Zamyšlení z období hlubokého lockdownu.
Dcerka: O poznání pravé cesty k spasení
Dostal se mi do ruky krásný kousek z pera Mistra Jana Husa, který mladým dívkám přibližuje cestu ke spasení. Pro její náboženský a etický náboj jsem ji samozřejmě nemohla jen tak přehlédnout, takže jsem ji během pár minut slupla jako malinu.
Co mě zaujalo? Že na světě není NIC nového. My teď s dorostem procházíme témata z knihy Lži, kterým věří mladé ženy, takže mě překvapilo, že toto téma bylo zpracováno už v 15. století. Mistr Jan Hus krátkou knížku pro dívky, která mluví o tom, jaké lži nám ďábel může podsouvat. Tady je shrnutí:
- Bůh člověka předurčil k zatracení, takže se to musí stát – k čemu tedy je hledat spasení?
- Bůh se nemůže zříci své spravedlnosti a Boží spravedlnost chce, aby byl potrestán i ten nejmenší hřích – proto budeš zatracená!
- Říkáš, že činíš pokání, ale přitom to nemyslíš upřímně a tak ti to Bůh neodpustí.
- Užívej si života, jsi mladá, máš spoustu času na to litovat svých hříchů později.
- Určitě budeš spasená, jenom si žij, jak chceš.
- Jak to máš těžké, že musíš dodržovat všechna ta pravidla, která Bůh ustanovil!
Mistr Jan pak dává tři tipy, jak se takovým lžím ubránit:
- Člověk musí především znát sám sebe a svoje omezení (hříšnou přirozenost, která tíhne ke špatnému, ale také Boží milost, která ho od hříchu osvobozuje)
- Musí být proměňován vírou, nadějí a láskou, vybaven Písmem, kterým se může bránit ďáblu
- Pilně vykonávat službu Bohu – jednak skrze modlitbu a jednak skrze to, co je jeho úkolem…a taky nebýt v tom nikdy sám. Pokud mu ďábel některou ze lží podsouvá, měl by najít pomoc u přátel nebo vedoucích z církve.
Taky se mi líbilo, jak Jan Hus pracuje s pojetím duše jako Božího chrámu, kdy analogii vidí v tom, že duše je:
-místem modlitby
-obětuje se v ní vzácná oběť – mysl pokorná a duch zkroušený
-oltář, na němž se Kristus obětuje…ten oltář je živá víra a oheň, který nezhasíná, je láska k Bohu
-je v ní zapsána naše podobnost s Bohem
-Bůh v ní přebývá svou milostí a je v ní radši než ve všech chrámech, klášterech a kaplích
Na závěr citát, který mě velmi oslovil:
„…viz prospěch svůj v dobrém a raduj se; spatři nedostatek a pokoř se.“
(Vybrané citace byly jazykově upraveny, případně parafrázovány.)
Apologetics and the Christian Imagination
Holly Ordway si mě získala už autobiografií Not God’s Type, takže tahle se dostala automaticky na seznam. Holly je totiž hrozně zajímavá. Byla závodní šermířkou a uvěřila skrze několik rozhovorů a hodně přemýšlení. Pak hledala své místo v církvi a usadila se v katolické. Protože se pohybuje v kruzích křesťanských apologetů, nejvhodnějším místem je pro ni místo profesorky Anglického jazyka na Houston Baptist University.
V několika prvních kapitolách hovoří o naší post-křesťanské době. Jak málokoho vlastně zajímá, co chceme říct. Jak slova přicházejí o jejich minulý význam a tedy apologeta, pokud chce s kýmkoli hovořit, musí se ujistit, že základní pojmy chápe druhá strana stejně (aby se jeden nebavil o voze a druhý o koze). Ordway cituje Barfielda: „Of all devices for dragooning the human spirit, the least clumsy is to procure its abortion in the womb of language,“ a hezky to ilustruje na pojmu manželství. Katolická církev manželství definuje jako svazek muže a ženy, který je uzavřen se svolením obou stran, je charakterizován věrností, nerozlučností a otevřeností k životu. Nicméně dnes se mimo církev definice manželství posouvá spíše k ‚společensky uznanému vztahu dvou lidí, který je založen na jejich emocionálním propojení‘. Pak se opravdu může zdát, že zastánci tradičního manželství neoprávněně upírají některým skupinám tento status a preferování heterosexuálního sňatku může opravdu vypadat jako předsudek.
A ačkoli to zdaleka není všechno, co mě v téhle publikaci zaujalo, moje pozornost se samozřejmě nejvíc upínala k její představě o roli imaginace. Přestože největší část obsahu věnuje literatuře, líbí se mi, že imaginativní formy apologetiky vidí i v hudbě, umění, ba i architektuře! Její stručný rozbor architektonických prvků katedrál a imaginativních prvků katolické liturgie je opravdu osvěžující. Tento oddíl nakonec shrnuje slovy, které platí pro imaginativní apologetiku obecně:
The sceptic is enabled to take a step inside, literally or figuratively, and to be involved in some way with this beauty.It may well speak to the longings of his heart: saying ‚Look, here you will find what you seek.‘ Or it may unsettle him, provoke him to questioning and wondering.‘
Holly píše svižně a čtivě, plynule a srozumitelně. Pokud vím, v současnosti pracuje na knize, která propojuje imaginaci a katechismus. Snad nemusím ani psát, že se těším jak malá.
Further Up & Further In: Understanding Narnia
Vytoužená kniha mi přiletěla do Kindlu jako dárek k narozeninám, takže jsem s ní oslavila úspěšný konec zkouškového období…asi tři překrásné dny, kdy jsem nemusela dělat nic do školy a jen tak si číst…ne, že by tohle nebylo do školy.
Joseph Pearce mě zaujal už když jsem četla Sample knihy (a pak čekala úmorných několik měsíců, než někdo z mých příbuzných pochopí narážky a knihu mi koupí :D). Hned z kraje knihy mistrně ukazuje, jaký rozdíl je mezi tím, když je někdo dětinský (childish) a tím, když se někdo na svět dívá jako dítě (childlike). Je přesvědčen, že člověk by měl příběhy číst jako dospělý, který, pokud je opravdu upřímný, kritický a pokorný, nahlíží je jako dítě a tedy z nich tím víc může mít (naproti tomu pyšný a dětinský dospělý se připravuje o celistvost příběhu a tu jeho stránku, která se jej může dotýkat, může jej přetvářet).
Pearce také asi zatím nejsrozumitelněji vysvětluje otázku alegorie v Letopisech. Jde k jádru významu slova (allos=jiný, agoria=mluvení)…tedy že původní význam slova alegorie označuje, že jedna věc hovoří o druhé: „Podobenství jsou alegorie v tom smyslu, že jsou jednou věcí (fiktivní příběh) a hovoří o jiné (morální poučení)“. Pearce rozlišuje jakousi hrubou alegorii (crude allegory – the sort of allegory that employs personified abstractions), která je tou alegorií, kterou Lewis popisuje v Alegorii lásky, kterou užívá v Poutníkově návratu a od které, stejně jako Tolkien, distancuje své nejpopulárnější dílo. A je pravda, že Letopisy nejsou alegorií v tomto smyslu; i když nám Aslan Krista připomíná, není personifikací jako postavy v Bunyanově Cestě poutníka. Tolkien sám snad toto měl toto rozlišení různých pojetí alegorie, když v předmluvě druhého vydání LOTR říká, že nesnáší alegorii, zatímco v soukromé korespondenci říká, že LOTR alegorií je.
Pearce pak mistrně sleduje biblické, etické, apologetické a teologické motivy v jednotlivých knihách Letopisů, že pro někoho, kdo Letopisy miluje, je slast to číst. Všímá si různých aspektů, které dává do kontextu s Lewisovými názory a životními situacemi…prostě bomba. Oproti jiným knihám, které jsem tu v posledních měsících komentovala, je toto opravdu oddechovka – doporučuji jako balkónovou četbu na teplé jarní večery. 🙂