POZOR: Článek obsahuje rozuzlení zápletky knihy Jantarové kukátko, či některé klíčové události z knih Zlatý kompas a Jedinečný nůž.
Mám ráda dobrý příběh. Z toho trochu vyplývá, že už trochu poznám příběh špatný a i když jsem většinou ta milosrdnější, co se charakterů týče, nemám ráda plytkost a nedotaženost. Ještě před několika týdny jsem dočetla Pána prstenů a ta celistvost hlavních postav mě prostě nepřestává oslovovat. Proto samozřejmě vše, co přichází potom podléhá srovnání. Jeho temné esence je ovšem také velmi dobrý příběh. Je to tvorba postavená na velmi podobných principech, se kterými pracovali Lewis i Tokien (o tom zase jindy); Philip Pullman se s touto trilogií důstojně řadí mezi právě tyto autory (ač by si to sám nepřál). Nedávno jsem na HBOGo viděla celou první sérii His Dark Materials, velmi hezky zpracovanou. No a vzhledem k tomu, že jsem také zhruba ve stejné době zjistila, že Pullman je zapřisáhlý Lewisův odpůrce, musela jsem si přečíst ten epický příběh ve kterém “je zabit Bůh”. Ale nebojte se, o zas tak velkou slávu se nejedná, takže než začnete pálit Pullmanovy knihy a znepřístupňovat dětem internet, jen aby se nedostaly k dílu tohoto člověka “ze satanovy družiny”, zde je můj pohled na celou záležitost.
Příběh – pár postřehů
První věc, která mě velmi silně bere za srdce, je neschopnost většiny dospělých ve vztahu k tomu, co se děje dětem. Pokud by byl příběh vyprávěn jen z pohledu Lyry, jedné z hlavních postav příběhu, asi by to bylo trochu odlehčením, protože děti spoustu drobností ze světa dospělých ještě nemohou chápat. Vyprávění se ale nese v popisném duchu a tím je to vlastně horší – dospělí zde opravdu jsou neschopní, prolhaní zrádci. Je jen hrstka postav, které Lyře pomohou a nutno poznamenat, že mnoho z nich ani nejsou lidé (mezi nimi medvěd Iorek a divoženka Serafina Pekkala)
Zrada, která má v příběhu silný motiv, přichází vždy náhle a ve chvíli, kdy to čtenář nečeká. Ať už to je zrada Coulterové, když zlatý opičák napadne Pantalaimona, zrada lorda Asriela, když zavraždí Rogera, nebo zrada vypravěče, když příběh vede ke konci, který pro Lyru a Willa znamená mnoho bolesti.
S nadějí autor šetří. Rozvíjí ji pomalu na pozadí Lyřina příběhu tak, že o tom Lyra sama většinou neví. Tak jí pomáhá Scorsby, Serafina nebo i Iorek. A když je téměř po všem a naděje v Lyře vzrůstá, je rychle uhašená novými pravidly, které vyústí v rozdělení Lyry a Willa.
Celkově musím říct, že mi vyhovuje koncept různých světů, které se prolínají a dá se mezi nimi přecházet, i soubor mýtických postav, se kterými se v příběhu setkáváme. Bezelstný Will je mi přirozeně sympatičtější než prolhaná a dětinská Lyra. A přestože se v průběhu její postava vyvíjí, nemohu říct, že bych se s ní na poslední straně nerada loučila. Zodpovědnost, která je na děti vložena, se zdá až přehnaná, protože – a tady narážím asi na nejpodstatnější výtku vůči příběhu – je jim teprve 12. Nemám ráda, když se hlavní postavy v příbězích nechovají podle svého věku (a v tomto žánru je to dost častý jev). Vzhledem k tomu, že tyto děti jsou ve víru dění od první stránky a soustředí se na dílčí úkoly svého poslání, připadá mi taky křečovité z těchto rozptýlených a do této chvíle asexuálních postav dělat milence. Tak nějak mi to prostě nepřipadá důvěryhodné. Jakkoli láska ve 12ti letech může být intenzivní, při nedostatku zkušenosti a vyspělosti prostě nevěřím, že bude tak hluboká, jak ji autor popisuje.
Provokace
Pullmanovou hlavní inspirací je Miltonův Ztracený ráj, který ho jako příběh velmi uchvátil. Sám napsal k jednomu z vydání Ztraceného ráje předmluvu a komentář. Jako hlavní postavu tohoto eposu vidí padlého anděla a ty, kteří se Bohu vzbouřili spolu s ním. V návaznosti na poslední verše Miltonovy básně tak pokračuje v příběhu, který má být vyprávěn, podle svého vlastního gusta.
Nemysleme si ale, že je Pullman nějaký uctívač satana. Pro svou diplomovou práci studuju jeho dílo a musím říct, že pokud bychom mu měli dát nějakou nálepku, řekla bych, že je přinejlepším agnostikem, v některých životních obdobích nebo názorech i ateistou. Nejsem ale přesvědčená, že by myšlenkový svět Philipa Pullmana byl tak celistvý, aby se dal tímto způsobem jednoduše zařadit.
Pullmanova trilogie se nese v duchu provokace. Fyzicky viditelnou duši lidí z Lyřina světa nazývá daemonem, což má vypůjčeno z řecké mytologie a pokud se nad tím křesťan hned v počátku neurazí kvůli konotacím, které toto slovo má v křesťanské teologii, musí uznat, že autor krásně pracuje se vztahem jednotlivců k vlastním duším (třeba v seriálu HDM je hezky vidět, jak Coulterová svého daemona odstrkuje, ignoruje, bije a nenechá ho mluvit). V Lyřině světě je církevní Magisterium jakousi vládnoucí mocí, přičemž Pullman zabíjí dvě mouchy (aka katolickou a protestantskou) jednou ranou, když historicky zasadí sídlo církve do Ženevy a jen tak mimochodem zmíní, že prvním papežem v Ženevě byl Kalvín. Ha ha.
Jako správný mythopoeta zahrnuje spoustu povědomých příběhů, mezi jeho inspirací najdeme gnostické, biblické i moderní zdroje. Mě osobně velmi oslovil Willův zápas se šamanem, který jasně odráží biblický příběh o Jákobovi a jeho zápasu s Bohem, v němž si vysloužil jméno Izrael. Vzhledem k očekávání, které je ve čtenáři vybudováno, pokud jde o Willovo setkání s otcem, toto je jeho impozantní naplnění. A vím, že dál se budou názory jiných čtenářů lišit, ale mě vlastně imponuje i fakt, že byl jeho otec krátce potom zabit. Nikde v celé trilogii si čtenář neuvědomí tak silně, že jsou na to ty děti prostě samy.
No, ale největší kontroverzí je samozřejmě závěrečná kniha Jantarové kukátko a s ní i její ateisticko-gnosticko-panteistický závěr. Pullman se totiž pokusil o něco, za co mu měl tleskat celý bezbožný svět: zabil Boha.
Až na to, že nezabil.
Pullmanův bůh, v příběhu nazývaný Autorita, je první anděl, který se na počátku věků probral k vědomí. Na základě svého prvenství si přivlastnil moc – a autoritu – nad všemi světy. Není to pravý stvořitel, jen jeden z nejvyšších andělů. S časem Autorita stárne a jiný anděl využije jeho pokročilé senility a začne vládnout sám. Zrádce zradí zrádce, ale ten je nakonec také zrazen (Coulterovou a Asrielem). Zkrátka, to nebe je takový holubník. No a aby toho nebylo málo, Autorita spadne/je shozen z nebe na zem, kde ho najde Lyra s Willem. Protože jsou nad jeho ubohostí pohnutí soucitem, pomohou mu ke smrti, která mu přináší úlevu.
Jako, všichni to chápeme. Pullman ve své shovívavosti boha nechává konečně zemřít, protože už ho – přece – nepotřebujeme. Nejen to, je mu ke smrti pomoženo novou Evou a novým Adamem. Vidíte tu paralelu? Jako Bůh přivedl na svět Adama a Evu, tak nová Eva a nový Adam pomáhají bohu ze světa. Uuuf.
Já to Pullmanovi přeju, k tomu cílil, toho chtěl dosáhnout a k tomu (trošku násilím) svůj příběh dovedl. Nicméně pokud chtěl zabít křesťanského Boha, měl si trochu pohlídat ty paralely a z nich hlavně dvě věci: jednak, že postava anděla, který si uzurpuje moc, je prostě mnohem bližší charakteristice satana. A jednak, že jedna z postav jeho románu vysloví myšlenku, že se vlastně neví, jestli nějaký Stvořitel je nebo není. Několika slovy tak Pullman posouvá své knihy z poliček ateistických novel do poličky s těmi agnostickými.
Pálit, či nepálit? Toť otázka!
…ale ne zas tak složitá. Někteří z vás možná budou vědět, že poslední dobou hodně prožívám (a tedy o tom hodně mluvím :)) fakt, že se sem tam v církvi stále objevují tendence určitou literaturu zakazovat nebo přímo vyřazovat. Velmi často mě tak uslyšíte hájit sérii Harry Pottera nebo dramaticky říkat věci typu: Potřebujeme opravdu nějaký inkviziční seznam knih? A co je podmínkou pro to se na ten seznam dostat? Protože Pullman tyhle domnělé podmínky splnil všechny a přesto bych s hrdostí měla jeho knihy v knihovně. Ne abych hájila jeho myšlenky nebo jeho pohled na svět. Ale proto, abych ukázala, že kritické myšlení a duchovní rozeznání je důležitější, než domnělá svatost. Že kvalitní literatura sama o sobě ukazuje na dobro Stvořitele, ačkoli sama není apologetickým dílem.
Při čtení Pullmanových knih moje myšlení nestagnovalo. Umožnil mi přemýšlet nad křesťanstvím, lidskou přirozeností či zvrácenými ideologiemi z jiné perspektivy. Přivedl mě do světa, který je okouzlující, ale zároveň má velmi zkreslený obraz o tom, jaký je Bůh, kterému věřím. Uvědomila jsem si, že to je svět (pohled), ve kterém žije mnoho lidí kolem mě. Už jen proto považuji místo Pullmanovi trilogie ve své knihovně za vyhrazené.
