Války kolem nás

Jako obvykle předtím, než mám kázat, se i toto kázání dlouho rodilo v mé hlavě. Existují skutečnosti kolem nás, které ovlivňují témata, o kterých je třeba kázat. Dění v Evropě a válka na Ukrajině vyžaduje naši štědrost v modlitbách i finančních či materiálních darech. Je to mimořádná událost, kterou není lehké unést po našem dvouletém zápasu s covidem  a vším, co se s ním pojilo. Je naší povinností přemýšlet, jakou pomoc můžeme nabídnout a jak můžeme pomoci lidem, které tato válka přímo zasáhla.

Mé dnešní kázání ale nese název VÁLKY kolem nás. Přestože jsou naše srdce zlomená pro ukrajinskou církev a každého uprchlíka, který přišel o domov, v posledních několika týdnech Pán Bůh moji a Otovu pozornost směřuje k několika válečným polím, na kterých se ocitli naši přátelé. Modlitebně doprovázíme maminku, která prošla rozvodem, její bývalý manžel ale neuvěřitelným způsobem manipuluje s jejími dětmi a lidmi v církvi. V našich modlitbách je i spřátelený pár, který zažívá těžké chvíle ve svém manželství. Jako sbor můžeme vidět válečné pole, které se pro nás otevírá ve věci působení sekty Sinčchondži či ve věci Elišky P.

Chci tedy dnes hovořit o válkách, které jsou všude kolem nás – nejen na Ukrajině. Vždy tu nějaké byly, některé se objevily teprve nedávno a jiné nás ještě čekají. Tyto osobní války vyžadují naši pozornost, naši štědrost i naši připravenost pomoci, stejně (a v některých případech možná více) jako probíhající vojenské konflikty.

Proti komu válčíme? Poznej svého soupeře.

Podívejme se společně do dopisu Efezským, který najdeme v NZ. Setkáme se v něm s pasáží, která se věnuje problematice bojů v našich životech a krásným, obrazně poetickým způsobem nám radí, jak se k takovým situacím stavět.

EFEZSKÝM 6,10-17

10 A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. 11 Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. 12 Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. 13 Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. 14 Stůjte tedy ‚opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, 15 obuti k pohotové službě evangeliu pokoje‘ 16 a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. 17 Přijměte také ‚přilbu spasení‘ a ‚meč Ducha, jímž je slovo Boží‘.

Možná, že mnozí z vás tuto pasáž znají zpaměti, možná si ji sami připomínáte, když je třeba. A přesně proto byla napsána! List Efezským je vlastně textem, který byl psaný s tím, že se bude opakovaně předčítat při bohoslužbách – byl napsán hodně univerzálně, ne pro jeden konkrétní sbor se specifickými potřebami. Obsah Efezským je proto zamýšlený k opakování, k rozjímání nad různými rozměry víry, která se má pod vedením Ducha svatého rozvíjet a růst. Obsahuje několik velmi složitých pasáží, ale právě tato, kterou jsme si teď přečetli, nás svou poetičností může zasáhnout tím účiněji.

Pro nás je teď důležité uvědomit si, proti komu jsou tyto války kolem nás vedeny. Kdo je tím nepřítelem? Je vůbec možné jej identifikovat nebo poznat?

Ve verších 11 a 12 čteme:

11 Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům.

12 Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.

Tuto pasáž jsem se učila zpaměti už jako malá holka, kdysi, na dorostu. Co jsem ale dlouho nechápala, byl 12. verš. Jakto, že nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům? Vždyť kolikrát dovedeme za daným problémem vidět konkrétního člověka: Putina, exmanžela, šikanující spolužačku. Tak jakto, že nevedeme boj proti těmto konkrétním lidem?

Autor dopisu Efezským nám ukazuje, že v naše těžkosti mají ještě jinou úroveň, jakousi dimenzi, která sahá za daného člověka, který nám ubližuje.

Jednak je tu hřích, se kterým musí bojovat každý z nás. Všichni ale máme hříšnou přirozenost, kvůli které jako lidé tíhneme k věcem, které druhým ubližují. Jako Kristovi následovníci víme, že pokud hříchu podlehneme, musíme činit pokání, musíme prosit Boha o odpuštění a od daného hříchu se vzdalovat co nejdál. Jsou ale lidé, kteří s Bohem nežijí, hříchů nelitují a místo aby se od nich vzdalovali, propadají jím stále víc a o to víc i ubližují svému okolí. Jedním z našich nepřátel je tedy hříšná přirozenost.

Autor tohoto dopisu nás ale vede dál: Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.

Co všechno patří k těmto silám a mocnostem? Zní to trochu fantasticky. Ve skutečnosti se sem vejde opravdu mnoho. Žijeme v komplexním světě, který má nějaké společenské struktury, které nejsou vždycky ideální. Jsou tu různé ideologie, myšlenkové proudy a tradice. Všechny tyto skutečnosti jsou “mocnostmi”, které mají vliv na náš život a které na nás větší či menší měrou tlačí, abychom se jim přizpůsobili. Kolikrát se jedná o spolupráci lidské hříšné přirozenosti s myšlenkou, která se původně zdá dobrá, ale pod vlivem lidských hříšných tendencí je znetvořena v totalitu či jiné tragédie.

Mezi takové “mocnosti” ale patří i různé liberalizující křesťanské proudy (progressive christianity, new christianity, new age), které se odklání od křesťanských důrazů na čistotu, svatost a pokání. Patří mezi ně sekty, které odvádí pozornost věřících od jádra evangelia. Patří sem i ideologie (např. LGBT+, CSJ), které tlačí proti křesťanské morálce, pohrdají jí a snaží se nám vnutit jejich jazyk a jejich hodnoty, dokonce i jejich chápání biologické stavby člověka. Patří sem i kulty a čarodějnické skupiny (wicca, krystaly), které si přivlastňují Boží stvoření, tvrdí, že Jeho moc spočívá ve stvoření a že ji mohou využívat k vlastním zájmům. Patří sem všechny myšlenkové směry, které nějakým způsobem tlačí proti křesťanství a křesťanům a uzurpují si nárok na pravdu.

V neposlední řadě sem patří konkrétní práce duchovní sféry, která je oddělená od Boha. Bible nám hovoří o činnosti Satana, který není všemocný, ani všudypřítomný, jeho otevřené nepřátelství vůči církvi je nám ale v Bibli jasně oznámeno.

Proti takovým nepřátelům tedy stojíme. Nejsou to ti jednotlivci, kteří stojí před námi a ubližují nám, ačkoli je někdy velmi těžké jedno od druhého oddělit. Jedná se o naši hříšnou přirozenost a také společenské struktury, ideologie a myšlenokvé proudy, které mohou být prostředkem Satanovy agendy.

V souvislosti s tímto představením našich nepřátel je ale třeba si všimnout, že autor dopisu Efezským s pojmem mocností a sil pracuje už v první kapitole, kde se ovšem jedná o výskyt v mnohem pozitivnějším kontextu:

20 Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, 21 vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím. 22 ‚Všechno podrobil pod jeho nohy‘ a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, 23 která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.

Tady zřetelně vidíme, jak si tyto mocnosti a síly před Bohem stojí. Možná si je ďábel zneužívá proti lidem, ale nejsou to síly nebeské, které by dosahovaly tam, kde se rozhoduje o lidské naději. Ježíš má poslední slovo a má moc jim “zakroutit krkem”. To je pro nás zásadní právě v kontextu duchovního boje, jak uvidíme v následující části.

Jakou máme výstroj? Kde ji vezmeme?

Seznámili jsme se tedy se svým nepřítelem, s těmi mocnostmi, proti kterým stojíme. Stejně jako ve správné bondovce ale teď, po uvedení padoucha, přichází moment, kdy se podíváme na to, jakou máme proti němu výstroj. Stojí za povšimnutí, že jenom v této kraťoučké pasáži nás autor hned dvakrát vyzývá k tomu, abychom si na sebe brali “plnou Boží zbroj”. Ne jen její část. Plnou, celou. Komplet. Protože jako Boží vojáci jsme jen tak dobří, jako naše výstroj.

13 Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. 14 Stůjte tedy ‚opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, 15 obuti k pohotové službě evangeliu pokoje‘ 16 a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. 17 Přijměte také ‚přilbu spasení‘ a ‚meč Ducha, jímž je slovo Boží‘.

Obranné

Opasek pravdy – opásání kolem beder pravdou, je znakem připravenosti a určitého celkového charakterového zpevnění skrze pravdu. Možná si někteří z vás vzpomenou, že mé úplně první kázání bylo o pravdě, protože co je svět světem, vždycky se někdo stavil proti pravdě Boží. Už v Edenu had Evu ponoukal, aby nevěřila tomu, co říká Bůh. Je pro nás naprosto zásadní znát pravdu a držet si ji blízko těla, opásat se jí.

Pancíř (brnění) spravedlnosti – i o spravedlnosti jsem už několikrát hovořila, dnes ale připomenu, že spravedlnost Boží spočívá v jeho podstatě – on je svatý a spravedlivý. My této spravedlnosti sloužíme skrze víru a lásku jeden k druhému, k lidem kolem nás. Tato spravedlnost, pancíř, brání všechny naše životně důležité orgány. Ve SZ u Jeremiáše čteme:

 “A nazvou ho tímto jménem: ‚Hospodin – naše spravedlnost‘.“ (Jr 23,6)

Sám Bůh má být tím, kdo má v rukách náš život, jemu se máme cele odevzdat.

obuti ke službě evangeliu – dobré obutí značí, že máme být pohotoví, připraveni sloužit evangeliu pokoje – nejde tu jen o pokoj s ostatními lidmi, o to, že budeme ve svém okolí usilovat o pokoj, ale také o pokoj s Bohem – jde o to, že máme žít život tak, abychom se nemuseli obávat Božího soudu.

štít víry – tento štít má jasnou obrannou funkci, která souvisí s “ohnivými střelami toho Zlého” v Přísloví čteme i takových šípech / střelách ve 23, kapitole:

 Jako pomatený, který střílí ohnivé šípy a smrtící střely, 19  tak jedná muž, který obelstí bližního a řekne: „Já jsem jen žertoval.“

Těmi šípy jsou tedy různé pomluvy a pokušení, které jsou namířené na nás a mají nás ohrozit, přispět k našemu zhroucení. Proto autor dopisu Efezským říká, že je máme odrážet štítem víry.

U víry bych se ráda na chvíli zastavila. Můžete si myslet, že víra je pocit. Že je to něco, co cítím, když zpívám chvály Bohu a mám pocit, že bych pro něj udělala úplně cokoli – takový pocit neporazitelnosti. Dlouho jsem si o víře myslela to samé – musím ji cítit, jinak víru nemám. Ale stejně jako láska je i víra ROZHODNUTÍM.

Když jsme se poprvé rozhodli pro Krista, přijali jsme ho do svého srdce, naše rozhodnutí se pojilo s tím vítězným pocitem. Čím více ohnivých šípů ale v životě zažijete, tím náročnější je tento pocit udržet. Přicházejí situace, které nám dokonce připadají jako šípy od samotného Boha a naše pocity víry jsou na bodu mrazu. Někteří lidé se dokonce v takové chvíli na Boha rozzlobí a zanevřou na něj. To je ale pramení ze špatného chápání toho, kým Bůh je. Bůh je spravedlivý. Bůh je milosrdný. A Bůh vidí věci v souvislostech širších, než si my sami dovedeme představit.

Někdy ten největší boj, který zažijete může být zkrátka boj o toto rozhodnutí – věřit Bohu i když se situace zdá být proti nám i proti němu. I když se zdá, že nás opustil. My se musíme rozhodout věřit.

Můj nejoblíbenější verš, který se týká víry, najdeme např. v evangeliu podle Marka 9,24. Jeden muž žádá Ježíše o pomoc se svým synem a Ježíš mu říká:

…Všechno je možné tomu, kdo věří.“ 24  Chlapcův otec rychle vykřikl: „Věřím, pomoz mé nedověře.“

Vidíme, že ten muž se rozhodl věřit – Ježíš byl jeho jedinou šancí na pomoc, na zlepšení jeho situace. A on se rozhodl věřit, ale zároveň věděl, že patrně jeho víra není moc veliká. Proto rovnou prosí – pomoz mojí ne-do-vě-ře. Některé jiné překlady Bible překládají: pomoz mé nevíře. Mě se ale víc líbí slovo NEDOVĚŘE – jednak z toho zaznívá nějaký NEDOSTATEK víry, nějaká rezerva, kterou te muž má, mohl by věřit víc, ale sám toho není schopen. Jednak nám to může připomínat slovo NEDŮVĚRA – nedostatečná důvěra vůči Bohu.

Moje zkušenost s bojem víry – táta a práce

Víra je rozhodnutím, ale je také darem. Nikdo z nás nedovede věřit tak, jak by měl, aby mohl přenášet hory. Ale Bůh nám může takovou víru dát. Není špatné nebo nebiblické jej o víru prosit.

Nyní se dostáváme k dalším:

Přilba spasení – ta chrání naši mysl. Není to jediná zmínka o spasení jako přilbě, v 1. dopisu Tesalonickým čteme:

My však, kteří patříme dni, buďme střízliví, oblečme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přilbu.

Naděje na spásu je pro náš život a smýšlení o něm naprosto klíčová. Pokud jsi přijal Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele, pokud jsi mu podřídil svůj život a činil pokání ze svých hříchů, budeš mít věčný život. V evangeliu podle Jana 5,24 Ježíš říká:

24 Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.

Pro náš současný život je naprosto zásadní, jestli věříme, že máme věčný život nebo ne. Pokud bychom neměli perspektivu věčnosti a náš život končil smrtí, náš život tady by měl jenom malý význam. Neměli bychom naději. Nemohli bychom čelit zlu a tvrdé realitě života, pokud bychom neměli naději na vzkříšení. Samotná realita smrti, že každý z nás zemře, je tak těžká unést. Ale protože máme naději, víme, že se setkáme s lidmi, o které jsme tady na zemi přišli. A co víc, setkáme se s Ježíšem, se kterým budeme moci prožívat věčnost. A také víme, že na této věčnosti už nebude pláč, ani strach, ani úzkosti nebo deprese. Nebude tam panika ani psychotické stavy. Abych citovala z knihy Zjevení 21,4:

a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“

Přilba spasení tedy chrání naši mysl před tím, abychom věděli a poznávali, na čem opravdu záleží. Je ale také třeba si uvědomit, že i přilbu spasení musíme jednou za čas obnovovat, jak se píše v Římanům:

Ř 12,2 A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.

Poslední součástí naší výstroje / výzbroje je meč ducha. Je to jediná zbraň kterou máme a autor u ní jasně uvádí, že se jedná o slovo Boží. Může mít funkci obranou, ale i útočnou, a správný voják se bez takové zbraně neobejde. Může vyrazit na bitevní pole beze zbraně? I kdyby věděl, že bojovat nechce, neví, jestli nějaké útoky nebude muset odrážet, jestli nebude muset bránit sebe a svou rodinu. Každý z nás by měl mít tuto duchovní zbraň a měl by ji mít v pořádném stavu.

Nabroušenou z obou stran, vyleštěnou a připravenou k pohotovosti. Jako křesťané musíme znát Písmo. Musíme se jím nechat ovlivňovat, utvářet, musíme Písmo nechat nás usvědčovat. Musíme je znát dobře, abychom byli schopní poznat špatné, nebiblické učení. Musíme je znát dobře, abychom mohli reagovat na věci, které se kolem nás dějí, podle biblického vzoru.

Všechna tato výstroj je darem od Boha. Ve verši 17 čteme “přijměte”. Je to něco, co je nám nabízeno, stačí to jen přijmout.

Jak výstroj používat správně?

Řekli jsme si tedy, proti komu v těch našich osobních válkách stojíme a řekli jsme si, jakou máme výstroj. Jak ji tedy ale správně používat?

V první řadě jsem už naznačila, že o zbroj je třeba se starat. Přilbu je třeba leštit, čistit. Meč je třeba brousit. Jsem si jistá, že i štít, brnění a opasek vyžadují naši pravidelnou údržbu, abychom svou zbroj měli v pořádku. Je tedy zřejmé, že taková údržba bude vyžadovat náš čas a nejakou alespoň minimální duchovní disciplínu skrze modlitby, chvály a četbu Bible.

Dále je ale ještě jeden motiv, který spojuje všechny části duchovní výstroje a tím je pohotovost. Člověk, který jde spát, na sobě asi zrovna nebude mít opasek, boty, brnění, helmu, meč a štít.

Je to připravenost člověka na stráži.

Chtěla bych vás tímto upozornit na jedno nebezpečí – je hrozně jednoduché se přesvědčit o tom, že na něčem nezáleží. Že tomu potřebnému jistě pomůže někdo jiný. Psychologie dokonce popisuje něco, čemu říká “efekt přihlížejícícho”, který ukazuje na to, že lidé mají tendenci spoléhat na to, že jistě pomůžou ti ostatní, kteří jsou přítomni dané krize.

Jsem přesvědčená, že každá krize vyžaduje moudrost v tom, do jaké míry zasahovat. Nicméně je třeba, abychom byli připraveni pomoc nabídnout. Abychom stáli v pohovotosti a pokud daný člověk, který prožívá krizi, nepotřebuje naši pomoc v ničem jiném, měli bychom jej alespoň doprovázet v modlitbách. To je naše povinnost, k tomu máme zbroj. Nebojujeme proti “lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy”. Proto nás chci dnes vyzvat, modleme se, abychom vždy byli připraveni pomoci.

Možná cítíte, že vás Bůh vede k tomu, abyste odpověděli na potřeby lidí, kteří utíkají před válkou na Ukrajině.

Možná vidíte u svých přátel manželskou krizi a máte pocit, že byste jim měli něco říct.

Možná vidíte, že vaše spolužačka bojuje se svou identitou a máte pocit, že potřebuje vaše modlitby.

Možná, že vidíte, že váš kamarád ztrácí víru a potřeboval by se přiblížit k Písmu, aby Boha poznával podle pravdy.

Modleme se teď společně, abychom věděli, jak v těchto situacích svým blízkým pomoci a jak využít své duchovním zbroje, abychom je povzbudili, případně bojovali po jejich boku ve válkách, ve kterých se ocitli.

A pokud jste se sami ocitli v takové osobní válce, která se vám zdá být nad vaše síly, nebojte se se o tom s někým sdílet, případně klidně přijďte dopředu a budeme se za vás modlit.

Velikou moc má vroucí modlitba spravedlivého (Jk 5,16b) a my se teď můžeme společně modlit, aby nás Bůh posilnil a my jsme mohli obstát.

Evangelium na lavici obžalovaných

ČTENÍ: SKUTKY 17,16-34

Zatím na ně Pavel v Athénách čekal; když shledal, kolik modlářství je v tom městě, velmi ho to znepokojovalo. 17  Proto mluvil v synagóze se židy a s pohany, kteří uvěřili v jediného Boha; a každý den hovořil i na náměstí s lidmi, kteří tam právě byli. 18  Rozmlouvali s ním i někteří epikurejští a stoičtí filosofové. Jedni se ptali: „Co nám to chce ten nedovzdělanec vykládat?“ Druzí říkali: „Zdá se, že nás chce získat pro cizí božstva.“ Tak soudili, protože Pavel kázal o Ježíšovi a o zmrtvýchvstání. 19  Pak ho vzali s sebou, dovedli na Areopag a tam mu položili otázku: „Rádi bychom se dověděli, jaké je to tvé nové učení, které šíříš. 20  Vždyť to, co nám vykládáš, zní velice podivně. Chceme se tedy dovědět, co to je.“ 21  Všichni Athéňané i cizinci, kteří tam pobývají, ničemu totiž nevěnují tolik času jako tomu, že vykládají a poslouchají něco nového. 22  Pavel se tedy postavil doprostřed shromáždění na Areopagu a promluvil: „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. 23  Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji: 24  Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, 25  ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. 26  On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. 27  Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. 28  ‚Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme,‘ jak to říkají i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘ 29  Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem. 30  Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu. 31  Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“ 32  Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“ 33  A tak Pavel od nich odešel. 34  Někteří se však k němu připojili a uvěřili; mezi nimi byl i Dionysios z Areopagu, žena jménem Damaris a s nimi ještě jiní.

Poslední dobou se často vracím ke své oblíbené pasáži v sedmnácté kapitole Skutků, kde nám autor knihy Skutků vypráví střetnutí apoštola Pavla s řeckými filosofy. Moc se mi ta pasáž líbí, protože ukazuje apoštola Pavla v trochu jiné situaci, než jak jej známe z jiných pasáží v Písmu. Jeho hlavní službou je služba Židům – všimněte si, že když Pavel přišel do nějakého města, nejprve šel do synagogy. Bylo pro něj přirozené sdílet dobrou zprávu o Ježíši s těmi, kterých se to vlastně nejvíce týkalo, protože Mesiáše nejvíce očekávali. Potom, pokud jeho službu v místní synagoze nepřijali, našel si Pavel jiné místo, kde by se scházel s těmi, kdo dobré zprávě uvěřili. Už na začátku 17. kapitoly Skutků čteme, že v Tesalonice přesně takto sloužil:

Pavel jako obvykle přišel do jejich shromáždění a po tři soboty k nim mluvil, 3  vykládal Písmo a dokazoval, že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých. „A ten Mesiáš,“ řekl Pavel, „je Ježíš, kterého já vám zvěstuji.“ Někteří v Tesalonice uvěřili a v Beroji dokonce byli tak nadšení, že každý den studovali Písmo, jestli to je opravdu tak, jak říká Pavel.

V Tesalonice ale byla i velká část Židů, která k němu cítila tak hlubokou nenávist, že jej nejen vyštípala z Tesaloniky, ale vypravili se za ním až do Beroji, aby tam “podněcovali a pobuřovali lid” (v.13). Pavel kvůli nim musel odejít i z Beroji a zamířil do Atén. Silas a Timoteus zůstali v Beroji, snad aby celou situaci uklidnili a ujistili se, že Berojští jsou dobře informovaní o evangeliu a nenechají se naštvanými Židy strhnout.

Po takové zkušenosti se tedy Pavel nachází v Aténách a je sám. Svůj doprovod poslal za Timoteem a Silasem se zprávou, aby se k němu v Aténách připojili. Dochází ke  zdánlivému mezidobí na Pavlově misijní cestě, kdy by si Pavel mohl po nepříjemné zkušenosti v Tesalonice a Beroji odpočinout a počkat na své spolupracovníky, než se pustí do další práce.

Ale to by nesměl mít takový zápal pro evangelium. Pavel si Atény prohlédl a viděl, že je to město plné modlářství. Nevím, co si pod pojmem modlářství představujete, já si ale vždy musím připomenout, že nešlo jen o to, že by měli atéňané spoustu dekorativních sošek bůžků, jako se například dnes dají koupit líbivé sošky buddhy. Tehdejší kulty byly spojené s velkým byznysem, ke kterému patřily i dekorativní sošky, samozřejmě – resp. sošky k domácímu uctívání, byly s ním ale spojené i trhy s obětními produkty, masem, obilovinami…k uctívání některých bohů patřila i chrámová prostituce. A Řekové měli těch bohů opravdu hodně.

Pavel se hned dal do práce a šel do místní synagogy – ačkoli byly atény pohanstvím přímo prorostlé, přesto tam židovská synagoga byla – a nevypadalo to, že by židé v aténách nějak výrazně proti pohanství vystupovali. Pavel proto nepůsobil jen v synagoze, ale vydal se i na místním tržišti – středobod kulturního dění – a mluvil i s místními – nejen židy, ale i řeky, které tam potkal. Bylo to místo, kde se pohybovali i tehdejší filosofové, konkrétně epikurejci a stoikové.

Epikurejští byli jako dnešní agnostici nebo deisté. Podle nich by mohl Bůh nebo bohové existovat, ale pokud ano, je někde daleko a nezajímá se o dění na zemi. Stoikové byli pantheisté – Bůh je všechno a ve všem. Mimo tyto filosofické skupiny pak pravděpodobně Pavel mluvil s běžnými lidmi, kteří praktikovali pohanské náboženství, založené na naklonění si různých božstev ke svým záměrům a snahu nerozhněvat si jiné.

Vidíme tedy, že Pavel mluvil s lidmi, kteří měli velmi narušenou představu o Bohu. Letos jsem na VOŠMT učila kurz Bůh a andělé a spolu se studenty jsme si několikrát opakovali, že je důležité, jakou představu o Bohu – nebo možná lépe řečeno jaké poznání o Bohu člověk má, protože to ovlivňuje způsob, jakým k Bohu přistupuje. Pokud si budu myslet, že Bůh je neúprosný tyran, nepůjdu k němu prosit o odpuštění. Pokud si budu myslet, že Bůh je automat na modlitby, nebudu usilovat o osobní vztah s ním. Pokud si budu myslet, že je unavený, krátkozraký, starý muž na obláčku kdesi daleko, nebudu jej považovat za Panovníka nad svým životem. A to je škoda, protože Bible nám vykresluje obraz toho, že Bůh je s námi, miluje nás a aktivně se zapojuje do našich životů – vychovává nás a vždy pro nás má otevřenou náruč. Pokud tedy někdo vidí Boha jinak než jak jej popisuje Bible, o mnohé se ochuzuje. Proto se Pavel s takovou horlivostí pouští do rozhovorů s těmito lidmi na aténském tržišti.

Zdá se, že Pavla úplně nepochopili, někteří si mysleli, že jim představuje novou dvojici bohů – Ježíše a Anastázi, protože řecké slovo pro vzkříšení, anastasis, bylo v Řecku používáno jako ženské jméno. Proto jedni říkají: “Zdá se, že nás chce získat pro cizí božstva.”

Dovedli si ho tedy před radu Areopágu – jakési sdružení vybraných vznešených filosofů, kteří si ho měli vyslechnout a vyjádřit se k tomu, jestli to, co říká, může být pravda.

Filosofie byla pro mnoho vznešených Řeků životním stylem a brali ji moc vážně. Pokud se k něčemu filosoficky přikláněli, také od sebe navzájem očekávali, že tak budou i žít. Pokud tedy někdo přišel s novou filosofií, potřebovali to zpracovat, aby mohli dál žít podle svého nebo – velmi zřídka – přiklonit se k něčemu jinému a začít žít podle toho. Pro všechny šlo tedy o hodně.

Dali Pavlovi prostor a on přednáší jeden z nejpropracovanějších monologů, které ve Skutcích nacházíme. Struktura Pavlova projevu je velmi dobře promyšlená. Pavel začíná uctivě, ale hned v úvodní části si do atéňanů trochu rýpl, říká jim, že jsou velmi horliví v uctívání božstev, ale jednoho vlastně neuctívají úplně správně – toho neznámého Boha.

Byl to oltář, který stál v aténách od doby, kdy při jakési morové ráně, kterou ne a ne jiné božstvo zastavit postavili oltář neznámému bohu a morová rána ustala.

 „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. 23  Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji:

Apoštol Pavel si je velmi dobře vědom toho, že představa, kterou mají atéňané o Bohu je velmi narušená. Uctívají tolik různých bohů a jejich náboženství je velmi nemorální, jejich bohové sami nejsou zrovna počestní. Pavel musel od základu zrekonstruovat jejich pohled na Boha. Proto začíná něčím, co znají – neznámým Bohem, který je zachránil v čase nouze. Tento Bůh naštěstí v řeckém pantheonu bohů nemá vypracovanou mytologii – příběhy o tom, co všechno nemravného udělal, takže Pavel začíná s něčím, co posluchači znají, ale s čistým štítem.

Pokračuje následovně:

 24  Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, 25  ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní.

Pavel poukazuje na to, jak jiný a svrchovaný je tento Bůh, kterého sice uctívají, ale ne dobře – v řečtině je slovo, které naznačuje, že je uctívají “bez poznání”, jeden by řekl “ignorantsky” – pokud by jej totiž znali, věděli by, že jemu patří veškerá úcta. Je sice hezké, že mu udělali oltář, ale jemu o to vlastně vůbec nejde. Nejenom to, Pavel jasně ukazuje deistickým a pantheistickým filosofům, že Bůh je stvořitelem a učinitelem všeho – pánem nebe i země a není vázaný na chrámovou službu lidí.

26  On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. 27  Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko.

Apoštol Pavel pokračuje argumentací tím, že Boha je možné nalézt, pokud jej člověk hledá. Tato část možná některým z vás připomíná verš z Římanům, 1. kapitoly, kde Pavel píše: Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. 20  Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. (Ř 1,19-20)

Toto univerzální zjevení, které Bůh vložil do celého stvoření je i jeho aténským posluchačům stále na očích, pokud by tedy upřímně přemýšleli o jeho díle, zbavili se pokřivených představ Boha, mohli by jej nalézt.

Athéňané také musí vědět, že Bůh není daleko – jak by si mysleli deističtí epikurejští; ani není vším kolem nás, jak by si mysleli panteističtí stoikové. Bůh nám není daleko ne tolik ve smyslu vzdálenosti, jako spíš ve smyslu vztahu – Bůh je nám tak blízko, že je možné s ním mít vztah.

28  ‚Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme,‘ jak to říkají i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘ 29  Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem. 30  Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu.

A tady přichází to, co mě fascinuje – místo, aby citoval z Písem SZ, což by určitě udělal, kdyby mluvil k Židům (vzpomeňme si na Berojské, kteří Písma v návaznosti na Pavlovu řeč zkoumali, jestli to je opravdu tak, jak říká), tak když stojí před řeckými filosofy, cituje Pavel na podporu svých argumentů pohanské BÁSNÍKY Epimenida a Arata (v. 28).

Existují záznamy veřejných promluv řeckých filosofů a řečníků, které ukazují, že Řekové své básníky brali tak vážně, že je ve svých řečích citovali tak hojně, jako židé citovali Tóru. Pavel se tedy očividně tomuto trendu přizpůsobuje a používá argumentů, které jsou pro řeky srozumitelné.

Pavel ale dělá nejen tohle – on necituje jen tak ledajakou báseň, ale cituje báseň Arata, která popisuje nejvyššího Boha ne jako nemorálního šéfa řeckého pantheonu, ale jako svrchovanou bytost.

31  Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“

Velké finále Pavlovy řeči, která od “neznámého Boha” došla až k Ježíši Kristu jeho posluchače rozladila. Ačkoli po obsahov stránce nemůžeme Pavlovi nic vytknout, v průběhu své řeči Pavel dělá jemné narážky na postoje stoiků a epikurejců a oni potud poslouchají, protože Pavel mluví dobře. V 29. verši ale narážíme na zlom, kde Pavel zřetelně přechází do základních motivů evangelia – lidská hříšnost a oddělení od Boha, nabídka obrácení a odpuštění a budoucího vzkříšení.

Jakmile zmínil vzkříšení, své posluchače “ztratil”. Proč?

Epikurejci ve vzkříšení nevěřili – duše podle nich byla materiální stejně jako tělo – a umírala spolu s ním. Stoikové věřili, že duše je po smrti absorbována do Boha, nemohli si ale představit vzkříšení těla. Pavlův proslov tím tedy skončil, jedni se mu vysmáli a druzí mu řekli, že si ho třeba poslechnou nekdy jindy.

Pak ale nás verš 34 informuje: Někteří se však k němu připojili a uvěřili; mezi nimi byl i Dionysios z Areopagu, žena jménem Damaris a s nimi ještě jiní.

Pavlův výstup na Areopágu někteří hodnotí jako fiasko. Přece se mu tam vysmáli! Obrátila se mu jenom nějaká hrstečka lidí! To je nějaký evangelizační úspěch?

Vypravěč ale finále Pavlovy řeči nijak citově nezabarvuje, prostě popisuje, co se stalo. Někteří se posmívali, někteří zdvořile odmítli a jiní se připojili a uvěřili. Právě pro tento pragmatický konec mnozí nepovažují Pavlovu promluvu na Areopágu za následováníhodnou, já jsem ale přesvědčena, že právě dnes k nám Pavlův příběh může hovořit – možná lépe než k předchozím generacím křesťanů, které je ve Skutcích četly. Mám pro to několik důvodů, zmíním tři.

  1. Tehdejší Řecká společnost je podobná té naší. Nesetkáváme se dnes s polyteismem praktikovaným v ulicích města, lidé ale mají mnoho bohů, které uctívají. Pro někoho jsou to peníze, úspěch, pro jiného děti, pro dalšího štěstí a pohodlí nebo zdraví. Bohem se člověku může stát kariéra, prestiž, image. Ovšem rovněž jsou kolem nás lidé, kteří se přiklání k novopohanství nebo uctívání andělů.

Filosoficky nejsme možná tak důslední jako řekové, ale také má dnešní společnost určité pomyslné náměstí, či tržiště, na kterém si lidé vybírají, co bude jejich životním přesvědčením. Stejně jako tehdy se náš svět vyznačuje pluralismem, ve kterém je mnoho lidí chyceno jako v síti – máme tolik možností na výběr, čemu věřit! Zároveň je dnes velký důraz na názor odborníků. Ráda si představuji Pavlovo posouzení před radou Areopágu jako snahu rozpoznat, jestli je Pavel dostatečný odborník na to, aby lidem hovořil do života. Bylo to trochu jako kdybyste dnes vzali nějakého odborníka na epidemie, postavili ho před kolegium profesorů aby posoudili, jestli se daný člověk může vyjadřovat ke covidu.

Možná, že kdybychom to tak v dnešní době dělali, vyjadřovalo by se ke covidu mnohem méně lidí :))

2)         Dnes více než se židy sdílíme evangelium s lidmi bezbožnými nebo s lidmi, kteří neznají Písmo. Tudíž se nám Pavlova zkušenost velmi hodí. Můžeme si z ní vzít příklad v tom, jak Pavel bryskně používá řeckých básníků, aby řekům přiblížil biblické koncepty. Když dnešnímu ateistovi řeknete, věřím Bohu, protože to a to o něm říká Bible, může vám říct: “No a co? Já nevěřím, že Bible je Slovo Boží.” A váš základ pro argumentaci se rychle zbortí. Pavel ale toto předvídal a neuvěřitelně jemně se svým posluchačům přizpůsobil. I my dnes, pokud sdílíme s lidmi evangelium, musíme přemýšlet, jak nejlépe je předat, aby je oni mohli pochopit.

3)         Dnes více než jindy zažíváme odmítnutí a evangelizační neúspěchy. Ačkoli nehodnotím Pavlův projev na areopágu jako neúspěšný, protože se někteří obrátili – a musíme říci, že v radě Areopágu seděli vážení a vlivní aténští občané, takže Pavlovým projevem jistě evangelizační práce v Aténách neskončila – oproti jiným záznamům ve Skutcích vidíme rozdíl. Například Petrovo kázání k prvním letnicím, o kterém jsem mluvila minule, bylo superúspěšné, obrátily se TISÍCE lidí. Pavlova řeč nebyla o nic horší, přesto ten výsledek byl jiný.

Církev prožila různá období a mezi nimi i velká probuzení. Tato probuzení často provazely zkušenosti, že se obracela celá pracoviště, poté, co se svými kolegy křesťan sdílel evangelium. Dnes nežijeme v takovém období – asi by každý z vás mohl vyprávět svou vlastní zkušenost se sdílením evangelia v dnešní společnosti. Lidé jsou opatrní, možná i nedůvěřiví. Nemám pochyb o tom, že i taková řeč, jako Pavlova, by dnes měla oproti probuzeneckým statistikám jen malý efekt. A proto jsem ráda, že i tento příběh v Bibli máme. Jsou místa, situace a období, kde prostě -lidově řečeno- pšenka nekvete. I přesto na takovém místě Pavel evangelium sdílel a i přesto se pár lidí obrátilo – to nám může být povzbuzením k tomu, abychom i my v našich prostředích sdíleli dobrou zprávu o Ježíši, protože záleží i na té hrstce, na těch jednotlivcích, jako byl na Areopágu třeba Dionysos nebo Damaris – oba autor Skutků zmiňuje jménem, protože to považoval za důležité. Jsou chvíle, kdy je důležitý počet (SK 2,41) a chvíle, kdy jsou důležité konkrétní osoby a jejich jména.

Závěr

Pavlova řeč před radou Areopágu mě vždy fascinovala. Nejprve Pavlova odvaha, stoupnout si před všechny ty filosofy a hájit svou víru! Ne každý by tohle zvládl! Pravda, Pavel byl nesmírně inteligentní a také kvalitně vzdělaný, takže se bát nemusel, přesto, ta situace se dala brát jako hrozba a on ji bral jako příležitost. Pak ta preciznost s jakou pracuje. Má tak málo prostoru a přesto řekne vše důležité. V mnohém nám jeho svědectví může být vzorem.

Když mluvíme s lidmi o Bohu, mohou mít o Bohu úplně jinou představu, než jakou máte vy. Naším úkolem, pokud chceme evangelium s lidmi sdílet správně, je naslouchat lidem – jaká je jejich představa Boha? Jak k ní přišli? Jaké životní zkušenosti vedly k tomu, že si daný člověk Boha takto představuje? Jak bylo ovlivněno ohledně Božího obrazu jeho myšlení ve škole? V jiných církvích?

Teprve když se otevřeme těmto diskusím, které jsou nám často nepříjemné, protože víme, že Bůh NENÍ takový, jak si ho lidé často představují – starý muž na obláčku, automat na modlitby, nezaujatý pozorovatel, berlička atp.

Teprve pak můžeme postupně odbourávat jejich špatnou představu a nahrazovat je jinou, tou správnou, biblickou. A někdy k tomu možná nebudeme moci použít Písmo jako pádný argument. Pak se můžeme dívat kolem sebe, co by tomu člověku mohlo lépe obraz Boha přiblížit – tak, jako Pavel, když použil jako argument text antických básníků? Mohl by to lépe pochopit na principu Neova sebeobětování v Matrixu? Nebo Gandalfova souboje s Balrogem? Nebo z poezie Vítězslava Nezvala? Kreativitě se meze nekladou, pokud je v souladu s biblickým zjevením 🙂

Jsme letniční církví?

Disclaimer: Své dnešní kázání jsem nazvala provokativně: Jsme letniční církví? Důraz na slovo letniční. Pro ty z vás, kteří jste tu poprvé, pokud tu někdo takový je nebo nás poslouchá na YT, toto kázání je přednášeno v Apoštolské církvi, která se hlásí k celosvětovému letničnímu hnutí. Toto hnutí není nějaký výstřelek nebo výmysl,  hlásí se k němu více než 300 milionů křesťanů po celém světě. V některých zemích, jako např. u nás, se toto hnutí usadilo v Apoštolské církvi, letniční křesťany ale najdeme téměř v každé denominaci.

Budeme dnes hovořit o tom, co znamená být letničním křesťanem a ačkoli se vyskytujeme v letniční církvi, přála bych si, abyste pro účely tohoto kázání zastrčili vaše vlastní chápání slova „letniční“ někam do šuplíčku a vydali se se mnou zkoumat jeho biblický význam.

Čtete rádi Zjevení? To je ta úplně poslední kniha v Bibli, kde je spoustu obrazných vyjádření, kterým se dá jen těžko porozumět. Je tam ale také spoustu pasáží, které popisují, jak všechno dobře dopadne – jak budou odměněni ti, kteří vytrvali ve víře a jak všichni budou Boha oslavovat. Jsou tam krásné verše o tom, jak ti, kdo zvítězí, dostanou nové jméno a budou navěky s Ježíšem v pokoji a radosti.

Když ty pasáže čtu, říkám si, jak krásná zaslíbení tam jsou a jak by bylo krásné být toho součástí – toho krásného naplnění proroctví (ne, že bych se hrnula do toho, co mu předcházelo).

My se dnes budeme takovým krásným proroctvím zabývat, ale ne těmi, které se ještě nenaplnily. Budeme se zabývat proroctvím, které vyslovil starozákonní prorok a které se naplňuje i na nás dnes. To, co před stovkami let někdo četl a říkal si – kéž bychom toho mohli být součástí! Kéž bychom se toho dožili, abychom mohli být u toho! Tak přesně takové proroctví v Bibli máme – a my, církev odkazující se v názvu i v praxi k počátkům křesťanství, se k němu s hrdostí hlásíme!

Bude vylit duch

Abych vás už nenapínala, začneme původním textem tohoto proroctví a budeme pokračovat tím, jak jej rozvádí samotní bibličtí autoři. Možná už mnozí z vás uhodli, že budu mluvit o proroctví z knihy proroka Joele:

Joel 2,28

I stane se potom:

Vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění. Rovněž na otroky a otrokyně vyleji v oněch dnech svého ducha.

Komentář Studijní bible praví, že

  • Joel tady předpovídá den, kdy Bůh vylije svého Ducha na „každého, kdo vzývá jméno Hospodinovo“ = MUŽI (duh.) ŽENY (WHAT?) STARCI (JASNĚ) JINOŠI (AHA?) otroci a otrokyně (WTF?)
  • Toto vylití vyústí v proudění Ducha svatého, které bude doprovázeno prorokováním Božího lidu
  • Ve SZ povětšinou prorokují specificky povolaní proroci…takové zobecnení a rozšíření toho prorockého daru, je samo o sobě dost NOVÉ pro starozákonního posluchače

Kontext knihy

Abychom toto proroství ještě lépe pochopili, podíváme se na jeho kontext v samotné knize proroka Joele. Pro proroka Jóele je ústředním tématem knihy Den Hospodinův. To je termín pro proroky velmi typický a častý a jak praví doc. Mackerle v ekumenickém komentáři, povětšinou má u proroků trojí význam:

  1. Den soudu Izraele (Jl 1-2) – formou nějaké přírodní katastrofy; lidé jsou vyzváni, aby se vrátili k Bohu, neboť pak se snad i on vrátí a slituje se; proroci mají úkol lid na den Hospodinův připravovat (Ez 13,5) …. Je to tedy hrozící nebezpečí, na které je třeba se připravit, ideálně pokáním před Bohem
  2. Den soudu nad nepřáteli Izraele a zároveň záchrana Izraele – Bůh ztrestá národy a současně zachrání Izrael (Jl 4)
  3. Eschatologická celosvětová katastrofa (Jl 3)[1]

Joel předpokládá všechny hlavní významy tohoto dne. Každopádně jde ale o oblíbený prorocký termín pro označení okamžiku, kdy Bůh nějak zasáhne do světových dějin. V čí prospěch to bude, zda a pro koho to bude okamžik soudu a trestu a pro koho naopak okamžik záchrany a osvobození, závisí vždy na člověku, resp. národu a nelze se spoléhat na přesvědčení o tom, že Bůh bude nekriticky stranit celému Izraeli nebo celému Božímu lidu.

Když se podíváme na bezprostřední kontext pasáže, kterou jsem četla (2,28vv) Joel tady mluví ke svým posluchačům – ať už to byli Judejci nebo Izraelci, mluví k lidem, kteří prožili velmi těžké období – kobylková pohroma je připravila o úrodu a prorok v tom vidí Boží ruku. Vyzývá je, aby v té citlivé situaci byli bdělí a uvědomili si, že se jedná o výjimečnou věc (v. 1,2 Stalo se něco takového za vašich dnů anebo dnů vašich otců?), kterou oni mají interpretovat jako Boží soud. Lidé se tedy mají obrátit v pokání k Bohu a pokud to udělají, čeká je záchrana od Boha a zmíněné vylití Ducha.

Ti lidé tehdy tedy měli toto veliké zaslíbení, že bude vylit Ducha a jistě to pro ně bylo jako balzám na duši v jejich tíživé situaci. Možná podobně, jako na nás působí slova knihy Zjevení.

(Pokud budeme souhlasit s badateli, kteří stojí za Studijní biblí s výkl. Poznámkami) Uběhlo necelých devět set let, kdy byla tato slova vyřčena v tomto dost specifickém kontextu – kdy apoštol Petr měl to duchovní rozeznání, které jej přivedlo k tomu, aby tato slova použil v kázání o prvních letnicích.

Den Letnic

Protože jsme v letniční církvi, pravděpodobně je nám všem blízký příběh z druhé kapitoly Skutků, pro ty, kdo by s ním ale nebyli seznámeni, jen stručně shrnu.

Po Ježíšově nanebevstoupení se učedníci společně scházeli a modlili se. Při jednom takovém setkání najednou slyšeli hukot, který naplnil celou místnost, kde byli. Viděli něco jako ohnivé jazyky, které se rozdělili a na všech zúčastněných spočinul jeden. Všichni byli naplnění DS a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch dával promlouvat (Sk 2,1-6)

Tato zkušenost samotná vyvolala rozruch a spoustu lidí z okolí se přišlo podívat, co se to děje. Někteří se učedníkům posmívali, ale hodně jich také poslouchalo, protože apoštol Petr využil příležitosti a dav, který se sešel, oslovil.

No a právě při tomto spontánním kázání Petr použil pasáž z Joele, kterou jsme četli před chvílí

Sk 2,16-21

Ale děje se, co bylo řečeno ústy proroka Jóele: 17  ‚A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi, synové vaši a vaše dcery budou mluvit v prorockém vytržení, vaši mládenci budou mít vidění a vaši starci budou mít sny. 18  I na své služebníky a na své služebnice v oněch dnech sešlu svého Ducha, a budou prorokovat. 19  A učiním divy nahoře na nebi a znamení dole na zemi: krev a oheň a oblaka dýmu. 20  Slunce se obrátí v temnotu a měsíc se změní v krev, než přijde den Páně, velký a slavný; 21  a každý, kdo vzývá jméno Páně, bude zachráněn.‘

Petr dál pokračuje a dosvědčuje ještě dalšími citacemi z Písma i vlastním svědectvím, že Ježíš je Spasitel, Zachránce, kterého Izrael čekal. Po tomto kázání vlastně byla založena církev.

To vylití Ducha, ta letniční zkušenost, je tedy v samotných počátcích existence církve a je pro církev nesmírně důležitá! Potřebujeme Ducha svatého v našich životech, abychom si mohli říkat církev – abychom se mohli odkazovat k těmto biblickým kořenům, které nacházíme u proroka Joele a v knize Skutků.

Pokud si myslíme, že Ducha svatého nepotřebujeme, nejsme církev. Nesaháme si pro kořeny, která církev má právě v pasáži proroka Joele. Které má v událostech letnic. Duch svatý je naprosto nezbytný pro fungování církve – pro samotnou existenci církve.

Ale co to znamená? A jak poznáme, že Ducha svatého v církvi máme? Bibličtí autoři nás vedou k tomu, že přítomnost Ducha svatého lze v církvi poznat a to i bez nějakého zvláštního duchovního rozeznání. Jsou dvě čistě praktické věci, které se v církvi budou vyskytovat. Duchovní dary a Známky proměněného osobního života křesťanů

  1. Dary
    • Už Joelovo proroctví ukazuje, co bude vylití Ducha doprovázet – staří, mladí, velcí, malí budou prorokovat. Máš pocit, že jsi moc mladý na to, abys prorokoval? Blbost! Máš pocit, že dar proroctví není pro tebe? Blbost. Už Joel to píše a vztahuje to na všechny. Kde je Duch svatý, tam se prorokuje. Duch svatý bude vylit na všechny, kdo vzývají Hospodinovo jméno.
      1. Nový zákon dává daru proroctví novou formu – už to nemusí být jeden člověk, jedna výrazná, až výstřední osobnost, která od rána večera prorokuje, jak tomu bylo v SZ
      2. V NZ vidíme proroctví jako součást každodenního života církve – je to nadpřirozené duchovní vedení a rozeznání v běžných i neobvyklých situacích
      3. Někdy jde o slovo velmi specifické, jindy jde o intuici, moudrost
      4. Proroctví může být zneužito (Pán mi řekl, že se máme vzít)
      5. Ať tak či tak, proroctví se vždy mají rozsuzovat
      6. K tomu více 1K14, kde Pavel píše o tom, jakou roli má proroctví v církvi a jak právě v církvi převyšuje dar jazyků
    • Co se dalších darů týče, apoštol Petr dává Joelovo slovo do souvislosti i s darem modlitby v jazycích, kterou učedníci o prvních letnicích přijali.
      •  V letniční církvi pro nás dar modlitby v jazycích není nic neobvyklého, mnoho z nás jej přijalo a často užívá. Ačkoli je z biblického hlediska určený spíš pro soukromé užití a dovede modlitbu pozdvihnout na úplně jinou úroveň, ve spolupráci s jiným darem DS – darem výkladu jazyků, může být prospěšný i ve společenství
    • Ostatní dary – apoštol Pavel jich popisuje ještě hodně (poznání, moudrost, víra, uzdravování, působení mocných činů, rozlišování duchů
      1. Seznamy, které Pavel uvádí většinou neznačí nějaký komplexní systém, Pavel tím naznačuje, že darů DS je opravdu HODNĚ a že tyto dary slouží jak jednotlivým křesťanům, tak církvi celkově
      2. Všechny mají sloužit církvi a ukazují na přítomnost DS v církvi
      3. Pro všechny tyto dary je ovšem podmínkou láska AGAPÉ (1K13), která jim udává rámec – pokud nejsou užívány s láskou, která vše převyšuje, nejsou užívány dobře; vzájemná služba v lásce je podmínkou všech darů
  • Proměněný osobní život – nejen v návaznosti na Petrovo kázání vidíme, že život křesťanů je jiný, než život jejich okolí…jakmile se někdo obrátí, jeho život je proměněný a měl by být proměňovaný (PRŮBĚŽNĚ) s pomocí Ducha svatého
    1. My nemáme být pasivní, co se týče naší proměny – musíme se snažit o nějakou duchovní disciplínu, o poslušnost vůči Bohu
    2. Apoštol Petr říká, že se očišťujeme skrze poslušnost pravdě
    3. Právě skrze poslušnost upevňujeme novou přirozenost, kterou jsme přijali při obrácení ke Kristu a ta se čím dál víc stává součástí našich životů
    4. Laicky řečeno, v obrácení jsme se rozhodli pro Boha a slíbili jsme mu, že se nějak budeme chovat (podle toho, co se mu líbí)…je pro nás ale náročné ten slib dodržet, protože jako lidé jsme slabí a nejsme schopní být 100% času 100% morálně vykazatelní jako bezhříšní lidé
    5. Proto se musíme cvičit v poslušnosti Božím nařízením a v životě podle Kristova etického modelu
    6. Musíme pravidelně přicházet před Boha, předkládat mu svá selhání a prosit jej o odpuštění a sílu k tomu, abychom žili spravedlivý život
    7. Právě v tomto každodenním boji o křesťanský život pořebujeme pomoc, posilu a provázení Ducha svatého
  • Ovoce – apoštol Pavel v Galatským píše, že kdo žije z moci Božího Ducha, nepodlehne tomu, k čemu ho táhne jeho hříšná přirozenost[2]; nepodlehne svojí slabosti, ale nechá se posilovat Duchem – ty všechny špatné věci, ke kterým nás to táhne, nás přitahovat nebudou, pokud budeme žít s DS!
  1. Pavel pak říká, že nejen , že se u nás ty hnusné věci nebudou vyskytovat, ale bude mezi námi také spoustu ovoce DS – LÁSKA, RADOST, POKOJ, TRPĚLIVOST, LASKAVOST, DOBROTA, VĚRNOST, TICHOST, SEBEOVLÁDÁNÍ … to už jsou dost konkrétní ukazatele k tomu, abychom rozpoznali, jestli je mezi námi DS J
    • I tento seznam je ad hoc
    • Apoštol Pavel zde ukazuje, že život plný DS je VIDĚT
    • Často zmiňuje pokoj mezi lidmi jako ovoce Ducha – důležitý pro život v církvi, protože tam, kde se lidé moc hašteří, hádají se nebo jsou na sebe kyselí, je třeba více Ducha
    • K proměněnému osobnímu životu skrze DS se moc hezky vyjadřuje Craig Keener v knize Gift and the Giver: The Holy Spirit for Today. Ve čtvrté kapitole ukazuje, jakým způsobem se změnil život lidí, kteří se přidali k první církvi – jak můžeme sledovat v kapitolách následujících Petrovo letniční kázání
      • První křesťané se vyznačovali sebeobětováním, které často hraničilo až s asketismem, což autor přímo nedoporučuje
      • Horlivost prvních křesťanů je nicméně něčím, čemu se dnešní zpohodlnělý západní křesťan těžko může rovnat
        1. Zábava: křesťané v 2. století odmítali chodit do cirků a divadel spolu s nevěřícími, jen aby se divali na to, jak jsou lidi zabíjeni nebo mrzačeni gladiátory či zvířaty
        2. Správa majetku: křesťané věnovali svůj majetek chudým a potřebným; svou lásku k druhým vyjadřovali skrze štědrost; mnozí z nich byli Duchem vedeni k tomu, aby se zřekli veškerého majetku a dali jej k dispozici církvi nebo těm, kdo ho potřebují (Sk 2,44-47; 4,32-37) Prvni cirkev nebyla komunisticka, ale Buh proměnil jejich premysleni a oni si vazili lidi vice nez majetku. Pravi lid ducha dava duraz na to, co muze dat, ne kolik majetku muze nashromáždit.
        3. Evangelizace: Křesťané často ohrožovali svůj život nebo dokonce umírali proto, aby mohli dál šířit Boží evangelium
        4. Duchovní disciplína: Křesťané si vážili modlitby, studia Bible a postu
      • Keener se poté zamýšlí, jestli se křesťané Západu alespoň v něčem podobají první církvi, Je přesvědčen, že se církev od tohoto ideálu velmi vzdálila, ale že také má zdroje na dosah ruky k tomu, aby mohla být obnovena – vždyť Duch svatý je jen na modlitbu daleko!
      • V průběhu historie si můžeme všimnout, že církev má tendenci se od těchto hodnot vzdalovat a zabývat se starostmi tohoto světa. Nejedná se o to, když se církev snaží být pragmatická – je třeba řešit praktické věci, jak to dělali i v první církvi (Sk 6), ale křesťané v církvi nikdy nesmí přestat usilovat o utváření společenství znovuzrozených křesťanů, kteří jsou Duchem obnovováni a proměňováni

Jsi letničním křesťanem?

Proto, pokud máme být letniční církví – takovou, jakou byla církev prvních století, tak horlivou pro Pána, tak silně evangelizačně laděnou, tak plnou darů Ducha svatého a jeho přítomnosti a jeho ovoce, pak musíme začít každý sám u sebe. A proto přicházím s otázkou: Jsi letničním křesťanem?

A tady pozor: neptám se, jestli jsi pokřtěn Duchem svatým. Neptám se, jestli jsi v momentu křtu přijal dar modlitby v jazycích, protože jak ukázalo tohle kázání, to není určující charakteristika letničního křesťana.

Ani nechci říct, že naše Apoštolská církev převyšuje všechny ostatní církve, protože se hlásí k letničnímu hnutí.

Chci říct toto: Ukázali jsme si, že Bible nám udává celkem jasný rámec toho, jaká má být církev. Tato biblická předloha je pravou letniční církví. Být letniční církví znamená být biblickou církví.

Takže se vrátím ke své otázce: Jsi letničním křesťanem? Jsi letniční křesťankou?

Trošku shrnu, co všechno to obnáší:

  1. Letniční křesťan odvozuje svou duchovní identitu, od proroctví Joele 2,28vv. Být letniční církví znamená být biblickou církví, jednající podle biblického příkladu.
  2. Letniční křesťan má radost, že může být součástí naplnění tohoto proroctví – že může zažívat vylití Ducha svatého.
  3. Letniční křesťan se vyznačuje ovocem ducha a dary ducha svatého. Ovoce Boží přítomnosti v našem živote zahrnuje krom proměněného srdce i proměněné chování, které ukazuje na proměněné srdce.
  4. Letniční křesťan žije s Duchem a nechává Ducha svatého, aby proměňoval jeho život. Tato proměna je na něm znát, je jiný, než jeho okolí. Vymezuje jej to do určité míry od jeho okolí.
  5. Letniční křesťan horlivě sdílí Boží evangelium s lidmi ve svém okolí, podporuje misii, případně na ni sám vyráží.

Atd atd. Nebudu vám dělat spoilery na Nový zákon, přečtěte si ho, pokud jde o letniční identitu, doporučuji číst zejména skutky a dál J

Je toho hodně, že? Není to nízký standard, ta laťka není posazená nízko. Dosahujeme na ni?

Jsme letničními křesťany?

Myslím, že vhodná odpověď na tyto otázky je: snažíme se.

Protože chce-li někdo být letničním křesťanem v biblickém slova smyslu, musí se snažit, nemůže v tom být pasivní a nechat Boha všechnu práci.

A tak se snažíme, ale jde nám to těžko.

Mluvím za sebe, když říkám: moc bych chtěla být letniční křesťankou podle Bible! Ale jde mi to těžko.

A tady přicházíme k mé nejoblíbenější argumentaci kruhem. Protože my bychom moc chtěli být takoví, jaké nás chce Bůh, ale nejde nám to. A kdo nám v tom pomůže? No Bůh.

Duch svatý má tu moc učinit z nás letniční křesťany. My se mu ale musíme odevzdat.

Pojďme se modlit a prosím, připojte se i vy k mé modlitbě, nenechte toto kázání vyšumět s mou závěrečnou modlitbou. Pojďme se modlit, aby Duch svatý posílil naši letniční identitu, aby mezi nás vylil svého Ducha, abychom mohli mezi sebou vidět jeho dary, jeho ovoce. I když už teď něco z toho vidíme, chceme víc, Pane!


[1] Inspirováno exkurzem v biblickém komentáři ke knize Ámos z pera skvělého doc. Adama Mackerle.

[2] Tělo=to, co je slabé,křehké a neschopné z vlastní síly odolávat pokušení…“hříšná přirozenost“ už posouvá význam k tomu, že máme zlou duši či nějaké zlé vnitřní sklony (tak Keener v knize Gift and the Giver)

Buď modlitební babičkou

Znáte koncept zbožné babičky? Zdá se mi, že minimálně když já jsem vyrůstala a třeba jsme se ve škole bavili o víře, spoustu z mých věřících i nevěřících spolužáků zmiňovalo, že má babičku, která čte bibli, modlí se, chodí do církve, nebo trvala na tom, aby byli jako malí pokřtěni… Nevím, jestli to tak stále je, ale takový určitý archetyp babičky, která je někde v pozadí našich životů a modlí se za nás (a více či méně nás nabádá k víře), minimálně v naší kultuře existuje.

I v kontextu s touhle představou jsem si uvědomila, když mi letos na jaře odešla babička, že mi hrozně budou chybět její modlitby! Ona totiž nebyla jen tak obyčejná modlitební babička, modlila se s ohromným nasazením a to nejen za sebe a svoje potíže, kterých měla požehnaně (neustále bojovala s kožními chorobami, cukrovkou, bolestivou artrózou, očními záněty atp. ), ale modlila se taky za své nejbližší, které milovala – Andrea Morrisonová mi krátce po jejím pohřbu popisovala, jak se za mě babička modlila, když jsem rodila Emmu – byl to dvoudenní porod a babička zrovna jela s Morrisonovými na Dlouhé stráně na Duchovní soustředění a od chvíle, kdy se dozvěděla, že jsem v porodnici se podle Andrey nepřestala modlit. Nebyla s ní řeč celou cestu na DS, protože se neustále buď nahlas nebo v duchu modlila.

Musím říct, že tahle vzpomínka mi podlomila kolena, protože jsem si uvědomila jednak to, že mě babička kolikrát nesla na modlitbách a jednak, že nevím, co budu bez jejích modliteb teď dělat. Měla jsem před sebou státnice a Bůh ví, jak moc jsem potřebovala jakékoli modlitby.

Ale tam moje babička nekončila. Byla ženou velmi výraznou a na spoustu lidí měla velmi ostré a vyhraněné názory. Přesto jsem ale žasla, když jsem ji na společných dovolených slýchala modlit se za tyto lidi, kteří ji štvali nebo jí dokonce ublížili.

Tak jsem začala přemýšlet. Když teď už nemám žádnou modlitební babičku, co budu dělat? Pravda, moji rodiče jsou velcí modlitebníci, i Otova maminka je nám velkou modlitební oporou. Ale já sama už modlitební babičku nemám. Dalo by se říct, že tady je nějaké volní místo, které žádá doplnění. A tak jsem se rozhodla. Já sama se stanu modlitební babičkou. Jsem na to ještě trochu mladá, pravda, ale protože se znám, že než se něco naučím v životě dělat pořádně, chvíli mi to trvá, chci začít už teď.

V tomto kázání chci povzbudit i vás k tomu, abyste se odhodlali k tomu stát se modlitebními babičkami a dědečky, ať už je to místo ve vašich rodinách volné či nikoli. Chtěla bych uvést několik důvodů, proč se vám to vyplatí a proč si myslím, že je to praxe, ke které nás povolává Písmo.

Proč se nad modlitbou tolik zamýšlet?

Asi už vám došlo, že „modlitební babička“ je to taková malá metaforka, takový obraz, ilustrace, kterou jsem zvolila pro to, abych s vámi mohla mluvit o modlitbě. Ale ne ledajaké. O modlitbě s nasazením, o modlitbě upřímné, neodbytné a vytrvalé. Proč se ale nad modlitbou tímto způsobem vůbec zamýšlet? Podíváme se společně do Bible.

V Lukášově evangeliu je krásná pasáž (Lukáš 11,1-13), která začíná slovy:

Jednou se Ježíš na nějakém místě modlil; když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan.“

A já učedníky chápu! Když slyšíte některé lidi modlit se, slyšíte z jejich modliteb jejich touhy, vyčtete z jejich modliteb jejich vztah k Bohu a pochopíte, že tenhle člověk se toho už něco namodlil, protože se k Bohu vyjadřuje krásně, uctivě, upřímně a intenzivně. A řeknete si: Tohle chci taky umět! Jenže ona je to kolikrát dlouhá cesta a vyžaduje to investovat čas do vztahu s Bohem.

Ježíš učedníkům v podobných liniích také odpovídá – vede je do modlitby Páně, tzv. Otčenáše, ve které jasně dává najevo, co má být v modlitbě na prvním místě – nejprve Boží zájmy a potom naše vlastní.

Pasáž pokračuje třemi obrazy, které zdůrazňují dva důležité prvky modlitby.

  1. Přítel na loži (NEODBYTNOST)

5  Řekl jim: „Někdo z vás bude mít přítele, půjde k němu o půlnoci a řekne mu: ‚Příteli, půjč mi tři chleby, 6  protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát.‘ 7  On mu zevnitř odpoví: ‚Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku. Nebudu přece vstávat, abych ti to dal.‘ 8  Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane pro jeho neodbytnost a dá mu vše, co potřebuje.

…v tomto příběhu jde o člověka, který chtěl být pohostinný za každou cenu (nic neobvyklého pro blízkovýchodní kulturu) a tak byl neodbytný = bezostyšný

… David Gooding v knize Lukášovo evangelium to komentuje s tím, že pokud se jedná o dobrou věc, za kterou se modlíme, nepociťujeme stud a nemáme problém o ni prosit Boha intenzivně – např. modlitba za uzdravení někoho jiného atp., tedy neodbytně nebo bezostyšně = bez ostýchání, bez studu. Pokud by ale existoval důvod, proč bychom se za svou touhu měli stydět (např. modlitba, aby někomu bylo hůř), je taková bezostyšnost nebo neodbytnost v modlitbě nesprávná.

  • Hledání a dveře (VYTRVALOST)

9  A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. 10  Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.

…tento obraz krásně ukazuje na to, že taková vytrvalost v modlitbě nese ovoce, že ten, kdo je vytrvalý bude nakonec odměněn.

  • Otec (MILUJÍCÍ DÁRCE)

11  Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? 12  Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? 13  Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“

…tady zase čteme o tom, jak dokonalý je Otec ve své povaze. Nezamýšlí s námi nic zlého a nechce nám odepřít nic dobrého, o co prosíme.

Na této pasáži tedy vidíme, že taková modlitba má hodně vrstev – jednak je tu naše prosba, se kterou přicházíme; pak je tu nějaký způsob, jakým ji přinášíme – jsme pokorní a vytrvalí? Pak je vše v pořádku. A pak je tu Ten, kterého prosíme a který na naše prosby odpovídá.

Na to, že je modlitba vlastně „jenom“ rozhovor s Bohem, jde tady o hodně věcí, že? A ty má většinou zvládnuté právě taková „modlitební babička“, coby vzor poctivého modlitebníka. A proto má smysl se od takové babičky učit, jak se modlit.

Kdo je modlitební babička?

Teď by bylo, myslím, dobré vyjasnit si, kdo je modlitební babička. Jaké jsou její charakteristiky? Co tím vůbec myslím?

Proto bych teď chtěla zmínit a rozvést několik takových charakteristik, kterými se modlitební babička vyznačuje.

Modlitební babička se modlí pravidelně.

… bere modlitbu jako závazek, dává modlitbě jasné místi a čas, kdy se na ni může soustředit a může se modlit v klidu.

Modlitební babička se modlí často.

…pravidelně může také znamenat jednou za měsíc, že J ale modlitební babička se modlí denně! Ba co víc, modlí se několikrát denně, protože pořád je za co se modlit nebo co s Bohem sdílet!

Modlitební babička je v modlitbě štědrá (modlí se za všechny).

…modlí se za svou rodinu, ty které miluje a ty, kteří milují ji. Modlí se ale také za lidi se kterými se vídá třeba jen na chodbě v paneláku nebo v obchodě za pultem. Modlí se i za ty, kteří jí vadí a nebo jí škodí. S modlitbou nešetří ať už jde o kohokoli.

Modlitební babička se drží Písma a nechává se vést Duchem svatým.

…tato babička ví, že si na Pánu Bohu nic nevydupe nějákým hulákáním a nárokováním si Boží pomoci. Ví, že k Bohu musí přistupovat s pokorou a že si musí stále připomínat, že je dobrým a milujícím Otcem, který jí pečlivě naslouchá, má s ní soucit a pomáhá jí.

Modlitební babička hledá nové způsoby, jak se modlit.

…modlí se pravidelně podle modlitebního seznamu, modlí se ale i spontánně. Modlí se „střelné“ modlitby, modlí se žalmy. V průběhu dne vzdává Bohu chválu a díky, přimlouvá se za své nejbližší. Vyznává Bohu své provinění a prosí Boha o odpuštění. Modlí se i v jazycích, když už neví, jak by se dál modlila, nebo když chce Boha prostě chválit a chce od něj načerpat.

Modlitební babička dává vše Bohu do rukou.

…ne že by neměla vlastní touhy a představy o tom, jak by vše mělo být. Ale taková modlitební babička už dávno ví, že úplně nejlepší je, když všechno dopadne podle Božího plánu. Že jeho cesta je nakonec ta úplně nejlepší. A tak Bohu upřímně řekne, jak by si to přála, ale také mu celou záležitost dá do rukou, aby v ní měl on poslední slovo.

Modlitební babička ví, ke komu se modlí a důvěřuje mu.

…je jí jasné, že skrze četbu Bible se dozvídá nebo si připomíná Boží charakter – jaký je ten Bůh, ke kterému se modlí. Čte příběh jiných lidí, kteří mu důvěřovali v tolika situacích podobných té její. A tak mu také důvěřuje s větší lehkostí.

Modlitební babička si připomíná, kdy jí Bůh vyslyšel, děkuje mu za to a chválí ho.

…nezapomíná na modlitby, které Bůh vyslyšel. Někdy si i vede záznam o tom, kdy jí Bůh pomohl a k tomuto seznamu se vrací, aby přijala povzbuzení.

Tolik tedy k takovému archetypu modlitebnice. Není to skvělé? Úžasné? Následováníhodné?

Četli jsme si, že Bible nás vede k upřímné, neodbytné a vytrvalé modlitbě, která je pro nás veskrze prospěšná. Na metafoře modlitební babičky jsme si mohli některé charakteristiky života plného modlitby představit na praktickém příkladu. Jsem přesvědčená, že do takového života nás Pán povolává a že čím je náš modlitební život bohatší, tím hlubší je náš vztah s Bohem.

Moje cesta coby modlitební babičky

Toto kázání bych chtěla uzavřít vlastním svědectvím o tom, jak se můj život odvíjel poté, co jsem se rozhodla stát se „modlitební babičkou“.

Prožívala jsem letos asi nejtěžší životní období vůbec. Jednak jsem truchlila, jednak jsem před sebou měla státní zkoušky.

Pokud bych státní zkoušky neudělala, nemohla bych nastoupit do práce, kam mě předběžně přijali. A já tam potřebovala nastoupit, protože mi končí rodičovská dovolená, což je univerzálně nejhorší období na hledání práce.

Do toho jsme se rozhodli rekonstruovat byt, což časově vyšlo přesně na dva týdny před mými státnicemi.

Tyto všechny starosti způsobily, že jsem nemohla dobře spát a žila jsem v dlouhodobé a velmi intenzivní úzkosti. Bylo to velmi nepříjemné. Ale dva příběhy různých lidí mě povzbudily. Jednak jsem přijala slovo, že když vydržím, najdu novou svobodu. A jednak mě jeden bratr v Kristu povzbudil k tomu, abych uváděla svoji víru v praxi. Protože právě ta těžká období jsou ta, která prověřují, jestli to, co říkáme a vyznáváme třeba v těch krásných chválách, které tu zpíváme, je pravda. A já jsem se rozhodla, že to pravda bude. Četba žalmů mi připomínala, že Bůh je dobrý, že na mě nezapomíná, že se mě zastane a že mě vyvede z tohoto období. V modlitbě jsem se upínala jen k Boží vůli.

Nebylo to ideální, ale i v tom období mi Bůh dal momenty radosti, pomohl mi vidět, na čem opravdu záleží a o co se mám starat. Pomohl mi vidět všechny ty dary, které mi dal a nakonec mi pomohl i udělat státnice.

A já jsem mu nesmírně vděčná, že byl se mnou. Že i když mlčel, byl se mnou. Že když jsem byla hysterická, uklidňoval mě. Že i když jsem se cítila nejslabší v celém svém životě, podepíral mě.

A nejen to – náš Bůh má opravdu smysl pro detail. Když se schylovalo k rekonstrukci, pán, který měl tu práci na starosti s námi měl takový podivný rozhovor o víře a úplně mě tím naštval. Říkala jsem si, zase další člověk, který se naváží do křesťanství. Ale on měl starosti o to, aby mu ta rekonstrukce vyšla, aby mu přijeli dělníci a dobře mu to navazovalo. A tak mu Ota řekl: my se budeme modlit a vy uvidíte, že to všechno půjde dobře. O týden později Otovi pán volal a musel uznat, že na těch modlitbách asi něco bylo.

To je na životě modlitby asi nejhezčí – že člověk může všude kolem sebe a ve všem, co dělá, vidět Boží ruku. Proto i vás chci povzbudit do intenzivního a plnohodnotného života modlitby – staňme se spolu modlitebními babičkami a dědečky a posilněme následující generace skrze své modlitby!

V ohnivé peci

Zdravím vás do vašich bytů a světů, do kterých jsme teď jako církev odkázaní! Žijeme v tak divné době, že nás okolnosti vlastně nutí se zavřít doma, vevnitř a nasměrovat naši pozornost na to, co je za zavřenými dveřmi – jak nám fungují rodiny, jak zvládáme stres a náročné situace, nebo přímo trápení, úzkost, depresi, nemoce, či jiné formy utrpení.

Nevím jak u vás, ale v mojí komunikaci s kamarády a rodinou se v tomto roce velmi usadila právě tahle věta: Jak to zvládáte?

Jak to zvládáme? No, blbě! Jsme naštvaní, zmatení, nevíme, co se ještě změní! Nevíme, komu věřit a kdo má pravdu! V zásadě nevíme, co bude zítra! Další rozvolňování nebo utahování opasků? A přitom všem si asi všichni přejeme klidné a pokojné vánoce.

Je to svým způsobem období, které je definující – utváří nás a proměňuje, ať už jako jednotlivce nebo jako společnost. Je normální, že si s ním nevíme tolik rady a hledáme způsoby, jak to zvládnout. Je to období, které má svoje pro i proti, ale není nic špatného na tom si přiznat, že pro mnohé z nás je to období těžké.

A ačkoli je dnes třetí adventní neděle a my radostně očekáváme oslavy příchodu Pána Ježíše, chci dnes mluvit o těžkých věcech, těžkých obdobích.

Až budeme bilancovat letošní rok, někteří v něm najdou víc dobrého, jiní míň. A můžeme se ptát, proč to tak je? Proč to vlastně vůbec Bůh dovolil? Proč to už dávno neukončil? Proč se to vlastně všechno vůbec děje?!

Když jsem byla mladší, slýchala jsem v církvi, že PROČ je otázka vzpoury. Kdo jsme my lidi, abychom zpochybňovali Boží vůli?

A ačkoli souhlasím s tím, že jako lidi si s Boží vůlí nezadáme, otázku proč nevidím v kontextu utrpení tolik jako otázku vzpoury jako otázku Zoufalého. Zoufalého dítěte, které opravdu nechápe, co se děje. A který otec by s dítětem, které prochází bolestí, neměl soucit?

Abychom se na tohle téma podívali z biblického hlediska, nahlédneme do příběhu třech mladých mužů, kteří se ocitli velmi rychle v težké situaci, jejich důvěrou v Boha to ale neotřáslo. Chtěla bych vám přečíst příběh Mládenců v ohnivé peci, který najdeme v biblické knize Daniel, třetí kapitole.

Mládenci v peci

V knize Daniel pořád někdo někoho někam hází. Asi je vám znám příběh Daniela ve lví jámě, tento příběh je dost podobný. Nejsem si jistá, zda bych si udržela vaši pozornost, kdybych četla příběh Mládenců v ohnivé peci celý od 1. do 30. verše, tak jenom shrnu, co se stalo před naší klíčovou pasáží.

Příběh

Babylonský král Nebúkadnesar se rozhodl, že nechá udělat zlatou sochu a nařídí všem lidem ve své říši, aby ji uctívali. Protože byl králem říše babylonské, která dobila spoustu území se spoustou lidí, kteří měli svoje vlastní náboženství – včetně Judska, odkud spoustu židů odvedl s sebou do babylona. Nehodilo se mu, aby se tyhle národy sjednocovaly u svých náboženství, potřeboval jim dát nějaké, které by všechny sjednotilo v oddanosti jemu. Byl to politický tah a test oddanosti, loajality, který pro takového panovníka nebyl neobvyklý.

Takže, co měli dělat? Vždy, když lidé slyšeli „hlas rohu, flétny, citery, harfy, loutny, dud a rozmanitých strunných nástrojů“ – tedy nějaký hudební nebo zvukový signál (jako když na vesnici hlásí rozhlas, ale předtím z amplionu hraje dechovka), měli padnout na kolena, tedy poklonit se té soše. To je takový náboženský výjev, který dnes málokdy vidíme, aby někdo padl fyzicky na kolena před něčím, co uctívá.

Svým způsobem si myslím, že to tehdy měli lidi jednodušší, protože podle toho, čemu se klaněli, bylo poznat, čemu slouží. Dneska lidi svými životy uctívají spoustu věcí – životní styl, rodinu, zábavu, štěstí, sexualitu… ale nepadají přitom fyzicky na kolena, takže se hůř poznává, co je komu bohem.

Každopádně, lidi měli přikázáno se klanět té soše pod trestem smrti – dost kreativním trestem, vhozením do rozpálené pece. Tak přísný trest ukazuje, že neposlušnost vůči nařízení není jenom porušení nějakého náboženského příkazu, ale že je chápán jako vlastizrada/zrada vůči králi. To je dalším důkazem toho, že Nebukadnesarovi nešlo tolik o to náboženství jako o to zajistit si věrnost poddaných.  A jak čteme dál (v. 7) povětšinou na to lidé reagovali pozitivně. Některé biblické komentáře zmiňují, že i ta hudba v tom hrála roli – byla tak propracovaná a krásná, že lidem se vlastně takový rituál líbil.

Ale ne všem. Hebrejští mládenci, přesídlení z Judska, s velmi zvláštními jmény Šadrak, Mešak a Abed-nego, se té soše  klanět nemohli. Bylo to proti jejich přesvědčení, proti jejich víře v Boha. Nevíme přesně, jak bylo uctívání sochy zorganizováno, ale vypadá to, že  při něm bylo shromážděno dost lidí na to, aby nebylo snadné poznat, že se toho někdo neúčastní, protože král se třemi mládenci začal zabývat teprve, až když na ně někdo žaloval. Nejednalo se tedy o veřejný protest, ale ani o skrývání víry.

Nyní se dostáváme k pasáži, kterou chci dnes číst.

Daniel 3,14-26

Nebúkadnesar se jich otázal: „Je to tak, Šadraku, Méšaku a Abed-nego, že mé bohy neuctíváte a před zlatou sochou, kterou jsem postavil, jste se nepoklonili? 15  Nuže, jste ochotni v čase, kdy uslyšíte hlas rohu, flétny, citery, harfy, loutny a dud a rozmanitých strunných nástrojů, padnout a poklonit se před sochou, kterou jsem udělal? Jestliže se nepokloníte, v tu hodinu budete vhozeni do rozpálené ohnivé pece. A kdo je ten Bůh, který by vás vysvobodil z mých rukou!“

Musíme si vážit Nebukadnezara, že si dal tři mládence předvolat, aby si ověřil, jestli to žalování, které o nich slyšel, je založené na pravdě…dal jim také ještě šanci své chování napravit, takže primárně nebylo jeho cílem se jich hned zbavit

Nebukadnezar nakonec vyslovuje takovou sarkastickou otázku: A kdo je ten Bůh, který by vás vysvobodil z mých rukou? Neptá se tu na jméno toho boha, aby zjistil, koho uctívají. O božstvo ani o náboženství mu nejde, chce jen jejich stoprocentní loajalitu. Je to sarkastický obrat kterým Nebukadnezar říká, že je tak mocný, že z jeho moci je nevysvobodí nikdo a nic, pokud by se rozhodli mu vzpírat. To je dost odvážné tvrzení, v biblickém komentáři autor říká, že Nebukadnesar tu srovnává svoji sílu se silou Boží a vyzývá mládence, aby neměli jiného Boha, než Nebukadnesara.

16  Šadrak, Méšak a Abed-nego odpověděli králi: „Nebúkadnesare, nám není třeba dávat ti odpověď. 17  Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. 18  Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme.“

Mládenci nechtějí krále dráždit a jsou si vědomi, že porušili dané nařízení -říkají „nám není třeba dávat ti odpověď“ – nemusí mu odpovídat, protože je jasné, že se nepoklonili a ani nepokloní; proti Nebukadnesarovi se provinili

Pak následuje jedna z nejnapumpovanějších vět v celé Bibli, kdy mládenci DOKONALE shrnují svou důvěru v Boha

Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás.

Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme

Tato odpověď je v souvislosti s tím, že se opravdu nepoklonili, velmi silným výrokem

Mládenci říkají, že jsou si plně vědomi, že Bůh má rozhodně větší moc než Nebukadnesar. Je schopen je vysvobodit z ohnivé pece. Je schopen je vysvobodit z moci Nebukadnesara

Zároveň říkají, že i kdyby je nevysvobodil, i tak jeho bohy uctívat nebudou a před sochou se nepokloní

Ukazují tady krásně jejich správné pochopení toho, co to znamená PODŘÍDIT se Bohu…oni ví, jak je Bůh mocný a že má moc do jejich situace zasáhnout…zároveň také ví, že se se musí zachovat správně, i když Bůh neudělá to, co čekají, že udělá

Je obdivuhodné, jak velikou víru v Boha tito mládenci ukazují – byli odvedeni ze své rodné země do země cizí, kde museli sloužit cizímu králi v cizí kultuře – v kultuře, která nezná Boha. Přesto se nenechali svést prostředím, ale drželi se Boha.

Na této jejich odpovědi králi Nebukadnesarovi se mi líbí, jak jsou vidět dvě roviny vztahu mezi Bohem a člověkem

1) My máme zodpovědnost vůči Bohu. Rozhodli jsme se ho následovat, věřit mu. To znamená, že když jsme uprostřed těžkého období, naším úkolem je pevně stát ve víře v něj, ať se děje cokoli.  On je Bohem, který má svůj plán, vidí celou perspektivu a vidí, co se má stát.

To je ta rovina našeho vztahu k Bohu…o rovině Božího vztahu k nám mluví další část pasáže.

Pasáž pokračuje:

Tu se Nebúkadnesar velice rozlítil a výraz jeho tváře se vůči Šadrakovi, Méšakovi a Abed-negovi změnil. Rozkázal vytopit pec sedmkrát víc, než se obvykle vytápěla. 20  Mužům, statečným bohatýrům, kteří byli v jeho vojsku, rozkázal Šadraka, Méšaka a Abed-nega svázat a vhodit je do rozpálené ohnivé pece. 21  Ti muži byli hned svázáni ve svých pláštích a suknicích i s čepicemi a celým oblečením a vhozeni do rozpálené ohnivé pece. 22  Protože královo slovo bylo přísné a pec byla nadmíru vytopena, ony muže, kteří Šadraka, Méšaka a Abed-nega vynesli, usmrtil plamen ohně. 23  A ti tři muži, Šadrak, Méšak a Abed-nego, padli svázaní do rozpálené ohnivé pece. 24  Tu král Nebúkadnesar užasl a chvatně vstal. Otázal se královské rady: „Což jsme nevhodili do ohně tři svázané muže?“ Odpověděli králi: „Jistěže, králi.“ 25  Král zvolal: „Hle, vidím čtyři muže, jsou rozvázaní a procházejí se uprostřed ohně bez jakékoli úhony. Ten čtvrtý se svým vzhledem podobá božímu synu.“ 26  I přistoupil Nebúkadnesar k otvoru rozpálené ohnivé pece a zvolal: „Šadraku, Méšaku a Abed-nego, služebníci Boha nejvyššího, vyjděte a pojďte sem!“

Tady čteme, že král se opravdu rozzlobil a udělal vše pro to, aby z těch tří nezbylo víc, než popel…nechal je svázat a hodit do rozpálené pece

Stalo se ale to, že shořely jenom provazy, kterými byli svázaní, jinak mládenci vyvázli živí a dokonce se procházeli v peci

Řecký překlad ve verši 24 dokonce uvádí, že zpívali chvály Bohu!

Přestože Bůh nezabránil celé téhle situaci, aby se stala, neopustil je. Uprostřed ohně s mládenci stojí čtvrtá osoba „podobná Božímu synu“. Biblisté se kolikrát zapotí, než podají nějaký výklad téhle pasáže, některé komentáře říkají, že Bůh poslal mládencům anděla, jiné že to byl přímo Ježíš, kdo tam s nimi byl. Důležité ovšem je, že Bůh byl s nimi a uprostřed šílené situace, kdy úplně všichni věděli, jak to musí dopadnout, obrátil celou fyziku naruby a ochránil tři věrné mladé muže.

Není tu zmíněno, jestli si muži čtvrtého v peci všimli – i v našich těžkých obdobích si někdy jsme vědomi Ježíšovy přítomnosti víc, někdy si ji nejsme vědomi vůbec a přesto s námi je

Bůh je náš milující otec. Víme, jakou má moc, víme, jak by mohl lusknutím prstu všechno zarazit a máme i naději, touhu, že to udělá. Také ale víme, že Bůh nesleduje jenom mě a moji situaci, on vidí celý svět, má před sebou co se stalo, děje a má stát. On má tu nejširší perspektivu, jakou kdo může mít. On má moc do situace zasáhnout. Ale není naše věc, jestli to udělá, nebo ne; my si musíme hledět svého postoje.

Na druhou stranu, Bůh nám také něco slíbil. V Deuteronomiu 31,8 říká – nenechá tě klesnout a neopustí tě, což autor listu Židům velice poeticky zapamatovatelně opakuje ve 13. kapitole v. 5: Vždyť Bůh řekl: ‚Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.‘

Když jsem nedávno svojí babičce vyprávěla jednu nemilou příhodu, která se mi stala, trpělivě mě poslouchala a pak řekla: Vidíš, Milanko, Bůh dopustí, ale neopustí.

Čím víc o tomhle zlidovělém moudru přemýšlím, tím víc mi je blízké. Je možné, že se nacházíme v těžkém období, ale Bůh nás nikdy neopustí.

Jak to nakonec celý příběh Mládenců v ohnivé peci skončil?

Šadrak, Méšak a Abed-nego vyšli z ohně. 27  Satrapové, zemští správci a místodržitelé a královská rada se shromáždili, aby viděli ty muže, nad jejichž těly neměl oheň moc; ani vlas jejich hlavy nebyl sežehnut, jejich pláště nedoznaly změny, ani nebyly cítit ohněm. 28  Nebúkadnesar zvolal: „Požehnán buď Bůh Šadrakův, Méšakův a Abed-negův, který poslal svého anděla a vysvobodil své služebníky, kteří na něj spoléhali. Přestoupili královo slovo a vydali svá těla, aby nemuseli vzdát poctu a klanět se nějakému jinému bohu než Bohu svému. 29  Vydávám rozkaz: Kdokoli z lidí kterékoli národnosti a jazyka by řekl něco proti Bohu Šadrakovu, Méšakovu a Abed-negovu, ať je rozsekán na kusy a jeho dům ať je učiněn hnojištěm, neboť není jiného Boha, který by mohl vyprostit jako tento Bůh.“ 30  A král zařídil, aby se Šadrakovi, Méšakovi a Abed-negovi v babylónské krajině dobře dařilo.

Vidíme, že Šadrak, Méšak a Abed-nego měli pravdu. Bůh je opravdu mohl vysvobodit z ohnivé pece – a opravdu to udělal! Jeho vysvobození bylo tak dokonalé, že jim ani nebylo cítit oblečení ohněm!

A nejenom to, Nebukadnesar na základě této události přiznal, že Bůh je nejmocnějším ze všech bohů a zařídil třem mládencům klidný život v babylonské krajině – takové žili šťastně až do smrti, dal-li Bůh.

Závěr

Když jsme četli pasáž, kde tak odvážně vyznali svou víru, řekli jsme, že jejich role byla jasná – věděli, že mají zachovat věrnost Bůhu a udělali to

Boží role je ale také jasná – slíbil nám, že bude s lidmi, že je nikdy neopustí (Dt 31,8 říká – nenechá tě klesnout a neopustí tě!) a tedy byl s nimi i uprostřed rozpálené pece

Jejich víra a ochota být věrní Bohu je nesmírně příkladná. Tato pasáž mě provází vlastně celým podzimem a vždy, když se v mém životě situace nějak zhorší, povzbuzuje mě postoj těchto tří mladíků, kteří ve velmi těžkém období – vlastně tváří v tvář velmi bolestivé smrti – nerezignovali na Boha, neřekli si „už jsem si vytrpěl dost, Bože nech mě taky chvilku na pokoji!“. Řekli: I když nás Bůh nevysvobodí, my ho nezradíme, my se ho nezřekneme, protože Bůh řekl to samé.

Závěrem bych chtěla říct, že těžká období a období trápení a utrpení v životě připravily o víru mnoho lidí. Právě v těchto momentech se totiž člověk cítí od Boha velmi vzdálen – nerozumí mu. I Ježíš, když byl na kříži volal „Bože můj, bože můj, proč jsi mě opustil?“

Právě v tuto chvíli, ve chvíli bolesti je víra těžko věcí pocitů, ale je věcí rozhodnutí…Šadrak, Mešak a Abed-nego se rozhodli zůstat Bohu věrní a fest se jim to vyplatilo.

Ať už jste v jakémkoli životním období, ať už sklízíte požehnání, nebo právě stojíte uprostřed ohnivé pece, buďte si jistí, že Ježíš je s vámi

Chci nás takto povzbudit k tomu, abychom se modlili za víru těchto tří mládenců i pro nás! Modleme se, abychom měli odvahu, abychom dovedli stát tváří v tvář zlu, trápení a bolesti s pevnou důvěrou v Boha! Abychom byli plní jeho pokoje i uprostřed těžkého období. A abychom nejen v době adventu mohli silně prožívat, že se narodil Immanuel – tedy s námi Bůh – a že nikdy nejsme sami, ať už je nám hej, nebo ne.

Následování

Přestože prožíváme takové nejisté období a vlastně si nemůžeme být jistí, že nebudou další opatření, které omezí i tato naše setkání, jsem moc ráda, že se tak ještě nestalo a že Boží slovo můžu dnes přinášet takhle osobně.

Není náhoda, že jste tady. Už to, že tu dnes jste, že tu dnes sedíte, o vás hodně říká. Jistě, můžou mezi námi být i výjimky, ale myslím, že se moc nezmýlím, když budu předpokládat, že jsme se tu sešli kvůli Pánu Ježíši.  Já dnes chci hovořit o události, která se musela stát v životě každého z nás, abychom tady mohli být – o našem rozhodnutí následovat Ježíše. Kdybychom teď měli prostor se nad tím zamyslet, asi bychom si všichni dovedli vybavit nějaký moment v našem životě, kdy jsme se museli rozhodnout, jestli Ježíše budeme následovat nebo ne. A protože tu dnes sedíte, předpokládám, že jste se rozhodli, že budete 🙂

Já se chci dnes podívat, co Bible o následování Ježíše říká…a nejlepším místem, kde začít, je podívat se na povolání jednoho z dvanácti nejbližších Ježíšových učedníků.

Výchozí pasáž: Marek 2,13-17

13  Vyšel opět k moři. Všechen lid k němu přicházel a on je učil. 14  A když šel dál, viděl Leviho, syna Alfeova, jak sedí v celnici, a řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním. 15  Když byl u stolu v jeho domě, stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky mnoho celníků a jiných hříšníků; bylo jich totiž mnoho mezi těmi, kdo ho následovali. 16  Když zákoníci z farizejské strany viděli, že jí s hříšníky a celníky, říkali jeho učedníkům: „Jak to, že jí s celníky a hříšníky?“ 17  Ježíš to uslyšel a řekl jim: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“

Marek 2,14:

A když šel dál, viděl Leviho, syna Alfeova, jak sedí v celnici, a řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním.

Kontext pasáže

V evangeliích

Povolání Leviho (nebo Matouše, chcete-li), je stejně stručné jak u Marka, tak u Matouše. V této konkrétní pasáži u Marka je zařazená hned po pasáži o uzdravení ochrnutého, kterému ale Ježíš nejdřív odpustil hříchy a spor o půst a sobotu, který potom Ježíš vedl s farizey.

V kapitole

Farizeové mají v této kapitole celkem důležitou roli, protože napříč těmito pasážemi za Ježíšem chodí, sledují ho a prudí. Vrtají do něj, zpochybňují, že nemůže odpouštět hříchy, vyčítají, že stoluje s „hříšníky“ (podle jejich pojetí) a řeší, proč se učedníci nepostí a nesvětí sobotu o trochu ortodoxněji. 

Ve vyprávění je jejich role klíčová, protože právě tato jejich zdráhavost uvěřit Ježíši, to jejich otravování a nevíra vedou k tomu, že mnohem jasněji vidíme to důležité, oč v této kapitole jde.

Matoušův příběh

Podívejme se nejprve, kdo to byl Matouš a co o něm víme. V evangeliích ho najdeme i pod jménem Levi, vystupovat pod dvěma jmény nebylo v té době ale ničím neobvyklým. Mohl tím ukazovat na svůj původ z Izraelského kmene Levi nebo mohl mít jedno hebrejské jméno a jedno pracovní, řecké.

Víme, že se s Ježíšem setkal v Kafarnaum, kudy Ježíš procházel a učil. Matouš tam pracoval jako výběrčí daní. To byla profese pro tehdejší dobu dost specifická, protože on jako žid uzavřel s římskými okupanty smlouvu o tom, že bude vybírat mezi lidmi daně. Ostatní židé ale tuto spolupráci považovali za kolaborantský tah, jako zradu vůči vlastnímu národu.

Přestože museli dohlížet na to, aby všichni odváděli předepsané daně císaři, nemuseli se úplně zodpovídat z každé transakce, takže práce výběrčích byla často plná lží a nepoctivosti – mohli lidem říct, co chtěli, nasadit jim daně mnohonásobně vyšší – Římu dát, co mu náleží a zbytek si nechat ve vlastní kapse. Takový přístup mohli uplatňovat nejen na bohaté spoluobčany, ale i na ty nejchudší.

To, že to je profese, ve které je pro její vykonavatele velké pokušení, se obecně vědělo. Když za Janem Křtitelem nějací výběrčí přišli, radil jim, aby nevybírali víc, než je určeno (ODKAZ).

Farizeové v této pasáži výběrčí označují za hříšníky a vyčítají Ježíši kontakt s nimi… přičemž Ježíš na to reaguje s tím, že přesně mezi takovými lidmi je spokojený, protože ti ho potřebují, na rozdíl od „spravedlivých“ farizeů.

Teď trochu předběhneme, ale o Matoušovi ještě můžeme řici, že se k Ježíšovi přidal, stal se apoštolem, tedy očitým svědkem Ježíšovy služby, později evangelistou a autorem jednoho evangelia.

My se teď zaměříme na konkrétní a velmi důležitý moment z Matoušova života. Jak jsem již zmínila, je popsán velmi stručně.

Marek 2,14:

A když šel dál, viděl Leviho, syna Alfeova, jak sedí v celnici, a řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním.

Dozvídáme se jen dvě věci: (1) Ježíš jej vyzval a (2) Matouš vstal a šel.

V kontextu kapitoly je to dost úsečné vyprávění, které pak následuje návštěva u Matouše doma, kam přišel Ježíš s dalšími “celníky a hříšníky”. Nepředchází mu ale nic z Matoušova života, můžeme tedy jen spekulovat o tom, jestli Matouš Ježíše znal, jestli ho slyšel mluvit, jestli o něm slyšel. Kontext nám v tom směru neposkytuje moc vodítek, protože záměrem je něco jiného – chce zdůraznit právě a jen tyto dvě věci. Ježíšovu výzvu a Matoušovu poslušnost.

Co je na tom mírně zábavné (z mého pohledu) je fakt, že Matouš byl v práci. Představte si, že jste na brigádě v muzeu, máte vybírat peníze za vstupné, ale přijde Ježíš. Jistě, že ho neodmítnete. Takže tam necháte kasu, za kterou máte zodpovědnost, a jdete. Jasně, že si volíte tu lepší věc. Někdy mě ale baví domýšlet, co se vlastně stalo s tím, co třeba ten den už vybral a jestli z toho měl pak Matouš nějaké tahanice. Jestli ho sprdnul nadřízený nebo ne…ale jelikož se mu připisuje autorství celého jednoho evangelia, pravděpodobně ho nikdo nezabil.

Ale to už trochu spekulujeme. Co můžeme říci s jistotou: Ježíšovu výzvu následovala Matoušova poslušnost.

U obou případů si taky můžeme všimnout, že jim Ježíš neprezentoval nejdřív svůj program v detailech, neargumentoval pro svou věc, nesnažil se je přesvědčit o svém ideálu, říká prostě “Pojď za mnou”.

A tady vidí Dietrich Bonhoeffer v Následování jádro celé pasáže. Nehovoří se tu o ideálech, protože i kdyby přesvědčil Leviho svými argumenty a získal si ho pro svou věc, Levi by mohl získat určité poznání, nadšení a snad by se snažil i myšlenku uskutečňovat, nikdy by ale nešlo o osobní poslušné následování, jako v tomto případě. Ježíš vyzývá, on jde. Ježíš je obsahem, ne myšlenkový program. Kvůli Ježíši se rozhoduje. Jde o vztah s Ježíšem. Jde o připoutání se k Ježíši, o propojení našeho osudu s jeho.

Takové rozhodnutí se pro Ježíše člověku totálně promění celý život. Pokud tu dnes jste kvůli Pánu Ježíši, pravděpodobně jste takovýto moment rozhodnutí pro něj už prožili. A přesto bych se chtěla teď o něco hlouběji ponořit do toho, co to následování Ježíše znamená. Podíváme se na pasáž z Lukáše, která sleduje tři takové lidi, kteří chtěli Ježíše následovat a jak na to on reagoval.

Doplňující pasáž

Lukáš 9,57-62

57Když se ubírali cestou, řekl mu kdosi: „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“

58Ale Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“

59Jinému řekl: „Následuj mne!“ On odpověděl: „Dovol mi, Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.“

60Řekl mu: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.“

61A jiný mu řekl: „Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“

62Ježíš mu řekl: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“

Tady jsou tři

1) hrdina (obrázek superman) – vrhá se do toho po hlavě…neví, do čeho jde, není na to připraven…následování Krista se neváže k pohodlí…jeho následovnící nemají na tomto světě domov, stanou se poutníky

2) obchodník – má pocit, že může určovat podmínky…jeho otec asi nebyl ještě mrtev, považoval tu povinnost vůči rodiči za důležitější než následování …ale víc by otci pomohl, kdyby mu zvěstoval evangelium

3) nerozhodný – jen co to vyslovil, už to chtěl vzít zpět…chtěl se rozloučit, což tehdy znamenalo několikadenní hostinu, čímž se jeho odchod oddaloval a bylo by stále těžší odejít…přiložit ruku k pluhu služby Božího království znamená částečně obětovat radosti rodinného života

Na těchto příkladech Ježíš jasně ukazuje, že následování je věc radikálního rozhodnutí, které není vždy pohodlné, není to vždy podle našich představ a často ani podle našeho načasování. Co ale může Ježíš nabídnout, je místo uprostřed Boží vůle, vedení Duchem svatým v dílčích životních krocích a hojnost své přítomnosti. Podporu v těžkých obdobích a hojnost požehnání.

Následování znamená, že vám na Ježíši záleží víc než na jiných věcech.

Následování znamená, že vaše životní rozhodnutí jsou podřízená Boží vůli.

Následování znamená, že Boží vůle je pro vás důležitější než pohodlí a snaha splynout, nevyčnívat.

Moc se mi na těchto pasážích líbí individuální tón, který mají. Ježíš tady jedná s jednotlivci, se kterými následování řeší – buď je k němu zve nebo upravuje jejich pohled na celé téma. Věřím, že přesně takový dialog nabízí i nám dnes.

Já jsem toho názoru, že rozhodnutí pro to chodit do církve je krokem víry směrem k následování Krista. Je mnohem snadnější mít volnou neděli a přesvědčit se o tom, že mám s Bohem specifický vztah, který nepotřebuje společenství.

Je mnohem snadnější sem nejít a koukat na to zvenčí, distancovat se od ní. Vy jste teď ale tady,  rozhodli jste se sem dnes přijít a udělali jste další krok v následování Krista – ať už jste tu poprvé nebo po 150té.

Nikdo ale netvrdí, že následování Krista je lehké. Že to v církvi bude vždycky krásné a v pohodě. Že v našem křesťanském životě nebudou žádné problémy. Že protože jsme věřící, tak nechytneme koronu.

I v církvi jsme se už setkali s hrdiny, kteří se dušovali svým povoláním, ale nepohodlí a okolnosti je rychle zase obrátili zpět.

I tady se objevili obchodníci, kteří mají tendenci si určovat podmínky tam, kde nejsou v té pozici.

I sem zavítají „nerozhodní“ v tomto mém úzkém slova smyslu, kteří brzy litují toho, pro co se rozhodli.

Křesťanský život je plný křižovatek, na kterých budete zas a znova vyzváni, abyste následovali s moudrostí a pokorou Pána Ježíše v jeho milosti, laskavosti a obětavosti. Prakticky na denní bázi se musíme rozhodovat, jestli chceme jít po té Kristově cestě nebo po té svojí – jestli chceme žít tím způsobem života, který následuje Ježíše, nebo ne. Proto nezapomínejme, proč jsme se pro Ježíše rozdholi úplně na začátku, proč jsme vstali a šli, když řekl „Pojď za mnou“. Proč tady sedíme. S tímto na paměti můžeme čelit každé další výzvě, kdy se musíme rozhodout, zda budeme Ježíše následovat.

Závěrečná pasáž

Marek 10,28

Tu se Petr ozval: „Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou.“ Ježíš jim řekl: „Amen pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole pro mne a pro evangelium, aby nyní, v tomto čase, nedostal spolu s pronásledováním stokrát více domů, bratří, sester, matek, dětí i polí a v přicházejícím věku život věčný.“

Tahle pasáž mluví o prioritách. Nemusíte nutně nechat celou rodinu nechat tisíce kilometrů za sebou, aby k vám mohla mluvit. Protože každý, kdo se rozhodne Ježíše následovat, tak mu dává prioritu ve svém životě – před rodinou, před majetkem, jistotami tohohle druhu. Petr si to uvědomuje a tak se ozývá a Ježíš mu odpovídá těmito krásnými slovy.

Následování není vždycky procházka růžovým sadem, ale také není bez povšimnutí.

Bůh nezapomíná na to, co do něj investujeme, co mu dáme. Jeho spravedlnost hojně přerůstá naše chápání a nic nezapomíná. On nás bohatě odměňuje za každé rozhodnutí, které jsme udělali, děláme a ještě uděláme pro něj, za naše poslušné následování.

Pozvánka do Božího království

Když řeknu Boží království, království Boží, království nebeské, každému se při těch slovech může vybavit něco jiného. Jedni si možná vybaví film z roku 2005 o křižáckých výpravách s Orlandem Bloomem v hlavní roli, jiní a tedy ti, kteří nějakým způsobem jsou dotčeni církevním prostředím, už budou mít představu jasnější o tom, o čem chci mluvit, protože tento termín buď slyšeli z kazatelny nebo jej četli v Bibli.

1. Historické pozadí

V SZ MOC NENÍ…

Ve starém zákoně se s tímto termínem nesetkáváme, nicméně to neznamená, že by princip Božího kralování, Boží vlády nebyl protkaný prakticky všemi starozákonními knihami.

Ž 10,16 Hospodin je králem navěky a navždy, pronárody zmizí z jeho země.

A o Mesiáši:

Iz 9,6 Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní.

OČEKÁVÁNÍ ŽIDŮ A SKUPINY V IZRAELI

To znamená, že i na základě těchto textů atmosféra v Izraeli těsně předtím, než Ježíš začal svoji službu byla plná očekávání – několika proroctvími bylo slíbeno, že Mesiáš přijde a obnoví Izrael! Židé očekávali Mesiáše – bojovníka, který vezme meč a pokosí Římany, kteří Izrael v té době okupovali. Spasitel nastolí spravedlnost a  Izraelci budou konečně úplně svobodní! Bylo to taky proto, že ve SZ jsou vlastně dvě skupiny proroctví o Mesiáši, jedny k jeho prvnímu, tichému příchodu a druhé k tomu majestátnímu, druhému. Na základě své interpretace proroctví si vysnili Spasitele, který jim vybojuje cestu a čestné místo v tomto světě – možná tak slavné, jako byla sláva Izraelského království za krále Davida a Šalomouna!

FARIZEOVÉ – POSLUŠNOST ZÁKONU= SPÁSA

SADUCEOVÉ – POLITIKA A KOLABORACE, DIPLOMATIČNÍ FILOSOFOVÉ

ZÉLÓTI – HORLIVCI, BUŘIČI, JE TŘEBA PŘEVRATU

To je Boží království, jak ho očekávali židé ještě předtím, než přišel Ježíš. Měli laťku nasazenou dost vysoko a jejich motivy pro ustanovení takového království nebyly vždy čisté – to jim dal jasně najevo Ježíšův předchůdce.

1.1  Jan Křtitel

PODIVNÁ OSOBA

Tuto naději rozbouřil příchod dalšího proroka a neobvyklé osoby. Jan Křtitel, který většinu svého života pobýval na poušti, měl na tehdejší dobu nezvyklý oděv z velbloudí kůže a držel zvláštní dietu – jedl kobylky a med. Jeho zvěst byla jasná: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ (Mt 3,2)

VEDE K POKÁNÍ A KŘTU

Jan Křtitel, jak už naznačuje jeho jméno, vedl lidi k tomu, aby se očistili od svého povrchního života a jako symbol užíval křtu v řece Jordán. Ale nevedl jen k poddání se symbolu, ale také k aktivnímu pokání, které je vidět na ovoci = na skutcích člověka. Ačkoli jeho slova vůči náboženským vůdcům jsou nevybíravá (nazýval je plemeno zmijí a předvídal jim velmi nešťastný konec, pokud neodvrhnou své pokrytectví Mt 3,10nn), svou zvěst šířil poctivě a vlastně tím připravoval společnost na Ježíšovu službu.

 Jeho zpráva zněla jasně:

  1. Boží království se přiblížilo (Mt 3,2)
  2. pokud na něm chceš mít podíl, odvrať se od života v pokrytectví a nech se pokřtít – veřejně ukaž, že lituješ svého způsobu života, který není podřízen Bohu (Lk 3,3)
  3. tvoje pokání by mělo být vidět na tvém životě (Lk 3,8)
    1. Ber ohled na ostatní lidi – pomáhej chudým (Lk 3,11)
    1. Pracuj poctivě (3,12-13)
    1. Nečiň lidem násilí a buď spokojený s tím, co máš (3,14)
  4. Nejsem Spasitel, ale ten přijde po mě; ten bude křtít Duchem svatým a ohněm, tzn. že protřídí, prověří, jestli i ve svém srdci máte postoj pokání, jestli můžete být součástí Božího království. Dojde k nějaké “zkoušce ohněm”, on protřídí ty, kteří jsou upřímní a ty, kteří do království Božího nepatří. On dotáhne do konce tu spravedlnost, kterou všichni očekáváte (dosl. spálí ohněm neuhasitelným Lk 3,17)

1.2 Ježíš Kristus

Do takto zpracované společnosti přichází Ježíš a začíná učit svou zvěst. Vtipné je, že ze začátku zní úplně stejně jako to, co říkal Jan Křtitel (Mt 4,17) “Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.” Boží království se stává ústředním tématem jeho zvěsti. Hovoří o něm v podobenstvích, popisuje ho z jedné a druhé strany, vystihuje principy tohoto království i jak na něm mít účast. Přesto se lidé nemohou ubránit srovnávání Ježíše s asketickým Janem Křtitelem, označují ho za milovníka hodů a pitek a dokonce i sám Jan, když vidí rozdíl mezi svým přísným kázáním o soudu nad hříšníky a Ježíšovým kázáním o lásce, milosti a uzdravení, získává určitou nejistotu, který vyvrcholí, když za Ježíšem pošle své učedníky s otázkou: Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného? (Mt 11,3) Ježíšova odpověď je praktická – poukáže na sociální stránku svojí služby a Janovi vzkáže: blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží. Je fajn, když se lidi neurazí nad něčím, co dělám, protože pak mohou lépe naslouchat tomu, co chci předat.

2. Co je Boží království?

SPOLEČNOST PODLE PODLE BOŽÍHO GUSTA

Ježíš tedy svým stylem pokračuje v kázání o Božím království. Co je tedy podle Ježíše Boží království? V první řadě je to příchod a uskutečňování Boží vlády. Je to místo nebo stav, ve kterém je společnost uspořádaná a ovládaná principy, které jsou podle Božího gusta. Tak, jak je prezentuje Ježíš, je to společnost, ve které chceš být, protože je vlastně úplně jiná, než ta naše.

Když Ježíš učí o Božím království, přirovnává ho v podobenstvích k různým věcem, aby vysvětlil některé jeho principy. K hořčičnému zrnu (roste, ale není to vidět), ke kvasu (šíří se všude, kde může), k pokladu v poli (stojí za to nemít nic a mít jen to království).

Čím déle Ježíš mluví, tím více lidem dochází, že Boží království NENÍ

  • změna politického režimu (jak by si přáli saduceové)
  • zavedeno násilím (jak by si přáli zélóti)
  • ustanoveno kultickým očišťováním (jak by si přáli farizeové)

Ježíš si je vědom tohoto očekávání lidí, ale jeho účel je jiný. Relativizuje lidské chápání spravedlnosti – říká přece vyjádření jako

  • poslední budou první a první poslední (Mt 20,16).
  • ten, kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má (Mt 13,12).
  • kdo pracoval celý den, dostane stejně, jako ten, kdo pracoval jen jednu hodinu
  • Ježíš se snaží lidem ukázat, že Boží království nemá stejná pravidla hry, jako naše společnost. Nezná lidskou logiku precizní spravedlnosti a tím dává naději i těm, kteří podle lidských pravidel naději nemají.

MILOVAT NEPŘÁTELE? NO TO JE VRCHOL…

Principem Božího království je láska k bližnímu, soucit s trpícím, dokonce láska k nepříteli. Ne tak, že by člověk měl ke svému nepříteli cítit vřelé pocity lásky. Ale v uvědomění, že i můj nepřítel má nárok na pozvání do Božího království, i on má nárok na lásku.

Židům nedošlo a nemohlo dojít, že Ježíš se svou zvěstí o Božím království přináší spravedlnost i pro Římany, i pro jejich nepřátele přináší svobodu

Být součástí Božího království znamená vidět svět jinými brýlemi, než jakými se na něj dívají ostatní. Znamená to dívat se Božími brýlemi. A nejen se dívat, ale také podle toho jednat.

3. Proč nás má zajímat?

Ježíš často mluví o Božím království jako o něčem, co máme hledat. Nemáme jako křesťané milovat tento svět, ale usilovat o BK. Tady bych přečetla jednu pasáž z Bible.

Lukáš 14,16-24

Ježíš mu řekl: „Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí. 17  Když měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: ‚Pojďte, vše už je připraveno.‘ 18  A začali se jeden jako druhý vymlouvat. První mu řekl: ‚Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu.‘ 19  Druhý řekl: ‚Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!‘ 20  Další řekl: ‚Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.‘ 21  Služebník se vrátil a oznámil to svému pánu. Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: ‚Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.‘ 22  A služebník řekl: ‚Pane, stalo se, jak jsi rozkázal, a ještě je místo.‘ 23  Pán řekl služebníku: ‚Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil. 24  Neboť vám pravím: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.‘“

Nejdůležitějším motivem Božího království je Boží pozvání. Nedokonalý, časem a prostorem omezený, morálně neschopný člověk je zván do vztahu s věčným, přesažným Bohem a toto pozvání je iniciováno Bohem samotným! Bůh je milosrdný otec, který člověka zve k sobě a čeká na něj. Chce s člověkem mít osobní vztah. Nabízí člověku, aby byl součástí něčeho většího, než je sám. Zve člověka do toho, aby svět kolem sebe přetvářel podle principů Božího království, aby dosáhl spravedlnosti a svobody.

Jak může člověk reagovat? Budu pokračovat v Ježíšově alegorii a řeknu: Tak, jako by reagoval, když by šel třeba na svatbu.

  • Poděkuje za pozvání (rsvp)
  • potvrdí nebo odmítne svou účast
  • Zjistí si, jaký je na svatbě dress code – jak se má na svatbu obléct. Stejně jako by svatebčanům neudělalo radost, kdybychom přišli v teplákovce, ani do Božího království nemůže přijít jen tak. Jak kázal už Jan Křtitel, člověk si musí být vědom toho, že prostě není hoden stát před Bohem, protože má srdce plné špatných věcí. Základním požadavkem je teda aktivní pokání, víra v Boha a obnova vnitřního člověka, jeho myšlení a vnímání podle principů Božího království, neboli znovuzrození.
  • Vypraví se, aby přišel včas
  • Dostaví se na hostinu a užije si radostné setkání s hostitelem

Závěr

My dnes víme, že Ježíšovo pojetí Božího království a naší budoucnosti mnoho lidí zklamalo a někteří z nich se zasadili o to, aby byl zabit. Měli jinou představu o Spasiteli a o tom, co by měl dělat a tahle představa je zaslepila tak moc, že se ho potřebovali zbavit. Myslím si, že to je proces, který se ale nestal jen jednou. Myslím, že i dnes je na světě mnoho lidí, které Ježíšovo pojetí spasitele zklamalo. Čekali něco mnohem jiného. Čekali, že bude:

  • džin, který jim splní všechna přání.
  • léčitel, který je ze všeho vyléčí.
  • influencer, životní kouč, který je dostane do nějakého stavu spokojenosti se svým životem, za co nejmenší námahy.

Proto jsem ráda, že máme Bibli. Protože ačkoli doba a očekávání se mění, Boží království se nemění. Bůh se nemění. A v Bibli máme dost jasně napsáno, jaké Boží království je a jaký Bůh je.

No a stejně jako se nemění on, nemění se ani fakt, že jsi zván. Že jsi zvána. Hostina je na stolech, dveře jsou otevřené, hostitel čeká. Jaká bude tvoje reakce? 🙂

Laskavost jako životní styl

Vstoupili jsme do nového roku a dostali jsme šanci na nový začátek. Spousta lidí si v tomhle období dává novoroční předsevzetí. Já se vám s něčím přiznám: Nesnáším předsevzetí. Stávalo se mi to každý rok: Řekla jsem si, chci se víc hýbat. Chci přečíst víc knížek. Chci hlouběji studovat Bibli. Chci se častěji modlit s ostatními. Chci v tomto roce ušetřit.

A vždycky, vždycky jsem se sama v sobě zklamala. Ta očekávání, co jsem na sebe měla, byla tak velká, že jsem je nebyla schopná naplnit a tak jsem v průběhu února ztratila motivaci, v březnu jsem byla znechucená svou neschopností a než přišel červen, bylo mi to tak nějak jedno.

Nemůžu tomu ale utéct. Asi to je tak nějak v nás lidech, využívat toho nového začátku k utvoření určité bilance toho, co bylo a naplánovat si, co bude a jak by to mohlo být lépe.

Americký kazatel Jonathan Edwards taková křesťanská předsevzetí sepsal do pouhých sedmdesáti položek.[1] To docela jde ne? Celý rok si musel hlídat jen těchto sedmdesát věcí! Byl to prostě fajer…

Už asi třetím rokem se o takovou bilanci na konci roku snažím – říct si, co se mi povedlo, co jsem se naučila a co třeba úplně nebylo tak docela dobré nebo kde mám rezervy. No a tam plynule navazuje tendence předsevzít si, že bych něco mohla dělat lépe v roce následujícím. Pro sebe to tedy nenazývám předsevzetími, ale rezervami. 😀 Ale v podstatě je to to samé.

Ke konci loňského roku jsem svou bilanci tedy vzala z gruntu a položila jsem se některé těžké otázky: Podle čeho chci žít svůj život? Čemu dovolím, aby to bylo hybnou silou v mém životě? Co je pro mě důležité a na čem stojím?

Jako křesťané máme tu velikou výhodu, že křesťanství spoustu těchto otázek zodpovídá. Říkám tomu takový balíček hodnot, který nově obrácený křesťan dostane do náruče, stačí ho jen rozbalit, obléct a hotovo 😀 ne, je to trochu složitější. I když křesťanství hodně hodnot člověku dává, každý si trochu musíme přebrat jeho obsah, jednotlivé hodnoty uchopit, prohlédnout a aplikovat ve svém životě…

A v tomto stádiu zkoumání vlastních hodnot jsem byla právě na konci minulého roku, když jsem uchopila do rukou tři hodnoty z tohoto balíčku: MILOST, MILOSRDENSTVÍ a LASKAVOST.[2]

Pro některé z vás jsou to slova, pojmy, pro jiné je to prozkoumávaná oblast a pro další jsou to aktivně žité hodnoty. Já bych nechtěla zůstat jen v pojmech, ale chtěla bych tyto tři hodnoty s vámi dnes prozkoumat. Nejdříve si ale vyjasníme pojmy.  

Upřesnění pojmů

 V Bibli se setkáváme s výrazy Milost, Milosrdenství a Laskavost často v podobném kontextu. Problém je, že hebrejské a řecké ekvivalenty těchto slov se velmi často dají přeložit téměř kterýmkoli z nich – přičemž k hlavní záměně dochází hlavně mezi milostí a milosrdenstvím, laskavost už je často chápána jako slovo o sekulárním významu.

Milost – hebrejský výraz lze přeložit i jako milosrdenství, laskavost, je to nezasloužená přízeň, nezasloužené  prominutí (trestu), milost se k nám projevuje v tom, že nám Bůh umožnil cestu zpátky k němu skrze oběť svého syna. Reakcí na milost je naše víra a pokání, přičemž nám Bůh ze své milosti dává nové srdce.

Milosrdenství – hebrejský výraz hesed se překládá jako milosrdenství, ale jsou mu příbuzné i překlady jako dobrota, věrná láska, zbožnost, solidárnost. Významově zasahuje i do milosti a laskavosti.

Pokud bychom hledali definici milosrdenství ve Starém zákoně, Nový Biblický slovník říká, že je to Stálá, trvalá Boží neochota umýt si ruce nad vzpurným lidem. V Novém zákoně se s milosrdenstvím setkáváme často jako s doporučením – Ježíš byl často „hnut milosrdenstvím“ a vyzývá nás, abychom byli „milosrdní jako náš nebeský Otec je milosrdný“ (L 6,36). Křesťané si podle Koloským 3,12 mají obléknout „milosrdný soucit“.

Laskavost –  být pozorný vůči druhým a všímat si jejich potřeb. Je to vnímání hodnoty každého člověka, jehož potkáváme. Laskavost může být mnohem prostší a mnohem účinnější, než si uvědomujeme.[3]

Můžeme tedy vidět, že tyhle tři pojmy se dost překrývají, hlavně díky překladům a kontextu, ve kterém se vyskytují. Já bych dnes chtěla mluvit hlavně o milosti a milosrdenství z hlediska laskavosti – – jako o laskavosti v našem každodenním životě.

Myslím, že nejlepší způsob, jak se přiblížit významu těchto slov je v Ježíšově příběhu o Milosrdném Samařanovi. Podívejme se na něj spolu.

Milosrdný Samařan

Lukáš 10,25-37

Jeden z učitelů zákona chtěl přivést Ježíše do úzkých a zeptal se ho: „Mistře, co mám dělat, abych si zajistil věčný život?“

Ježíš mu odpověděl otázkou: „Co o tom říká Mojžíšův zákon? Co tam čteš?“

Muž na to uvedl slova ze zákona: „Miluj Pána Boha z celého srdce, z celé duše, vší silou a celým rozumem a svého bližního miluj tak, jako miluješ sebe.“

„Správně,“ řekl Ježíš,“řiď se podle toho a přijdeš do nebe.“

Učitel zákona se však nechtěl tak lehce vzdát, a proto se ještě zeptal.“Ale kdo je můj bližní?“

Na to mu Ježíš vyprávěl následující příběh: „Jeden muž se vydal z Jeruzaléma do Jericha. Cestou ho přepadli lupiči, okradli, zbili a polomrtvého nechali ležet.

Šel kolem kněz, uviděl zraněného, ale vyhnul se mu.

I jeden chrámový sluha šel okolo, ale ani ten mu neposkytl pomoc.

Nakonec přišel jeden muž ze Samaří. Když uviděl zraněného, bylo mu ho líto.

Zapomněl na starou nenávist mezi Židy a Samařany, ošetřil přepadeného a ovázal mu rány. Pak ho posadil na svého mezka, zavezl do hostince a tam o něho pečoval.

Druhého dne dal hostinskému dva stříbrňáky s prosbou: ‚Věnuj mu potřebnou péči, a kdyby tě to stálo víc, než jsem ti dal, vyrovnám se s tebou, až pojedu zpátky.'“

„Co myslíš,“ zeptal se Ježíš,“který z těch tří se zachoval k tomu přepadenému jako bližní?“

Učitel zákona odpověděl: „Ten, který mu pomohl.“ Ježíš na to řekl: „Jdi a jednej také tak.“

Tento příběh k lidem doby, ve které byl prve vyprávěn, mluvil na několika rovinách.

Jednak je třeba si připomenout, že Samařané byli židy pohrdáni, protože to byla v Izraeli „náplava“, která ještě k tomu upravila jejich židovské uctívání a uctívali jejich Boha na jiném místě než v chrámě. Celé to má původ v historii a složitých vztazích mezi severním a jižním královstvím Izraele. Přesto ale Ježíš v tomto příběhu Samařana ukazuje jako nejlaskavějšího ze všech – ani kněz, ani chrámový sluha, lidé, kteří se Božím věcem pohybovali co nejblíž, nebyli dost milosrdní, NEBYLI DOST LASKAVÍ, aby pomohli zbitému člověku. Ale ten divný Samařan, ta náplava, ten člověk pochybného náboženství a hodnot, se nad tím zbitým slitoval, pomohl mu a postaral se o něj.

Druhá klíčová věc v tomto příběhu je, že původní otázka učitele zákona zněla: Kdo je můj bližní? Chtěl si vytřídit lidi, vůči kterým se může chovat s láskou a ke kterým už nemusí. Ale Ježíš v závěru příběhu otázku obrací do jiné roviny: Kdo byl bližní tomu, kdo to potřeboval? Je to taková typická pastorační výzva pro křesťana: Ty buď bližním všem. Neřeš, kdo je hoden tvojí lásky a laskavosti a kdo už ne. Buď připraven být bližním. Buď připraven být laskavým.

K čemu to celé směřuje? Kolem vánoc jsme teď mohli zažívat dobu, kdy jsou lidé tak nějak rozněžnění a mají touhu dávat a zvát lidi k sobě a tak všeobecně se trochu rozdávat…v půlce měsíce se to pak trochu přehoupne do protipólu, protože už se blíží vánoce a práce je stále hodně…ale pak o svátcích je povětšinou zase ta atmosféra klidu. Obchodní domy toho využívají a poskytnou vám x možností obdarovat nějakou charitu ať už obnosem, potravinami nebo hračkami. A všechno je to tak krásné. A já bych si přála jenom jednu věc: aby to tak bylo pořád.

Abychom pořád mysleli na charity a děti bez rodičů.

Abychom pořád viděli jeden druhého jako lidi, kteří jsou hodní naší laskavosti.

Abychom po celý rok otevírali dveře svých domovů lidem známým i méně známým.

Abychom byli stále připraveni prokazovat jeden druhému laskavost.

Koloským 3,12 nás vyzývá:

Proto se jako Boží vyvolení, svatí a milovaní oblečte niterným soucitem, laskavostí, pokorou, mírností a trpělivostí.

Co ale znamená, obléct si laskavost? Gary Chapman v knize Láska jako životní styl o laskavosti píše jako o jednání, které neočekává to samé nazpátek.

Laskavost je dar, který druhému dávám bez očekávání toho, že ke mně bude také laskavý. Znamená to nic nechtít zpět, investovat se a co víc: být laskavý i když to druhý odmítá!

Tím, že apoštol Pavel přirovnává výbavu těmito postoji k oblékání znamená, že je potřebujeme každý den. A tak jako si každý den ráno oblékáte tričko a kalhoty, nebo halenku a sukni, tak nás Bible vyzývá k tomu, abychom mysleli i na to, čím jiným se musíme vybavit do nového dne.

Stát se inherentně laskavým nejde přes noc.  Je to běh na dlouhou trať. Psycholog a známý spisovatel Gary Chapman říká, že prvním krokem je touha být laskavý. Laskavost nejdříve pouštíme do svého myšlení o sobě samých, o druhých lidech. Pak se snažíme, aby laskavost vstoupila i do způsobu, jakým mluvíme. A pak ji aplikujeme ve svém jednání s lidmi.

Jde to ale jenom tak? Já osobně v těchto případech, kdy se snažím chovat se lépe nebo být lepší – jako třeba při plnění svých novoročních předsevzetí – se často sama v sobě zklamu. Nejde mi to utáhnout svou vůlí. A ne nadarmo je laskavost zmíněna i mezi ovocem ducha. Když Pavel píše, že máme oblékat všechny tyto krásné a ctnostné věci, nemyslí tím jinak, než modlitbou. Jen Bůh nám může pomoci proměnit naše přemýšlení, mluvení i jednání směrem k laskavosti.

I projevená laskavost lidi proměňuje. Nejen vás, kteří se snažíte být laskaví, ale dnes to prostě není tak běžné, být ke svému okolí milý a laskavý. Proto obyčejné skutky laskavosti lidi šokují a proměňují. Jako příklad takového laskavého jednání bych vám chtěla říct svou příhodu.

Osobní příběh závěrem

Chtěla bych uzavřít příběhem, který se mě v poslední době nejvíc dotkl. Nestává se mi to často, ale vyrazila jsem na procházku s dětmi nepřipravená – bez bund a deštníku. Bylo jaro a my jsme vyšli dál než jsme měli a chytli jsme déšť. Byl to takový ten jarní deštík, co skoro nevidíte, ale durch vás promočí a pak vás ofoukne a pak čtrnáct dní řešíte rýmu. Šli jsme do obchodu a kus nám ještě zbýval, tak jsem Emmu strčila do kočárku, Edu do nosítka a šli jsme.

Najednou kolem mě projela na kole jedna sestra z tohoto sboru. Zabrzdila, aby nás pozdravila a celkem rychle zhodnotila situaci: Potřebujeme deštník. Jenomže já jsem si od ní nechtěla vzít deštník. Jednak tam byla moje hrdost – když už jsem se špatně připravila, tak už si nějak poradím. Jednak jsem jí nechtěla přidělávat starosti s půjčením deštníku. No prostě jsem ji odmítla. Rozloučili jsme se a já jsem si se sílícím deštěm nadávala, jak jsem mohla být tak hloupá. Došli jsme do obchodu a celou dobu jsem přemýšlela, jak se dostaneme domů. V duchu jsem počítala, jak dlouho budu nemocná já a děti. A postěžovala jsem si Bohu na to počasí.

V tu chvíli se vedle mě objevila tato sestra znova. A teď pozor – moje hrdost se opět vztyčila a byla odhodlaná o deštník nepoprosit. Jakou milost se mnou musel Bůh mít, protože této sestře dal do úst slova (parafrázuji): „Hele a fakt nechceš půjčit ten deštník?“

Je to hrozná maličkost, dámy a pánové. Ale já můžu s jistotou říct, že mi tahle žena změnila život, protože ve správnou chvíli na správném místě řekla, co měla a ukázala mi, co to znamená být laskavý.

Proto mojí závěrečnou výzvou budiž slova z listu Koloským:

  • Proto se jako Boží vyvolení, svatí a milovaní oblečte niterným soucitem, laskavostí, pokorou, mírností a trpělivostí.

Pojďme si dát společně novoroční předsevzetí pro rok 2020: Buďme laskaví!


[1] K tomu zajímavý článek zde: https://mamabearapologetics.com/mba01414-edwards-resolutions-pt2/jonathan-edwards-resolutions-beat-up-fb/

[2] Název knihy Láska jako životní styl od Garyho Chapmana byl inspirací pro název tohoto kázání.

[3] Čerpám z Nového Biblického slovníku, hesla Milosrdenství, Milost

Církev je rodina

Moji rodiče vždycky říkali: Církev je jako rodina. Nevybereš si, kdo bude tvoje babička, strýc nebo neteř. Ale musíš se naučit je brát jako rodinu – lidi, se kterými máš nějaké pouto.

Musím přiznat, že jako asi většinu věcí, které jsem se v církvi naučila, jsem to vzala tak, jak mi to řekli. Jasně, rodina.

Toto téma ve mě ale začalo rezonovat znovu, když jsem po několikáté přijela sem do Budějovic, navštívit Otu v době našeho zasnoubení, a v neděli jsme přišli na shromáždění sem. Všichni jste na mě byli moc milí, líbily se mi tu chvály a dotýkalo se mě slovo. Při závěrečné písni jsem se začala cítit stísněně, říkala jsem: Bože, líbí se mi tady, ale jak se sem můžu jen tak přestěhovat? Jak můžu to všechno v Kolíně nechat za sebou, vykořenit se a přesadit sem? Bůh mi tehdy, když jsem seděla někde támhle ve čtvrté řadě uprostřed odpověděl jednoduše: I tady budeš doma.

Doma je pro mě intenzivní pojem. Mám ráda doma. Doma je bezpečno, doma je teplo, sucho. Je tam jídlo. A je tam vždycky někdo, koho mám ráda. Asi vidíte, kam tím směřuji…Doma je pro mě tam, kde je rodina.  A proto pro mě to Boží zaslíbení mělo moc veliký význam.

Každý to tak nemusí vidět.. Pojem rodina může každý z nás vnímat jinak, na základě zkušeností s vlastní rodinou. Jeden si představí chaos, řev, neodpuštění, spoustu negativních věcí. Jiný si rodinu představit nedovede, protože biologickou rodinu nemá. A další si zase představí společné dovolené, spoustu smíchu, příjemný společný čas atd.

Když hovořím o církvi jako o rodině, vejde se tam všechno z výše uvedeného. Někdy se vadíme. Někdy si nerozumíme. Někdy trávíme příjemný čas. To vše k rodině patří, ale církev má ještě něco víc. Myslím, že tohle přirovnání církve k rodině ukazuje na určitá pravidla, která fungují jak v rodině, tak v církvi.

Církev je jako rodina v tom, že navzdory našim odlišnostem je mezi námi sourozenecké pouto, které je principem přesahujícím jakékoli konflikty. Je to to pouto, které bratra pudí k tomu, aby se zastal svojí sestry, když jí ve škole šikanují. Je to to pouto, které dává matce lásku k dceři i když ví, že aktivně žije v hříchu. Je to to pouto, které je mezi dětmi a rodiči, které jim pomáhá si rodičů vážit a přijímat od nich životní moudrost.

To všechno funguje u nás v církvi. Co má ovšem církev od rodiny navíc je to, že je tělem Kristovým, které je propojené a zpevněné jako tělo lidské, kde každá část má svoji funkci a upotřebení, aby celé tělo mohlo jednat k větší slávě Boží.

Bůh je náš Otec, my jsme jeho děti

Matouš 7,9

9  Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? 10  Nebo by mu dal hada, když ho poprosí o rybu? 11  Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí!

Asi každý z nás musel nebo bude muset v určitém bodě naší cesty víry dospět k zvláštnímu uvědomění, že Bůh je náš Otec. Je to informace, která je součástí toho křesťanského balíčku, ale taky může být dost problematická – máme tendenci do Boha promítat svou představu o otci podle toho, jak se k nám choval ten náš. To může být pro někoho nepříjemné, pro jiného to může pomoci chápat Boha lépe.

Tento vztah mezi Bohem a člověkem je jedinečný a je velkou výsadou. Bůh nás miluje jak jen Otec může milovat své dítě (a tím se myslí, mnohem dokonaleji než pozemský rodič). Stará se o nás, jako Otec (a tím se myslí, bez sobeckých záměrů, citlivě, ale přísně nás vychovává k nejlepší verzi sebe sama, které dovedeme dosáhnout). Zná naše slabiny, ale také naše talenty a má pro nás plán. Ne jako manipulativní rodič. Ale jako Otec, který nás zná lépe než my sami sebe a taky ví, v čem najdeme nejlepší naplnění a čím ho můžeme nejlépe oslavit. Jako Otec je Bůh jedinečný.

Familiérnost vůči Bohu

Tahle jeho role je pro nás velikou výsadou. Můžeme k němu přicházet jako děti přicházejí k rodičům a chtějí po nich cokoli. Právě to, že ho vnímáme jako otce nás ale může svádět k určité familiérnosti, až neúctě. Uvědomila jsem si to jednou, když jsem chystala večerní mléko pro Emmičku. Byla už rozespalá, měla hlad a já jsem ještě chladila lahev s připraveným sunarem. Celou dobu se na mě dívala, jak to chystám, a křičela. Chtěla tu láhev, chtěla ji hned. Ta situace, jakkoli přirozená pro malé děti, mi připadala absurdní hned z několika důvodů. Jednak, já svou dceru miluji a vím, co chce a co potřebuje. Někdy jsou to rozdílné věci, ale v tomto případě byly totožné – chtěla lahev mléka a potřebovala lahev mléka. Dále, já jsem na tom aktivně pracovala. Neřekla jsem, že musí počkat nebo že jí mlíko neudělám. Viděla mě, jak na tom pracuji. A nakonec, ten její vytrvalý pláč, který neustal do chvíle, než dostala do ruky lahev mléka optimální teploty.

Jak moc mi to připomnělo, jak se někdy chovám já, když po Bohu něco chci! Modlím se a modlím, jsem frustrovaná, činím pokání, modlím se, prosím, prstíčkem hrabu, kdyby to naše vyznání umožňovalo, zatančila bych nějaký taneček kolem ohně, jen abych si zajistila Boží pozitivní reakci na mou žádost.

Ale takhle Bůh nefunguje. A kolikrát mi už Bůh odpověděl s tím, že mi podal onu požadovanou lahev mléka a s tím mi ukázal momenty z mé minulosti, kdy na dané věci pracoval, já jsem ale byla k těm náznakům slepá kvůli svojí fixovanosti na svou touhu.

Bůh je náš Otec a miluje nás bezmezně, leccos nám odpustí. Je to ale tentýž Bůh, který musel Mojžíše přikrýt svou dlaní, když kolem něj procházel, aby Mojžíš v přítomnosti Boží slávy pro svou hříšnost nezemřel. Tento Otec si zaslouží náš stoprocentní respekt v modlitbě, ve chvále i v našem jednání.

Dětinští a Jako Děti

Matouš 18,1-5

V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: „Kdo je vlastně největší v království nebeském?“

2  Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed

3  a řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském.

A kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne.

Mnozí z vás si už asi vzpomněli na tuto pasáž o tom, kdy Ježíš říká, že máme být jako děti. Ale je velký rozdíl mezi tím, být Jako dítě a chovat se Dětinsky. Protože nejsem sama, kdo tuto rozdílnost vidí, budu se v tomto bodě obracet k myšlenkám Josepha Pearce a Holly Ordwayové, kteří jako významní apologeté mají k věci co říci.

Dětinskost

Dětinskost odsuzuje už apoštol Pavel ve svém listu Korintským, kde říká: Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. A v listu Židům se autor na své adresáty trochu zlobí, když říká: Za takovou dobu už byste měli být sami učiteli, a zatím opět potřebujete, aby vás někdo učil abecedě Boží řeči; potřebujete mléko, ne hutný pokrm. Každý, kdo potřebuje mléko, protože nepřivykl slovu spravedlnosti, je jako nemluvně. Tomu, kdo je dětinský hrozí nebezpečí, že duchovně neroste a tím pádem jeho duchovní život vyvětrá.  Dětinští lidé se bojí stárnutí, snaží se být stále mladí až do té míry, kdy lžou o svém skutečném věku. Dětinský rodič těžko vychová své děti, protože je nemá co naučit. Neusiluje o osobní zralost, jde mu jen o to, jak vypadá před ostatními lidmi, jde mu o jeho osobní touhy a jejich naplnění. Odmítá tíhu zodpovědnosti, která s věkem nutně přichází, chce si hlavně užívat zábavy a nic neřešit. Stárnutí pro dětinského člověka znamená větší a větší zatrpklost. Dětinští lidé častou sklouzávají k cynismu, který jim zaslepuje oči a srdce, aby nevnímali lásku a krásu kolem sebe.

Být Jako děti

Když Ježíš mluví o tom, že máme být jako děti, mluví o charakteristice dětí, kterou si člověk může zachovat i při zdravém dospívání. Ti, kteří jsou Jako děti rostou tak jak mají – dokonce chtějí být starší, aby se konečně vešly do bráchovy bundy nebo maminčiných lodiček! Ti, kteří jsou Jako děti mají radost z přibývajících let, protože s nimi jim přibývá i zkušenost a moudrost! Být Jako dítě znamená vidět cenu v tom, v čem ji dospělí vidí jen málokdy – v maličkostech, věcech běžného života, jako je obrubník nebo pampeliška. Jsou nadšení z chval, ze shromáždění. Nekritizují, nehodnotí, prostě žijí přítomným okamžikem.

Být Jako dítě znamená mít důvěru vůči Bohu, jakou může mít jenom dítě v náručí svého otce. Dítě věří a odevzdává se Bohu mnohem svobodněji než dospělý člověk, který si myslí, že svojí chytrou hlavou na všechno přijde. V tom máme být jako děti – pokořit se a uznat, že my to lépe než Bůh tady na světě nevymyslíme. Pokud budeme mít takovéto srdce, pokud budeme Jako děti, budeme pít to nefalšované duchovní mléko. Mléko není špatné, člověk ho pije i jako dospělý, že. Ale u zdravého člověka musí dojít k přechodu na pevnou stravu – v této analogii tedy na hutnější duchovní stravu. Pokud budeme dospívat  ve vztahu vůči Bohu, tak se přes duchovní příkrmy a přesnídávky dostaneme i na ten hutný pokrm, který nám Bůh nabízí.

Je důležité, abychom rostli, abychom dozrávali – ve všech oblastech našeho života. Protože když se dětinsky chová batole, je to ještě částečně přirozené. Ale když se dětinsky chová teenager, nejradši bychom ho … protože od něj čekáme víc. No a s dospělým člověkem, který je dětinský, je velmi špatné pořízení. A naším cílem je cítit se dobře jako rodina spolu! Proto musíme každý sám na sobě pracovat!

Závěr

Tak, teď nechci, abyste mě špatně pochopili, takže se pokusím vám ještě přiblížit jeden svůj koncept. Když jsem teď o tom tak obsáhle mluvila, mohli jste nabýt dojmu, že rodinou myslím církev, kde jsou všechny vztahy blízké a perfektní, o všem se mluví a nikdo se neuráží – prostě jako v americkém vánočním filmu. To by bylo samozřejmě ideální, ale pokud máme být upřímní, paralela mezi církví a rodinou s sebou nese i jednu velmi důležitou věc: různorodost. Ačkoli rodina i církev si vytváří určitou kulturu jednání a mluvení, která nás spojuje, je nutné mít na paměti, že jsme dost různí. A proto si nemusíme všichni se všemi rozumět. I v rodině to tak je – s někým máte vztahy bližší, s někým ne. Intenzita prožívání vztahu ale nic nemění na tom, že nás pojí něco – někdo – kdo nás všechny převyšuje.

Tohle rodinné pouto v církvi je veliký dar. Tento sbor ho přijal a věřím, že ho i buduje. Ale je taky spousta věcí, které ho můžou narušit – nedorozumění, pomluvy, nedůvěra, neodpuštění…Vznikají hrozně rychle a těžko se jich zbavuje. Já sama jsem si vědomá toho, že moje introverze může být někdy matoucí. Nějak se tvářím, ale to, jak se tvářím, většinou vůbec nezrcadlí to, jak se cítím a o čem přemýšlím…takže pokud se vám bude zdát, že se na vás divně dívám, nemějte mi to za zlé a jen se zeptejte, o čem přemýšlím! 😀 Myslím, že udržení si těchto rodinných pout je důležitým námětem pro modlitbu a taky motivací naší svědomité práce. Abychom se tu mohli cítit jako doma, každý musíme přiložit ruku do díla a pracovat na dobrých vztazích!

Poslední pasáž, kterou dnes chci přečíst je z Tesalonickým 5,12 a dál

Žádáme vás, bratří, abyste uznávali ty, kteří mezi vámi pracují, jsou vašimi představenými v Kristu a napomínají vás. 13  Velmi si jich važte a milujte je pro jejich dílo. Žijte mezi sebou v pokoji.

Když se dívám na pastory tohoto sboru a jejich rodiny, jsou to lidé, kteří jsou plně nasazení pro Boží dílo , pracují na něm svědomitě a jsou mi velkou inspirací. A stejně jako by nebyla v pořádku rodina, kde by všechno odedřela jen maminka, i oni potřebují každou opravdovou pomoc, kterou můžeme nabídnout. Budiž nám toto slovo z Tesalonickým povzbuzením k zamyšlení, co můžeme ještě udělat pro naši církevní rodinu. Nemusí to být revoluce, nemusí to být něco velkého. Ale chtěla bych do vás tuhle otázku zasadit a nechat ji klíčit: Co můžu udělat pro svoji církevní rodinu?

Závěrem bych tuto pasáž s Tesalonickým 5 chtěla dočíst a vyslovit ji nad vámi jako požehnání. Protože tento sbor je mi domovem a Bohu se tu taky velmi líbí.

Klademe vám na srdce, bratří, kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost. Hleďte, aby nikdo neoplácel zlým za zlé, ale vždycky usilujte o dobré mezi sebou a vůči všem. Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás. Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte,  zlého se chraňte v každé podobě. Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.

Pojďme se teď modlit za jednotu. Za sjednocující přítomnost Ducha svatého a pojďme žehnat služebníkům v církvi!