Jeho temné esence

POZOR: Článek obsahuje rozuzlení zápletky knihy Jantarové kukátko, či některé klíčové události z knih Zlatý kompas a Jedinečný nůž. 

Mám ráda dobrý příběh. Z toho trochu vyplývá, že už trochu poznám příběh špatný a i když jsem většinou ta milosrdnější, co se charakterů týče, nemám ráda plytkost a nedotaženost. Ještě před několika týdny jsem dočetla Pána prstenů a ta celistvost hlavních postav mě prostě nepřestává oslovovat. Proto samozřejmě vše, co přichází potom podléhá srovnání. Jeho temné esence je ovšem také velmi dobrý příběh. Je to tvorba postavená na velmi podobných principech, se kterými pracovali Lewis i Tokien (o tom zase jindy); Philip Pullman se s touto trilogií důstojně řadí mezi právě tyto autory (ač by si to sám nepřál). Nedávno jsem na HBOGo viděla celou první sérii His Dark Materials, velmi hezky zpracovanou. No a vzhledem k tomu, že jsem také zhruba ve stejné době zjistila, že Pullman je zapřisáhlý Lewisův odpůrce, musela jsem si přečíst ten epický příběh ve kterém “je zabit Bůh”. Ale nebojte se, o zas tak velkou slávu se nejedná, takže než začnete pálit Pullmanovy knihy a znepřístupňovat dětem internet, jen aby se nedostaly k dílu tohoto člověka “ze satanovy družiny”, zde je můj pohled na celou záležitost.

Příběh – pár postřehů

První věc, která mě velmi silně bere za srdce, je neschopnost většiny dospělých ve vztahu k tomu, co se děje dětem. Pokud by byl příběh vyprávěn jen z pohledu Lyry, jedné z hlavních postav příběhu, asi by to bylo trochu odlehčením, protože děti spoustu drobností ze světa dospělých ještě nemohou chápat. Vyprávění se ale nese v popisném duchu a tím je to vlastně horší – dospělí zde opravdu jsou neschopní, prolhaní zrádci. Je jen hrstka postav, které Lyře pomohou a nutno poznamenat, že mnoho z nich ani nejsou lidé (mezi nimi medvěd Iorek a divoženka Serafina Pekkala)

Zrada, která má v příběhu silný motiv, přichází vždy náhle a ve chvíli, kdy to čtenář nečeká. Ať už to je zrada Coulterové, když zlatý opičák napadne Pantalaimona, zrada lorda Asriela, když  zavraždí Rogera, nebo zrada vypravěče, když příběh vede ke konci, který pro Lyru a Willa znamená mnoho bolesti. 

S nadějí autor šetří. Rozvíjí ji pomalu na pozadí Lyřina příběhu tak, že o tom Lyra sama většinou neví. Tak jí pomáhá Scorsby, Serafina nebo i Iorek. A když je téměř po všem a naděje v Lyře vzrůstá, je rychle uhašená novými pravidly, které vyústí v rozdělení Lyry a Willa. 

Celkově musím říct, že mi vyhovuje koncept různých světů, které se prolínají a dá se mezi nimi přecházet, i soubor mýtických postav, se kterými se v příběhu setkáváme. Bezelstný Will je mi přirozeně sympatičtější než prolhaná a dětinská Lyra. A přestože se v průběhu její postava vyvíjí, nemohu říct, že bych se s ní na poslední straně nerada loučila. Zodpovědnost, která je na děti vložena, se zdá až přehnaná, protože – a tady narážím asi na nejpodstatnější výtku vůči příběhu – je jim teprve 12. Nemám ráda, když se hlavní postavy v příbězích nechovají podle svého věku (a v tomto žánru je to dost častý jev). Vzhledem k tomu, že tyto děti jsou ve víru dění od první stránky a soustředí se na dílčí úkoly svého poslání, připadá mi taky křečovité z těchto rozptýlených a do této chvíle asexuálních postav dělat milence. Tak nějak mi to prostě nepřipadá důvěryhodné. Jakkoli láska ve 12ti letech může být intenzivní, při nedostatku zkušenosti a vyspělosti prostě nevěřím, že bude tak hluboká, jak ji autor popisuje. 

Provokace

Pullmanovou hlavní inspirací je Miltonův Ztracený ráj, který ho jako příběh velmi uchvátil. Sám napsal k jednomu z vydání Ztraceného ráje předmluvu a komentář. Jako hlavní postavu tohoto eposu vidí padlého anděla a ty, kteří se Bohu vzbouřili spolu s ním. V návaznosti na poslední verše Miltonovy básně tak pokračuje v příběhu, který má být vyprávěn, podle svého vlastního gusta. 

Nemysleme si ale, že je Pullman nějaký uctívač satana. Pro svou diplomovou práci studuju jeho dílo a musím říct, že pokud bychom mu měli dát nějakou nálepku, řekla bych, že je přinejlepším agnostikem, v některých životních obdobích nebo názorech i ateistou. Nejsem ale přesvědčená, že by myšlenkový svět Philipa Pullmana byl tak celistvý, aby se dal tímto způsobem jednoduše zařadit. 

Pullmanova trilogie se nese v duchu provokace. Fyzicky viditelnou duši lidí z Lyřina světa nazývá daemonem, což má vypůjčeno z řecké mytologie a pokud se nad tím křesťan hned v počátku neurazí kvůli konotacím, které toto slovo má v křesťanské teologii, musí uznat, že autor krásně pracuje se vztahem jednotlivců k vlastním duším (třeba v seriálu HDM je hezky vidět, jak Coulterová svého daemona odstrkuje, ignoruje, bije a nenechá ho mluvit). V Lyřině světě je církevní Magisterium jakousi vládnoucí mocí, přičemž Pullman zabíjí dvě mouchy (aka katolickou a protestantskou) jednou ranou, když historicky zasadí sídlo církve do Ženevy a jen tak mimochodem zmíní, že prvním papežem v Ženevě byl Kalvín. Ha ha. 

Jako správný mythopoeta zahrnuje spoustu povědomých příběhů, mezi jeho inspirací najdeme gnostické, biblické i moderní zdroje. Mě osobně velmi oslovil Willův zápas se šamanem, který jasně odráží biblický příběh o Jákobovi a jeho zápasu s Bohem, v němž si vysloužil jméno Izrael. Vzhledem k očekávání, které je ve čtenáři vybudováno, pokud jde o Willovo setkání s otcem, toto je jeho impozantní naplnění. A vím, že dál se budou názory jiných čtenářů lišit, ale mě vlastně imponuje i fakt, že byl jeho otec krátce potom zabit. Nikde v celé trilogii si čtenář neuvědomí tak silně, že jsou na to ty děti prostě samy. 

No, ale největší kontroverzí je samozřejmě závěrečná kniha Jantarové kukátko a s ní i její ateisticko-gnosticko-panteistický závěr. Pullman se totiž pokusil o něco, za co mu měl tleskat celý bezbožný svět: zabil Boha. 

Až na to, že nezabil.

Pullmanův bůh, v příběhu nazývaný Autorita, je první anděl, který se na počátku věků probral k vědomí. Na základě svého prvenství si přivlastnil moc – a autoritu – nad všemi světy. Není to pravý stvořitel, jen jeden z nejvyšších andělů. S časem Autorita stárne a jiný anděl využije jeho pokročilé senility a začne vládnout sám. Zrádce zradí zrádce, ale ten je nakonec také zrazen (Coulterovou a Asrielem). Zkrátka, to nebe je takový holubník. No a aby toho nebylo málo, Autorita spadne/je shozen z nebe na zem, kde ho najde Lyra s Willem. Protože jsou nad jeho ubohostí pohnutí soucitem, pomohou mu ke smrti, která mu přináší úlevu. 

Jako, všichni to chápeme. Pullman ve své shovívavosti boha nechává konečně zemřít, protože už ho – přece – nepotřebujeme. Nejen to, je mu ke smrti pomoženo novou Evou a novým Adamem. Vidíte tu paralelu? Jako Bůh přivedl na svět Adama a Evu, tak nová Eva a nový Adam pomáhají bohu ze světa. Uuuf.

Já to Pullmanovi přeju, k tomu cílil, toho chtěl dosáhnout a k tomu (trošku násilím) svůj příběh dovedl. Nicméně pokud chtěl zabít křesťanského Boha, měl si trochu pohlídat ty paralely a z nich hlavně dvě věci: jednak, že postava anděla, který si uzurpuje moc, je prostě mnohem bližší charakteristice satana. A jednak, že jedna z postav jeho románu vysloví myšlenku, že se vlastně neví, jestli nějaký Stvořitel je nebo není. Několika slovy tak Pullman posouvá své knihy z poliček ateistických novel do poličky s těmi agnostickými. 

Pálit, či nepálit? Toť otázka!

…ale ne zas tak složitá. Někteří z vás možná budou vědět, že poslední dobou hodně prožívám (a tedy o tom hodně mluvím :)) fakt, že se sem tam v církvi stále objevují tendence určitou literaturu zakazovat nebo přímo vyřazovat. Velmi často mě tak uslyšíte hájit sérii Harry Pottera nebo dramaticky říkat věci typu: Potřebujeme opravdu nějaký inkviziční seznam knih? A co je podmínkou pro to se na ten seznam dostat? Protože Pullman tyhle domnělé podmínky splnil všechny a přesto bych s hrdostí měla jeho knihy v knihovně. Ne abych hájila jeho myšlenky nebo jeho pohled na svět. Ale proto, abych ukázala, že kritické myšlení a duchovní rozeznání je důležitější, než domnělá svatost. Že kvalitní literatura sama o sobě ukazuje na dobro Stvořitele, ačkoli sama není apologetickým dílem. 

Při čtení Pullmanových knih moje myšlení nestagnovalo. Umožnil mi přemýšlet nad křesťanstvím, lidskou přirozeností či zvrácenými ideologiemi z jiné perspektivy. Přivedl mě do světa, který je okouzlující, ale zároveň má velmi zkreslený obraz o tom, jaký je Bůh, kterému věřím. Uvědomila jsem si, že to je svět (pohled), ve kterém žije mnoho lidí kolem mě. Už jen proto považuji místo Pullmanovi trilogie ve své knihovně za vyhrazené. 

K jádru křesťanství

Jelikož mi připadá nesmírně pokrytecké psát diplomku o Inklings a nebýt blízce seznámená s jejich prací, doháním teď co se dá. Mám na seznamu Barfieldovu The Silver Trumpet, pár detektivek a The Mind of the Maker od Sayersové. Znovu jsem si přečetla trilogii Pána prstenů, ale o tom recenzi psát nemůžu protože…pořád se ještě pořád vzpamatovávám ze scény, kdy Aragorn vzdává hold Frodovi a Samovi. Nějak zvláštně se mě to dotklo a když si na to vzpomenu, je mi do pláče. Vlastně mě překvapilo, kolikrát mě Pán prstenů rozplakal…zejména Frodův soucit se Smeagolem, Aragornova šlechetnost vůči Eowyn, Samovo vaření králíka na bylinkách…myslím, že jsem konečně dorostla do věku, kdy jsem tohle dílo pořádně docenila. 

Každopádně dnes chci psát o Lewisově sérii připravené původně pro rádiové vysílání v letech 1941-44, kterou pak upravil a vydal pod názvem Mere Christianity. Důvod, proč jsem tuto knihu dosud nečetla, byla má obava, že to snad bude moc složité, moc teologické, moc těžké čtení na letní dovolenou. Tentorát jsem se ale hecla a rozhodla se, že nepůjdu spát, dokud ji nedočtu. Hodně mi pomohla audio verze, kterou jsem mohla poslouchat i na dětském hřišti nebo při sklízení prádla, takže se mi podařilo celou knihu zdolat během jednoho dne (nepopírám, že je to fakt, který mě těší, už proto, že to nebyl den o menším náporu než jindy, ačkoli musím přiznat, že děti byly trochu samostatnější než obvykle).

Srozumitelnost je pro Lewise dost velké téma. V jeho eseji Christian Apologetics popisuje, že právě v apologetice je klíčové, aby si obě strany alespoň porozuměly, když už spolu nemohou souhlasit. Dodává tam také slovníček výrazů, které jsou v církvi a na kazatelnách běžné, ale v sekulárním prostředí jsou chápána buď úplně jinak nebo významu pozbývají. K jádru křesťanství je srozumitelná kniha. Není to čistokrevná apologetika na akademické úrovni, je to velmi přirozený popis věcí, které by měl každý o křesťanství vědět. Na Lewisovi absolutně obdivuju jeho pokoru a perspektivu – neháže do textu bezohledné a omezené komentáře, naopak i o věcech, se kterými sám nemá zkušenost, hovoří s úctou. 

Než uvedu několik pasáží, které mě zaujaly, musím říct, že právě díla jako je tohle mi připomínají, proč studuju teologii. Nikdy mě obzvlášť nebavilo zabývat se teoretickými konstrkuty, které mají pramalý důsledek v praxi. Co mě opravdu baví je “downsizing” teologie – umět vysvětlit, co Bible říká tak, aby tomu porozumělo dítě. Pak tolik, aby to povzbudilo víru teenagera. Pak tolik, aby to obohatilo víru dospělého. To je to, co chci dělat. 

Nejvíc se mi teď asi zalíbila kapitola o Křesťanském manželství, protože se připravuju na víkendovku s dorostem a chci s holkama mluvit o zamilovanosti. Žasnu, jak Lewis (tehdy ještě ne ženatý) tohle téma krásně zpracoval. Tady je vybraná citace: 

Přestat “být zamilovaný” ovšem neznamená přestat milovat. … Partneři se mohou vzájemně milovat dokonce i v těch chvílích, kdy se sobě navzájem nelíbí … Právě ti lidé, kteří se smíří se ztrátou prvotního nadšení a projevují střízlivý zájem, se zpravidla  setkají s něčím vzrušujícím v oblastech zcela odlišných. (k. Křesťanské manželství)

Tady je zase krásná ilustrace toho, jak Lewis opravdu nebyl učitelem, který by na své posluchače nakládal břemena, která by nebyli schopni unést. Naopak, problematiku odpuštění doporučuje ‘rozkouskovat’:

Podobně pokud se opravdu chceme naučit odpouštět, bude zřejmě lepší začít s něčím snadnějším, než je gestapo. Můžeme začít s manželem nebo s manželkou, … odpustit jim něco, co nám provedli minulý týden. (k. Odpuštění)

No a samozřejmě, jako učitelka náboženství a etiky a celoživotní studentka teologie si nemůžu odpustit žduchanec do žeber každého, kdo by snad o následujícím pochyboval: 

Jedním z důvodů, proč se člověk může stát křesťanem bez zvláštního vzdělání, je to, že křesťanství samo je vzděláním. Proto mohl nevzdělaný věřící John Bunyan napsat knihu, která oslovila celý svět. (kapitola Základní ctnosti)

Tvrdím tedy, že teologie je praktická – zvláště dnes. Dříve, kdy lidé bývali méně vzdělaní a kdy se méně diskutovalo, si člověk možná vystačil s několika jednoduchými myšlenkami o Bohu. Ale dnes je tomu jinak. Všichni lidé čtou a poslouchají, jak se o problémech diskutuje. Proto platí, že nebudete-li naslouchat teologii, budou vám scházet myšlenky o Bohu. Budete-li nějaké mít, budou chybné, zmatené a překonané. (k. Tvoření a plození)

Na závěr připojuji fotografii z kapitoly Čas – a co je za ním, coby C. S. Lewisův pozdrav do ztrápeného roku 2020. Byla to náhoda, že použil právě toto číslo, když mluvil o tom, jak Bůh ‚funguje‘ v čase? Třeba ne. 🙂

Why I Still Believe

Oddechové čtení, které se mi vetřelo do seznamu četby do školy, se nakonec ukázalo jako velmi užitečné. Mary Jo Sharp totiž není jen někdo, kdo se rozhodl skrze knihu Why I Still Believe sdílet svou hroznou zkušenost s baptistickou církví – je také apologetkou a v knize čtenáře provádí procesem argumentace, který ji vedl k tomu, aby v církvi navzdory utrženým zraněním zůstala. Hodně mi to připomínalo Not God’s Type, protože stejně jako Holly Ordway, Sharp sleduje linii argumentů pro Boží existenci, Ježíšovu smrt a vzkříšení a problém zla a hříchu ve světě. Je to apologetika, kterou musela vykonat, aby mohla zahodit své pochyby o křesťanství. 
Vtipné na tom je, že Sharp sice popisuje svou cestu od obrácení ke křesťanství, přes pochyby (vůči křesťanství i vůči ateismu) a návrat k plné důvěře Bohu, nicméně sama říká, že její hlavní problém nebyl ani tak věřit Bohu jako chápat křesťanství. Přiznává, že měla o církvi a lidech v ní představu, která se velmi lišila od skutečnosti. Popisuje několik situací, při kterých mi zůstává rozum stát a zároveň si dovedu velmi živě představit, že i v naší církvi by se něco takového klidně stát mohlo. Krásným příkladem budiž to, když Mary Jo přišla poprvé do církve, kde měla tu neděli říct svědectví o svém obrácení a domluvit se s pastorem, jak se zapojí do služby. Manželka místního pastora jí hned ve dveřích řekla, že se musí převléct, protože její šaty odhalují příliš. Mary Jo samozřejmě neměla do čeho a tak si byla po celou dobu nedělního shromáždění i při svém veřejném svědectví palčivě vědoma soudu kongregace nad volbou jejího oblečení. Někdy jsou zkrátka lidé s „dobrými úmysly“ nezastavitelní. 
Osobně mě ale nejvíce zaujala kapitola o kráse. Mary Jo zpracovává argumentaci dvou profesorů – Dr. Reynoldse a Dr. Tallona, kterým položila několik jednoduchých otázek ohledně role krásy v křesťanském životě. Stejně jako pravda a dobro, i krása má svůj původ v Bohu a na Boha ukazuje. Jako se nemůžeme vzdát Pravdy a Dobra (které se v církvi nerelativizují), tak se nemůžeme vzdát ani Krásy. Přesto je ale (zejména v evangelikálních církvích) problém krásy odsouván na okraj. Jak říká Steve Turner v Imagine ‚nebyli jsme si jisti Božím vkusem, tak jsme rozhodli, že je jistě puritánský‘ (parafrázováno).

Příběh Mary Jo Sharp je obdivuhodný právě v závěru, kdy si sama uvědomuje, že církevní společenství nikdy nedosáhne ideálního stavu. Vždy bude složeno jen z lidí, kteří budou dělat chyby. Mary Jo činí závěr, že křesťanství je natolik rozumnou cestou, že se od něj člověk nemůže nechat odradit křesťany, kteří mu dělají špatné jméno.

(Na Amazonu je teď pro Kindle za $ 4,39)

Dcerka: O poznání pravé cesty k spasení

Dostal se mi do ruky krásný kousek z pera Mistra Jana Husa, který mladým dívkám přibližuje cestu ke spasení. Pro její náboženský a etický náboj jsem ji samozřejmě nemohla jen tak přehlédnout, takže jsem ji během pár minut slupla jako malinu. 
Co mě zaujalo? Že na světě není NIC nového. My teď s dorostem procházíme témata z knihy Lži, kterým věří mladé ženy, takže mě překvapilo, že toto téma bylo zpracováno  už v 15. století. Mistr Jan Hus krátkou knížku pro dívky, která mluví o tom, jaké lži nám ďábel může podsouvat. Tady je shrnutí:

  1. Bůh člověka předurčil k zatracení, takže se to musí stát – k čemu tedy je hledat spasení? 
  2. Bůh se nemůže zříci své spravedlnosti a Boží spravedlnost chce, aby byl potrestán i ten nejmenší hřích – proto budeš zatracená!
  3. Říkáš, že činíš pokání, ale přitom to nemyslíš upřímně a tak ti to Bůh neodpustí.
  4. Užívej si života, jsi mladá, máš spoustu času na to litovat svých hříchů později. 
  5. Určitě budeš spasená, jenom si žij, jak chceš. 
  6. Jak to máš těžké, že musíš dodržovat všechna ta pravidla, která Bůh ustanovil!
Mistr Jan pak dává tři tipy, jak se takovým lžím ubránit:
  1. Člověk musí především znát sám sebe a svoje omezení (hříšnou přirozenost, která tíhne ke špatnému, ale také Boží milost, která ho od hříchu osvobozuje)
  2. Musí být proměňován vírou, nadějí a láskou, vybaven Písmem, kterým se může bránit ďáblu
  3. Pilně vykonávat službu Bohu – jednak skrze modlitbu a jednak skrze to, co je jeho úkolem…a taky nebýt v tom nikdy sám. Pokud mu ďábel některou ze lží podsouvá, měl by najít pomoc u přátel nebo vedoucích z církve.
Taky se mi líbilo, jak Jan Hus pracuje s pojetím duše jako Božího chrámu, kdy analogii vidí v tom, že duše je:
-místem modlitby
-obětuje se v ní vzácná oběť – mysl pokorná a duch zkroušený
-oltář, na němž se Kristus obětuje…ten oltář je živá víra a oheň, který nezhasíná, je láska k Bohu
-je v ní zapsána naše podobnost s Bohem
-Bůh v ní přebývá svou milostí a je v ní radši než ve všech chrámech, klášterech a kaplích
Na závěr citát, který mě velmi oslovil:

„…viz prospěch svůj v dobrém a raduj se; spatři nedostatek a pokoř se.“

(Vybrané citace byly jazykově upraveny, případně parafrázovány.)

Apologetics and the Christian Imagination

Holly Ordway si mě získala už autobiografií Not God’s Type, takže tahle se dostala automaticky na seznam. Holly je totiž hrozně zajímavá. Byla závodní šermířkou a uvěřila skrze několik rozhovorů a hodně přemýšlení. Pak hledala své místo v církvi a usadila se v katolické. Protože se pohybuje v kruzích křesťanských apologetů, nejvhodnějším místem je pro ni místo profesorky Anglického jazyka na Houston Baptist University. 

V několika prvních kapitolách hovoří o naší post-křesťanské době. Jak málokoho vlastně zajímá, co chceme říct. Jak slova přicházejí o jejich minulý význam a tedy apologeta, pokud chce s kýmkoli hovořit, musí se ujistit, že základní pojmy chápe druhá strana stejně (aby se jeden nebavil o voze a druhý o koze). Ordway cituje Barfielda: „Of all devices for dragooning the human spirit, the least clumsy is to procure its abortion in the womb of language,“ a hezky to ilustruje na pojmu manželství. Katolická církev manželství definuje jako svazek muže a ženy, který je uzavřen se svolením obou stran, je charakterizován věrností, nerozlučností a otevřeností k životu. Nicméně dnes se mimo církev definice manželství posouvá spíše k ‚společensky uznanému vztahu dvou lidí, který je založen na jejich emocionálním propojení‘. Pak se opravdu může zdát, že zastánci tradičního manželství neoprávněně upírají některým skupinám tento status a preferování heterosexuálního sňatku může opravdu vypadat jako předsudek. 
A ačkoli to zdaleka není všechno, co mě v téhle publikaci zaujalo, moje pozornost se samozřejmě nejvíc upínala k její představě o roli imaginace. Přestože největší část obsahu věnuje literatuře, líbí se mi, že imaginativní formy apologetiky vidí i v hudbě, umění, ba i architektuře! Její stručný rozbor architektonických prvků katedrál a imaginativních prvků katolické liturgie je opravdu osvěžující. Tento oddíl nakonec shrnuje slovy, které platí pro imaginativní apologetiku obecně:
The sceptic is enabled to take a step inside, literally or figuratively, and to be involved in some way with this beauty.It may well speak to the longings of his heart: saying ‚Look, here you will find what you seek.‘ Or it may unsettle him, provoke him to questioning and wondering.‘

Holly píše svižně a čtivě, plynule a srozumitelně. Pokud vím, v současnosti pracuje na knize, která propojuje imaginaci a katechismus. Snad nemusím ani psát, že se těším jak malá. 

Further Up & Further In: Understanding Narnia

Vytoužená kniha mi přiletěla do Kindlu jako dárek k narozeninám, takže jsem s ní oslavila úspěšný konec zkouškového období…asi tři překrásné dny, kdy jsem nemusela dělat nic do školy a jen tak si číst…ne, že by tohle nebylo do školy. 

Joseph Pearce mě zaujal už když jsem četla Sample knihy (a pak čekala úmorných několik měsíců, než někdo z mých příbuzných pochopí narážky a knihu mi koupí :D). Hned z kraje knihy mistrně ukazuje, jaký rozdíl je mezi tím, když je někdo dětinský (childish) a tím, když se někdo na svět dívá jako dítě (childlike). Je přesvědčen, že člověk by měl příběhy číst jako dospělý, který, pokud je opravdu upřímný, kritický a pokorný, nahlíží je jako dítě a tedy z nich tím víc může mít (naproti tomu pyšný a dětinský dospělý se připravuje o celistvost příběhu a tu jeho stránku, která se jej může dotýkat, může jej přetvářet). 
Pearce také asi zatím nejsrozumitelněji vysvětluje otázku alegorie v Letopisech. Jde k jádru významu slova (allos=jiný, agoria=mluvení)…tedy že původní význam slova alegorie označuje, že jedna věc hovoří o druhé: „Podobenství jsou alegorie v tom smyslu, že jsou jednou věcí (fiktivní příběh) a hovoří o jiné (morální poučení)“. Pearce rozlišuje jakousi hrubou alegorii (crude allegory – the sort of allegory that employs personified abstractions), která je tou alegorií, kterou Lewis popisuje v Alegorii lásky, kterou užívá v Poutníkově návratu a od které, stejně jako Tolkien, distancuje své nejpopulárnější dílo. A je pravda, že Letopisy nejsou alegorií v tomto smyslu; i když nám Aslan Krista připomíná, není personifikací jako postavy v Bunyanově Cestě poutníka. Tolkien sám snad toto měl toto rozlišení různých pojetí alegorie, když v předmluvě druhého vydání LOTR říká, že nesnáší alegorii, zatímco v soukromé korespondenci říká, že LOTR alegorií je. 
Pearce pak mistrně sleduje biblické, etické, apologetické a teologické motivy v jednotlivých knihách Letopisů, že pro někoho, kdo Letopisy miluje, je slast to číst. Všímá si různých aspektů, které dává do kontextu s Lewisovými názory a životními situacemi…prostě bomba. Oproti jiným knihám, které jsem tu v posledních měsících komentovala, je toto opravdu oddechovka – doporučuji jako balkónovou četbu na teplé jarní večery. 🙂

Owen Barfield On C. S. Lewis

Je velmi osvěžující přečíst si o Lewisovi pro změnu něco, co je psáno vlastně z první ruky. Barfield byl Lewisův dlouholetý přítel a po jeho smrti byl jedním z nejvyhledávanějších subjektů pro rozhovory, komentáře a přednášky o C. S. Lewisovi. Není překvapením, že jako jeden z nejbližších Lewisových přátel je Barfield také jeho velkým obdivovatelem a mírným kritikem. Owen Barfield jako vypravěč srší neuvěřitelnou slovní zásobou, takže i něco tak obyčejného jako přednáška o jeho dlouholetém příteli, pohlcuje čtenáře a přesouvá ho o desítky let nazpátek. Tam na něj čeká připravené místo u krbu, šálek čaje a dva gentlemani v zapáleném rozhovoru o poezii, literatuře, či filosofii. 
Autor v této sbírce rozhovorů a přednášek o C. S. Lewisovi čtenářům odhaluje, jak Lewise vnímal, popisuje jeho veselou povahu, smysl pro ironii a sveřepost v hledání pravdy. Na druhé straně se dozvídáme, že existovala i témata, o kterých Lewis nic nevěděl, vědět nechtěl, nebo o nich prostě nemluvil. Barfield čtenáře ujišťuje, že L. byl takový, jak k nám mluví ze svých knih, sám se ale několikrát vrací ke svému „dělení Lewise“ na dvě až tři různé osoby: Lewis literární kritik, autor fikce a křesťanský apologeta (toho pak dále dělí na bojovně logického (Lewis the Bonny Fighter) a imaginativně mírného (Lewis the Mythopoietic Author)). Podle Barfielda byl Lewisův vztah k imaginaci jednoduchý: miloval ji. A jako milovanou ženu její muž chrání, stejně tak Lewis chránil imaginaci před vším zlým. 
Barfield také čtenáře baví svým barvitým popisem Lewise, ať už se jednalo o jeho konverzační metody: 
„His simple but infallible modus operandi was to step quietly around the back of his reductionist opponent and trip him up from behind.“
Nebo Lewisovy legendární výroky: 
„…essential to a happy life is to receive almost no mail.“
Zaujala mě Barfieldova vzpomínka na Lewisovy učitelské začátky a zmínka o tom, že ani Lewis nebyl od začátku zběhlým řečníkem. Pracovat s hlasem, poznámkami a publikem se naučil během prvních let přednášení předmětu Úvod do studií Středověké a renesanční literatury.
Pro mě je toto přesně ten typ knihy, který bych ráda nosila s sebou a prosvětlovala jí zdlouhavé chvilky čekání u doktora, cesty autem nebo autobusem. Barfield je zábavný a chytrý, umí myšlenky barvitě formulovat. V určitých momentech rozhovorů mi ho bylo až líto, když se ho tazatel ptal na věci o Lewisovi, na které nebylo možno odpovědět jinak než spekulací. Barfield si ale vždy poradil, nemystifikuje, nemlží, jen vzpomíná. 

Not God’s Type

Tato kniha mi byla doporučena už před lety, ale dokud jsem nezačala s rozvíjením tématu a bibliografie své diplomové práce, neměla jsem dostatečnou motivaci ji přečíst. Ona totiž působí trošku hrozivě. Slibuje, že autorka popíše proces své konverze na základě rozumových argumentů. Něco takového je samozřejmě pro akademické prostředí velmi přínosné, nicméně je jasné, že to nebude oddechová četba. 
Holly popisuje svůj výchozí bod jako ortodoxní ateismus. Chápala sebe a společnost jako produkt čiré náhody, evoluce byla jejím odůvodněním vývoje jazyka i společenských potřeb člověka. Autorka hned v popisu svého stavu před obrácením odhaluje některé slabiny ateistického myšlenkového systému a svou vlastní neschopnost konzistentního životního stylu na tomto systému založeném, zejména z toho důvodu, že se v běžném denním životě řídila pravidly morálky, pro kterou ateismus nemá odůvodnění.
Její první významnější setkání s křesťanstvím se odehrálo na bázi teoretických debat s jejím trenérem šermířství a jeho manželkou. Tato dvojice, očividně velmi sběhlá v apologetických argumentech, Holly vybavila odpověďmi, které potřebovala. Potom se Holly rozhodla učinit experiment. 
Protože jí akademické prostředí nebylo cizí, rozhodla se přistoupit k situaci vědecky. Její premisa v zásadě zní takto: Pokud má První příčina* osobní zájem v lidech, je schopen jim to zjevit na osobní rovině. Pomocí rozhovorů s trenérem Joshem definuje předpoklady pro tento experiment. Úspěšný experiment jí měl přinést uvědomění si přítomnosti Toho Přesažného. Určitý ‚aha‘ moment, ve kterém Boží existence zapadne do celkového obrazu světa. Neúspěch experimentu by se vyznačoval pocity zmatení a pocitu neutěšenosti. Josh Holly varoval, že výsledky takového přístupu, byť je analytický, nebudou fyzické nebo měřitelné, ale spíše empirické, pocitové. 
Další otázky, které si Holly musela ještě před začátkem experimentu položit, se týkaly opravdovosti výsledku. Jak může vědět, že experiment nebude ovlivněn určitou subjektivní touhou po pozitivním výsledku? Jak může poznat, že křesťanství není jen efektivnější etický model? Josh odpověděl, že etický model, který je uspokojivější než cokoli byl člověk schopen vymyslet je sám o sobě důkazem toho, že pochází z vyšší reality. Ujistil Holly o tom, že takový experiment není podmíněn vírou, naopak, jeho výsledek má potenciál být v tomto případě méně ovlivněn. Na otázku, proč si myslí, že ani negativní výsledek by teorii nevyvrátil odpověděl jen: Není to ochočený lev. Holly narážku na Aslana rychle pochopila. Experiment proběhl a jak naznačuje i podtitul knihy, Holly složila své zbraně a uvěřila v Boha. 
Navzdory tomu, že jsem některé argumentace mezi Holly a Joshem musela číst několikrát, než jsem pochopila jádro věci, nebylo to těžké čtení. Holly píše svižně a svou cestu za pravdou prokládá záblesky z budoucnosti, ve kterých hovoří o událostech jejího křesťanského života. První tři čtvrtiny knihy jsou opravdu psané s důrazem na kvalitu argumentu, jsou zmiňovány osobnosti jako Lewis, Wright, Kreeft, kteří mají ke křesťanské apologetice co říci. Při své konverzi ke katolictví však na logické argumenty či přísnou hermeneutiku tolik nedala (sama to označuje spíše za věc poslušnosti, než intelektu) a proto je pro mě závěrečná část knihy mírným zklamáním. Přesto ale touto knihou autorka hezky poukázala na celistvost a propletenost imaginativních a intelektuálních podnětů v otázkách víry. 
*Tak jej Holly zprvu nazývá – zejména proto, že argument o První příčině byl jeden z rozhodujících argumentů, který ji přesvědčil o existenci transcendentní bytosti. Její označení se postupně proměňuje, nazývá ho Zákonodárcem, Hybatelem a nakonec Bohem.

J.R.R. Tolkien – A Biography

Nemohla jsem odolat a přikázala jsem si přečíst celý Tolkienův životopis z pera Humphrey Carpentera ještě předtím, než uvidím letošní film inspirovaný jeho životním příběhem. Píšu „inspirovaný“, protože…řekněme, že kdo si chce film Tolkien užít, nesmí vědět, jak to bylo doopravdy. 
Samozřejmě důvod, který mě hnal k četbě této knihy nebyl jen nový film, ale i můj zájem o C. S. Lewise a lidi, kteří jej a jeho tvorbu ovlivnili. A protože se zdá, že nelze mluvit o Lewisovi, aniž bychom vzpomněli na Tolkiena a naopak, ani tentokrát jsem nebyla zklamaná Carpenterovým líčením jejich přátelského vztahu. 
Zase o trochu více mi pomohla tato biografie pochopit Tolkienův a Lewisův přístup k alegorii. Tolkien konkrétně, jak se zdá, měl vztah k alegorii velmi vyhraněný („Alegorii nesnáším kdekoli ji vidím.“) hlavně proto, že mu v ní vadila dominantní role autora. „Preferuji historii, pravou nebo vymyšlenou, jejíž a p l i k o v a t e l n o s t na myšlenky a zkušenosti čtenáře je rozličná.“ Aplikovatelnost, narozdíl od alegorie, dává čtenáři svobodu; boj dobra a zla, jak to sám nerad nazýval, je podle Tolkiena jen součástí této historie.  Jakékoli snahy vyložit Pána prstenů jako předchozím článku.
alegorii, ať už křesťanskou nebo politickou, radikálně odmítal. Tolkien tvrdil, že pokud příběh lidem něco připomíná, je to ten pradávný mýtus, který si našel cestu i do jeho příběhů. O procesu Tolkienovy tvorby jsem trochu psala v
Na Tolkienovi mě pak zaujalo ještě několik věcí. Jednak, navzdory jeho nesmírnému talentu, i on se potýkal s tím, co bychom dnes nazvali prokrastinací, i on musel balancovat pracovní, rodinnou a tvůrčí stránku svého života a ne vždy se mu to dařilo. Připadá mi kouzelné, že jeho manželka zavedla, že když zazvoní na zvonek, Tolkien se musí zvednout od své práce a okamžitě přijít k jídlu. 
Další věc, která mě zaujala, byl počet míst na kterých bydlel. Snažila jsem se to spočítat; nemohu tvrdit, že se jedná o přesné číslo, ale myslím, že se Tolkien za svůj život stěhoval asi osmnáctkrát. A potom samozřejmě příhody o jeho bezkonkurenčním smyslu pro humor. Jednou se například převlékl za severského válečníka a naháněl po ulici souseda se sekerou v ruce. 😀

CARPENTER, Humphrey. J. R. R. Tolkien: A Biography [Kindle]. New York, NY: Houghton Mifflin Company, 2000 [cit. 2019-07-29]. ISBN 978-0618057023. Dostupné z: Amazon Kindle Store

Planet Narnia

Každý vědec nebo myslitel, který odhalí něco velkého, musí čelit smíšené reakci svého okolí: jedny naplní radost z nového objevu a vrhnou se sami do potvrzování nových zjištění. Jiní budou posuzovat nové informace velmi přísně a nakonec se jí pro její zdánlivou pošetilost vysmějí. Mezi těmito dvěma tábory jsem se pohybovala po celou dobu čtení Planet Narnia od Michaela Warda.* 

Dr. Michael Ward, oxfordský profesor a bývalý anglikánský kněz, který konvertoval ke katolictví, se Lewisem zabýval při svých doktorských studiích. Jeho výzkum k disertaci jej přivedl na stopu jistého vzorce v Letopisech Narnie, který propojuje všech sedm dílů: Lewis se řídil předkopreníkovskou astronomií. 
Model, ve kterém je země ve středu všeho dění a kolem ní obíhá sedm planet (Jupiter, Mars, Sol, Luna, Merkur, Venuše, Saturn), byl vyvrácen Mikulášem Koperníkem již v 16. století. Ptolemaiovská geocentrická soustava měla ale pro Lewise větší kouzlo a její propojení s mýtickými bohy živilo jeho představivost. Proto se Wardovi zdá, že každé knize ze série Letopisů Narnie propůjčil charakteristiky jedné z planet/jednoho z božstva. Díky tomu jsou Letopisy tak soudružné, čtivé, promyšlené a proto i populární, říká Ward. 
Ward sleduje podobnost mezi planetami a jednotlivými díly Letopisů následovně:

Lev, čarodějnice a skříň – Jupiter; motivy vládce, vysvoboditele, moci, která je nade všechny ostatní
Princ Kaspian – Mars; motivy války, rytířství, armády
Plavba Jitřního poutníka – Sol; motivy slunce, moudrosti, štědrosti, života
Stříbrná židle – Luna; motivy vody, stříbra, psychické nestability, mise
Kůň a jeho chlapec – Merkur; motivy dvojic, oddělení a shledání, rychlost, ticho, schopnost vyjadřovat se
Kouzelníkův synovec – Venuše; motiv lehkosti, humoru, krásy, zrození, tepla, sladkosti
Poslední bitva – Saturn; motivy smutku, smrti, dospělosti, stáří, přemýšlivosti

Dr. Michael Ward je učenec velmi sečtělý. Každá kapitola hlavní části jeho knihy zkoumá motivy planet nejen v Narnii, ale také v Lewisově poezii, v jeho myšlení a v některých pasážích Lewisovy Kosmické trilogie. Jeho výzkum je pečlivý a hluboký, jeho argumenty velmi přesvědčivé. V určitých ohledech opravdu odpovídá na otázky, které se jiní snažili zodpovědět tím, že Letopisy připodobnili k sedmi svátostem, sedmi smrtelným hříchům, či jiným křesťanským konceptům. Žádný, podle Warda, nesedí tak, jako připodobnění k sedmi planetám ptolemáiovské soustavy.

Navzdory své přirozené rezervovanosti vůči další teorii výkladu Letopisů, nemohu Wardovi upřít neuvěřitelnou pečlivost v kritice textů, ale i kontextu. V Lewisově a Tolkienově tvorbě se často mluví o nezáměrnosti jejich tvůrčího procesu. Tolkien především příběhy nevymýšlel, on je odkrýval. Pokud někdo jeho textům nerozumněl a zeptal se ho, co to znamená, Tolkien řekl “Nevím, pokusím se to zjistit.” Ne vymyslet. Zjistit.** Od Lewise slýcháme něco podobného. Ve své korespondenci zmiňuje, že obrazy inspirující k napsání Letopisů k němu přicházely postupně a on příběh psal za pomoci imaginativního odkrývání těchto pradávných mýtů. Přesto se Lewisovi vyčítá, že Narnii napsal horkou jehlou, příliš alegoricky a příliš povrchně. Pokud stojí vedle Tolkienova díla, může se tak zdát. Ward tento dlouholetý schod mezi dvěma autory srovnává tím, že nachází v Lewisově díle mnohem promyšlenější kostru. Říká, že Lewis pracoval nejen záměrně, ale i strategicky. Naznačuje, že to měl celé v plánu dlouho předtím, než začal Letopisy psát a systematicky se držel jednoho vzorce. Zda byl jeho tvůrčí proces zcela vědomý si Ward říci netroufá.

Z knihy Planet Narnia mám smíšené pocity. Na jednu stranu, Wardova argumentace je logická a v mnoha bodech sedí. Na stranu druhou, mezi své argumenty nemůže přidat Lewisovo osobní prohlášení, že s tímto záměrem Letopisy psal. 

*WARD, Michael. Planet Narnia: the seven heavens in the imagination of C.S. Lewis [Kindle e-kniha]. New York: Oxford University Press, 2008 [cit. 2019-07-15]. ISBN 978-019-5313-871. Dostupné z: Amazon Kindle Store

**Chapter VII: War. J. R. R. Tolkien: A Biography [Kindle]. New York, NY: Houghton Mifflin Company, 2000 [cit. 2019-07-15]. ISBN 978-0618057023. Dostupné z: Amazon Kindle Store