https://www.youtube.com/live/c7P2rrMLZ7U?si=1Wj4cfEbs-BK0PPS&t=2071
Úvod
Ve své letní sérii kázání jsem se rozhodla rozpracovat téma, které mám už dlouho na srdci a na které jsem tu už několikrát mluvila. Tentokrát se může zdát, že jsem si ukousla velké sousto, protože se s vámi hodlám bavit o ničem menším, než je Smysluplný život. Myslím, že to je velké sousto. Je to takové to sousto, co je větší, než člověk dokáže pohodlně spolknout a pak ho chvilku tlačí v hltanu a musí ho pořádně zapít a pak se zhluboka nadechnout, protože si na chvíli myslel, že tohle dobrý jídlo, kterýho si ukousnul tak velký sousto bude jeho konec. Tak nějak vnímám tohle téma. Protože si pokládáme jednu z nejdůležitějších otázek lidského života: Jak žít život smysluplně?
Především je třeba začít tím, že na světě nejsme náhodou. To je předpokladem tohoto kázání. Pro nevěřícího člověka je to předpoklad odvážný, vím. Nebudu se teď věnovat argumentaci pro to, že to tak je, protože bychom se nepohnuli dále. Jen chci hned na začátku říct, že pokud chceme hledat náš vlastní význam a smysl života, nemůžeme vycházet z čistě ateistického předpokladu, že lidská existence je výsledkem náhodného vývoje, protože bychom si tím pod sebou řezali větev na které sedíme. Ateismus obecně má velký problém obhájit smysluplnost lidského života.
Člověk by řekl, že jako křesťané bychom měli mít odpověď na tuhle otázku.
Co vy, máte pocit, že žijete smysluplný život?
Je každá minuta vašeho života smysluplná?
Nastoupili jste do vlaku s názvem Smysluplný život, když jste se rozhodli patřit k Ježíši a teď se už jen vezete?
A funguje vám to?
Já jsem hluboce přesvědčená, že Smysluplný život je zápas. Boj. Možná to dřív lidé měli snazší. Žili víc propojení s přírodou, měli šanci vnímat Boží stvoření z mnohem větší blízkosti než mnozí z nás v dnešním světě. Možná byla společnost mnohem méně vzdělaná a mnohem více jednolitá, takže lidé kteří vedle sebe žili, sdíleli stejné hodnoty a bylo pro ně jednodušší udržet se na jedné cestě a v nějakých mantinelech.
Dnes máme spoustu možností a lákadel kolem sebe. Jsme obklopeni hedonistickou společností, jsme nabádáni k tomu, abychom šli za svým srdcem, abychom poslouchali svou intuici a abychom se řídili svými pocity.
Já si uvědomuju, že lidská intuice může být v některých situacích velmi cenná. Ale také si uvědomuji, že dnes se cítím nějak a zítra to může být úplně jinak. A pak si kladu otázku, zda mě mé srdce = centrum mých pocitů může vést vždy správně. Ale pokud bychom uposlechli všechny tyto povzbudivé citáty a řídili jsme se výhradně svým srdcem, obávám se, že to, co bychom žili, by bylo smysluplnému životu velmi vzdálené…
Než ale poskytnu nějaké argumenty proč si myslím, že to tak je, pojďme si teď v úplném začátku definovat, co to je smysluplný život.
Stať
a) Co je to smyslu – plný život?
Samozřejmě nejsme ani první ani poslední, kdo se nad tím zamýšlí. Prakticky všechny filosofie a ideologie stojí na nějakém předpokladu ohledně významu a smyslu života. Daly by se velmi rámcově rozdělit do čtyř skupin:
- život má objektivní význam
- život má subjektivní význam
- život nemá žádný význam
- život má nadpřirozený / nevysvětlitelný význam
Když nahlédneme do přiložené grafiky, vidíme, že těch přístupů je mnoho. Každý ten přístup vidí v něčem smysl, hodnotu a za tím posílá své následovníky.
Např. s cynismem, hedonismem a nihilismem se setkáváme téměř na denní bázi. Zajímavý přístup má ale i konfucianismus, platonismus nebo aristotelianismus.
Nelze je hodit do jednoho pytle, protože se některé i navzájem vylučují. Rozhodně by stálo za to, podívat se z čeho vycházejí, protože ani nemůžeme říci, že by všechny tyto přístupy byly špatné – dokonce se některé překrývají s křesťanskými hodnotami.
Já dnes ale chci svou argumentaci postavit hlavně na skutečnosti, že pokud má mít život smysl, musí ten smysl spočívat v něčem neměnném. Pokud je náš výchozí bod, základ a předpoklad k tomu, abychom žili dobrý život založen na něčem proměnlivém – pro příklad, na našich pocitech štěstí, pak je náš základ velmi vratký. Řídit se svými emocemi a pocity je dnes v naší společnosti velmi vděčné. Ukažte mi film nebo knihu, která vyšla za posledních 20 let a její zápletka nestála na tom, že se hlavní hrdina nebo hrdinka řídila svými pocity. Tvrdím, že smysl života musí spočívat v něčem nebo v někom neměnném, v pevném a nepohnutém základu, na kterém můžeme stavět naše domečky z karet.
Protože i když ty naše domečky popadají, i když se ukáže, že jsme v životě nedělali vždycky ta nejlepší rozhodnutí a nebo jsme přímo něco – někdy i záměrně – pokazili, pak nám zůstává ten pevný, neměnný, základ, na kterém stojíme. Je to dno, od kterého se můžeme vždy znovu odrazit.
b) Kazatelovo hledání
Naštěstí pro nás, se tímto tématem nezabývali jen mnozí filosofové a autoři v celé historii, ale jeden takový projekt s podobnou tématikou najdeme i v Bibli. Jeden blíže nespecifikovaný “kazatel” kdysi ve starověku, se rozhodl, že “moudře propátrá a prozkoumá vše, co se pod nebem děje” (Kaz 1,13) a napíše o tom knihu.
Jeho předpokladem bylo, že život na zemi má smysl a proto je třeba ho odhalit, protože na první pohled se zdá, že je všechno – jeho vlastními slovy – “pomíjivost, samá pomíjivost”. Jeho výzkumná metoda je z našeho pohledu trochu nebezpečná, protože kazatel se vrhá do života bez jakýchkoli mantinelů – sám si je ruší, když se ve druhé kapitole vrhá do radovánek:
“Řekl jsem si v srdci: Nuže, teď to zkusím s radovánkami a popřeji si dobrého.” (2,1)
Popisuje tam svůj život a bohatství, které nashromáždil, kolik toho vlastnil a zařídil, čeho dosáhl a kolik měl žen. Říká, že svému srdci neodepřel žádnou radost (2,10). Přesto se ale pak otočil, podíval se na svůj život a říká:
“všechno je to pomíjivost a honba za větrem; a žádný užitek z toho není.” (2,11)
To je pro nás zajímavé zejména pokud se snažíme rozporovat výrok, že máme jít za svým srdcem, protože autor této knihy vlastně za svým srdcem šel, přineslo mu to i pozitivní pocity (svému srdci jsem neodepřel žádnou radost a mé srdce se radovalo ze všeho, za čím jsem se pachtil), ale v retrospektivě nějak nebyl sto toto období svého života zhodnotit jako smysluplné.
Abychom byli fér, je třeba zmínit, že kniha kazatel není zrovna exaktní literaturou. V následujících kapitolách si kazatel často protiřečí, je hodně cynický a někdy i plný beznaděje. Ale můžeme u něj také sledovat, že si všímá určitých mechanismů ve světě kolem sebe, jejichž původ připisuje Bohu a vidí v nich určitou hodnotu:
“Poznal jsem, že vše, co činí Bůh, zůstává na věky; nic k tomu nelze přidat, ani z toho ubrat.” (3,14)
a taky o Bohu říká:
“On všechno učinil tak krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná.” (3,11)
Protože je kniha Kazatel vlastně mudroslovnou knihou – tedy žánrem odpovídá knize, která vede čtenáře k moudrosti – stáčí se i kazatelův příběh k hledání naděje v moudrosti. Pořád má rád radost a příjemné pocity, ale uvědomuje si, že by potřeboval nějaký princip, návyk nebo jakési pravítko, které by rovnalo jeho život a usměrňovalo jeho cestu životem, aby nebyl tak zběsilý a aby se – navzdory příjemným pocitům, které prožíval – nezdál tak prázdný.
c) Odpověď v moudrosti?
Moudrost byla opravdu preferovaným řešením existenciální krize v době, kdy vznikal starý zákon. Bylo to pro ně podobné, jako pro nás dnes například pojem mindfullness. Protože dnes jsou všichni super zaměstnaní činnostmi které přinášejí přinejlepším nejasnou hodnotu současné společnosti, nabádají nás autoři soudobé literatury k tomu, abychom žili přítomným okamžikem a plně jsme prožívali vše, co se nám v životě děje.
V biblických dobách byla prioritou moudrost. Moudrost pro tehdejšího člověka znamenala uplatňování pravdy v osobním životě na základě zkušenosti. Moudrý člověk byl vysoce praktický, nikoli jen teoretický a podstatné je, že lidé se neučí moudrosti aby měli větší množství informací, než jiní, ale snaží se stát moudrými … denně uplatňují Boží pravdu a učí se ze svých zkušeností – moudrost je pro ně životním stylem.
Bylo to podobné, jako když rodič dává dítěti pravidla (i dnes), podle kterých má žít – pak v podstatě učí moudrosti. A o to samé usiluje i mudroslovná literatura, ke které patří i kniha Kazatel – vychází z předpokladu, že nejvyšší dobro, kterého člověk může dosáhnout, je jednat podle Boží vůle. Dobrý rodič má usměrňovat děti k tomu, aby v životě dělali moudré rozhodnutí a mudroslovná literatura obsahuje praktické rady, které podřizuje Boží moudrosti.
Kazatel tedy vidí, že pro své hledání smyslu bude potřebovat i takovou moudrost a tak se tedy rozhoduje:
“Budu moudrý. Ale moudrost se ode mě vzdalovala.” (7,23)
To je celkem běžná zkušenost. Pokud jste zkoušeli něco studovat, víte, že s podrobným studiem jednoho tématu se vám začnou otevírat nové a nové oblasti, které je třeba prozkoumat, abyste téma prostudovali správně.
I my dnes zkoumáme toto téma a museli jsme zmínit i různé ideologie a směry, které se k tématu vyjadřují, protože jinak by naše hledání nebylo poctivé.
Rozhodl se hledat moudrost, ale bylo pro něj obtížné získat jakékoli nov závěry.
Kazatel 7,23-25.29
Budu moudrý. Ale moudrost se ode mne vzdalovala. 24 Daleko je to, co se stalo, hluboko, přehluboko; kdo to nalezne? 25 Zaměřil jsem se cele na to, abych poznal a prozkoumal a vyhledal moudrost a smysl všeho, abych poznal i hloupou svévoli a ztřeštěnou pomatenost. … 29 Hleď, jenom na to jsem přišel, že Bůh sice učinil člověka přímého, ten však vyhledává samé smyšlenky.
Toto místo je pro mě ukazatelem toho, že autor této knihy byl vlastně ve svém psaní velmi autentický. Měl vlastně jen jeden úkol – napsat mudroslovnou knihu, která by byla stejná jako všechny ostatní, zmiňovala by pár moudrých rad do života, odsoudila všechno špatné a nemorální a pak by tomu dal nějaký silný závěr. Kazatel ale tady vlastně říká, že chtěl hledat moudrost. Chtěl to dělat tak jako jeho kolegové autoři. Ale nešlo mu to.
Když pročítáme jeko zoufalé hledání smyslu dál, narážíme v 9. kapitole na to, jak rozebírá svou kognitivní disonanci, vnitřní rozpor, který prožívá, když sleduje životy lidí kolem sebe, protože si uvědomuje, že bohatí i chudí, šťastní i nešťastní, všem život skončí stejně – smrtí. Řekla bych, že jeho existenční krize tady dosahuje pomyslného vrcholu, protože v posledních kapitolách knihy se Kazatel už ve svém uvažování dostává na trochu pevnější základ, když říká:
“Jako nevíš, jaká je cesta větru, jak v životě těhotné vznikají kosti, tak neznáš dílo Boha, který to všechno koná.”
Jeho hledání odpovědí a smyslu ho provedlo pestrým životem, který každý prožívá jinak, ale pro každého končí stejně. Kazatel si vyzkoušel jít za svým srdcem a dopřát si všechny možné radosti, ale uvědomil si, že tak jako v těch radostech nenašel smysl, nenajde je ani na opačné straně v životě asketismu a přehnaného odříkání. Je si vědom toho, že život tady na zemi je do určité míry utvářen našimi volbami a tak přidává radu, velmi typickou pro mudroslovnou literaturu:
“Raduj se, jinochu, ze svého mládí, užívej pohody ve svém jinošství a jdi si cestami svého srdce, za vidinou svých očí. Věz však, že tě za to všechno Bůh postaví před soud.”
Kazatel tady povzbuzuje čtenáře k tomu, aby žil v radosti a pohodě, ale aby si byl také stále vědom, že za svá rozhodnutí a volby v životě bude souzen. To je po jeho celoživotním výzkumu ohledně smyslu života docela solidní závěr.
Poslední slova knihy jsou ale ještě konkrétnější a významově jsou velmi silná. Kazatel píše:
Pamatuj na svého Stvořitele, než se přetrhne stříbrný provaz a rozbije se mísa zlatá a džbán se roztříští nad zřídlem a kolo u studny se zláme. 7 A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.
Kazatel ale posuzuje smysl života z pohledu někoho, kdo nezná Boha. Kdo u něj ten smysl nehledá. Proto v závěrečných kapitolách připomíná, že v Bohu musí být základ tohoto hledání, jinak bude výsledek tak zoufalý, jak zoufalá je celá jeho kniha. A právě proto Kazatel končí slovy:
“Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí. 14 Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé.”
Opakuje tady, že je potřeba pamatovat na určitou vykazatelnost, protože všechno, co člověk dělá, bude nějakým způsobem souzeno, ponese to své důsledky.
Kazatel nenapsal jednoduchou knihu – naopak, vyžaduje hodně hermeneutiky a kritického myšlení. Když ji ale pochopíme, může nám být dobrým pomocníkem při hledání toho, co je to smyslupný život
Závěr – Zbožnost jako mantinel?
Kniha kazatel nám ukázala, že když hledáme v životě smysl a nestojíme přitom na nějakém neměnném základě, nemáme přitom správná východiska. Pokud chceme najít smysl v životě, měli bychom vycházet z něčeho, co nás přesahuje, co je větší než my a má to svou vlastní vnitřní hodnotu, nezávislou na nás.
Protože jsme v církvi a toto je nedělní kázání, řeknu rovnou, že dle mého názoru je tím nejlepším předpokladem to, co říká kazatel – víra v existenci Boha, který nejen, že všechno stvořil ale také tomu vtiskl nějaký záměr, účel, smysl.
Možná ale nejste věřící a nepracujete s kategorií Boha ve svém myšlení. Pak bych si vaši pozornost chtěla udržet tím, že i vy své směřování v životě stavíte na věcech, které nejsou materiální a které vás přesahují – ať už jste si to pojmenovali nebo ne, máte nějaký systém hodnot, který utváří vaši optiku, kterou hledíte na svět kolem sebe. Jaké hodnoty to jsou? Jsou neměnné? Jsou jasně definované? Vedou vás k ušlechtilým cílům, nebo vám dávají prostor pro sebestřednost? To jsou – podle mě – otázky, které byste si měli položit. Já bych s vámi na toto téma úplně nejradši vedla dialog; nechci vás převálcovat svým kázáním. Proto pokud byste měli zájem si na toto téma promluvit, jsem k dispozici buď tady po bohoslužbě nebo mě můžete kontaktovat přes naše sociální sítě nebo instagram na @elevatebudejovice.
Tyto hodnoty na kterých stavíme svůj život – a určitě každý nějaké máte – se nejlépe ukazují v období krize nebo těžkostí. A pokud se v těchto obdobích držíme něčeho, čeho bychom neměli, obvykle nám to působí ještě víc trápení.
Mnozí z vás ví, že ve mně poslední dobou hodně rezonuje téma zbožného života. Už jsem na to téma letos dvakrát kázala a někteří z vás možná už tuší, že i tato série se stáčí podobným směrem. Opravdu věřím, že jsme jako křesťané povoláni k tomu, abychom žili v plnosti. Abychom naplno a cele žili život na této zemi. Pro každého z nás to bude znamenat něco jiného, protože každý máme jinou životní situaci. Ale z Bible, z Ježíšova příkladu, z příkladu první církve můžeme vyčíst, že se po nás plošně nechce, abychom se zavřeli do komory a z ní vykřikovali zbožné fráze na kolemjdoucí.
Nedělejme to jako církev, prosím – ani fyzicky, ani metaforicky. Nebuďme nepolíbení životem a neschovávejme se za roušku náboženskosti. Žijme život se všemi jeho radostmi, které nabízí, protože Bůh ví, že starostí si užijeme dostatek.
Ale! Nedělejme stejnou chybu jako kazatel – že bychom se do života vrhli zase moc po hlavě, bez jakéhokoli řádu, bez jakýchkoli zábran.
Jsem přesvědčená, že v tom spočívá role zbožnosti, zbožného života – dává nám mantinely pro plnohodnotný život.
Možná někoho to slovo “zbožnost” pořád ještě děsí. Představuje si mnichy v klášteře nebo rovnou biblické farizeje. Taková představa je ale daleko od skutečnosti, kterou zbožnost je.
Život ve zbožnosti je zdravý, vyrovnaný život před Boží tváří, který, jak nám radí Kazatel, respektuje Boží přikázání a jeho hodnoty.
V životě je málo věcí, které můžeme mít pod kontrolou, ale když se z Bible budeme učit o tom, jak Bůh chce, abychom žili svůj život, máme dobře nakročeno ke smysluplnému životu.
Většina lidí kolem nás chce žít život tak, aby byli šťastní… přitom ale honba za štěstím ještě nikoho nenaplnila. Štěstí je vedlejší produkt smysluplného a naplněného života.
Tady se ale zastavím. Nechci jít v této myšlence dál, protože v ní s vámi chci strávit ještě dvě následující neděle. Proto bych ráda zakončila toto slovo modlitbou a požehnala vám, abyste v následujícím týdnu mohli zpracovávat to, co jste tu dnes slyšeli a abychom příští neděli mohli navázat druhou částí, která se bude věnovat tomu, jak smysluplný život vidí Ježíš.