ČTENÍ: SKUTKY 17,16-34
Zatím na ně Pavel v Athénách čekal; když shledal, kolik modlářství je v tom městě, velmi ho to znepokojovalo. 17 Proto mluvil v synagóze se židy a s pohany, kteří uvěřili v jediného Boha; a každý den hovořil i na náměstí s lidmi, kteří tam právě byli. 18 Rozmlouvali s ním i někteří epikurejští a stoičtí filosofové. Jedni se ptali: „Co nám to chce ten nedovzdělanec vykládat?“ Druzí říkali: „Zdá se, že nás chce získat pro cizí božstva.“ Tak soudili, protože Pavel kázal o Ježíšovi a o zmrtvýchvstání. 19 Pak ho vzali s sebou, dovedli na Areopag a tam mu položili otázku: „Rádi bychom se dověděli, jaké je to tvé nové učení, které šíříš. 20 Vždyť to, co nám vykládáš, zní velice podivně. Chceme se tedy dovědět, co to je.“ 21 Všichni Athéňané i cizinci, kteří tam pobývají, ničemu totiž nevěnují tolik času jako tomu, že vykládají a poslouchají něco nového. 22 Pavel se tedy postavil doprostřed shromáždění na Areopagu a promluvil: „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. 23 Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji: 24 Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, 25 ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. 26 On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. 27 Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. 28 ‚Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme,‘ jak to říkají i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘ 29 Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem. 30 Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu. 31 Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“ 32 Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“ 33 A tak Pavel od nich odešel. 34 Někteří se však k němu připojili a uvěřili; mezi nimi byl i Dionysios z Areopagu, žena jménem Damaris a s nimi ještě jiní.
Poslední dobou se často vracím ke své oblíbené pasáži v sedmnácté kapitole Skutků, kde nám autor knihy Skutků vypráví střetnutí apoštola Pavla s řeckými filosofy. Moc se mi ta pasáž líbí, protože ukazuje apoštola Pavla v trochu jiné situaci, než jak jej známe z jiných pasáží v Písmu. Jeho hlavní službou je služba Židům – všimněte si, že když Pavel přišel do nějakého města, nejprve šel do synagogy. Bylo pro něj přirozené sdílet dobrou zprávu o Ježíši s těmi, kterých se to vlastně nejvíce týkalo, protože Mesiáše nejvíce očekávali. Potom, pokud jeho službu v místní synagoze nepřijali, našel si Pavel jiné místo, kde by se scházel s těmi, kdo dobré zprávě uvěřili. Už na začátku 17. kapitoly Skutků čteme, že v Tesalonice přesně takto sloužil:
Pavel jako obvykle přišel do jejich shromáždění a po tři soboty k nim mluvil, 3 vykládal Písmo a dokazoval, že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých. „A ten Mesiáš,“ řekl Pavel, „je Ježíš, kterého já vám zvěstuji.“ Někteří v Tesalonice uvěřili a v Beroji dokonce byli tak nadšení, že každý den studovali Písmo, jestli to je opravdu tak, jak říká Pavel.
V Tesalonice ale byla i velká část Židů, která k němu cítila tak hlubokou nenávist, že jej nejen vyštípala z Tesaloniky, ale vypravili se za ním až do Beroji, aby tam “podněcovali a pobuřovali lid” (v.13). Pavel kvůli nim musel odejít i z Beroji a zamířil do Atén. Silas a Timoteus zůstali v Beroji, snad aby celou situaci uklidnili a ujistili se, že Berojští jsou dobře informovaní o evangeliu a nenechají se naštvanými Židy strhnout.
Po takové zkušenosti se tedy Pavel nachází v Aténách a je sám. Svůj doprovod poslal za Timoteem a Silasem se zprávou, aby se k němu v Aténách připojili. Dochází ke zdánlivému mezidobí na Pavlově misijní cestě, kdy by si Pavel mohl po nepříjemné zkušenosti v Tesalonice a Beroji odpočinout a počkat na své spolupracovníky, než se pustí do další práce.
Ale to by nesměl mít takový zápal pro evangelium. Pavel si Atény prohlédl a viděl, že je to město plné modlářství. Nevím, co si pod pojmem modlářství představujete, já si ale vždy musím připomenout, že nešlo jen o to, že by měli atéňané spoustu dekorativních sošek bůžků, jako se například dnes dají koupit líbivé sošky buddhy. Tehdejší kulty byly spojené s velkým byznysem, ke kterému patřily i dekorativní sošky, samozřejmě – resp. sošky k domácímu uctívání, byly s ním ale spojené i trhy s obětními produkty, masem, obilovinami…k uctívání některých bohů patřila i chrámová prostituce. A Řekové měli těch bohů opravdu hodně.
Pavel se hned dal do práce a šel do místní synagogy – ačkoli byly atény pohanstvím přímo prorostlé, přesto tam židovská synagoga byla – a nevypadalo to, že by židé v aténách nějak výrazně proti pohanství vystupovali. Pavel proto nepůsobil jen v synagoze, ale vydal se i na místním tržišti – středobod kulturního dění – a mluvil i s místními – nejen židy, ale i řeky, které tam potkal. Bylo to místo, kde se pohybovali i tehdejší filosofové, konkrétně epikurejci a stoikové.
Epikurejští byli jako dnešní agnostici nebo deisté. Podle nich by mohl Bůh nebo bohové existovat, ale pokud ano, je někde daleko a nezajímá se o dění na zemi. Stoikové byli pantheisté – Bůh je všechno a ve všem. Mimo tyto filosofické skupiny pak pravděpodobně Pavel mluvil s běžnými lidmi, kteří praktikovali pohanské náboženství, založené na naklonění si různých božstev ke svým záměrům a snahu nerozhněvat si jiné.
Vidíme tedy, že Pavel mluvil s lidmi, kteří měli velmi narušenou představu o Bohu. Letos jsem na VOŠMT učila kurz Bůh a andělé a spolu se studenty jsme si několikrát opakovali, že je důležité, jakou představu o Bohu – nebo možná lépe řečeno jaké poznání o Bohu člověk má, protože to ovlivňuje způsob, jakým k Bohu přistupuje. Pokud si budu myslet, že Bůh je neúprosný tyran, nepůjdu k němu prosit o odpuštění. Pokud si budu myslet, že Bůh je automat na modlitby, nebudu usilovat o osobní vztah s ním. Pokud si budu myslet, že je unavený, krátkozraký, starý muž na obláčku kdesi daleko, nebudu jej považovat za Panovníka nad svým životem. A to je škoda, protože Bible nám vykresluje obraz toho, že Bůh je s námi, miluje nás a aktivně se zapojuje do našich životů – vychovává nás a vždy pro nás má otevřenou náruč. Pokud tedy někdo vidí Boha jinak než jak jej popisuje Bible, o mnohé se ochuzuje. Proto se Pavel s takovou horlivostí pouští do rozhovorů s těmito lidmi na aténském tržišti.
Zdá se, že Pavla úplně nepochopili, někteří si mysleli, že jim představuje novou dvojici bohů – Ježíše a Anastázi, protože řecké slovo pro vzkříšení, anastasis, bylo v Řecku používáno jako ženské jméno. Proto jedni říkají: “Zdá se, že nás chce získat pro cizí božstva.”
Dovedli si ho tedy před radu Areopágu – jakési sdružení vybraných vznešených filosofů, kteří si ho měli vyslechnout a vyjádřit se k tomu, jestli to, co říká, může být pravda.
Filosofie byla pro mnoho vznešených Řeků životním stylem a brali ji moc vážně. Pokud se k něčemu filosoficky přikláněli, také od sebe navzájem očekávali, že tak budou i žít. Pokud tedy někdo přišel s novou filosofií, potřebovali to zpracovat, aby mohli dál žít podle svého nebo – velmi zřídka – přiklonit se k něčemu jinému a začít žít podle toho. Pro všechny šlo tedy o hodně.
Dali Pavlovi prostor a on přednáší jeden z nejpropracovanějších monologů, které ve Skutcích nacházíme. Struktura Pavlova projevu je velmi dobře promyšlená. Pavel začíná uctivě, ale hned v úvodní části si do atéňanů trochu rýpl, říká jim, že jsou velmi horliví v uctívání božstev, ale jednoho vlastně neuctívají úplně správně – toho neznámého Boha.
Byl to oltář, který stál v aténách od doby, kdy při jakési morové ráně, kterou ne a ne jiné božstvo zastavit postavili oltář neznámému bohu a morová rána ustala.
„Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. 23 Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji:
Apoštol Pavel si je velmi dobře vědom toho, že představa, kterou mají atéňané o Bohu je velmi narušená. Uctívají tolik různých bohů a jejich náboženství je velmi nemorální, jejich bohové sami nejsou zrovna počestní. Pavel musel od základu zrekonstruovat jejich pohled na Boha. Proto začíná něčím, co znají – neznámým Bohem, který je zachránil v čase nouze. Tento Bůh naštěstí v řeckém pantheonu bohů nemá vypracovanou mytologii – příběhy o tom, co všechno nemravného udělal, takže Pavel začíná s něčím, co posluchači znají, ale s čistým štítem.
Pokračuje následovně:
24 Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, 25 ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní.
Pavel poukazuje na to, jak jiný a svrchovaný je tento Bůh, kterého sice uctívají, ale ne dobře – v řečtině je slovo, které naznačuje, že je uctívají “bez poznání”, jeden by řekl “ignorantsky” – pokud by jej totiž znali, věděli by, že jemu patří veškerá úcta. Je sice hezké, že mu udělali oltář, ale jemu o to vlastně vůbec nejde. Nejenom to, Pavel jasně ukazuje deistickým a pantheistickým filosofům, že Bůh je stvořitelem a učinitelem všeho – pánem nebe i země a není vázaný na chrámovou službu lidí.
26 On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. 27 Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko.
Apoštol Pavel pokračuje argumentací tím, že Boha je možné nalézt, pokud jej člověk hledá. Tato část možná některým z vás připomíná verš z Římanům, 1. kapitoly, kde Pavel píše: Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. 20 Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. (Ř 1,19-20)
Toto univerzální zjevení, které Bůh vložil do celého stvoření je i jeho aténským posluchačům stále na očích, pokud by tedy upřímně přemýšleli o jeho díle, zbavili se pokřivených představ Boha, mohli by jej nalézt.
Athéňané také musí vědět, že Bůh není daleko – jak by si mysleli deističtí epikurejští; ani není vším kolem nás, jak by si mysleli panteističtí stoikové. Bůh nám není daleko ne tolik ve smyslu vzdálenosti, jako spíš ve smyslu vztahu – Bůh je nám tak blízko, že je možné s ním mít vztah.
28 ‚Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme,‘ jak to říkají i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘ 29 Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem. 30 Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu.
A tady přichází to, co mě fascinuje – místo, aby citoval z Písem SZ, což by určitě udělal, kdyby mluvil k Židům (vzpomeňme si na Berojské, kteří Písma v návaznosti na Pavlovu řeč zkoumali, jestli to je opravdu tak, jak říká), tak když stojí před řeckými filosofy, cituje Pavel na podporu svých argumentů pohanské BÁSNÍKY Epimenida a Arata (v. 28).
Existují záznamy veřejných promluv řeckých filosofů a řečníků, které ukazují, že Řekové své básníky brali tak vážně, že je ve svých řečích citovali tak hojně, jako židé citovali Tóru. Pavel se tedy očividně tomuto trendu přizpůsobuje a používá argumentů, které jsou pro řeky srozumitelné.
Pavel ale dělá nejen tohle – on necituje jen tak ledajakou báseň, ale cituje báseň Arata, která popisuje nejvyššího Boha ne jako nemorálního šéfa řeckého pantheonu, ale jako svrchovanou bytost.
31 Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“
Velké finále Pavlovy řeči, která od “neznámého Boha” došla až k Ježíši Kristu jeho posluchače rozladila. Ačkoli po obsahov stránce nemůžeme Pavlovi nic vytknout, v průběhu své řeči Pavel dělá jemné narážky na postoje stoiků a epikurejců a oni potud poslouchají, protože Pavel mluví dobře. V 29. verši ale narážíme na zlom, kde Pavel zřetelně přechází do základních motivů evangelia – lidská hříšnost a oddělení od Boha, nabídka obrácení a odpuštění a budoucího vzkříšení.
Jakmile zmínil vzkříšení, své posluchače “ztratil”. Proč?
Epikurejci ve vzkříšení nevěřili – duše podle nich byla materiální stejně jako tělo – a umírala spolu s ním. Stoikové věřili, že duše je po smrti absorbována do Boha, nemohli si ale představit vzkříšení těla. Pavlův proslov tím tedy skončil, jedni se mu vysmáli a druzí mu řekli, že si ho třeba poslechnou nekdy jindy.
Pak ale nás verš 34 informuje: Někteří se však k němu připojili a uvěřili; mezi nimi byl i Dionysios z Areopagu, žena jménem Damaris a s nimi ještě jiní.
Pavlův výstup na Areopágu někteří hodnotí jako fiasko. Přece se mu tam vysmáli! Obrátila se mu jenom nějaká hrstečka lidí! To je nějaký evangelizační úspěch?
Vypravěč ale finále Pavlovy řeči nijak citově nezabarvuje, prostě popisuje, co se stalo. Někteří se posmívali, někteří zdvořile odmítli a jiní se připojili a uvěřili. Právě pro tento pragmatický konec mnozí nepovažují Pavlovu promluvu na Areopágu za následováníhodnou, já jsem ale přesvědčena, že právě dnes k nám Pavlův příběh může hovořit – možná lépe než k předchozím generacím křesťanů, které je ve Skutcích četly. Mám pro to několik důvodů, zmíním tři.
- Tehdejší Řecká společnost je podobná té naší. Nesetkáváme se dnes s polyteismem praktikovaným v ulicích města, lidé ale mají mnoho bohů, které uctívají. Pro někoho jsou to peníze, úspěch, pro jiného děti, pro dalšího štěstí a pohodlí nebo zdraví. Bohem se člověku může stát kariéra, prestiž, image. Ovšem rovněž jsou kolem nás lidé, kteří se přiklání k novopohanství nebo uctívání andělů.
Filosoficky nejsme možná tak důslední jako řekové, ale také má dnešní společnost určité pomyslné náměstí, či tržiště, na kterém si lidé vybírají, co bude jejich životním přesvědčením. Stejně jako tehdy se náš svět vyznačuje pluralismem, ve kterém je mnoho lidí chyceno jako v síti – máme tolik možností na výběr, čemu věřit! Zároveň je dnes velký důraz na názor odborníků. Ráda si představuji Pavlovo posouzení před radou Areopágu jako snahu rozpoznat, jestli je Pavel dostatečný odborník na to, aby lidem hovořil do života. Bylo to trochu jako kdybyste dnes vzali nějakého odborníka na epidemie, postavili ho před kolegium profesorů aby posoudili, jestli se daný člověk může vyjadřovat ke covidu.
Možná, že kdybychom to tak v dnešní době dělali, vyjadřovalo by se ke covidu mnohem méně lidí :))
2) Dnes více než se židy sdílíme evangelium s lidmi bezbožnými nebo s lidmi, kteří neznají Písmo. Tudíž se nám Pavlova zkušenost velmi hodí. Můžeme si z ní vzít příklad v tom, jak Pavel bryskně používá řeckých básníků, aby řekům přiblížil biblické koncepty. Když dnešnímu ateistovi řeknete, věřím Bohu, protože to a to o něm říká Bible, může vám říct: “No a co? Já nevěřím, že Bible je Slovo Boží.” A váš základ pro argumentaci se rychle zbortí. Pavel ale toto předvídal a neuvěřitelně jemně se svým posluchačům přizpůsobil. I my dnes, pokud sdílíme s lidmi evangelium, musíme přemýšlet, jak nejlépe je předat, aby je oni mohli pochopit.
3) Dnes více než jindy zažíváme odmítnutí a evangelizační neúspěchy. Ačkoli nehodnotím Pavlův projev na areopágu jako neúspěšný, protože se někteří obrátili – a musíme říci, že v radě Areopágu seděli vážení a vlivní aténští občané, takže Pavlovým projevem jistě evangelizační práce v Aténách neskončila – oproti jiným záznamům ve Skutcích vidíme rozdíl. Například Petrovo kázání k prvním letnicím, o kterém jsem mluvila minule, bylo superúspěšné, obrátily se TISÍCE lidí. Pavlova řeč nebyla o nic horší, přesto ten výsledek byl jiný.
Církev prožila různá období a mezi nimi i velká probuzení. Tato probuzení často provazely zkušenosti, že se obracela celá pracoviště, poté, co se svými kolegy křesťan sdílel evangelium. Dnes nežijeme v takovém období – asi by každý z vás mohl vyprávět svou vlastní zkušenost se sdílením evangelia v dnešní společnosti. Lidé jsou opatrní, možná i nedůvěřiví. Nemám pochyb o tom, že i taková řeč, jako Pavlova, by dnes měla oproti probuzeneckým statistikám jen malý efekt. A proto jsem ráda, že i tento příběh v Bibli máme. Jsou místa, situace a období, kde prostě -lidově řečeno- pšenka nekvete. I přesto na takovém místě Pavel evangelium sdílel a i přesto se pár lidí obrátilo – to nám může být povzbuzením k tomu, abychom i my v našich prostředích sdíleli dobrou zprávu o Ježíši, protože záleží i na té hrstce, na těch jednotlivcích, jako byl na Areopágu třeba Dionysos nebo Damaris – oba autor Skutků zmiňuje jménem, protože to považoval za důležité. Jsou chvíle, kdy je důležitý počet (SK 2,41) a chvíle, kdy jsou důležité konkrétní osoby a jejich jména.
Závěr
Pavlova řeč před radou Areopágu mě vždy fascinovala. Nejprve Pavlova odvaha, stoupnout si před všechny ty filosofy a hájit svou víru! Ne každý by tohle zvládl! Pravda, Pavel byl nesmírně inteligentní a také kvalitně vzdělaný, takže se bát nemusel, přesto, ta situace se dala brát jako hrozba a on ji bral jako příležitost. Pak ta preciznost s jakou pracuje. Má tak málo prostoru a přesto řekne vše důležité. V mnohém nám jeho svědectví může být vzorem.
Když mluvíme s lidmi o Bohu, mohou mít o Bohu úplně jinou představu, než jakou máte vy. Naším úkolem, pokud chceme evangelium s lidmi sdílet správně, je naslouchat lidem – jaká je jejich představa Boha? Jak k ní přišli? Jaké životní zkušenosti vedly k tomu, že si daný člověk Boha takto představuje? Jak bylo ovlivněno ohledně Božího obrazu jeho myšlení ve škole? V jiných církvích?
Teprve když se otevřeme těmto diskusím, které jsou nám často nepříjemné, protože víme, že Bůh NENÍ takový, jak si ho lidé často představují – starý muž na obláčku, automat na modlitby, nezaujatý pozorovatel, berlička atp.
Teprve pak můžeme postupně odbourávat jejich špatnou představu a nahrazovat je jinou, tou správnou, biblickou. A někdy k tomu možná nebudeme moci použít Písmo jako pádný argument. Pak se můžeme dívat kolem sebe, co by tomu člověku mohlo lépe obraz Boha přiblížit – tak, jako Pavel, když použil jako argument text antických básníků? Mohl by to lépe pochopit na principu Neova sebeobětování v Matrixu? Nebo Gandalfova souboje s Balrogem? Nebo z poezie Vítězslava Nezvala? Kreativitě se meze nekladou, pokud je v souladu s biblickým zjevením 🙂