Oddechové čtení, které se mi vetřelo do seznamu četby do školy, se nakonec ukázalo jako velmi užitečné. Mary Jo Sharp totiž není jen někdo, kdo se rozhodl skrze knihu Why I Still Believe sdílet svou hroznou zkušenost s baptistickou církví – je také apologetkou a v knize čtenáře provádí procesem argumentace, který ji vedl k tomu, aby v církvi navzdory utrženým zraněním zůstala. Hodně mi to připomínalo Not God’s Type, protože stejně jako Holly Ordway, Sharp sleduje linii argumentů pro Boží existenci, Ježíšovu smrt a vzkříšení a problém zla a hříchu ve světě. Je to apologetika, kterou musela vykonat, aby mohla zahodit své pochyby o křesťanství.
Vtipné na tom je, že Sharp sice popisuje svou cestu od obrácení ke křesťanství, přes pochyby (vůči křesťanství i vůči ateismu) a návrat k plné důvěře Bohu, nicméně sama říká, že její hlavní problém nebyl ani tak věřit Bohu jako chápat křesťanství. Přiznává, že měla o církvi a lidech v ní představu, která se velmi lišila od skutečnosti. Popisuje několik situací, při kterých mi zůstává rozum stát a zároveň si dovedu velmi živě představit, že i v naší církvi by se něco takového klidně stát mohlo. Krásným příkladem budiž to, když Mary Jo přišla poprvé do církve, kde měla tu neděli říct svědectví o svém obrácení a domluvit se s pastorem, jak se zapojí do služby. Manželka místního pastora jí hned ve dveřích řekla, že se musí převléct, protože její šaty odhalují příliš. Mary Jo samozřejmě neměla do čeho a tak si byla po celou dobu nedělního shromáždění i při svém veřejném svědectví palčivě vědoma soudu kongregace nad volbou jejího oblečení. Někdy jsou zkrátka lidé s „dobrými úmysly“ nezastavitelní. Osobně mě ale nejvíce zaujala kapitola o kráse. Mary Jo zpracovává argumentaci dvou profesorů – Dr. Reynoldse a Dr. Tallona, kterým položila několik jednoduchých otázek ohledně role krásy v křesťanském životě. Stejně jako pravda a dobro, i krása má svůj původ v Bohu a na Boha ukazuje. Jako se nemůžeme vzdát Pravdy a Dobra (které se v církvi nerelativizují), tak se nemůžeme vzdát ani Krásy. Přesto je ale (zejména v evangelikálních církvích) problém krásy odsouván na okraj. Jak říká Steve Turner v Imagine ‚nebyli jsme si jisti Božím vkusem, tak jsme rozhodli, že je jistě puritánský‘ (parafrázováno).
Příběh Mary Jo Sharp je obdivuhodný právě v závěru, kdy si sama uvědomuje, že církevní společenství nikdy nedosáhne ideálního stavu. Vždy bude složeno jen z lidí, kteří budou dělat chyby. Mary Jo činí závěr, že křesťanství je natolik rozumnou cestou, že se od něj člověk nemůže nechat odradit křesťany, kteří mu dělají špatné jméno.
