FERRER, Hillary. Mama Bear Apologetics: Guide to Sexuality [Kindle]. Eugene, OR: Harvest House Publishers, 2021 [cit. 2022-04-02]. ISBN 978-0-7369-8382-2.
Vše začalo podcastem, který už někdy od roku 2018/19 Hillary Ferrer, Lindsey Medenwaldt a Amy Davidson začaly publikovat spolu s blogem, na který dávaly příspěvky, které se do podcastu nehodily. Cílem bylo hovořit o tom, jak mohou rodiče vést své děti k víře – částečně také v reakci na velký odliv mládeže z křesťanských církví v důsledku sekulárně humanistických vlivů, kterým jsou vystaveni na vysokých školách. Důraz autorky kladou na výchovu k logickému myšlení, rozpoznávání špatných ideologií a vedení k blízkému vztahu s Bohem. Dnes už základní Mama Bear tým čítá víc jak tucet členek, stále vydávají podcast, blogové články a přednášejí po různých sborech v USA.
Autor
Hillary Ferrer coby hlavní iniciátorka Mama Bear Apologetics[1] se do vydávání knihy pustila už podruhé. Poprvé měla funkci editorky knihy, kterou psala s několika jinými autorkami. Zaměřovaly se v ní na různé překážky, které stojí mezi dospívajícími dětmi a jejich plné důvěře v pravdivost křesťanství. Formát první knihy byl osvěžující, protože téma, které Ferrer pro sebe a své kolegyně zvolila, bylo velmi komplexní, prospělo mu tedy, že bylo zpracováváno z několika různých perspektiv a kapitoly byly psány podle stejného vzoru („ROAR“), aby se informace z nich daly využít při výchově, vyučování, či katechezi (více o první knize v recenzi zde).
Obsah
V tomto druhém díle Ferrer spolupracuje s jinými autory pouze minimálně, což hodnotím jako jedno z mála negativ, které tato kniha má. Hillary Ferrer má osobitý a dost neformální styl vyjadřování, který se bohužel přenáší i do textu, což pro někoho může být zábavné, nicméně v mém případě se jednalo o rušivý prvek.
Hned v první části knihy zodpovídá dvě otázky, které udávají rámec následujícím kapitolám: (1) Jaký je biblický pohled na sex? a (2) Jaký je biblický pohled na manželství?
Poté se celkem obstojně potýká s vysvětlením teorie Queer, problematikou genderu a homosexuality, pornografie (a jak to všechno může souviset) rozebírá a napadá kurikulum Genderbread Person, podle kterého se v současnosti na mnoha amerických školách učí sexuální výchova a odhaluje nebezpečí „sex-pozitivity“.
Kapitola, která pro mě byla překvapením, se věnovala popisu problému Purity culture a tím, jak to církev nezvládla. Protože já sama jsem si v dospívání pořídila tzv. „čekací prstýnek“ a spolu s kamarádkou jsme složily slib podle vzoru hnutí True Love Waits, překvapil mě pohled autorky. Samozřejmě vychází z konkrétní zkušenosti, která je specifická pro hnutí True Love Waits v USA – vyčítá mu, že nebylo schopno reagovat na případné porušení čistoty (ztráta panenství se tak stala neodpustitelným hříchem) a tím vyprodukovalo spoustu sexuálně promiskuitních mladých, kteří věřili, že už před Bohem nemají šanci. Místo soustředění se na čistotu (purity) pak navrhuje spíše věnovat se celkové zdrženlivosti a mravnosti (chastity).
Závěrem autorka poznamenává, že každý člověk musí nést svůj kříž, pokud se týče sexuality. Pokládá ale otázku, jak může církev v tomto ohledu pomoci? Sama řešení neposkytuje, nechává čtenáře, aby otázku zvážil sám, ve svém kontextu.
Závěr
Službu Mama Bear Apologetics mám velmi ráda, jejich podcasty mi poskytly určitý úvod do současné apologetiky a nasměrovaly mě k podstatným zdrojům. Jako máma i jako učitelka velmi doceňuji jejich pečlivé zpracování různých témat, ke kterým někdy připojují i „taháky“ a pracovní listy (v angličtině), aby si je člověk mohl s dětmi doma projít. Velmi mě motivovaly převzít zodpovědnost za náboženské vzdělávání svých dětí a nespoléhat se jen na besídky / život v církvi. Byla bych moc ráda, kdyby se do budoucna mohla podobná služba rozběhnout i v českém prostředí – a kdybych na ní mohla mít podíl.
[1] Apologetika je původně obhajobou víry před soudem či radou (např. Sk 17). V již přeneseném významu je dnes apologetika obhajobou víry tváří v tvář sekulárním filosofiím a ideologiím. Mottem Mama Bear Apologetics je „ničit argumenty, nikoli lidi“, nejde tedy o příslovečné „mlácení druhých Biblí po hlavě“, ale o dialog. Apologetika může mít různé formy – nejčastěji se jedná o rozumovou argumentaci, ale může se také odehrávat skrze příběh (C.S. Lewis a jeho Narnie jsou krásným příkladem), umělecké dílo či hudební skladbu.
Jako obvykle předtím, než mám kázat, se i toto kázání dlouho rodilo v mé hlavě. Existují skutečnosti kolem nás, které ovlivňují témata, o kterých je třeba kázat. Dění v Evropě a válka na Ukrajině vyžaduje naši štědrost v modlitbách i finančních či materiálních darech. Je to mimořádná událost, kterou není lehké unést po našem dvouletém zápasu s covidem a vším, co se s ním pojilo. Je naší povinností přemýšlet, jakou pomoc můžeme nabídnout a jak můžeme pomoci lidem, které tato válka přímo zasáhla.
Mé dnešní kázání ale nese název VÁLKY kolem nás. Přestože jsou naše srdce zlomená pro ukrajinskou církev a každého uprchlíka, který přišel o domov, v posledních několika týdnech Pán Bůh moji a Otovu pozornost směřuje k několika válečným polím, na kterých se ocitli naši přátelé. Modlitebně doprovázíme maminku, která prošla rozvodem, její bývalý manžel ale neuvěřitelným způsobem manipuluje s jejími dětmi a lidmi v církvi. V našich modlitbách je i spřátelený pár, který zažívá těžké chvíle ve svém manželství. Jako sbor můžeme vidět válečné pole, které se pro nás otevírá ve věci působení sekty Sinčchondži či ve věci Elišky P.
Chci tedy dnes hovořit o válkách, které jsou všude kolem nás – nejen na Ukrajině. Vždy tu nějaké byly, některé se objevily teprve nedávno a jiné nás ještě čekají. Tyto osobní války vyžadují naši pozornost, naši štědrost i naši připravenost pomoci, stejně (a v některých případech možná více) jako probíhající vojenské konflikty.
Proti komu válčíme? Poznej svého soupeře.
Podívejme se společně do dopisu Efezským, který najdeme v NZ. Setkáme se v něm s pasáží, která se věnuje problematice bojů v našich životech a krásným, obrazně poetickým způsobem nám radí, jak se k takovým situacím stavět.
EFEZSKÝM 6,10-17
10 A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. 11 Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. 12 Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. 13 Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. 14 Stůjte tedy ‚opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, 15 obuti k pohotové službě evangeliu pokoje‘ 16 a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. 17 Přijměte také ‚přilbu spasení‘ a ‚meč Ducha, jímž je slovo Boží‘.
Možná, že mnozí z vás tuto pasáž znají zpaměti, možná si ji sami připomínáte, když je třeba. A přesně proto byla napsána! List Efezským je vlastně textem, který byl psaný s tím, že se bude opakovaně předčítat při bohoslužbách – byl napsán hodně univerzálně, ne pro jeden konkrétní sbor se specifickými potřebami. Obsah Efezským je proto zamýšlený k opakování, k rozjímání nad různými rozměry víry, která se má pod vedením Ducha svatého rozvíjet a růst. Obsahuje několik velmi složitých pasáží, ale právě tato, kterou jsme si teď přečetli, nás svou poetičností může zasáhnout tím účiněji.
Pro nás je teď důležité uvědomit si, proti komu jsou tyto války kolem nás vedeny. Kdo je tím nepřítelem? Je vůbec možné jej identifikovat nebo poznat?
Ve verších 11 a 12 čteme:
11 Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům.
12 Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.
Tuto pasáž jsem se učila zpaměti už jako malá holka, kdysi, na dorostu. Co jsem ale dlouho nechápala, byl 12. verš. Jakto, že nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům? Vždyť kolikrát dovedeme za daným problémem vidět konkrétního člověka: Putina, exmanžela, šikanující spolužačku. Tak jakto, že nevedeme boj proti těmto konkrétním lidem?
Autor dopisu Efezským nám ukazuje, že v naše těžkosti mají ještě jinou úroveň, jakousi dimenzi, která sahá za daného člověka, který nám ubližuje.
Jednak je tu hřích, se kterým musí bojovat každý z nás. Všichni ale máme hříšnou přirozenost, kvůli které jako lidé tíhneme k věcem, které druhým ubližují. Jako Kristovi následovníci víme, že pokud hříchu podlehneme, musíme činit pokání, musíme prosit Boha o odpuštění a od daného hříchu se vzdalovat co nejdál. Jsou ale lidé, kteří s Bohem nežijí, hříchů nelitují a místo aby se od nich vzdalovali, propadají jím stále víc a o to víc i ubližují svému okolí. Jedním z našich nepřátel je tedy hříšná přirozenost.
Autor tohoto dopisu nás ale vede dál: Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.
Co všechno patří k těmto silám a mocnostem? Zní to trochu fantasticky. Ve skutečnosti se sem vejde opravdu mnoho. Žijeme v komplexním světě, který má nějaké společenské struktury, které nejsou vždycky ideální. Jsou tu různé ideologie,myšlenkové proudy a tradice. Všechny tyto skutečnosti jsou “mocnostmi”, které mají vliv na náš život a které na nás větší či menší měrou tlačí, abychom se jim přizpůsobili. Kolikrát se jedná o spolupráci lidské hříšné přirozenosti s myšlenkou, která se původně zdá dobrá, ale pod vlivem lidských hříšných tendencí je znetvořena v totalitu či jiné tragédie.
Mezi takové “mocnosti” ale patří i různé liberalizující křesťanské proudy (progressive christianity, new christianity, new age), které se odklání od křesťanských důrazů na čistotu, svatost a pokání. Patří mezi ně sekty, které odvádí pozornost věřících od jádra evangelia. Patří sem i ideologie (např. LGBT+, CSJ), které tlačí proti křesťanské morálce, pohrdají jí a snaží se nám vnutit jejich jazyk a jejich hodnoty, dokonce i jejich chápání biologické stavby člověka. Patří sem i kulty a čarodějnické skupiny (wicca, krystaly), které si přivlastňují Boží stvoření, tvrdí, že Jeho moc spočívá ve stvoření a že ji mohou využívat k vlastním zájmům. Patří sem všechny myšlenkové směry, které nějakým způsobem tlačí proti křesťanství a křesťanům a uzurpují si nárok na pravdu.
V neposlední řadě sem patří konkrétní práce duchovní sféry, která je oddělená od Boha. Bible nám hovoří o činnosti Satana, který není všemocný, ani všudypřítomný, jeho otevřené nepřátelství vůči církvi je nám ale v Bibli jasně oznámeno.
Proti takovým nepřátelům tedy stojíme. Nejsou to ti jednotlivci, kteří stojí před námi a ubližují nám, ačkoli je někdy velmi těžké jedno od druhého oddělit. Jedná se o naši hříšnou přirozenost a také společenské struktury, ideologie a myšlenokvé proudy, které mohou být prostředkem Satanovy agendy.
V souvislosti s tímto představením našich nepřátel je ale třeba si všimnout, že autor dopisu Efezským s pojmem mocností a sil pracuje už v první kapitole, kde se ovšem jedná o výskyt v mnohem pozitivnějším kontextu:
20 Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, 21 vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím. 22 ‚Všechno podrobil pod jeho nohy‘ a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, 23 která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.
Tady zřetelně vidíme, jak si tyto mocnosti a síly před Bohem stojí. Možná si je ďábel zneužívá proti lidem, ale nejsou to síly nebeské, které by dosahovaly tam, kde se rozhoduje o lidské naději. Ježíš má poslední slovo a má moc jim “zakroutit krkem”. To je pro nás zásadní právě v kontextu duchovního boje, jak uvidíme v následující části.
Jakou máme výstroj? Kde ji vezmeme?
Seznámili jsme se tedy se svým nepřítelem, s těmi mocnostmi, proti kterým stojíme. Stejně jako ve správné bondovce ale teď, po uvedení padoucha, přichází moment, kdy se podíváme na to, jakou máme proti němu výstroj. Stojí za povšimnutí, že jenom v této kraťoučké pasáži nás autor hned dvakrát vyzývá k tomu, abychom si na sebe brali “plnou Boží zbroj”. Ne jen její část. Plnou, celou. Komplet. Protože jako Boží vojáci jsme jen tak dobří, jako naše výstroj.
13 Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. 14 Stůjte tedy ‚opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, 15 obuti k pohotové službě evangeliu pokoje‘ 16 a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. 17 Přijměte také ‚přilbu spasení‘ a ‚meč Ducha, jímž je slovo Boží‘.
Obranné
Opasek pravdy – opásání kolem beder pravdou, je znakem připravenosti a určitého celkového charakterového zpevnění skrze pravdu. Možná si někteří z vás vzpomenou, že mé úplně první kázání bylo o pravdě, protože co je svět světem, vždycky se někdo stavil proti pravdě Boží. Už v Edenu had Evu ponoukal, aby nevěřila tomu, co říká Bůh. Je pro nás naprosto zásadní znát pravdu a držet si ji blízko těla, opásat se jí.
Pancíř (brnění) spravedlnosti – i o spravedlnosti jsem už několikrát hovořila, dnes ale připomenu, že spravedlnost Boží spočívá v jeho podstatě – on je svatý a spravedlivý. My této spravedlnosti sloužíme skrze víru a lásku jeden k druhému, k lidem kolem nás. Tato spravedlnost, pancíř, brání všechny naše životně důležité orgány. Ve SZ u Jeremiáše čteme:
“A nazvou ho tímto jménem: ‚Hospodin – naše spravedlnost‘.“ (Jr 23,6)
Sám Bůh má být tím, kdo má v rukách náš život, jemu se máme cele odevzdat.
obuti ke službě evangeliu – dobré obutí značí, že máme být pohotoví, připraveni sloužit evangeliu pokoje – nejde tu jen o pokoj s ostatními lidmi, o to, že budeme ve svém okolí usilovat o pokoj, ale také o pokoj s Bohem – jde o to, že máme žít život tak, abychom se nemuseli obávat Božího soudu.
štít víry – tento štít má jasnou obrannou funkci, která souvisí s “ohnivými střelami toho Zlého” v Přísloví čteme i takových šípech / střelách ve 23, kapitole:
Jako pomatený, který střílí ohnivé šípy a smrtící střely, 19 tak jedná muž, který obelstí bližního a řekne: „Já jsem jen žertoval.“
Těmi šípy jsou tedy různé pomluvy a pokušení, které jsou namířené na nás a mají nás ohrozit, přispět k našemu zhroucení. Proto autor dopisu Efezským říká, že je máme odrážet štítem víry.
U víry bych se ráda na chvíli zastavila. Můžete si myslet, že víra je pocit. Že je to něco, co cítím, když zpívám chvály Bohu a mám pocit, že bych pro něj udělala úplně cokoli – takový pocit neporazitelnosti. Dlouho jsem si o víře myslela to samé – musím ji cítit, jinak víru nemám. Ale stejně jako láska je i víra ROZHODNUTÍM.
Když jsme se poprvé rozhodli pro Krista, přijali jsme ho do svého srdce, naše rozhodnutí se pojilo s tím vítězným pocitem. Čím více ohnivých šípů ale v životě zažijete, tím náročnější je tento pocit udržet. Přicházejí situace, které nám dokonce připadají jako šípy od samotného Boha a naše pocity víry jsou na bodu mrazu. Někteří lidé se dokonce v takové chvíli na Boha rozzlobí a zanevřou na něj. To je ale pramení ze špatného chápání toho, kým Bůh je. Bůh je spravedlivý. Bůh je milosrdný. A Bůh vidí věci v souvislostech širších, než si my sami dovedeme představit.
Někdy ten největší boj, který zažijete může být zkrátka boj o toto rozhodnutí – věřit Bohu i když se situace zdá být proti nám i proti němu. I když se zdá, že nás opustil. My se musíme rozhodout věřit.
Můj nejoblíbenější verš, který se týká víry, najdeme např. v evangeliu podle Marka 9,24. Jeden muž žádá Ježíše o pomoc se svým synem a Ježíš mu říká:
…Všechno je možné tomu, kdo věří.“ 24 Chlapcův otec rychle vykřikl: „Věřím, pomoz mé nedověře.“
Vidíme, že ten muž se rozhodl věřit – Ježíš byl jeho jedinou šancí na pomoc, na zlepšení jeho situace. A on se rozhodl věřit, ale zároveň věděl, že patrně jeho víra není moc veliká. Proto rovnou prosí – pomoz mojí ne-do-vě-ře. Některé jiné překlady Bible překládají: pomoz mé nevíře. Mě se ale víc líbí slovo NEDOVĚŘE – jednak z toho zaznívá nějaký NEDOSTATEK víry, nějaká rezerva, kterou te muž má, mohl by věřit víc, ale sám toho není schopen. Jednak nám to může připomínat slovo NEDŮVĚRA – nedostatečná důvěra vůči Bohu.
Moje zkušenost s bojem víry – táta a práce
Víra je rozhodnutím, ale je také darem. Nikdo z nás nedovede věřit tak, jak by měl, aby mohl přenášet hory. Ale Bůh nám může takovou víru dát. Není špatné nebo nebiblické jej o víru prosit.
Nyní se dostáváme k dalším:
Přilba spasení – ta chrání naši mysl. Není to jediná zmínka o spasení jako přilbě, v 1. dopisu Tesalonickým čteme:
My však, kteří patříme dni, buďme střízliví, oblečme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přilbu.
Naděje na spásu je pro náš život a smýšlení o něm naprosto klíčová. Pokud jsi přijal Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele, pokud jsi mu podřídil svůj život a činil pokání ze svých hříchů, budeš mít věčný život. V evangeliu podle Jana 5,24 Ježíš říká:
24 Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.
Pro náš současný život je naprosto zásadní, jestli věříme, že máme věčný život nebo ne. Pokud bychom neměli perspektivu věčnosti a náš život končil smrtí, náš život tady by měl jenom malý význam. Neměli bychom naději. Nemohli bychom čelit zlu a tvrdé realitě života, pokud bychom neměli naději na vzkříšení. Samotná realita smrti, že každý z nás zemře, je tak těžká unést. Ale protože máme naději, víme, že se setkáme s lidmi, o které jsme tady na zemi přišli. A co víc, setkáme se s Ježíšem, se kterým budeme moci prožívat věčnost. A také víme, že na této věčnosti už nebude pláč, ani strach, ani úzkosti nebo deprese. Nebude tam panika ani psychotické stavy. Abych citovala z knihy Zjevení 21,4:
a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“
Přilba spasení tedy chrání naši mysl před tím, abychom věděli a poznávali, na čem opravdu záleží. Je ale také třeba si uvědomit, že i přilbu spasení musíme jednou za čas obnovovat, jak se píše v Římanům:
Ř 12,2 A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.
Poslední součástí naší výstroje / výzbroje je meč ducha. Je to jediná zbraň kterou máme a autor u ní jasně uvádí, že se jedná o slovo Boží. Může mít funkci obranou, ale i útočnou, a správný voják se bez takové zbraně neobejde. Může vyrazit na bitevní pole beze zbraně? I kdyby věděl, že bojovat nechce, neví, jestli nějaké útoky nebude muset odrážet, jestli nebude muset bránit sebe a svou rodinu. Každý z nás by měl mít tuto duchovní zbraň a měl by ji mít v pořádném stavu.
Nabroušenou z obou stran, vyleštěnou a připravenou k pohotovosti. Jako křesťané musíme znát Písmo. Musíme se jím nechat ovlivňovat, utvářet, musíme Písmo nechat nás usvědčovat. Musíme je znát dobře, abychom byli schopní poznat špatné, nebiblické učení. Musíme je znát dobře, abychom mohli reagovat na věci, které se kolem nás dějí, podle biblického vzoru.
Všechna tato výstroj je darem od Boha. Ve verši 17 čteme “přijměte”. Je to něco, co je nám nabízeno, stačí to jen přijmout.
Jak výstroj používat správně?
Řekli jsme si tedy, proti komu v těch našich osobních válkách stojíme a řekli jsme si, jakou máme výstroj. Jak ji tedy ale správně používat?
V první řadě jsem už naznačila, že o zbroj je třeba se starat. Přilbu je třeba leštit, čistit. Meč je třeba brousit. Jsem si jistá, že i štít, brnění a opasek vyžadují naši pravidelnou údržbu, abychom svou zbroj měli v pořádku. Je tedy zřejmé, že taková údržba bude vyžadovat náš čas a nejakou alespoň minimální duchovní disciplínu skrze modlitby, chvály a četbu Bible.
Dále je ale ještě jeden motiv, který spojuje všechny části duchovní výstroje a tím je pohotovost. Člověk, který jde spát, na sobě asi zrovna nebude mít opasek, boty, brnění, helmu, meč a štít.
Je to připravenost člověka na stráži.
Chtěla bych vás tímto upozornit na jedno nebezpečí – je hrozně jednoduché se přesvědčit o tom, že na něčem nezáleží. Že tomu potřebnému jistě pomůže někdo jiný. Psychologie dokonce popisuje něco, čemu říká “efekt přihlížejícícho”, který ukazuje na to, že lidé mají tendenci spoléhat na to, že jistě pomůžou ti ostatní, kteří jsou přítomni dané krize.
Jsem přesvědčená, že každá krize vyžaduje moudrost v tom, do jaké míry zasahovat. Nicméně je třeba, abychom byli připraveni pomoc nabídnout. Abychom stáli v pohovotosti a pokud daný člověk, který prožívá krizi, nepotřebuje naši pomoc v ničem jiném, měli bychom jej alespoň doprovázet v modlitbách. To je naše povinnost, k tomu máme zbroj. Nebojujeme proti “lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy”. Proto nás chci dnes vyzvat, modleme se, abychom vždy byli připraveni pomoci.
Možná cítíte, že vás Bůh vede k tomu, abyste odpověděli na potřeby lidí, kteří utíkají před válkou na Ukrajině.
Možná vidíte u svých přátel manželskou krizi a máte pocit, že byste jim měli něco říct.
Možná vidíte, že vaše spolužačka bojuje se svou identitou a máte pocit, že potřebuje vaše modlitby.
Možná, že vidíte, že váš kamarád ztrácí víru a potřeboval by se přiblížit k Písmu, aby Boha poznával podle pravdy.
Modleme se teď společně, abychom věděli, jak v těchto situacích svým blízkým pomoci a jak využít své duchovním zbroje, abychom je povzbudili, případně bojovali po jejich boku ve válkách, ve kterých se ocitli.
A pokud jste se sami ocitli v takové osobní válce, která se vám zdá být nad vaše síly, nebojte se se o tom s někým sdílet, případně klidně přijďte dopředu a budeme se za vás modlit.
Velikou moc má vroucí modlitba spravedlivého (Jk 5,16b) a my se teď můžeme společně modlit, aby nás Bůh posilnil a my jsme mohli obstát.
BAUCHAM, Voddie T. Faultlines: The Social Justice Movement and Evangelicalism’s Looming Catastrophe [Kindle]. Washington, D.C.: Salem Books, 2021 [cit. 2022-04-02]. ISBN 978-1-68451-201-0.
Autor
Není tomu tak dávno, co jsem se stala členkou několika satirických skupin na FB, jejichž obsahem se často stávají meme či videa kompilující křesťanská témata se současným děním či oblíbenými televizními momenty. V komentářích k jednomu takovému příspěvku se otevřela diskuse na téma sociální spravedlnosti. Jakožto čerstvá absolventka (katolické) teologické fakulty jsem samozřejmě nechápala, proč by sociální spravedlnost měla vzbuzovat takové vášně – a celkem upřímně jsem se zeptala. Jeden z účastníků diskuse mi pak naznačil, ať konečně vylezu z jeskyně a přečtu si tuhle knížku.
Co by ne? Sbírám podněty a výzvy pro současnou apologetiku a Voddie T. Baucham Jr. se mi zdál jako solidní autor. Vystudoval HBU a SBTS, dlouhodobě působil jako kazatel a pastor v baptistické církvi a necelý rok po masivních protestech BLM vydává knihu o Critical Social Justice[1] (CSJ) a jejím vlivu na evangelikální církve. A co víc, relativně nedávno byl terčem kritiky na serveru baptistnews.com, která byla tak nešťastně napsaná, že ve mně vzbudila tím větší zájem o Bauchamovu tvorbu.
Obsah
Baucham v knize popisuje svůj životní příběh, který začal jako černošský chlapec vychovávaný maminkou. Vypráví o životě v ghettu i o střetu s “privilegiem bílých”. Baucham ale svou zkušenost nevyhodnocuje negativně. Nemá pocit, že by jej systémový rasismus a rasistické struktury upozaďovaly a znemožňovaly mu plnohodnotný život.[2] Naopak spatřuje množství možností, které jako chlapec měl a které jej dostaly tam, kde je dnes.
Baucham tedy není uražený a ublížený příslušník černé rasy, čímž nesplňuje první z podmínek správného zastánce teorie Critical Race (CRT). Jak se totiž od autora dozvídáme, tato teorie spočívá v tom, že (1) rasismus vidí jako integrovaný v současném systému americké společnosti. (2) Mocenské struktury stojí na výsadách bílých a jejich nadřazenosti. (3) Lidé jiné barvy kůže, než bílé, jsou marginalizováni, (4) dokonce i zákon je proti nim. (5) Bílí nejsou schopni jednat spravedlivě vůči jiným rasám, pokud za svým jednáním nevidí přímý zisk. (6) Je třeba zpochybnit racionalismus a “vědecký” přístup bílých a nahradit jej vyprávěním vlastních svědectví, které nejlépe vypovídají o zkušenosti černých.
Critical Race Theory je součástí ideologie Critical Social Justice, která už se pak soustředí nejen na rasu, ale na jakoukoli charakteristiku, která činí člověka součástí nějaké minority. Baucham její stopu v historii sleduje až k marxismu, nicméně cílem CSJ je redistribuce moci, kterou v tuto chvíli mají pouze bílí muži hlásící se k protestantismu (řeč je zejména o stavu v současné Severní Americe, ačkoli Baucham varuje, že ideologie CSJ se šíří na globální úrovni).
Autor pak velmi zdařile popisuje znaky náboženství, které se k ideologii CSJ pojí:
Dědičný hřích = rasismus
Zákon = antirasismus
Evangelium = smíření ras
Mučedníci = Trayvon, Flloyd, Breonna (oběti policejního násilí, na které reagovaly nepokoje Black Lives Matters (BLM) na jaře 202)
Kněží = utlačované menšiny
Cesta k pokání = změna struktur
Znovuzrození = “wokeness” (tzn. vnitřní sjednocení s hodnotami CSJ)
Liturgie = nářek
Kánon = sociální vědy podřízené CSJ
Teologové = DiAngelo, Kendi, Brown, Kenshaw
Katechismus = “vyslov jejich jména” (tj. fráze, která se pojí s hnutím BLM, které si připomíná jména černochů, kteří se stali obětmi policejního násilí)
V tomto kontextu je třeba dodat, že velkým přínosem knihy je pak také Bauchamova rozsáhlá studie případů policejního násilí, na kterých stojí hnutí BLM, přičemž autorovým závěrem je, že mnohé z těch případů zdaleka nebyly prezentovány médii podle pravdy a mnohé z nich byly legitimním zásahem policie. Baucham poukazuje na to, že americká média převzala narativ CSJ a cokoli do něj nezapadá, buď vůbec nesdělují, případně sdělují zkresleně.
Největší autorovou obavou nicméně je, že ideologie CSJ proniká do evangelikálních církví a prorůstá do každodenního života církve. Baucham tuto ideologii označuje jako neslučitelnou s biblickým křesťanstvím a povzbuzuje křesťanské kazatele, aby ke svým sborům hovořili v Pravdě, nikoli na základě snahy být co nejvíce nápomocní kultuře, která je zmítaná nebiblickými ideály. Připomíná, že rasismus je reálný, ale je třeba jej stále chápat jako individuální hřích, ze kterého je třeba činit pokání a odvracet se od něj – nikoli jako neosobní systém, který utiskuje specifické menšiny. V neposlední řadě směřuje čtenáře k Bibli, která je podle něj ideálním rádcem, pokud jde o sociální problémy. Upozorňuje ale, že pokud má církev na současnou situaci reagovat, bude to vyžadovat zvnitřnění biblických hodnot a aktivní participaci na řešení daných problémů.
Závěr
Faultlines je kniha o bodech zlomu,[3] které jsou ve společnosti připravovány už delší dobu, podle autora je tedy zásadní rozhodnout se, kde chceme jako církev stát, až k onomu (definitivnímu) zlomu dojde. Osobně jsem velice ocenila autorův kritický přístup k událostem jara 2020 a jeho analýzu jednotlivých případů, na kterých hnutí BLM stojí a jichž ideologie CSJ využívá. Co se autorových slov o globální charakteristice ideologie CSJ týče, nemohu potvrdit, že bychom v Čechách zažívali jeho vliv v takové intenzitě jako v USA, nicméně jeho znaky pozoruji v současné generací dospívajících, kteří jsou touto ideologií ovlivněni zejména skrze sociální sítě (a ne vždy jsou schopní ji kriticky rozlišit). Pokud bych tedy Bauchamovu zvěst měla interpretovat pro náš kontext, věřím, že je rolí církve, abychom naše dospívající vedli k dobré znalosti Bible a k patřičné aplikaci biblických hodnot v našich životech – jak vlastním příkladem, tak systematickou výchovou a učednictvím.
[1] Teorie kritické sociální spravedlnosti – její součástí je Kritická teorie rasy (Critical Race Theory), která se zaměřuje na mezirasové rozdíly a hnutí Black Lives Matters, které přímo vycházá z CRT
