Dnešním kázáním uzavíráme sérii o DNA sboru. Hovořili jsme tento měsíc o tom, co dělá tento konkrétní sbor Apoštolské církve tím, čím je. 

Pokud jste neměli možnost jejich kázání slyšet, chci vás moc povzbudit, abyste si je pustili ze záznamu – na spotify nebo youtube, protože pokud si chcete udělat obrázek o tom, kam tento sbor směřuje, o co mu jde, v této sérii jsme se pokusili to pro vás shrnout. 

Jsme tedy ELEVATE, shromáždění, které se řadí pod státem rozpoznanou Apoštolskou církev a naším cílem je být církví, které budete rozumět. To neznamená, že od nás sem tam neuslyšíte nějakou tu křesťanskou hantýrku, jde nám spíš o to, abyste věděli, proč se scházíme, proč žijeme jak žijeme, proč děláme, co děláme a kam to celé směřuje. 

Říkáme si ELEVATE a to nejen proto, že je trendem pojmenovat sbor anglickým názvem (wink wink), ale hlavně proto, že chceme naplnit význam tohoto slova – když se podíváte na logo našeho sboru, vidíte siluetu budějckého náměstí a pod ní slovo ELEVATE. Toto logo obsahuje naši vizi – chceme vyvýšit Boží jméno v tomto městě. 

Toužíme a modlíme se, abychom jako církev v tomto městě mohli být nápomocní, aby naše dlaně byly otevřené směrem k potřebným a abychom vždy byli připraveni vydat svědectví o Božím království. 

A o tom budeme hovořit i dnes – měli  bychom se zaměřit na to, jaký úkol máme v kontextu společnosti, ve které žijeme. 

Co mám, to ti dám?

Název dnešního kázání nebyl úplně v mé moci, protože kážeme sérii, ale mnozí z vás možná už ví, že se jedná o slova apoštola Petra, když hovořil s ochrnutým člověkem. Ten člověk dlouho žebral u vchodu do židovského chrámu a i po apoštolu Petrovi chtěl peníze, když procházel kolem něj. Petr na toho člověka ale zareagoval velmi netradičně, řekl mu: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ (Sk 3,6) Ten nemocný člověk byl na místě uzdraven, vyskočil na nohy a chválil Boha. 

Než si vyprávění o této události společně přečteme, připomeňme si, že se jedná o období počátků církve, která byla definitivně ustanovena dnem letnic, o kterém si můžeme číst ve druhé kapitole – tuším, že jsem posledně kázala právě o tom. 

Petr a Jan jsou tedy v plné službě evangeliu, nasazeni jako apoštolové, kteří po celém Jeruzalémě šíří dobrou zprávu o Ježíšově vzkříšení. Víme, že po dni letnic se konkrétně na apoštolu Petrovi silně projevilo, že byl naplněný Duchem Božím a mluvil o Ježíši odvážně a směle k velkému davu (Sk 2,14 vv). Vyprávění o tom tedy v knize Skutků předchází tomu, co si teď společně přečteme. 

Celá pasáž Sk 3,1-12: 

• Petr a Jan šli o třetí hodině do chrámu k odpolední modlitbě.
• Právě tam přinášeli nějakého člověka, chromého od narození; každý den ho posadili u chrámové brány, které se říká Krásná, aby prosil o almužnu ty, kdo tam vcházeli.
• Když viděl přicházet do chrámu Petra a Jana, prosil také je o almužnu. 
• Petr spolu s Janem na něj upřeli zrak a řekli: „Pohleď na nás!“ 
• Obrátil se k nim a čekal, že od nich něco dostane. 
• Petr však řekl: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ 

• Vzal ho za pravou ruku a pomáhal mu vstát; a vtom se chromému zpevnily klouby, vyskočil na nohy, vzpřímil se a začal chodit. 
• Vešel s nimi do chrámu, chodil, skákal radostí a chválil Boha. 
• A všichni ho viděli, jak chodí a chválí Boha. 
• Když poznali, že je to ten, co sedal a žebral před chrámem u Krásné brány, žasli a byli u vytržení nad tím, co se stalo. 
• Protože se držel Petra a Jana, všichni se k nim v úžasu sběhli do sloupoví, kterému se říká Šalomounovo. 
• Když to Petr viděl, promluvil k lidu…

Pak následuje Petrova další, velmi mocná řeč, její přímý výsledek ale vyprávění ve Skutcích nepopisuje jako obrácení dalších davů k Ježíši, ale vlastně tam dochází k prvnímu oficiálnímu konfliktu mezi křesťanskou církví a židovským náboženstvím, protože Petr a Jan musí jít “na kobereček” před jeruzalémské představitele židů. 

Vraťme se ale k setkání s chromým člověkem. 

Jedná se o opravdu silnou událost z několika důvodů, které bych vám chtěla přiblížit, ale abych se k tomu dostala, chci následující část kázání rozdělit na poloviny. První se bude týkat recipienta toho zázraku, onoho ochrnutého, který byl uzdraven. Druhá se pak bude týkat toho, skrze kterého se celý zázrak stal, tedy apoštola Petra. 

Proto, pokud jste tu poprvé, nebo posloucháte toto kázání ze záznamu a nemáte zkušenost s církví, dobře nastražte uši u první části, protože se týká zejména vás. Ve druhé části zbystří zase ti, kteří už v církvi nějakou dobu žijí. Nebráním vám ovšem poslouchat celou dobu stejně pozorně 😀

Ochrnutý

O tom ochrnutém člověku máme z dané pasáže několik informací. 

• Jednak víme, že ho tam přinášeli každý den jeho známí, příbuzní nebo přátelé. (v. 2)
• Z následující kapitoly víme, že mu bylo už 40 let a byl chromý od narození (4,22).
• U Krásné brány v jeruzalémském Herodově chrámu sedával každý den a prosil o almužnu

Lidé v jeho situaci tehdy neměli sociální systém, který by se o ně staral, nemohli čeprat výhody nebo si chodit pro invalidní důchod. 

Mohli jen spoléhat na pomoc ostatních, zejména příbuzných, nebo těch, kteří jim hodili pár drobných. 

Tento muž tak prožil celý život a dost pravděpodobně sedával u brány i tehdy, kdy v Jeruzalémě působil Ježíš – nebyl ale mezi těmi, které Ježíš zázračně uzdravil svou mocí.

Není to zajímavé? Ježíš uzdravil možná stovky nemocných, ale notoricky známého chromého od Krásné brány, kterého pravděpodobně znalo celé město, toho neuzdravil. Jeho plán s ním byl jiný, než bychom čekali.  

Z uvedené pasáže také vidíme, že ten ochrnutý se zdá být smířený se svým osudem, když sedává u brány a prosí o peníze. 

Když se setkává s Petrem a Janem, střetávají se dva světy – svět člověka nemocného, který žije na okraji společnosti a dělá jedinou věc, kterou považuje za smysluplnou – získává peníze na obživu, aby si udržel určitou životní úroveň, byť v porovnání s jinými není nijak světová. 

Tento ochrnutý člověk nahlíží svůj problém z pragmatické stránky. 

Apoštol Petr, který ještě nedávno na věci nahlížel podobně – vzpomeňme si, že krátce po Ježíšově vzkříšení šel znovu lovit ryby a Ježíš mu musel připomenout jeho povolání – tak tento apoštol má po letnicích úplně proměněný pohled. Materiální a pragmatická stránka věci jej nemůže zajímat méně a konfrontuje ochrnutého člověka s přístupem duchovním. 

Ochrnutý člověk ale očividně tento duchovní přístup ke své situaci přijímá, protože když je uzdraven, je mu jasné, kdo za tím uzdravením stojí – něco takového se nemohlo stát jinak, než z moci Boží. A proto vesele poskakuje dokola a chválí Boha (v. 8).

Dokonce touto svou spontánní reakcí naplňuje proroctví proroka Izajáše, který o stovky let před touto událostí napsal: “Oči slepých tehdy prohlédnou, uši hluchých se otevřou,

chromý tehdy vyskočí jak laň, jazyk němého se rozjásá.” (Izajáš 35,5-6)

Toto zázračné uzdravení očividně ochrnutého člověka úplně vzalo vítr z plachet náboženským představitelům, kteří v následující kapitole otevřeně přiznávají, že takový zázrak musí být od Boha a nikdo to nemůže popřít. (Sk 4,16)

Co si tedy můžeme z příběhu ochrnutého muže vzít? 

Paralelu ochrnutého muže bych chtěla vztáhnout zejména k těm z vás, kteří nemáte zkušenost s křesťanskou církví, případně ani nejste věřící. Vypíchnu pro vás teď několik principů, které můžeme z tohoto příběhu převzít:

1. Je třeba čelit realitě: dřív nebo později si budete muset přiznat, že také trpíte určitým ochrnutím, ale jedná se o ochrnutí duchovní – či případně možná i morální. 

Nejedná se o nic neobvyklého, nebo nového, my, kteří jsme v církvi, s tímto uvědoměním žijeme každý den. 

Žijeme v hříšném světě a jako lidé, ačkoli jsme stvořeni k Božímu obrazu, přirozeně tíhneme k špatným věcem, rozhodnutím, myšlenkám, které jsou v Božích očích hříšné a často mají také v našich osobních životech nepěkné důsledky. 

Paralyzuje vás tato hříšná přirozenost, hříšná nátura našeho bytí – chcete-li. A protože vás paralyzuje, nemůžete se dostat tam, kam byste se dostat mohli. 

2. Je třeba uvědomit si, jaká máte očekávání: Ať už jste někdy v církvi byli, nebo ne, ať už to v plánu máte, nebo ne, pravděpodobně od ní něco čekáte. Možná hledáte pragmatické řešení, jako náš protagonista. Možná čekáte, že církev je místem, kde najdete kámoše, kde přijmete povzbuzení a celkově dobrý pocit na další týden. 

Stejně jako tomu ale bylo s ochrnutým člověkem v našem příběhu, i pro vás má Bůh mnohem víc. 

Je schopen vzít vaši duchovní a morální invaliditu, může vás vnitřně obnovit po vašich zraněních, může odstranit to, co vás drží zpátky. 

Vztah s Bohem, to je to, co církev nabízí a vždy nabízet bude. Někdy se s objeveným vztahem k Bohu pojí i fyzické uzdravení z nemocí, jindy nemoc pokračuje a Bůh se skrze ni přibližuje danému člověku. Ale vždycky půjde o vztah mezi Bohem a člověkem. 

Církev není zájmový kroužek nebo VIP klub, jde o společenství nedokonalých lidí, kteří následují dokonalého Krista. 

Církev nabízí doprovázení na cestě za Kristem. 

Ať už tedy od církve čekáte cokoli, pokud se rozhodnete k ní vztáhnout ruku, jako ochrnutý v dnešním vyprávění vztahval ruku k Petrovi, měli byste vědět, že se vám dostane něčeho, co jste nečekali, něčeho mnohem lepšího. 

Pokud se Bohu otevřete, můžete pak jako náš protagonista skákat radostí a chválit Boha. 

Otázka pro vás tedy zní: Jste na to připraveni? 

Nechám ve vás tuto otázku chvíli rezonovat a zaměříme se nyní na perspektivu apoštola Petra.

Apoštol Petr

Když se díváme na vyprávění o uzdravení ochrnutého, měli bychom si obzvláště všimnout role apoštola Petra, která je často redukovaná na tu jednu větu, kterou rádi citujeme nebo postujeme na instagram. 

Setkáváme se tu s Petrem po letnicích, který je jiný, než Petr, který těsně před ukřižováním zapřel Ježíše a chvíli po vzkříšení šel znovu lovit ryby, tedy vrátil se ke svému předchozímu zaměstnání, ze kterého ho Ježíš musel znovu povolat k tomu, aby vedl církev. I když snad Petr na chvíli zaváhal a nebyl si jist, jak se celá situace s Ježíšovou smrtí a vzkříšením má odrazit na jeho životě, po velmi intenzivním rozhovoru s Ježíšem (Jan 21,15-19) věděl, kým má být a kde je jeho místo – je apoštolem v Boží církvi.

Po letnicích je Petr také plný Božího Ducha, už se nestydí za to, že patří k následovníkům Ježíše a je přímo napumpovaný motivací k tomu, aby sdílel svou víru. 

No a v neposlední řadě tento Petr ví, co má dělat. Ježíš ještě před svým nanebevstoupením svým následovníkům řekl: “Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky…” (Mt 28,19)

Petr ví, že má dělat právě to a že jej v tom bude doprovázet Boží moc, jak se píše u Marka 16,17-19: “ Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky;  budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“

Když tedy Petr říká: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ nejen že se jedná o vyjádření jeho osobní víry, ale je taky  krásné vidět, jak spontánně svůj životní styl a poslání propojuje se situací ochrnutého. 

Nezaváhal, věděl, že jediné, co tomu člověku pomůže, je moc Boží. A tak podle toho jednal. 

Petrovo sebevědomí nám může být obrovským povzbuzením. Musíme si totiž jako křesťané neustále připomínat, že jsme správcové největšího pokladu, který tento svět kdy mohl mít na dosah. 

Máme tu milost, že jsme se mohli s Kristem setkat a učit se o něm. 

Máme tu milost, že jsme součástí Kristovy církve. 

Svět kolem nás a lidé v něm zoufale potřebují tuto milost. 

Ne vždy si to uvědomují, ale je to tak. 

Pokud se tedy chceme inspirovat Petrovým příkladem, musíme 

1. znát své místo – kdo jsme, v čem spočívají kořeny naší víry a kam nás Pán povolal

• musíme si uvědomovat milost, které se nám dostalo a musíme v ní růst
• musíme obnovovat svou mysl před Pánem a nechat jej budovat náš charakter

2. být zmocněni Duchem svatým

• musíme být v kontaktu se Zdrojem – Bohem, který nám může dát smělost, odvahu hovořit, ale také nám doslova pomoci s obsahem toho, co máme hovořit

3. vědět, co máme dělat, co po nás Bůh chce

• povolání Mt 28,19 se vztahuje i na nás, máme jít a získávat učedníky
• nechme se vést DS ke kolegům, nemocným, přátelům
• kdo z nich natahuje ruku jako ochrnutý žebrák? 

V neposlední řadě je třeba položit si otázku, jestli jsme schopni lidem dát, co máme. 

Jsme schopni formulovat, čemu věříme a proč? 

Jsme schopni svým životem ukazovat svému okolí, že křesťanství “funguje”?

Jsme schopni jako církev/sbor přijmout nové lidi a vytvořit pro ně místo? 

A v neposlední řadě: Jsme schopni věřit, že Bůh je mocný i dnes učinit takové mocné činy, jako uzdravení chromého?

Nechci vám teď navodit pocit viny, takový zázrak vyžaduje silnou víru. A věřím, že lidé kolem nás mnohdy trpí vnitřními, duševními zraněními, jejichž uzdravení také vyžaduje velký zázrak. 

Je ale dobré jednou za čas si tuto otázku položit…a může nám být povzbuzením, že ani Petr takovou víru vždy neměl a musel se naučit si ji udržet. 

Tyto otázky si ale musíme klást a musíme na ně nacházet uspokojivé odpovědi, protože jako sbor Elevate chceme stejně jako Petr lidem v našem okolí říkat ta krásná slova Sk 3,6: “Stříbro, ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám…”

Závěrem

Věřím, že ve vás přítomných či v posluchačích rezonuje intenzivní ANO. Ano, chceme lidem předávat, co máme. Pak tedy ale máme téma k modlitbě, protože jen s Boží pomocí a Boží mocí toho budeme schopni. 

Abych tedy uzavřela, my věřící se modleme za to, abychom 

• znali svoje místo
• byli zmocnění DS
• věděli, co máme dělat na každodenní bázi, ať už se jedná o svědectví vlastním životem, svědectví konkrétním slovem, nebo o modlitbu za uzdravení či problémy druhých

A pokud je někdo z našich posluchačů nevěřící a nemá s tím problém, může se spolu s námi modlit za to, aby si mohl plně uvědomit své duchovní ochrnutí a byl schopen vložit svou naději v Boha. Náš Bůh je osobní, milující a má moc vysvobodit nás z našich problémů. Nebojme se ho oslovit. 

Dnes je pro naši církev velký den, protože se hlásíme k letniční církvi a na dnešní neděli vychází svátek Letnic. Dnes tedy slavíme Letnice. Proč jsou ale letnice tak důležité? A co vlastně letnice znamenají? Na co bychom se při slavení tohoto svátku zaměřit? K čemu nás bible vede? Na tyto a další otázky si dnes společně, doufám, odpovíme. Úplně nejdříve si ale přečteme pasáž, která popisuje první letnice v historii církve: 

Sk 2,1-13

1  Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. 2  Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. 3  A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; 4  všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. 5  V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, 6  a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. 7  Byli ohromeni a divili se: „Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? 8  Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči: 9  Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, 10  Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, 11  židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!“ 12  Žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: „Co to má znamenat?“ 13  Ale jiní říkali s posměškem: „Jsou opilí!“

1. Letnice v širším kontextu

V textu, který jsme si přečetli, vidíme, že nastal den letnic, hémeran tés pentekostés, padesátý den a lidé ze všech koutů se sjeli do Jeruzaléma na oslavu tohoto dne. Pokud to ale pro nás jako církev byly první letnice, co se tam vlastně slavilo? 

Na padesátý den od Paschy Židům připadá Svátek týdnů nebo také Šavuot. Byl to svátek, který byl přesně sedm týdnů po prvním sederu Paschy a měl to být svátek, při kterém Židé vzdávali díky Bohu za úrodu. Podle biblických zmínek o tomto svátku to měl být svátek radosti (Dt 16,11  A budeš se radovat před Hospodinem, svým Bohem, na místě, které vyvolí Hospodin, tvůj Bůh, aby tam přebývalo jeho jméno, ty i tvůj syn a tvá dcera, tvůj otrok a tvá otrokyně, lévijec, který žije v tvých branách, i bezdomovec, sirotek a vdova, kteří jsou mezi vámi.), ale také pokorného připomínání toho, že Bůh vyvedl Izrael z Egypta (Dt 16,12 Budeš si připomínat, že jsi byl v Egyptě otrokem. Proto budeš bedlivě dodržovat tato nařízení.). 

Dokonce v Exodu čteme, že slavení těchto svátků vede k dobrým vztahům s Bohem, protože Bůh Izraelcům říká: “Budeš slavit slavnost týdnů, prvních snopků pšeničné žně, a slavnost sklizně na přelomu roku. 23  Třikrát v roce se každý z vás, kdo je mužského pohlaví, ukáže před Pánem Hospodinem, Bohem Izraele. 24  Vyženu před tebou pronárody a rozšířím tvé pomezí. Nikdo nebude žádostiv tvé země, když se půjdeš třikrát v roce ukázat před Hospodinem, svým Bohem.“ (Ex 34,22-24)

Později se podle židovské tradice svátek šavuot propojil i s oslavou přijetí Tóry (tedy Zákona) na Sínaji. Tradičně se tedy svátek v židovském prostředí slaví celonočním studiem Tóry v předvečer svátku letnic, aby se účastníci oslav připravili na “přijetí Tóry” následujícího dne.

2. Znaky prvních letnic

Když se tedy vrátíme ke 2. kapitole skutků, ocitáme se mezi učedníky ve chvíli, kdy se připravují na tento svátek – byli shromážděni na jednom místě – dost možná v samotném chrámu. Připomínají si důležitost zákona, který mají od Boha, připravují se na radostné oslavy a pokorné připomínání velkých věcí, které pro ně Bůh v minulosti udělal. 

A právě při jejich přípravě na svátek šavuot došlo k zvláštnímu úkazu, začal tam znít hukot a nad učedníky se ukázaly ohnivé jazyky. Nejen to, ale učedníci začali mluvit různými cizími jazyky, jak jim Duch svatý dával promlouvat. 

Tuto zvláštní situaci viděli a slyšeli lidé z Jeruzaléma, kteří sem přišli slavit svátek šavuot. Přišli opravdu ze všech koutů světa (blízkého východu), kde byli židé rozptýleni a přesto slyšeli mluvit Ježíšovy učedníky jazyky, kterými se mluvilo v oblastech, ze kterých přišli (MAPA). 

V těchto jazycích slyšeli učedníky vyprávět o velkých činech, které Bůh vykonal – nejednalo se o evangelizaci, učedníci jenom těmito novými jazyky oslavovali Boha. Teprve po této zkušenosti se slova ujme apoštol Petr a začíná mluvit ke shromážděnému davu – po jeho velkolepém kázání se pak obrací 3000 lidí k Ježíši Kristu a jsou pokřtěni. 

Co se tam tedy vlastně stalo? Jak mohli lidé z ničeho nic mluvit jazyky, které se nikdy neučili a neznali je? 

Pravdou je, že ve druhé kapitole skutků čteme popis opravdu zvláštní události. Ježíš učedníkům slíbil, že potom, co bude jeho úkol tady na zemi splněn, Bůh jim pošle Rádce, přímluvce a utěšitele, kterým bude Duch svatý. Dokonce Ježíš říká, že kdyby s učedníky zůstal, nemohl by tento Přímluvce, tj. Duch svatý přijít (J 16,7). Ježíš jeho roli popisuje jako roli toho, kdo světu ukáže, v čem je hřích, spravedlnost a soud a který církev uvede do veškeré pravdy – protože toho bylo hodně, co učedníkům Ježíš říct nemohl, protože na to ještě nebyli připravení. 

O letnicích byl tento přislíbený Duch svatý darován učedníkům, což se projevilo právě tím, že mluvili různými jazyky. Ačkoli se to jako zkušenost může zdát zvláštní, ve Skutcích na mnoha dalších místech čteme, že když byl někomu dalšímu dán Duch svatý, promluvil cizími jazyky nebo prorokoval. Dokonce do dnešního dne je možné právě tímto způsobem prožívat přijetí Ducha svatého – právě v naší letniční církvi se nezdráháme věřit, že tento dar se stále v církvi projevuje…mnozí z nás to už zažili, když byli naplněni Duchem a najednou se modlili v jiném jazyce. 

Mnozí vykladači této pasáže vidí paralelu mezi letnicemi v novém zákoně a příběhu o stavbě Babylonské věže ve starém zákoně. Babylonská věž začala lidskou pýchou a touhou pokořit Boha a skončila jako zmatek, který ústil v rozdělení, protože Bůh zmátl lidem jazyky, takže si navzájem nerozuměli a museli se rozdělit. Letnice naproti tomu začínají pokorou a touhou sloužit Bohu – učedníci měli od Ježíšova nanebevstoupení zaslíbení, že přijmou Ducha svatého a pečlivě se na to připravovali (Sk 1,8;14). Jazyky, kterými promluvili, získali pozornost mnoha lidí z různých národů a koutů světa. Nejenom, že jim ti lidé rozuměli, ale byli sjednoceni k tomu, aby mohli slyšet evangelium, které jim předal Petr. Pokud tedy Babylón znamenal zmatek a rozdělení, Letnice znamenají srozumitelnost a sjednocení. 

Líbí se mi ještě jiná paralela. Jak jsme si řekli, svátek šavuot/letnic je svátkem zákona a svátkem sklizně. Dar Ducha svatého o letnicích tedy znamená nový zákon a novou sklizeň. Nový zákon je zákon napsaný ne na kamenných deskách – jako když je Mojžíš nesl ze Sínaje, ale v srdci (Jr 31,33 Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.). A nová sklizeň znamená ne úrodu obilí, ale sklizeň lidí – Ježíš sám o lidech připravených přijmout jej jako Spasitele mluví jako o obilí, které je připraveno ke žni (Mt 9,37). Tomuto pohledu i nahrává fakt zmíněný ve Skutcích o pár řádek níže – že se o letnicích obrátilo na 3000 lidí. 

Ačkoli mohou tyto přirovnání být nápomocné, jak můžeme tuto zvláštní letniční zkušenost vnímat? Věřím, že je těch úhlů, ze kterých se na ně můžeme dívat, několik. 

Jednak jsou letnice vyvrcholením děje. Musíme si uvědomit, že učedníci krátce předtím byli svědky Ježíšova nanebevstoupení a jeho výzvy, aby čekali na dar Ducha svatého (Sk 1,8 dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země). Byli nabití očekáváním, protože věděli jaký bude jejich úkol – jít do celého světa a kázat evangelium. Seslání Ducha svatého pro ně tedy bylo vyvrcholením tohoto očekávání, proměňující zkušeností, která je povzbudila k dalším krokům ve službě Bohu. 

Letnice byly tedy pro učedníky také dobrým začátkem. Možná to znáte, že když máte začít dělat něco nového a je to velké, potřebujete dobrý začátek – aspoň my si to doma tak vždycky říkáme. Pokud začátek není dobrý, často od té činnosti odcházíme, protože nemáme motivaci pokračovat dál. Učedníkům -a nám všem, kteří jdeme v jejich stopách- byl o letnicích dán dobrý začátek, na který mohli navázat a mohli z něj přijmout silnou motivaci. 

První letnice byly také srozumitelnou zkušeností. Přestože je to zkušenost neobvyklá, můžeme být zmateni tím, proč nad učedníky spočinuly ohnivé jazyky, či proč se seslání Ducha svatého muselo projevit právě mluvením v různých jazycích. Přesto to byla zkušenost, která byla srozumitelná – jazykům přihlížející rozuměli, obsah sdělení byl jasný: oslavovali Boha. A v neposlední řadě celou zkušenost apoštol Petr vysvětlil. Přihlížející lidé tak mohli velice dobře rozumět, co se stalo. Je důležité, abychom letnice jako srozumitelné chápali, protože někdy si lidé myslí, že když Duch svatý jedná, ostatní to prostě musí “zkousnout” a sledovat různé vyhrocené projevy. Později ale uvidíme, že takový záměr Duch svatý nemá.

V neposlední řadě, letniční zkušenost je zkušenost zmocňující. Duch svatý dává učedníkům moc, aby vyšli do celého světa, kázali evangelium všemu stvoření (Mk 16,15) a byli svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země. (Sk 1,8)

3. Letnice v současnosti

Co si ale vzít z této letniční zkušenosti dnes? Můžeme i my dnes přijmout Ducha svatého tak, jako učedníci o prvních letnicích? 

Věříme, že ano. Hlubší studium knihy Skutků nám ukazuje, že to nebyla ojedinělá zkušenost – mnozí další přijali křest Ducha svatého, který doprovázelo buď mluvení v jiných jazycích nebo prorokování či jiné duchovní dary. Tento dar Ducha svatého byl chápán jako zmocnění ke službě, naplnění Ježíšovy výzvy ze Sk 1,7. Učedníci, kteří přijali DS byli Božím nástrojem, uzdravovali a činili mocné činy, v Boží autoritě vyháněli démony a měnili duchovní atmosféru celých měst, ve kterých působili (Sk 16,17-18). Někteří dokonce zažívali zvláštní jednání Ducha svatého, který jim odhaloval svůj plán a uváděl je hlouběji a hlouběji do pravdy, jak jim o Duchu svatém slíbil Ježíš (Sk 10,13). Duch svatý učedníkům také dával moudrost k tomu, co mají říct (Sk 4,8). 

Je ale také pravda, že když člověk čte Skutky, může mít pocit, že je to celé dost divoké. Možná to není vaše představa o tom, jak byste si přáli, jak s vámi má Duch svatý jednat. Možná bychom si někdy přáli, aby to celé jednání Ducha bylo důstojnou záležitostí. Mnohé církve si to tak přály a tak si vlastně Ducha svatého integrovaly do svých rituálů a tím si odškrtly potřebnou kolonku. Já je nechci nijak shazovat, věřím, že i s nimi Duch svatý může jednat. A taky neříkám, že jednání Ducha svatého musí vždycky působit různé nepředvídatelné divoké projevy. Jen chci říct, že Duch svatý má svoji vůli a jako lidé jsme často postaveni před rozhodnutí, jestli dáme jeho vůli prostor, nebo nikoli. 

Apoštol Pavel byl velikým obhájcem působení Ducha svatého. Ve svých listech často píše o projevech Ducha svatého v církvi – a jeho přístup je velmi rozumný. V jednom z prvních křesťanských sborů, které byly založeny, v Korintu, křesťané zažívali výjimečnou hojnost darů Ducha svatého, nebyli ale sami schopni dodržet přitom řád. Pavel se ohradil proti nekontrolovaným charismatických projevům a vysvětluje křesťanům, k čemu dar jazyků je – je k budování osobního křesťanského života. Na bohoslužbě má místo jen v omezené míře a jen za určitých podmínek – zejména pokud je dostupný i výklad těchto jazyků. Letniční zkušenost, kdy jenotlivým jazykům ostatní rozuměli, se ve sborech tolik neopakovala a tak bylo třeba, aby si lidé uvědomili, že není k ničemu být pro ostatní nesrozumitelní. 

Na druhou stranu Pavel vyzdvihuje dar proroctví, který je podle něj pro společenství církve velmi klíčový. Všimněte si, jak lidé kolem vás mají rádi různé predikce, odhady, jak to bude v budoucnu. Ti racionálnější jsou teď se zhoršující se hospodářskou situací zaboření do odhadů zvyšování úroků a zdražování a srovnávají současnou krizi s krizemi z minulosti. Ti intuitivnější zase jdou za kartářkou či někým, kdo jim řekne, co s nimi bude. Je pro nás jako lidi přirozené hledět do budoucnosti, starat se o to, co bude. 

Jako křesťané ale víme, že budoucnost je v Božích rukách a Bůh z ní odhalí jen to, co sám chce. A on nám chce odhalovat věci – chce nám zjevovat svou vůli a chce nás vést na naší cestě. Proto apoštol Pavel intenzivně povzbuzuje, abychom usilovali o Duchovní dary a nejvíce o dar proroctví, protože ten, pokud je správně předaný, může budovat církev.

Závěr

Chci vás tedy dnes povzbudit k tomu, abychom využili tento výjimečný svátek. Dnes slavíme událost, která je pro křesťanskou církev klíčová, protože se stala v samém začátku šíření křesťanství. Díky letnicím tu dnes můžeme být. 

Práce ducha svatého ale není jen o velkých činech, uzdravování a darech. Větší část jeho práce se odehrává v nitru člověka, kde Duch svatý také uvádí do veškeré pravdy – do pravdy o nás samých. A to často není moc hezká pravda. Často nás Duch svatý vede k tomu, abychom si uvědomili, co děláme špatně. Ukazuje nám ty nejskrytější kouty našeho srdce, kde si schováváme všechny ty ošklivé myšlenky a činy a doufáme, že na ně nikdo nepřijde. To ale Duch svatý nestrpí – jeho rolí je vést nás k tomu, abychom svá srdce vymetali, čistili a obnovovali – průběžně – aby v nich on mohl přebývat a aby skrze nás mohl jednat. 

Využijme tedy tento výjimečný svátek k tomu, abychom naslouchali Duchu svatému. Abychom si podobně jako Židé o svátku šavuot připomínali, z čeho jsme vzešli a abychom obrátili pozornost k zákonu v našich srdcích a zamysleli se nad tím, jestli nás z něčeho neusvědčuje

Jako obvykle předtím, než mám kázat, se i toto kázání dlouho rodilo v mé hlavě. Existují skutečnosti kolem nás, které ovlivňují témata, o kterých je třeba kázat. Dění v Evropě a válka na Ukrajině vyžaduje naši štědrost v modlitbách i finančních či materiálních darech. Je to mimořádná událost, kterou není lehké unést po našem dvouletém zápasu s covidem  a vším, co se s ním pojilo. Je naší povinností přemýšlet, jakou pomoc můžeme nabídnout a jak můžeme pomoci lidem, které tato válka přímo zasáhla.

Mé dnešní kázání ale nese název VÁLKY kolem nás. Přestože jsou naše srdce zlomená pro ukrajinskou církev a každého uprchlíka, který přišel o domov, v posledních několika týdnech Pán Bůh moji a Otovu pozornost směřuje k několika válečným polím, na kterých se ocitli naši přátelé. Modlitebně doprovázíme maminku, která prošla rozvodem, její bývalý manžel ale neuvěřitelným způsobem manipuluje s jejími dětmi a lidmi v církvi. V našich modlitbách je i spřátelený pár, který zažívá těžké chvíle ve svém manželství. Jako sbor můžeme vidět válečné pole, které se pro nás otevírá ve věci působení sekty Sinčchondži či ve věci Elišky P.

Chci tedy dnes hovořit o válkách, které jsou všude kolem nás – nejen na Ukrajině. Vždy tu nějaké byly, některé se objevily teprve nedávno a jiné nás ještě čekají. Tyto osobní války vyžadují naši pozornost, naši štědrost i naši připravenost pomoci, stejně (a v některých případech možná více) jako probíhající vojenské konflikty.

Proti komu válčíme? Poznej svého soupeře.

Podívejme se společně do dopisu Efezským, který najdeme v NZ. Setkáme se v něm s pasáží, která se věnuje problematice bojů v našich životech a krásným, obrazně poetickým způsobem nám radí, jak se k takovým situacím stavět.

EFEZSKÝM 6,10-17

10 A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. 11 Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. 12 Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. 13 Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. 14 Stůjte tedy ‚opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, 15 obuti k pohotové službě evangeliu pokoje‘ 16 a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. 17 Přijměte také ‚přilbu spasení‘ a ‚meč Ducha, jímž je slovo Boží‘.

Možná, že mnozí z vás tuto pasáž znají zpaměti, možná si ji sami připomínáte, když je třeba. A přesně proto byla napsána! List Efezským je vlastně textem, který byl psaný s tím, že se bude opakovaně předčítat při bohoslužbách – byl napsán hodně univerzálně, ne pro jeden konkrétní sbor se specifickými potřebami. Obsah Efezským je proto zamýšlený k opakování, k rozjímání nad různými rozměry víry, která se má pod vedením Ducha svatého rozvíjet a růst. Obsahuje několik velmi složitých pasáží, ale právě tato, kterou jsme si teď přečetli, nás svou poetičností může zasáhnout tím účiněji.

Pro nás je teď důležité uvědomit si, proti komu jsou tyto války kolem nás vedeny. Kdo je tím nepřítelem? Je vůbec možné jej identifikovat nebo poznat?

Ve verších 11 a 12 čteme:

11 Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům.

12 Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.

Tuto pasáž jsem se učila zpaměti už jako malá holka, kdysi, na dorostu. Co jsem ale dlouho nechápala, byl 12. verš. Jakto, že nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům? Vždyť kolikrát dovedeme za daným problémem vidět konkrétního člověka: Putina, exmanžela, šikanující spolužačku. Tak jakto, že nevedeme boj proti těmto konkrétním lidem?

Autor dopisu Efezským nám ukazuje, že v naše těžkosti mají ještě jinou úroveň, jakousi dimenzi, která sahá za daného člověka, který nám ubližuje.

Jednak je tu hřích, se kterým musí bojovat každý z nás. Všichni ale máme hříšnou přirozenost, kvůli které jako lidé tíhneme k věcem, které druhým ubližují. Jako Kristovi následovníci víme, že pokud hříchu podlehneme, musíme činit pokání, musíme prosit Boha o odpuštění a od daného hříchu se vzdalovat co nejdál. Jsou ale lidé, kteří s Bohem nežijí, hříchů nelitují a místo aby se od nich vzdalovali, propadají jím stále víc a o to víc i ubližují svému okolí. Jedním z našich nepřátel je tedy hříšná přirozenost.

Autor tohoto dopisu nás ale vede dál: Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.

Co všechno patří k těmto silám a mocnostem? Zní to trochu fantasticky. Ve skutečnosti se sem vejde opravdu mnoho. Žijeme v komplexním světě, který má nějaké společenské struktury, které nejsou vždycky ideální. Jsou tu různé ideologie, myšlenkové proudy a tradice. Všechny tyto skutečnosti jsou “mocnostmi”, které mají vliv na náš život a které na nás větší či menší měrou tlačí, abychom se jim přizpůsobili. Kolikrát se jedná o spolupráci lidské hříšné přirozenosti s myšlenkou, která se původně zdá dobrá, ale pod vlivem lidských hříšných tendencí je znetvořena v totalitu či jiné tragédie.

Mezi takové “mocnosti” ale patří i různé liberalizující křesťanské proudy (progressive christianity, new christianity, new age), které se odklání od křesťanských důrazů na čistotu, svatost a pokání. Patří mezi ně sekty, které odvádí pozornost věřících od jádra evangelia. Patří sem i ideologie (např. LGBT+, CSJ), které tlačí proti křesťanské morálce, pohrdají jí a snaží se nám vnutit jejich jazyk a jejich hodnoty, dokonce i jejich chápání biologické stavby člověka. Patří sem i kulty a čarodějnické skupiny (wicca, krystaly), které si přivlastňují Boží stvoření, tvrdí, že Jeho moc spočívá ve stvoření a že ji mohou využívat k vlastním zájmům. Patří sem všechny myšlenkové směry, které nějakým způsobem tlačí proti křesťanství a křesťanům a uzurpují si nárok na pravdu.

V neposlední řadě sem patří konkrétní práce duchovní sféry, která je oddělená od Boha. Bible nám hovoří o činnosti Satana, který není všemocný, ani všudypřítomný, jeho otevřené nepřátelství vůči církvi je nám ale v Bibli jasně oznámeno.

Proti takovým nepřátelům tedy stojíme. Nejsou to ti jednotlivci, kteří stojí před námi a ubližují nám, ačkoli je někdy velmi těžké jedno od druhého oddělit. Jedná se o naši hříšnou přirozenost a také společenské struktury, ideologie a myšlenokvé proudy, které mohou být prostředkem Satanovy agendy.

V souvislosti s tímto představením našich nepřátel je ale třeba si všimnout, že autor dopisu Efezským s pojmem mocností a sil pracuje už v první kapitole, kde se ovšem jedná o výskyt v mnohem pozitivnějším kontextu:

20 Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, 21 vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím. 22 ‚Všechno podrobil pod jeho nohy‘ a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, 23 která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.

Tady zřetelně vidíme, jak si tyto mocnosti a síly před Bohem stojí. Možná si je ďábel zneužívá proti lidem, ale nejsou to síly nebeské, které by dosahovaly tam, kde se rozhoduje o lidské naději. Ježíš má poslední slovo a má moc jim “zakroutit krkem”. To je pro nás zásadní právě v kontextu duchovního boje, jak uvidíme v následující části.

Jakou máme výstroj? Kde ji vezmeme?

Seznámili jsme se tedy se svým nepřítelem, s těmi mocnostmi, proti kterým stojíme. Stejně jako ve správné bondovce ale teď, po uvedení padoucha, přichází moment, kdy se podíváme na to, jakou máme proti němu výstroj. Stojí za povšimnutí, že jenom v této kraťoučké pasáži nás autor hned dvakrát vyzývá k tomu, abychom si na sebe brali “plnou Boží zbroj”. Ne jen její část. Plnou, celou. Komplet. Protože jako Boží vojáci jsme jen tak dobří, jako naše výstroj.

13 Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. 14 Stůjte tedy ‚opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, 15 obuti k pohotové službě evangeliu pokoje‘ 16 a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. 17 Přijměte také ‚přilbu spasení‘ a ‚meč Ducha, jímž je slovo Boží‘.

Obranné

Opasek pravdy – opásání kolem beder pravdou, je znakem připravenosti a určitého celkového charakterového zpevnění skrze pravdu. Možná si někteří z vás vzpomenou, že mé úplně první kázání bylo o pravdě, protože co je svět světem, vždycky se někdo stavil proti pravdě Boží. Už v Edenu had Evu ponoukal, aby nevěřila tomu, co říká Bůh. Je pro nás naprosto zásadní znát pravdu a držet si ji blízko těla, opásat se jí.

Pancíř (brnění) spravedlnosti – i o spravedlnosti jsem už několikrát hovořila, dnes ale připomenu, že spravedlnost Boží spočívá v jeho podstatě – on je svatý a spravedlivý. My této spravedlnosti sloužíme skrze víru a lásku jeden k druhému, k lidem kolem nás. Tato spravedlnost, pancíř, brání všechny naše životně důležité orgány. Ve SZ u Jeremiáše čteme:

 “A nazvou ho tímto jménem: ‚Hospodin – naše spravedlnost‘.“ (Jr 23,6)

Sám Bůh má být tím, kdo má v rukách náš život, jemu se máme cele odevzdat.

obuti ke službě evangeliu – dobré obutí značí, že máme být pohotoví, připraveni sloužit evangeliu pokoje – nejde tu jen o pokoj s ostatními lidmi, o to, že budeme ve svém okolí usilovat o pokoj, ale také o pokoj s Bohem – jde o to, že máme žít život tak, abychom se nemuseli obávat Božího soudu.

štít víry – tento štít má jasnou obrannou funkci, která souvisí s “ohnivými střelami toho Zlého” v Přísloví čteme i takových šípech / střelách ve 23, kapitole:

 Jako pomatený, který střílí ohnivé šípy a smrtící střely, 19  tak jedná muž, který obelstí bližního a řekne: „Já jsem jen žertoval.“

Těmi šípy jsou tedy různé pomluvy a pokušení, které jsou namířené na nás a mají nás ohrozit, přispět k našemu zhroucení. Proto autor dopisu Efezským říká, že je máme odrážet štítem víry.

U víry bych se ráda na chvíli zastavila. Můžete si myslet, že víra je pocit. Že je to něco, co cítím, když zpívám chvály Bohu a mám pocit, že bych pro něj udělala úplně cokoli – takový pocit neporazitelnosti. Dlouho jsem si o víře myslela to samé – musím ji cítit, jinak víru nemám. Ale stejně jako láska je i víra ROZHODNUTÍM.

Když jsme se poprvé rozhodli pro Krista, přijali jsme ho do svého srdce, naše rozhodnutí se pojilo s tím vítězným pocitem. Čím více ohnivých šípů ale v životě zažijete, tím náročnější je tento pocit udržet. Přicházejí situace, které nám dokonce připadají jako šípy od samotného Boha a naše pocity víry jsou na bodu mrazu. Někteří lidé se dokonce v takové chvíli na Boha rozzlobí a zanevřou na něj. To je ale pramení ze špatného chápání toho, kým Bůh je. Bůh je spravedlivý. Bůh je milosrdný. A Bůh vidí věci v souvislostech širších, než si my sami dovedeme představit.

Někdy ten největší boj, který zažijete může být zkrátka boj o toto rozhodnutí – věřit Bohu i když se situace zdá být proti nám i proti němu. I když se zdá, že nás opustil. My se musíme rozhodout věřit.

Můj nejoblíbenější verš, který se týká víry, najdeme např. v evangeliu podle Marka 9,24. Jeden muž žádá Ježíše o pomoc se svým synem a Ježíš mu říká:

…Všechno je možné tomu, kdo věří.“ 24  Chlapcův otec rychle vykřikl: „Věřím, pomoz mé nedověře.“

Vidíme, že ten muž se rozhodl věřit – Ježíš byl jeho jedinou šancí na pomoc, na zlepšení jeho situace. A on se rozhodl věřit, ale zároveň věděl, že patrně jeho víra není moc veliká. Proto rovnou prosí – pomoz mojí ne-do-vě-ře. Některé jiné překlady Bible překládají: pomoz mé nevíře. Mě se ale víc líbí slovo NEDOVĚŘE – jednak z toho zaznívá nějaký NEDOSTATEK víry, nějaká rezerva, kterou te muž má, mohl by věřit víc, ale sám toho není schopen. Jednak nám to může připomínat slovo NEDŮVĚRA – nedostatečná důvěra vůči Bohu.

Moje zkušenost s bojem víry – táta a práce

Víra je rozhodnutím, ale je také darem. Nikdo z nás nedovede věřit tak, jak by měl, aby mohl přenášet hory. Ale Bůh nám může takovou víru dát. Není špatné nebo nebiblické jej o víru prosit.

Nyní se dostáváme k dalším:

Přilba spasení – ta chrání naši mysl. Není to jediná zmínka o spasení jako přilbě, v 1. dopisu Tesalonickým čteme:

My však, kteří patříme dni, buďme střízliví, oblečme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přilbu.

Naděje na spásu je pro náš život a smýšlení o něm naprosto klíčová. Pokud jsi přijal Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele, pokud jsi mu podřídil svůj život a činil pokání ze svých hříchů, budeš mít věčný život. V evangeliu podle Jana 5,24 Ježíš říká:

24 Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.

Pro náš současný život je naprosto zásadní, jestli věříme, že máme věčný život nebo ne. Pokud bychom neměli perspektivu věčnosti a náš život končil smrtí, náš život tady by měl jenom malý význam. Neměli bychom naději. Nemohli bychom čelit zlu a tvrdé realitě života, pokud bychom neměli naději na vzkříšení. Samotná realita smrti, že každý z nás zemře, je tak těžká unést. Ale protože máme naději, víme, že se setkáme s lidmi, o které jsme tady na zemi přišli. A co víc, setkáme se s Ježíšem, se kterým budeme moci prožívat věčnost. A také víme, že na této věčnosti už nebude pláč, ani strach, ani úzkosti nebo deprese. Nebude tam panika ani psychotické stavy. Abych citovala z knihy Zjevení 21,4:

a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“

Přilba spasení tedy chrání naši mysl před tím, abychom věděli a poznávali, na čem opravdu záleží. Je ale také třeba si uvědomit, že i přilbu spasení musíme jednou za čas obnovovat, jak se píše v Římanům:

Ř 12,2 A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.

Poslední součástí naší výstroje / výzbroje je meč ducha. Je to jediná zbraň kterou máme a autor u ní jasně uvádí, že se jedná o slovo Boží. Může mít funkci obranou, ale i útočnou, a správný voják se bez takové zbraně neobejde. Může vyrazit na bitevní pole beze zbraně? I kdyby věděl, že bojovat nechce, neví, jestli nějaké útoky nebude muset odrážet, jestli nebude muset bránit sebe a svou rodinu. Každý z nás by měl mít tuto duchovní zbraň a měl by ji mít v pořádném stavu.

Nabroušenou z obou stran, vyleštěnou a připravenou k pohotovosti. Jako křesťané musíme znát Písmo. Musíme se jím nechat ovlivňovat, utvářet, musíme Písmo nechat nás usvědčovat. Musíme je znát dobře, abychom byli schopní poznat špatné, nebiblické učení. Musíme je znát dobře, abychom mohli reagovat na věci, které se kolem nás dějí, podle biblického vzoru.

Všechna tato výstroj je darem od Boha. Ve verši 17 čteme “přijměte”. Je to něco, co je nám nabízeno, stačí to jen přijmout.

Jak výstroj používat správně?

Řekli jsme si tedy, proti komu v těch našich osobních válkách stojíme a řekli jsme si, jakou máme výstroj. Jak ji tedy ale správně používat?

V první řadě jsem už naznačila, že o zbroj je třeba se starat. Přilbu je třeba leštit, čistit. Meč je třeba brousit. Jsem si jistá, že i štít, brnění a opasek vyžadují naši pravidelnou údržbu, abychom svou zbroj měli v pořádku. Je tedy zřejmé, že taková údržba bude vyžadovat náš čas a nejakou alespoň minimální duchovní disciplínu skrze modlitby, chvály a četbu Bible.

Dále je ale ještě jeden motiv, který spojuje všechny části duchovní výstroje a tím je pohotovost. Člověk, který jde spát, na sobě asi zrovna nebude mít opasek, boty, brnění, helmu, meč a štít.

Je to připravenost člověka na stráži.

Chtěla bych vás tímto upozornit na jedno nebezpečí – je hrozně jednoduché se přesvědčit o tom, že na něčem nezáleží. Že tomu potřebnému jistě pomůže někdo jiný. Psychologie dokonce popisuje něco, čemu říká “efekt přihlížejícícho”, který ukazuje na to, že lidé mají tendenci spoléhat na to, že jistě pomůžou ti ostatní, kteří jsou přítomni dané krize.

Jsem přesvědčená, že každá krize vyžaduje moudrost v tom, do jaké míry zasahovat. Nicméně je třeba, abychom byli připraveni pomoc nabídnout. Abychom stáli v pohovotosti a pokud daný člověk, který prožívá krizi, nepotřebuje naši pomoc v ničem jiném, měli bychom jej alespoň doprovázet v modlitbách. To je naše povinnost, k tomu máme zbroj. Nebojujeme proti “lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy”. Proto nás chci dnes vyzvat, modleme se, abychom vždy byli připraveni pomoci.

Možná cítíte, že vás Bůh vede k tomu, abyste odpověděli na potřeby lidí, kteří utíkají před válkou na Ukrajině.

Možná vidíte u svých přátel manželskou krizi a máte pocit, že byste jim měli něco říct.

Možná vidíte, že vaše spolužačka bojuje se svou identitou a máte pocit, že potřebuje vaše modlitby.

Možná, že vidíte, že váš kamarád ztrácí víru a potřeboval by se přiblížit k Písmu, aby Boha poznával podle pravdy.

Modleme se teď společně, abychom věděli, jak v těchto situacích svým blízkým pomoci a jak využít své duchovním zbroje, abychom je povzbudili, případně bojovali po jejich boku ve válkách, ve kterých se ocitli.

A pokud jste se sami ocitli v takové osobní válce, která se vám zdá být nad vaše síly, nebojte se se o tom s někým sdílet, případně klidně přijďte dopředu a budeme se za vás modlit.

Velikou moc má vroucí modlitba spravedlivého (Jk 5,16b) a my se teď můžeme společně modlit, aby nás Bůh posilnil a my jsme mohli obstát.

ČTENÍ: SKUTKY 17,16-34

Zatím na ně Pavel v Athénách čekal; když shledal, kolik modlářství je v tom městě, velmi ho to znepokojovalo. 17  Proto mluvil v synagóze se židy a s pohany, kteří uvěřili v jediného Boha; a každý den hovořil i na náměstí s lidmi, kteří tam právě byli. 18  Rozmlouvali s ním i někteří epikurejští a stoičtí filosofové. Jedni se ptali: „Co nám to chce ten nedovzdělanec vykládat?“ Druzí říkali: „Zdá se, že nás chce získat pro cizí božstva.“ Tak soudili, protože Pavel kázal o Ježíšovi a o zmrtvýchvstání. 19  Pak ho vzali s sebou, dovedli na Areopag a tam mu položili otázku: „Rádi bychom se dověděli, jaké je to tvé nové učení, které šíříš. 20  Vždyť to, co nám vykládáš, zní velice podivně. Chceme se tedy dovědět, co to je.“ 21  Všichni Athéňané i cizinci, kteří tam pobývají, ničemu totiž nevěnují tolik času jako tomu, že vykládají a poslouchají něco nového. 22  Pavel se tedy postavil doprostřed shromáždění na Areopagu a promluvil: „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. 23  Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji: 24  Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, 25  ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. 26  On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. 27  Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. 28  ‚Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme,‘ jak to říkají i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘ 29  Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem. 30  Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu. 31  Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“ 32  Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“ 33  A tak Pavel od nich odešel. 34  Někteří se však k němu připojili a uvěřili; mezi nimi byl i Dionysios z Areopagu, žena jménem Damaris a s nimi ještě jiní.

Poslední dobou se často vracím ke své oblíbené pasáži v sedmnácté kapitole Skutků, kde nám autor knihy Skutků vypráví střetnutí apoštola Pavla s řeckými filosofy. Moc se mi ta pasáž líbí, protože ukazuje apoštola Pavla v trochu jiné situaci, než jak jej známe z jiných pasáží v Písmu. Jeho hlavní službou je služba Židům – všimněte si, že když Pavel přišel do nějakého města, nejprve šel do synagogy. Bylo pro něj přirozené sdílet dobrou zprávu o Ježíši s těmi, kterých se to vlastně nejvíce týkalo, protože Mesiáše nejvíce očekávali. Potom, pokud jeho službu v místní synagoze nepřijali, našel si Pavel jiné místo, kde by se scházel s těmi, kdo dobré zprávě uvěřili. Už na začátku 17. kapitoly Skutků čteme, že v Tesalonice přesně takto sloužil:

Pavel jako obvykle přišel do jejich shromáždění a po tři soboty k nim mluvil, 3  vykládal Písmo a dokazoval, že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých. „A ten Mesiáš,“ řekl Pavel, „je Ježíš, kterého já vám zvěstuji.“ Někteří v Tesalonice uvěřili a v Beroji dokonce byli tak nadšení, že každý den studovali Písmo, jestli to je opravdu tak, jak říká Pavel.

V Tesalonice ale byla i velká část Židů, která k němu cítila tak hlubokou nenávist, že jej nejen vyštípala z Tesaloniky, ale vypravili se za ním až do Beroji, aby tam “podněcovali a pobuřovali lid” (v.13). Pavel kvůli nim musel odejít i z Beroji a zamířil do Atén. Silas a Timoteus zůstali v Beroji, snad aby celou situaci uklidnili a ujistili se, že Berojští jsou dobře informovaní o evangeliu a nenechají se naštvanými Židy strhnout.

Po takové zkušenosti se tedy Pavel nachází v Aténách a je sám. Svůj doprovod poslal za Timoteem a Silasem se zprávou, aby se k němu v Aténách připojili. Dochází ke  zdánlivému mezidobí na Pavlově misijní cestě, kdy by si Pavel mohl po nepříjemné zkušenosti v Tesalonice a Beroji odpočinout a počkat na své spolupracovníky, než se pustí do další práce.

Ale to by nesměl mít takový zápal pro evangelium. Pavel si Atény prohlédl a viděl, že je to město plné modlářství. Nevím, co si pod pojmem modlářství představujete, já si ale vždy musím připomenout, že nešlo jen o to, že by měli atéňané spoustu dekorativních sošek bůžků, jako se například dnes dají koupit líbivé sošky buddhy. Tehdejší kulty byly spojené s velkým byznysem, ke kterému patřily i dekorativní sošky, samozřejmě – resp. sošky k domácímu uctívání, byly s ním ale spojené i trhy s obětními produkty, masem, obilovinami…k uctívání některých bohů patřila i chrámová prostituce. A Řekové měli těch bohů opravdu hodně.

Pavel se hned dal do práce a šel do místní synagogy – ačkoli byly atény pohanstvím přímo prorostlé, přesto tam židovská synagoga byla – a nevypadalo to, že by židé v aténách nějak výrazně proti pohanství vystupovali. Pavel proto nepůsobil jen v synagoze, ale vydal se i na místním tržišti – středobod kulturního dění – a mluvil i s místními – nejen židy, ale i řeky, které tam potkal. Bylo to místo, kde se pohybovali i tehdejší filosofové, konkrétně epikurejci a stoikové.

Epikurejští byli jako dnešní agnostici nebo deisté. Podle nich by mohl Bůh nebo bohové existovat, ale pokud ano, je někde daleko a nezajímá se o dění na zemi. Stoikové byli pantheisté – Bůh je všechno a ve všem. Mimo tyto filosofické skupiny pak pravděpodobně Pavel mluvil s běžnými lidmi, kteří praktikovali pohanské náboženství, založené na naklonění si různých božstev ke svým záměrům a snahu nerozhněvat si jiné.

Vidíme tedy, že Pavel mluvil s lidmi, kteří měli velmi narušenou představu o Bohu. Letos jsem na VOŠMT učila kurz Bůh a andělé a spolu se studenty jsme si několikrát opakovali, že je důležité, jakou představu o Bohu – nebo možná lépe řečeno jaké poznání o Bohu člověk má, protože to ovlivňuje způsob, jakým k Bohu přistupuje. Pokud si budu myslet, že Bůh je neúprosný tyran, nepůjdu k němu prosit o odpuštění. Pokud si budu myslet, že Bůh je automat na modlitby, nebudu usilovat o osobní vztah s ním. Pokud si budu myslet, že je unavený, krátkozraký, starý muž na obláčku kdesi daleko, nebudu jej považovat za Panovníka nad svým životem. A to je škoda, protože Bible nám vykresluje obraz toho, že Bůh je s námi, miluje nás a aktivně se zapojuje do našich životů – vychovává nás a vždy pro nás má otevřenou náruč. Pokud tedy někdo vidí Boha jinak než jak jej popisuje Bible, o mnohé se ochuzuje. Proto se Pavel s takovou horlivostí pouští do rozhovorů s těmito lidmi na aténském tržišti.

Zdá se, že Pavla úplně nepochopili, někteří si mysleli, že jim představuje novou dvojici bohů – Ježíše a Anastázi, protože řecké slovo pro vzkříšení, anastasis, bylo v Řecku používáno jako ženské jméno. Proto jedni říkají: “Zdá se, že nás chce získat pro cizí božstva.”

Dovedli si ho tedy před radu Areopágu – jakési sdružení vybraných vznešených filosofů, kteří si ho měli vyslechnout a vyjádřit se k tomu, jestli to, co říká, může být pravda.

Filosofie byla pro mnoho vznešených Řeků životním stylem a brali ji moc vážně. Pokud se k něčemu filosoficky přikláněli, také od sebe navzájem očekávali, že tak budou i žít. Pokud tedy někdo přišel s novou filosofií, potřebovali to zpracovat, aby mohli dál žít podle svého nebo – velmi zřídka – přiklonit se k něčemu jinému a začít žít podle toho. Pro všechny šlo tedy o hodně.

Dali Pavlovi prostor a on přednáší jeden z nejpropracovanějších monologů, které ve Skutcích nacházíme. Struktura Pavlova projevu je velmi dobře promyšlená. Pavel začíná uctivě, ale hned v úvodní části si do atéňanů trochu rýpl, říká jim, že jsou velmi horliví v uctívání božstev, ale jednoho vlastně neuctívají úplně správně – toho neznámého Boha.

Byl to oltář, který stál v aténách od doby, kdy při jakési morové ráně, kterou ne a ne jiné božstvo zastavit postavili oltář neznámému bohu a morová rána ustala.

 „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. 23  Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji:

Apoštol Pavel si je velmi dobře vědom toho, že představa, kterou mají atéňané o Bohu je velmi narušená. Uctívají tolik různých bohů a jejich náboženství je velmi nemorální, jejich bohové sami nejsou zrovna počestní. Pavel musel od základu zrekonstruovat jejich pohled na Boha. Proto začíná něčím, co znají – neznámým Bohem, který je zachránil v čase nouze. Tento Bůh naštěstí v řeckém pantheonu bohů nemá vypracovanou mytologii – příběhy o tom, co všechno nemravného udělal, takže Pavel začíná s něčím, co posluchači znají, ale s čistým štítem.

Pokračuje následovně:

 24  Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, 25  ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní.

Pavel poukazuje na to, jak jiný a svrchovaný je tento Bůh, kterého sice uctívají, ale ne dobře – v řečtině je slovo, které naznačuje, že je uctívají “bez poznání”, jeden by řekl “ignorantsky” – pokud by jej totiž znali, věděli by, že jemu patří veškerá úcta. Je sice hezké, že mu udělali oltář, ale jemu o to vlastně vůbec nejde. Nejenom to, Pavel jasně ukazuje deistickým a pantheistickým filosofům, že Bůh je stvořitelem a učinitelem všeho – pánem nebe i země a není vázaný na chrámovou službu lidí.

26  On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. 27  Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko.

Apoštol Pavel pokračuje argumentací tím, že Boha je možné nalézt, pokud jej člověk hledá. Tato část možná některým z vás připomíná verš z Římanům, 1. kapitoly, kde Pavel píše: Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. 20  Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. (Ř 1,19-20)

Toto univerzální zjevení, které Bůh vložil do celého stvoření je i jeho aténským posluchačům stále na očích, pokud by tedy upřímně přemýšleli o jeho díle, zbavili se pokřivených představ Boha, mohli by jej nalézt.

Athéňané také musí vědět, že Bůh není daleko – jak by si mysleli deističtí epikurejští; ani není vším kolem nás, jak by si mysleli panteističtí stoikové. Bůh nám není daleko ne tolik ve smyslu vzdálenosti, jako spíš ve smyslu vztahu – Bůh je nám tak blízko, že je možné s ním mít vztah.

28  ‚Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme,‘ jak to říkají i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘ 29  Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem. 30  Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu.

A tady přichází to, co mě fascinuje – místo, aby citoval z Písem SZ, což by určitě udělal, kdyby mluvil k Židům (vzpomeňme si na Berojské, kteří Písma v návaznosti na Pavlovu řeč zkoumali, jestli to je opravdu tak, jak říká), tak když stojí před řeckými filosofy, cituje Pavel na podporu svých argumentů pohanské BÁSNÍKY Epimenida a Arata (v. 28).

Existují záznamy veřejných promluv řeckých filosofů a řečníků, které ukazují, že Řekové své básníky brali tak vážně, že je ve svých řečích citovali tak hojně, jako židé citovali Tóru. Pavel se tedy očividně tomuto trendu přizpůsobuje a používá argumentů, které jsou pro řeky srozumitelné.

Pavel ale dělá nejen tohle – on necituje jen tak ledajakou báseň, ale cituje báseň Arata, která popisuje nejvyššího Boha ne jako nemorálního šéfa řeckého pantheonu, ale jako svrchovanou bytost.

31  Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“

Velké finále Pavlovy řeči, která od “neznámého Boha” došla až k Ježíši Kristu jeho posluchače rozladila. Ačkoli po obsahov stránce nemůžeme Pavlovi nic vytknout, v průběhu své řeči Pavel dělá jemné narážky na postoje stoiků a epikurejců a oni potud poslouchají, protože Pavel mluví dobře. V 29. verši ale narážíme na zlom, kde Pavel zřetelně přechází do základních motivů evangelia – lidská hříšnost a oddělení od Boha, nabídka obrácení a odpuštění a budoucího vzkříšení.

Jakmile zmínil vzkříšení, své posluchače “ztratil”. Proč?

Epikurejci ve vzkříšení nevěřili – duše podle nich byla materiální stejně jako tělo – a umírala spolu s ním. Stoikové věřili, že duše je po smrti absorbována do Boha, nemohli si ale představit vzkříšení těla. Pavlův proslov tím tedy skončil, jedni se mu vysmáli a druzí mu řekli, že si ho třeba poslechnou nekdy jindy.

Pak ale nás verš 34 informuje: Někteří se však k němu připojili a uvěřili; mezi nimi byl i Dionysios z Areopagu, žena jménem Damaris a s nimi ještě jiní.

Pavlův výstup na Areopágu někteří hodnotí jako fiasko. Přece se mu tam vysmáli! Obrátila se mu jenom nějaká hrstečka lidí! To je nějaký evangelizační úspěch?

Vypravěč ale finále Pavlovy řeči nijak citově nezabarvuje, prostě popisuje, co se stalo. Někteří se posmívali, někteří zdvořile odmítli a jiní se připojili a uvěřili. Právě pro tento pragmatický konec mnozí nepovažují Pavlovu promluvu na Areopágu za následováníhodnou, já jsem ale přesvědčena, že právě dnes k nám Pavlův příběh může hovořit – možná lépe než k předchozím generacím křesťanů, které je ve Skutcích četly. Mám pro to několik důvodů, zmíním tři.

1. Tehdejší Řecká společnost je podobná té naší. Nesetkáváme se dnes s polyteismem praktikovaným v ulicích města, lidé ale mají mnoho bohů, které uctívají. Pro někoho jsou to peníze, úspěch, pro jiného děti, pro dalšího štěstí a pohodlí nebo zdraví. Bohem se člověku může stát kariéra, prestiž, image. Ovšem rovněž jsou kolem nás lidé, kteří se přiklání k novopohanství nebo uctívání andělů.

Filosoficky nejsme možná tak důslední jako řekové, ale také má dnešní společnost určité pomyslné náměstí, či tržiště, na kterém si lidé vybírají, co bude jejich životním přesvědčením. Stejně jako tehdy se náš svět vyznačuje pluralismem, ve kterém je mnoho lidí chyceno jako v síti – máme tolik možností na výběr, čemu věřit! Zároveň je dnes velký důraz na názor odborníků. Ráda si představuji Pavlovo posouzení před radou Areopágu jako snahu rozpoznat, jestli je Pavel dostatečný odborník na to, aby lidem hovořil do života. Bylo to trochu jako kdybyste dnes vzali nějakého odborníka na epidemie, postavili ho před kolegium profesorů aby posoudili, jestli se daný člověk může vyjadřovat ke covidu.

Možná, že kdybychom to tak v dnešní době dělali, vyjadřovalo by se ke covidu mnohem méně lidí :))

2)         Dnes více než se židy sdílíme evangelium s lidmi bezbožnými nebo s lidmi, kteří neznají Písmo. Tudíž se nám Pavlova zkušenost velmi hodí. Můžeme si z ní vzít příklad v tom, jak Pavel bryskně používá řeckých básníků, aby řekům přiblížil biblické koncepty. Když dnešnímu ateistovi řeknete, věřím Bohu, protože to a to o něm říká Bible, může vám říct: “No a co? Já nevěřím, že Bible je Slovo Boží.” A váš základ pro argumentaci se rychle zbortí. Pavel ale toto předvídal a neuvěřitelně jemně se svým posluchačům přizpůsobil. I my dnes, pokud sdílíme s lidmi evangelium, musíme přemýšlet, jak nejlépe je předat, aby je oni mohli pochopit.

3)         Dnes více než jindy zažíváme odmítnutí a evangelizační neúspěchy. Ačkoli nehodnotím Pavlův projev na areopágu jako neúspěšný, protože se někteří obrátili – a musíme říci, že v radě Areopágu seděli vážení a vlivní aténští občané, takže Pavlovým projevem jistě evangelizační práce v Aténách neskončila – oproti jiným záznamům ve Skutcích vidíme rozdíl. Například Petrovo kázání k prvním letnicím, o kterém jsem mluvila minule, bylo superúspěšné, obrátily se TISÍCE lidí. Pavlova řeč nebyla o nic horší, přesto ten výsledek byl jiný.

Církev prožila různá období a mezi nimi i velká probuzení. Tato probuzení často provazely zkušenosti, že se obracela celá pracoviště, poté, co se svými kolegy křesťan sdílel evangelium. Dnes nežijeme v takovém období – asi by každý z vás mohl vyprávět svou vlastní zkušenost se sdílením evangelia v dnešní společnosti. Lidé jsou opatrní, možná i nedůvěřiví. Nemám pochyb o tom, že i taková řeč, jako Pavlova, by dnes měla oproti probuzeneckým statistikám jen malý efekt. A proto jsem ráda, že i tento příběh v Bibli máme. Jsou místa, situace a období, kde prostě -lidově řečeno- pšenka nekvete. I přesto na takovém místě Pavel evangelium sdílel a i přesto se pár lidí obrátilo – to nám může být povzbuzením k tomu, abychom i my v našich prostředích sdíleli dobrou zprávu o Ježíši, protože záleží i na té hrstce, na těch jednotlivcích, jako byl na Areopágu třeba Dionysos nebo Damaris – oba autor Skutků zmiňuje jménem, protože to považoval za důležité. Jsou chvíle, kdy je důležitý počet (SK 2,41) a chvíle, kdy jsou důležité konkrétní osoby a jejich jména.

Závěr

Pavlova řeč před radou Areopágu mě vždy fascinovala. Nejprve Pavlova odvaha, stoupnout si před všechny ty filosofy a hájit svou víru! Ne každý by tohle zvládl! Pravda, Pavel byl nesmírně inteligentní a také kvalitně vzdělaný, takže se bát nemusel, přesto, ta situace se dala brát jako hrozba a on ji bral jako příležitost. Pak ta preciznost s jakou pracuje. Má tak málo prostoru a přesto řekne vše důležité. V mnohém nám jeho svědectví může být vzorem.

Když mluvíme s lidmi o Bohu, mohou mít o Bohu úplně jinou představu, než jakou máte vy. Naším úkolem, pokud chceme evangelium s lidmi sdílet správně, je naslouchat lidem – jaká je jejich představa Boha? Jak k ní přišli? Jaké životní zkušenosti vedly k tomu, že si daný člověk Boha takto představuje? Jak bylo ovlivněno ohledně Božího obrazu jeho myšlení ve škole? V jiných církvích?

Teprve když se otevřeme těmto diskusím, které jsou nám často nepříjemné, protože víme, že Bůh NENÍ takový, jak si ho lidé často představují – starý muž na obláčku, automat na modlitby, nezaujatý pozorovatel, berlička atp.

Teprve pak můžeme postupně odbourávat jejich špatnou představu a nahrazovat je jinou, tou správnou, biblickou. A někdy k tomu možná nebudeme moci použít Písmo jako pádný argument. Pak se můžeme dívat kolem sebe, co by tomu člověku mohlo lépe obraz Boha přiblížit – tak, jako Pavel, když použil jako argument text antických básníků? Mohl by to lépe pochopit na principu Neova sebeobětování v Matrixu? Nebo Gandalfova souboje s Balrogem? Nebo z poezie Vítězslava Nezvala? Kreativitě se meze nekladou, pokud je v souladu s biblickým zjevením 🙂

Disclaimer: Své dnešní kázání jsem nazvala provokativně: Jsme letniční církví? Důraz na slovo letniční. Pro ty z vás, kteří jste tu poprvé, pokud tu někdo takový je nebo nás poslouchá na YT, toto kázání je přednášeno v Apoštolské církvi, která se hlásí k celosvětovému letničnímu hnutí. Toto hnutí není nějaký výstřelek nebo výmysl,  hlásí se k němu více než 300 milionů křesťanů po celém světě. V některých zemích, jako např. u nás, se toto hnutí usadilo v Apoštolské církvi, letniční křesťany ale najdeme téměř v každé denominaci.

Budeme dnes hovořit o tom, co znamená být letničním křesťanem a ačkoli se vyskytujeme v letniční církvi, přála bych si, abyste pro účely tohoto kázání zastrčili vaše vlastní chápání slova „letniční“ někam do šuplíčku a vydali se se mnou zkoumat jeho biblický význam.

Čtete rádi Zjevení? To je ta úplně poslední kniha v Bibli, kde je spoustu obrazných vyjádření, kterým se dá jen těžko porozumět. Je tam ale také spoustu pasáží, které popisují, jak všechno dobře dopadne – jak budou odměněni ti, kteří vytrvali ve víře a jak všichni budou Boha oslavovat. Jsou tam krásné verše o tom, jak ti, kdo zvítězí, dostanou nové jméno a budou navěky s Ježíšem v pokoji a radosti.

Když ty pasáže čtu, říkám si, jak krásná zaslíbení tam jsou a jak by bylo krásné být toho součástí – toho krásného naplnění proroctví (ne, že bych se hrnula do toho, co mu předcházelo).

My se dnes budeme takovým krásným proroctvím zabývat, ale ne těmi, které se ještě nenaplnily. Budeme se zabývat proroctvím, které vyslovil starozákonní prorok a které se naplňuje i na nás dnes. To, co před stovkami let někdo četl a říkal si – kéž bychom toho mohli být součástí! Kéž bychom se toho dožili, abychom mohli být u toho! Tak přesně takové proroctví v Bibli máme – a my, církev odkazující se v názvu i v praxi k počátkům křesťanství, se k němu s hrdostí hlásíme!

Bude vylit duch

Abych vás už nenapínala, začneme původním textem tohoto proroctví a budeme pokračovat tím, jak jej rozvádí samotní bibličtí autoři. Možná už mnozí z vás uhodli, že budu mluvit o proroctví z knihy proroka Joele:

Joel 2,28

I stane se potom:

Vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění. Rovněž na otroky a otrokyně vyleji v oněch dnech svého ducha.

Komentář Studijní bible praví, že

• Joel tady předpovídá den, kdy Bůh vylije svého Ducha na „každého, kdo vzývá jméno Hospodinovo“ = MUŽI (duh.) ŽENY (WHAT?) STARCI (JASNĚ) JINOŠI (AHA?) otroci a otrokyně (WTF?)
• Toto vylití vyústí v proudění Ducha svatého, které bude doprovázeno prorokováním Božího lidu
• Ve SZ povětšinou prorokují specificky povolaní proroci…takové zobecnení a rozšíření toho prorockého daru, je samo o sobě dost NOVÉ pro starozákonního posluchače

Kontext knihy

Abychom toto proroství ještě lépe pochopili, podíváme se na jeho kontext v samotné knize proroka Joele. Pro proroka Jóele je ústředním tématem knihy Den Hospodinův. To je termín pro proroky velmi typický a častý a jak praví doc. Mackerle v ekumenickém komentáři, povětšinou má u proroků trojí význam:

1. Den soudu Izraele (Jl 1-2) – formou nějaké přírodní katastrofy; lidé jsou vyzváni, aby se vrátili k Bohu, neboť pak se snad i on vrátí a slituje se; proroci mají úkol lid na den Hospodinův připravovat (Ez 13,5) …. Je to tedy hrozící nebezpečí, na které je třeba se připravit, ideálně pokáním před Bohem
2. Den soudu nad nepřáteli Izraele a zároveň záchrana Izraele – Bůh ztrestá národy a současně zachrání Izrael (Jl 4)
3. Eschatologická celosvětová katastrofa (Jl 3)[1]

Joel předpokládá všechny hlavní významy tohoto dne. Každopádně jde ale o oblíbený prorocký termín pro označení okamžiku, kdy Bůh nějak zasáhne do světových dějin. V čí prospěch to bude, zda a pro koho to bude okamžik soudu a trestu a pro koho naopak okamžik záchrany a osvobození, závisí vždy na člověku, resp. národu a nelze se spoléhat na přesvědčení o tom, že Bůh bude nekriticky stranit celému Izraeli nebo celému Božímu lidu.

Když se podíváme na bezprostřední kontext pasáže, kterou jsem četla (2,28vv) Joel tady mluví ke svým posluchačům – ať už to byli Judejci nebo Izraelci, mluví k lidem, kteří prožili velmi těžké období – kobylková pohroma je připravila o úrodu a prorok v tom vidí Boží ruku. Vyzývá je, aby v té citlivé situaci byli bdělí a uvědomili si, že se jedná o výjimečnou věc (v. 1,2 Stalo se něco takového za vašich dnů anebo dnů vašich otců?), kterou oni mají interpretovat jako Boží soud. Lidé se tedy mají obrátit v pokání k Bohu a pokud to udělají, čeká je záchrana od Boha a zmíněné vylití Ducha.

Ti lidé tehdy tedy měli toto veliké zaslíbení, že bude vylit Ducha a jistě to pro ně bylo jako balzám na duši v jejich tíživé situaci. Možná podobně, jako na nás působí slova knihy Zjevení.

(Pokud budeme souhlasit s badateli, kteří stojí za Studijní biblí s výkl. Poznámkami) Uběhlo necelých devět set let, kdy byla tato slova vyřčena v tomto dost specifickém kontextu – kdy apoštol Petr měl to duchovní rozeznání, které jej přivedlo k tomu, aby tato slova použil v kázání o prvních letnicích.

Den Letnic

Protože jsme v letniční církvi, pravděpodobně je nám všem blízký příběh z druhé kapitoly Skutků, pro ty, kdo by s ním ale nebyli seznámeni, jen stručně shrnu.

Po Ježíšově nanebevstoupení se učedníci společně scházeli a modlili se. Při jednom takovém setkání najednou slyšeli hukot, který naplnil celou místnost, kde byli. Viděli něco jako ohnivé jazyky, které se rozdělili a na všech zúčastněných spočinul jeden. Všichni byli naplnění DS a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch dával promlouvat (Sk 2,1-6)

Tato zkušenost samotná vyvolala rozruch a spoustu lidí z okolí se přišlo podívat, co se to děje. Někteří se učedníkům posmívali, ale hodně jich také poslouchalo, protože apoštol Petr využil příležitosti a dav, který se sešel, oslovil.

No a právě při tomto spontánním kázání Petr použil pasáž z Joele, kterou jsme četli před chvílí

Sk 2,16-21

Ale děje se, co bylo řečeno ústy proroka Jóele: 17  ‚A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi, synové vaši a vaše dcery budou mluvit v prorockém vytržení, vaši mládenci budou mít vidění a vaši starci budou mít sny. 18  I na své služebníky a na své služebnice v oněch dnech sešlu svého Ducha, a budou prorokovat. 19  A učiním divy nahoře na nebi a znamení dole na zemi: krev a oheň a oblaka dýmu. 20  Slunce se obrátí v temnotu a měsíc se změní v krev, než přijde den Páně, velký a slavný; 21  a každý, kdo vzývá jméno Páně, bude zachráněn.‘

Petr dál pokračuje a dosvědčuje ještě dalšími citacemi z Písma i vlastním svědectvím, že Ježíš je Spasitel, Zachránce, kterého Izrael čekal. Po tomto kázání vlastně byla založena církev.

To vylití Ducha, ta letniční zkušenost, je tedy v samotných počátcích existence církve a je pro církev nesmírně důležitá! Potřebujeme Ducha svatého v našich životech, abychom si mohli říkat církev – abychom se mohli odkazovat k těmto biblickým kořenům, které nacházíme u proroka Joele a v knize Skutků.

Pokud si myslíme, že Ducha svatého nepotřebujeme, nejsme církev. Nesaháme si pro kořeny, která církev má právě v pasáži proroka Joele. Které má v událostech letnic. Duch svatý je naprosto nezbytný pro fungování církve – pro samotnou existenci církve.

Ale co to znamená? A jak poznáme, že Ducha svatého v církvi máme? Bibličtí autoři nás vedou k tomu, že přítomnost Ducha svatého lze v církvi poznat a to i bez nějakého zvláštního duchovního rozeznání. Jsou dvě čistě praktické věci, které se v církvi budou vyskytovat. Duchovní dary a Známky proměněného osobního života křesťanů

1. Dary
   • Už Joelovo proroctví ukazuje, co bude vylití Ducha doprovázet – staří, mladí, velcí, malí budou prorokovat. Máš pocit, že jsi moc mladý na to, abys prorokoval? Blbost! Máš pocit, že dar proroctví není pro tebe? Blbost. Už Joel to píše a vztahuje to na všechny. Kde je Duch svatý, tam se prorokuje. Duch svatý bude vylit na všechny, kdo vzývají Hospodinovo jméno.
     1. Nový zákon dává daru proroctví novou formu – už to nemusí být jeden člověk, jedna výrazná, až výstřední osobnost, která od rána večera prorokuje, jak tomu bylo v SZ
     2. V NZ vidíme proroctví jako součást každodenního života církve – je to nadpřirozené duchovní vedení a rozeznání v běžných i neobvyklých situacích
     3. Někdy jde o slovo velmi specifické, jindy jde o intuici, moudrost
     4. Proroctví může být zneužito (Pán mi řekl, že se máme vzít)
     5. Ať tak či tak, proroctví se vždy mají rozsuzovat
     6. K tomu více 1K14, kde Pavel píše o tom, jakou roli má proroctví v církvi a jak právě v církvi převyšuje dar jazyků
   • Co se dalších darů týče, apoštol Petr dává Joelovo slovo do souvislosti i s darem modlitby v jazycích, kterou učedníci o prvních letnicích přijali.
     •  V letniční církvi pro nás dar modlitby v jazycích není nic neobvyklého, mnoho z nás jej přijalo a často užívá. Ačkoli je z biblického hlediska určený spíš pro soukromé užití a dovede modlitbu pozdvihnout na úplně jinou úroveň, ve spolupráci s jiným darem DS – darem výkladu jazyků, může být prospěšný i ve společenství
   • Ostatní dary – apoštol Pavel jich popisuje ještě hodně (poznání, moudrost, víra, uzdravování, působení mocných činů, rozlišování duchů
     1. Seznamy, které Pavel uvádí většinou neznačí nějaký komplexní systém, Pavel tím naznačuje, že darů DS je opravdu HODNĚ a že tyto dary slouží jak jednotlivým křesťanům, tak církvi celkově
     2. Všechny mají sloužit církvi a ukazují na přítomnost DS v církvi
     3. Pro všechny tyto dary je ovšem podmínkou láska AGAPÉ (1K13), která jim udává rámec – pokud nejsou užívány s láskou, která vše převyšuje, nejsou užívány dobře; vzájemná služba v lásce je podmínkou všech darů

• Proměněný osobní život – nejen v návaznosti na Petrovo kázání vidíme, že život křesťanů je jiný, než život jejich okolí…jakmile se někdo obrátí, jeho život je proměněný a měl by být proměňovaný (PRŮBĚŽNĚ) s pomocí Ducha svatého
  1. My nemáme být pasivní, co se týče naší proměny – musíme se snažit o nějakou duchovní disciplínu, o poslušnost vůči Bohu
  2. Apoštol Petr říká, že se očišťujeme skrze poslušnost pravdě
  3. Právě skrze poslušnost upevňujeme novou přirozenost, kterou jsme přijali při obrácení ke Kristu a ta se čím dál víc stává součástí našich životů
  4. Laicky řečeno, v obrácení jsme se rozhodli pro Boha a slíbili jsme mu, že se nějak budeme chovat (podle toho, co se mu líbí)…je pro nás ale náročné ten slib dodržet, protože jako lidé jsme slabí a nejsme schopní být 100% času 100% morálně vykazatelní jako bezhříšní lidé
  5. Proto se musíme cvičit v poslušnosti Božím nařízením a v životě podle Kristova etického modelu
  6. Musíme pravidelně přicházet před Boha, předkládat mu svá selhání a prosit jej o odpuštění a sílu k tomu, abychom žili spravedlivý život
  7. Právě v tomto každodenním boji o křesťanský život pořebujeme pomoc, posilu a provázení Ducha svatého

• Ovoce – apoštol Pavel v Galatským píše, že kdo žije z moci Božího Ducha, nepodlehne tomu, k čemu ho táhne jeho hříšná přirozenost[2]; nepodlehne svojí slabosti, ale nechá se posilovat Duchem – ty všechny špatné věci, ke kterým nás to táhne, nás přitahovat nebudou, pokud budeme žít s DS!

1. Pavel pak říká, že nejen , že se u nás ty hnusné věci nebudou vyskytovat, ale bude mezi námi také spoustu ovoce DS – LÁSKA, RADOST, POKOJ, TRPĚLIVOST, LASKAVOST, DOBROTA, VĚRNOST, TICHOST, SEBEOVLÁDÁNÍ … to už jsou dost konkrétní ukazatele k tomu, abychom rozpoznali, jestli je mezi námi DS J
   • I tento seznam je ad hoc
   • Apoštol Pavel zde ukazuje, že život plný DS je VIDĚT
   • Často zmiňuje pokoj mezi lidmi jako ovoce Ducha – důležitý pro život v církvi, protože tam, kde se lidé moc hašteří, hádají se nebo jsou na sebe kyselí, je třeba více Ducha
   • K proměněnému osobnímu životu skrze DS se moc hezky vyjadřuje Craig Keener v knize Gift and the Giver: The Holy Spirit for Today. Ve čtvrté kapitole ukazuje, jakým způsobem se změnil život lidí, kteří se přidali k první církvi – jak můžeme sledovat v kapitolách následujících Petrovo letniční kázání
     • První křesťané se vyznačovali sebeobětováním, které často hraničilo až s asketismem, což autor přímo nedoporučuje
     • Horlivost prvních křesťanů je nicméně něčím, čemu se dnešní zpohodlnělý západní křesťan těžko může rovnat
       1. Zábava: křesťané v 2. století odmítali chodit do cirků a divadel spolu s nevěřícími, jen aby se divali na to, jak jsou lidi zabíjeni nebo mrzačeni gladiátory či zvířaty
       2. Správa majetku: křesťané věnovali svůj majetek chudým a potřebným; svou lásku k druhým vyjadřovali skrze štědrost; mnozí z nich byli Duchem vedeni k tomu, aby se zřekli veškerého majetku a dali jej k dispozici církvi nebo těm, kdo ho potřebují (Sk 2,44-47; 4,32-37) Prvni cirkev nebyla komunisticka, ale Buh proměnil jejich premysleni a oni si vazili lidi vice nez majetku. Pravi lid ducha dava duraz na to, co muze dat, ne kolik majetku muze nashromáždit.
       3. Evangelizace: Křesťané často ohrožovali svůj život nebo dokonce umírali proto, aby mohli dál šířit Boží evangelium
       4. Duchovní disciplína: Křesťané si vážili modlitby, studia Bible a postu
     • Keener se poté zamýšlí, jestli se křesťané Západu alespoň v něčem podobají první církvi, Je přesvědčen, že se církev od tohoto ideálu velmi vzdálila, ale že také má zdroje na dosah ruky k tomu, aby mohla být obnovena – vždyť Duch svatý je jen na modlitbu daleko!
     • V průběhu historie si můžeme všimnout, že církev má tendenci se od těchto hodnot vzdalovat a zabývat se starostmi tohoto světa. Nejedná se o to, když se církev snaží být pragmatická – je třeba řešit praktické věci, jak to dělali i v první církvi (Sk 6), ale křesťané v církvi nikdy nesmí přestat usilovat o utváření společenství znovuzrozených křesťanů, kteří jsou Duchem obnovováni a proměňováni

Jsi letničním křesťanem?

Proto, pokud máme být letniční církví – takovou, jakou byla církev prvních století, tak horlivou pro Pána, tak silně evangelizačně laděnou, tak plnou darů Ducha svatého a jeho přítomnosti a jeho ovoce, pak musíme začít každý sám u sebe. A proto přicházím s otázkou: Jsi letničním křesťanem?

A tady pozor: neptám se, jestli jsi pokřtěn Duchem svatým. Neptám se, jestli jsi v momentu křtu přijal dar modlitby v jazycích, protože jak ukázalo tohle kázání, to není určující charakteristika letničního křesťana.

Ani nechci říct, že naše Apoštolská církev převyšuje všechny ostatní církve, protože se hlásí k letničnímu hnutí.

Chci říct toto: Ukázali jsme si, že Bible nám udává celkem jasný rámec toho, jaká má být církev. Tato biblická předloha je pravou letniční církví. Být letniční církví znamená být biblickou církví.

Takže se vrátím ke své otázce: Jsi letničním křesťanem? Jsi letniční křesťankou?

Trošku shrnu, co všechno to obnáší:

1. Letniční křesťan odvozuje svou duchovní identitu, od proroctví Joele 2,28vv. Být letniční církví znamená být biblickou církví, jednající podle biblického příkladu.
2. Letniční křesťan má radost, že může být součástí naplnění tohoto proroctví – že může zažívat vylití Ducha svatého.
3. Letniční křesťan se vyznačuje ovocem ducha a dary ducha svatého. Ovoce Boží přítomnosti v našem živote zahrnuje krom proměněného srdce i proměněné chování, které ukazuje na proměněné srdce.
4. Letniční křesťan žije s Duchem a nechává Ducha svatého, aby proměňoval jeho život. Tato proměna je na něm znát, je jiný, než jeho okolí. Vymezuje jej to do určité míry od jeho okolí.
5. Letniční křesťan horlivě sdílí Boží evangelium s lidmi ve svém okolí, podporuje misii, případně na ni sám vyráží.

Atd atd. Nebudu vám dělat spoilery na Nový zákon, přečtěte si ho, pokud jde o letniční identitu, doporučuji číst zejména skutky a dál J

Je toho hodně, že? Není to nízký standard, ta laťka není posazená nízko. Dosahujeme na ni?

Jsme letničními křesťany?

Myslím, že vhodná odpověď na tyto otázky je: snažíme se.

Protože chce-li někdo být letničním křesťanem v biblickém slova smyslu, musí se snažit, nemůže v tom být pasivní a nechat Boha všechnu práci.

A tak se snažíme, ale jde nám to těžko.

Mluvím za sebe, když říkám: moc bych chtěla být letniční křesťankou podle Bible! Ale jde mi to těžko.

A tady přicházíme k mé nejoblíbenější argumentaci kruhem. Protože my bychom moc chtěli být takoví, jaké nás chce Bůh, ale nejde nám to. A kdo nám v tom pomůže? No Bůh.

Duch svatý má tu moc učinit z nás letniční křesťany. My se mu ale musíme odevzdat.

Pojďme se modlit a prosím, připojte se i vy k mé modlitbě, nenechte toto kázání vyšumět s mou závěrečnou modlitbou. Pojďme se modlit, aby Duch svatý posílil naši letniční identitu, aby mezi nás vylil svého Ducha, abychom mohli mezi sebou vidět jeho dary, jeho ovoce. I když už teď něco z toho vidíme, chceme víc, Pane!

---

[1] Inspirováno exkurzem v biblickém komentáři ke knize Ámos z pera skvělého doc. Adama Mackerle.

[2] Tělo=to, co je slabé,křehké a neschopné z vlastní síly odolávat pokušení…“hříšná přirozenost“ už posouvá význam k tomu, že máme zlou duši či nějaké zlé vnitřní sklony (tak Keener v knize Gift and the Giver)

Znáte koncept zbožné babičky? Zdá se mi, že minimálně když já jsem vyrůstala a třeba jsme se ve škole bavili o víře, spoustu z mých věřících i nevěřících spolužáků zmiňovalo, že má babičku, která čte bibli, modlí se, chodí do církve, nebo trvala na tom, aby byli jako malí pokřtěni… Nevím, jestli to tak stále je, ale takový určitý archetyp babičky, která je někde v pozadí našich životů a modlí se za nás (a více či méně nás nabádá k víře), minimálně v naší kultuře existuje.

I v kontextu s touhle představou jsem si uvědomila, když mi letos na jaře odešla babička, že mi hrozně budou chybět její modlitby! Ona totiž nebyla jen tak obyčejná modlitební babička, modlila se s ohromným nasazením a to nejen za sebe a svoje potíže, kterých měla požehnaně (neustále bojovala s kožními chorobami, cukrovkou, bolestivou artrózou, očními záněty atp. ), ale modlila se taky za své nejbližší, které milovala – Andrea Morrisonová mi krátce po jejím pohřbu popisovala, jak se za mě babička modlila, když jsem rodila Emmu – byl to dvoudenní porod a babička zrovna jela s Morrisonovými na Dlouhé stráně na Duchovní soustředění a od chvíle, kdy se dozvěděla, že jsem v porodnici se podle Andrey nepřestala modlit. Nebyla s ní řeč celou cestu na DS, protože se neustále buď nahlas nebo v duchu modlila.

Musím říct, že tahle vzpomínka mi podlomila kolena, protože jsem si uvědomila jednak to, že mě babička kolikrát nesla na modlitbách a jednak, že nevím, co budu bez jejích modliteb teď dělat. Měla jsem před sebou státnice a Bůh ví, jak moc jsem potřebovala jakékoli modlitby.

Ale tam moje babička nekončila. Byla ženou velmi výraznou a na spoustu lidí měla velmi ostré a vyhraněné názory. Přesto jsem ale žasla, když jsem ji na společných dovolených slýchala modlit se za tyto lidi, kteří ji štvali nebo jí dokonce ublížili.

Tak jsem začala přemýšlet. Když teď už nemám žádnou modlitební babičku, co budu dělat? Pravda, moji rodiče jsou velcí modlitebníci, i Otova maminka je nám velkou modlitební oporou. Ale já sama už modlitební babičku nemám. Dalo by se říct, že tady je nějaké volní místo, které žádá doplnění. A tak jsem se rozhodla. Já sama se stanu modlitební babičkou. Jsem na to ještě trochu mladá, pravda, ale protože se znám, že než se něco naučím v životě dělat pořádně, chvíli mi to trvá, chci začít už teď.

V tomto kázání chci povzbudit i vás k tomu, abyste se odhodlali k tomu stát se modlitebními babičkami a dědečky, ať už je to místo ve vašich rodinách volné či nikoli. Chtěla bych uvést několik důvodů, proč se vám to vyplatí a proč si myslím, že je to praxe, ke které nás povolává Písmo.

Proč se nad modlitbou tolik zamýšlet?

Asi už vám došlo, že „modlitební babička“ je to taková malá metaforka, takový obraz, ilustrace, kterou jsem zvolila pro to, abych s vámi mohla mluvit o modlitbě. Ale ne ledajaké. O modlitbě s nasazením, o modlitbě upřímné, neodbytné a vytrvalé. Proč se ale nad modlitbou tímto způsobem vůbec zamýšlet? Podíváme se společně do Bible.

V Lukášově evangeliu je krásná pasáž (Lukáš 11,1-13), která začíná slovy:

Jednou se Ježíš na nějakém místě modlil; když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan.“

A já učedníky chápu! Když slyšíte některé lidi modlit se, slyšíte z jejich modliteb jejich touhy, vyčtete z jejich modliteb jejich vztah k Bohu a pochopíte, že tenhle člověk se toho už něco namodlil, protože se k Bohu vyjadřuje krásně, uctivě, upřímně a intenzivně. A řeknete si: Tohle chci taky umět! Jenže ona je to kolikrát dlouhá cesta a vyžaduje to investovat čas do vztahu s Bohem.

Ježíš učedníkům v podobných liniích také odpovídá – vede je do modlitby Páně, tzv. Otčenáše, ve které jasně dává najevo, co má být v modlitbě na prvním místě – nejprve Boží zájmy a potom naše vlastní.

Pasáž pokračuje třemi obrazy, které zdůrazňují dva důležité prvky modlitby.

1. Přítel na loži (NEODBYTNOST)

5  Řekl jim: „Někdo z vás bude mít přítele, půjde k němu o půlnoci a řekne mu: ‚Příteli, půjč mi tři chleby, 6  protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát.‘ 7  On mu zevnitř odpoví: ‚Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku. Nebudu přece vstávat, abych ti to dal.‘ 8  Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane pro jeho neodbytnost a dá mu vše, co potřebuje.

…v tomto příběhu jde o člověka, který chtěl být pohostinný za každou cenu (nic neobvyklého pro blízkovýchodní kulturu) a tak byl neodbytný = bezostyšný

… David Gooding v knize Lukášovo evangelium to komentuje s tím, že pokud se jedná o dobrou věc, za kterou se modlíme, nepociťujeme stud a nemáme problém o ni prosit Boha intenzivně – např. modlitba za uzdravení někoho jiného atp., tedy neodbytně nebo bezostyšně = bez ostýchání, bez studu. Pokud by ale existoval důvod, proč bychom se za svou touhu měli stydět (např. modlitba, aby někomu bylo hůř), je taková bezostyšnost nebo neodbytnost v modlitbě nesprávná.

• Hledání a dveře (VYTRVALOST)

9  A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. 10  Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.

…tento obraz krásně ukazuje na to, že taková vytrvalost v modlitbě nese ovoce, že ten, kdo je vytrvalý bude nakonec odměněn.

• Otec (MILUJÍCÍ DÁRCE)

11  Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? 12  Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? 13  Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“

…tady zase čteme o tom, jak dokonalý je Otec ve své povaze. Nezamýšlí s námi nic zlého a nechce nám odepřít nic dobrého, o co prosíme.

Na této pasáži tedy vidíme, že taková modlitba má hodně vrstev – jednak je tu naše prosba, se kterou přicházíme; pak je tu nějaký způsob, jakým ji přinášíme – jsme pokorní a vytrvalí? Pak je vše v pořádku. A pak je tu Ten, kterého prosíme a který na naše prosby odpovídá.

Na to, že je modlitba vlastně „jenom“ rozhovor s Bohem, jde tady o hodně věcí, že? A ty má většinou zvládnuté právě taková „modlitební babička“, coby vzor poctivého modlitebníka. A proto má smysl se od takové babičky učit, jak se modlit.

Kdo je modlitební babička?

Teď by bylo, myslím, dobré vyjasnit si, kdo je modlitební babička. Jaké jsou její charakteristiky? Co tím vůbec myslím?

Proto bych teď chtěla zmínit a rozvést několik takových charakteristik, kterými se modlitební babička vyznačuje.

Modlitební babička se modlí pravidelně.

… bere modlitbu jako závazek, dává modlitbě jasné místi a čas, kdy se na ni může soustředit a může se modlit v klidu.

Modlitební babička se modlí často.

…pravidelně může také znamenat jednou za měsíc, že J ale modlitební babička se modlí denně! Ba co víc, modlí se několikrát denně, protože pořád je za co se modlit nebo co s Bohem sdílet!

Modlitební babička je v modlitbě štědrá (modlí se za všechny).

…modlí se za svou rodinu, ty které miluje a ty, kteří milují ji. Modlí se ale také za lidi se kterými se vídá třeba jen na chodbě v paneláku nebo v obchodě za pultem. Modlí se i za ty, kteří jí vadí a nebo jí škodí. S modlitbou nešetří ať už jde o kohokoli.

Modlitební babička se drží Písma a nechává se vést Duchem svatým.

…tato babička ví, že si na Pánu Bohu nic nevydupe nějákým hulákáním a nárokováním si Boží pomoci. Ví, že k Bohu musí přistupovat s pokorou a že si musí stále připomínat, že je dobrým a milujícím Otcem, který jí pečlivě naslouchá, má s ní soucit a pomáhá jí.

Modlitební babička hledá nové způsoby, jak se modlit.

…modlí se pravidelně podle modlitebního seznamu, modlí se ale i spontánně. Modlí se „střelné“ modlitby, modlí se žalmy. V průběhu dne vzdává Bohu chválu a díky, přimlouvá se za své nejbližší. Vyznává Bohu své provinění a prosí Boha o odpuštění. Modlí se i v jazycích, když už neví, jak by se dál modlila, nebo když chce Boha prostě chválit a chce od něj načerpat.

Modlitební babička dává vše Bohu do rukou.

…ne že by neměla vlastní touhy a představy o tom, jak by vše mělo být. Ale taková modlitební babička už dávno ví, že úplně nejlepší je, když všechno dopadne podle Božího plánu. Že jeho cesta je nakonec ta úplně nejlepší. A tak Bohu upřímně řekne, jak by si to přála, ale také mu celou záležitost dá do rukou, aby v ní měl on poslední slovo.

Modlitební babička ví, ke komu se modlí a důvěřuje mu.

…je jí jasné, že skrze četbu Bible se dozvídá nebo si připomíná Boží charakter – jaký je ten Bůh, ke kterému se modlí. Čte příběh jiných lidí, kteří mu důvěřovali v tolika situacích podobných té její. A tak mu také důvěřuje s větší lehkostí.

Modlitební babička si připomíná, kdy jí Bůh vyslyšel, děkuje mu za to a chválí ho.

…nezapomíná na modlitby, které Bůh vyslyšel. Někdy si i vede záznam o tom, kdy jí Bůh pomohl a k tomuto seznamu se vrací, aby přijala povzbuzení.

Tolik tedy k takovému archetypu modlitebnice. Není to skvělé? Úžasné? Následováníhodné?

Četli jsme si, že Bible nás vede k upřímné, neodbytné a vytrvalé modlitbě, která je pro nás veskrze prospěšná. Na metafoře modlitební babičky jsme si mohli některé charakteristiky života plného modlitby představit na praktickém příkladu. Jsem přesvědčená, že do takového života nás Pán povolává a že čím je náš modlitební život bohatší, tím hlubší je náš vztah s Bohem.

Moje cesta coby modlitební babičky

Toto kázání bych chtěla uzavřít vlastním svědectvím o tom, jak se můj život odvíjel poté, co jsem se rozhodla stát se „modlitební babičkou“.

Prožívala jsem letos asi nejtěžší životní období vůbec. Jednak jsem truchlila, jednak jsem před sebou měla státní zkoušky.

Pokud bych státní zkoušky neudělala, nemohla bych nastoupit do práce, kam mě předběžně přijali. A já tam potřebovala nastoupit, protože mi končí rodičovská dovolená, což je univerzálně nejhorší období na hledání práce.

Do toho jsme se rozhodli rekonstruovat byt, což časově vyšlo přesně na dva týdny před mými státnicemi.

Tyto všechny starosti způsobily, že jsem nemohla dobře spát a žila jsem v dlouhodobé a velmi intenzivní úzkosti. Bylo to velmi nepříjemné. Ale dva příběhy různých lidí mě povzbudily. Jednak jsem přijala slovo, že když vydržím, najdu novou svobodu. A jednak mě jeden bratr v Kristu povzbudil k tomu, abych uváděla svoji víru v praxi. Protože právě ta těžká období jsou ta, která prověřují, jestli to, co říkáme a vyznáváme třeba v těch krásných chválách, které tu zpíváme, je pravda. A já jsem se rozhodla, že to pravda bude. Četba žalmů mi připomínala, že Bůh je dobrý, že na mě nezapomíná, že se mě zastane a že mě vyvede z tohoto období. V modlitbě jsem se upínala jen k Boží vůli.

Nebylo to ideální, ale i v tom období mi Bůh dal momenty radosti, pomohl mi vidět, na čem opravdu záleží a o co se mám starat. Pomohl mi vidět všechny ty dary, které mi dal a nakonec mi pomohl i udělat státnice.

A já jsem mu nesmírně vděčná, že byl se mnou. Že i když mlčel, byl se mnou. Že když jsem byla hysterická, uklidňoval mě. Že i když jsem se cítila nejslabší v celém svém životě, podepíral mě.

A nejen to – náš Bůh má opravdu smysl pro detail. Když se schylovalo k rekonstrukci, pán, který měl tu práci na starosti s námi měl takový podivný rozhovor o víře a úplně mě tím naštval. Říkala jsem si, zase další člověk, který se naváží do křesťanství. Ale on měl starosti o to, aby mu ta rekonstrukce vyšla, aby mu přijeli dělníci a dobře mu to navazovalo. A tak mu Ota řekl: my se budeme modlit a vy uvidíte, že to všechno půjde dobře. O týden později Otovi pán volal a musel uznat, že na těch modlitbách asi něco bylo.

To je na životě modlitby asi nejhezčí – že člověk může všude kolem sebe a ve všem, co dělá, vidět Boží ruku. Proto i vás chci povzbudit do intenzivního a plnohodnotného života modlitby – staňme se spolu modlitebními babičkami a dědečky a posilněme následující generace skrze své modlitby!

Bohužel se mi psaná verze někam ztratila, pokud bych ji našla, doplním ji sem 🙂

Zdravím vás do vašich bytů a světů, do kterých jsme teď jako církev odkázaní! Žijeme v tak divné době, že nás okolnosti vlastně nutí se zavřít doma, vevnitř a nasměrovat naši pozornost na to, co je za zavřenými dveřmi – jak nám fungují rodiny, jak zvládáme stres a náročné situace, nebo přímo trápení, úzkost, depresi, nemoce, či jiné formy utrpení.

Nevím jak u vás, ale v mojí komunikaci s kamarády a rodinou se v tomto roce velmi usadila právě tahle věta: Jak to zvládáte?

Jak to zvládáme? No, blbě! Jsme naštvaní, zmatení, nevíme, co se ještě změní! Nevíme, komu věřit a kdo má pravdu! V zásadě nevíme, co bude zítra! Další rozvolňování nebo utahování opasků? A přitom všem si asi všichni přejeme klidné a pokojné vánoce.

Je to svým způsobem období, které je definující – utváří nás a proměňuje, ať už jako jednotlivce nebo jako společnost. Je normální, že si s ním nevíme tolik rady a hledáme způsoby, jak to zvládnout. Je to období, které má svoje pro i proti, ale není nic špatného na tom si přiznat, že pro mnohé z nás je to období těžké.

A ačkoli je dnes třetí adventní neděle a my radostně očekáváme oslavy příchodu Pána Ježíše, chci dnes mluvit o těžkých věcech, těžkých obdobích.

Až budeme bilancovat letošní rok, někteří v něm najdou víc dobrého, jiní míň. A můžeme se ptát, proč to tak je? Proč to vlastně vůbec Bůh dovolil? Proč to už dávno neukončil? Proč se to vlastně všechno vůbec děje?!

Když jsem byla mladší, slýchala jsem v církvi, že PROČ je otázka vzpoury. Kdo jsme my lidi, abychom zpochybňovali Boží vůli?

A ačkoli souhlasím s tím, že jako lidi si s Boží vůlí nezadáme, otázku proč nevidím v kontextu utrpení tolik jako otázku vzpoury jako otázku Zoufalého. Zoufalého dítěte, které opravdu nechápe, co se děje. A který otec by s dítětem, které prochází bolestí, neměl soucit?

Abychom se na tohle téma podívali z biblického hlediska, nahlédneme do příběhu třech mladých mužů, kteří se ocitli velmi rychle v težké situaci, jejich důvěrou v Boha to ale neotřáslo. Chtěla bych vám přečíst příběh Mládenců v ohnivé peci, který najdeme v biblické knize Daniel, třetí kapitole.

Mládenci v peci

V knize Daniel pořád někdo někoho někam hází. Asi je vám znám příběh Daniela ve lví jámě, tento příběh je dost podobný. Nejsem si jistá, zda bych si udržela vaši pozornost, kdybych četla příběh Mládenců v ohnivé peci celý od 1. do 30. verše, tak jenom shrnu, co se stalo před naší klíčovou pasáží.

Příběh

Babylonský král Nebúkadnesar se rozhodl, že nechá udělat zlatou sochu a nařídí všem lidem ve své říši, aby ji uctívali. Protože byl králem říše babylonské, která dobila spoustu území se spoustou lidí, kteří měli svoje vlastní náboženství – včetně Judska, odkud spoustu židů odvedl s sebou do babylona. Nehodilo se mu, aby se tyhle národy sjednocovaly u svých náboženství, potřeboval jim dát nějaké, které by všechny sjednotilo v oddanosti jemu. Byl to politický tah a test oddanosti, loajality, který pro takového panovníka nebyl neobvyklý.

Takže, co měli dělat? Vždy, když lidé slyšeli „hlas rohu, flétny, citery, harfy, loutny, dud a rozmanitých strunných nástrojů“ – tedy nějaký hudební nebo zvukový signál (jako když na vesnici hlásí rozhlas, ale předtím z amplionu hraje dechovka), měli padnout na kolena, tedy poklonit se té soše. To je takový náboženský výjev, který dnes málokdy vidíme, aby někdo padl fyzicky na kolena před něčím, co uctívá.

Svým způsobem si myslím, že to tehdy měli lidi jednodušší, protože podle toho, čemu se klaněli, bylo poznat, čemu slouží. Dneska lidi svými životy uctívají spoustu věcí – životní styl, rodinu, zábavu, štěstí, sexualitu… ale nepadají přitom fyzicky na kolena, takže se hůř poznává, co je komu bohem.

Každopádně, lidi měli přikázáno se klanět té soše pod trestem smrti – dost kreativním trestem, vhozením do rozpálené pece. Tak přísný trest ukazuje, že neposlušnost vůči nařízení není jenom porušení nějakého náboženského příkazu, ale že je chápán jako vlastizrada/zrada vůči králi. To je dalším důkazem toho, že Nebukadnesarovi nešlo tolik o to náboženství jako o to zajistit si věrnost poddaných.  A jak čteme dál (v. 7) povětšinou na to lidé reagovali pozitivně. Některé biblické komentáře zmiňují, že i ta hudba v tom hrála roli – byla tak propracovaná a krásná, že lidem se vlastně takový rituál líbil.

Ale ne všem. Hebrejští mládenci, přesídlení z Judska, s velmi zvláštními jmény Šadrak, Mešak a Abed-nego, se té soše  klanět nemohli. Bylo to proti jejich přesvědčení, proti jejich víře v Boha. Nevíme přesně, jak bylo uctívání sochy zorganizováno, ale vypadá to, že  při něm bylo shromážděno dost lidí na to, aby nebylo snadné poznat, že se toho někdo neúčastní, protože král se třemi mládenci začal zabývat teprve, až když na ně někdo žaloval. Nejednalo se tedy o veřejný protest, ale ani o skrývání víry.

Nyní se dostáváme k pasáži, kterou chci dnes číst.

Daniel 3,14-26

Nebúkadnesar se jich otázal: „Je to tak, Šadraku, Méšaku a Abed-nego, že mé bohy neuctíváte a před zlatou sochou, kterou jsem postavil, jste se nepoklonili? 15  Nuže, jste ochotni v čase, kdy uslyšíte hlas rohu, flétny, citery, harfy, loutny a dud a rozmanitých strunných nástrojů, padnout a poklonit se před sochou, kterou jsem udělal? Jestliže se nepokloníte, v tu hodinu budete vhozeni do rozpálené ohnivé pece. A kdo je ten Bůh, který by vás vysvobodil z mých rukou!“

Musíme si vážit Nebukadnezara, že si dal tři mládence předvolat, aby si ověřil, jestli to žalování, které o nich slyšel, je založené na pravdě…dal jim také ještě šanci své chování napravit, takže primárně nebylo jeho cílem se jich hned zbavit

Nebukadnezar nakonec vyslovuje takovou sarkastickou otázku: A kdo je ten Bůh, který by vás vysvobodil z mých rukou? Neptá se tu na jméno toho boha, aby zjistil, koho uctívají. O božstvo ani o náboženství mu nejde, chce jen jejich stoprocentní loajalitu. Je to sarkastický obrat kterým Nebukadnezar říká, že je tak mocný, že z jeho moci je nevysvobodí nikdo a nic, pokud by se rozhodli mu vzpírat. To je dost odvážné tvrzení, v biblickém komentáři autor říká, že Nebukadnesar tu srovnává svoji sílu se silou Boží a vyzývá mládence, aby neměli jiného Boha, než Nebukadnesara.

16  Šadrak, Méšak a Abed-nego odpověděli králi: „Nebúkadnesare, nám není třeba dávat ti odpověď. 17  Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. 18  Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme.“

Mládenci nechtějí krále dráždit a jsou si vědomi, že porušili dané nařízení -říkají „nám není třeba dávat ti odpověď“ – nemusí mu odpovídat, protože je jasné, že se nepoklonili a ani nepokloní; proti Nebukadnesarovi se provinili

Pak následuje jedna z nejnapumpovanějších vět v celé Bibli, kdy mládenci DOKONALE shrnují svou důvěru v Boha

Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás.

Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme

Tato odpověď je v souvislosti s tím, že se opravdu nepoklonili, velmi silným výrokem

Mládenci říkají, že jsou si plně vědomi, že Bůh má rozhodně větší moc než Nebukadnesar. Je schopen je vysvobodit z ohnivé pece. Je schopen je vysvobodit z moci Nebukadnesara

Zároveň říkají, že i kdyby je nevysvobodil, i tak jeho bohy uctívat nebudou a před sochou se nepokloní

Ukazují tady krásně jejich správné pochopení toho, co to znamená PODŘÍDIT se Bohu…oni ví, jak je Bůh mocný a že má moc do jejich situace zasáhnout…zároveň také ví, že se se musí zachovat správně, i když Bůh neudělá to, co čekají, že udělá

Je obdivuhodné, jak velikou víru v Boha tito mládenci ukazují – byli odvedeni ze své rodné země do země cizí, kde museli sloužit cizímu králi v cizí kultuře – v kultuře, která nezná Boha. Přesto se nenechali svést prostředím, ale drželi se Boha.

Na této jejich odpovědi králi Nebukadnesarovi se mi líbí, jak jsou vidět dvě roviny vztahu mezi Bohem a člověkem

1) My máme zodpovědnost vůči Bohu. Rozhodli jsme se ho následovat, věřit mu. To znamená, že když jsme uprostřed těžkého období, naším úkolem je pevně stát ve víře v něj, ať se děje cokoli.  On je Bohem, který má svůj plán, vidí celou perspektivu a vidí, co se má stát.

To je ta rovina našeho vztahu k Bohu…o rovině Božího vztahu k nám mluví další část pasáže.

Pasáž pokračuje:

Tu se Nebúkadnesar velice rozlítil a výraz jeho tváře se vůči Šadrakovi, Méšakovi a Abed-negovi změnil. Rozkázal vytopit pec sedmkrát víc, než se obvykle vytápěla. 20  Mužům, statečným bohatýrům, kteří byli v jeho vojsku, rozkázal Šadraka, Méšaka a Abed-nega svázat a vhodit je do rozpálené ohnivé pece. 21  Ti muži byli hned svázáni ve svých pláštích a suknicích i s čepicemi a celým oblečením a vhozeni do rozpálené ohnivé pece. 22  Protože královo slovo bylo přísné a pec byla nadmíru vytopena, ony muže, kteří Šadraka, Méšaka a Abed-nega vynesli, usmrtil plamen ohně. 23  A ti tři muži, Šadrak, Méšak a Abed-nego, padli svázaní do rozpálené ohnivé pece. 24  Tu král Nebúkadnesar užasl a chvatně vstal. Otázal se královské rady: „Což jsme nevhodili do ohně tři svázané muže?“ Odpověděli králi: „Jistěže, králi.“ 25  Král zvolal: „Hle, vidím čtyři muže, jsou rozvázaní a procházejí se uprostřed ohně bez jakékoli úhony. Ten čtvrtý se svým vzhledem podobá božímu synu.“ 26  I přistoupil Nebúkadnesar k otvoru rozpálené ohnivé pece a zvolal: „Šadraku, Méšaku a Abed-nego, služebníci Boha nejvyššího, vyjděte a pojďte sem!“

Tady čteme, že král se opravdu rozzlobil a udělal vše pro to, aby z těch tří nezbylo víc, než popel…nechal je svázat a hodit do rozpálené pece

Stalo se ale to, že shořely jenom provazy, kterými byli svázaní, jinak mládenci vyvázli živí a dokonce se procházeli v peci

Řecký překlad ve verši 24 dokonce uvádí, že zpívali chvály Bohu!

Přestože Bůh nezabránil celé téhle situaci, aby se stala, neopustil je. Uprostřed ohně s mládenci stojí čtvrtá osoba „podobná Božímu synu“. Biblisté se kolikrát zapotí, než podají nějaký výklad téhle pasáže, některé komentáře říkají, že Bůh poslal mládencům anděla, jiné že to byl přímo Ježíš, kdo tam s nimi byl. Důležité ovšem je, že Bůh byl s nimi a uprostřed šílené situace, kdy úplně všichni věděli, jak to musí dopadnout, obrátil celou fyziku naruby a ochránil tři věrné mladé muže.

Není tu zmíněno, jestli si muži čtvrtého v peci všimli – i v našich těžkých obdobích si někdy jsme vědomi Ježíšovy přítomnosti víc, někdy si ji nejsme vědomi vůbec a přesto s námi je

Bůh je náš milující otec. Víme, jakou má moc, víme, jak by mohl lusknutím prstu všechno zarazit a máme i naději, touhu, že to udělá. Také ale víme, že Bůh nesleduje jenom mě a moji situaci, on vidí celý svět, má před sebou co se stalo, děje a má stát. On má tu nejširší perspektivu, jakou kdo může mít. On má moc do situace zasáhnout. Ale není naše věc, jestli to udělá, nebo ne; my si musíme hledět svého postoje.

Na druhou stranu, Bůh nám také něco slíbil. V Deuteronomiu 31,8 říká – nenechá tě klesnout a neopustí tě, což autor listu Židům velice poeticky zapamatovatelně opakuje ve 13. kapitole v. 5: Vždyť Bůh řekl: ‚Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.‘

Když jsem nedávno svojí babičce vyprávěla jednu nemilou příhodu, která se mi stala, trpělivě mě poslouchala a pak řekla: Vidíš, Milanko, Bůh dopustí, ale neopustí.

Čím víc o tomhle zlidovělém moudru přemýšlím, tím víc mi je blízké. Je možné, že se nacházíme v těžkém období, ale Bůh nás nikdy neopustí.

Jak to nakonec celý příběh Mládenců v ohnivé peci skončil?

Šadrak, Méšak a Abed-nego vyšli z ohně. 27  Satrapové, zemští správci a místodržitelé a královská rada se shromáždili, aby viděli ty muže, nad jejichž těly neměl oheň moc; ani vlas jejich hlavy nebyl sežehnut, jejich pláště nedoznaly změny, ani nebyly cítit ohněm. 28  Nebúkadnesar zvolal: „Požehnán buď Bůh Šadrakův, Méšakův a Abed-negův, který poslal svého anděla a vysvobodil své služebníky, kteří na něj spoléhali. Přestoupili královo slovo a vydali svá těla, aby nemuseli vzdát poctu a klanět se nějakému jinému bohu než Bohu svému. 29  Vydávám rozkaz: Kdokoli z lidí kterékoli národnosti a jazyka by řekl něco proti Bohu Šadrakovu, Méšakovu a Abed-negovu, ať je rozsekán na kusy a jeho dům ať je učiněn hnojištěm, neboť není jiného Boha, který by mohl vyprostit jako tento Bůh.“ 30  A král zařídil, aby se Šadrakovi, Méšakovi a Abed-negovi v babylónské krajině dobře dařilo.

Vidíme, že Šadrak, Méšak a Abed-nego měli pravdu. Bůh je opravdu mohl vysvobodit z ohnivé pece – a opravdu to udělal! Jeho vysvobození bylo tak dokonalé, že jim ani nebylo cítit oblečení ohněm!

A nejenom to, Nebukadnesar na základě této události přiznal, že Bůh je nejmocnějším ze všech bohů a zařídil třem mládencům klidný život v babylonské krajině – takové žili šťastně až do smrti, dal-li Bůh.

Závěr

Když jsme četli pasáž, kde tak odvážně vyznali svou víru, řekli jsme, že jejich role byla jasná – věděli, že mají zachovat věrnost Bůhu a udělali to

Boží role je ale také jasná – slíbil nám, že bude s lidmi, že je nikdy neopustí (Dt 31,8 říká – nenechá tě klesnout a neopustí tě!) a tedy byl s nimi i uprostřed rozpálené pece

Jejich víra a ochota být věrní Bohu je nesmírně příkladná. Tato pasáž mě provází vlastně celým podzimem a vždy, když se v mém životě situace nějak zhorší, povzbuzuje mě postoj těchto tří mladíků, kteří ve velmi těžkém období – vlastně tváří v tvář velmi bolestivé smrti – nerezignovali na Boha, neřekli si „už jsem si vytrpěl dost, Bože nech mě taky chvilku na pokoji!“. Řekli: I když nás Bůh nevysvobodí, my ho nezradíme, my se ho nezřekneme, protože Bůh řekl to samé.

Závěrem bych chtěla říct, že těžká období a období trápení a utrpení v životě připravily o víru mnoho lidí. Právě v těchto momentech se totiž člověk cítí od Boha velmi vzdálen – nerozumí mu. I Ježíš, když byl na kříži volal „Bože můj, bože můj, proč jsi mě opustil?“

Právě v tuto chvíli, ve chvíli bolesti je víra těžko věcí pocitů, ale je věcí rozhodnutí…Šadrak, Mešak a Abed-nego se rozhodli zůstat Bohu věrní a fest se jim to vyplatilo.

Ať už jste v jakémkoli životním období, ať už sklízíte požehnání, nebo právě stojíte uprostřed ohnivé pece, buďte si jistí, že Ježíš je s vámi

Chci nás takto povzbudit k tomu, abychom se modlili za víru těchto tří mládenců i pro nás! Modleme se, abychom měli odvahu, abychom dovedli stát tváří v tvář zlu, trápení a bolesti s pevnou důvěrou v Boha! Abychom byli plní jeho pokoje i uprostřed těžkého období. A abychom nejen v době adventu mohli silně prožívat, že se narodil Immanuel – tedy s námi Bůh – a že nikdy nejsme sami, ať už je nám hej, nebo ne.

Přestože prožíváme takové nejisté období a vlastně si nemůžeme být jistí, že nebudou další opatření, které omezí i tato naše setkání, jsem moc ráda, že se tak ještě nestalo a že Boží slovo můžu dnes přinášet takhle osobně.

Není náhoda, že jste tady. Už to, že tu dnes jste, že tu dnes sedíte, o vás hodně říká. Jistě, můžou mezi námi být i výjimky, ale myslím, že se moc nezmýlím, když budu předpokládat, že jsme se tu sešli kvůli Pánu Ježíši.  Já dnes chci hovořit o události, která se musela stát v životě každého z nás, abychom tady mohli být – o našem rozhodnutí následovat Ježíše. Kdybychom teď měli prostor se nad tím zamyslet, asi bychom si všichni dovedli vybavit nějaký moment v našem životě, kdy jsme se museli rozhodnout, jestli Ježíše budeme následovat nebo ne. A protože tu dnes sedíte, předpokládám, že jste se rozhodli, že budete 🙂

Já se chci dnes podívat, co Bible o následování Ježíše říká…a nejlepším místem, kde začít, je podívat se na povolání jednoho z dvanácti nejbližších Ježíšových učedníků.

Výchozí pasáž: Marek 2,13-17

13  Vyšel opět k moři. Všechen lid k němu přicházel a on je učil. 14  A když šel dál, viděl Leviho, syna Alfeova, jak sedí v celnici, a řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním. 15  Když byl u stolu v jeho domě, stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky mnoho celníků a jiných hříšníků; bylo jich totiž mnoho mezi těmi, kdo ho následovali. 16  Když zákoníci z farizejské strany viděli, že jí s hříšníky a celníky, říkali jeho učedníkům: „Jak to, že jí s celníky a hříšníky?“ 17  Ježíš to uslyšel a řekl jim: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“

Marek 2,14:

A když šel dál, viděl Leviho, syna Alfeova, jak sedí v celnici, a řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním.

Kontext pasáže

V evangeliích

Povolání Leviho (nebo Matouše, chcete-li), je stejně stručné jak u Marka, tak u Matouše. V této konkrétní pasáži u Marka je zařazená hned po pasáži o uzdravení ochrnutého, kterému ale Ježíš nejdřív odpustil hříchy a spor o půst a sobotu, který potom Ježíš vedl s farizey.

V kapitole

Farizeové mají v této kapitole celkem důležitou roli, protože napříč těmito pasážemi za Ježíšem chodí, sledují ho a prudí. Vrtají do něj, zpochybňují, že nemůže odpouštět hříchy, vyčítají, že stoluje s „hříšníky“ (podle jejich pojetí) a řeší, proč se učedníci nepostí a nesvětí sobotu o trochu ortodoxněji. 

Ve vyprávění je jejich role klíčová, protože právě tato jejich zdráhavost uvěřit Ježíši, to jejich otravování a nevíra vedou k tomu, že mnohem jasněji vidíme to důležité, oč v této kapitole jde.

Matoušův příběh

Podívejme se nejprve, kdo to byl Matouš a co o něm víme. V evangeliích ho najdeme i pod jménem Levi, vystupovat pod dvěma jmény nebylo v té době ale ničím neobvyklým. Mohl tím ukazovat na svůj původ z Izraelského kmene Levi nebo mohl mít jedno hebrejské jméno a jedno pracovní, řecké.

Víme, že se s Ježíšem setkal v Kafarnaum, kudy Ježíš procházel a učil. Matouš tam pracoval jako výběrčí daní. To byla profese pro tehdejší dobu dost specifická, protože on jako žid uzavřel s římskými okupanty smlouvu o tom, že bude vybírat mezi lidmi daně. Ostatní židé ale tuto spolupráci považovali za kolaborantský tah, jako zradu vůči vlastnímu národu.

Přestože museli dohlížet na to, aby všichni odváděli předepsané daně císaři, nemuseli se úplně zodpovídat z každé transakce, takže práce výběrčích byla často plná lží a nepoctivosti – mohli lidem říct, co chtěli, nasadit jim daně mnohonásobně vyšší – Římu dát, co mu náleží a zbytek si nechat ve vlastní kapse. Takový přístup mohli uplatňovat nejen na bohaté spoluobčany, ale i na ty nejchudší.

To, že to je profese, ve které je pro její vykonavatele velké pokušení, se obecně vědělo. Když za Janem Křtitelem nějací výběrčí přišli, radil jim, aby nevybírali víc, než je určeno (ODKAZ).

Farizeové v této pasáži výběrčí označují za hříšníky a vyčítají Ježíši kontakt s nimi… přičemž Ježíš na to reaguje s tím, že přesně mezi takovými lidmi je spokojený, protože ti ho potřebují, na rozdíl od „spravedlivých“ farizeů.

Teď trochu předběhneme, ale o Matoušovi ještě můžeme řici, že se k Ježíšovi přidal, stal se apoštolem, tedy očitým svědkem Ježíšovy služby, později evangelistou a autorem jednoho evangelia.

My se teď zaměříme na konkrétní a velmi důležitý moment z Matoušova života. Jak jsem již zmínila, je popsán velmi stručně.

Marek 2,14:

A když šel dál, viděl Leviho, syna Alfeova, jak sedí v celnici, a řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním.

Dozvídáme se jen dvě věci: (1) Ježíš jej vyzval a (2) Matouš vstal a šel.

V kontextu kapitoly je to dost úsečné vyprávění, které pak následuje návštěva u Matouše doma, kam přišel Ježíš s dalšími “celníky a hříšníky”. Nepředchází mu ale nic z Matoušova života, můžeme tedy jen spekulovat o tom, jestli Matouš Ježíše znal, jestli ho slyšel mluvit, jestli o něm slyšel. Kontext nám v tom směru neposkytuje moc vodítek, protože záměrem je něco jiného – chce zdůraznit právě a jen tyto dvě věci. Ježíšovu výzvu a Matoušovu poslušnost.

Co je na tom mírně zábavné (z mého pohledu) je fakt, že Matouš byl v práci. Představte si, že jste na brigádě v muzeu, máte vybírat peníze za vstupné, ale přijde Ježíš. Jistě, že ho neodmítnete. Takže tam necháte kasu, za kterou máte zodpovědnost, a jdete. Jasně, že si volíte tu lepší věc. Někdy mě ale baví domýšlet, co se vlastně stalo s tím, co třeba ten den už vybral a jestli z toho měl pak Matouš nějaké tahanice. Jestli ho sprdnul nadřízený nebo ne…ale jelikož se mu připisuje autorství celého jednoho evangelia, pravděpodobně ho nikdo nezabil.

Ale to už trochu spekulujeme. Co můžeme říci s jistotou: Ježíšovu výzvu následovala Matoušova poslušnost.

U obou případů si taky můžeme všimnout, že jim Ježíš neprezentoval nejdřív svůj program v detailech, neargumentoval pro svou věc, nesnažil se je přesvědčit o svém ideálu, říká prostě “Pojď za mnou”.

A tady vidí Dietrich Bonhoeffer v Následování jádro celé pasáže. Nehovoří se tu o ideálech, protože i kdyby přesvědčil Leviho svými argumenty a získal si ho pro svou věc, Levi by mohl získat určité poznání, nadšení a snad by se snažil i myšlenku uskutečňovat, nikdy by ale nešlo o osobní poslušné následování, jako v tomto případě. Ježíš vyzývá, on jde. Ježíš je obsahem, ne myšlenkový program. Kvůli Ježíši se rozhoduje. Jde o vztah s Ježíšem. Jde o připoutání se k Ježíši, o propojení našeho osudu s jeho.

Takové rozhodnutí se pro Ježíše člověku totálně promění celý život. Pokud tu dnes jste kvůli Pánu Ježíši, pravděpodobně jste takovýto moment rozhodnutí pro něj už prožili. A přesto bych se chtěla teď o něco hlouběji ponořit do toho, co to následování Ježíše znamená. Podíváme se na pasáž z Lukáše, která sleduje tři takové lidi, kteří chtěli Ježíše následovat a jak na to on reagoval.

Doplňující pasáž

Lukáš 9,57-62

57Když se ubírali cestou, řekl mu kdosi: „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“

58Ale Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“

59Jinému řekl: „Následuj mne!“ On odpověděl: „Dovol mi, Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.“

60Řekl mu: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.“

61A jiný mu řekl: „Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“

62Ježíš mu řekl: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“

Tady jsou tři

1) hrdina (obrázek superman) – vrhá se do toho po hlavě…neví, do čeho jde, není na to připraven…následování Krista se neváže k pohodlí…jeho následovnící nemají na tomto světě domov, stanou se poutníky

2) obchodník – má pocit, že může určovat podmínky…jeho otec asi nebyl ještě mrtev, považoval tu povinnost vůči rodiči za důležitější než následování …ale víc by otci pomohl, kdyby mu zvěstoval evangelium

3) nerozhodný – jen co to vyslovil, už to chtěl vzít zpět…chtěl se rozloučit, což tehdy znamenalo několikadenní hostinu, čímž se jeho odchod oddaloval a bylo by stále těžší odejít…přiložit ruku k pluhu služby Božího království znamená částečně obětovat radosti rodinného života

Na těchto příkladech Ježíš jasně ukazuje, že následování je věc radikálního rozhodnutí, které není vždy pohodlné, není to vždy podle našich představ a často ani podle našeho načasování. Co ale může Ježíš nabídnout, je místo uprostřed Boží vůle, vedení Duchem svatým v dílčích životních krocích a hojnost své přítomnosti. Podporu v těžkých obdobích a hojnost požehnání.

Následování znamená, že vám na Ježíši záleží víc než na jiných věcech.

Následování znamená, že vaše životní rozhodnutí jsou podřízená Boží vůli.

Následování znamená, že Boží vůle je pro vás důležitější než pohodlí a snaha splynout, nevyčnívat.

Moc se mi na těchto pasážích líbí individuální tón, který mají. Ježíš tady jedná s jednotlivci, se kterými následování řeší – buď je k němu zve nebo upravuje jejich pohled na celé téma. Věřím, že přesně takový dialog nabízí i nám dnes.

Já jsem toho názoru, že rozhodnutí pro to chodit do církve je krokem víry směrem k následování Krista. Je mnohem snadnější mít volnou neděli a přesvědčit se o tom, že mám s Bohem specifický vztah, který nepotřebuje společenství.

Je mnohem snadnější sem nejít a koukat na to zvenčí, distancovat se od ní. Vy jste teď ale tady,  rozhodli jste se sem dnes přijít a udělali jste další krok v následování Krista – ať už jste tu poprvé nebo po 150té.

Nikdo ale netvrdí, že následování Krista je lehké. Že to v církvi bude vždycky krásné a v pohodě. Že v našem křesťanském životě nebudou žádné problémy. Že protože jsme věřící, tak nechytneme koronu.

I v církvi jsme se už setkali s hrdiny, kteří se dušovali svým povoláním, ale nepohodlí a okolnosti je rychle zase obrátili zpět.

I tady se objevili obchodníci, kteří mají tendenci si určovat podmínky tam, kde nejsou v té pozici.

I sem zavítají „nerozhodní“ v tomto mém úzkém slova smyslu, kteří brzy litují toho, pro co se rozhodli.

Křesťanský život je plný křižovatek, na kterých budete zas a znova vyzváni, abyste následovali s moudrostí a pokorou Pána Ježíše v jeho milosti, laskavosti a obětavosti. Prakticky na denní bázi se musíme rozhodovat, jestli chceme jít po té Kristově cestě nebo po té svojí – jestli chceme žít tím způsobem života, který následuje Ježíše, nebo ne. Proto nezapomínejme, proč jsme se pro Ježíše rozdholi úplně na začátku, proč jsme vstali a šli, když řekl „Pojď za mnou“. Proč tady sedíme. S tímto na paměti můžeme čelit každé další výzvě, kdy se musíme rozhodout, zda budeme Ježíše následovat.

Závěrečná pasáž

Marek 10,28

Tu se Petr ozval: „Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou.“ Ježíš jim řekl: „Amen pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole pro mne a pro evangelium, aby nyní, v tomto čase, nedostal spolu s pronásledováním stokrát více domů, bratří, sester, matek, dětí i polí a v přicházejícím věku život věčný.“

Tahle pasáž mluví o prioritách. Nemusíte nutně nechat celou rodinu nechat tisíce kilometrů za sebou, aby k vám mohla mluvit. Protože každý, kdo se rozhodne Ježíše následovat, tak mu dává prioritu ve svém životě – před rodinou, před majetkem, jistotami tohohle druhu. Petr si to uvědomuje a tak se ozývá a Ježíš mu odpovídá těmito krásnými slovy.

Následování není vždycky procházka růžovým sadem, ale také není bez povšimnutí.

Bůh nezapomíná na to, co do něj investujeme, co mu dáme. Jeho spravedlnost hojně přerůstá naše chápání a nic nezapomíná. On nás bohatě odměňuje za každé rozhodnutí, které jsme udělali, děláme a ještě uděláme pro něj, za naše poslušné následování.