Měsíc: Prosinec 2022

Protože se nacházíme uprostřed adventu, chtěla bych dnešní kázání soustředit praktičtěji a zamyslet se spolu s vámi nad tím, jak můžeme dobu adventní trávit smysluplně. 

Advent, jak jistě víte, je období očekávání příchodu Ježíše – církev od nepaměti prožívá toto období čtyř týdnů před Štědrým dnem a Božím hodem vánočním dost intenzivně a připomíná si, jak mohou jednotlivci připravit svá srdce na ten den, kdy si připomínáme narození Ježíše Krista. 

Symbolika adventního věnce

Během vánoční doby jsme obklopeni symboly, které nás mají ke smyslu nasměrovat. Předpokládám, že mnozí z vás má doma adventní věnec, který společně s rodinou zapalujete. Nejedná se jen o pěknou vánoční dekoraci, ale o hlubokou tradici, která ukazuje na několik věcí. 

Věnec má tvar kruhu, který má připomínat Boží věčnost.

Živé větve a rostliny, ze kterých je věnec vyrobený připomínají život a nesmrtelnost. 

Čtyři svíce značí čtyři týdny adventního očekávání. 

Některé církve mají tři svíce fialové, které připomínají modlitbu, pokání a přípravu na Kristův příchod. 

Při zapalování první svíčky si připomínáme proroctví a naději, kterou Bůh naplňuje. Proroctví o tom, že přijde Kristus, bylo mnoho. Jedno z mých nejoblíbenějších je i zhudebněno: 

Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ 6  Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. 

S tím, když zapalujeme tuto svíci, připomínáme si, že Bůh je věrný a proroctví naplňuje. Protože naplnil i toto nejdůležitější proroctví, máme naději, že naplní vše, co bylo řečeno o budoucnosti církve. 

Druhé svíci se podle církevní tradice říká betlémská. Při zapalování této svíčky si církev připomíná, že by se měla vědomě připravovat na příchod Krista: 

…jak je psáno v knize slov proroka Izaiáše: ‚Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!  Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné; a každý tvor uzří spasení Boží.‘

Třetí svíce má mít narozdíl od tří ostatních růžovou barvu a říká se jí svíce radosti. Připomíná nám, že anděl pastýřům sdělil jedinečnou, radostnou zprávu. 

Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid.  Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“

Čtvrtá svíčka připomíná Boží lásku a naplnění jeho díla v Kristu Ježíši

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen.

Pátá svíčka, která se v některých církvích zapaluje na štědrý večer a stojí uprostřed adventního věnce, připomíná Ježíše Krista – Božího beránka, který přišel sejmout veškerý hřích světa. 

„Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.“

Proč je to tak důležité? 

Možná, že vám to všechno zní cize, protože v naší církvi tyhle viditelné reprezentace duchovních skutečností nejsou úplně na denním pořádku. Pokud ve vás ale celá ta symbolika má otevřít nějakou otázku, pak bych řekla, že je to tato: Proč je tak důležité očekávat na příchod Krista? Vždyť už přišel před mnoha lety, my, kteří tady jsme už to máme vyřešené a většina z nás i pozvala Krista do svého srdce a podřídila mu svůj život. Proč bychom měli teď v období adventu hrát tuhle hru, že Kristus teprve přichází? 

Na to je dvojí odpověď. Jednak jako křesťané máme žít v neustálém očekávání Kristova druhého příchodu a advent je takovým cvičným polem, kde můžeme svá srdce zase znovu připravit na setkání s Kristem. 

Jednak si teď pomyslně položme ruku na srdce a zamysleme se, jestli náš duchovní život nepodléhá rutině nebo dokonce zanedbání. Cílem těchto období, svátků a slavností v rámci církevního roku je právě znovu probouzet různé oblasti našeho vztahu s Bohem. V rámci adventu si připomínáme a znovu uvědomujeme skutečnosti, které se sice už odehrály, ale do dnešního momentu mají nesmírny přesah. 

O Vánocích neoslavujeme jen houževnatost povahy Marie a Josefa – že se táhli v pokročilém těhotenství přes desítky kilometrů. Neoslavujeme, ani jejich životaschopnost a kreativitu, když neměli kde složit hlavy, natož porodit. 

Neoslavujeme jen narození nějakého výjimečného člověka. 

Při adventu a také při Štědrém dnu a Božím hodu oslavujeme moment, kdy se protnuly reality. Kdy se nebe dotklo země. 

C.S. Lewis uměl ve svých knihách perfektně vysvětlit tyto teologické momenty, které tolik ovlivnily historii světa. Proto jsem vybrala tři jeho citáty, které skvěle odhalují, co se vlastně v Betlémě stalo. 

1

[Při vtělení] Bůh Syn přijímá tělo a lidskou duši Ježíše […] takže větu „sestoupil z nebe“ lze téměř přepsat na „nebe vtáhlo zemi do sebe“ … Čisté světlo kráčí po zemi; tma přijatá do srdce Boha je v něm pohlcena. Kde jinde, než v nestvořeném světle může být tma zničena?

Na Vánoční slavnosti budou naše děti zpívat píseň “Bůh se sklonil k nám”. Je to spirituál, který zdůrazňuje, že Bůh se snížil ze své slávy, kde přebývá obklopen anděly a kde má veškeré uznání svého božství, jaké jen může mít – aby se stal člověkem – dítětem narozeným ve chlévě. Nebyly vyvěšeny prapory, nezazněly fanfáry z královského hradu, přestože se narodil někdo víc, než jen královský syn. A tato ohromná událost byla odhalená těm nejobyčejnějším lidem, kteří právě byli poblíž. 

2

Z tohoto konkrétního bodu se účinek šíří celým lidstvem. Nová situace nastává nejen pro ty, kdo se narodili po Kristu, ale i pro ty, kdo žili před ním. … Podobá se to kapce něčeho, co ukápne do sklenice a dá jejímu obsahu novou barvu a chuť.

Když čteme Starý zákon, všechno v něm vyhlíží Spasitele – všechno směřuje k jeho příchodu a všechno touží po okamžiku, kdy bude napraveno nenapravitelné – kdy kontinuální úpadek člověka, který můžeme sledovat už u úvodního příběhu Adama a Evy, bude zastaven a člověk bude vysvobozen z morální, duchovní i sociální nespravedlnosti. 

Účinek toho, co se stalo v Betlémě je obrovský. Proměnil celou historii. Přinesl naději pro obrovské množství následujících generací. 

3

Boží syn se stal člověkem, aby lidem umožnil stát se Božími syny. 

…

Nemusíme se snažit dosáhnout duchovního života vlastními silami – tento duchovní život již sestoupil do lidského pokolení. 

V neposlední řadě se dotkl i nás. Nám byla dána možnost stát se Božími dětmi. Můžeme žít s tím, že Bůh je náš otec, miluje nás a vede nás na cestě životem. Dává nám sílu být lepšími lidmi, osvobozuje nás od toho, co nás tíží a doprovází nás na každém kroku. 

Pokud tedy můžu využít advent pro to, abych si znovu tyto skutečnosti připomněla, nevím, jak vy, ale já to ráda udělám!

Proto jsem pro tento advent přišla s pěti kroky směrem ke smysluplnému adventu. Ať už jste na začátku na cestě víry nebo už za sebou nějaký kus cesty máte, věřím, že následující tipy mohou pomoci vám všem. 

5 principů pro smysluplný advent

#1 Laskavost

První výzvou je LASKAVOST, protože bych jednak chtěla navázat na své minulé kázání o laskavosti a jednak si myslím, že zrovna laskavost  nám v tom adventu většinou docela dobře jde. Vzpomeňte si, že když jsem tu naposledy mluvila o laskavosti, řekli jsme si, že laskavost musí být podřízená pravdě a musí být správně načasovaná. 

Letos můžeme zkusit během adventu jít s naší laskavostí ještě hlouběji – přemýšlet o lidech kolem nás a jakým způsobem jim můžeme prokázat laskavost, být na ně milí, hodní a nápomocní.

Každý z nás asi bude mít různé příležitosti k tomu, jak takovou laskavost druhým projevit, ať už to bude tím, že jim budete naslouchat, trávit s nimi kvalitní čas nebo pro ně připravíte nějaké překvapení.

Nezapomeňte také být laskaví také sami k sobě a zkuste v tomto týdnu přemýšlet o tom, co si třeba dlouho vyčítáte – jestli není čas to nechat být?

#2 Rozjímat

Může se zdát, že advent je tím posledním obdobím, kdy se dá zastavit a odpočívat.

🎁Shánění dárků, různé koncerty a akce nás zaměstnávají tak moc, že nám advent přímo proteče mezi prsty.

🎄Proto je mou druhou výzvou pro tento advent zpomalit a rozjímat, přemýšlet, co se vlastně děje.

Můžete znovu otevírat základní otázky typu: 

Proč existuje advent?

Proč slavíme Vánoce?

Co na nich máme rádi a co naopak ne?

Jak můžeme toto období před Vánoci prožívat smysluplně a využít jej, abychom dobře nastartovali nový rok?

Nezapomínejme také na to, že advent a vánoce nejsou pro každého svátky radosti a hojnosti. Někteří lidé nemají vánoce rádi a často pro to mají solidní důvody. 

Zamýšlejme se tedy nad tím, co se kolem nás děje, hovořme s lidmi o jejich vztahu k vánocím a o tom, jak oni celý advent vnímají. Může se nám otevřít úplně nová perspektiva. 

#3 Hledání smyslu

Advent je  především křesťanskou oslavou očekávání příchodu Zachránce, Ježíše.

Znáte vánoční příběh? Z hlediska vyprávění jsou v něm všechny možné dramatické zvraty: neplánované těhotenství, domluvený sňatek, na poslední chvíli odvrácený rozvod, jedna z postav oněmí, skupina učenců použije vědu k tomu, aby vypočítala příchod Spasitele, dlouhá cesta ve vysokém stupni těhotenství, porod ve stáji…no prostě, člověk se u vánočního příběhu nenudí!

Příběhy umí svým zvláštním způsobem ukázat na SMYSL věcí. Přesně tak funguje vánoční příběh. Nechte ho k sobě promlouvat a v následujících týdnech zkuste objevovat i skrze ně  smysl adventu.

#4 Štědrost

Štědrost je před Vánoci v naší společnosti jakoby snadnější. Různé charity a společnosti se vydávají do ulic nebo nastavují reklamy na sociálních sítích tak, aby se dostali k lidem, kteří jsou připraveni v tomto čase darovat víc, než obvykle.

🎄Buďme tedy štědří! Mysleme na svoje blízké a buďme k nim štědří. Mysleme na ty, kteří nemají v životě takovou hojnost jako my a buďme k nim štědří. Mysleme na církev, která slouží všem lidem a buďme k ní štědří. 

💥 Ale nemusí jít jen o štědrost finanční. Buďme štědří v pozornosti, v naslouchání, v objetích. Nebojme se být štědří v empatii a vyjadřování porozumění. Využijme advent k tomu, že se budeme cvičit ve štědrosti a v následujícím roce to pro nás bude o to snadnější udržet si postoj štědrosti i když advent už skončí. 

#5 Generální úklid

Poslední výzvou tohoto adevntu je generální úklid. 

🥳Po každé dobré párty se musí uklidit a i když to není zrovna ta nejzábavnější činnost, úklid pomáhá uvolnit místo pro nové věci.

Naší výzvou je tedy 🧹🧴úklid🧹🧴, ale ne úklid pokojíčku nebo koupelny (i když to taky někdy pomáhá😊), ale úklid ve vlastním ❤️ srdci a 🧠mysli.

Můžeme si položit některé z následujících otázek: 

Co si v srdci nechceš nést do dalšího roku?

Je v tvém srdci neodpuštění vůči druhému, které tě zatěžuje?

Jsou nějaké výčitky, které v tvém srdci tlačí?

Od čeho chceš do nového roku vyčistit svou mysl?

🙏Není lepší způsob, jak uzavřít jeden rok a vstoupit do nového, než s modlitbou. Právě ta vám může být nápomocná v “úklidu vašeho nitra”. Pokud jej požádáte, Bůh vám může pomoci do nového roku vykročit správnou nohou a doprovázet vás vším, co vás čeká – ať už půjde o rok radosti nebo bolesti (nebo směsi obojího), On bude s vámi.

V sérii, kterou kážeme poslední měsíc, hovoříme o ovoci Ducha svatého. Jistě jste se už z předchozích kázání dozvěděli, že toto ovoce jsou určité vlastnosti, které člověk může mít, ale jsou jaksi zesílené. Jsou ve své ideální podobě. Vedou člověka k zamyšlení nad tím, jestli vůbec dovede takové ovoce nést sám od sebe. V minulých kázáních jsme si řekli, že aby člověk takové ovoce nesl, musí být napojen na Krista – musí vědět, že sám toho nedosáhne, ale pokud bude každý den žít s Bohem, bude toto ovoce nést, jeho duchovní život bude vzkvétat a bude dělat Bohu radost. 

Dnes v tomto kontextu budeme hovořit o LASKAVOSTI. Kdysi jsem v tomto sboru už o laskavosti kázala, protože to bylo téma, které mi tehdy bylo blízké. Hovořila jsem o laskavosti jako o životním stylu, který je třeba přijmout za vlastní. Protože jsem tehdy procházela těžkým obdobím, mohla jsem na laskavost nahlížet trochu intenzivněji a Bůh mi ukazoval, že je třeba, aby k sobě byli lidé laskaví navzájem, ale také mi ukazoval, že je třeba, aby byl člověk laskavý sám k sobě. 

Dnes se chci podívat na to, jak dnes ve světě můžeme vidět, že je laskavost zneužívána rozhodně není uplatňována tak, jak nás k tomu vede Kristus. Pojďme se tedy podívat na to, co laskavost je a co laskavost není.

CO LASKAVOST JE

Být laskavý znamená být pozorný vůči druhým a všímat si jejich potřeb. Pravá laskavost vychází z pravé lásky, která je od Boha. Gary Chapman říká, že být laskavý znamená být pozorný vůči druhým a všímat si jejich potřeb. Je to vnímání hodnoty každého člověka, jehož potkáváme a může být mnohem prostší a mnohem účinnější, než si uvědomujeme. Je to dar, který druhému dávám bez očekávání toho, že ke mně bude také laskavý. Znamená to nic nechtít zpět, investovat se a co víc: být laskavý i když to druhý odmítá! 

Co se nás křesťanů týče, laskavost by měla “rámovat” naše jednání s druhými; je nedílnou součástí našeho křesťanského svědectví. Nemůžeme si dovolit nechat se zrovna v laskavosti zahanbit našimi nevěřícími přáteli – i když právě to se často stává, že? 

Laskavost jako vlastnost je totiž univerzálně uznávaná. Těžko najdete někoho, kdo by si nemyslel, že je třeba být k sobě navzájem laskaví. Od malička jsme k tomu vedeni. Učí nás to učitelky ve školce, učí nás to rodiče a v neposlední řadě nás k tomu vyzývají různé celebrity a influenceři ve svých projevech nebo příspěvcích na internetu. 

Lidem dochází, že mají mnohem radši, když jsou na ně ostatní laskaví – že by naše společnost byla mnohem hezčí, kdyby každý z nás byl každý den svého života laskavý na všechny kolem sebe. 

Prvním archetypem laskavosti v životě člověka by měla být mateřská láska. Ta by měla odrážet laskavost Boží a právě u maminky by se dítě mělo setkat se vzorem laskavosti, který může potom samo napodobovat a rozvíjet ve svém životě. 

V Písmu je slovo “laskavost” používáno v kontextu milosti a pokorné služby jeden druhému, jako např. ve verších v Efezským 2,6-7:

Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši, aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho [laskavosti] k nám v Kristu Ježíši.

Ultimátním příkladem laskavosti je tedy Kristova služba. Ježíš byl tím, koho Písmo uvádí jako ten nejlepší příklad laskavosti. Bohatství boží milosti se ukazuje skrze laskavost, kterou nám ukázal skrze Ježíše, kým byl a co udělal a skrze pokornou službu, který vyvrcholila v jeho oběti na kříži.

Pokud tedy chceme chápat, co laskavost je, dívejme se na kříž. Dívejme se na laskavost, kterou nám Ježíš ukázal svou obětí za každého jednoho z nás.

CO LASKAVOST NENÍ

Definovali jsme si tedy, co laskavost je a já za stejně důležité považuji definovat, co laskavost není. V naší společnosti se totiž laskavost začala chápat jako milé chování navzdory všem vnějším podnětům. Pokud se nechováte mile za všech okolností, nejste laskaví a nezlepšujete svět. Velice často pak lidé požadují laskavé a milé jednání ve chvíli, kdy chtějí, abyste jim potvrdili, validovali nějaké hříšné chování. 

Svět se snaží lidem vnutit, že pokud neschvalujete homosexuální životní styl, nejste laskaví. 

Pokud celkově nepřijímáte, že se nějaká žena cítí jako muž a vyžaduje po vás, abyste používali jiná zájmena a koncovky, když ji oslovujete, nejste laskaví. 

Pokud svým tradičním vnímáním světa, přesvědčením, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu a že jen v této kombinaci jsou schopni vyprodukovat potomka, někoho urážíte, nejste laskaví. 

To je ale velké nepochopení laskavosti. Pokud laskavost znamená, že nikdo mi nikdy nesmí říct nic kritického nebo přímého, protože mě to zraňuje a působí mi to emoční diskomfort, pokud to znamená, že musím dělat všechno tak, jak si to přeje ten druhý a odstraňovat z křesťanství vše, co by mohlo ostatním připadat nelaskavé, zjemňovat či křivit pravdu, dělat v ní kompromisy, pak jsem obětovala své křesťanství na oltáři této světské laskavosti.

Minulý rok jsem učila na střední škole a po jedné hodině za mnou přišla taková půvabná studentka a poprosila mě, jestli bych ji nemohla oslovovat v mužském rodě. Byla velmi uctivá a nebyla agresivní a její žádost se zdála být pokorná. Řekla jsem jí, že se o to pokusím. Chtěla jsem jí prokázat laskavost – myslela jsem si, že jí projevuju laskavost. Když jsem se za to ale později modlila, tušila jsem, že moje laskavost se neprojevuje správně. Místo laskavosti jsem jí nabídla ústupek, neplnila jsem funkci dospělého v jejím životě, který má nastavit správné hranice a srozumitelně podat argumenty pro to, proč je tak nastavil. Podpořila jsem ji v jejím iluzorním vnímání sebe sama. 

Jako matka mám taky tendenci prokazovat domnělou laskavost tehdy, kdy je třeba čelit pravdě. Je to něco, co s Otou opakovaně řešíme, protože moje špatně načasovaná laskavost našim dětem v dlouhodobém měřítku prokazuje medvědí službu. Např. Pokud dětem řeknu, že když budou zlobit, nebudou se moct dívat na televizi, ale potom za mnou přijdou mě uprosit a já si řeknu, proč ne, vždyť jsou to moji miláčci, pak jim nedávám zakusit přirozených důsledků a vychovávám je špatně. 

Laskavost tedy nesmí převyšovat pravdu a musí být správně načasovaná, jinak se nejedná o laskavost. 

Ježíš a Samařská žena

Podívejme se na příklad par excellence do Bible – od koho jiného se učit, jak být laskaví, než od Ježíše?

Jan 4,6-18

Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne. 7  Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“ – 8  Jeho učedníci odešli předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu. – 9  Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají. 10  Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ 11  Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu? 12  Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“ 13  Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. 14  Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ 15  Ta žena mu řekla: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“ 16  Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“ 17  Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Nato jí řekl Ježíš: „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. 18  Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“

Ve čtvrté kapitole Janova evangelia čteme, že se Ježíš setkal u studny s jednou ženou. ONa sama byla v nemilé situaci, byla tak trochu na okraji společnosti, kvůli svému životnímu stylu. HNed při jejich setkání jí Ježíš prokazuje laskavost, jakou takové ženě nebyl tehdy schopen prokázat žádný žid – začal s ní hovořit a požádal ji o to, aby mu dala napít. 

Samařanka na něj reaguje šokovaně, protože se s ní nebaví ani její vlastní lidé – proto jde pro vodu v poledne, aby nikoho nepotkala. Ježíš se s ní nejen baví, ale baví se s ní o teologických věcech, o tom nejdůležitějším, jak žít naplněný život. Žena na jeho slova reaguje kladně a touží od ježíše přijmout tu živou vodu, ten oživující princip, který by dal jejímu životu smysl. ¨

Ježíš se ale rozhodne ji ještě trochu vyzkoušet a vyzve ji: Jdi, zavolej svého muže a přijď sem. Ťal do živého, ano, ale před Synem Božím si nikdo nemůže na nic hrát. Ježíš pojmenoval hlavní problém v jejím životě – její promiskuitní životní styl a nebral si servítky. Ona mu odpověděla: Nemám muže. A on souhlasí, dokonce ji chválí: To jsi řekla pravdu. 

Laskavost pravdu nevylučuje. MUsí z ní vycházet. Musí s ní spolupracovat. Pokud jsme laskaví bez pravdy, pokud jsme laskaví vůči lži, nikomu tím nepomáháme. Jenom té druhé straně zajišťujeme dobrý pocit. Na chvíli. K takové laskavosti ale nejsme povoláni. 

Všimněte si ale, že Ježíšova konfrontace této ženy s pravdou nebyla prvním, co by jí řekl. Nebylo to ani poslední, co by jí řekl. Bylo to součástí rozhovoru, který vedl k nejhlubší pravdě o to, že Ježíš je Mesiáš. 

Nikdo po nás nechce, abychom si stoupli na červenou krabici  a křičeli na cizí lidi, že žijí v hříchu na potkání. Co po nás Bůh chce je vytrvalá služba našim blízkým, sousedům, kolegům, či těm, se kterými  vedeme rozhovory o Bohu. Těm máme prokazovat laskavost a k těm máme promlouvat pravdu. 

Vezměme si příklad z Ježíše. Byl při setkání se ženou u studny laskavý, byl moudrý, ale rozhodně nedělal kompromisy, aby nezranil její city. Přemýšlejme tedy v následujícím týdnu, co je to laskavost – jestli ji projevujeme lidem kolem sebe.