V sérii, kterou kážeme poslední měsíc, hovoříme o ovoci Ducha svatého. Jistě jste se už z předchozích kázání dozvěděli, že toto ovoce jsou určité vlastnosti, které člověk může mít, ale jsou jaksi zesílené. Jsou ve své ideální podobě. Vedou člověka k zamyšlení nad tím, jestli vůbec dovede takové ovoce nést sám od sebe. V minulých kázáních jsme si řekli, že aby člověk takové ovoce nesl, musí být napojen na Krista – musí vědět, že sám toho nedosáhne, ale pokud bude každý den žít s Bohem, bude toto ovoce nést, jeho duchovní život bude vzkvétat a bude dělat Bohu radost.
Dnes v tomto kontextu budeme hovořit o LASKAVOSTI. Kdysi jsem v tomto sboru už o laskavosti kázala, protože to bylo téma, které mi tehdy bylo blízké. Hovořila jsem o laskavosti jako o životním stylu, který je třeba přijmout za vlastní. Protože jsem tehdy procházela těžkým obdobím, mohla jsem na laskavost nahlížet trochu intenzivněji a Bůh mi ukazoval, že je třeba, aby k sobě byli lidé laskaví navzájem, ale také mi ukazoval, že je třeba, aby byl člověk laskavý sám k sobě.
Dnes se chci podívat na to, jak dnes ve světě můžeme vidět, že je laskavost zneužívána rozhodně není uplatňována tak, jak nás k tomu vede Kristus. Pojďme se tedy podívat na to, co laskavost je a co laskavost není.
CO LASKAVOST JE
Být laskavý znamená být pozorný vůči druhým a všímat si jejich potřeb. Pravá laskavost vychází z pravé lásky, která je od Boha. Gary Chapman říká, že být laskavý znamená být pozorný vůči druhým a všímat si jejich potřeb. Je to vnímání hodnoty každého člověka, jehož potkáváme a může být mnohem prostší a mnohem účinnější, než si uvědomujeme. Je to dar, který druhému dávám bez očekávání toho, že ke mně bude také laskavý. Znamená to nic nechtít zpět, investovat se a co víc: být laskavý i když to druhý odmítá!
Co se nás křesťanů týče, laskavost by měla “rámovat” naše jednání s druhými; je nedílnou součástí našeho křesťanského svědectví. Nemůžeme si dovolit nechat se zrovna v laskavosti zahanbit našimi nevěřícími přáteli – i když právě to se často stává, že?
Laskavost jako vlastnost je totiž univerzálně uznávaná. Těžko najdete někoho, kdo by si nemyslel, že je třeba být k sobě navzájem laskaví. Od malička jsme k tomu vedeni. Učí nás to učitelky ve školce, učí nás to rodiče a v neposlední řadě nás k tomu vyzývají různé celebrity a influenceři ve svých projevech nebo příspěvcích na internetu.
Lidem dochází, že mají mnohem radši, když jsou na ně ostatní laskaví – že by naše společnost byla mnohem hezčí, kdyby každý z nás byl každý den svého života laskavý na všechny kolem sebe.
Prvním archetypem laskavosti v životě člověka by měla být mateřská láska. Ta by měla odrážet laskavost Boží a právě u maminky by se dítě mělo setkat se vzorem laskavosti, který může potom samo napodobovat a rozvíjet ve svém životě.
V Písmu je slovo “laskavost” používáno v kontextu milosti a pokorné služby jeden druhému, jako např. ve verších v Efezským 2,6-7:
Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši, aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho [laskavosti] k nám v Kristu Ježíši.
Ultimátním příkladem laskavosti je tedy Kristova služba. Ježíš byl tím, koho Písmo uvádí jako ten nejlepší příklad laskavosti. Bohatství boží milosti se ukazuje skrze laskavost, kterou nám ukázal skrze Ježíše, kým byl a co udělal a skrze pokornou službu, který vyvrcholila v jeho oběti na kříži.
Pokud tedy chceme chápat, co laskavost je, dívejme se na kříž. Dívejme se na laskavost, kterou nám Ježíš ukázal svou obětí za každého jednoho z nás.
CO LASKAVOST NENÍ
Definovali jsme si tedy, co laskavost je a já za stejně důležité považuji definovat, co laskavost není. V naší společnosti se totiž laskavost začala chápat jako milé chování navzdory všem vnějším podnětům. Pokud se nechováte mile za všech okolností, nejste laskaví a nezlepšujete svět. Velice často pak lidé požadují laskavé a milé jednání ve chvíli, kdy chtějí, abyste jim potvrdili, validovali nějaké hříšné chování.
Svět se snaží lidem vnutit, že pokud neschvalujete homosexuální životní styl, nejste laskaví.
Pokud celkově nepřijímáte, že se nějaká žena cítí jako muž a vyžaduje po vás, abyste používali jiná zájmena a koncovky, když ji oslovujete, nejste laskaví.
Pokud svým tradičním vnímáním světa, přesvědčením, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu a že jen v této kombinaci jsou schopni vyprodukovat potomka, někoho urážíte, nejste laskaví.
To je ale velké nepochopení laskavosti. Pokud laskavost znamená, že nikdo mi nikdy nesmí říct nic kritického nebo přímého, protože mě to zraňuje a působí mi to emoční diskomfort, pokud to znamená, že musím dělat všechno tak, jak si to přeje ten druhý a odstraňovat z křesťanství vše, co by mohlo ostatním připadat nelaskavé, zjemňovat či křivit pravdu, dělat v ní kompromisy, pak jsem obětovala své křesťanství na oltáři této světské laskavosti.
Minulý rok jsem učila na střední škole a po jedné hodině za mnou přišla taková půvabná studentka a poprosila mě, jestli bych ji nemohla oslovovat v mužském rodě. Byla velmi uctivá a nebyla agresivní a její žádost se zdála být pokorná. Řekla jsem jí, že se o to pokusím. Chtěla jsem jí prokázat laskavost – myslela jsem si, že jí projevuju laskavost. Když jsem se za to ale později modlila, tušila jsem, že moje laskavost se neprojevuje správně. Místo laskavosti jsem jí nabídla ústupek, neplnila jsem funkci dospělého v jejím životě, který má nastavit správné hranice a srozumitelně podat argumenty pro to, proč je tak nastavil. Podpořila jsem ji v jejím iluzorním vnímání sebe sama.
Jako matka mám taky tendenci prokazovat domnělou laskavost tehdy, kdy je třeba čelit pravdě. Je to něco, co s Otou opakovaně řešíme, protože moje špatně načasovaná laskavost našim dětem v dlouhodobém měřítku prokazuje medvědí službu. Např. Pokud dětem řeknu, že když budou zlobit, nebudou se moct dívat na televizi, ale potom za mnou přijdou mě uprosit a já si řeknu, proč ne, vždyť jsou to moji miláčci, pak jim nedávám zakusit přirozených důsledků a vychovávám je špatně.
Laskavost tedy nesmí převyšovat pravdu a musí být správně načasovaná, jinak se nejedná o laskavost.
Ježíš a Samařská žena
Podívejme se na příklad par excellence do Bible – od koho jiného se učit, jak být laskaví, než od Ježíše?
Jan 4,6-18
Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne. 7 Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“ – 8 Jeho učedníci odešli předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu. – 9 Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají. 10 Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ 11 Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu? 12 Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“ 13 Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. 14 Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ 15 Ta žena mu řekla: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“ 16 Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“ 17 Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Nato jí řekl Ježíš: „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. 18 Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“
Ve čtvrté kapitole Janova evangelia čteme, že se Ježíš setkal u studny s jednou ženou. ONa sama byla v nemilé situaci, byla tak trochu na okraji společnosti, kvůli svému životnímu stylu. HNed při jejich setkání jí Ježíš prokazuje laskavost, jakou takové ženě nebyl tehdy schopen prokázat žádný žid – začal s ní hovořit a požádal ji o to, aby mu dala napít.
Samařanka na něj reaguje šokovaně, protože se s ní nebaví ani její vlastní lidé – proto jde pro vodu v poledne, aby nikoho nepotkala. Ježíš se s ní nejen baví, ale baví se s ní o teologických věcech, o tom nejdůležitějším, jak žít naplněný život. Žena na jeho slova reaguje kladně a touží od ježíše přijmout tu živou vodu, ten oživující princip, který by dal jejímu životu smysl. ¨
Ježíš se ale rozhodne ji ještě trochu vyzkoušet a vyzve ji: Jdi, zavolej svého muže a přijď sem. Ťal do živého, ano, ale před Synem Božím si nikdo nemůže na nic hrát. Ježíš pojmenoval hlavní problém v jejím životě – její promiskuitní životní styl a nebral si servítky. Ona mu odpověděla: Nemám muže. A on souhlasí, dokonce ji chválí: To jsi řekla pravdu.
Laskavost pravdu nevylučuje. MUsí z ní vycházet. Musí s ní spolupracovat. Pokud jsme laskaví bez pravdy, pokud jsme laskaví vůči lži, nikomu tím nepomáháme. Jenom té druhé straně zajišťujeme dobrý pocit. Na chvíli. K takové laskavosti ale nejsme povoláni.
Všimněte si ale, že Ježíšova konfrontace této ženy s pravdou nebyla prvním, co by jí řekl. Nebylo to ani poslední, co by jí řekl. Bylo to součástí rozhovoru, který vedl k nejhlubší pravdě o to, že Ježíš je Mesiáš.
Nikdo po nás nechce, abychom si stoupli na červenou krabici a křičeli na cizí lidi, že žijí v hříchu na potkání. Co po nás Bůh chce je vytrvalá služba našim blízkým, sousedům, kolegům, či těm, se kterými vedeme rozhovory o Bohu. Těm máme prokazovat laskavost a k těm máme promlouvat pravdu.
Vezměme si příklad z Ježíše. Byl při setkání se ženou u studny laskavý, byl moudrý, ale rozhodně nedělal kompromisy, aby nezranil její city. Přemýšlejme tedy v následujícím týdnu, co je to laskavost – jestli ji projevujeme lidem kolem sebe.
