ZAHND, Brian. Když je všechno v plamenech. Křesťanský život, 2023. ISBN 978-80-7112-235-7.
Úvod
Knihy jsou pro mě odjakživa nesmírně důležité. Možnost ponořit se do fantastických vyprávění nebo myšlenkových světů autorů má v mém životě tak dominantní roli, že vám to nedovedu vypovědět. Nejde tolik o escapismus, i když i ten mi je v mnohých životních obdobích blízký, jde o ten fakt, že někdy se ponoříte do dobré knihy, ale už se nevynoříte stejní. Dojde k nějaké vnitřní proměně; myšlenky, se kterými jste se setkali, možná nebyly nové, ale byly tak jedinečně formulovány a ještě k tomu tak blízce vašemu vlastnímu způsobu myšlení, že pro vás prostě není možné zůstat jimi nedotčeni. Váš svět se zase o něco rozšířil, vidíte dál než předtím, vidíte jasněji.
Od této knihy Briana Zahnda jsem něco takového nečekala. Možná to bylo tím, že jsem knihu soudila podle obalu (chápu, že odkoupit originální obálku je pro česká nakladatelství velmi nákladné a někdy se i alternativní obálka povede…a jindy je v zoufalém nesouladu s obsahem knihy) a možná to bylo tím, že jsem spolu s ní zrovna ve velkém knižním haulu nakoupila ještě čtyři další knihy na Global Leadership Summitu a tak nějak jsem nevěděla, na kterou se těšit víc.
I navzdory tomu se to stalo, autor zpracoval téma, které je mi v současnosti velmi blízké, citlivým, ale upřímným způsobem a úplně mě pohltil.
Autor
Brian Zahnd není v Čechách tolik zvučné jméno, pokud se nezajímáte o témata, která zpracovává ve svých knihách. Je mnohonásobným autorem či spoluautorem, přičemž Když je všechno v plamenech je první ze Zahndových knih, která byla přeložena do češtiny. Z toho, co se dá o autorovi vyhledat na internetu se zdá, že jeho silnou stránkou je určitým způsobem rozptylovat mlhu ohledně některých teologických či historicky křesťanských témat. Jeho více než čtyřicetiletá praktická pastorační zkušenost se zdatně pojí s jeho neformálním teologickým vzděláním [1] a právě v této knize přináší svěží pohled na víru každému, kdo má sto chutí nad křesťanstvím zlomit hůl.
Obsah
Zahnd se v první části své knihy zabývá především fenoménem dekonstrukce víry, který se (snad nejen) v evangelikálním prostředí objevuje stále častěji. Člověk v něčem vyrůstá, k něčemu se hlásí a dejme tomu, že tomu i věří nebo si myslí, že tomu věří. Pak si poslechne jeden, dva díly ateistického podcastu na filosofická témata a najednou je úplně bez sebe a odchází od všeho, co dosud znal.[2]
Zahnd takovouto dekonstrukci (kterou sám nazývá spíš demolicí) nepodceňuje a apeluje na čtenáře v tom, aby se pokusil “zachránit, co je vzácné, dříve než [nechá] všechno shořet”.[3] Nicméně je přesvědčen, že se jí dá také předejít nebo se na ni alespoň připravit. Především doporučuje rozlišovat mezi Kristem, církví a křesťanstvím. Varuje před propojováním teologie a Krista či křesťanství jako takového s křesťanským fundamentalismem. Připomíná svému čtenáři, že je možné dekonstruovat, opustit některé doktríny, které se ukázaly být absurdními, až ohavnými a nehovoří o Bohu pravdu, a zároveň si zachovat vztah s Ježíšem.[4] Varuje před fundamentalistickým výkladem Písma, které pokládá základ pro samotnou dekonstrukci svým omezujícím přístupem.
Ve druhé části knihy pak představuje svou stěžejní tezi, že takovou dekonstrukci “přežije pouze víra lidí, kteří mají vlastní zkušenost s Bohem”[5]. Zahnd velmi citlivě píše o tom, že naše představy o Kristu musíme přehodnocovat (v jeho pojetí jej “vlastníme, ztrácíme, nalézáme” a díky tomu rosteme) a máme se stávat církví, která je dobrým správcem pokladu, který jí Bůh uložil – takovou církví, kde teologie není důležitější než láska a která naslouchá tomu, co jí Bůh říká, ať už skrze své Slovo, či skrze práci Ducha svatého.
Závěr
Tato velmi laskavě, srozumitelně a zároveň naučně napsaná kniha se dle mého názoru řadí mezi hluboce apologetickou literaturu a jako takovou ji i doporučuji dále. Je totiž dobré znát argumenty pro svou víru, pokud ale sám a) nemám jasno v tom, jak vykládat Biblický text, b) co je důležité a c) nesetkal jsem se osobně s Kristem, je apologetika jen filosofickým cvičením. Při svém studiu jsem se snažila vyzkoumat, kam až je apologetika schopná dosáhnout – v posledních měsících ale přemýšlím zejména nad jejími limity. Zahnd v této knize ukazuje, že rozum a srdce jdou ve věcech víry ruku v ruce a neznamená to, že je to nutně nevědecké (a tedy v moderním pojetí nepravdivé), jako spíš prostě lidské a víře vlastní.
Líbí se mi, že se nebojí různých křesťanských tradic a nechává se oslovit tím, co je v nich hodnotné, což v současnosti považuji za rys dobrého teologa. Zároveň se mi zamlouvá jeho výzva církvi, aby byla útočištěm pro všechny, kdo jsou unavení z kulturních válek a aby přijala svou roli správce, namísto udržování se v představě, že je generací omega.
Pro mě osobně přišla tato kniha ve správný čas na správném místě. Po několika letech, kdy jsem se zabývala racionální apologetikou (čehož nelituji a jsem moc ráda, že jsem tomu mohla všechen ten čas věnovat), jsem se ocitla na “místě”, které pro mě bylo velmi nepříjemné. Zahnd by snad řekl, že se mi Bůh “vytratil” z některých míst, kde jsem ho běžně nacházela. Celkově se cítím unavená z charismatické a letniční spirituality – zejména z emocionalismu a různých faulů, se kterými se v prostředí těchto církví člověk může setkávat. Někdy mám sto chutí (a nejintenzivněji jsem tento pocit měla před čtením této knihy) zahodit vše co znám a začít někde jinde. Myslím, že Zahndova kniha Když je všechno v plamenech mi pomohla nezahájit demolici, ale dopustit se jen lehké re-konstrukce. Věřím, že i pro vás, drazí čtenáři, bude podobně užitečná. [6]
[1] Pokud stále platí informace z r. 2015 z rozhovoru pod násl. odkazem, Zahnd nemá formální teologické vzdělání, ale je velmi sečtělý samouk:
“I’ve had no formal training in theology. A fact I’m somewhat insecure about. Which may partly explain why as a pastor I’ve studied theology so intensely. The thinkers and theologians who have most shaped my theology would be N.T. Wright, Walter Brueggemann, Stanley Hauerwas, René Girard, Eugene Peterson, John Howard Yoder, Hans Urs von Balthasar, David Bentley Hart, Miroslav Volf, and Scot McKnight…to name ten.”
[2] Tento fenomén je v USA tak běžný, že se mu začalo říkat “Exodus mládeže” a pojednávají o něm např. autorky knihy Mama Bear Apologetics, kterou jsem na tomto blogu také recenzovala. Jedná se o tvrdý střet s realitou, když děti vychovávané v křesťanském prostředí a na křesťanských školách přijdou do univerzitního prostředí (v USA silně liberalisticky a modernisticky laděného), kde nejsou schopni udržet si víru tváří v tvář převládající ideologii – zejména z toho důvodu, že dostatečně neznají Písmo, nebo byli vychováni v fundamentalistickém přístupu k němu. Zahnd se nicméně nezabývá přímo tímto fenoménem, jako dekonstrukcí víry obecně, u jakékoli generace.
[3] Str. 41-42; “Zdá se, že dekonstrukce je metodologie, která nemá žádná skutečný cíl. Působí spíš jako výzva k bezbřehému cynismu. Pokud budeme jako křesťané pouze dekonstruovat, skončíme nakonec ve světě bez dalších Velikonoc. A svět bez Velikonoc je světem bez naděje, světem na pokraji nicoty.”
[4] Str. 64-67
[5] Str. 132
[6] Stačila jsem si všimnout, že Zahndův přístup k Bibli je na internetu předmětem kontroverze, nestihla jsem si vše ještě projít, ale pokud byste měli zájem, zde je odkaz na video, které se tím zabývá:
Nicméně věřím, že než si na něj vytvoříte názor skrze pohled někoho jiného, uděláte nejlépe, když si ho „načtete“ sami – případně se s ním přijedete osobně setkat na konferenci, která proběhne v září 2024 v Hradci Králové, odkaz a více informací zde:
Dnes bych chtěla otevřít téma, které je pro mě velmi blízké a se kterým se v poslední době často setkávám. Každý máme v životě určitá témata, která se nám vrací, oblasti v našich vztazích nebo v našem chování, na kterém musíme opakovaně a v různých životních obdobích znovu a znovu pracovat. Já u sebe vidím takových témat hned několik, a jedním z nich je i osamělost.
Vím, že ne každý z vás s tímto tématem ve svém životě pracuje, může to pro vás být něco jiného. Posledních pár měsíců se mi ale děje taková věc, že se setkávám s lidmi, kteří osamělost také pociťují a snaží se ve svém životě najít něco, čím by ji vyřešili. A protože si myslím, že právě osamělost nás vrhá do situací, ve kterých neděláme dobrá rozhodnutí nebo klademe na své okolí přehnané nároky, chci se dnes podívat do Bible, na případ osamění par excellance, na kterém chci ukázat, že pouze Bůh je řešením právě tohoto problému.
Samota vs. Osamělost
Nejprve stručné vymezení obsahu. Už před pandemií se začalo mezi odborníky studovat téma tzv. epidemie osamělosti. Prožívaný pocit osamělosti se od 80. let velmi rozšířil taky vlivem určitých změn ve společnosti – mladí lidé se stěhují od svých rodičů, zvýšená rozvodovost, sociální sítě a při pandemii snížení míry sociálního kontaktu. Taky nedostatečné vzdělávání v oblasti sociálních interakcí – jak se chovat v té a té situaci, jaké jsou možnosti reakce. To všechno přispívá k tomu, že pocit osamělosti mezi lidmi obecně sílí.
Nepleťme si ale pojmy samota a osamělost. Samota může být dobrovolná, nebo dokonce potřebná – každý to má jinak, podle své povahy, jak často a v jakém rozsahu potřebuje být sám. Někdy, když to potřebujeme a naše okolí nám to neumožňuje, může to vést až k agresi. Na druhou stranu nedobrovolná samota, sociální izolace může být trestem, protože člověk je společenskou bytostí a když je ze společnosti nějak vyčleněn, může ho to trápit. Ne každý člověk, který je takto vyčleněný, např. na samotce, ale zažívá pocit osamělosti.
Psycholožka Sylvie Navarová:
“Osamělost je stav mysli člověka, který se cítí být opuštěný a nechtěný. Jde o nepříjemný pocit. Důležité je si říci, že jde o individuální vnímání kvality, nikoli kvantity. Pocit osamělosti může prožívat i člověk, který je každým dnem obklopen lidmi. Osamělostí trpí častěji lidí s nižším sebevědomím a sebeúctou.” [1]
Nejzasaženější skupinou jsou ale dospívající lidé a pak důchodci nad 80 let.
Ne vždycky je osamělost špatná! Odborná literatura dokonce uvádí, že i zdravý člověk se občas cítí osamělý a pokud se tak děje maximálně 48 dní v roce celkem, je to ještě v pořádku. Přechodná osamělost má totiž užitečný vliv, nutí nás udělat nějakou změnu (ve svém myšlení, chování, životním stylu) za účelem hledání způsobů, jak negativní pocit osamělosti snížit.
“K pocitům osamělosti mají blíže lidé s vyšší mírou úzkostnosti, psychické lability a jak již bylo řečeno, lidé s nižším sebevědomím (viz. Tiwari, Mushtaq aspol.). Proto pokud chce někdo změnu, je vhodné začít u sebe. Negativní emoční naladění a přesvědčení o sobě, že nejsem dost dobrý a nikdo mě nemá rád, vede v kontextu sebenaplňujícího se proroctví k zaměření pozornosti tímto směrem a interpretací signálů od druhých tímto způsobem. Což, pokud si člověk uvědomí, může změnit.”
Můj příběh
Osamělost pro mě vždy byla velkým tématem. Psychologové by mě mohli rozebrat na cimrcampr a najít v mém životě mnoho různých důvodů, proč právě osamělost u mě hraje nějakou roli, ale já jsem si celkem jistá, že vím, jakou roli má hrát – je to určitý stav, který mě učí lépe spoléhat na Boha.
Velmi intenzivně jsem si uvědomila svůj problém, když jsem vídala svoji babičku v posledních měsících jejího života. Přesně jak říká paní psycholožka Navarová, i když byla babička obklopená lidmi denně – a ne jen tak někým, ale svou vlastní rodinou, cítila se nesmírně osaměle. Když jsem seděla u jejího lůžka a povídala jsem si s ní, a ona začala mluvit o tom, jak jí tam bude smutno, až odjedu, došlo mi, že nad tím pocitem už úplně ztratila kontrolu. Neodsuzuju to, protože poslední měsíce života prožívala velmi silné bolesti, nemohla spát a celkově se trápila různými věcmi, takže jednoduše neměla kapacitu na to, řešit, proč se cítí sama a proč se tak cítit nemusí.
Já jsem si tehdy ale všimla některých podobností mezi mnou a babičkou v některých životních situacích a rozhodla jsem se tehdy, že se nenechám svým pocitem strávit, ale že začnu dělat praktické kroky pro to, aby nenabýval na síle, abych mu nedávala takovou moc.
Oproti tomu, co nám o pocitech říká dnešní společnost, nemusíme podle nich jednat – pocit je dobrý sluha, ale zlý pán. Emoce obecně jsou ukazatelé – Když se cítím naštvaná, ukazuje mi to na nějaký problém, který má v něčem původ a který musím řešit. Pokud bych se ale zastavila jen u toho pocitu a nechala se jím pohltit, ve vzteku bych mohla udělat mnoho nerozumných rozhodnutí. Proto je dobré s pocity jednat jen jako s ukazateli, ne jako s principem, který nám vládne.
Tady se na chvíli vzdálíme od mého příběhu a podíváme se na chvíli na příběh nejosamělejšího muže v historii.
Osamělý Ježíš
V Bibli čteme o jednom momentu, který považuji za neosamělejší snad ze všech příběhů, které tam můžeme číst. Je to moment, kdy je Ježíš na kříži – vždycky když v evangeliích čtu o ukřižování, divím se, kolik toho ještě Ježíš stihl říct cestou na popravu a potom vlastně ještě z kříže. Ta smrt musela být opravdu zdlouhavá.
Mezi těmi několika výroky, které na kříži pronesl, je i výrok “Bože můj, bože můj, proč jsi mě opustil.”
Matouš 27,46
Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eli, Eli, lema sabachthani?“,to jest: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
Marek 15,34
O třetí hodině zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eloi, Eloi, lema sabachtani?“, což přeloženo znamená: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?‘
Ježíš měl opravdu blízký vztah s Bohem, se svým Otcem. Víme, že se modlil pravidelně a víme, že Bůh na jeho modlitby odpovídal. Tady se ale setkáváme s modlitbou, která láme srdce, protože Boží syn pokládá otázku, která rezonuje celými dějinami. Není jediná generace, která by si ji v určitý moment historie nepoložila a ani neznám člověka, který se dostal na své dno v životě a ani na vteřinu na tuto otázku nepomyslel.
A tady ji klade Ježíš, ten, který své učedníky učil, jak se modlit.
Kdysi se v církvi šířil takový pohled, že Bohu se “proč” neříká. Že je to otázka vzdoru. Na místě je poslušnost a ne zpochybňování Boží vůle. Ale tady ji klade jeden z nejposlušnějších lidí. Tady ji klade ten, který je nám v modlitbě a v interakcích s Bohem Otcem vzorem.
Ježíš, stejně jako mnoho osamělých lidí, zažíval tak úporný pocit osamění, že jej musel vyjádřit tímto srdcervoucím výkřikem.
Existuje mnoho teologických pohledů na to, co se na kříži stalo. Jeden z nich říká, že Bůh se od Ježíše opravdu odvrátil a metafyzicky jej opustil, protože Ježíš na sobě nesl všechen hřích světa, za který byl ukřižovaný. Já – a mnozí další teologové – nejsem přesvědčená o tom, že tento pohled je biblický. Bible nás o Bohu učí, že je všudypřítomný – je to jedna z jeho základních vlastností, přes které nejede vlak. Není to tak, že by se jeho všudypřítomnost najednou “vypla” na jednom konkrétním místě. Pokud se o Bohu máme z Písma něco naučit, pak je to to, že ON nikam neodchází.
To ale neznamená, že v životě nenastávají situace, kdy se velmi silně cítíme Bohem opuštěni.
Autor knihy Křesťanské poradenství, Jack V. Rozell to říká velmi výstižně:
“Ve skutečnosti Ježíš nebyl Bohem opuštěný. Bůh mu byl velmi blízko. Ale kvůli bolesti, utrpení, lidskému teroru, který ho přemáhal, a horečce a nemoci, které trápily jeho tělo, ve své lidskosti, ve svých emotivních pocitech byl Bohem opuštěn. A to je něco, s čím se můžeme ztotožnit, když jsme zraněni. Pokud se v tom okamžiku Ježíš cítil Bohem opuštěn, i když teologicky nebyl, nikdy byste neměli mít pocit, že je něco špatně s vámi, pokud se cítíte Bohem opuštěni, i když jste ve skutečnosti opuštěni nebyli.” [2]
Ten pocit, který v některých životních situacích prožíváme, může být velice silný. A je jedna věc zažít pocit opuštění od lidí, od blízkých, od přátel a od rodiny. Ale od Boha – od toho, který “tady přece tak nějak má být pořád”, krýt nám vždycky záda, od toho to bolí tak nějak víc.
Proto si myslím, že je i naší povinností, jako církve, tento pocit v lidech nevyvolávat a jak ráda říkám – nebýt Bohu špatnou vizitkou. Bůh se na lidi nemračí a neopouští je proto, že v životě v něčem uklouzli, rozvedli se, měli nemanželské dítě. Bůh lidi neopouští, protože doma řvou na děti nebo nezvládají výchovu. Bůh lidi neopouští, protože spí se svým klukem nebo holkou před svatbou. Bůh lidi neopouští, protože mají homosexuální orientaci nebo se cítí nesví ve svém těle. Církev a křesťané mají to privilegium tuto hlubokou pravdu lidem komunikovat a předat. Daří se nám to? Já vím, že mě ne! Snažím se a chci se v tom zdokonalovat, protože nechci lidem zavírat cestu k Bohu! Chci všem říct, že Bůh je vždy nablízku a v pohotovosti pomoci každému, kdo o to požádá – nehledě na to, jak se cítí! Opravdu, zkuste to, až ten pocit zase přijde. Řekněte Bohu – Bože, prostě jsem tu sama. Kde jsi?
Bůh i na tyto modlitby odpovídá, jen musíme naslouchat.
Tady byste mohli namítnout – a co Ježíš? On odpověď přece nedostal! Krátce po tom, co ta slova vyslovil, zemřel.
Skvělá námitka! Abychom ji rozlouskli, podíváme se do Žalmu 22. Ten začíná slovy(a teď se podržte):
“Pro předního zpěváka. Podle „Laně za ranních červánků“. Žalm Davidův.”
Pardon, tak nezačíná, ale hned druhý verš zní:
“Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Daleko spása má, ač o pomoc volám.”
Cože? Jak to? Jak je to možné?
Jednoduše – Žalm 22 je tzv. Christologický žalm, který hovoří nejen o pocitech žalmisty, tedy autora tohoto žalmu, ale také v sobě nese prorocké prvky, které vypovídají o tom, co se stane Kristu. Najdeme tam proto několik momentů, které nám velmi silně připomenou Ježíšovo ukřižování. Proto mějte na mysli právě událost ukřižování Ježíše, když si teď spolu část žalmu 22 přečteme:
Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
Daleko spása má, ač o pomoc volám.
Bože můj, volám ve dne, a neodpovídáš, nemohu se ztišit ani v noci.
Ty jsi ten Svatý, jenž trůní obklopen chválami Izraele.
Otcové naši doufali v tebe, doufali, tys jim dal vyváznout.
Úpěli k tobě a unikli zmaru, doufali v tebe a nebyli zahanbeni.
Já však jsem červ a ne člověk, potupa lidství, povrhel lidu.
Všem, kdo mě vidí, jsem jenom pro smích, šklebí se na mě, potřásají hlavou:
„Svěř to Hospodinu!“ „Ať mu dá vyváznout, ať ho vysvobodí, když si ho oblíbil!“
Ty jsi mě vyvedl z života matky, chovals mě v bezpečí u jejích prsou.
Na tebe jsem odkázán už z lůna, z života mé matky ty jsi můj Bůh.
Nebuď mi vzdálen, blízko je soužení, na pomoc nikoho nemám!
Množství býků mě kruhem svírá, bášanští tuři mě obstoupili.
Rozevírají na mě tlamu jak řvoucí lev, když trhá kořist.
Rozlévám se jako voda, všechny kosti se mi uvolňují, jako vosk je mé srdce, rozplynulo se v mém nitru.
Jako střep vyschla má síla, jazyk mi přisedl k patru. Vrháš mě do prachu smrti!
Smečka psů mě kruhem svírá, zlovolná tlupa mě obkličuje; sápou se jako lev na mé ruce a nohy,
mohu si spočítat všechny své kosti. Pasou se na mně svým zrakem.
Dělí se o mé roucho, losují o můj oděv.
Nebuď mi vzdálen, Hospodine, má sílo, pospěš mi na pomoc!
Vysvoboď mou duši od meče, chraň jediné, co mám, před psí tlapou;
zachraň mě ze lví tlamy, před rohy jednorožců!
– A tys mi odpověděl.
Jak už to v žalmech bývá, po několika verších zoufalství přichází zlom, vysvobození a následný příběh žalmisty o tom, jak je Bůh dobrý. Tento zlom přichází ve 23. verši.
Položili jsme si otázku, jetsli Ježíš dostal odpověď na svůj zoufalý pocit, zoufalý výkřik, který na kříži zazněl. Zvolil slova právě tohoto žalmu, který jistě velmi dobře znal. I ve své osamělosti, svém nejhlubším zoufalství naplňoval proroctví, která o něm Starý zákon přinesl. A právě v tomto žalmu se o odpovědi na takové zoufalé volání hovoří. A víte, co je tou odpovědí?
Záchrana lidstva. Nic menšího, než spása duší celého lidstva. Velké svědectví, velký příběh o tom, co Bůh udělal a jak na toto osamění odpověděl. Tou odpovědí byl Ježíš sám a to, co udělal.
O tvém jménu budu vyprávět svým bratřím, ve shromáždění tě budu chválit.
Kdo se bojíte Hospodina, chvalte ho! Ctěte ho, všichni potomci Jákobovi, celé Izraelovo potomstvo, žij před ním v bázni!
Nepohrdl poníženým, v opovržení ho neměl. Když trpěl příkoří, neukryl před ním svou tvář, slyšel, když k němu o pomoc volal.
Od tebe vzejde mi chvála ve velikém shromáždění. Své sliby splním před těmi, kdo se ho bojí.
Pokorní budou jíst dosyta, budou chválit Hospodina ti, kdo se na jeho vůli dotazují. Vaše srdce bude žít navždy.
Rozpomenou se a navrátí se k Hospodinu všechny dálavy země. Tobě se budou klanět všechny čeledi pronárodů.
Vždyť Hospodinu náleží kralovat, i nad pronárody vládnout.
Všichni tuční v zemi, ti, kdo jedli a kdo se klaněli, všichni, kteří sestupují v prach, musí před ním padnout na kolena; a jejich duše si život nezachová.
Potomstvo bude mu sloužit. O Panovníku budou vyprávět dalšímu pokolení,
to přijde a bude hlásat jeho spravedlnost lidu, který se zrodí: „To učinil on!“
Žalmista tady říká, že Bůh ho vyslyšel, ale nemluví tolik o výsledku na osobní rovině – nemluví o tom, že se jeho pocity uklidnily a že si uvědomil, že Bůh tam vlastně celou tu dobu byl. Ne, mluví o výsledku na globální úrovni – fakt, že Bůh je stále s námi, že slyší a vyslýchá naše prosby není jenom řešením problému jednoho člověka, problému jedné osamělé duše. Je to odpověď, která je řešením pro všechny.
Všimli jste si, že autor žalmu neříká: “ Rozpomene se a navrátí se k Hospodinu Izrael. Tobě se budou klanět všechny kmeny tvého lidu.” ?
Ne, říká: Rozpomenou se a navrátí se k Hospodinu všechny dálavy země. Tobě se budou klanět všechny čeledi pronárodů.
A my víme, jak Starý zákon umí někdy být velmi exklusivní vůči Izraeli. Ale ne tady. Tady jde o všechno. Tady jde o odpověď na otázku, která rezonuje celými dějinami. Tady je odpověď na otázku, která zněla při každém pronásledování raných křesťanů, která zněla při každé epidemii moru ve středověku, v zákopech ve válkách, ve vyhlazovacích táborech.
Tady jde o odpověď na otázku, kterou volá každá duše, která je zneužitá, zapomenutá, opuštěná nebo trpící.
Jde o odpověď na otázku, která může být položená z nehlubšího dna lidského života, ale i ze situace, která je zkrátka jiná, než jak jsme si ji představovali.
Psycholog J. V. Rozel říká:
“Odpovědí bylo, že Bůh nikam neodešel. Odpovědí bylo, že i z hrůzy, bolesti a utrpení, jež lidé zamýšleli ke zlému, Bůh učinil neuvěřitelnou slávu, vykoupení, spasení a odpuštění. Bůh porazil moc smrti a strachu ze smrti. Pamatujte si, že nezáleží na tom, jak se cítíte, Bůh vás neopustil. Myslím to vážně. Zraněný člověk to musí vědět.”
Závěr
Žalm 22 ukazuje, jak slavná bude odpověď na Ježíšovu otázku. Bude to příběh, který protne historii. A celé to začíná otázkou “Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil”.
Osamělost může mít různé formy a lidé na ní můžou hledat různé léky. Já vím, že budu s osamělostí bojovat celý svlj život a znovu a znovu se budu vracet k Žalmu 22 a znovu a znovu se budu učit, že osamělá se cítit nemusím. Víte, myslím, že existuje jedno krásné křesťanské klišé, které tohle moc hezky vystihuje.
Na obrázku vidíte srdce a v něm je prázdné místo ve tvaru puzzlíku. To je to místo, které se snažíme zaplnit různými věcmi a lidmi. Já jsem se do něj snažila nacpat nejdřív svoje rodiče, pak různé kamarády a pak svého manžela a děti. Nefungovalo to ale, protože tam patří puzzlík ve tvaru Boha.
Omlouvám se za tak dětinský příklad, ale je na tom hodně pravdy. Na jakoukoli osamělost je nejlepší odpovědí Bůh. A když on vyplní to místo, většinou to vede k lepším vztahům s ostatními, což také osamělost zahání a to požehnání Boží odpovědi na naši osamělost se šíří do osatatních oblastí našeho života – a kdo ví, jak daleko může dosáhnout?
Kristova osamělost dostala odpověď ve formě spásy celého lidstva, to asi netrumfneme 🙂 ale pokud se cítíš osamělý / osamělá, polož Bohu tu otázku a nech ho, aby tvoji osamělost proměnil ve slavný příběh. Věřím, že ať je důvod tvé osamělosti jakýkoli, Bůh je tou odpovědí, kterou hledáš. Neboj se ho zeptat.
DENT, Nikki. Breaking Up with Babel. 2023. ISBN 978-0-6457229-0-1.
Autor
V říjnu loňského roku jsem měla jedinečnou příležitost vyrazit na služební cestu do Austrálie, kde se mi dostala do rukou tato kniha. Autorka byla jedním z řečníků na konferenci, které jsme se zúčastnili, takže jsem ji slyšela i naživo a musím říct, že to byl … zážitek. Víte, jak se říká, že zážitek nemusí být dobrý, hlavně když je silný? Tak takový to byl zážitek. Nikki jsem totiž simultánně překládala, takže jsem měla velmi intenzivní zkušenost s jejím kulometným proslovem, který prokládala modlitbou v jazycích (bohužel bez výkladu, ačkoli mi kolega naznačoval, že jako pravá letniční bych měla tlumočit i tyto části :)). Můj dojem z ní byl velmi rozpačitý, protože i přesto, že měla dokonale sladěnou vizuální prezentaci – jak tu promítanou, tak tu osobní (její růžové kalhoty ladily se snímky, které promítala), její projev mi připadal neobjevný a silně defenzivní (víme, že ideologie LGBT+ se s křesťanstvím neslučuje…spíš nevíme, jak se postavit k prakticky-pastoračním aspektům tohoto rozkolu, o čemž řeč nebyla). Nicméně to byl můj osobní dojem z jejího projevu na konferenci pro vedoucí v církvi, který, dle mého názoru, mohl být obsáhlejší a konkrétnější.
Obsah
Pokud jde o knihu, kterou Nikki Dent napsala, cílová skupina je zcela jiná. Breaking Up with Babel je psaná pro teenagery, resp. pro ty dospívající, kteří ještě čtou knihy. Nepopírám, že je to kniha, která vyplňuje pomyslnou díru na trhu. Pokud chceme mladým lidem předat nějakou naději na dobré vztahy, je fajn jim představit biblické hodnoty, které poskytují zdravý rámec pro romantické vztahy a rozvoj zdravé sexuality. Zároveň je nutné tyto hodnoty racionálně zdůvodňovat a vhodně kontextualizovat. To jsou i cíle, které si Dent pro svou knihu ukládá – jak avizuje na přebalu knihy, nabízí moderní příručku pro pěstování plnohodnotných vztahů.
Dent se o to pokouší a mám pocit, že i úspěšně předává biblický pohled generaci, se kterou má jako pastor mládeže bohatou zkušenost. V prostoru deseti kapitol svižným a mladistvým stylem zručně předává stěžejní myšlenky. Čtenáře uvádí do biblického pohledu na partnerství, manželství a sex, přičemž o sexu hovoří jako o aktu, který zanechává hluboké důsledky na lidském těle, duchu i duši. (kapitoly 1-5) Zdůvodňuje biblický požadavek na sexuální čistotu v kontextu současného randění a dotýká se i tématu pornografie a jejího ničivého dopadu na lidskou sexualitu. Jednu kapitolu speciálně věnuje hranicím ve vztazích (kapitola 6) a randění v digitálním světě (kap. 7). Stejně nenuceně se jí daří hovořit i o single stavu (kap. 8). Její myšlenku uzavírají poslední dvě kapitoly věnující se rozhodnému odmítnutí “stolování u babylonského stolu”(kap. 9) až k finálnímu a vědomému rozhodnutí o rozchodu s “babylonským” myšlením (kap. 10).
Právě skrze metaforu rozchodu s “babylonským myšlením” [1] se své knize snaží vtisknout určitou strukturu, neboli kulturou Hollywoodu a návrat k myšlení Edenu, tedy rajské zahrady. Tato dvouvrstvá metafora má vést čtenáře k tomu, aby rozlišil mezi světonázorem současné společnosti a biblickým pohledem a aby jednoznačně odmítl a vědomě se rozešel se “světským” pohledem.
Závěr
Autorčinou silnou stránkou je především čtivost jejího psaní. V druhé řadě je to jasná vize, co chce mladší generaci předat. Líbí se mi její důraz na příčinu a důsledek, které v otázkách sexuality hrají velkou roli a zdá se mi, že se i zdařile vyhýbá největšímu přešlapu autorů podobného žánru, kteří narušenou sexuální čistotu považovali za neobnovitelnou. [2] Zda je mezi myšlením “Hollywoodu” a Bible tak silná polarita, jakou autorka představuje, nechám k posouzení jiným. [3]
Celkový pocit defenzivního uvažování vůči myšlení současné společnosti myslím ubírá hlavnímu sdělení na hodnotě. S čím bude mít současná generace dospívajících, kteří vyrůstají v evangelikálním prostředí jistě problém, bude orientace v současném světě, kde se křesťanství stalo menšinovou záležitostí. Jak si udržet své hodnoty a hranice a zároveň být dobrým přítelem či romantickým partnerem…jak v lásce komunikovat s lidmi, kteří mají jiný pohled na svět či jiný životní styl? To jsou otázky, které je nutné neustále zodpovídat, zejména pokud jde o vztah křesťanství a LGBT+ ideologie.
I přesto si ale dovedu představit, že pro dospívajícího člověka (kterému se věkem i myšlením rok od roku vzdaluji), může být tato kniha velkým přínosem. V určitých životních obdobích je nezbytné některé věci vidět černobíle, aby se člověk mohl na své cestě posunout. Přála bych si jen, aby i naše mladší generace měla v tomto období bázeň před Bohem a opatrnost a zároveň aby odvážně spoléhala na Boží vedení.
Knihu (v angličtině) je možné koupit zde:
[1] Odtud název knihy Breaking Up with Babel, tzn. Rozchod s Bábelem
[2] „If Christ can renew our mind, this means he can renew our sexual metabolisms and sexual memories, bringing us to sexual wholeness and relational blessing.“ (s. 199)
[3] Autorka nebudí dojem, že by chtěla v tomto tématu jakkoli mlžit a tuto polaritu vyhledává, až mám podezření, že ji v některých částech knihy i uměle vytváří. Např. když hledala pro část nazvanou The Founding Fathers of Sexual Depravity příklady osob, které historicky ovlivnily sexuální revoluci, bylo nutné ve výčtu (dvou!) uvést Friedricha Nietze? Jak víme, tento často špatně pochopený autor dnes nachází i v teologických kruzích značnou milost, zatímco autorka jej stále chápe jako toho, kdo “zabil Boha”. Považovat jeho dílo za základ sexuální zkaženosti postmoderny je velkým nadhodnocením přínosu Nietzeho díla do této oblasti…
