Why I Still Believe

Oddechové čtení, které se mi vetřelo do seznamu četby do školy, se nakonec ukázalo jako velmi užitečné. Mary Jo Sharp totiž není jen někdo, kdo se rozhodl skrze knihu Why I Still Believe sdílet svou hroznou zkušenost s baptistickou církví – je také apologetkou a v knize čtenáře provádí procesem argumentace, který ji vedl k tomu, aby v církvi navzdory utrženým zraněním zůstala. Hodně mi to připomínalo Not God’s Type, protože stejně jako Holly Ordway, Sharp sleduje linii argumentů pro Boží existenci, Ježíšovu smrt a vzkříšení a problém zla a hříchu ve světě. Je to apologetika, kterou musela vykonat, aby mohla zahodit své pochyby o křesťanství. 
Vtipné na tom je, že Sharp sice popisuje svou cestu od obrácení ke křesťanství, přes pochyby (vůči křesťanství i vůči ateismu) a návrat k plné důvěře Bohu, nicméně sama říká, že její hlavní problém nebyl ani tak věřit Bohu jako chápat křesťanství. Přiznává, že měla o církvi a lidech v ní představu, která se velmi lišila od skutečnosti. Popisuje několik situací, při kterých mi zůstává rozum stát a zároveň si dovedu velmi živě představit, že i v naší církvi by se něco takového klidně stát mohlo. Krásným příkladem budiž to, když Mary Jo přišla poprvé do církve, kde měla tu neděli říct svědectví o svém obrácení a domluvit se s pastorem, jak se zapojí do služby. Manželka místního pastora jí hned ve dveřích řekla, že se musí převléct, protože její šaty odhalují příliš. Mary Jo samozřejmě neměla do čeho a tak si byla po celou dobu nedělního shromáždění i při svém veřejném svědectví palčivě vědoma soudu kongregace nad volbou jejího oblečení. Někdy jsou zkrátka lidé s „dobrými úmysly“ nezastavitelní. 
Osobně mě ale nejvíce zaujala kapitola o kráse. Mary Jo zpracovává argumentaci dvou profesorů – Dr. Reynoldse a Dr. Tallona, kterým položila několik jednoduchých otázek ohledně role krásy v křesťanském životě. Stejně jako pravda a dobro, i krása má svůj původ v Bohu a na Boha ukazuje. Jako se nemůžeme vzdát Pravdy a Dobra (které se v církvi nerelativizují), tak se nemůžeme vzdát ani Krásy. Přesto je ale (zejména v evangelikálních církvích) problém krásy odsouván na okraj. Jak říká Steve Turner v Imagine ‚nebyli jsme si jisti Božím vkusem, tak jsme rozhodli, že je jistě puritánský‘ (parafrázováno).

Příběh Mary Jo Sharp je obdivuhodný právě v závěru, kdy si sama uvědomuje, že církevní společenství nikdy nedosáhne ideálního stavu. Vždy bude složeno jen z lidí, kteří budou dělat chyby. Mary Jo činí závěr, že křesťanství je natolik rozumnou cestou, že se od něj člověk nemůže nechat odradit křesťany, kteří mu dělají špatné jméno.

(Na Amazonu je teď pro Kindle za $ 4,39)

Dcerka: O poznání pravé cesty k spasení

Dostal se mi do ruky krásný kousek z pera Mistra Jana Husa, který mladým dívkám přibližuje cestu ke spasení. Pro její náboženský a etický náboj jsem ji samozřejmě nemohla jen tak přehlédnout, takže jsem ji během pár minut slupla jako malinu. 
Co mě zaujalo? Že na světě není NIC nového. My teď s dorostem procházíme témata z knihy Lži, kterým věří mladé ženy, takže mě překvapilo, že toto téma bylo zpracováno  už v 15. století. Mistr Jan Hus krátkou knížku pro dívky, která mluví o tom, jaké lži nám ďábel může podsouvat. Tady je shrnutí:

  1. Bůh člověka předurčil k zatracení, takže se to musí stát – k čemu tedy je hledat spasení? 
  2. Bůh se nemůže zříci své spravedlnosti a Boží spravedlnost chce, aby byl potrestán i ten nejmenší hřích – proto budeš zatracená!
  3. Říkáš, že činíš pokání, ale přitom to nemyslíš upřímně a tak ti to Bůh neodpustí.
  4. Užívej si života, jsi mladá, máš spoustu času na to litovat svých hříchů později. 
  5. Určitě budeš spasená, jenom si žij, jak chceš. 
  6. Jak to máš těžké, že musíš dodržovat všechna ta pravidla, která Bůh ustanovil!
Mistr Jan pak dává tři tipy, jak se takovým lžím ubránit:
  1. Člověk musí především znát sám sebe a svoje omezení (hříšnou přirozenost, která tíhne ke špatnému, ale také Boží milost, která ho od hříchu osvobozuje)
  2. Musí být proměňován vírou, nadějí a láskou, vybaven Písmem, kterým se může bránit ďáblu
  3. Pilně vykonávat službu Bohu – jednak skrze modlitbu a jednak skrze to, co je jeho úkolem…a taky nebýt v tom nikdy sám. Pokud mu ďábel některou ze lží podsouvá, měl by najít pomoc u přátel nebo vedoucích z církve.
Taky se mi líbilo, jak Jan Hus pracuje s pojetím duše jako Božího chrámu, kdy analogii vidí v tom, že duše je:
-místem modlitby
-obětuje se v ní vzácná oběť – mysl pokorná a duch zkroušený
-oltář, na němž se Kristus obětuje…ten oltář je živá víra a oheň, který nezhasíná, je láska k Bohu
-je v ní zapsána naše podobnost s Bohem
-Bůh v ní přebývá svou milostí a je v ní radši než ve všech chrámech, klášterech a kaplích
Na závěr citát, který mě velmi oslovil:

„…viz prospěch svůj v dobrém a raduj se; spatři nedostatek a pokoř se.“

(Vybrané citace byly jazykově upraveny, případně parafrázovány.)

Apologetics and the Christian Imagination

Holly Ordway si mě získala už autobiografií Not God’s Type, takže tahle se dostala automaticky na seznam. Holly je totiž hrozně zajímavá. Byla závodní šermířkou a uvěřila skrze několik rozhovorů a hodně přemýšlení. Pak hledala své místo v církvi a usadila se v katolické. Protože se pohybuje v kruzích křesťanských apologetů, nejvhodnějším místem je pro ni místo profesorky Anglického jazyka na Houston Baptist University. 

V několika prvních kapitolách hovoří o naší post-křesťanské době. Jak málokoho vlastně zajímá, co chceme říct. Jak slova přicházejí o jejich minulý význam a tedy apologeta, pokud chce s kýmkoli hovořit, musí se ujistit, že základní pojmy chápe druhá strana stejně (aby se jeden nebavil o voze a druhý o koze). Ordway cituje Barfielda: „Of all devices for dragooning the human spirit, the least clumsy is to procure its abortion in the womb of language,“ a hezky to ilustruje na pojmu manželství. Katolická církev manželství definuje jako svazek muže a ženy, který je uzavřen se svolením obou stran, je charakterizován věrností, nerozlučností a otevřeností k životu. Nicméně dnes se mimo církev definice manželství posouvá spíše k ‚společensky uznanému vztahu dvou lidí, který je založen na jejich emocionálním propojení‘. Pak se opravdu může zdát, že zastánci tradičního manželství neoprávněně upírají některým skupinám tento status a preferování heterosexuálního sňatku může opravdu vypadat jako předsudek. 
A ačkoli to zdaleka není všechno, co mě v téhle publikaci zaujalo, moje pozornost se samozřejmě nejvíc upínala k její představě o roli imaginace. Přestože největší část obsahu věnuje literatuře, líbí se mi, že imaginativní formy apologetiky vidí i v hudbě, umění, ba i architektuře! Její stručný rozbor architektonických prvků katedrál a imaginativních prvků katolické liturgie je opravdu osvěžující. Tento oddíl nakonec shrnuje slovy, které platí pro imaginativní apologetiku obecně:
The sceptic is enabled to take a step inside, literally or figuratively, and to be involved in some way with this beauty.It may well speak to the longings of his heart: saying ‚Look, here you will find what you seek.‘ Or it may unsettle him, provoke him to questioning and wondering.‘

Holly píše svižně a čtivě, plynule a srozumitelně. Pokud vím, v současnosti pracuje na knize, která propojuje imaginaci a katechismus. Snad nemusím ani psát, že se těším jak malá. 

Further Up & Further In: Understanding Narnia

Vytoužená kniha mi přiletěla do Kindlu jako dárek k narozeninám, takže jsem s ní oslavila úspěšný konec zkouškového období…asi tři překrásné dny, kdy jsem nemusela dělat nic do školy a jen tak si číst…ne, že by tohle nebylo do školy. 

Joseph Pearce mě zaujal už když jsem četla Sample knihy (a pak čekala úmorných několik měsíců, než někdo z mých příbuzných pochopí narážky a knihu mi koupí :D). Hned z kraje knihy mistrně ukazuje, jaký rozdíl je mezi tím, když je někdo dětinský (childish) a tím, když se někdo na svět dívá jako dítě (childlike). Je přesvědčen, že člověk by měl příběhy číst jako dospělý, který, pokud je opravdu upřímný, kritický a pokorný, nahlíží je jako dítě a tedy z nich tím víc může mít (naproti tomu pyšný a dětinský dospělý se připravuje o celistvost příběhu a tu jeho stránku, která se jej může dotýkat, může jej přetvářet). 
Pearce také asi zatím nejsrozumitelněji vysvětluje otázku alegorie v Letopisech. Jde k jádru významu slova (allos=jiný, agoria=mluvení)…tedy že původní význam slova alegorie označuje, že jedna věc hovoří o druhé: „Podobenství jsou alegorie v tom smyslu, že jsou jednou věcí (fiktivní příběh) a hovoří o jiné (morální poučení)“. Pearce rozlišuje jakousi hrubou alegorii (crude allegory – the sort of allegory that employs personified abstractions), která je tou alegorií, kterou Lewis popisuje v Alegorii lásky, kterou užívá v Poutníkově návratu a od které, stejně jako Tolkien, distancuje své nejpopulárnější dílo. A je pravda, že Letopisy nejsou alegorií v tomto smyslu; i když nám Aslan Krista připomíná, není personifikací jako postavy v Bunyanově Cestě poutníka. Tolkien sám snad toto měl toto rozlišení různých pojetí alegorie, když v předmluvě druhého vydání LOTR říká, že nesnáší alegorii, zatímco v soukromé korespondenci říká, že LOTR alegorií je. 
Pearce pak mistrně sleduje biblické, etické, apologetické a teologické motivy v jednotlivých knihách Letopisů, že pro někoho, kdo Letopisy miluje, je slast to číst. Všímá si různých aspektů, které dává do kontextu s Lewisovými názory a životními situacemi…prostě bomba. Oproti jiným knihám, které jsem tu v posledních měsících komentovala, je toto opravdu oddechovka – doporučuji jako balkónovou četbu na teplé jarní večery. 🙂

Owen Barfield On C. S. Lewis

Je velmi osvěžující přečíst si o Lewisovi pro změnu něco, co je psáno vlastně z první ruky. Barfield byl Lewisův dlouholetý přítel a po jeho smrti byl jedním z nejvyhledávanějších subjektů pro rozhovory, komentáře a přednášky o C. S. Lewisovi. Není překvapením, že jako jeden z nejbližších Lewisových přátel je Barfield také jeho velkým obdivovatelem a mírným kritikem. Owen Barfield jako vypravěč srší neuvěřitelnou slovní zásobou, takže i něco tak obyčejného jako přednáška o jeho dlouholetém příteli, pohlcuje čtenáře a přesouvá ho o desítky let nazpátek. Tam na něj čeká připravené místo u krbu, šálek čaje a dva gentlemani v zapáleném rozhovoru o poezii, literatuře, či filosofii. 
Autor v této sbírce rozhovorů a přednášek o C. S. Lewisovi čtenářům odhaluje, jak Lewise vnímal, popisuje jeho veselou povahu, smysl pro ironii a sveřepost v hledání pravdy. Na druhé straně se dozvídáme, že existovala i témata, o kterých Lewis nic nevěděl, vědět nechtěl, nebo o nich prostě nemluvil. Barfield čtenáře ujišťuje, že L. byl takový, jak k nám mluví ze svých knih, sám se ale několikrát vrací ke svému „dělení Lewise“ na dvě až tři různé osoby: Lewis literární kritik, autor fikce a křesťanský apologeta (toho pak dále dělí na bojovně logického (Lewis the Bonny Fighter) a imaginativně mírného (Lewis the Mythopoietic Author)). Podle Barfielda byl Lewisův vztah k imaginaci jednoduchý: miloval ji. A jako milovanou ženu její muž chrání, stejně tak Lewis chránil imaginaci před vším zlým. 
Barfield také čtenáře baví svým barvitým popisem Lewise, ať už se jednalo o jeho konverzační metody: 
„His simple but infallible modus operandi was to step quietly around the back of his reductionist opponent and trip him up from behind.“
Nebo Lewisovy legendární výroky: 
„…essential to a happy life is to receive almost no mail.“
Zaujala mě Barfieldova vzpomínka na Lewisovy učitelské začátky a zmínka o tom, že ani Lewis nebyl od začátku zběhlým řečníkem. Pracovat s hlasem, poznámkami a publikem se naučil během prvních let přednášení předmětu Úvod do studií Středověké a renesanční literatury.
Pro mě je toto přesně ten typ knihy, který bych ráda nosila s sebou a prosvětlovala jí zdlouhavé chvilky čekání u doktora, cesty autem nebo autobusem. Barfield je zábavný a chytrý, umí myšlenky barvitě formulovat. V určitých momentech rozhovorů mi ho bylo až líto, když se ho tazatel ptal na věci o Lewisovi, na které nebylo možno odpovědět jinak než spekulací. Barfield si ale vždy poradil, nemystifikuje, nemlží, jen vzpomíná. 

Not God’s Type

Tato kniha mi byla doporučena už před lety, ale dokud jsem nezačala s rozvíjením tématu a bibliografie své diplomové práce, neměla jsem dostatečnou motivaci ji přečíst. Ona totiž působí trošku hrozivě. Slibuje, že autorka popíše proces své konverze na základě rozumových argumentů. Něco takového je samozřejmě pro akademické prostředí velmi přínosné, nicméně je jasné, že to nebude oddechová četba. 
Holly popisuje svůj výchozí bod jako ortodoxní ateismus. Chápala sebe a společnost jako produkt čiré náhody, evoluce byla jejím odůvodněním vývoje jazyka i společenských potřeb člověka. Autorka hned v popisu svého stavu před obrácením odhaluje některé slabiny ateistického myšlenkového systému a svou vlastní neschopnost konzistentního životního stylu na tomto systému založeném, zejména z toho důvodu, že se v běžném denním životě řídila pravidly morálky, pro kterou ateismus nemá odůvodnění.
Její první významnější setkání s křesťanstvím se odehrálo na bázi teoretických debat s jejím trenérem šermířství a jeho manželkou. Tato dvojice, očividně velmi sběhlá v apologetických argumentech, Holly vybavila odpověďmi, které potřebovala. Potom se Holly rozhodla učinit experiment. 
Protože jí akademické prostředí nebylo cizí, rozhodla se přistoupit k situaci vědecky. Její premisa v zásadě zní takto: Pokud má První příčina* osobní zájem v lidech, je schopen jim to zjevit na osobní rovině. Pomocí rozhovorů s trenérem Joshem definuje předpoklady pro tento experiment. Úspěšný experiment jí měl přinést uvědomění si přítomnosti Toho Přesažného. Určitý ‚aha‘ moment, ve kterém Boží existence zapadne do celkového obrazu světa. Neúspěch experimentu by se vyznačoval pocity zmatení a pocitu neutěšenosti. Josh Holly varoval, že výsledky takového přístupu, byť je analytický, nebudou fyzické nebo měřitelné, ale spíše empirické, pocitové. 
Další otázky, které si Holly musela ještě před začátkem experimentu položit, se týkaly opravdovosti výsledku. Jak může vědět, že experiment nebude ovlivněn určitou subjektivní touhou po pozitivním výsledku? Jak může poznat, že křesťanství není jen efektivnější etický model? Josh odpověděl, že etický model, který je uspokojivější než cokoli byl člověk schopen vymyslet je sám o sobě důkazem toho, že pochází z vyšší reality. Ujistil Holly o tom, že takový experiment není podmíněn vírou, naopak, jeho výsledek má potenciál být v tomto případě méně ovlivněn. Na otázku, proč si myslí, že ani negativní výsledek by teorii nevyvrátil odpověděl jen: Není to ochočený lev. Holly narážku na Aslana rychle pochopila. Experiment proběhl a jak naznačuje i podtitul knihy, Holly složila své zbraně a uvěřila v Boha. 
Navzdory tomu, že jsem některé argumentace mezi Holly a Joshem musela číst několikrát, než jsem pochopila jádro věci, nebylo to těžké čtení. Holly píše svižně a svou cestu za pravdou prokládá záblesky z budoucnosti, ve kterých hovoří o událostech jejího křesťanského života. První tři čtvrtiny knihy jsou opravdu psané s důrazem na kvalitu argumentu, jsou zmiňovány osobnosti jako Lewis, Wright, Kreeft, kteří mají ke křesťanské apologetice co říci. Při své konverzi ke katolictví však na logické argumenty či přísnou hermeneutiku tolik nedala (sama to označuje spíše za věc poslušnosti, než intelektu) a proto je pro mě závěrečná část knihy mírným zklamáním. Přesto ale touto knihou autorka hezky poukázala na celistvost a propletenost imaginativních a intelektuálních podnětů v otázkách víry. 
*Tak jej Holly zprvu nazývá – zejména proto, že argument o První příčině byl jeden z rozhodujících argumentů, který ji přesvědčil o existenci transcendentní bytosti. Její označení se postupně proměňuje, nazývá ho Zákonodárcem, Hybatelem a nakonec Bohem.

J.R.R. Tolkien – A Biography

Nemohla jsem odolat a přikázala jsem si přečíst celý Tolkienův životopis z pera Humphrey Carpentera ještě předtím, než uvidím letošní film inspirovaný jeho životním příběhem. Píšu „inspirovaný“, protože…řekněme, že kdo si chce film Tolkien užít, nesmí vědět, jak to bylo doopravdy. 
Samozřejmě důvod, který mě hnal k četbě této knihy nebyl jen nový film, ale i můj zájem o C. S. Lewise a lidi, kteří jej a jeho tvorbu ovlivnili. A protože se zdá, že nelze mluvit o Lewisovi, aniž bychom vzpomněli na Tolkiena a naopak, ani tentokrát jsem nebyla zklamaná Carpenterovým líčením jejich přátelského vztahu. 
Zase o trochu více mi pomohla tato biografie pochopit Tolkienův a Lewisův přístup k alegorii. Tolkien konkrétně, jak se zdá, měl vztah k alegorii velmi vyhraněný („Alegorii nesnáším kdekoli ji vidím.“) hlavně proto, že mu v ní vadila dominantní role autora. „Preferuji historii, pravou nebo vymyšlenou, jejíž a p l i k o v a t e l n o s t na myšlenky a zkušenosti čtenáře je rozličná.“ Aplikovatelnost, narozdíl od alegorie, dává čtenáři svobodu; boj dobra a zla, jak to sám nerad nazýval, je podle Tolkiena jen součástí této historie.  Jakékoli snahy vyložit Pána prstenů jako předchozím článku.
alegorii, ať už křesťanskou nebo politickou, radikálně odmítal. Tolkien tvrdil, že pokud příběh lidem něco připomíná, je to ten pradávný mýtus, který si našel cestu i do jeho příběhů. O procesu Tolkienovy tvorby jsem trochu psala v
Na Tolkienovi mě pak zaujalo ještě několik věcí. Jednak, navzdory jeho nesmírnému talentu, i on se potýkal s tím, co bychom dnes nazvali prokrastinací, i on musel balancovat pracovní, rodinnou a tvůrčí stránku svého života a ne vždy se mu to dařilo. Připadá mi kouzelné, že jeho manželka zavedla, že když zazvoní na zvonek, Tolkien se musí zvednout od své práce a okamžitě přijít k jídlu. 
Další věc, která mě zaujala, byl počet míst na kterých bydlel. Snažila jsem se to spočítat; nemohu tvrdit, že se jedná o přesné číslo, ale myslím, že se Tolkien za svůj život stěhoval asi osmnáctkrát. A potom samozřejmě příhody o jeho bezkonkurenčním smyslu pro humor. Jednou se například převlékl za severského válečníka a naháněl po ulici souseda se sekerou v ruce. 😀

CARPENTER, Humphrey. J. R. R. Tolkien: A Biography [Kindle]. New York, NY: Houghton Mifflin Company, 2000 [cit. 2019-07-29]. ISBN 978-0618057023. Dostupné z: Amazon Kindle Store

Planet Narnia

Každý vědec nebo myslitel, který odhalí něco velkého, musí čelit smíšené reakci svého okolí: jedny naplní radost z nového objevu a vrhnou se sami do potvrzování nových zjištění. Jiní budou posuzovat nové informace velmi přísně a nakonec se jí pro její zdánlivou pošetilost vysmějí. Mezi těmito dvěma tábory jsem se pohybovala po celou dobu čtení Planet Narnia od Michaela Warda.* 

Dr. Michael Ward, oxfordský profesor a bývalý anglikánský kněz, který konvertoval ke katolictví, se Lewisem zabýval při svých doktorských studiích. Jeho výzkum k disertaci jej přivedl na stopu jistého vzorce v Letopisech Narnie, který propojuje všech sedm dílů: Lewis se řídil předkopreníkovskou astronomií. 
Model, ve kterém je země ve středu všeho dění a kolem ní obíhá sedm planet (Jupiter, Mars, Sol, Luna, Merkur, Venuše, Saturn), byl vyvrácen Mikulášem Koperníkem již v 16. století. Ptolemaiovská geocentrická soustava měla ale pro Lewise větší kouzlo a její propojení s mýtickými bohy živilo jeho představivost. Proto se Wardovi zdá, že každé knize ze série Letopisů Narnie propůjčil charakteristiky jedné z planet/jednoho z božstva. Díky tomu jsou Letopisy tak soudružné, čtivé, promyšlené a proto i populární, říká Ward. 
Ward sleduje podobnost mezi planetami a jednotlivými díly Letopisů následovně:

Lev, čarodějnice a skříň – Jupiter; motivy vládce, vysvoboditele, moci, která je nade všechny ostatní
Princ Kaspian – Mars; motivy války, rytířství, armády
Plavba Jitřního poutníka – Sol; motivy slunce, moudrosti, štědrosti, života
Stříbrná židle – Luna; motivy vody, stříbra, psychické nestability, mise
Kůň a jeho chlapec – Merkur; motivy dvojic, oddělení a shledání, rychlost, ticho, schopnost vyjadřovat se
Kouzelníkův synovec – Venuše; motiv lehkosti, humoru, krásy, zrození, tepla, sladkosti
Poslední bitva – Saturn; motivy smutku, smrti, dospělosti, stáří, přemýšlivosti

Dr. Michael Ward je učenec velmi sečtělý. Každá kapitola hlavní části jeho knihy zkoumá motivy planet nejen v Narnii, ale také v Lewisově poezii, v jeho myšlení a v některých pasážích Lewisovy Kosmické trilogie. Jeho výzkum je pečlivý a hluboký, jeho argumenty velmi přesvědčivé. V určitých ohledech opravdu odpovídá na otázky, které se jiní snažili zodpovědět tím, že Letopisy připodobnili k sedmi svátostem, sedmi smrtelným hříchům, či jiným křesťanským konceptům. Žádný, podle Warda, nesedí tak, jako připodobnění k sedmi planetám ptolemáiovské soustavy.

Navzdory své přirozené rezervovanosti vůči další teorii výkladu Letopisů, nemohu Wardovi upřít neuvěřitelnou pečlivost v kritice textů, ale i kontextu. V Lewisově a Tolkienově tvorbě se často mluví o nezáměrnosti jejich tvůrčího procesu. Tolkien především příběhy nevymýšlel, on je odkrýval. Pokud někdo jeho textům nerozumněl a zeptal se ho, co to znamená, Tolkien řekl “Nevím, pokusím se to zjistit.” Ne vymyslet. Zjistit.** Od Lewise slýcháme něco podobného. Ve své korespondenci zmiňuje, že obrazy inspirující k napsání Letopisů k němu přicházely postupně a on příběh psal za pomoci imaginativního odkrývání těchto pradávných mýtů. Přesto se Lewisovi vyčítá, že Narnii napsal horkou jehlou, příliš alegoricky a příliš povrchně. Pokud stojí vedle Tolkienova díla, může se tak zdát. Ward tento dlouholetý schod mezi dvěma autory srovnává tím, že nachází v Lewisově díle mnohem promyšlenější kostru. Říká, že Lewis pracoval nejen záměrně, ale i strategicky. Naznačuje, že to měl celé v plánu dlouho předtím, než začal Letopisy psát a systematicky se držel jednoho vzorce. Zda byl jeho tvůrčí proces zcela vědomý si Ward říci netroufá.

Z knihy Planet Narnia mám smíšené pocity. Na jednu stranu, Wardova argumentace je logická a v mnoha bodech sedí. Na stranu druhou, mezi své argumenty nemůže přidat Lewisovo osobní prohlášení, že s tímto záměrem Letopisy psal. 

*WARD, Michael. Planet Narnia: the seven heavens in the imagination of C.S. Lewis [Kindle e-kniha]. New York: Oxford University Press, 2008 [cit. 2019-07-15]. ISBN 978-019-5313-871. Dostupné z: Amazon Kindle Store

**Chapter VII: War. J. R. R. Tolkien: A Biography [Kindle]. New York, NY: Houghton Mifflin Company, 2000 [cit. 2019-07-15]. ISBN 978-0618057023. Dostupné z: Amazon Kindle Store

C.S.Lewis – A Life

Měla jsem v rukách nejeden životopis zaměřující se na Lewise, nicméně C.S.Lewis – A Life jehož autorem je Alister McGrath mě zaujal zatím nejvíce. Jak McGrath sám v úvodu knihy čtenáři připomíná, sleduje v životopisu Lewisovu cestu coby učence, apologety a spisovatele. Sleduje, kteří autoři či myslitelé Lewise inspirovali a jak se jejich vliv odrážel na jeho vlastním díle. Vedle notoricky známých a s Lewisem spojovaných jmen jako G. K. Chesterton nebo G. MacDonald se pak objevují E. Spencer, E. Nesbit, H. G. Wells nebo Ch. Williams. McGrath zmiňuje konkrétní díla, spojuje je s útržky z Lewisovy korespondence a v bohatých, leč stručných rozborech Lewisových děl odhaluje, jak přesně se tyto vlivy projevují i v jeho tvorbě. 
McGrath pečlivě popisuje Lewisovu konverzi ke křesťanství a myšlenkový přerod, který ji doprovázel. Až neuvěřitelně poetická je McGrathova interpretace pasáže z Lewisova dopisu, ve kterém popisuje den, kdy uvěřil v Boha. McGrath si všímá zmínky o modrých květech, které Lewis zahlédl cestou do Zoo a s plynulou elegancí tento symbol stopuje napříč Lewisovým životem až k původnímu zdroji: Novalisovu románu Heinrich von Ofterdingen, kde modrý květ symbolizuje “smíření mezi rozumem a imaginací, mezi světem, který pozorujeme kolem sebe a subjektivním světem v našem nitru.” Touto, dle mého názoru troufalou, až okouzlující, exegezí si mne McGrath získal.
Právě ke smíření rozumu a imaginace muselo u Lewise dojít, aby jeho konverze mohla být dokonána. Jeho přítel J. R. R. Tolkien mu v tom byl velmi nápomocen, ačkoli nebyl první ani jediný, s kým Lewis o křesťanství hovořil. Když se pak podíváme na Lewisovu bibliografii, vidíme, že jeho nově objevená víra byla doslova palivem jeho autorské tvorby. Z počátku byla spíše apologeticky zaměřená, jak je vidět v dílech Problém bolesti, K jádru křesťanství, Zázraky či Rady zkušeného ďábla. V určitý moment se ale Lewis začíná přiklánět k imaginativně narativní formě apologetiky a tvoří Kosmickou trilogii a Letopisy Narnie. Sám se v jednom z dopisů vyjádřil, že “člověk nemůže stále víru obhajovat, musí taky mít čas se jí sytit.” Z této nálady pak máme díla jako Úvahy nad Žalmy nebo Čtyři lásky.
Co mě zaujalo, byla domněnka, patrně všeobecně známá mezi těmi, kdo studují Lewise: byl prý misogyn. Chce-li někdo tuto myšlenku obhájit, může se pokusit tak učinit na základě jakýchsi před postmoderních předpokladů, se kterými pracuje v Té obludné síle a některých zmínek v díle K jádru křesťanství. Lewis byl nicméně, stejně jako jsme snad trochu všichni, produktem své doby – sám o sobě tvrdil, že je dinosaurus. Sice nebyl bojovníkem za práva žen, nicméně z jeho konkrétní korespondence víme, že si velmi vážil mnoha žen pro jejich akademický, literární, či čistě intelektuální přínos –  mezi takové se řadí Dorothy Sayers, Rith Pitter nebo Joy Davidman. K dobru mu také může být i fakt, že zaštiťoval The Socratic Club – oxfordský studentský klub vyhrazený debatám mezi ateisty/agnostiky a křesťany, ze dvou třetin tvořen ženami. 
Protože je jeho dílo předmětem mého studia, bylo příjemné připomenout si, že muž s tak velkými myšlenkami žil tak obyčejný život, hledal práci, neměl dost peněz, zbytečně si dělal nepřátele, musel se starat o rodinu atp. A že vlastně i navzdory tak obyčejnému životu měl tak velké myšlenky. 

C. S. Lewis on the Final Frontier

Při hledání vhodného rozboru Lewisovy Kosmické Trilogie jsem narazila na tuto knihu od Sanforda Schwartze. Ze zvědavosti jsem si ji koupila a začala číst. Ačkoli se nejedná o lehké čtení, byla jsem mile překvapená historickým kontextem, které autor ke Kosmické Trilogii poskytl. Kniha je rozdělená na tři části; každá část popisuje teologické a ideologické motivy jednotlivých knih Trilogie. 
Lewisovy myšlenkové konstrukty mohou být na první přečtení dost složité. On sám ale ve svých dílech fikce vychází čtenáři vstříc a vytváří imaginativní prostředí, ve kterém je debata na některá témata zkrátka svobodnější. V Kosmické Trilogii tímto způsobem čtenáře bere na vzdálené planety, kde nevládnou pozemské myšlenkové systémy, aby mohl pohodlně těmto ideologiím nastavit zrcadlo.
Pojícím tématem těchto třech knih je podle Schwartze evoluce. V průběhu let následujících po vydání Darwinovy studie O původu druhů se myšlenky na evoluci ve společnosti rozeběhly mnoha směry. Lewis evoluci zkoumá ze tří úhlů a každá kniha se potýká s jedním z nich. 
Návštěvníci z mlčící planety reaguje na materiální/mechanickou evoluci. Všímá si, že lidé se přiklání k přesvědčení, že jejich druh je lepší než kterýkoli druh na zemi. Staví se do role vládnoucího druhu, nikoli druhu žijícího v harmonii s ostatními. Na tuto myšlenku pak navazuje přesvědčení, že i v rámci lidské rasy jsou některé rasy vyspělejší  (vyvinutější) než ostatní. Lewis tuto tendenci v přemýšlení sledoval během 30. let minulého století a Malacandra mu poskytla příležitost reagovat na ni v prostředí světa, kde nedošlo k pádu člověka. V tomto čistém a harmonickém prostředí se Lewis zcela odděluje od pozemských světonázorů a zkoumá společnost, která nepodléhá ideologiím vyplývajícím z Darwinovy teorie. 
Perelandra, vyzývá myšlenky kreativní/organické, Bergsoniánské evoluční teorie. Lewise Bergson uchvátil svým pojetím vnímání času a interpretací evoluční teorie. V letech před svým obrácením s ním pravděpodobně souhlasil ve větším rozsahu, nicméně v Perelandře vidíme, že stále ještě s Bergsonem nachází společnou půdu. V Perelandře vidíme dvojí: Jednak, jeho pojetí času jako ‘subjektivní zkušenosti’ Lewis za pomoci dialogů mezi Ransomem a ‘Evou’ transformuje do rámců křesťanského myšlení. A jednak reaguje na  redukci božského elementu v Bergsonově ‘kreativním impulzu’. 
Ta obludná síla rozebírá evoluci duchovní. Inspirován gotickým románem a existencialistickou literaturou, Lewis sleduje dění ve fašistické společnosti. Její touha po vytvoření Nového Člověka, nezávislého na přírodě, který nikdy nezemře, je destruktivní pro své okolí, ale také sebezničující. Lewis tuto až příliš aktuální předválečnou tématiku uzavírá s tím, že evoluce k dokonalosti je opravdu možná. Spočívá v přijetí a přemožení Smrti, ve vzkříšení a proměně člověka po smrti. 
Možná je to kvůli složitosti myšlenek, které Lewis čtenáři v Trilogii předkládá, ale, zcela subjektivně vzato, nemám pocit, že by šlo tolik o imaginativní odkrývání jako v procesu tvorby Narnie (přestože Lewis poznamenal, že Trilogie, stejně jako Narnie, měla svůj původ v obrazech spíše než v myšlenkách) jako o přehlídku Lewisovy diskuse s předválečnými ideologiemi. Přesto ale jeho způsob využití narativu  k vytvoření prostředí velmi příhodného pro dané debaty může ochotnému čtenáři pomoci Lewisovy myšlenky zpracovat.