https://www.youtube.com/live/QxYbQhZRIXc?si=SEiY69oFV-fV5VQh&t=1547
Úvod
Dostáváme se do třetího a posledního dílu této série o smysluplném životě a tato třídílná série se ukázala být tím, co jsem avizovala na samém začátku. Je to velké sousto.V uplynulých dvou týdnech jsme si společně kladli některé z největších životních otázek a také jsme se podívali na to, jak na ně odpovídá Bible.
V prvním kázání této série jsem se snažila vyvrátit předpoklad, že by nás rada “Jdi za svým srdcem” vedla správným směrem. Protože jak jsme si rozebrali společně s autorem biblické knihy Kazatel, člověk může jít za svým srdcem, ale musí počítat s důsledky svého rozhodnutí a ty důsledky většinou nevedou k naplněnému a smysluplnému životu. Člověk ve svém životě potřebuje pravidla, zákony a mantinely, protože bez nich se stává otrokem svých vášní. Podle Biblické knihy kazatel jsme tedy dospěli k závěru, že pokud chceme žít smysluplný život, musí mít základ v něčem – nebo někom – neměnném a musí respektovat určitá pravidla.
Ve druhém kázání této série jsme se podívali na zajímavou událost z Ježíšovy služby. Ježíš napomenul svého učedníka Petra, protože Petr nebyl schopen přijmout, že by součástí Ježíšovy služby lidem bylo i utrpení. Ježíš na tuto epizodu navázal vlastním vyučováním, ve kterém říká svůj výrazný výrok “vezmi svůj kříž a následuj mě”. Představil v něm princip, že podstatnou součástí života vždy bude i utrpení a oběť. Kdo není ochoten něco obětovat, těžko dosáhne smysluplného života. Kdo svůj život orientuje jen podle toho, aby dosáhl štěstí, těžko bude žít naplněným životem. Řekli jsme si, že štěstí je jen vedlejším produktem smysluplného života.
Obě tato kázání najdete na YouTube kanále cirkev.elevate, pokud byste někdo měl zájem dohnat, co vám třeba uniklo. 🙂
Dnes se na celé téma podíváme ještě z jiného úhlu a začteme se společně do toho, jak nám Bible takový smysluplný život prakticky představuje. Víte, poslední dobou se s Otou zamýšlíme nad tím, v čem spočívají naše role a co se po nás v životě vlastně chce. A protože jsme vesměs pragmatičtí lidé (Ota jistě víc, než já), často si v tomhle kontextu připomínáme starozákonní verš z knihy proroka Micheáše 6,8:
CEP
Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.
CSP
Oznámil ti, člověče, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: Jenom abys jednal podle práva, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.
B21
Oznámil ti, člověče, co je dobré a co od tebe žádá Hospodin: Abys jednal spravedlivě, miloval milosrdenství a kráčel se svým Bohem v pokoře.
Prorok Micheáš tuhle výzvu adresuje Judejcům, kteří Bohu přinášeli do chrámu závadné oběti – chtěli Boha ošidit. To se může stát i nám dnes. Společnost nabízí spoustu různých cest, které mají vést ke smysluplnému životu a někdy se mohou zdát i jako oběti, ve skutečnosti jimi ale šidíme Boha a vlastně i sebe, protože nakonec ke smysluplnému životu nevedou.
Proto nám tento verš proroka Micheáše bude dnes složit jako osnova, které se budeme držet, když budeme hledat nějaký praktičtější a v běžném životě uplatnitelnější závěr této série. Nejprve se podíváme na to, co znamená zachovávat právo, nebo jednat podle práva.
Stať
Zachovávat právo
Zachovávat právo, jednat podle práva, jednat spravedlivě – všechny varianty překladu této části se odkazují k Božímu zákonu. V jednom německém překladu je to přímo přeloženo jako “dodržování Božího slova”.
Lutherbibel 2017
Es ist dir gesagt, Mensch, was gut ist und was der HERR von dir fordert: nichts als Gottes Wort halten und Liebe üben[1] und demütig sein vor deinem Gott.
Jednat podle práva tedy znamenalo držet se Božího zákona. Židovství je z velké části postaveno právě na memorování a připomínání si Božích nařízení, jejich rituální i čistě praktické obnovování, protože – jak nám popisuje Bible, vždycky když se židovská společnost od Božích nařízení odvrátila, šlo to s ní s kopce.
Co tedy měli zachovávat? Čeho se měli držet? Židovský zákon – prvních 5 knih Mojžíšových – obsahuje 613 zákonů / nařízení, která měli Izraelci dodržovat a která se měli pamatovat. Nevím, jak dobře znáte svou Bibli, ale myslím, že v tuto chvíli nám pro účely tohoto kázání postačí, když si vybavíme těch 10 nejznámějších z těch 613.
Kdybych se vás teď zeptala, dali byste dohromady Desatero zpaměti?
Nejprve mi řekněte, kde je Desatero zapsáno v Bibli? (Ex 20 nebo Dt 5)
1 Nebudeš mít jiného boha mimo mne.
2 Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí.
Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí,
ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.
3 Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.
4 Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý.
Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci.
Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách.
V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.
5 Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
6 Nezabiješ.
7 Nesesmilníš.
8 Nepokradeš.
9 Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.
10 Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“
Desatero přikázání vytváří jedinečný morální standard, který nemá v podobných zákonících starověku obdoby. Nastavuje zrcadlo společnosti už tisíce let a ať je váš osobní vztah k desateru jakýkoli, pravděpodobně – pokud nejste psychopat – nemůžete říci, že by jeho standard nezasahoval do různých oblastí vašeho života. Jeho předpoklad ovšem nespočíval v tom, že by byl člověk schopen všech deset pravidel sám od sebe dodržet. Desatero bylo Izraelcům předáno v kontextu vztahu mezi nimi a Bohem a ve vztahové rovině s Bohem bychom ho měli chápat i dnes.
Bůh po nás chce, abychom zachovávali právo, protože to prospívá jak nám, tak i společnosti, kterou utváříme. Proto právě zachovávání práva může být jednou ze složek smysluplného života, protože Boží zákon nám poskytuje mantinely, které nám brání v tom, abychom se dali cestou sebedestrukce, abychom se nestali otroky svých vášní a tužeb.
Když potom Ježíš o mnoho let později ve svém učení rozvádí myšlenky desatera, ukazuje svým posluchačům na to, jak důležité je zvnitřnit – přijmout za své – jednotlivá přikázání. Jak je důležité nežít desatero jen navenek, ale i ve svém nitru:
Mt 5,21
Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘
22 Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.
Mt 5,27
Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Nezcizoložíš.‘
28 Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci.
Mt 5,43
Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘
44 Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují,
Tohle jsou verše, kterými často dokládáme, že Ježíš přichází s revolučním myšlením, které úplně převrátilo svět naruby. Do jisté míry to tak je. Ale už když bylo desatero předáváno prve, byly ty nároky podobné. Bůh vždycky chtěl, aby si lidé byli vědomi svého vnitřního života, aby brali zodpovědnost za své myšlenky, protože ty často vedou k činům a ty vedou k nepříjemným důsledkům.
Přijmeme-li ted Micheášovu výzvu a rozhodneme-li se zachovávat právo, tedy Boží zákon ve svém životě, přijímáme tím i mantinely pro to, abychom se dále mohli rozvíjet. Omezujeme tím pro sebe množství možností, které život skýtá a vydáváme se po cestě, kterou Bůh označuje za dobrou. Tím tedy i naplňujeme Boží vůli pro náš život a jak se říká lidově “jsme na dobré cestě.
Není to špatná rada, kterou nám prorok Micheáš dává. Snažíme-li se zachovávat právo – s Boží pomocí – pokládáme tím první dílek skládanky našeho smysluplného života.
Prorok Micheáš v našem stěžejním verši dnes hned na druhém místě zmiňuje, že to, co se po člověku žádá, je milovat milosrdenství. Co to ale znamená?
Milovat milosrdenství
Je velmi příhodné, že výzva k milosrdenství následuje po výzvě k zachování zákona. Pokud bychom byli posedlí zákonem a pravidly, brzy bychom sklouzli do “zákonického” přístupu – takového toho farizejství, které na člověka nakládá mnohem víc požadavků, než po něm chce sám Bůh.
Milosrdenství, neboli slitování (nebo také laskavost) je ale aktivním soucitem vůči druhému. Je projevem bezelstné a nesobecké lásky, která nechce nic zpět. A Micheáš říká, že toto milosrdenství máme milovat. Jistě nemyslí jen nějaký pokrytecké a zdánlivě bohulibé stanovisko, které uznává, že milosrdenství je cennou ctností. Micheáš ve všech třech bodech vyzývá k aktivní činnosti na straně osloveného člověka.
Milosrdenstvím se vyznačovala Ježíšova pozemská služba. Jeho zázraky a uzdravování byly naprosto bezpodmínečné a jeho laskavost se obracela vůči všem. S čím ale nikdy neměl trpělivost, byl nedostatek milosrdenství na straně jeho kritiků. Mk 3:
Vešel opět do synagógy; a byl tam člověk s odumřelou rukou. 2 Číhali na něj, uzdraví-li ho v sobotu, aby jej obžalovali. 3 On řekl tomu člověku s odumřelou rukou: „Vstaň a pojď doprostřed!“ 4 Pak se jich zeptal: „Je dovoleno v sobotu jednat dobře, či zle, život zachránit, či utratit?“ Ale oni mlčeli. 5 Tu se po nich rozhlédl s hněvem, zarmoucen tvrdostí jejich srdce, a řekl tomu člověku: „Zvedni ruku!“ Zvedl ji, a jeho ruka byla zase zdravá.
Pokud se máme poučit z toho, o čem tu dnes je řeč a máme milovat milosrdenství, musíme si dát pozor, abychom se neocitli na straně těch farizeů, kterým doopravdy nezáleželo na nemocném člověku a jeho budoucím osudu, o to víc jim ale záleželo na pravidlech a zákonech. Ježíš se hněvá a je zarmoucen tvrdostí srdce takových lidí. Nenechává se ale zvyklat jejich ne-laskavostí a ne-milosrdenstvím a svoje dílo, svůj zázrak na tom muži s odumřelou rukou dokončuje. Nezáleží mu na tom, jak ho posoudí zatvrzelí a nemilosrdní farizeové. Záleží mu na milosrdenství.
V tomto příběhu máme krásný příklad toho, co to znamená milovat milosrdenství a proč se vyplatí je milovat navzdory tomu, co si myslí okolí.
Milosrdenství je ale ctností, ve které je třeba se cvičit. Pořád trvám na tom, že Micheášova výzva milovat milosrdenství se týká našeho aktivního a každodenního přístupu, který se podle milosrdenství orientuje. Připomeňme si, co už Aristoteles a po něm Akvinský říkají o ctnostech v lidském životě – mají se nám stát návykem, habitem. Učíme se a zdokonalujeme se v něm tak dlouho, dokud nám není přirozené. Stejně jako u předchozího bodu, kde jsme se zabývali zákonem, si musíme uvědomit, že i v milosrdenství budeme potřebovat Boží pomoc a vedení. Na nás je ale aktivně o milosrdenství a Boží pomoc k němu usilovat. V takovém jednání spočívá další dílek skládanky našeho smysluplného života.
Pokorně chodit s Bohem
Dostáváme se tedy k třetí a poslední výzvě proroka Micheáše a tou je, aby člověk “pokorně chodil se svým Bohem”.
V obou předchozích výzvách jsme dospěli k tomu, že Boží pomoc potřebujeme – ať už k zachovávání práva nebo k milování milosrdenství. Je tedy jen přirozené, že Micheáš vyzývá k pokornému chození s Bohem. Dokonce můžeme říci, že pokorné chození s Bohem je základem pro oba předchozí požadavky.
Co to ale znamená chodit s Bohem?
I když se oprostíme od přirovnání k dnešnímu chození – romantickému vztahu, cítíme z té formulace, se kterou se setkáváme na více místech v Bibli, že se jedná o nějaký intimní, blízký vztah.
Chodit s Bohem znamená, že Bůh pro mě není jenom koncept, nebo něco, co mě přesahuje a co se neodvažuji zkoumat.
Chodit s Bohem znamená uvědomění, že Bůh není jen vzdálený pozorovatel, který sedí kdesi na obláčku.
Znamená to počítat s Bohem v každém svém dni. Znamená to podřizovat mu svoje plány, touhy a sny. Prosit ho o pomoc v odklánění se od toho, k čemu přirozeně tíhneme – protože někdy bychom prostě hrozně rádi šli jen za svým srdcem a na nic jsme se neohlíželi. Znamená to taky prosit ho o pomoc v tom, abychom byli schopni přinést některé oběti, které našemu životu přidávají hodnotu. A znamená to taky naslouchat mu, komunikovat s ním a ptát se ho, jaká je jeho vůle pro můj život. Protože kdo ví líp, co je pro mě nejlepší, než můj vlastní Stvořitel?
Chodit s Bohem také znamená zachovat si blízkost k Bohu. Obecně platí, že se nevzdaluje Bůh od nás, ale my od něj. Chceme-li tedy položit třetí a poslední dílek skládanky smysluplného života podle proroka Micheáše, musíme s Bohem počítat, pro Boha se každý den rozhodovat a Boha se držet.
Když jsem se před 21 lety rozhodla pro Ježíše a pro křesťanství, bylo to zejména proto, že mě zaujalo, když mi řekli, že Ježíš může být můj přítel. On může být samozřejmě mnohem víc, ale ať už v životě procházím čímkoli, vím, že na to nejsem sama. Mám se na koho obrátit a u koho najít naději. Nebýt jeho vedení a formování, nestála bych tu dnes.
Už několikrát se mi stalo, že mi někdo řekl, že Bůh je pro křesťany jako berlička. Že on nebo ona Boha v životě nepotřebují (jednou mi to dokonce řekl pán, který doslova chodil o berli). Jenomže pravdou je, že každý člověk má v životě spoustu berliček, který jsou kolikrát fakt hrozný. Lidi kouří, aby se uklidnili, pijou alkohol, aby zapomněli, hrajou hry a čumí do sociálních sítí, aby se rozptýlili – já ve svém životě nemám jediného člověka, který by čelil realitě života a utrpení bez jakékoli větší či menší berly. Nepovažuji proto za špatné opřít se o všemohoucího Boha, který – narozdíl od těch ostatních kompenzačních pomůcek – doopravdy s mou životní situací může něco udělat.
Závěr
Závěrem bych tedy už řekla jen toto:
Žít smysluplný život neznamená Jít za svým srdcem.
Neznamená to honit se za štěstím.
Neznamená to ani otročit zákonu a bránit laskavosti
A neznamená to být nezdravě závislý na nějaké opoře.
Smyslupný život je dobrodružstvím, které s Bohem můžeme prožívat, ve kterém můžeme růst a o které můžeme bojovat.
Než uzavřu své kázání úplně – opět slovy proroka Micheáše a poté modlitbou a požehnáním – chtěla bych vás vyzvat k tomu, abyste toto téma nepovažovali za uzavřené. Jedním z nejlepších způsobů, jak se dozvídat, co to vlastně je smysluplný život a jak život lze žít smysluplně, je číst Bibli – jak říkají i Werich s Voskovcem: tam to všechno je.
A pokud byste se někdy zase ptali, v čem spočívá smysluplný život, vzpomeňte si na slova proroka Micheáše:
Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.