https://www.youtube.com/live/x-_3DRernyo?si=jBSj4k_Sc-7oS5iD&t=2039
Úvod
Minulý týden jsme společně začali tuto třídílnou sérii o smysluplném životě. Procházeli jsme společně biblickou knihu Kazatel a sledovali jsme, k jakým závěrům přichází. Porovnávali jsme kazatelovo hledání se soudobou, zprofanovanou frází “jdi za svým srdcem” a zjistili jsme, že autor knihy kazatel opravdu šel za svým srdcem, bez jakýchkoli mantinelů a že ho to dovedlo do stavu, prázdnoty, ztráty smyslu a zoufalství. Teprve, když si připomněl, co životu dává smysl, dospěl k závěrům, které jsou přenositelné do naší dnešní životní zkušenosti.
Každý člověk chce být v životě šťastný. Je to tak?
Možná ne každý. Možná ne úplně. Lidé mají někdy tendenci mít sebedestruktivní sklony.
Ale všeobecně řečeno, všichni chceme zažívat pocity štěstí. Pozitivní pocity.
Každý si pod tím představuje něco jiného.
Pro někoho je to rodina, pro někoho svobodný, single život. Pro někoho je to množství peněz, dovolená na Havaji. Jinému stačí procházka v lese.
To, co v nás evokuje pozitivní pocity štěstí, může být pro každého z nás trochu jiné.
Přesto ale řeknu hned na začátku, že tyto pocity nejsou a nesmějí být naším cílem.
Proč? Protože být šťastný nikdy nebylo účelem naší existence tady na zemi. My jsme byli stvořeni k tomu, abychom žili plnohodnotný a smysluplný život. Štěstí je jen vedlejším produktem našeho – smysluplného – života.
I proto považuji toto téma za tak důležité, abych o něm tady mluvila hned třikrát. Já jsem moc ráda šťastná. Náročnější období svého života dovedu docenit teprve až potom, co jsou daleko, daleko za mnou. Bible nás ale vede k tomu, abychom žili život smysluplný – a v tom abychom byli šťastní.
Stať
- Jdi mi z cesty satane
Když dovolíte, ráda bych teď přečetla trochu delší pasáž, abychom se pořádně ponořili do dnešního tématu – a potom si ji společně postupně rozebereme.
Mk 8,31-38 (ale i Mt 16,21-28)
A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. 32 A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat. 33 On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“
34 Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. 35 Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. 36 Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? 37 Zač by mohl člověk získat zpět svůj život? 38 Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.“
Kontext: Tato scéna se odehrává uprostřed Ježíšovy služby a podle literárního kontextu i záhy potom, co dosáhl velkých úspěchů. Byl to vlastně peak, vrchol jeho kariéry – právě zázračně nasytil 4000 lidí a podařilo se mu usadit skupinu učitelů zákona, kteří ho chtěli zahnat do kouta, ale on je umlčel svou odpovědí. Jeho učedníci, “následovníci, sledující” tohle všechno sledovali a obdivovali ho.
Dříve jsme si tu říkali, že tehdejší společnost byla přímo nabitá očekáváním ohledně mesiáše, spasitele, který měl podle starých proroctví přijít. Jedna skupina – zelóti – si myslela, že přijde jako bojovník s mečem, na bílém koni a svolá mocnou armádu, která vyžene římany z území Izraele.
Jiná skupina – saduceové, kněží – si mysleli, že mesiáš bude zručný politik, který římany obelstí politickými machinacemi.
Farizeové, učitelé zákona zase očekávali, že bude lidi vést k preciznímu dodržování židovského zákona (Tóry) a tím je osvobodí.
A asketická skupina esénů, kteří žili na poušti, si myslela, že půjde příkladem v sebezapírání a morálních stanoviscích.
I když Ježíšova služba měla určité aspekty, které možná měly něco společného s tímto očekáváním, nenechal se Ježíš zavřít do žádné z těch krabiček, které mu lidi připravili.
Přesto je dobré tato očekávání znát, protože právě v pasáži, kterou jsme četli, vyplouvají na povrch.
Ježíš je vlastně na vrcholu své kariéry a právě v tenhle moment se rozhodne svým studentům, učedníkům říct o tom, že součástí jeho cesty je i utrpení. Že to nebyl tenhle úspěch, na který aspiroval celý život a teď si ho bude snažit zuby nehty udržet.
A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. 32 A mluvil o tom otevřeně.
Mluvil o tom otevřeně, přirozeně. Jaká je reakce Petra, jeho učedníka?
Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat.
U Matouše 16,23
Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!“
Na Petrovu obhajobu bych tu řekla, že jeho myšlení asi těžko vidělo nějakou logiku v tom, co jim Ježíš říkal. Petr měl konečně důkaz o tom, že *je to tady*. Mesiáš je vidět, má úspěch, má followery a má navrch před farizeji a učiteli zákona. Proč by mělo být utrpení součástí jeho cesty? Vždyť dosáhl vrcholu a odtud může mesiáš už jenom nahoru, protože máme spoustu proroctví o tom, jak to bude vypadat, až mesiáš přijde, že?
Možná měl i v hlavě checklist, co ještě má podle proroctví mesiáš udělat a říkal si, že to utrpení mu tam nějak nepasuje.
Petr si sice Ježíše vzal stranou, aby mu to neřekl přede všemi, ale Ježíš na něj reaguje veřejně:
On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“
a u Matouše čteme:
Ale on se obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“
Teď to se mnou trochu vydržte, ano? Vím, že jdi mi z cesty satane zní trochu středověce. Možná trochu pomůže porozumění fakt, že satan je výraz pro nepřítele. Ježíš tedy používá velmi ostrý slovník, aby Petra postavil do latě.
Říká mu: jsi mi kamenem úrazu. Doslova: házíš mi klacky pod nohy! Ježíš říká, že tím, že Petr neakceptuje, že součástí Ježíšovy cesty je i utrpení, je mu překážkou.
Takže, stojíš mi v cestě, házíš mi klacky pod nohy, když říkáš, že k mé službě nepatří i utrpení.
A pak Ježíš identifikuje, odkud se Petrův postoj vzal:
Tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka.
Nepřemýšlíš jako Bůh, tzn. nechápeš, co Bůh zamýšlí, jaký je jeho plán, který počítá s tím kompletním obrazem dějin, ne jenom s tím jedním puzzlíčkem tvého života.
Přemýšlíš jako člověk. Přemýšlíš jenom v intencích těch krabiček, které vy lidi máte. Zéloti, saduceové, farizeové, eséni. Ti chtěli spasitele strčit do krabičky. Ježíš se proti tomu ale ostře vymezuje.
Minule jsem tady mluvila o tom, že pokud chceme žít smysluplný život, musíme jeho základy mít v něčem neměnném. V někom neměnném. Věřím, že Bůh má být základem našeho života, abychom mohli žít naplněným životem jehož vedlejším produktem je i štěstí.
Pokud ale chceme Boha mít jako základ, musíme ho poznávat – a říkám poznávat, protože to je proces, celoživotní proces, kdy někdy zavřeme Boha do krabičky našeho očekávání a pak situace v našem životě vyústí do toho trapného momentu, kdy jsme Bohem napomenuti a uvědomíme si, že jen on vidí celý obraz dějin a našeho života. Petr se na tom základě taky nezhroutil a nešel Ježíše zradit či co. Vzal to a pokračoval dál v následování Ježíše a učil se mu rozumět. Z Petra se pak stal jeden z hlavních vedoucích první církve a jeden z nejaktivněších šiřitelů křesťanské víry v prvních stoletích. Ale tenhle moment, o kterém jsme četli byl momentem jeho selhání.
I my selháváme a budeme selhávat v tom, jak chápeme Boha a jeho plán s lidstvem. Ale proto máme Bibli, abychom poznávali, abychom se učili, jaký Bůh je. Abychom četli Boží slovo s otevřenou myslí a upravovali svoje chápání toho, kým Bůh je, podle toho, co o něm říká Bible. Jedině tak nebudeme Bohu překážkou, nebudeme mu stát v cestě a házet mu klacky pod nohy už jenom tím, o čem si myslíme, že by to měl Bůh udělat.
Pojďme ale dál. Podíváme se na to, co Ježíš říká o utrpení nejen svém, ale o utrpení coby součásti našeho života.
- Vezmi svůj kříž
Myslím, že to byl pro Petra velmi hořký moment. Být napomenutý je vždycky nepříjemné a obzvlášť, když se to děje veřejně. Petr tady ale udělal tak velkou chybu, vyjádřil tak hluboké nepochopení Ježíšovy role – a jak brzy uvidíme obecně lidské role v životě – že Ježíš tohle napomenutí rozvinul do celého kázání.
V následujících verších čteme:
Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.
Tady jsme se dotkli jádra této třídílné série. Vezmi svůj kříž a následuj mě. Pokud se zamýšlíme nad tím, jak žít smysluplný a naplněný život, dostáváme se k tomuto bodu.
Opět se nám ta fráze může zdát středověká, mnohoznačná a možná i zprofanovaná, zbavená významu.
Co znamená vezmi svůj kříž?
My už si představujeme obrázek z křížové cesty v kostele, kdy Ježíš padá pod tíhou kříže nebo břevna, které musel nést na Golgotu ke svojí popravě. Ale Ježíš tohle říká na vrcholu své kariéry, jeho učedníci ani posluchači nevědí, že ho taková smrt čeká.
Nést kříž znamenalo být vystaven hanbě, posměchu, odsouzení společnosti. Když už někdo nesl svůj kříž – a Ježíšovi posluchači to znali – nesl ho na popraviště a cestou ho sledovali kolemjdoucí, povídali si o něm, odsuzovali ho, plivali na něj.
Ježíš říká, že pokud se člověk rozhodne následovat jeho, čeká ho něco podobného. Nebude to vždycky jako tenhle peak jeho kariéry, nebude to 4000 fanouškovská základna, kterou zázrakem nasytil, nebude se to vždy vyznačovat tím, že budeme mít uznání společnosti, když usadíme svou chytrou odpovědí nějakého farizeje.
Máme vzít svůj kříž. Protože víme, že to za to stojí. Že úspěšnost naší cesty nebudeme moci posoudit podle toho, jak na nás reaguje společnost, ale podle toho, co si o nás myslí Bůh – protože jen on vidí celý obraz.
Ježíš pokračuje:
Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. 36 Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? 37 Zač by mohl člověk získat zpět svůj život?
Kříž – ve smyslu oběti – tedy, toho, že obětujeme v životě svou pověst, svou zranitelnost, své cíle nebo touhy po slávě – tento kříž je nevyhnutelný. Oběť je nevyhnutelná – tedy, pokud chceme žít smysluplný život. Pokud chceme žít smysluplně, naplněně, vždy budeme muset něco obětovat. Petr musel obětovat svou představu toho, jak pojede na bílém koni s mečem v ruce za Ježíšem do boje proti římanům.
Žil i potom naplněný život? Věřím, že víc, než mnozí z nás.
Abychom žili naplněný život, musíme někdy obětovat to, co si držíme zuby nehty. Někdy je to pohodlí, někdy je to naše komfortní zóna a někdy jsou to naše pocity. Protože naplněný život, jak už jsem naznačila, musí mít základy v Bohu, musí mít mantinely, a musí být v souladu s Boží cestou.
Možná si teď řeknete – proč bych musel svou životní cestu sladit s Božím plánem? A odpověď je jednoduchá – protože chceš žít smysluplně. A protože jediný, kdo vidí tvůj život v absolutním kontextu a ne jen jako souhru náhodných rozhodnutí, je Bůh. A on ti může pomoct směřovat tvou cestu životem tak, aby byl smysluplný.
Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej.
Kdo by se chtěl sám sobě stát spasitelem, utáhnout tenhle život svou vlastní moudrostí a silou, toho to zabije. Kdo ale obětuje svůj život – ve smyslu podřídí se pravidlům, vezme pravidla Božího království za své – ten svůj život zachrání.
Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?
K čemu bude člověku, když bude usilovat o pomíjivé věci, materiální nebo o slávu a uznání od lidí, když na tom jenom ztratí jeho život význam?
A otázka jako žiletka na závěr: Zač by mohl člověk získat zpět svůj život?
Opravdu, zajímalo by mě, jak byste na tohle odpověděli. Zač by mohl člověk získat zpět svůj život? Pokud promarníme život tím, že půjdeme za svým srdcem, nebudeme hledět na důsledky, budeme se řídit jen svými pocity, ale pak si to najednou uvědomíme – kdo nám vrátí ty roky, které jsme promarnili svojí hloupostí?
Kdo nám dá novou šanci?
Za co si znovu koupíme nový život? Za slávu? Uznání? Zkažené vztahy? Za své sobectví?
Za nic. Prostě máme jednu šanci na život a basta.
To je ten nejpalčivější důvod, proč bychom měli dělat maximum pro to, abychom žili smysluplným životem.
Závěr
V současnosti je trendem – obzvlášť v naší české společnosti – být náboženský, ale ne nijak konkrétně. Nedávno v jednom rozhovoru moje oblíbená zpěvačka definovala svou víru jako koktejl buddhismu, hinduismu, křesťanství a kdo ví čeho ještě. Vybrala si ze všech náboženství, to co se jí líbilo, z čeho měla dobrý pocit.
Křesťanství podle Bible je s něčím takovým ale neslučitelné. Buď vezmeš celý balík – ale počítej s tím, že součástí toho je i ta nepříjemná část té oběti – nebo to, čemu věříš, nemůžeš nazývat křesťanstvím.
Ježíš učí o tom, že můžeme budovat Boží království na zemi. Sice nám to nepůjde, s tím se počítá, a takové to dokonalé Boží království bude až doopravdy s Bohem v nebi…ale dává nám v Písmu konkrétní principy k tomu, jak žít, abychom tohle Boží království mohli tady na zemi zažívat – a oběť je právě jedním z principů, které Ježíš nabízí. Proč? Protože když se obětujeme, když obětujeme kus svých tužeb, pocitů, svých krabiček, vycházíme sami ze sebe a ze svého vidění světa a otevíráme se Božímu náhledu na svět.
Přesouváme ohnisko smyslu v našem životě sami ze sebe a přesouváme ho mimo sebe. A tím se náš život stává smyslupným, že neděláme vše pro sebe a pro svůj úspěch, ale žijeme tady na světě i pro druhé.
Jak jsem řekla už minule, náš život je velmi pestrý. Bůh chce, abychom ho žili na plno a abychom zažívali radost a pozitivní pocity. Aby to ale člověk nepřehnal, dal nám Bůh Bibli, ve které můžeme vysledovat určité mantinely, které jsou nám nápomocné k tomu, abychom žili naplno, ale zároveň jsme se uchránili rozhodnutí, která by měla negativní důsledky. Dnes jsme si ukázali, že v těch důležitých a správných momentech se musíme rozhodovat pro ten větší obraz, pro ten Boží plán, pro jeho vůli. A to nám půjde mnohem lépe, když akceptujeme, že v životě má i oběť svou roli.
Možná, že se teď v životě nacházíte v bodě, kdy nejste úplně spokojení. Možná je to právě proto, že se snažíte ve svých rukách udržet něco, co jste měli dávno obětovat. Vím, že je to uvažování úplně naruby od toho, co by vám radila společnost – bojuj o svůj cíl a o své pocity, a jdi si za nimi hlava nehlava. Ale oběť může být osvobozující – osvobodí vás právě od toho vašeho křečovitého já.
Ať už je to cokoli, co máte pustit, co máte obětovat, chci se za vás v závěru tohoto slova modlit. Protože věřím, že můžeme žít smysluplnější a naplněnější život, jehož vedlejším produktem je štěstí, když Bohu obětujeme své křečovitě střežené poklady a hodnoty a odevzdáme se jeho vůli pro náš život.
No a možná jste naopak v situaci, kdy jste něco obětovali, ale je pro vás těžké se toho rozhodnutí držet a přijímat jeho důsledky – zkrátka udržet to ohnisko svého smyslu mimo sebe. I vám chci v následující modlitbě žehnat.
A v neposlední řadě chci tuhle modlitbu věnovat i těm, kteří koncept oběti v životě vůbec nemají a vyhýbají se mu, protože se bojí, že by jim přinesl bolest.
