Úvod
Dnes bych s vámi chtěla nahlédnout do toho, co to znamená “chodit s Bohem”. Kdo jste slyšeli moje předchozí letošní kázání, víte, že se hodně vracím k tématu “zbožného života”, jak o něm mluví Nový zákon a k tomu, co to pro nás znamená a jak prakticky můžeme žít podle toho, čemu věříme.
Myslím, že ani dnešní téma není daleko od tohoto mého letošního důrazu. Proto bych se s vámi ráda pokusila nejprve čistě definovat, co to znamená “chodit s Bohem” a potom se blíže zaměřit na příběh biblického patriarchy Abrahama a na to, jak on “chodil s Bohem”.
Co to znamená “chodit s Bohem”?
SZ
Pod termínem “chodit s Bohem” označuje jak způsob života člověka a jeho chování, tak postoj, jaký vůči němu zaujímá Hospodin
V Genesis máme hned tři zmínky o mužích, kteří chodili s Bohem. Prvním z nich je Henoch Gn 5,24
I chodil Henoch s Bohem. A nebylo ho, neboť ho Bůh vzal.
Z jedné věty se o člověku těžko cokoli usuzuje, nicméně Henochův příběh se ústní židovskou tradicí nesl až do doby Nového zákona, kde se o Henochovi zmiňuje dopis Judův, kde je o Henochovi řečeno, že byl prorokem(Jd 1,14) a autor dopisu Židům o něm píše, že v něm Bůh našel zalíbení (Žd 11,5-6) (dokonce existuje apokryfní kniha, jejíž autorství se mu přisuzuje, ale ta pro nás v tuto chvíli není tak důležitá).
Tento záhadný biblický muž tedy chodil s Bohem, patrně sloužil Bohu a Bůh v něm našel zalíbení a proto si ji vzal přímo do nebe.
Druhým mužem, o kterém je v Bibli výslovně řečeno, že chodil s Bohem, je Noe, jak se píše v Gn 6,9
Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení; Noe chodil s Bohem.
Stejně jako o Henochovi je i o Noemovi napsáno, že chodil s Bohem. 2. dopis Petrův z nového zákona o něm říká, že byl kazatelem spravedlnosti (2Pt 2,5) a dopis Židům chválí jeho velikou víru, která hrála roli v Božím soudu nad světem (Žd 11,7).
Třetím a posledním, o kterém je něco takového řečeno, je Abram, Gn 17,1:
Když bylo Abramovi devětadevadesát let, ukázal se mu Hospodin a řekl: “Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný!
Někteří teologové nacházejí rozdíl v pojmech “chodit s Bohem” a “chodit před Bohem”. Já jsem se ale při svém zkoumání této pasáže nedopracovala ke zdrojům, které by takové dělení podpořily, proto budeme tyto dva pojmy brát jako jeden. Podobně jako o Noemovi je o Abrahomovi v Novém zákoně řečeno, že uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost (Jk 2,23)
Jeho víra je tak příkladná, že je v Novém zákoně zmíněná hned několikrát, ale nejznámější je pasáž z 11. kapitoly Židům/Hebrejům, kde autor vyzdvihuje zejména jeho poslušnost a obrovskou víru, kterou měl v různých situacích ve svém životě (Žd 11,8.17-19)
Chození s Bohem má tedy v biblickém textu silně pozitivní konotace. Souvisí se službou Bohu, s jednáním, které slouží Božímu plánu. Souvisí s vírou, která je pevná. Noemova víra byla pevná, i když byl jediný bezúhonný, spravedlivý ze své generace. Abrahamova víra byla pevná, i když byl vyzván, aby dělal životní rozhodnutí, která byla v rozporu s tím, jak se to běžně dělalo, či byla přímo v rozporu se zdravým rozumem. Tito tři mužové (ale samozřejmě i mnoho dalších biblických postav) věřili tomu, že Bůh je dobrý a je lepší se spoléhat na něj, než na jiné, pomíjivější věci. Biblický text neposuzuje často jednání hlavních postav – spíše vypráví, co se stalo a jaké to mělo důsledky, čtenář už má sám vědět, co bylo špatně a co správně, dá-li se to posoudit. V těchto případech ale Bible celkem důrazně ukazuje, že jejich postoj se Bohu líbil a byli za něj odměněni.
NZ
Pokud ale hovoříme o chození s Bohem, je také dobré si všimnout, jakým směrem tento pojem posouvá Nový zákon. V novozákoních knihách totiž často narážíme na srovnání toho, jak věřící “chodili” před svým obrácením / znovuzrozením, s chozením, ke kterému jsou povoláni skrze víru v Ježíše Krista.
V dopisu Římanům 6,4 čteme:
Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života.
Křest je tu jako dělící čára mezi chozením bez Boha / bez Krista a chozením s Bohem / s Kristem. Pro následovníka Krista je pak důležité, aby se nevracel ke způsobům svého “chození” z doby před křtem, ale by se zdokonaloval v tom chození s Bohem po křtu. Aby pro něj bylo stále snadnější jít po té metaforické cestě nového života. Nový zákon nazastírá, že jako lidé máme tendenci volit si cestu, kterou by pro nás Bůh nevybral, že se mnohem radši rozhodujeme podle svých pocitů a aktuálních tužeb, aniž bychom vždy domýšleli důsledky. Proto vlastně vede čtenáře k vytvoření si návyku a k vědomému dodržování Božích pravidel, protože život podle těchto pravidel je nejen morálnější, ale z dlouhodobého hlediska i zdravější a šťastnější. I proto je pro nás toto téma atraktivní, protože věřím, že tak, jak tu dnes jsme, toužíme po tom, žít morálnější, zdravější a šťastnější život.
Proč se tím zabýváme?
Myslím, si, že je důležité tyto pojmy definovat hned ze dvou důvodů – nám, kteří se ke křesťanství dlouhodobě hlásíme a rozhodli jsme se svou životní cestu propojit s tím, co pro nás má Bůh, je to připomínkou naší zodpovědnosti růst a zdokonalovat se – neustále se učit, jak být lepšími křesťany, jak upevňovat svoji víru a jak slaďovat svou cestu s tou Boží a tak být přínosnými i svému okolí.
Těm, kteří se k víře nehlásí pak taková definice může pomoci pochopit, že i my křesťané jsme jenom lidé a přestože víme o tom, jaké na nás Bible klade nároky, ne vždy se nám je daří naplňovat…to nicméně neznamená, že Bible v tom nemá pravdu.
Navzdory tomu, že já dobré definici nikdy neodolám, myslím, že úplně nejlepší bude, když se společně podíváme na příběh Abrahama, kterému se říká “otec víry”, protože jeho chození s Bohem je jedinečné a v mnohém nám pomáhá lépe pochopit celý tento koncept bytí v nějakém vztahu s Bohem.
Abraham – příběh selhání i růstu v osobním vztahu s Bohem
O Abrahamovi se dočteme v Genesis spoustu věcí, ale jsou tři klíčové situace v jeho životě, díky kterým nese do dnešního dne titul “otce víry” a z jeho příběhu si berou příklad hned tři světová náboženství. Je to jeho povolání, smlouva, kterou s ním uzavřel Bůh a obětování Izáka, jeho syna. Pojďme se na tyto jednotlivé případy z Abrahamova života podívat blíže:
- Gn 12,1-4: Povolání
I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. 2 Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! 3 Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ 4 A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal.
Na biblických příbězích je krásné to, že jsou mnohdy psané velmi jednoduše. Není tu záznam o tom, jak Abraham žil předtím, v jaké konkrétní životní situaci se nacházel, když ho Bůh oslovil. Dařilo se mu, nebo byl v krizi? Byl spokojený tam, kde byl? Představoval si, že tam prožije celý svůj život? Nevíme. Bible nám totiž jeho příběh vypráví tak, abychom si hlavně uvědomili jeho reakci. Když byl Bohem vyzván, aby se přestěhoval do úplně jiné oblasti, kterou mu slíbil jako dědictví, Abraham opustil všechno známé a vydal se tam, kam chtěl Bůh – aniž by věděl, co má čekat a jak celá taková eskapáda dopadne.
Abram odchází s příslibem Božího požehnání – i když po něm Bůh hodně chce, také mu slibuje, že cena jeho poslušnosti bude bohatě vyvážená Božím požehnáním.”Požehnáním” se v té době rozuměla zejména hojnost majetku a plodnost, tedy pokračování rodu. Abram má v tuto chvíli jedinou jistotu a tou je Boží slib. Rozhodl se mu věřit.
Jak jsem řekla, nemáme tu detailně popsaný Abramův vnitřní zápas a jeho emocionální reakci na Boží výzvu. Abram byl člověk jako vy nebo já. Taky o věcech přemýšlel a jistě svá rozhodnutí pečlivě zvažoval. Možná měl i pochybnosti. Ale důležité je to, co udělal, protože to zásadním způsobem ovlivnilo nejen život jeho a jeho rodiny, ale také spousty generací po něm, protože se zapsal do historie těmito slovy:
A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal.
Jeho víra a poslušnost Božímu hlasu je i pro nás dnes, o cca 4000 let později stále příkladná. Přesto nezapomínejme, že byl stále člověkem, jako vy nebo já. Hned v dalších pasážích, na které se spolu podíváme, je to znát.
- Gn 15,1-6 a Gn 17,1-10: Smlouva
Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ 2 Abram však řekl: „Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný. Nárok na můj dům bude mít damašský Elíezer.“ 3 Abram dále řekl: „Ach, nedopřáls mi potomka. To má být mým dědicem správce mého domu?“ 4 Hospodin však prohlásil: „Ten tvým dědicem nebude. Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna.“ 5 Vyvedl ho ven a pravil: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat.“ A dodal: „Tak tomu bude s tvým potomstvem.“ 6 Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost.
Mezi Abramovým povoláním a tímto momentem uběhlo spoustu let a stalo se spoustu věcí, které byly podstatné na Abramově cestě víry. Všimněme si ale, že když Abrama Bůh oslovuje na tomto místě, začíná slovy “nic se neboj”. Je zřejmé, že tu Abram prožívá nejistotu ohledně Božího slibu, protože mu Bůh řekl, že ho “učiní velikým národem”, to se ale nějak neděje, protože Abram nemá žádného potomka. Na Abramovi je sympatické, že i přesto Boha ze svého života neodepisuje, jen se snaží na situaci nahlížet pragmaticky – přemýšlí, že by se dědicem jeho majetku mohl stát jeden z jeho služebníků. Tím by se vlastně Boží slib mohl naplnit, přestože dědicem nebude přímo někdo z Abrahamova rodu, ale bude to někdo, v koho má Abram plnou důvěru.
V 17. kapitole čteme ještě jednou o obnovení smlouvy mezi Abramem a Bohem, Abram tu dostává nové jméno Abraham a znovu příslib, že bude praotcem velkého národa…
Když bylo Abramovi devětadevadesát let, ukázal se mu Hospodin a řekl: “Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný! 2 Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu; převelice tě rozmnožím.“ 3 Tu padl Abram na tvář a Bůh k němu mluvil: 4 “Já jsem! A toto je má smlouva s tebou: Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů. 5 Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů. 6 Převelice tě rozplodím a učiním z tebe pronárody, i králové z tebe vzejdou.
Myslím, že tady docházíme k bodu, kdy chce Bůh po Abramovi strašně moc. Chce, aby mu důvěřoval, navzdory všemu, co Abram o životě ví. Abrahamovi je 99 let a jeho ženě 89. Už je biologicky neplodná a opravdu není sebemenší pravděpodobnost, že by mohla otěhotnět přirozenou cestou.
Pokud někdo z vás zažil ať už osobně, nebo zprostředkovaně od svých přátel slyšel, jaké to je pokoušet se o dítě delší dobu – mít tu naději a pak o ni postupně přicházet a znovu ji nabývat – je to dost únavný proces. A často tihle lidé musí dospět k tomu, že to musí vzdát, což je sice strašně bolestivé, ale v konečném důsledku pro mnohé i osvobozující. Zdá se, že Abram se Sárou byli v tomto stádiu. Už jim nějak nešlo udržet si tu naději.
Dochází tu k opravdu silnému momentu: to lidské, pragmatické přemýšlení Abrahama se Sárou je konfrontováno s Božím plánem. I když Abraham má všechny důvody pro to domnívat se, že ten Boží plán se naplní nějak jinak, protože Sára už biologicky není schopná mít děti, Bůh tenhle přístup nabourává výzvou k tomu, aby mu Abraham věřil.
Znovu a znovu Abrahama ujišťuje, že to bude tak, jak mu slíbil. V tom biblickém textu to čteme jako jednu událost za druhou, ale mezi jednotlivými setkáními s Bohem uběhlo spoustu let a po Abrahamovi se chtělo, aby v té době mezi tím, kdy se mu zrovna Bůh nezjevuje a neujišťuje jej o své smlouvě, prostě chodil s Bohem, žil dobrý a poctivý život podle Božích měřítek a držel se naděje, kterou mu Bůh dal.
O to intenzivnější muselo pro Abrahama být, když opravdu došlo k naplnění Božího slibu a Sára otěhotněla a posléze úspěšně porodila syna Izáka. Abraham tak dostal fyzické ujištění o tom, že Bůh dostojí svému slovu.
Toto kázání o Abrahamovi by ale nebylo kompletní, kdybychom nezmínili – dle mého názoru nejtěžší – zkoušku Abrahamova života.
- Gn 22,1-2
Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: „Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“ 2 A Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“ 3 Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl.
My už dnes víme, že nakonec svého syna zabít nemusel, celé to dobře dopadlo. V této chvíli, o které jsem tu četla, to ale Abraham, ani Izák nevěděli. Kdo ví, jestli to věděla Sára.
Abraham mohl v tu chvíli jen věřit, že Bůh, který ho o něco takového požádal, ten samý Bůh, který se o něj postaral v cizí zemi a zázrakem způsobil, že se mu narodil syn ve věku, kdy to už ani nemělo být možné, že tento Bůh má nějaký plán B.
V Žd 11,17-19 čteme:
Abraham věřil, a proto šel obětovat Izáka, když byl podroben zkoušce. Svého jediného syna byl hotov obětovat, ačkoli se mu dostalo zaslíbení a bylo mu řečeno: 18 ‚Z Izáka bude pocházet tvé potomstvo.‘ 19 Počítal s tím, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé.
Nakonec, Izákovo početí a narození bylo proti Abrahamovu chápání, proč by to Bůh nezařídil znovu. Abraham se v této situaci tedy na základě víry zachoval opravdu příkladně a Boha poslechl, i když jeho příkazu nerozuměl.
V těchto třech případech z Abrahamova života, které jsem zmínila, se Abrahamova víra ve Všemohoucího boha ukázala jako neochvějná. Opravdu, málokdo se může pyšnit tím, že by byl schopen takto ohromným způsobem vykročit do chaosu a přestěhovat se s celou rodinou tam, kam mu Bůh ukáže.
Není mezi námi mnoho těch, kteří jsou schopni ze své, zdánlivě bezvýchodné situace vidět ohromnou a převyšující naději, kterou nám Bůh nabízí.
Málokdo z nás je schopen konsistentně a pevně důvěřovat Bohu v tom, že se postará o naše děti, když je vypouštíme do světa, a jsme plní starostí a úzkostí o to, co se jim stane.
Abraham to všechno dokázal a může nám v tom být velkým vzorem – můžeme k němu vzhlížet.
I když se o Abrahamovi říká, že je otcem víry, všímejme si v jeho příběhu ale i momentů, které nám ukazují, že byl člověk, jako my. Otec víry se mu říká hlavně proto, že v klíčových životních momentech udělal správná rozhodnutí a umožnil Bohu, aby skrze něj uskutečnil svůj plán. I přesto ale měl pochybnosti a někdy věci i solidně pokazil.
Dvakrát zapřel svoji manželku a tím ji vydal napospas nejdřív faraonovi a pak abímelekovi. Pokusil se zařídit si potomstvo jinou, pragmatičtější cestou, skrze Hagar, služebnou své ženy. Toto rozhodnutí najít si “objížďku” na té cestě s Bohem mělo v historii velmi bohaté důsledky, které budoucímu Izraeli přinesly a přinášejí spoustu problémů. Nebyl schopen uvést řád do své rodiny a vyřešit napětí mezi Hagar a Sárou. A nakonec došlo i k tomu, že vyhnal svého prvního syna, Izmaele, i s jeho matkou.
I tyhle selhání jsou součástí jeho cesty s Bohem a Bible na ně nezapomíná. Ale přestože nešlo o malé chyby, v posledku Abrahama nedefinují. Zapsal se do dějin jako otec víry, jako někdo, kdo chodil s Bohem.
Závěr – Co to znamená pro nás?
Nám zbývá otázka, co to všechno znamená pro nás? Řeknu to rovnou, myslím si, že můžeme být jako Abraham. Můžeme chodit s Bohem i dnes, protože se od Abrahama moc nelišíme. I my jsme prostě lidé, i my jsme povoláni k tomu, abychom Boha poslouchali a pustili ho do svého života, aby mohl uskutečňovat svoje velkolepé plány s námi.
Kdybych takhle v závěru měla definovat, co znamená v dnešní době chodit s Bohem, řekla bych, že jde o osobní zkušenost – ne, osobní vztah s něčím, co mě přesahuje – s někým, kdo mě přesahuje a kdo všemu dává smysl, což je Bůh. Není to jenom zkušenost, protože to bychom si mohli myslet, že naše role vůči ní je jen pasivní. Je to osobní vztah, protože se vydáváme všanc tomu vztahu jak my, tak Bůh.
Jak jsme viděli na Abrahamově příběhu, Bůh dovede léta neplodnosti, nevývoje, neposouvání se, stagnace proměnit v podloží pro budoucí zázrak. On dovede zdánlivě zoufalou situaci proměnit v nadějnou.
On vidí náš každodenní život i každodenní boj o to, nacházet na tomto světě smysl…a každý den nás zve do vztahu s ním – abychom to neprožívali sami, nebojovali sami, ale abychom si od něj nechali pomoct a zůstávali jsme na té správné “cestě nového života”.
Co je zajímavé, že Bůh se nesetkává s Abrahamem každý den velkolepým způsobem a ani my nemáme každý den zážitky zázračného prozření a silné jistoty Božího vedení. Přesto můžeme jako Abraham chodit s Bohem – žít život poctivě, zbožně a spravedlivě – podle Božích pravidel. Cvičit se každý den v dělání těch správných rozhodnutí a přijímat i to, že jsme lidi a ne vždy se to podaří.
A zároveň můžeme počítat s tím, že Bůh je nám stále nablízku – ať už to cítíme nebo ne – vidí naše radosti i starosti, naše požehnání i potřeby a aktivně se o nás stará.