Dnešním kázáním uzavíráme sérii o DNA sboru. Hovořili jsme tento měsíc o tom, co dělá tento konkrétní sbor Apoštolské církve tím, čím je.
Pokud jste neměli možnost jejich kázání slyšet, chci vás moc povzbudit, abyste si je pustili ze záznamu – na spotify nebo youtube, protože pokud si chcete udělat obrázek o tom, kam tento sbor směřuje, o co mu jde, v této sérii jsme se pokusili to pro vás shrnout.
Jsme tedy ELEVATE, shromáždění, které se řadí pod státem rozpoznanou Apoštolskou církev a naším cílem je být církví, které budete rozumět. To neznamená, že od nás sem tam neuslyšíte nějakou tu křesťanskou hantýrku, jde nám spíš o to, abyste věděli, proč se scházíme, proč žijeme jak žijeme, proč děláme, co děláme a kam to celé směřuje.
Říkáme si ELEVATE a to nejen proto, že je trendem pojmenovat sbor anglickým názvem (wink wink), ale hlavně proto, že chceme naplnit význam tohoto slova – když se podíváte na logo našeho sboru, vidíte siluetu budějckého náměstí a pod ní slovo ELEVATE. Toto logo obsahuje naši vizi – chceme vyvýšit Boží jméno v tomto městě.
Toužíme a modlíme se, abychom jako církev v tomto městě mohli být nápomocní, aby naše dlaně byly otevřené směrem k potřebným a abychom vždy byli připraveni vydat svědectví o Božím království.
A o tom budeme hovořit i dnes – měli bychom se zaměřit na to, jaký úkol máme v kontextu společnosti, ve které žijeme.
Co mám, to ti dám?
Název dnešního kázání nebyl úplně v mé moci, protože kážeme sérii, ale mnozí z vás možná už ví, že se jedná o slova apoštola Petra, když hovořil s ochrnutým člověkem. Ten člověk dlouho žebral u vchodu do židovského chrámu a i po apoštolu Petrovi chtěl peníze, když procházel kolem něj. Petr na toho člověka ale zareagoval velmi netradičně, řekl mu: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ (Sk 3,6) Ten nemocný člověk byl na místě uzdraven, vyskočil na nohy a chválil Boha.
Než si vyprávění o této události společně přečteme, připomeňme si, že se jedná o období počátků církve, která byla definitivně ustanovena dnem letnic, o kterém si můžeme číst ve druhé kapitole – tuším, že jsem posledně kázala právě o tom.
Petr a Jan jsou tedy v plné službě evangeliu, nasazeni jako apoštolové, kteří po celém Jeruzalémě šíří dobrou zprávu o Ježíšově vzkříšení. Víme, že po dni letnic se konkrétně na apoštolu Petrovi silně projevilo, že byl naplněný Duchem Božím a mluvil o Ježíši odvážně a směle k velkému davu (Sk 2,14 vv). Vyprávění o tom tedy v knize Skutků předchází tomu, co si teď společně přečteme.
Celá pasáž Sk 3,1-12:
- Petr a Jan šli o třetí hodině do chrámu k odpolední modlitbě.
- Právě tam přinášeli nějakého člověka, chromého od narození; každý den ho posadili u chrámové brány, které se říká Krásná, aby prosil o almužnu ty, kdo tam vcházeli.
- Když viděl přicházet do chrámu Petra a Jana, prosil také je o almužnu.
- Petr spolu s Janem na něj upřeli zrak a řekli: „Pohleď na nás!“
- Obrátil se k nim a čekal, že od nich něco dostane.
- Petr však řekl: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“
- Vzal ho za pravou ruku a pomáhal mu vstát; a vtom se chromému zpevnily klouby, vyskočil na nohy, vzpřímil se a začal chodit.
- Vešel s nimi do chrámu, chodil, skákal radostí a chválil Boha.
- A všichni ho viděli, jak chodí a chválí Boha.
- Když poznali, že je to ten, co sedal a žebral před chrámem u Krásné brány, žasli a byli u vytržení nad tím, co se stalo.
- Protože se držel Petra a Jana, všichni se k nim v úžasu sběhli do sloupoví, kterému se říká Šalomounovo.
- Když to Petr viděl, promluvil k lidu…
Pak následuje Petrova další, velmi mocná řeč, její přímý výsledek ale vyprávění ve Skutcích nepopisuje jako obrácení dalších davů k Ježíši, ale vlastně tam dochází k prvnímu oficiálnímu konfliktu mezi křesťanskou církví a židovským náboženstvím, protože Petr a Jan musí jít “na kobereček” před jeruzalémské představitele židů.
Vraťme se ale k setkání s chromým člověkem.
Jedná se o opravdu silnou událost z několika důvodů, které bych vám chtěla přiblížit, ale abych se k tomu dostala, chci následující část kázání rozdělit na poloviny. První se bude týkat recipienta toho zázraku, onoho ochrnutého, který byl uzdraven. Druhá se pak bude týkat toho, skrze kterého se celý zázrak stal, tedy apoštola Petra.
Proto, pokud jste tu poprvé, nebo posloucháte toto kázání ze záznamu a nemáte zkušenost s církví, dobře nastražte uši u první části, protože se týká zejména vás. Ve druhé části zbystří zase ti, kteří už v církvi nějakou dobu žijí. Nebráním vám ovšem poslouchat celou dobu stejně pozorně 😀
Ochrnutý
O tom ochrnutém člověku máme z dané pasáže několik informací.
- Jednak víme, že ho tam přinášeli každý den jeho známí, příbuzní nebo přátelé. (v. 2)
- Z následující kapitoly víme, že mu bylo už 40 let a byl chromý od narození (4,22).
- U Krásné brány v jeruzalémském Herodově chrámu sedával každý den a prosil o almužnu
Lidé v jeho situaci tehdy neměli sociální systém, který by se o ně staral, nemohli čeprat výhody nebo si chodit pro invalidní důchod.
Mohli jen spoléhat na pomoc ostatních, zejména příbuzných, nebo těch, kteří jim hodili pár drobných.
Tento muž tak prožil celý život a dost pravděpodobně sedával u brány i tehdy, kdy v Jeruzalémě působil Ježíš – nebyl ale mezi těmi, které Ježíš zázračně uzdravil svou mocí.
Není to zajímavé? Ježíš uzdravil možná stovky nemocných, ale notoricky známého chromého od Krásné brány, kterého pravděpodobně znalo celé město, toho neuzdravil. Jeho plán s ním byl jiný, než bychom čekali.
Z uvedené pasáže také vidíme, že ten ochrnutý se zdá být smířený se svým osudem, když sedává u brány a prosí o peníze.
Když se setkává s Petrem a Janem, střetávají se dva světy – svět člověka nemocného, který žije na okraji společnosti a dělá jedinou věc, kterou považuje za smysluplnou – získává peníze na obživu, aby si udržel určitou životní úroveň, byť v porovnání s jinými není nijak světová.
Tento ochrnutý člověk nahlíží svůj problém z pragmatické stránky.
Apoštol Petr, který ještě nedávno na věci nahlížel podobně – vzpomeňme si, že krátce po Ježíšově vzkříšení šel znovu lovit ryby a Ježíš mu musel připomenout jeho povolání – tak tento apoštol má po letnicích úplně proměněný pohled. Materiální a pragmatická stránka věci jej nemůže zajímat méně a konfrontuje ochrnutého člověka s přístupem duchovním.
Ochrnutý člověk ale očividně tento duchovní přístup ke své situaci přijímá, protože když je uzdraven, je mu jasné, kdo za tím uzdravením stojí – něco takového se nemohlo stát jinak, než z moci Boží. A proto vesele poskakuje dokola a chválí Boha (v. 8).
Dokonce touto svou spontánní reakcí naplňuje proroctví proroka Izajáše, který o stovky let před touto událostí napsal: “Oči slepých tehdy prohlédnou, uši hluchých se otevřou,
chromý tehdy vyskočí jak laň, jazyk němého se rozjásá.” (Izajáš 35,5-6)
Toto zázračné uzdravení očividně ochrnutého člověka úplně vzalo vítr z plachet náboženským představitelům, kteří v následující kapitole otevřeně přiznávají, že takový zázrak musí být od Boha a nikdo to nemůže popřít. (Sk 4,16)
Co si tedy můžeme z příběhu ochrnutého muže vzít?
Paralelu ochrnutého muže bych chtěla vztáhnout zejména k těm z vás, kteří nemáte zkušenost s křesťanskou církví, případně ani nejste věřící. Vypíchnu pro vás teď několik principů, které můžeme z tohoto příběhu převzít:
- Je třeba čelit realitě: dřív nebo později si budete muset přiznat, že také trpíte určitým ochrnutím, ale jedná se o ochrnutí duchovní – či případně možná i morální.
Nejedná se o nic neobvyklého, nebo nového, my, kteří jsme v církvi, s tímto uvědoměním žijeme každý den.
Žijeme v hříšném světě a jako lidé, ačkoli jsme stvořeni k Božímu obrazu, přirozeně tíhneme k špatným věcem, rozhodnutím, myšlenkám, které jsou v Božích očích hříšné a často mají také v našich osobních životech nepěkné důsledky.
Paralyzuje vás tato hříšná přirozenost, hříšná nátura našeho bytí – chcete-li. A protože vás paralyzuje, nemůžete se dostat tam, kam byste se dostat mohli.
- Je třeba uvědomit si, jaká máte očekávání: Ať už jste někdy v církvi byli, nebo ne, ať už to v plánu máte, nebo ne, pravděpodobně od ní něco čekáte. Možná hledáte pragmatické řešení, jako náš protagonista. Možná čekáte, že církev je místem, kde najdete kámoše, kde přijmete povzbuzení a celkově dobrý pocit na další týden.
Stejně jako tomu ale bylo s ochrnutým člověkem v našem příběhu, i pro vás má Bůh mnohem víc.
Je schopen vzít vaši duchovní a morální invaliditu, může vás vnitřně obnovit po vašich zraněních, může odstranit to, co vás drží zpátky.
Vztah s Bohem, to je to, co církev nabízí a vždy nabízet bude. Někdy se s objeveným vztahem k Bohu pojí i fyzické uzdravení z nemocí, jindy nemoc pokračuje a Bůh se skrze ni přibližuje danému člověku. Ale vždycky půjde o vztah mezi Bohem a člověkem.
Církev není zájmový kroužek nebo VIP klub, jde o společenství nedokonalých lidí, kteří následují dokonalého Krista.
Církev nabízí doprovázení na cestě za Kristem.
Ať už tedy od církve čekáte cokoli, pokud se rozhodnete k ní vztáhnout ruku, jako ochrnutý v dnešním vyprávění vztahval ruku k Petrovi, měli byste vědět, že se vám dostane něčeho, co jste nečekali, něčeho mnohem lepšího.
Pokud se Bohu otevřete, můžete pak jako náš protagonista skákat radostí a chválit Boha.
Otázka pro vás tedy zní: Jste na to připraveni?
Nechám ve vás tuto otázku chvíli rezonovat a zaměříme se nyní na perspektivu apoštola Petra.
Apoštol Petr
Když se díváme na vyprávění o uzdravení ochrnutého, měli bychom si obzvláště všimnout role apoštola Petra, která je často redukovaná na tu jednu větu, kterou rádi citujeme nebo postujeme na instagram.
Setkáváme se tu s Petrem po letnicích, který je jiný, než Petr, který těsně před ukřižováním zapřel Ježíše a chvíli po vzkříšení šel znovu lovit ryby, tedy vrátil se ke svému předchozímu zaměstnání, ze kterého ho Ježíš musel znovu povolat k tomu, aby vedl církev. I když snad Petr na chvíli zaváhal a nebyl si jist, jak se celá situace s Ježíšovou smrtí a vzkříšením má odrazit na jeho životě, po velmi intenzivním rozhovoru s Ježíšem (Jan 21,15-19) věděl, kým má být a kde je jeho místo – je apoštolem v Boží církvi.
Po letnicích je Petr také plný Božího Ducha, už se nestydí za to, že patří k následovníkům Ježíše a je přímo napumpovaný motivací k tomu, aby sdílel svou víru.
No a v neposlední řadě tento Petr ví, co má dělat. Ježíš ještě před svým nanebevstoupením svým následovníkům řekl: “Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky…” (Mt 28,19)
Petr ví, že má dělat právě to a že jej v tom bude doprovázet Boží moc, jak se píše u Marka 16,17-19: “ Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“
Když tedy Petr říká: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ nejen že se jedná o vyjádření jeho osobní víry, ale je taky krásné vidět, jak spontánně svůj životní styl a poslání propojuje se situací ochrnutého.
Nezaváhal, věděl, že jediné, co tomu člověku pomůže, je moc Boží. A tak podle toho jednal.
Petrovo sebevědomí nám může být obrovským povzbuzením. Musíme si totiž jako křesťané neustále připomínat, že jsme správcové největšího pokladu, který tento svět kdy mohl mít na dosah.
Máme tu milost, že jsme se mohli s Kristem setkat a učit se o něm.
Máme tu milost, že jsme součástí Kristovy církve.
Svět kolem nás a lidé v něm zoufale potřebují tuto milost.
Ne vždy si to uvědomují, ale je to tak.
Pokud se tedy chceme inspirovat Petrovým příkladem, musíme
- znát své místo – kdo jsme, v čem spočívají kořeny naší víry a kam nás Pán povolal
- musíme si uvědomovat milost, které se nám dostalo a musíme v ní růst
- musíme obnovovat svou mysl před Pánem a nechat jej budovat náš charakter
- být zmocněni Duchem svatým
- musíme být v kontaktu se Zdrojem – Bohem, který nám může dát smělost, odvahu hovořit, ale také nám doslova pomoci s obsahem toho, co máme hovořit
- vědět, co máme dělat, co po nás Bůh chce
- povolání Mt 28,19 se vztahuje i na nás, máme jít a získávat učedníky
- nechme se vést DS ke kolegům, nemocným, přátelům
- kdo z nich natahuje ruku jako ochrnutý žebrák?
V neposlední řadě je třeba položit si otázku, jestli jsme schopni lidem dát, co máme.
Jsme schopni formulovat, čemu věříme a proč?
Jsme schopni svým životem ukazovat svému okolí, že křesťanství “funguje”?
Jsme schopni jako církev/sbor přijmout nové lidi a vytvořit pro ně místo?
A v neposlední řadě: Jsme schopni věřit, že Bůh je mocný i dnes učinit takové mocné činy, jako uzdravení chromého?
Nechci vám teď navodit pocit viny, takový zázrak vyžaduje silnou víru. A věřím, že lidé kolem nás mnohdy trpí vnitřními, duševními zraněními, jejichž uzdravení také vyžaduje velký zázrak.
Je ale dobré jednou za čas si tuto otázku položit…a může nám být povzbuzením, že ani Petr takovou víru vždy neměl a musel se naučit si ji udržet.
Tyto otázky si ale musíme klást a musíme na ně nacházet uspokojivé odpovědi, protože jako sbor Elevate chceme stejně jako Petr lidem v našem okolí říkat ta krásná slova Sk 3,6: “Stříbro, ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám…”
Závěrem
Věřím, že ve vás přítomných či v posluchačích rezonuje intenzivní ANO. Ano, chceme lidem předávat, co máme. Pak tedy ale máme téma k modlitbě, protože jen s Boží pomocí a Boží mocí toho budeme schopni.
Abych tedy uzavřela, my věřící se modleme za to, abychom
- znali svoje místo
- byli zmocnění DS
- věděli, co máme dělat na každodenní bázi, ať už se jedná o svědectví vlastním životem, svědectví konkrétním slovem, nebo o modlitbu za uzdravení či problémy druhých
A pokud je někdo z našich posluchačů nevěřící a nemá s tím problém, může se spolu s námi modlit za to, aby si mohl plně uvědomit své duchovní ochrnutí a byl schopen vložit svou naději v Boha. Náš Bůh je osobní, milující a má moc vysvobodit nás z našich problémů. Nebojme se ho oslovit.
