si ruce nad vzpurným lidem. V Novém zákoně se s milosrdenstvím setkáváme často jako s doporučením – Ježíš byl často „hnut milosrdenstvím“ a vyzývá nás, abychom byli „milosrdní jako náš nebeský Otec je milosrdný“ (L 6,36). Křesťané si podle Koloským 3,12 mají obléknout „milosrdný soucit“.
Laskavost – být pozorný vůči druhým a všímat si jejich potřeb. Je to vnímání hodnoty každého člověka, jehož potkáváme. Laskavost může být mnohem prostší a mnohem účinnější, než si uvědomujeme.[3]
Můžeme tedy vidět, že tyhle tři pojmy se dost překrývají, hlavně díky překladům a kontextu, ve kterém se vyskytují. Já bych dnes chtěla mluvit hlavně o milosti a milosrdenství z hlediska laskavosti – – jako o laskavosti v našem každodenním životě.
Myslím, že nejlepší způsob, jak se přiblížit významu těchto slov je v Ježíšově příběhu o Milosrdném Samařanovi. Podívejme se na něj spolu.
Milosrdný Samařan
Lukáš 10,25-37
Jeden z učitelů zákona chtěl přivést Ježíše do úzkých a zeptal se ho: „Mistře, co mám dělat, abych si zajistil věčný život?“
Ježíš mu odpověděl otázkou: „Co o tom říká Mojžíšův zákon? Co tam čteš?“
Muž na to uvedl slova ze zákona: „Miluj Pána Boha z celého srdce, z celé duše, vší silou a celým rozumem a svého bližního miluj tak, jako miluješ sebe.“
„Správně,“ řekl Ježíš,“řiď se podle toho a přijdeš do nebe.“
Učitel zákona se však nechtěl tak lehce vzdát, a proto se ještě zeptal.“Ale kdo je můj bližní?“
Na to mu Ježíš vyprávěl následující příběh: „Jeden muž se vydal z Jeruzaléma do Jericha. Cestou ho přepadli lupiči, okradli, zbili a polomrtvého nechali ležet.
Šel kolem kněz, uviděl zraněného, ale vyhnul se mu.
I jeden chrámový sluha šel okolo, ale ani ten mu neposkytl pomoc.
Nakonec přišel jeden muž ze Samaří. Když uviděl zraněného, bylo mu ho líto.
Zapomněl na starou nenávist mezi Židy a Samařany, ošetřil přepadeného a ovázal mu rány. Pak ho posadil na svého mezka, zavezl do hostince a tam o něho pečoval.
Druhého dne dal hostinskému dva stříbrňáky s prosbou: ‚Věnuj mu potřebnou péči, a kdyby tě to stálo víc, než jsem ti dal, vyrovnám se s tebou, až pojedu zpátky.'“
„Co myslíš,“ zeptal se Ježíš,“který z těch tří se zachoval k tomu přepadenému jako bližní?“
Učitel zákona odpověděl: „Ten, který mu pomohl.“ Ježíš na to řekl: „Jdi a jednej také tak.“
Tento příběh k lidem doby, ve které byl prve vyprávěn, mluvil na několika rovinách.
Jednak je třeba si připomenout, že Samařané byli židy pohrdáni, protože to byla v Izraeli „náplava“, která ještě k tomu upravila jejich židovské uctívání a uctívali jejich Boha na jiném místě než v chrámě. Celé to má původ v historii a složitých vztazích mezi severním a jižním královstvím Izraele. Přesto ale Ježíš v tomto příběhu Samařana ukazuje jako nejlaskavějšího ze všech – ani kněz, ani chrámový sluha, lidé, kteří se Božím věcem pohybovali co nejblíž, nebyli dost milosrdní, NEBYLI DOST LASKAVÍ, aby pomohli zbitému člověku. Ale ten divný Samařan, ta náplava, ten člověk pochybného náboženství a hodnot, se nad tím zbitým slitoval, pomohl mu a postaral se o něj.
Druhá klíčová věc v tomto příběhu je, že původní otázka učitele zákona zněla: Kdo je můj bližní? Chtěl si vytřídit lidi, vůči kterým se může chovat s láskou a ke kterým už nemusí. Ale Ježíš v závěru příběhu otázku obrací do jiné roviny: Kdo byl bližní tomu, kdo to potřeboval? Je to taková typická pastorační výzva pro křesťana: Ty buď bližním všem. Neřeš, kdo je hoden tvojí lásky a laskavosti a kdo už ne. Buď připraven být bližním. Buď připraven být laskavým.
K čemu to celé směřuje? Kolem vánoc jsme teď mohli zažívat dobu, kdy jsou lidé tak nějak rozněžnění a mají touhu dávat a zvát lidi k sobě a tak všeobecně se trochu rozdávat…v půlce měsíce se to pak trochu přehoupne do protipólu, protože už se blíží vánoce a práce je stále hodně…ale pak o svátcích je povětšinou zase ta atmosféra klidu. Obchodní domy toho využívají a poskytnou vám x možností obdarovat nějakou charitu ať už obnosem, potravinami nebo hračkami. A všechno je to tak krásné. A já bych si přála jenom jednu věc: aby to tak bylo pořád.
Abychom pořád mysleli na charity a děti bez rodičů.
Abychom pořád viděli jeden druhého jako lidi, kteří jsou hodní naší laskavosti.
Abychom po celý rok otevírali dveře svých domovů lidem známým i méně známým.
Abychom byli stále připraveni prokazovat jeden druhému laskavost.
Koloským 3,12 nás vyzývá:
Proto se jako Boží vyvolení, svatí a milovaní oblečte niterným soucitem, laskavostí, pokorou, mírností a trpělivostí.
Co ale znamená, obléct si laskavost? Gary Chapman v knize Láska jako životní styl o laskavosti píše jako o jednání, které neočekává to samé nazpátek.
Laskavost je dar, který druhému dávám bez očekávání toho, že ke mně bude také laskavý. Znamená to nic nechtít zpět, investovat se a co víc: být laskavý i když to druhý odmítá!
Tím, že apoštol Pavel přirovnává výbavu těmito postoji k oblékání znamená, že je potřebujeme každý den. A tak jako si každý den ráno oblékáte tričko a kalhoty, nebo halenku a sukni, tak nás Bible vyzývá k tomu, abychom mysleli i na to, čím jiným se musíme vybavit do nového dne.
Stát se inherentně laskavým nejde přes noc. Je to běh na dlouhou trať. Psycholog a známý spisovatel Gary Chapman říká, že prvním krokem je touha být laskavý. Laskavost nejdříve pouštíme do svého myšlení o sobě samých, o druhých lidech. Pak se snažíme, aby laskavost vstoupila i do způsobu, jakým mluvíme. A pak ji aplikujeme ve svém jednání s lidmi.
Jde to ale jenom tak? Já osobně v těchto případech, kdy se snažím chovat se lépe nebo být lepší – jako třeba při plnění svých novoročních předsevzetí – se často sama v sobě zklamu. Nejde mi to utáhnout svou vůlí. A ne nadarmo je laskavost zmíněna i mezi ovocem ducha. Když Pavel píše, že máme oblékat všechny tyto krásné a ctnostné věci, nemyslí tím jinak, než modlitbou. Jen Bůh nám může pomoci proměnit naše přemýšlení, mluvení i jednání směrem k laskavosti.
I projevená laskavost lidi proměňuje. Nejen vás, kteří se snažíte být laskaví, ale dnes to prostě není tak běžné, být ke svému okolí milý a laskavý. Proto obyčejné skutky laskavosti lidi šokují a proměňují. Jako příklad takového laskavého jednání bych vám chtěla říct svou příhodu.
Osobní příběh závěrem
Chtěla bych uzavřít příběhem, který se mě v poslední době nejvíc dotkl. Nestává se mi to často, ale vyrazila jsem na procházku s dětmi nepřipravená – bez bund a deštníku. Bylo jaro a my jsme vyšli dál než jsme měli a chytli jsme déšť. Byl to takový ten jarní deštík, co skoro nevidíte, ale durch vás promočí a pak vás ofoukne a pak čtrnáct dní řešíte rýmu. Šli jsme do obchodu a kus nám ještě zbýval, tak jsem Emmu strčila do kočárku, Edu do nosítka a šli jsme.
Najednou kolem mě projela na kole jedna sestra z tohoto sboru. Zabrzdila, aby nás pozdravila a celkem rychle zhodnotila situaci: Potřebujeme deštník. Jenomže já jsem si od ní nechtěla vzít deštník. Jednak tam byla moje hrdost – když už jsem se špatně připravila, tak už si nějak poradím. Jednak jsem jí nechtěla přidělávat starosti s půjčením deštníku. No prostě jsem ji odmítla. Rozloučili jsme se a já jsem si se sílícím deštěm nadávala, jak jsem mohla být tak hloupá. Došli jsme do obchodu a celou dobu jsem přemýšlela, jak se dostaneme domů. V duchu jsem počítala, jak dlouho budu nemocná já a děti. A postěžovala jsem si Bohu na to počasí.
V tu chvíli se vedle mě objevila tato sestra znova. A teď pozor – moje hrdost se opět vztyčila a byla odhodlaná o deštník nepoprosit. Jakou milost se mnou musel Bůh mít, protože této sestře dal do úst slova (parafrázuji): „Hele a fakt nechceš půjčit ten deštník?“
Je to hrozná maličkost, dámy a pánové. Ale já můžu s jistotou říct, že mi tahle žena změnila život, protože ve správnou chvíli na správném místě řekla, co měla a ukázala mi, co to znamená být laskavý.
Proto mojí závěrečnou výzvou budiž slova z listu Koloským:
- Proto se jako Boží vyvolení, svatí a milovaní oblečte niterným soucitem, laskavostí, pokorou, mírností a trpělivostí.
Pojďme si dát společně novoroční předsevzetí pro rok 2020: Buďme laskaví!
[1] K tomu zajímavý článek zde: https://mamabearapologetics.com/mba01414-edwards-resolutions-pt2/jonathan-edwards-resolutions-beat-up-fb/
[2] Název knihy Láska jako životní styl od Garyho Chapmana byl inspirací pro název tohoto kázání.
[3] Čerpám z Nového Biblického slovníku, hesla Milosrdenství, Milost