Následování

Přestože prožíváme takové nejisté období a vlastně si nemůžeme být jistí, že nebudou další opatření, které omezí i tato naše setkání, jsem moc ráda, že se tak ještě nestalo a že Boží slovo můžu dnes přinášet takhle osobně.

Není náhoda, že jste tady. Už to, že tu dnes jste, že tu dnes sedíte, o vás hodně říká. Jistě, můžou mezi námi být i výjimky, ale myslím, že se moc nezmýlím, když budu předpokládat, že jsme se tu sešli kvůli Pánu Ježíši.  Já dnes chci hovořit o události, která se musela stát v životě každého z nás, abychom tady mohli být – o našem rozhodnutí následovat Ježíše. Kdybychom teď měli prostor se nad tím zamyslet, asi bychom si všichni dovedli vybavit nějaký moment v našem životě, kdy jsme se museli rozhodnout, jestli Ježíše budeme následovat nebo ne. A protože tu dnes sedíte, předpokládám, že jste se rozhodli, že budete 🙂

Já se chci dnes podívat, co Bible o následování Ježíše říká…a nejlepším místem, kde začít, je podívat se na povolání jednoho z dvanácti nejbližších Ježíšových učedníků.

Výchozí pasáž: Marek 2,13-17

13  Vyšel opět k moři. Všechen lid k němu přicházel a on je učil. 14  A když šel dál, viděl Leviho, syna Alfeova, jak sedí v celnici, a řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním. 15  Když byl u stolu v jeho domě, stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky mnoho celníků a jiných hříšníků; bylo jich totiž mnoho mezi těmi, kdo ho následovali. 16  Když zákoníci z farizejské strany viděli, že jí s hříšníky a celníky, říkali jeho učedníkům: „Jak to, že jí s celníky a hříšníky?“ 17  Ježíš to uslyšel a řekl jim: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“

Marek 2,14:

A když šel dál, viděl Leviho, syna Alfeova, jak sedí v celnici, a řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním.

Kontext pasáže

V evangeliích

Povolání Leviho (nebo Matouše, chcete-li), je stejně stručné jak u Marka, tak u Matouše. V této konkrétní pasáži u Marka je zařazená hned po pasáži o uzdravení ochrnutého, kterému ale Ježíš nejdřív odpustil hříchy a spor o půst a sobotu, který potom Ježíš vedl s farizey.

V kapitole

Farizeové mají v této kapitole celkem důležitou roli, protože napříč těmito pasážemi za Ježíšem chodí, sledují ho a prudí. Vrtají do něj, zpochybňují, že nemůže odpouštět hříchy, vyčítají, že stoluje s „hříšníky“ (podle jejich pojetí) a řeší, proč se učedníci nepostí a nesvětí sobotu o trochu ortodoxněji. 

Ve vyprávění je jejich role klíčová, protože právě tato jejich zdráhavost uvěřit Ježíši, to jejich otravování a nevíra vedou k tomu, že mnohem jasněji vidíme to důležité, oč v této kapitole jde.

Matoušův příběh

Podívejme se nejprve, kdo to byl Matouš a co o něm víme. V evangeliích ho najdeme i pod jménem Levi, vystupovat pod dvěma jmény nebylo v té době ale ničím neobvyklým. Mohl tím ukazovat na svůj původ z Izraelského kmene Levi nebo mohl mít jedno hebrejské jméno a jedno pracovní, řecké.

Víme, že se s Ježíšem setkal v Kafarnaum, kudy Ježíš procházel a učil. Matouš tam pracoval jako výběrčí daní. To byla profese pro tehdejší dobu dost specifická, protože on jako žid uzavřel s římskými okupanty smlouvu o tom, že bude vybírat mezi lidmi daně. Ostatní židé ale tuto spolupráci považovali za kolaborantský tah, jako zradu vůči vlastnímu národu.

Přestože museli dohlížet na to, aby všichni odváděli předepsané daně císaři, nemuseli se úplně zodpovídat z každé transakce, takže práce výběrčích byla často plná lží a nepoctivosti – mohli lidem říct, co chtěli, nasadit jim daně mnohonásobně vyšší – Římu dát, co mu náleží a zbytek si nechat ve vlastní kapse. Takový přístup mohli uplatňovat nejen na bohaté spoluobčany, ale i na ty nejchudší.

To, že to je profese, ve které je pro její vykonavatele velké pokušení, se obecně vědělo. Když za Janem Křtitelem nějací výběrčí přišli, radil jim, aby nevybírali víc, než je určeno (ODKAZ).

Farizeové v této pasáži výběrčí označují za hříšníky a vyčítají Ježíši kontakt s nimi… přičemž Ježíš na to reaguje s tím, že přesně mezi takovými lidmi je spokojený, protože ti ho potřebují, na rozdíl od „spravedlivých“ farizeů.

Teď trochu předběhneme, ale o Matoušovi ještě můžeme řici, že se k Ježíšovi přidal, stal se apoštolem, tedy očitým svědkem Ježíšovy služby, později evangelistou a autorem jednoho evangelia.

My se teď zaměříme na konkrétní a velmi důležitý moment z Matoušova života. Jak jsem již zmínila, je popsán velmi stručně.

Marek 2,14:

A když šel dál, viděl Leviho, syna Alfeova, jak sedí v celnici, a řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním.

Dozvídáme se jen dvě věci: (1) Ježíš jej vyzval a (2) Matouš vstal a šel.

V kontextu kapitoly je to dost úsečné vyprávění, které pak následuje návštěva u Matouše doma, kam přišel Ježíš s dalšími “celníky a hříšníky”. Nepředchází mu ale nic z Matoušova života, můžeme tedy jen spekulovat o tom, jestli Matouš Ježíše znal, jestli ho slyšel mluvit, jestli o něm slyšel. Kontext nám v tom směru neposkytuje moc vodítek, protože záměrem je něco jiného – chce zdůraznit právě a jen tyto dvě věci. Ježíšovu výzvu a Matoušovu poslušnost.

Co je na tom mírně zábavné (z mého pohledu) je fakt, že Matouš byl v práci. Představte si, že jste na brigádě v muzeu, máte vybírat peníze za vstupné, ale přijde Ježíš. Jistě, že ho neodmítnete. Takže tam necháte kasu, za kterou máte zodpovědnost, a jdete. Jasně, že si volíte tu lepší věc. Někdy mě ale baví domýšlet, co se vlastně stalo s tím, co třeba ten den už vybral a jestli z toho měl pak Matouš nějaké tahanice. Jestli ho sprdnul nadřízený nebo ne…ale jelikož se mu připisuje autorství celého jednoho evangelia, pravděpodobně ho nikdo nezabil.

Ale to už trochu spekulujeme. Co můžeme říci s jistotou: Ježíšovu výzvu následovala Matoušova poslušnost.

U obou případů si taky můžeme všimnout, že jim Ježíš neprezentoval nejdřív svůj program v detailech, neargumentoval pro svou věc, nesnažil se je přesvědčit o svém ideálu, říká prostě “Pojď za mnou”.

A tady vidí Dietrich Bonhoeffer v Následování jádro celé pasáže. Nehovoří se tu o ideálech, protože i kdyby přesvědčil Leviho svými argumenty a získal si ho pro svou věc, Levi by mohl získat určité poznání, nadšení a snad by se snažil i myšlenku uskutečňovat, nikdy by ale nešlo o osobní poslušné následování, jako v tomto případě. Ježíš vyzývá, on jde. Ježíš je obsahem, ne myšlenkový program. Kvůli Ježíši se rozhoduje. Jde o vztah s Ježíšem. Jde o připoutání se k Ježíši, o propojení našeho osudu s jeho.

Takové rozhodnutí se pro Ježíše člověku totálně promění celý život. Pokud tu dnes jste kvůli Pánu Ježíši, pravděpodobně jste takovýto moment rozhodnutí pro něj už prožili. A přesto bych se chtěla teď o něco hlouběji ponořit do toho, co to následování Ježíše znamená. Podíváme se na pasáž z Lukáše, která sleduje tři takové lidi, kteří chtěli Ježíše následovat a jak na to on reagoval.

Doplňující pasáž

Lukáš 9,57-62

57Když se ubírali cestou, řekl mu kdosi: „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“

58Ale Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“

59Jinému řekl: „Následuj mne!“ On odpověděl: „Dovol mi, Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.“

60Řekl mu: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.“

61A jiný mu řekl: „Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“

62Ježíš mu řekl: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“

Tady jsou tři

1) hrdina (obrázek superman) – vrhá se do toho po hlavě…neví, do čeho jde, není na to připraven…následování Krista se neváže k pohodlí…jeho následovnící nemají na tomto světě domov, stanou se poutníky

2) obchodník – má pocit, že může určovat podmínky…jeho otec asi nebyl ještě mrtev, považoval tu povinnost vůči rodiči za důležitější než následování …ale víc by otci pomohl, kdyby mu zvěstoval evangelium

3) nerozhodný – jen co to vyslovil, už to chtěl vzít zpět…chtěl se rozloučit, což tehdy znamenalo několikadenní hostinu, čímž se jeho odchod oddaloval a bylo by stále těžší odejít…přiložit ruku k pluhu služby Božího království znamená částečně obětovat radosti rodinného života

Na těchto příkladech Ježíš jasně ukazuje, že následování je věc radikálního rozhodnutí, které není vždy pohodlné, není to vždy podle našich představ a často ani podle našeho načasování. Co ale může Ježíš nabídnout, je místo uprostřed Boží vůle, vedení Duchem svatým v dílčích životních krocích a hojnost své přítomnosti. Podporu v těžkých obdobích a hojnost požehnání.

Následování znamená, že vám na Ježíši záleží víc než na jiných věcech.

Následování znamená, že vaše životní rozhodnutí jsou podřízená Boží vůli.

Následování znamená, že Boží vůle je pro vás důležitější než pohodlí a snaha splynout, nevyčnívat.

Moc se mi na těchto pasážích líbí individuální tón, který mají. Ježíš tady jedná s jednotlivci, se kterými následování řeší – buď je k němu zve nebo upravuje jejich pohled na celé téma. Věřím, že přesně takový dialog nabízí i nám dnes.

Já jsem toho názoru, že rozhodnutí pro to chodit do církve je krokem víry směrem k následování Krista. Je mnohem snadnější mít volnou neděli a přesvědčit se o tom, že mám s Bohem specifický vztah, který nepotřebuje společenství.

Je mnohem snadnější sem nejít a koukat na to zvenčí, distancovat se od ní. Vy jste teď ale tady,  rozhodli jste se sem dnes přijít a udělali jste další krok v následování Krista – ať už jste tu poprvé nebo po 150té.

Nikdo ale netvrdí, že následování Krista je lehké. Že to v církvi bude vždycky krásné a v pohodě. Že v našem křesťanském životě nebudou žádné problémy. Že protože jsme věřící, tak nechytneme koronu.

I v církvi jsme se už setkali s hrdiny, kteří se dušovali svým povoláním, ale nepohodlí a okolnosti je rychle zase obrátili zpět.

I tady se objevili obchodníci, kteří mají tendenci si určovat podmínky tam, kde nejsou v té pozici.

I sem zavítají „nerozhodní“ v tomto mém úzkém slova smyslu, kteří brzy litují toho, pro co se rozhodli.

Křesťanský život je plný křižovatek, na kterých budete zas a znova vyzváni, abyste následovali s moudrostí a pokorou Pána Ježíše v jeho milosti, laskavosti a obětavosti. Prakticky na denní bázi se musíme rozhodovat, jestli chceme jít po té Kristově cestě nebo po té svojí – jestli chceme žít tím způsobem života, který následuje Ježíše, nebo ne. Proto nezapomínejme, proč jsme se pro Ježíše rozdholi úplně na začátku, proč jsme vstali a šli, když řekl „Pojď za mnou“. Proč tady sedíme. S tímto na paměti můžeme čelit každé další výzvě, kdy se musíme rozhodout, zda budeme Ježíše následovat.

Závěrečná pasáž

Marek 10,28

Tu se Petr ozval: „Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou.“ Ježíš jim řekl: „Amen pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole pro mne a pro evangelium, aby nyní, v tomto čase, nedostal spolu s pronásledováním stokrát více domů, bratří, sester, matek, dětí i polí a v přicházejícím věku život věčný.“

Tahle pasáž mluví o prioritách. Nemusíte nutně nechat celou rodinu nechat tisíce kilometrů za sebou, aby k vám mohla mluvit. Protože každý, kdo se rozhodne Ježíše následovat, tak mu dává prioritu ve svém životě – před rodinou, před majetkem, jistotami tohohle druhu. Petr si to uvědomuje a tak se ozývá a Ježíš mu odpovídá těmito krásnými slovy.

Následování není vždycky procházka růžovým sadem, ale také není bez povšimnutí.

Bůh nezapomíná na to, co do něj investujeme, co mu dáme. Jeho spravedlnost hojně přerůstá naše chápání a nic nezapomíná. On nás bohatě odměňuje za každé rozhodnutí, které jsme udělali, děláme a ještě uděláme pro něj, za naše poslušné následování.