Když vyšel první díl filmové série Harryho Pottera (dále HP), bylo mi devět. Ačkoli moji rodiče coby křesťané nebyli obzvlášť nadšení z avizovaného kouzlení, pochopili, že se jedná o fenomén, kterému se stejně nevyhnou a tak udělali nejlepší věc, kterou mohli: Vzali nás na film do kina. Dodnes si pamatuju, jak jsme ještě několik dní potom o filmu doma mluvili, tatínek nám řekl, co se mu na příběhu líbilo a co ne, a celkově, ačkoli to možná nebylo tak konkrétně vysloveno, nás vedl k tomu, abychom sami přemýšleli nad tím, co se v příběhu děje.
Jsem svým rodičům vděčná, že nepodlehli vlivům, které tehdy (nejen) v naší církvi působily, protože mě hned prvním filmem svět HP přímo okouzlil! Začala jsem číst dostupné díly a posléze netrpělivě čekat na nové. A protože nevycházely tak rychle, jak bych si přála, četla jsem znova a znova díly už přečtené. Tehdy jsem nemohla tolik posoudit, jak formálně kvalitní je vyprávění J. K. Rowlingové, jak mythopoietické je její dílo, jak solidní je její vytvořený svět a jak imaginativně reprezentuje některé biblické a morální pravdy. Chápala jsem tehdy jen to, že jsou to příběhy krásné, kde je jasně oddělené zlo a dobro; kde dobro nakonec zvítězí.
Když děj své zkušenosti přetočím téměř o devatenáct let vpřed, dostaneme se do loňského jara, kdy jsem narazila na záznam jednoho z pořadů na křesťanském rádiu, kde se hovořilo o HP v silně negativních intencích. Ačkoli argumentace autorky nebyla silná, jejím závěrem bylo, že HP je jistě pro křesťany „lakmusovým papírkem“, který „prověřuje víru a čistotu Božího lidu“. Bezpochyby podobný postoj zaujímali či stále zaujímají mnozí křesťané a je třeba respektovat, pokud někdo nechce podobné příběhy mít doma, či jim vystavovat své děti. Zároveň je třeba říci, že i ona strana s vysoce citlivým svědomím by svůj nejlepší úsudek měla následovat s pokorou a zdržet se soudu nad těmi, kteří tak citlivým svědomím neoplývají.[1] V tomto článku bych tedy ráda shrnula několik výtek namířených proti příběhům Harry Pottera spolu s odpovídající argumentací.
Oslavují knihy HP okultismus?
První a zároveň asi nejzajímavější otázkou je, zda tyto knihy oslavují okultismus. Svět Harryho Pottera je světem plným kouzel stejně jako jiné fantasy příběhy. Setkáváme se s kouzly, které pomáhají věci spravovat, uklízet, ničit či obnovit, pomáhají přesouvat, přemisťovat, svázat i osvobodit. Je ale jasné, že kouzla v příbězích existují „jako přírodní věda a nemají žádné náboženské konotace“.[2] Kouzla a kletby jsou „mechanistickým přístupem k přírodě“, které fungují tak samozřejmě, jako když zmáčkneme vypínač a tím se zapne světlo. Jedná se tedy o „magii“, která se velmi liší od čarodějnictví a kouzelnictví, které odsuzuje Písmo (k tomu viz Exkurz: Čarodějnictví v Bibli). Stejně kouzla používá i například C. S. Lewis v Plavbě Jitřního poutníka, kde Lucinka předčítá zaklínadla z kouzelné knihy místního čaroděje (!). Letopisy Narnie i Pán prstenů jsou kouzly protkané a od HP se liší zejména v četnosti, nikoli v jakosti, kvalitě provedení. Zde je dobré si uvědomit, že Gandalf je čaroděj, a ZÁROVEŇ jednou z nejsilnějších christologických aluzí v Tolkienově příběhu.
Chce-li tedy někdo odsoudit HP, musí odsoudit i tyto evangelikálními křesťany zbožňované příběhy (a jejich autory). Rowlingová ve své přípravě nebyla o nic méně důkladná než Tolkien nebo Lewis a některé motivy, které užívá, mají kořeny v mýtech, legendách a zdrojích popisujících okultní praktiky.[3] Tyto ale nejsou v příbězích vyzdvihovány a protěžovány, jsou zkrátka imaginativně (a také neškodně) využity; Harry Potter není psaný jako novopohanský čaroděj, jedná se o fantasy fikci.[4]
Exkurz: Čarodějnictví v Bibli.
Bible jasně odsuzuje čarodějnictví v jeho surové podobě. Od Starého zákona (Ex 22,17) po konec Nového (Zj 21,8) nacházíme zmínky o tom, jaký je osud lidí praktikujících čarodějnictví. Bible varuje před vyhledáváním alternativních cest, jak si zajistit štěstí (Lv 20,6) či zjistit budoucnost (Dt 18,10) a striktně zakazuje zvrácené pohanské rituály zahrnující obětování dětí a (faktického, nejen duchovního) smilnění (2 Kr 17,17). Písmo varuje před manipulací s duchovními silami. Bůh Izraeli zakazuje se angažovat v praktikách, které přinesly odsouzení obyvatelům Kanaanu (Dt 18,10-11). Dále ale čteme, že Izraelci se k těmto praktikám obrátili (1 S 28,3; 1 Kr 23,24), což mělo za výsledek Boží soud ve formě babylónského zajetí.
V Novém zákoně je čarodějnictví zmíněno mezi skutky těla (Ga 5,20) a je spojeno s modlářstvím.[5] Kouzelník Šimon (Sk 8,9-24) je apoštolem Petrem napomenut a vyzván k pokání, kouzelník Elymas (Sk 13,8nn) je apoštolem Pavlem označen za „ďáblova syna, nepřítele Boží spravedlnosti“. Když se někteří v Efezu obrátili ke Kristu, „nemálo pak těch, kteří se zabývali magií, přinesli své knihy a přede všemi je spálili“ (Sk 19,19).
Zlo čarodějnictví spočívá „v závislosti na stvořeném a v neposlušnosti vůči Boží vůli.“[6] Jedná se vlastně o démonickou modloslužbu, když člověk vyhledává čaroděje raději než Boha. Pokud tak člověk činí, staví na místo Boha právě ony magické síly, které vyhledává (Iz 8,19). Autoritou, která za těmito silami v posledku stojí, je satan. Písmo varuje, že satan je „otcem lži“ a převléká se za „anděla světla“(J 8,44; 2 K 11,14), není tedy poctivým společníkem, ať se jedná o jakýkoli obchod nebo dohodu.
Může mi čtení HP uškodit?
Další otázkou, vyplývající z té první může být, zda je Harry Potter škodlivý pro čtenáře. Kořeny argumentu, že knihy HP jsou škodlivé, protože protěžují nebiblické chování a okultní praktiky, sahají k vydání prvního dílu Harry Pottera, který byl snad až příliš rychle odsouzen. Podle profesora Marka Wengera se tento argument drží i nadále, aniž by byl brán v potaz vývoj příběhu.
Zde je potřeba oddělit dvě věci: záměr autora a vnímání čtenáře. Ačkoli v postmoderním čtení záměr autora již ustupuje do pozadí, pro účely tohoto článku je důležitý. Velmi živě si vzpomínám na slova emeritního biskupa Rudolfa Bubika, který nás nabádal, abychom zkoumali člověka, který stojí za uměním, protože ten se bude nutně ve vlastním umění odrážet. Od té doby, co jsem to slyšela, se velmi snažím jeho slovy řídit. Pokud jde o záměr autorky, Rowlingová nikde neuvádí, že by chtěla skrze příběhy HP děti vtáhnout do praktikování čarodějnictví tak, jak ho známe (viz k tomu Exkurz: Čarodějnictví v Africe a Wicca) mimo svět fikce. Není ani prokazatelné, že by při svém psaní čarovala či provozovala jakoukoli magii. Co se jejího záměru týče, můžeme doložit, že jí šlo o poskytnutí určitého úniku ze světa dospělých.[7] Ačkoli i tento záměr charakterizován jako „únik od reality“ by mnohými mohl být odsuzován, jako základ je neškodný. Je pro nás důležité, že tento záměr známe, protože na trhu je mnoho, velmi mnoho knih, které se takovouto neškodností nevyznačují. Za pozornost stojí série Jeho temné esence od Philipa Pullmana, která je zamýšlená jako „přepsání a překonání křesťanského mýtu“, jako anti-Narnie. V případě zájmu, je můj článek na toto téma k nalezení pod tímto odkazem.
Vnímání a přijetí čtenáře je bezpochyby druhým faktorem, který je třeba zohlednit. V první řadě záleží na věku a mentální vyspělosti čtenáře. Pokud si rodiče nejsou jisti, že by jejich dítě bylo schopno zpracovat správným způsobem svět HP, mohou mu navrhnout, aby čtení série ještě o nějaký čas odložilo. Jsou texty – i biblické texty, které dětem zkrátka v určitém věku ještě nedoporučujeme. Ne proto, že by byly špatné, ale proto, že zkrátka některé obsahy vyžadují určitou míru osobní zralosti. Zde bych zdůraznila, že rolí rodičů v tomto procesu NENÍ dát dítěti knížku a nechat ho nějak to zpracovat, ale rozhodně JE rolí rodičů vytvářet prostor k dialogu s dítětem na různá témata, či dokonce přímo s dítětem knihu číst a případně obsah komentovat. To samozřejmě vyžaduje i kritické myšlení na straně rodiče. Doporučený minimální věk čtenáře knih HP je 9 let.
Exkurz: Čarodějnictví v Africe a Wicca
Ester J. Kibor sleduje současný vývoj čarodějnictví v Africe a samotné čarodějnictví definuje jako „víru, že duch člověka může být vyslán ven z těla, aby škodil jinému člověku na těle, v mysli nebo škodil jeho majetku … mohou tak škodit neviditelně nebo pomocí nižšího stvoření – zvířete či ptáka“.[8] Čarodějnice se organizují do cechů nebo operují samostatně. Čarodějnicemi jsou zpravidla ženy, kterým pomáhají „zlí duchové“. Čarovat může ten, kdo buď 1) zdědil čarodějnický talent po matce či otci, 2) sebral či spolkl čarovnou substanci, 3) koupil si čarodějnický um od staré čarodějky či 4) přímo kontaktoval démonické síly. [9]
Když se zaměříme na náboženství Wicca, ke kterému je série HP nejčastěji přirovnávána, je třeba nejprve říci, že se nejedná o satanistický kult. Jedná se o pluralistický systém bez centrální autority či knihy, ve kterém je prostor pro uctívání zvoleného božstva. Kdokoli může být Wicca, všechny cesty vedou k jednotě. Ačkoli jsou některá božstva preferovaná, ten, kdo praktikuje náboženství Wicca má plně kontrolu nad tím, koho nebo co bude uctívat a jakým způsobem bude své náboženství praktikovat. Jeden Wicca nesmí ublížit druhému – nicméně ublížení, provinění, či hřích Wicca nedefinuje. Toto náboženství je silně orientováno na přírodu, smysly, emoce. Skrze provádění rituálů dochází k magickému prožitku, ale také k rozvoji osobnosti, prožitku jednoty a tajemství života.[10]
Nevyzdvihuje HP nemorální jednání?
Především je třeba si uvědomit, že se jedná o příběh dospívajícího chlapce, který se ne vlastní vinou ocitl uprostřed ultimátního střetu dobra a zla. Stejně jako jiní dospívající chlapci ale Harry řeší vztahy s kamarády, první lásky, s kým půjde na ples, kdy dostane první polibek. Autorka pracuje se situacemi typickými pro dospívání, ukazuje Harryho jako člověka, kterým občas zmítá hněv, občas hormony a velkou část příběhu také žal a deprese. Rowlingová vyzdvihuje lásku, úctu a poslušnost („Je to profesor Snape, Harry.“), zodpovědnost, sebeovládání a věrnost jako stabilní hodnoty ve svém příběhu. Harry je vyobrazen velmi realisticky, bojuje se svou vlastní specifickou zátěží, kterou na něj uvalili jiní, ale i on sám. Proto jsou jeho myšlenky někdy velmi lidské, až zlé (když si v zlosti představuje, co by udělal Ronovi, Snapeovi nebo Brumbálovi), nakonec se ale setkává s důsledky svých rozhodnutí i rozhodnutí jiných, které vedou přinejmenším ke zraněním citů druhého, ale také k fyzickým zraněním či smrti. [11]
Je dobré si také povšimnout morálky heterosexuálních vztahů, které Rowlingová konzistentně vede k monogamnímu manželství. Dokonce i co se týče retrospektivně přiřčené charakteristice Brumbála jako homosexuála, se Rowlingová drží v intencích biblické etiky, když Brumbálův život ve svých příbězích líčí jako život abstinence, prostý jakékoli glorifikace či vyjádření homosexuality.[12]
Co je na HP dobrého?
Musím přiznat, že teprve až za pomoci různých článků a komentářů jsem byla schopná pojmenovat některé skvěle propracované motivy, které Rowlingová zahrnuje do svých příběhů, ačkoli na mě při čtení silně působily. Již jsem zmínila, jak mistrně pracuje Rowlingová s motivy dospívání a vztahů mezi dospívajícími, ať už jde o vztahy platonické či romantické, ať se jedná o nejbližší přátele, či rodinu, autorka je nesmírně konzistentní a přesná. Dalším motivem, který jsem objevila až později, je užití mozkomorů jako ztělesnění deprese. Rowlingová se svým trápením s depresí netají a ve třetím dílu série spolu s Harrym i zkoumá určité způsoby, jak tuto depresi (mozkomory) porazit. Teprve nedávno jsem narazila na celkem detailní rozbor, jak pracuje Rowlingová s fázemi žalu, které popisuje soudobá psychologie. Poté, co je Harry v pátém díle svědkem vraždy svého strýce Siriuse, prochází si fází zapírání, hněvu, smlouvání, deprese a přijetí.[13] Většinu fází prožívá mezi svými přáteli, takže čtenář může sledovat zlomeného člověka, který je přijímán a milován, ale přesto neví, jak si se ztrátou blízkého poradit. V Harry Potterovi je hodně skutečného.
Co se vnitřních motivů příběhu týče, klíčovým prvkem je sebeobětující láska Harryho matky, která umožnila, aby Harry zůstal naživu a byla důvodem Voldemortovy překvapující porážky. Podobně jako Bílá čarodějnice v Narnii nevěděla, že pokud zabije Nevinného, „sama smrt se zvrátí“, Voldemort nevěděl, že ani černá magie si nezadá s mocí sebeobětující lásky. Stejným způsobem Voldemort naráží i v posledním díle série, kdy se Harry vydává do jeho rukou, aby zachránil své přátele. Zlo a dobro jsou v příběhu Harry Pottera jasně oddělené (viz k tomu Exkurz: Zlo v knižní sérii příběhů Harryho Pottera) a zlo je v posledku radikálně poraženo. Rowlingová se vyjádřila, že dva biblické verše, které v knihách cituje (Mt 6,21; 1 K 15,26) svým způsobem shrnují celý Harryho příběh.[14]
Exkurz: Zlo v knižní sérii příběhů Harryho Pottera
Osobně za velmi fascinující téma považuji projevy zla v HP. Autorka pracuje s morálním zlem na několika rovinách současně a zároveň je zlo jasně odděleno od žádoucího chování či stavu. V první řadě je jakýmsi nejhrozivějším zlem černokněžník Voldemort, který má několik věrných následovníků. Tito jsou jasně označeni a jejich loajalita vůči Voldemortovi u některých přesahuje i do období po jeho první porážce. Ačkoli se v první polovině příběhu neprojevují veřejně, v každém z prvních čtyř dílů způsobí hlavním hrdinům potíže jeden z Voldemortových věrných smrtijedů (Quirrel, Malfoy, Pettigrew a Skrk).
Souběžně s tím je ale v mnoha chvílích Harrymu mnohem blíže zlo doma a ve školním prostředí. Jednání Dursleyových s Harrym se nedá označit jinak než jako zlé (ve smyslu sebestředného a silně patologického psychického zneužívání malého chlapce), Harry má nepřátele ale i mezi spolužáky (zejména Malfoye, ale v chvílích umenšené popularity i jiné) a profesory. Mezi profesory je dobré zmínit profesora Snapea, který svou šikanou Harrymu často znepříjemňuje život. Jeho jednání s Harrym neulehčuje ani zjištění v posledních knihách, že on sám byl obětí šikany (ze strany Harryho otce). Snapeova vlastní neschopnost vyrovnat se se svou minulostí způsobuje Harrymu i jeho spolužákům mnoho bolesti. Z profesorského sboru je pak důležité zmínit i profesorku a posléze ředitelku Umbridgeovou. Ačkoli tato zástupyně ministra s podivnou zálibou v mašlích nejprve působí jako bojovník za udržení formálních nařízení, čím více moci ve škole získává, tím zvráceněji se projevuje. Její disciplinární metody zahrnují kruté fyzické tresty, od studentů vyžaduje udavačství a ve škole vytváří atmosféru strachu a nedůvěry. Umbridgeová je svým způsobem horší než Voldemort. Ten totiž touží po moci a násilí a krutost jsou mu prostředkem k jejímu získání. Umbridgeové násilí a krutost dělají radost, ambice a moc jsou pro ni sekundární. Umbridgeová nikdy nebyla smrtijedem (ačkoli svůj původ podvodně odvozuje od Salazara Zmijozela, takže její hodnoty se s Voldemortovými překrývají, zejména pak v otázce čistoty krve kouzelníků), přesto je zlo, které umožňuje, činí nebo šíří, snad stejně devastující.
Motivy zla se dají sledovat i v jakési sociální nespravedlnosti v jednání s domácími skřítky, které si všimne zejména Hermiona a aktivně proti ní začne bojovat. Jakožto menší, slabší a omezenější kouzelné bytosti jsou skřítci zavázáni svým pánům po celý svůj život, aniž by získávali finanční či jinou odměnu. Současně jsou kouzelníci často ke skřítkům zbytečně krutí a neuznávají jim žádná práva.
Různé druhy zla následují nejpozději v závěru série jejich důsledky, přičemž Rowlingová zachovává soudružnost svého pohádkového světa. Konec Umbridgeové i Voldemorta je neslavný, Snapea je čtenáři nakonec líto. Dursleyovi nezažijí žádné zásadní důsledky svých činů, snad proto, že se jim dařilo vše velmi dobře skrývat. Snad proto, že i autorka ví, že někteří lidé jsou sami sobě trestem.
V neposlední řadě bych chtěla vyzdvihnout druhý díl celé série s jeho důrazem na rozeznání dobrého od zlého. V tomto díle je jasně řečeno, která strana je ta zlá, která operuje s černou magií.[15] Tatínek sourozenců Weasleyových (Harryho přátel) dokonce svou dceru na konci knihy plísní:
„Ginny!“ řekl pan Weasley celý zkoprnělý. „Copak jsem tě vůbec nic nenaučil? Co jsem ti vždycky říkal? Nikdy nevěř ničemu, co samo dokáže myslet, pokud nevidíš, kde to má mozek. Proč jsi ten deník neukázala mně nebo své matce? Tak podezřelou věc, která očividně byla plná černé magie!“ (HPTK, 329)
Pan Weasley tady pronáší pravdu, která je velmi blízká varování našeho emeritního biskupa. Jsem si jistá, že je nasnadě být neustále obezřetní a vždy si ověřovat, komu nebo čemu je loajální protistrana. Fakt, že čtenáře před černou magií varuje dětský příběh o dospívajícím kouzelníkovi je pro mě nicméně potvrzením, že se v této knize nemám čeho bát.
Závěr
Již jsem zmínila, že jako křesťané si vážíme literární tvorby C. S. Lewise a J. R. R. Tolkiena a máme pro to své důvody. Oba jsou čelními představiteli tzv. Imaginativní apologetiky – vyprávějí příběh, skrze který je připravena, obnovena a uschopněna imaginace čtenáře k přijetí evangelia. Skrze krásné příběhy připravují čtenáře na evangelium. Profesor Wenger se nezdráhá mezi práce těchto autorů zařadit i práci J. K. Rowlingové. Její nesmírný vypravěčský talent směřuje čtenáře ke Krásnému literárnímu zážitku a opět v něm probouzí pocit Touhy, který je člověku inherentní, Touhy po něčem – či Někom – přesažném. Profesor Hošek v tomto kontextu píše:
VŠECHNA krása má původ v Bohu, stejně jako VŠECHNA pravda a VŠECHNO dobro. Není žádné zlé dobro, lživá pravda a ošklivá krása, není žádná krása, jejíž původ by nebyl v Boží moudrosti a kráse. Satan může samozřejmě krásu zneužít, ale netvoří ji. Není to jeho krása. Satan není konkurenční stvořitel. Krása NUTNĚ odkazuje k nebi, vždycky, chtě nechtě, abych tak řekl. Je to nebeská kvalita, prozrazuje svůj původ. Tak, jako vědec VŽDYCKY objevuje Boží moudrost vtisknutou do řádu stvoření, ať chce nebo ne, ať o Bohu ví nebo ne.[16]
Role církve a role rodičů je v tuto chvíli něčím, nad čím bychom se měli zamyslet. V úvodu jsem naznačila, že považuji za důležité, aby rodiče se svými dětmi o knihách, které čtou, hovořili. Je důležité děti povzbuzovat v otázkách ohledně víry, Boha, křesťanství, protože žádnému rodiči ani žádné zdravé církvi se nepodaří děti udržet v křesťanské bublině navěky. Budeme-li vytvářet seznamy zakázaných knih, filmů a řečníků, prokážeme našim dětem medvědí službu. Žijeme v postmoderním světě, kde je naše víra konfrontována silnými výtkami a argumenty a proto je třeba být ve střehu a učit tomu i naše děti.
Ráda říkám, že bychom děti a dospívající měli učit dvojímu: duchovnímu rozeznání a kritickému myšlení. S kritickým myšlením jedu trochu na vlně doby, která sama vycítila, že v dnešní zahlcenosti informacemi je třeba je umět i třídit. S duchovním rozeznáním se vracíme k samým základům: Nebudeme-li znát Boží slovo, nebudeme-li chodit Duchem, nebudeme-li každý den bojovat o blízký vztah s Kristem, pak pro nás i duchovní rozeznání bude obtížné.
Na světě jsou knihy, časopisy, filmy a seriály, jejichž konzumace nám nepřinese žádný užitek. Některé z nich mohou být dokonce pro křesťana špatné a škodlivé. Je ovšem na osobní zodpovědnosti jednotlivce před Bohem, čím se rozhodne sytit a čím ne. Není obecnou zodpovědností ani úkolem odsuzovat ostatní křesťany pro jejich vkus a záliby – a už vůbec ne bez důkladného seznámení s tématem. To je lekce, kterou všichni (já na prvním místě!) musíme vzít za svou. Já se i na základě předložené argumentace domnívám, že čtení knižní série Harry Pottera může být nejen neškodné, ale i přínosné. Může vést k sebereflexi, osobnímu růstu, a při pozorném a pokorném čtení, i k lepšímu poznání Krista.
[1] WENGER, Mark. Hogwarts and Post-Modern Apologetics [online]. 2011, str. 2 [cit. 2021-02-03]. Dostupné z: https://www.academia.edu/5503799/Hogwarts_and_Post_Modern_Apologetics
[2] https://www.learnreligions.com/how-wiccan-is-harry-potter-2561839
[3] V tom se mimochodem neliší nejen od Tolkiena nebo Lewise, ale také jejich přítele z klubu Inklilngs, Charlese Williamse, jehož díla nemálo pracují s okultními motivy.
[4] Naopak analogii k Wicca vyvrací Rowlingová (v twitterové konverzaci z roku 2014) i stoupenci náboženství Wicca. Je možné najít podobnosti, stejně jako je v HP najde při pozorném čtení křesťan ke křesťanství. HP není psán jako křesťanská ani jako Wicca literatura. Rowlingová sama je praktikující protestantkou.
[5] KIBOR, Ester J. Witchcraft and Sorcery: A biblical Perspective. Africa Journal o[Evangelical Theology [online]. 2006, 25(2), 151-161 [cit. 2021-02-03]. Dostupné z: https://biblicalstudies.org.uk/pdf/ajet/25-2_151.pdf
[6] KIBOR, Ester J. Witchcraft and Sorcery: A biblical Perspective. Africa Journal o[Evangelical Theology [online], str. 157.
[7] YU-TZU HSIAO, Doris. The Interpretation of Harry Potter and the Philosopher’s Stone [online]. 2004 [cit. 2021-02-03]. Dostupné z: http://www.yorku.ca/mlc/4319/03-04/hsiao/hsiao3.html
[8] KIBOR, Ester J. Witchcraft and Sorcery: A biblical Perspective. Africa Journal o[Evangelical Theology [online], str. 152. „African concepts about witchcraft consist in the belief that the spirits of living human beings can be sent out of the body on errands of doing havoc to other persons in body, mind or estate … and that the spirits sent out of the human body in this way can act either invisibly or through a lower creature – an animal or a bird.“
[9] KIBOR, Ester J. Witchcraft and Sorcery: A biblical Perspective. Africa Journal o[Evangelical Theology [online], str. 152.
[10] MEDENWALDT, Lindsey. A Conversation with an Almost Witch: Amy Davidson Shares about Her Experiences with Wicca. In: MamaBear Apologetics [online]. 2020 [cit. 2021-02-03]. Dostupné z: https://mamabearapologetics.com/mba056-wicca-conversation-amy-davison/
[11] WENGER, Mark. Hogwarts and Post-Modern Apologetics, str. 2.
[12] Tamtéž.
[13] The Five Stages and Sirius: Coping with Loss. In: MuggleNet [online]. 2005 [cit. 2021-02-04]. Dostupné z: https://www.mugglenet.com/2005/05/the-five-stages-and-sirius-coping-with-loss/
[14] WENGER, Mark. Hogwarts and Post-Modern Apologetics, str. 3.
[15] V rámci HP světa to znamená kouzlení za účelem škodit, či získat něco na úkor jiných; lidé s inklinací k černé magii mají povětšinou i negativní vztah vůči mudlům (nekouzelníkům) a čarodějům s mudlovským, či smíšeným původem. Objevuje se zde tedy i myšlenka čisté kouzelnické rasy, která má nárok být nadřazená jiným a může vládnout světu. Rowlingová s touto myšlenkou zápolí nejen v sérii HP, ale také ve filmových příbězích série Fantastická zvířata a kde je najít.
[16] HOŠEK, Pavel. Duchovní svět a fantazie – otázka [elektronická pošta]. Message to: majny.cz@gmail.com. 27. května 2020 12:06 [cit. 2021-04-02]. Osobní komunikace.