Moji rodiče vždycky říkali: Církev je jako rodina. Nevybereš si, kdo bude tvoje babička, strýc nebo neteř. Ale musíš se naučit je brát jako rodinu – lidi, se kterými máš nějaké pouto.

Musím přiznat, že jako asi většinu věcí, které jsem se v církvi naučila, jsem to vzala tak, jak mi to řekli. Jasně, rodina.

Toto téma ve mě ale začalo rezonovat znovu, když jsem po několikáté přijela sem do Budějovic, navštívit Otu v době našeho zasnoubení, a v neděli jsme přišli na shromáždění sem. Všichni jste na mě byli moc milí, líbily se mi tu chvály a dotýkalo se mě slovo. Při závěrečné písni jsem se začala cítit stísněně, říkala jsem: Bože, líbí se mi tady, ale jak se sem můžu jen tak přestěhovat? Jak můžu to všechno v Kolíně nechat za sebou, vykořenit se a přesadit sem? Bůh mi tehdy, když jsem seděla někde támhle ve čtvrté řadě uprostřed odpověděl jednoduše: I tady budeš doma.

Doma je pro mě intenzivní pojem. Mám ráda doma. Doma je bezpečno, doma je teplo, sucho. Je tam jídlo. A je tam vždycky někdo, koho mám ráda. Asi vidíte, kam tím směřuji…Doma je pro mě tam, kde je rodina.  A proto pro mě to Boží zaslíbení mělo moc veliký význam.

Každý to tak nemusí vidět.. Pojem rodina může každý z nás vnímat jinak, na základě zkušeností s vlastní rodinou. Jeden si představí chaos, řev, neodpuštění, spoustu negativních věcí. Jiný si rodinu představit nedovede, protože biologickou rodinu nemá. A další si zase představí společné dovolené, spoustu smíchu, příjemný společný čas atd.

Když hovořím o církvi jako o rodině, vejde se tam všechno z výše uvedeného. Někdy se vadíme. Někdy si nerozumíme. Někdy trávíme příjemný čas. To vše k rodině patří, ale církev má ještě něco víc. Myslím, že tohle přirovnání církve k rodině ukazuje na určitá pravidla, která fungují jak v rodině, tak v církvi.

Církev je jako rodina v tom, že navzdory našim odlišnostem je mezi námi sourozenecké pouto, které je principem přesahujícím jakékoli konflikty. Je to to pouto, které bratra pudí k tomu, aby se zastal svojí sestry, když jí ve škole šikanují. Je to to pouto, které dává matce lásku k dceři i když ví, že aktivně žije v hříchu. Je to to pouto, které je mezi dětmi a rodiči, které jim pomáhá si rodičů vážit a přijímat od nich životní moudrost.

To všechno funguje u nás v církvi. Co má ovšem církev od rodiny navíc je to, že je tělem Kristovým, které je propojené a zpevněné jako tělo lidské, kde každá část má svoji funkci a upotřebení, aby celé tělo mohlo jednat k větší slávě Boží.

Bůh je náš Otec, my jsme jeho děti

Matouš 7,9

9  Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? 10  Nebo by mu dal hada, když ho poprosí o rybu? 11  Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí!

Asi každý z nás musel nebo bude muset v určitém bodě naší cesty víry dospět k zvláštnímu uvědomění, že Bůh je náš Otec. Je to informace, která je součástí toho křesťanského balíčku, ale taky může být dost problematická – máme tendenci do Boha promítat svou představu o otci podle toho, jak se k nám choval ten náš. To může být pro někoho nepříjemné, pro jiného to může pomoci chápat Boha lépe.

Tento vztah mezi Bohem a člověkem je jedinečný a je velkou výsadou. Bůh nás miluje jak jen Otec může milovat své dítě (a tím se myslí, mnohem dokonaleji než pozemský rodič). Stará se o nás, jako Otec (a tím se myslí, bez sobeckých záměrů, citlivě, ale přísně nás vychovává k nejlepší verzi sebe sama, které dovedeme dosáhnout). Zná naše slabiny, ale také naše talenty a má pro nás plán. Ne jako manipulativní rodič. Ale jako Otec, který nás zná lépe než my sami sebe a taky ví, v čem najdeme nejlepší naplnění a čím ho můžeme nejlépe oslavit. Jako Otec je Bůh jedinečný.

Familiérnost vůči Bohu

Tahle jeho role je pro nás velikou výsadou. Můžeme k němu přicházet jako děti přicházejí k rodičům a chtějí po nich cokoli. Právě to, že ho vnímáme jako otce nás ale může svádět k určité familiérnosti, až neúctě. Uvědomila jsem si to jednou, když jsem chystala večerní mléko pro Emmičku. Byla už rozespalá, měla hlad a já jsem ještě chladila lahev s připraveným sunarem. Celou dobu se na mě dívala, jak to chystám, a křičela. Chtěla tu láhev, chtěla ji hned. Ta situace, jakkoli přirozená pro malé děti, mi připadala absurdní hned z několika důvodů. Jednak, já svou dceru miluji a vím, co chce a co potřebuje. Někdy jsou to rozdílné věci, ale v tomto případě byly totožné – chtěla lahev mléka a potřebovala lahev mléka. Dále, já jsem na tom aktivně pracovala. Neřekla jsem, že musí počkat nebo že jí mlíko neudělám. Viděla mě, jak na tom pracuji. A nakonec, ten její vytrvalý pláč, který neustal do chvíle, než dostala do ruky lahev mléka optimální teploty.

Jak moc mi to připomnělo, jak se někdy chovám já, když po Bohu něco chci! Modlím se a modlím, jsem frustrovaná, činím pokání, modlím se, prosím, prstíčkem hrabu, kdyby to naše vyznání umožňovalo, zatančila bych nějaký taneček kolem ohně, jen abych si zajistila Boží pozitivní reakci na mou žádost.

Ale takhle Bůh nefunguje. A kolikrát mi už Bůh odpověděl s tím, že mi podal onu požadovanou lahev mléka a s tím mi ukázal momenty z mé minulosti, kdy na dané věci pracoval, já jsem ale byla k těm náznakům slepá kvůli svojí fixovanosti na svou touhu.

Bůh je náš Otec a miluje nás bezmezně, leccos nám odpustí. Je to ale tentýž Bůh, který musel Mojžíše přikrýt svou dlaní, když kolem něj procházel, aby Mojžíš v přítomnosti Boží slávy pro svou hříšnost nezemřel. Tento Otec si zaslouží náš stoprocentní respekt v modlitbě, ve chvále i v našem jednání.

Dětinští a Jako Děti

Matouš 18,1-5

V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: „Kdo je vlastně největší v království nebeském?“

2  Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed

3  a řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském.

A kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne.

Mnozí z vás si už asi vzpomněli na tuto pasáž o tom, kdy Ježíš říká, že máme být jako děti. Ale je velký rozdíl mezi tím, být Jako dítě a chovat se Dětinsky. Protože nejsem sama, kdo tuto rozdílnost vidí, budu se v tomto bodě obracet k myšlenkám Josepha Pearce a Holly Ordwayové, kteří jako významní apologeté mají k věci co říci.

Dětinskost

Dětinskost odsuzuje už apoštol Pavel ve svém listu Korintským, kde říká: Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. A v listu Židům se autor na své adresáty trochu zlobí, když říká: Za takovou dobu už byste měli být sami učiteli, a zatím opět potřebujete, aby vás někdo učil abecedě Boží řeči; potřebujete mléko, ne hutný pokrm. Každý, kdo potřebuje mléko, protože nepřivykl slovu spravedlnosti, je jako nemluvně. Tomu, kdo je dětinský hrozí nebezpečí, že duchovně neroste a tím pádem jeho duchovní život vyvětrá.  Dětinští lidé se bojí stárnutí, snaží se být stále mladí až do té míry, kdy lžou o svém skutečném věku. Dětinský rodič těžko vychová své děti, protože je nemá co naučit. Neusiluje o osobní zralost, jde mu jen o to, jak vypadá před ostatními lidmi, jde mu o jeho osobní touhy a jejich naplnění. Odmítá tíhu zodpovědnosti, která s věkem nutně přichází, chce si hlavně užívat zábavy a nic neřešit. Stárnutí pro dětinského člověka znamená větší a větší zatrpklost. Dětinští lidé častou sklouzávají k cynismu, který jim zaslepuje oči a srdce, aby nevnímali lásku a krásu kolem sebe.

Být Jako děti

Když Ježíš mluví o tom, že máme být jako děti, mluví o charakteristice dětí, kterou si člověk může zachovat i při zdravém dospívání. Ti, kteří jsou Jako děti rostou tak jak mají – dokonce chtějí být starší, aby se konečně vešly do bráchovy bundy nebo maminčiných lodiček! Ti, kteří jsou Jako děti mají radost z přibývajících let, protože s nimi jim přibývá i zkušenost a moudrost! Být Jako dítě znamená vidět cenu v tom, v čem ji dospělí vidí jen málokdy – v maličkostech, věcech běžného života, jako je obrubník nebo pampeliška. Jsou nadšení z chval, ze shromáždění. Nekritizují, nehodnotí, prostě žijí přítomným okamžikem.

Být Jako dítě znamená mít důvěru vůči Bohu, jakou může mít jenom dítě v náručí svého otce. Dítě věří a odevzdává se Bohu mnohem svobodněji než dospělý člověk, který si myslí, že svojí chytrou hlavou na všechno přijde. V tom máme být jako děti – pokořit se a uznat, že my to lépe než Bůh tady na světě nevymyslíme. Pokud budeme mít takovéto srdce, pokud budeme Jako děti, budeme pít to nefalšované duchovní mléko. Mléko není špatné, člověk ho pije i jako dospělý, že. Ale u zdravého člověka musí dojít k přechodu na pevnou stravu – v této analogii tedy na hutnější duchovní stravu. Pokud budeme dospívat  ve vztahu vůči Bohu, tak se přes duchovní příkrmy a přesnídávky dostaneme i na ten hutný pokrm, který nám Bůh nabízí.

Je důležité, abychom rostli, abychom dozrávali – ve všech oblastech našeho života. Protože když se dětinsky chová batole, je to ještě částečně přirozené. Ale když se dětinsky chová teenager, nejradši bychom ho … protože od něj čekáme víc. No a s dospělým člověkem, který je dětinský, je velmi špatné pořízení. A naším cílem je cítit se dobře jako rodina spolu! Proto musíme každý sám na sobě pracovat!

Závěr

Tak, teď nechci, abyste mě špatně pochopili, takže se pokusím vám ještě přiblížit jeden svůj koncept. Když jsem teď o tom tak obsáhle mluvila, mohli jste nabýt dojmu, že rodinou myslím církev, kde jsou všechny vztahy blízké a perfektní, o všem se mluví a nikdo se neuráží – prostě jako v americkém vánočním filmu. To by bylo samozřejmě ideální, ale pokud máme být upřímní, paralela mezi církví a rodinou s sebou nese i jednu velmi důležitou věc: různorodost. Ačkoli rodina i církev si vytváří určitou kulturu jednání a mluvení, která nás spojuje, je nutné mít na paměti, že jsme dost různí. A proto si nemusíme všichni se všemi rozumět. I v rodině to tak je – s někým máte vztahy bližší, s někým ne. Intenzita prožívání vztahu ale nic nemění na tom, že nás pojí něco – někdo – kdo nás všechny převyšuje.

Tohle rodinné pouto v církvi je veliký dar. Tento sbor ho přijal a věřím, že ho i buduje. Ale je taky spousta věcí, které ho můžou narušit – nedorozumění, pomluvy, nedůvěra, neodpuštění…Vznikají hrozně rychle a těžko se jich zbavuje. Já sama jsem si vědomá toho, že moje introverze může být někdy matoucí. Nějak se tvářím, ale to, jak se tvářím, většinou vůbec nezrcadlí to, jak se cítím a o čem přemýšlím…takže pokud se vám bude zdát, že se na vás divně dívám, nemějte mi to za zlé a jen se zeptejte, o čem přemýšlím! 😀 Myslím, že udržení si těchto rodinných pout je důležitým námětem pro modlitbu a taky motivací naší svědomité práce. Abychom se tu mohli cítit jako doma, každý musíme přiložit ruku do díla a pracovat na dobrých vztazích!

Poslední pasáž, kterou dnes chci přečíst je z Tesalonickým 5,12 a dál

Žádáme vás, bratří, abyste uznávali ty, kteří mezi vámi pracují, jsou vašimi představenými v Kristu a napomínají vás. 13  Velmi si jich važte a milujte je pro jejich dílo. Žijte mezi sebou v pokoji.

Když se dívám na pastory tohoto sboru a jejich rodiny, jsou to lidé, kteří jsou plně nasazení pro Boží dílo , pracují na něm svědomitě a jsou mi velkou inspirací. A stejně jako by nebyla v pořádku rodina, kde by všechno odedřela jen maminka, i oni potřebují každou opravdovou pomoc, kterou můžeme nabídnout. Budiž nám toto slovo z Tesalonickým povzbuzením k zamyšlení, co můžeme ještě udělat pro naši církevní rodinu. Nemusí to být revoluce, nemusí to být něco velkého. Ale chtěla bych do vás tuhle otázku zasadit a nechat ji klíčit: Co můžu udělat pro svoji církevní rodinu?

Závěrem bych tuto pasáž s Tesalonickým 5 chtěla dočíst a vyslovit ji nad vámi jako požehnání. Protože tento sbor je mi domovem a Bohu se tu taky velmi líbí.

Klademe vám na srdce, bratří, kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost. Hleďte, aby nikdo neoplácel zlým za zlé, ale vždycky usilujte o dobré mezi sebou a vůči všem. Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás. Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte,  zlého se chraňte v každé podobě. Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.

Pojďme se teď modlit za jednotu. Za sjednocující přítomnost Ducha svatého a pojďme žehnat služebníkům v církvi!