RECENZE: Mama Bear Apologetics: Guide to Sexuality

Bibliografické údaje

FERRER, Hillary. Mama Bear Apologetics: Guide to Sexuality [Kindle]. Eugene, OR: Harvest House Publishers, 2021 [cit. 2022-04-02]. ISBN 978-0-7369-8382-2.

Vše začalo podcastem, který už někdy od roku 2018/19 Hillary Ferrer, Lindsey Medenwaldt a Amy Davidson začaly publikovat spolu s blogem, na který dávaly příspěvky, které se do podcastu nehodily. Cílem bylo hovořit o tom, jak mohou rodiče vést své děti k víře –  částečně také v reakci na velký odliv mládeže z křesťanských církví v důsledku sekulárně humanistických vlivů, kterým jsou vystaveni na vysokých školách. Důraz autorky kladou na výchovu k logickému myšlení, rozpoznávání špatných ideologií a vedení k blízkému vztahu s Bohem. Dnes už základní Mama Bear tým čítá víc jak tucet členek, stále vydávají podcast, blogové články a přednášejí po různých sborech v USA.

Autor

Hillary Ferrer coby hlavní iniciátorka Mama Bear Apologetics[1] se do vydávání knihy pustila už podruhé. Poprvé měla funkci editorky knihy, kterou psala s několika jinými autorkami. Zaměřovaly se v ní na různé překážky, které stojí mezi dospívajícími dětmi a jejich plné důvěře v pravdivost křesťanství. Formát první knihy byl osvěžující, protože téma, které Ferrer pro sebe a své kolegyně zvolila, bylo velmi komplexní, prospělo mu tedy, že bylo zpracováváno z několika různých perspektiv a kapitoly byly psány podle stejného vzoru („ROAR“), aby se informace z nich daly využít při výchově, vyučování, či katechezi (více o první knize v recenzi zde).

Obsah

V tomto druhém díle Ferrer spolupracuje s jinými autory pouze minimálně, což hodnotím jako jedno z mála negativ, které tato kniha má. Hillary Ferrer má osobitý a dost neformální styl vyjadřování, který se bohužel přenáší i do textu, což pro někoho může být zábavné, nicméně v mém případě se jednalo o rušivý prvek.

Hned v první části knihy zodpovídá dvě otázky, které udávají rámec následujícím kapitolám: (1) Jaký je biblický pohled na sex? a (2) Jaký je biblický pohled na manželství?

Poté se celkem obstojně potýká s vysvětlením teorie Queer, problematikou genderu a homosexuality, pornografie (a jak to všechno může souviset) rozebírá a napadá kurikulum Genderbread Person, podle kterého se v současnosti na mnoha amerických školách učí sexuální výchova a odhaluje nebezpečí „sex-pozitivity“.

Kapitola, která pro mě byla překvapením, se věnovala popisu problému Purity culture a tím, jak to církev nezvládla. Protože já sama jsem si v dospívání pořídila tzv. „čekací prstýnek“ a spolu s kamarádkou jsme složily slib podle vzoru hnutí True Love Waits, překvapil mě pohled autorky. Samozřejmě vychází z konkrétní zkušenosti, která je specifická pro hnutí True Love Waits v USA – vyčítá mu, že nebylo schopno reagovat na případné porušení čistoty (ztráta panenství se tak stala neodpustitelným hříchem) a tím vyprodukovalo spoustu sexuálně promiskuitních mladých, kteří věřili, že už před Bohem nemají šanci. Místo soustředění se na čistotu (purity) pak navrhuje spíše věnovat se celkové zdrženlivosti a mravnosti (chastity).

Závěrem autorka poznamenává, že každý člověk musí nést svůj kříž, pokud se týče sexuality. Pokládá ale otázku, jak může církev v tomto ohledu pomoci? Sama řešení neposkytuje, nechává čtenáře, aby otázku zvážil sám, ve svém kontextu.

Závěr

Službu Mama Bear Apologetics mám velmi ráda, jejich podcasty mi poskytly určitý úvod do současné apologetiky a nasměrovaly mě k podstatným zdrojům. Jako máma i jako učitelka velmi doceňuji jejich pečlivé zpracování různých témat, ke kterým někdy připojují i „taháky“ a pracovní listy (v angličtině), aby si je člověk mohl s dětmi doma projít. Velmi mě motivovaly převzít zodpovědnost za náboženské vzdělávání svých dětí a nespoléhat se jen na besídky / život v církvi. Byla bych moc ráda, kdyby se do budoucna mohla podobná služba rozběhnout i v českém prostředí – a kdybych na ní mohla mít podíl.


[1] Apologetika je původně obhajobou víry před soudem či radou (např. Sk 17). V již přeneseném významu je dnes apologetika obhajobou víry tváří v tvář sekulárním filosofiím a ideologiím. Mottem Mama Bear Apologetics je „ničit argumenty, nikoli lidi“, nejde tedy o příslovečné „mlácení druhých Biblí po hlavě“, ale o dialog. Apologetika může mít různé formy – nejčastěji se jedná o rozumovou argumentaci, ale může se také odehrávat skrze příběh (C.S. Lewis a jeho Narnie jsou krásným příkladem), umělecké dílo či hudební skladbu.

Války kolem nás

Jako obvykle předtím, než mám kázat, se i toto kázání dlouho rodilo v mé hlavě. Existují skutečnosti kolem nás, které ovlivňují témata, o kterých je třeba kázat. Dění v Evropě a válka na Ukrajině vyžaduje naši štědrost v modlitbách i finančních či materiálních darech. Je to mimořádná událost, kterou není lehké unést po našem dvouletém zápasu s covidem  a vším, co se s ním pojilo. Je naší povinností přemýšlet, jakou pomoc můžeme nabídnout a jak můžeme pomoci lidem, které tato válka přímo zasáhla.

Mé dnešní kázání ale nese název VÁLKY kolem nás. Přestože jsou naše srdce zlomená pro ukrajinskou církev a každého uprchlíka, který přišel o domov, v posledních několika týdnech Pán Bůh moji a Otovu pozornost směřuje k několika válečným polím, na kterých se ocitli naši přátelé. Modlitebně doprovázíme maminku, která prošla rozvodem, její bývalý manžel ale neuvěřitelným způsobem manipuluje s jejími dětmi a lidmi v církvi. V našich modlitbách je i spřátelený pár, který zažívá těžké chvíle ve svém manželství. Jako sbor můžeme vidět válečné pole, které se pro nás otevírá ve věci působení sekty Sinčchondži či ve věci Elišky P.

Chci tedy dnes hovořit o válkách, které jsou všude kolem nás – nejen na Ukrajině. Vždy tu nějaké byly, některé se objevily teprve nedávno a jiné nás ještě čekají. Tyto osobní války vyžadují naši pozornost, naši štědrost i naši připravenost pomoci, stejně (a v některých případech možná více) jako probíhající vojenské konflikty.

Proti komu válčíme? Poznej svého soupeře.

Podívejme se společně do dopisu Efezským, který najdeme v NZ. Setkáme se v něm s pasáží, která se věnuje problematice bojů v našich životech a krásným, obrazně poetickým způsobem nám radí, jak se k takovým situacím stavět.

EFEZSKÝM 6,10-17

10 A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. 11 Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. 12 Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. 13 Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. 14 Stůjte tedy ‚opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, 15 obuti k pohotové službě evangeliu pokoje‘ 16 a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. 17 Přijměte také ‚přilbu spasení‘ a ‚meč Ducha, jímž je slovo Boží‘.

Možná, že mnozí z vás tuto pasáž znají zpaměti, možná si ji sami připomínáte, když je třeba. A přesně proto byla napsána! List Efezským je vlastně textem, který byl psaný s tím, že se bude opakovaně předčítat při bohoslužbách – byl napsán hodně univerzálně, ne pro jeden konkrétní sbor se specifickými potřebami. Obsah Efezským je proto zamýšlený k opakování, k rozjímání nad různými rozměry víry, která se má pod vedením Ducha svatého rozvíjet a růst. Obsahuje několik velmi složitých pasáží, ale právě tato, kterou jsme si teď přečetli, nás svou poetičností může zasáhnout tím účiněji.

Pro nás je teď důležité uvědomit si, proti komu jsou tyto války kolem nás vedeny. Kdo je tím nepřítelem? Je vůbec možné jej identifikovat nebo poznat?

Ve verších 11 a 12 čteme:

11 Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům.

12 Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.

Tuto pasáž jsem se učila zpaměti už jako malá holka, kdysi, na dorostu. Co jsem ale dlouho nechápala, byl 12. verš. Jakto, že nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům? Vždyť kolikrát dovedeme za daným problémem vidět konkrétního člověka: Putina, exmanžela, šikanující spolužačku. Tak jakto, že nevedeme boj proti těmto konkrétním lidem?

Autor dopisu Efezským nám ukazuje, že v naše těžkosti mají ještě jinou úroveň, jakousi dimenzi, která sahá za daného člověka, který nám ubližuje.

Jednak je tu hřích, se kterým musí bojovat každý z nás. Všichni ale máme hříšnou přirozenost, kvůli které jako lidé tíhneme k věcem, které druhým ubližují. Jako Kristovi následovníci víme, že pokud hříchu podlehneme, musíme činit pokání, musíme prosit Boha o odpuštění a od daného hříchu se vzdalovat co nejdál. Jsou ale lidé, kteří s Bohem nežijí, hříchů nelitují a místo aby se od nich vzdalovali, propadají jím stále víc a o to víc i ubližují svému okolí. Jedním z našich nepřátel je tedy hříšná přirozenost.

Autor tohoto dopisu nás ale vede dál: Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.

Co všechno patří k těmto silám a mocnostem? Zní to trochu fantasticky. Ve skutečnosti se sem vejde opravdu mnoho. Žijeme v komplexním světě, který má nějaké společenské struktury, které nejsou vždycky ideální. Jsou tu různé ideologie, myšlenkové proudy a tradice. Všechny tyto skutečnosti jsou “mocnostmi”, které mají vliv na náš život a které na nás větší či menší měrou tlačí, abychom se jim přizpůsobili. Kolikrát se jedná o spolupráci lidské hříšné přirozenosti s myšlenkou, která se původně zdá dobrá, ale pod vlivem lidských hříšných tendencí je znetvořena v totalitu či jiné tragédie.

Mezi takové “mocnosti” ale patří i různé liberalizující křesťanské proudy (progressive christianity, new christianity, new age), které se odklání od křesťanských důrazů na čistotu, svatost a pokání. Patří mezi ně sekty, které odvádí pozornost věřících od jádra evangelia. Patří sem i ideologie (např. LGBT+, CSJ), které tlačí proti křesťanské morálce, pohrdají jí a snaží se nám vnutit jejich jazyk a jejich hodnoty, dokonce i jejich chápání biologické stavby člověka. Patří sem i kulty a čarodějnické skupiny (wicca, krystaly), které si přivlastňují Boží stvoření, tvrdí, že Jeho moc spočívá ve stvoření a že ji mohou využívat k vlastním zájmům. Patří sem všechny myšlenkové směry, které nějakým způsobem tlačí proti křesťanství a křesťanům a uzurpují si nárok na pravdu.

V neposlední řadě sem patří konkrétní práce duchovní sféry, která je oddělená od Boha. Bible nám hovoří o činnosti Satana, který není všemocný, ani všudypřítomný, jeho otevřené nepřátelství vůči církvi je nám ale v Bibli jasně oznámeno.

Proti takovým nepřátelům tedy stojíme. Nejsou to ti jednotlivci, kteří stojí před námi a ubližují nám, ačkoli je někdy velmi těžké jedno od druhého oddělit. Jedná se o naši hříšnou přirozenost a také společenské struktury, ideologie a myšlenokvé proudy, které mohou být prostředkem Satanovy agendy.

V souvislosti s tímto představením našich nepřátel je ale třeba si všimnout, že autor dopisu Efezským s pojmem mocností a sil pracuje už v první kapitole, kde se ovšem jedná o výskyt v mnohem pozitivnějším kontextu:

20 Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, 21 vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím. 22 ‚Všechno podrobil pod jeho nohy‘ a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, 23 která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.

Tady zřetelně vidíme, jak si tyto mocnosti a síly před Bohem stojí. Možná si je ďábel zneužívá proti lidem, ale nejsou to síly nebeské, které by dosahovaly tam, kde se rozhoduje o lidské naději. Ježíš má poslední slovo a má moc jim “zakroutit krkem”. To je pro nás zásadní právě v kontextu duchovního boje, jak uvidíme v následující části.

Jakou máme výstroj? Kde ji vezmeme?

Seznámili jsme se tedy se svým nepřítelem, s těmi mocnostmi, proti kterým stojíme. Stejně jako ve správné bondovce ale teď, po uvedení padoucha, přichází moment, kdy se podíváme na to, jakou máme proti němu výstroj. Stojí za povšimnutí, že jenom v této kraťoučké pasáži nás autor hned dvakrát vyzývá k tomu, abychom si na sebe brali “plnou Boží zbroj”. Ne jen její část. Plnou, celou. Komplet. Protože jako Boží vojáci jsme jen tak dobří, jako naše výstroj.

13 Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. 14 Stůjte tedy ‚opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, 15 obuti k pohotové službě evangeliu pokoje‘ 16 a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. 17 Přijměte také ‚přilbu spasení‘ a ‚meč Ducha, jímž je slovo Boží‘.

Obranné

Opasek pravdy – opásání kolem beder pravdou, je znakem připravenosti a určitého celkového charakterového zpevnění skrze pravdu. Možná si někteří z vás vzpomenou, že mé úplně první kázání bylo o pravdě, protože co je svět světem, vždycky se někdo stavil proti pravdě Boží. Už v Edenu had Evu ponoukal, aby nevěřila tomu, co říká Bůh. Je pro nás naprosto zásadní znát pravdu a držet si ji blízko těla, opásat se jí.

Pancíř (brnění) spravedlnosti – i o spravedlnosti jsem už několikrát hovořila, dnes ale připomenu, že spravedlnost Boží spočívá v jeho podstatě – on je svatý a spravedlivý. My této spravedlnosti sloužíme skrze víru a lásku jeden k druhému, k lidem kolem nás. Tato spravedlnost, pancíř, brání všechny naše životně důležité orgány. Ve SZ u Jeremiáše čteme:

 “A nazvou ho tímto jménem: ‚Hospodin – naše spravedlnost‘.“ (Jr 23,6)

Sám Bůh má být tím, kdo má v rukách náš život, jemu se máme cele odevzdat.

obuti ke službě evangeliu – dobré obutí značí, že máme být pohotoví, připraveni sloužit evangeliu pokoje – nejde tu jen o pokoj s ostatními lidmi, o to, že budeme ve svém okolí usilovat o pokoj, ale také o pokoj s Bohem – jde o to, že máme žít život tak, abychom se nemuseli obávat Božího soudu.

štít víry – tento štít má jasnou obrannou funkci, která souvisí s “ohnivými střelami toho Zlého” v Přísloví čteme i takových šípech / střelách ve 23, kapitole:

 Jako pomatený, který střílí ohnivé šípy a smrtící střely, 19  tak jedná muž, který obelstí bližního a řekne: „Já jsem jen žertoval.“

Těmi šípy jsou tedy různé pomluvy a pokušení, které jsou namířené na nás a mají nás ohrozit, přispět k našemu zhroucení. Proto autor dopisu Efezským říká, že je máme odrážet štítem víry.

U víry bych se ráda na chvíli zastavila. Můžete si myslet, že víra je pocit. Že je to něco, co cítím, když zpívám chvály Bohu a mám pocit, že bych pro něj udělala úplně cokoli – takový pocit neporazitelnosti. Dlouho jsem si o víře myslela to samé – musím ji cítit, jinak víru nemám. Ale stejně jako láska je i víra ROZHODNUTÍM.

Když jsme se poprvé rozhodli pro Krista, přijali jsme ho do svého srdce, naše rozhodnutí se pojilo s tím vítězným pocitem. Čím více ohnivých šípů ale v životě zažijete, tím náročnější je tento pocit udržet. Přicházejí situace, které nám dokonce připadají jako šípy od samotného Boha a naše pocity víry jsou na bodu mrazu. Někteří lidé se dokonce v takové chvíli na Boha rozzlobí a zanevřou na něj. To je ale pramení ze špatného chápání toho, kým Bůh je. Bůh je spravedlivý. Bůh je milosrdný. A Bůh vidí věci v souvislostech širších, než si my sami dovedeme představit.

Někdy ten největší boj, který zažijete může být zkrátka boj o toto rozhodnutí – věřit Bohu i když se situace zdá být proti nám i proti němu. I když se zdá, že nás opustil. My se musíme rozhodout věřit.

Můj nejoblíbenější verš, který se týká víry, najdeme např. v evangeliu podle Marka 9,24. Jeden muž žádá Ježíše o pomoc se svým synem a Ježíš mu říká:

…Všechno je možné tomu, kdo věří.“ 24  Chlapcův otec rychle vykřikl: „Věřím, pomoz mé nedověře.“

Vidíme, že ten muž se rozhodl věřit – Ježíš byl jeho jedinou šancí na pomoc, na zlepšení jeho situace. A on se rozhodl věřit, ale zároveň věděl, že patrně jeho víra není moc veliká. Proto rovnou prosí – pomoz mojí ne-do-vě-ře. Některé jiné překlady Bible překládají: pomoz mé nevíře. Mě se ale víc líbí slovo NEDOVĚŘE – jednak z toho zaznívá nějaký NEDOSTATEK víry, nějaká rezerva, kterou te muž má, mohl by věřit víc, ale sám toho není schopen. Jednak nám to může připomínat slovo NEDŮVĚRA – nedostatečná důvěra vůči Bohu.

Moje zkušenost s bojem víry – táta a práce

Víra je rozhodnutím, ale je také darem. Nikdo z nás nedovede věřit tak, jak by měl, aby mohl přenášet hory. Ale Bůh nám může takovou víru dát. Není špatné nebo nebiblické jej o víru prosit.

Nyní se dostáváme k dalším:

Přilba spasení – ta chrání naši mysl. Není to jediná zmínka o spasení jako přilbě, v 1. dopisu Tesalonickým čteme:

My však, kteří patříme dni, buďme střízliví, oblečme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přilbu.

Naděje na spásu je pro náš život a smýšlení o něm naprosto klíčová. Pokud jsi přijal Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele, pokud jsi mu podřídil svůj život a činil pokání ze svých hříchů, budeš mít věčný život. V evangeliu podle Jana 5,24 Ježíš říká:

24 Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.

Pro náš současný život je naprosto zásadní, jestli věříme, že máme věčný život nebo ne. Pokud bychom neměli perspektivu věčnosti a náš život končil smrtí, náš život tady by měl jenom malý význam. Neměli bychom naději. Nemohli bychom čelit zlu a tvrdé realitě života, pokud bychom neměli naději na vzkříšení. Samotná realita smrti, že každý z nás zemře, je tak těžká unést. Ale protože máme naději, víme, že se setkáme s lidmi, o které jsme tady na zemi přišli. A co víc, setkáme se s Ježíšem, se kterým budeme moci prožívat věčnost. A také víme, že na této věčnosti už nebude pláč, ani strach, ani úzkosti nebo deprese. Nebude tam panika ani psychotické stavy. Abych citovala z knihy Zjevení 21,4:

a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“

Přilba spasení tedy chrání naši mysl před tím, abychom věděli a poznávali, na čem opravdu záleží. Je ale také třeba si uvědomit, že i přilbu spasení musíme jednou za čas obnovovat, jak se píše v Římanům:

Ř 12,2 A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.

Poslední součástí naší výstroje / výzbroje je meč ducha. Je to jediná zbraň kterou máme a autor u ní jasně uvádí, že se jedná o slovo Boží. Může mít funkci obranou, ale i útočnou, a správný voják se bez takové zbraně neobejde. Může vyrazit na bitevní pole beze zbraně? I kdyby věděl, že bojovat nechce, neví, jestli nějaké útoky nebude muset odrážet, jestli nebude muset bránit sebe a svou rodinu. Každý z nás by měl mít tuto duchovní zbraň a měl by ji mít v pořádném stavu.

Nabroušenou z obou stran, vyleštěnou a připravenou k pohotovosti. Jako křesťané musíme znát Písmo. Musíme se jím nechat ovlivňovat, utvářet, musíme Písmo nechat nás usvědčovat. Musíme je znát dobře, abychom byli schopní poznat špatné, nebiblické učení. Musíme je znát dobře, abychom mohli reagovat na věci, které se kolem nás dějí, podle biblického vzoru.

Všechna tato výstroj je darem od Boha. Ve verši 17 čteme “přijměte”. Je to něco, co je nám nabízeno, stačí to jen přijmout.

Jak výstroj používat správně?

Řekli jsme si tedy, proti komu v těch našich osobních válkách stojíme a řekli jsme si, jakou máme výstroj. Jak ji tedy ale správně používat?

V první řadě jsem už naznačila, že o zbroj je třeba se starat. Přilbu je třeba leštit, čistit. Meč je třeba brousit. Jsem si jistá, že i štít, brnění a opasek vyžadují naši pravidelnou údržbu, abychom svou zbroj měli v pořádku. Je tedy zřejmé, že taková údržba bude vyžadovat náš čas a nejakou alespoň minimální duchovní disciplínu skrze modlitby, chvály a četbu Bible.

Dále je ale ještě jeden motiv, který spojuje všechny části duchovní výstroje a tím je pohotovost. Člověk, který jde spát, na sobě asi zrovna nebude mít opasek, boty, brnění, helmu, meč a štít.

Je to připravenost člověka na stráži.

Chtěla bych vás tímto upozornit na jedno nebezpečí – je hrozně jednoduché se přesvědčit o tom, že na něčem nezáleží. Že tomu potřebnému jistě pomůže někdo jiný. Psychologie dokonce popisuje něco, čemu říká “efekt přihlížejícícho”, který ukazuje na to, že lidé mají tendenci spoléhat na to, že jistě pomůžou ti ostatní, kteří jsou přítomni dané krize.

Jsem přesvědčená, že každá krize vyžaduje moudrost v tom, do jaké míry zasahovat. Nicméně je třeba, abychom byli připraveni pomoc nabídnout. Abychom stáli v pohovotosti a pokud daný člověk, který prožívá krizi, nepotřebuje naši pomoc v ničem jiném, měli bychom jej alespoň doprovázet v modlitbách. To je naše povinnost, k tomu máme zbroj. Nebojujeme proti “lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy”. Proto nás chci dnes vyzvat, modleme se, abychom vždy byli připraveni pomoci.

Možná cítíte, že vás Bůh vede k tomu, abyste odpověděli na potřeby lidí, kteří utíkají před válkou na Ukrajině.

Možná vidíte u svých přátel manželskou krizi a máte pocit, že byste jim měli něco říct.

Možná vidíte, že vaše spolužačka bojuje se svou identitou a máte pocit, že potřebuje vaše modlitby.

Možná, že vidíte, že váš kamarád ztrácí víru a potřeboval by se přiblížit k Písmu, aby Boha poznával podle pravdy.

Modleme se teď společně, abychom věděli, jak v těchto situacích svým blízkým pomoci a jak využít své duchovním zbroje, abychom je povzbudili, případně bojovali po jejich boku ve válkách, ve kterých se ocitli.

A pokud jste se sami ocitli v takové osobní válce, která se vám zdá být nad vaše síly, nebojte se se o tom s někým sdílet, případně klidně přijďte dopředu a budeme se za vás modlit.

Velikou moc má vroucí modlitba spravedlivého (Jk 5,16b) a my se teď můžeme společně modlit, aby nás Bůh posilnil a my jsme mohli obstát.

RECENZE: Faultlines

Bibliografické údaje

BAUCHAM, Voddie T. Faultlines: The Social Justice Movement and Evangelicalism’s Looming Catastrophe [Kindle]. Washington, D.C.: Salem Books, 2021 [cit. 2022-04-02]. ISBN 978-1-68451-201-0.

Autor

Není tomu tak dávno, co jsem se stala členkou několika satirických skupin na FB, jejichž obsahem se často stávají meme či videa kompilující křesťanská témata se současným děním či oblíbenými televizními momenty. V komentářích k jednomu takovému příspěvku se otevřela diskuse na téma sociální spravedlnosti. Jakožto čerstvá absolventka (katolické) teologické fakulty jsem samozřejmě nechápala, proč by sociální spravedlnost měla vzbuzovat takové vášně – a celkem upřímně jsem se zeptala. Jeden z účastníků diskuse mi pak naznačil, ať konečně vylezu z jeskyně a přečtu si tuhle knížku.

Co by ne? Sbírám podněty a výzvy pro současnou apologetiku a Voddie T. Baucham Jr. se mi zdál jako solidní autor. Vystudoval HBU a SBTS, dlouhodobě působil jako kazatel a pastor v baptistické církvi a necelý rok po masivních protestech BLM vydává knihu o Critical Social Justice[1] (CSJ) a jejím vlivu na evangelikální církve. A co víc, relativně nedávno byl terčem kritiky na serveru baptistnews.com, která byla tak nešťastně napsaná, že ve mně vzbudila tím větší zájem o Bauchamovu tvorbu.

Obsah

Baucham v knize popisuje svůj životní příběh, který začal jako černošský chlapec vychovávaný maminkou. Vypráví o životě v ghettu i o střetu s “privilegiem bílých”. Baucham ale svou zkušenost nevyhodnocuje negativně. Nemá pocit, že by jej systémový rasismus a rasistické struktury upozaďovaly a znemožňovaly mu plnohodnotný život.[2] Naopak spatřuje množství možností, které jako chlapec měl a které jej dostaly tam, kde je dnes.

Baucham tedy není uražený a ublížený příslušník černé rasy, čímž nesplňuje první z podmínek správného zastánce teorie Critical Race (CRT). Jak se totiž od autora dozvídáme, tato teorie spočívá v tom, že (1) rasismus vidí jako integrovaný v současném systému americké společnosti. (2) Mocenské struktury stojí na výsadách bílých a jejich nadřazenosti. (3) Lidé jiné barvy kůže, než bílé, jsou marginalizováni, (4) dokonce i zákon je proti nim. (5) Bílí nejsou schopni jednat spravedlivě vůči jiným rasám, pokud za svým jednáním nevidí přímý zisk. (6) Je třeba zpochybnit racionalismus a “vědecký” přístup bílých a nahradit jej vyprávěním vlastních svědectví, které nejlépe vypovídají o zkušenosti černých.

Critical Race Theory je součástí ideologie Critical Social Justice, která už se pak soustředí nejen na rasu, ale na jakoukoli charakteristiku, která činí člověka součástí nějaké minority. Baucham její stopu v historii sleduje až k marxismu, nicméně cílem CSJ je redistribuce moci, kterou v tuto chvíli mají pouze bílí muži hlásící se k protestantismu (řeč je zejména o stavu v současné Severní Americe, ačkoli Baucham varuje, že ideologie CSJ se šíří na globální úrovni).

Autor pak velmi zdařile popisuje znaky náboženství, které se k ideologii CSJ pojí:

Dědičný hřích = rasismus

Zákon = antirasismus

Evangelium = smíření ras

Mučedníci = Trayvon, Flloyd, Breonna (oběti policejního násilí, na které reagovaly nepokoje Black Lives Matters (BLM) na jaře 202)

Kněží = utlačované menšiny

Cesta k pokání = změna struktur

Znovuzrození = “wokeness” (tzn. vnitřní sjednocení s hodnotami CSJ)

Liturgie = nářek

Kánon = sociální vědy podřízené CSJ

Teologové = DiAngelo, Kendi, Brown, Kenshaw

Katechismus = “vyslov jejich jména” (tj. fráze, která se pojí s hnutím BLM, které si připomíná jména černochů, kteří se stali obětmi policejního násilí)

V tomto kontextu je třeba dodat, že velkým přínosem knihy je pak také Bauchamova rozsáhlá studie případů policejního násilí, na kterých stojí hnutí BLM, přičemž autorovým závěrem je, že mnohé z těch případů zdaleka nebyly prezentovány médii podle pravdy a mnohé z nich byly legitimním zásahem policie. Baucham poukazuje na to, že americká média převzala narativ CSJ a cokoli do něj nezapadá, buď vůbec nesdělují, případně sdělují zkresleně.

Největší autorovou obavou nicméně je, že ideologie CSJ proniká do evangelikálních církví a prorůstá do každodenního života církve. Baucham tuto ideologii označuje jako neslučitelnou s biblickým křesťanstvím a povzbuzuje křesťanské kazatele, aby ke svým sborům hovořili v Pravdě, nikoli na základě snahy být co nejvíce nápomocní kultuře, která je zmítaná nebiblickými ideály. Připomíná, že rasismus je reálný, ale je třeba jej stále chápat jako individuální hřích, ze kterého je třeba činit pokání a odvracet se od něj – nikoli jako neosobní systém, který utiskuje specifické menšiny. V neposlední řadě směřuje čtenáře k Bibli, která je podle něj ideálním rádcem, pokud jde o sociální problémy. Upozorňuje ale, že pokud má církev na současnou situaci reagovat, bude to vyžadovat zvnitřnění biblických hodnot a aktivní participaci na řešení daných problémů.

Závěr

Faultlines je kniha o bodech zlomu,[3] které jsou ve společnosti připravovány už delší dobu, podle autora je tedy zásadní rozhodnout se, kde chceme jako církev stát, až k onomu (definitivnímu) zlomu dojde. Osobně jsem velice ocenila autorův kritický přístup k událostem jara 2020 a jeho analýzu jednotlivých případů, na kterých hnutí BLM  stojí a jichž ideologie CSJ využívá. Co se autorových slov o globální charakteristice ideologie CSJ týče, nemohu potvrdit, že bychom v Čechách zažívali jeho vliv v takové intenzitě jako v USA, nicméně jeho znaky pozoruji v současné generací dospívajících, kteří jsou touto ideologií ovlivněni zejména skrze sociální sítě (a ne vždy jsou schopní ji kriticky rozlišit). Pokud bych tedy Bauchamovu zvěst měla interpretovat pro náš kontext, věřím, že je rolí církve, abychom naše dospívající vedli k dobré znalosti Bible a k patřičné aplikaci biblických hodnot v našich životech – jak vlastním příkladem, tak systematickou výchovou a učednictvím.


[1] Teorie kritické sociální spravedlnosti  – její součástí je Kritická teorie rasy (Critical Race Theory), která se zaměřuje na mezirasové rozdíly a hnutí Black Lives Matters, které přímo vycházá z CRT

[2] V tom spočívá největší strach ideologie CSJ.

[3] Autor užívá analogii střetu litosférických desek.

Valentýnský speciál

V této speciální epizodě mluvíme o knize, která ještě není celá, vzniká v průběhu našeho vztahu z různých druhů příspěvků, které do ní zařadíme. Dozvíte se, kdy jsme ji začali psát, které momenty našeho vztahu mapuje a taky proč do ní zařazujeme i ty ne úplně hezké momenty naší společné historie.

Příjemný poslech! 

Evangelium na lavici obžalovaných

ČTENÍ: SKUTKY 17,16-34

Zatím na ně Pavel v Athénách čekal; když shledal, kolik modlářství je v tom městě, velmi ho to znepokojovalo. 17  Proto mluvil v synagóze se židy a s pohany, kteří uvěřili v jediného Boha; a každý den hovořil i na náměstí s lidmi, kteří tam právě byli. 18  Rozmlouvali s ním i někteří epikurejští a stoičtí filosofové. Jedni se ptali: „Co nám to chce ten nedovzdělanec vykládat?“ Druzí říkali: „Zdá se, že nás chce získat pro cizí božstva.“ Tak soudili, protože Pavel kázal o Ježíšovi a o zmrtvýchvstání. 19  Pak ho vzali s sebou, dovedli na Areopag a tam mu položili otázku: „Rádi bychom se dověděli, jaké je to tvé nové učení, které šíříš. 20  Vždyť to, co nám vykládáš, zní velice podivně. Chceme se tedy dovědět, co to je.“ 21  Všichni Athéňané i cizinci, kteří tam pobývají, ničemu totiž nevěnují tolik času jako tomu, že vykládají a poslouchají něco nového. 22  Pavel se tedy postavil doprostřed shromáždění na Areopagu a promluvil: „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. 23  Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji: 24  Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, 25  ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. 26  On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. 27  Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. 28  ‚Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme,‘ jak to říkají i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘ 29  Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem. 30  Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu. 31  Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“ 32  Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“ 33  A tak Pavel od nich odešel. 34  Někteří se však k němu připojili a uvěřili; mezi nimi byl i Dionysios z Areopagu, žena jménem Damaris a s nimi ještě jiní.

Poslední dobou se často vracím ke své oblíbené pasáži v sedmnácté kapitole Skutků, kde nám autor knihy Skutků vypráví střetnutí apoštola Pavla s řeckými filosofy. Moc se mi ta pasáž líbí, protože ukazuje apoštola Pavla v trochu jiné situaci, než jak jej známe z jiných pasáží v Písmu. Jeho hlavní službou je služba Židům – všimněte si, že když Pavel přišel do nějakého města, nejprve šel do synagogy. Bylo pro něj přirozené sdílet dobrou zprávu o Ježíši s těmi, kterých se to vlastně nejvíce týkalo, protože Mesiáše nejvíce očekávali. Potom, pokud jeho službu v místní synagoze nepřijali, našel si Pavel jiné místo, kde by se scházel s těmi, kdo dobré zprávě uvěřili. Už na začátku 17. kapitoly Skutků čteme, že v Tesalonice přesně takto sloužil:

Pavel jako obvykle přišel do jejich shromáždění a po tři soboty k nim mluvil, 3  vykládal Písmo a dokazoval, že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých. „A ten Mesiáš,“ řekl Pavel, „je Ježíš, kterého já vám zvěstuji.“ Někteří v Tesalonice uvěřili a v Beroji dokonce byli tak nadšení, že každý den studovali Písmo, jestli to je opravdu tak, jak říká Pavel.

V Tesalonice ale byla i velká část Židů, která k němu cítila tak hlubokou nenávist, že jej nejen vyštípala z Tesaloniky, ale vypravili se za ním až do Beroji, aby tam “podněcovali a pobuřovali lid” (v.13). Pavel kvůli nim musel odejít i z Beroji a zamířil do Atén. Silas a Timoteus zůstali v Beroji, snad aby celou situaci uklidnili a ujistili se, že Berojští jsou dobře informovaní o evangeliu a nenechají se naštvanými Židy strhnout.

Po takové zkušenosti se tedy Pavel nachází v Aténách a je sám. Svůj doprovod poslal za Timoteem a Silasem se zprávou, aby se k němu v Aténách připojili. Dochází ke  zdánlivému mezidobí na Pavlově misijní cestě, kdy by si Pavel mohl po nepříjemné zkušenosti v Tesalonice a Beroji odpočinout a počkat na své spolupracovníky, než se pustí do další práce.

Ale to by nesměl mít takový zápal pro evangelium. Pavel si Atény prohlédl a viděl, že je to město plné modlářství. Nevím, co si pod pojmem modlářství představujete, já si ale vždy musím připomenout, že nešlo jen o to, že by měli atéňané spoustu dekorativních sošek bůžků, jako se například dnes dají koupit líbivé sošky buddhy. Tehdejší kulty byly spojené s velkým byznysem, ke kterému patřily i dekorativní sošky, samozřejmě – resp. sošky k domácímu uctívání, byly s ním ale spojené i trhy s obětními produkty, masem, obilovinami…k uctívání některých bohů patřila i chrámová prostituce. A Řekové měli těch bohů opravdu hodně.

Pavel se hned dal do práce a šel do místní synagogy – ačkoli byly atény pohanstvím přímo prorostlé, přesto tam židovská synagoga byla – a nevypadalo to, že by židé v aténách nějak výrazně proti pohanství vystupovali. Pavel proto nepůsobil jen v synagoze, ale vydal se i na místním tržišti – středobod kulturního dění – a mluvil i s místními – nejen židy, ale i řeky, které tam potkal. Bylo to místo, kde se pohybovali i tehdejší filosofové, konkrétně epikurejci a stoikové.

Epikurejští byli jako dnešní agnostici nebo deisté. Podle nich by mohl Bůh nebo bohové existovat, ale pokud ano, je někde daleko a nezajímá se o dění na zemi. Stoikové byli pantheisté – Bůh je všechno a ve všem. Mimo tyto filosofické skupiny pak pravděpodobně Pavel mluvil s běžnými lidmi, kteří praktikovali pohanské náboženství, založené na naklonění si různých božstev ke svým záměrům a snahu nerozhněvat si jiné.

Vidíme tedy, že Pavel mluvil s lidmi, kteří měli velmi narušenou představu o Bohu. Letos jsem na VOŠMT učila kurz Bůh a andělé a spolu se studenty jsme si několikrát opakovali, že je důležité, jakou představu o Bohu – nebo možná lépe řečeno jaké poznání o Bohu člověk má, protože to ovlivňuje způsob, jakým k Bohu přistupuje. Pokud si budu myslet, že Bůh je neúprosný tyran, nepůjdu k němu prosit o odpuštění. Pokud si budu myslet, že Bůh je automat na modlitby, nebudu usilovat o osobní vztah s ním. Pokud si budu myslet, že je unavený, krátkozraký, starý muž na obláčku kdesi daleko, nebudu jej považovat za Panovníka nad svým životem. A to je škoda, protože Bible nám vykresluje obraz toho, že Bůh je s námi, miluje nás a aktivně se zapojuje do našich životů – vychovává nás a vždy pro nás má otevřenou náruč. Pokud tedy někdo vidí Boha jinak než jak jej popisuje Bible, o mnohé se ochuzuje. Proto se Pavel s takovou horlivostí pouští do rozhovorů s těmito lidmi na aténském tržišti.

Zdá se, že Pavla úplně nepochopili, někteří si mysleli, že jim představuje novou dvojici bohů – Ježíše a Anastázi, protože řecké slovo pro vzkříšení, anastasis, bylo v Řecku používáno jako ženské jméno. Proto jedni říkají: “Zdá se, že nás chce získat pro cizí božstva.”

Dovedli si ho tedy před radu Areopágu – jakési sdružení vybraných vznešených filosofů, kteří si ho měli vyslechnout a vyjádřit se k tomu, jestli to, co říká, může být pravda.

Filosofie byla pro mnoho vznešených Řeků životním stylem a brali ji moc vážně. Pokud se k něčemu filosoficky přikláněli, také od sebe navzájem očekávali, že tak budou i žít. Pokud tedy někdo přišel s novou filosofií, potřebovali to zpracovat, aby mohli dál žít podle svého nebo – velmi zřídka – přiklonit se k něčemu jinému a začít žít podle toho. Pro všechny šlo tedy o hodně.

Dali Pavlovi prostor a on přednáší jeden z nejpropracovanějších monologů, které ve Skutcích nacházíme. Struktura Pavlova projevu je velmi dobře promyšlená. Pavel začíná uctivě, ale hned v úvodní části si do atéňanů trochu rýpl, říká jim, že jsou velmi horliví v uctívání božstev, ale jednoho vlastně neuctívají úplně správně – toho neznámého Boha.

Byl to oltář, který stál v aténách od doby, kdy při jakési morové ráně, kterou ne a ne jiné božstvo zastavit postavili oltář neznámému bohu a morová rána ustala.

 „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. 23  Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji:

Apoštol Pavel si je velmi dobře vědom toho, že představa, kterou mají atéňané o Bohu je velmi narušená. Uctívají tolik různých bohů a jejich náboženství je velmi nemorální, jejich bohové sami nejsou zrovna počestní. Pavel musel od základu zrekonstruovat jejich pohled na Boha. Proto začíná něčím, co znají – neznámým Bohem, který je zachránil v čase nouze. Tento Bůh naštěstí v řeckém pantheonu bohů nemá vypracovanou mytologii – příběhy o tom, co všechno nemravného udělal, takže Pavel začíná s něčím, co posluchači znají, ale s čistým štítem.

Pokračuje následovně:

 24  Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, 25  ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní.

Pavel poukazuje na to, jak jiný a svrchovaný je tento Bůh, kterého sice uctívají, ale ne dobře – v řečtině je slovo, které naznačuje, že je uctívají “bez poznání”, jeden by řekl “ignorantsky” – pokud by jej totiž znali, věděli by, že jemu patří veškerá úcta. Je sice hezké, že mu udělali oltář, ale jemu o to vlastně vůbec nejde. Nejenom to, Pavel jasně ukazuje deistickým a pantheistickým filosofům, že Bůh je stvořitelem a učinitelem všeho – pánem nebe i země a není vázaný na chrámovou službu lidí.

26  On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. 27  Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko.

Apoštol Pavel pokračuje argumentací tím, že Boha je možné nalézt, pokud jej člověk hledá. Tato část možná některým z vás připomíná verš z Římanům, 1. kapitoly, kde Pavel píše: Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. 20  Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. (Ř 1,19-20)

Toto univerzální zjevení, které Bůh vložil do celého stvoření je i jeho aténským posluchačům stále na očích, pokud by tedy upřímně přemýšleli o jeho díle, zbavili se pokřivených představ Boha, mohli by jej nalézt.

Athéňané také musí vědět, že Bůh není daleko – jak by si mysleli deističtí epikurejští; ani není vším kolem nás, jak by si mysleli panteističtí stoikové. Bůh nám není daleko ne tolik ve smyslu vzdálenosti, jako spíš ve smyslu vztahu – Bůh je nám tak blízko, že je možné s ním mít vztah.

28  ‚Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme,‘ jak to říkají i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘ 29  Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem. 30  Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu.

A tady přichází to, co mě fascinuje – místo, aby citoval z Písem SZ, což by určitě udělal, kdyby mluvil k Židům (vzpomeňme si na Berojské, kteří Písma v návaznosti na Pavlovu řeč zkoumali, jestli to je opravdu tak, jak říká), tak když stojí před řeckými filosofy, cituje Pavel na podporu svých argumentů pohanské BÁSNÍKY Epimenida a Arata (v. 28).

Existují záznamy veřejných promluv řeckých filosofů a řečníků, které ukazují, že Řekové své básníky brali tak vážně, že je ve svých řečích citovali tak hojně, jako židé citovali Tóru. Pavel se tedy očividně tomuto trendu přizpůsobuje a používá argumentů, které jsou pro řeky srozumitelné.

Pavel ale dělá nejen tohle – on necituje jen tak ledajakou báseň, ale cituje báseň Arata, která popisuje nejvyššího Boha ne jako nemorálního šéfa řeckého pantheonu, ale jako svrchovanou bytost.

31  Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“

Velké finále Pavlovy řeči, která od “neznámého Boha” došla až k Ježíši Kristu jeho posluchače rozladila. Ačkoli po obsahov stránce nemůžeme Pavlovi nic vytknout, v průběhu své řeči Pavel dělá jemné narážky na postoje stoiků a epikurejců a oni potud poslouchají, protože Pavel mluví dobře. V 29. verši ale narážíme na zlom, kde Pavel zřetelně přechází do základních motivů evangelia – lidská hříšnost a oddělení od Boha, nabídka obrácení a odpuštění a budoucího vzkříšení.

Jakmile zmínil vzkříšení, své posluchače “ztratil”. Proč?

Epikurejci ve vzkříšení nevěřili – duše podle nich byla materiální stejně jako tělo – a umírala spolu s ním. Stoikové věřili, že duše je po smrti absorbována do Boha, nemohli si ale představit vzkříšení těla. Pavlův proslov tím tedy skončil, jedni se mu vysmáli a druzí mu řekli, že si ho třeba poslechnou nekdy jindy.

Pak ale nás verš 34 informuje: Někteří se však k němu připojili a uvěřili; mezi nimi byl i Dionysios z Areopagu, žena jménem Damaris a s nimi ještě jiní.

Pavlův výstup na Areopágu někteří hodnotí jako fiasko. Přece se mu tam vysmáli! Obrátila se mu jenom nějaká hrstečka lidí! To je nějaký evangelizační úspěch?

Vypravěč ale finále Pavlovy řeči nijak citově nezabarvuje, prostě popisuje, co se stalo. Někteří se posmívali, někteří zdvořile odmítli a jiní se připojili a uvěřili. Právě pro tento pragmatický konec mnozí nepovažují Pavlovu promluvu na Areopágu za následováníhodnou, já jsem ale přesvědčena, že právě dnes k nám Pavlův příběh může hovořit – možná lépe než k předchozím generacím křesťanů, které je ve Skutcích četly. Mám pro to několik důvodů, zmíním tři.

  1. Tehdejší Řecká společnost je podobná té naší. Nesetkáváme se dnes s polyteismem praktikovaným v ulicích města, lidé ale mají mnoho bohů, které uctívají. Pro někoho jsou to peníze, úspěch, pro jiného děti, pro dalšího štěstí a pohodlí nebo zdraví. Bohem se člověku může stát kariéra, prestiž, image. Ovšem rovněž jsou kolem nás lidé, kteří se přiklání k novopohanství nebo uctívání andělů.

Filosoficky nejsme možná tak důslední jako řekové, ale také má dnešní společnost určité pomyslné náměstí, či tržiště, na kterém si lidé vybírají, co bude jejich životním přesvědčením. Stejně jako tehdy se náš svět vyznačuje pluralismem, ve kterém je mnoho lidí chyceno jako v síti – máme tolik možností na výběr, čemu věřit! Zároveň je dnes velký důraz na názor odborníků. Ráda si představuji Pavlovo posouzení před radou Areopágu jako snahu rozpoznat, jestli je Pavel dostatečný odborník na to, aby lidem hovořil do života. Bylo to trochu jako kdybyste dnes vzali nějakého odborníka na epidemie, postavili ho před kolegium profesorů aby posoudili, jestli se daný člověk může vyjadřovat ke covidu.

Možná, že kdybychom to tak v dnešní době dělali, vyjadřovalo by se ke covidu mnohem méně lidí :))

2)         Dnes více než se židy sdílíme evangelium s lidmi bezbožnými nebo s lidmi, kteří neznají Písmo. Tudíž se nám Pavlova zkušenost velmi hodí. Můžeme si z ní vzít příklad v tom, jak Pavel bryskně používá řeckých básníků, aby řekům přiblížil biblické koncepty. Když dnešnímu ateistovi řeknete, věřím Bohu, protože to a to o něm říká Bible, může vám říct: “No a co? Já nevěřím, že Bible je Slovo Boží.” A váš základ pro argumentaci se rychle zbortí. Pavel ale toto předvídal a neuvěřitelně jemně se svým posluchačům přizpůsobil. I my dnes, pokud sdílíme s lidmi evangelium, musíme přemýšlet, jak nejlépe je předat, aby je oni mohli pochopit.

3)         Dnes více než jindy zažíváme odmítnutí a evangelizační neúspěchy. Ačkoli nehodnotím Pavlův projev na areopágu jako neúspěšný, protože se někteří obrátili – a musíme říci, že v radě Areopágu seděli vážení a vlivní aténští občané, takže Pavlovým projevem jistě evangelizační práce v Aténách neskončila – oproti jiným záznamům ve Skutcích vidíme rozdíl. Například Petrovo kázání k prvním letnicím, o kterém jsem mluvila minule, bylo superúspěšné, obrátily se TISÍCE lidí. Pavlova řeč nebyla o nic horší, přesto ten výsledek byl jiný.

Církev prožila různá období a mezi nimi i velká probuzení. Tato probuzení často provazely zkušenosti, že se obracela celá pracoviště, poté, co se svými kolegy křesťan sdílel evangelium. Dnes nežijeme v takovém období – asi by každý z vás mohl vyprávět svou vlastní zkušenost se sdílením evangelia v dnešní společnosti. Lidé jsou opatrní, možná i nedůvěřiví. Nemám pochyb o tom, že i taková řeč, jako Pavlova, by dnes měla oproti probuzeneckým statistikám jen malý efekt. A proto jsem ráda, že i tento příběh v Bibli máme. Jsou místa, situace a období, kde prostě -lidově řečeno- pšenka nekvete. I přesto na takovém místě Pavel evangelium sdílel a i přesto se pár lidí obrátilo – to nám může být povzbuzením k tomu, abychom i my v našich prostředích sdíleli dobrou zprávu o Ježíši, protože záleží i na té hrstce, na těch jednotlivcích, jako byl na Areopágu třeba Dionysos nebo Damaris – oba autor Skutků zmiňuje jménem, protože to považoval za důležité. Jsou chvíle, kdy je důležitý počet (SK 2,41) a chvíle, kdy jsou důležité konkrétní osoby a jejich jména.

Závěr

Pavlova řeč před radou Areopágu mě vždy fascinovala. Nejprve Pavlova odvaha, stoupnout si před všechny ty filosofy a hájit svou víru! Ne každý by tohle zvládl! Pravda, Pavel byl nesmírně inteligentní a také kvalitně vzdělaný, takže se bát nemusel, přesto, ta situace se dala brát jako hrozba a on ji bral jako příležitost. Pak ta preciznost s jakou pracuje. Má tak málo prostoru a přesto řekne vše důležité. V mnohém nám jeho svědectví může být vzorem.

Když mluvíme s lidmi o Bohu, mohou mít o Bohu úplně jinou představu, než jakou máte vy. Naším úkolem, pokud chceme evangelium s lidmi sdílet správně, je naslouchat lidem – jaká je jejich představa Boha? Jak k ní přišli? Jaké životní zkušenosti vedly k tomu, že si daný člověk Boha takto představuje? Jak bylo ovlivněno ohledně Božího obrazu jeho myšlení ve škole? V jiných církvích?

Teprve když se otevřeme těmto diskusím, které jsou nám často nepříjemné, protože víme, že Bůh NENÍ takový, jak si ho lidé často představují – starý muž na obláčku, automat na modlitby, nezaujatý pozorovatel, berlička atp.

Teprve pak můžeme postupně odbourávat jejich špatnou představu a nahrazovat je jinou, tou správnou, biblickou. A někdy k tomu možná nebudeme moci použít Písmo jako pádný argument. Pak se můžeme dívat kolem sebe, co by tomu člověku mohlo lépe obraz Boha přiblížit – tak, jako Pavel, když použil jako argument text antických básníků? Mohl by to lépe pochopit na principu Neova sebeobětování v Matrixu? Nebo Gandalfova souboje s Balrogem? Nebo z poezie Vítězslava Nezvala? Kreativitě se meze nekladou, pokud je v souladu s biblickým zjevením 🙂

Síla zranitelnosti

Knihu Síla zranitelnosti bych zařadil do knihy o kategorie populární psychologie. Zranitelností se pak myslí ochota něco zkusit, nabít si dost možná ústa; prostě to zkusit. To je něco, co se tak nějak stále více vytrácí. Chceme být nezranitelní, korektní. To je fajn, ale potom člověk přichází o blízkost druhých, protože jsme tam moc uvnitř své vlastní ulity, že na nás sice nikdo nemůže, ale ani my pak nemáme blízko spojení s druhými. A tak jsme sami. 

Být zranitelný znamená „jít na rande po rozvodu, založit firmu, být propuštěn z práce, zkoušet něco nového, otěhotnět po potratu, iniciovat sex s manželem / manželkou nebo podobně (nevíš, s jakou se setkáš odezvou)“ a tak dále. 

RECENZE: Ve víru velkého tance

HOŠEK, Pavel. Ve víru Velkého tance: duchovní zkušenost přítomná v literárním díle C.S. Lewise. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2021. ISBN 978-80-7325-525-1.

Úvod

Každý podzim a s ním i začátek školního roku je pro mě vždy omluvou nekřesťansky objemného nákupu knih, které jistě budu potřebovat ke studiu. Těsně po takovém nákupu, kdy byly vyčerpány mé zdroje a už i algoritmus Facebooku byl mou rozhazovačností unaven a přestal mi nabízet další knihy k nákupu, vyskočil na mě příspěvek o nově vydané knize profesora Pavla Hoška. Odolávala jsem a celých několik dní po tomto zjištění jsem knihu neobjednala. Magnetismus, který mě ale táhne k publikacím tohoto autora, byl ovšem silnější než mé odhodlání šetřit mou peněženku.

Autor

Teolog, religionista a vysokoškolský profesor Pavel Hošek se tedy vrací na pulty knihkupectví s další knihou o C. S. Lewisovi. V nakladatelství Návrat mu už vyšla kniha, která sledovala v Lewisově díle vztah mezi mýtem, imaginací a pravdou[1] a další, která se věnovala proměňující moci příběhu v pojetí C. S. Lewise.[2] Následně vydal u CDK pěknou a přístupnou studii o určité konstrukci pojetí skutečnosti, kolem které Lewis staví snad celé své dílo.[3] Pokud tedy jde o knihu Ve víru velkého tance,[4] Hošek se do lewisovských vod vydává jako zkušený a s lehkostí navigující námořník. Téma knihy jakoby se mu samo poddávalo a dělalo prostor jeho nesmírně pečlivé rešerši, kterou pak autor srozumitelně a čtivě předává svému čtenáři.

Kniha

Autor uvádí knihu slovy o svém vlastním vnitřím puzení, které jej vede k tomu, aby předával své „svědectví o C. S. Lewisovi“ (s. 10). S tím čtenáři poskytuje i rámec, v němž je rozhodnut se v této knize pohybovat – a tímto rámcem je tanec. V knize pak kombinuje pojetí tance v křesťanské teologii s pojetím v Lewisově díle, či dílech jiných autorů, kteří ale podle Hoška „byli na stopě téže skutečnosti, která byla klíčovým inspiračním zdrojem C. S. Lewise“ (s. 11).

Samotná kniha je dělena do několika základních částí; autor začíná krátkým shrnutím Lewisova života, sleduje motiv tance v Lewisově práci se středověkým modelem vesmíru a posléze jej rozvíjí ve vztahu k Bohu, Ježíšovu příběhu, lidskému údělu a věčnosti.

Zde by možná bylo dobré přiblížit, co je oním tancem myšleno – pro Lewise šlo o jakousi základní metaforu, díky které lépe chápal svět. Připadalo mu, že tanec tvoří dobro pocházející od Boha a které se snaží rušit zlo působené stvořenými bytostmi. Řešením tohoto konfliktem je Kristovo vtělení. K Ježíšově roli v tomto tanci Lewis v Zázracích píše: „Taneční partner, který se sklání k Člověku v jednom pohybu tance, přijímá od Člověka uctívání v druhém pohybu.“

Nakonec autor téma částečně shrnuje:

„Lewisovo pojetí Velkého tance dává každému tvoru, nadanému svobodnou vůlí, dvě základní možnosti. Vzdát se sebestřednosti a odevzdat se Velkému tanci, … Nebo tuto cestu ven ze sebe odmítnout, zůstat mimo taneční figuru Velkého tance a setrvat v zakletí do vlastního já, které takto pro dotyčného tvora zůstává ‚středem vesmíru‘.“ (s. 145)

Metafora tance pro Lewise tedy očividně byla silně inspirující, ať už se jednalo o uspořádání vesmíru, lidský život, či vztah s Bohem.

Shrnutí

Osobně na knize profesora Hoška hodnotím silně pozitivně tři věci. Jednak, poznámkový aparát ke knize je (jako je u tohoto autora obvyklé) sám o sobě protkán takovými zajímavostmi, že má smysl jej číst souběžně s obsahem. Jednak, autorův přehled o životě a díle C. S. Lewise nemá v českých krajích obdoby, ale za povšimnutí stojí také jeho volba doplňujících zdrojů právě k tématu tance – zaujme jeho práce s apokryfním spisem, tradičními hymny, či např. s Danteho Božskou komedií. V neposlední řadě jsem velmi ráda, že bylo v této knize dáno dost prostoru Lewisově Vesmírné trilogii, protože to je kolikrát mezi lewisology tak moc opomíjená část C. S. Lewisovy tvorby, a to i přesto, že je tematicky velmi bohatá!

V úplném závěru je třeba dodat, že vyrůstal-li čtenář na Letopisech Narnie, nutně jej zaujme samotná obálka, na které je dominantním prvkem půvabný obrázek narnianů při tanci pod hvěznou oblohou, který na čtenáře dýchne tu správnou atmosféru pro čtení knihy. Titulní obrázek je tím posledním a definitivním ujištěním o tom, že tady jsem správně – tuto knihu má smysl přečíst. Obsah tento pocit záhy potvrdí.


[1] C. S. Lewis: mýtus, imaginace a pravda (2004)

[2] Kouzlo vyprávění: proměňující moc příběhu a „křest fantazie“ v pojetí C. S. Lewise (2013)

[3] Cesta do Středu skutečnosti: směřování k nebeskému cíli duchovní pouti v myšlení a díle C. S. Lewise(2014)

[4] Tato kniha vychází zhruba rok poté, co ve stejné edici nakladatelství CDK Pavel Hošek vydal knihu Sloužím Tajnému ohni: duchovní zdroje literární tvorby J.R.R. Tolkiena (2020)

RECENZE: Křesťanství v pěti slovech

TARGOSZ, Lukáš. Křesťanství v pěti slovech: Malá kniha o velké naději. Praha: Návrat domů, 2021. ISBN 978-80-7255-442-3.

Autor

Lukáš Targosz je v Apoštolské církvi proslulým pastorem sboru AC Element, i když já si nikdy nejsem jistá, jestli se u těchto moderně pojmenovaných sborů to AC vůbec může uvádět…náš českobudějovický sbor v rámci reorganizace přijal jméno Elevate, ale ani u nás kolikrát nevím, jestli jsme AC Elevate, nebo jenom Elevate. 

Každopádně ELEMENT je podle všeho bující sbor, kde Targosz s manželkou a týmem vedoucích věrně pracují na svém kousku světa a Pán Bůh jim v tom žehná. Lukáš Targosz je také ředitelem Global Leadership Summitu pro ČR, přičemž se do Hradce Králové právě na Elementem organizovaný GLS každoročně sjíždí davy lidí. Můj manžel se tam už posledních sedm let chce dostat, ale nějak nám není přáno – nejdřív mu v cestě stála náročná manželka, pak malé děti a teď naposled zápal plic. 

Pokud bych k popisu autora měla podat ještě osobnější pohled, pastora Targosze ani jeho manželku osobně neznám (ačkoli jsme se jistě vídali na chodbách Letniční biblické akademie, kde jsem vyrůstala a oni tam studovali), přestože bych moc ráda, čím si získal mou pozornost, byla jakási diskuse mezi křesťany u nějakého statusu na Facebooku. Šlo tam o letniční hnutí a já jsem zrovna dopsala seminární práci na téma letničních dějin, stále mi vlastně ale nebylo jasné, o co nám vlastně jde. V krátkém odstavci pastor Targosz shrnul, v čem spočívá letniční identita takovým způsobem, že mi to „došlo“. Byla jsem nadšená, uložila jsem si screenshot jeho odpovědi a tuto otázku jsem považovala za vyřešenou. Pak jsem na všechno zapomněla a do dnešní ho dne čas od času ten screenshot hledám v zálohovaných fotkách. Každopádně mi tehdy bylo sympatické, že dovede formulovat něco tak jednoduše a srozumitelně. S takovým povědomím o autorovi jsem otevírala knihu Křesťanství v pěti slovech

Účel knihy

Autor v knize několikrát uvádí, jak celý nápad definovat křesťanství v pěti slovech vznikl na jedné z konferencí GLS, kde byli posluchači jedním z řečníků vyzváni, aby své základní poselství shrnuli v pěti slovech. Rovněž zdůrazňuje, že nejde o jeho samostatnou práci, nýbrž o práci společně s týmem vedoucích Elementu. Těchto pět slov má sloužit jako určitá šablona pro vyjádření křesťanství srozumitelným způsobem. Minimalismus takového projektu je sám o sobě přitažlivý a jeho paralely můžeme najít např. v „evangelizačních náramcích“, které ještě před pár lety byly na mládežnických akcích hitem. 

Targoszovi ale nejde o samoúčelný způsob „nalejvárny“ evangelia, ve kterém není prostor pro dialog, jen říct pět symbolů a naskočit na vlak (ačkoli ten design obálky by se klidně dal otočit do nějakého merche). 

Obsah

Kniha je psaná volným a plynulým stylem, je protkaná příběhy ať osobními či zprostředkovanými a velmi zlehka otevírá patřičná témata. Oněch pět slov, kterými nakonec vedoucí Elementu chtějí shrnout jakési jádro křesťanství, jsou Láska, Zlo, Řešení, Volba, Naděje. 

LÁSKU autor definuje jako vnitřní nastavení (s. 27), motivátor k víře v Boha (s. 24), je to vědomý čin, který jsme chtěli udělat (39) – „nejde opravdově milovat bez oběti, bez vydání se, bez těžké práce“ (s. 112). A v neposlední řadě, láska je základ Božího charakteru. (s. 124)

Jádro biblického poselství vidí právě v Boží lásce (s. 28), přičemž Bůh JE láska. Autor si všímá, že „Boží láska k nám nespočívá v rozhodnutí milovat, ale v jeho osobnosti, identitě a charakteru […] Nikde v Bibli nenajdeme verš, že Bůh je spravedlnost nebo svatost, pouze že je spravedlivý a svatý. Jan ale tvrdí, že Bůh je láska.“ (s. 34)

Hned na druhém místě se věnuje matoucímu principu ZLA, který se zdá být v rozporu s Boží láskou. „Linie zla prochází přímo uprostřed nás, prochází naším srdcem, přesně, jak to napsal Složenicyn.“(s. 59) Přestože takto člověka definuje, nezapomíná zmínit, že „způsobilost k dobru je v každém člověku.“ (s. 54) Připomíná, že zlo není jen vně nás, ale v každém z nás a že právě Bible před zlem oči nezavírá, nýbrž popisuje Boží plán vedoucí k východisku. 

ŘEŠENÍ, které křesťanství nabízí, je k nalezení v evangeliu, přičemž „dobrá zpráva není hlavně obsah, nýbrž osoba.“  Zákon hříchu a smrti je neúprosný, ale zákon Ducha života v Kristu Ježíši nabízí osvobození, jak píše apoštol Pavel. V krásné metafoře s letadlem autor nastiňuje, jak zákon gravitace stále platí, i když jej při vzletu letadla jiný zákon překonává. Narnia vibes, anyone? 🙂

Ježíš odpovídá na problém osobního zla a přináší řešení v odpuštění hříchů, uzdravení tělesných i duševních nemocí a bolestí. Kapitolu autor uzavírá slovy, která bych si přála předat mnoha svým nevěřícím přátelům:

„Bůh je láska a protože opravdová láska nezná manipulaci, dává nám Bůh na vybranou, zda pozvání přijmeme, nebo odmítneme.“

Nasnadě je VOLBA. Opět příjemnou metaforou autor přivání čtenáře na myšlenku, že někdy je nejlepší věc samotnou osobně zakusit, aby si člověk mohl udělat obrázek. Takové rozhodnutí není jednoduché, člověk může mít mnoho předchozích zkušeností, které jej od dalšího zkoušení odrazují. Pokud ale chce mít jistotu, že to, co křesťanský Bůh nabízí, nestojí za to, nezbývá mu, než „ochutnat“. Kapitola o volbě na mě svými metaforami a bohatou biblicko-historickou základnou působila obzvlášť poeticky.

Posledním slovem je NADĚJE. Toto téma ve mně letos hluboce rezonuje, je to jedna z těch věcí, které mi vlivem letošních okolností „docvakly“: bez naděje nemáme nic. Naděje dává našemu životu smysl (s. 104) i v utrpení (s. 115), je nejdůležitějším faktorem štěstí (s. 110); nadějí a vírou odevzdáváme část sebe něčemu většímu a přijímáme nejistotu (s. 111). Nacházíme v ní smysl pro přítomnost a směr pro budoucnost (s. 125) a pomáhá nám hledat Boha kterému můžeme důvěřovat(s. 125).

Shrnutí

Poprvé jsem se s myšlenkou knihy setkala při jednom rozhovoru na sborové chatě, když mi ji doporučoval jeden přemýšlivý bratr, který si ji koupil na GLS. Jeho doporučení a můj předchozí dojem z autora, byly samy o sobě puncem kvality, který kniha měla, ještě než jsem ji otevřela. Když se mi poprvé dostala do rukou – darem od našeho pastora, protože se o nás vedoucí ve sboru velmi dobře stará – nemohla jsem si pomoci, ale pocítila jsem zklamání nad rozsahem knihy. Pod již utvořenou představou jsem byla ochotná přečíst dvakrát tolik stránek. Toto pozérsky hipsterské zklamání založené na mé pečlivě budované identitě knihomolky bylo vyváženo líbezností světlemodré obálky jednoduchého designu a sazby. Nevydržela jsem a ještě týž večer jsem ji otevřela. 

Nad 125 stranami jsem nestrávila mnoho času, přesto ve mně některé myšlenky zarezonovaly tak silně, až mě to donutilo k napsání této recenze. Zdá se, že autor nechce přinést příručku, přesto je kniha velmi edukativní. Zdá se, že mu nejde o apologii, přesto jsem přesvědčena, že je kniha hluboce apologetická. O co mu ale rozhodně jde, je srozumitelnost – tu nemohu posoudit ze strany člověka křesťanstvím nedotčeného, ovšem co do způsobu komunikace teologických myšlenek, se mi tato kniha stává vzorem.

Nemylte se ale, že by vám tento článek byl schopen shrnout, co se v knize děje. Přečtěte si ji sami a sami rozveďte vnitřní dialog s autorem, který píše až lewisovsky metaforickým a sečtělým, zkrátka lidově teologickým stylem, který ve vás po přečtení vzbudí dojem, že jste vypili pohár čisté vody. 

Teším se na další knihy z pera tohoto autora, z nichž třeba jedna bude vysvětlovat, proč se přiklání k tomu, že list Židům napsala žena. 🙂

RECENZE: Mapping Apologetics

MORLEY, Brian K. Mapping Apologetics: Comparing Contemporary Approaches. Downers Grove, IL: InterVarity Press, 2015. ISBN 978-0-8308-9704-9.

Autor

Brian K. Morley není v apologetických kruzích úplně zvučné jméno, jeho publikace nejsou četné jako např. u McDowella, přesto jsou ale podstatnými příspěvky do apologetického diskurzu. Dr, Morley je učitelem filosofie a apologetiky na Master’s College v Santa Clara v Kalifornii. V roce 2003 byl publikován jeho příspěvek Understanding our Postmodern World v podstatné publikaci pro evangelikální teologii Think Biblically!. (V roce 2003 asi ještě nebyli všichni otrávení neustálým a opakovaným definováním postmoderny, takže jeho příspěvek měl nějakou hodnotu.)

Následně vydal publikaci God in the Shadows, ve které se zabýval teodiceou a o několik let později právě Mapping Apologetics. Zdá se, že jeho pedagogická činnost převažuje nad jeho činností publikační (k dobru mu jsou i recenze na ratemyprofessors.com, kde je v průměru hodnocen 4,2 body z 5). Hlubiny internetu ještě naznačují, že je zakladatelem Faith and Reason Forum, protože jsou ale v současnosti jejich stránky v údržbě, není možné blíže zjistit, o co se jedná.

Zmapovat apologetiku

Morley má za cíl v Mapping Apologetics zmapovat přístupy k apologetice současnosti, přičemž rozpracovává a podstatně upravuje klasifikaci, kterou nabízí publikace Five Views on Apologetics.  V té se setkáváme s pěti oblastmi: Classical Apologetics, Evidential Apologetics, Cummulative Case Apologetics, Presuppositional Apologetics a Reformed Epistemology Apologetics. Zatímco Five Views jednotlivé metody srovnává co do účinnosti argumentace a jejich rozdílů, Morley svou klasifikaci zakládá na tom, jak jednotlivé přístupy pracují s důkazy. Druhotným prvkem, který určuje umístění jednotlivých metod na uvedené škále, je míra jistoty, kterou daná metoda nabízí na základě svého přístupu k argumentaci. Hned v úvodu knihy Morley čtenáři poskytuje graf s jednotlivými přístupy, které vytváří škálu mezi fideismem a racionalismem (viz přiložený obrázek). Morley předpokládá, že čím blíže je daná apologetická metoda fideismu, tím větší jistotu svých výstupů nabízí, ale tím méně se zajímá o důkazy, zatímco čím blíže je racionalismu, tím menší je její jistota o jejích výstupech, ačkoli pracuje s důkazy. Takže zatímco fideista si je 100% jistý, že Bůh existuje, protože tomu věří, racionalista (nebo evidencialista) říká, že je vysoká pravděpodobnost, že Bůh existuje, což může i ateista vidět na základě předložených důkazů. Přestože fideista s žádnými důkazy nepracuje, disponuje absolutní jistotou.

Apologetická metodologie

Morley tedy představuje následující metody: Presupposicionalismus, Reformovaná Epistemologie, Experiencialismus, Pragmatismus, Veridicalismus, Kombinacionalismus, Klasická apologetika a  Evidencialismus[1] – fideismus a racionalismus mu pouze vymezují prostor, do kterého jednotlivé metody řadí. Postupně se pak zabývá čelními představiteli metod, popisuje jejich přístup k argumentaci, poskytuje příklady a nakonec zmiňuje i kritiku daného přístupu (kromě kapitoly o W. L. Craigovi, kde kritika chybí asi z toho důvodu, že je celá kapitola psaná dialogickým způsobem a Craigova klasická apologetika je vlastně postavena do kontrastu k jiným metodám).

Pro přehled poskytuji stručné shrnutí jednotlivých metod:

Presupposicionalismus[2] pracuje s předpoklady (angl. presuppositions), protože podle něj není možné poskytnout obstojný důkaz pro Boží existenci nebo pro pravdivost křesťanství. Cokoli, co člověk poznává, je totiž poznáváno pouze díky tomu, že se shoduje s tím, co si o dané věci myslí Bůh. Pravdivé poznání bez Boha je nemožné – Bůh je předpokladem našeho poznávání. Mezi věřícím a nevěřícím tedy neexistuje nějaká neutrální zóna, protože nic v našem životě neexistuje nedotčeno našimi intelektuálními závazky.[3] Pokud člověk chce jakýmkoli způsobem cokoli usuzovat, musí tedy předpokládat pravdu Božího zjevení. Cornelius Van Til je přesvědčen, že snaha poskytnout „důkaz“ o pravdivosti Božího slova, staví daný důkaz nad Boží slovo a jde tedy o něco nepřípustného. John Frame dodává, že apologetické usuzování musí být vždy podřízeno Boží autoritě a nikdy by z tohoto podřízeného místa nemělo vystoupit. Proto cílem presupposicionalisty je konfrontovat světonázor věřícího jako nespolehlivý, nepravdivý a neuplatnitelný v praktickém životě – prakticky mu hodit vidle do všeho, čemu dosud věřil.[4]

Reformovaná epistemologie vychází z toho, že naše vědomí Boha je důsledkem vnitřního tušení, které do člověka Bůh při stvoření vložil, Kalvín ho nazývá sensus divinitatis. Alvin Plantinga pak rozvádí, že onen sensus divinitatis může být v člověku vyvolán skrze různé zkušenosti, povětšinou spojených s pozorováním dokonalosti přírody, velkoleposti hor či hvězdného nebe. Plantinga tvrdí, že neexistuje uspokojivý argument pro nebo proti Boží existenci, není ale přesvědčen, že by křesťanství muselo být „skokem víry“. Sensus divinitatis chápe jako dar Ducha svatého, intelektuální základ pro vědomí Boha, ze kterého ovšem nic nevyvozuje. Dodává, že je racionálně přijatelné věřit různým věcem i bez důkazů (jako příklad udává, že věříme, že ostatní mají mysl jako my, nebo věříme, že svět nebyl stvořen před několika minutami). Plantinga tedy říká, že není nutné, aby všechno, čemu věříme, bylo ospravedlněno skrze důkazy.

Experiencialismus pracuje se (subjektivní) zkušeností jako s důkazem, ze kterého je možné vycházet a který je základem pro víru. Tento pohled se obvykle týká lidí, kteří svou vlastní zkušenost považují za dostatečnou pro to, aby obhájili své přesvědčení, ale nutně ji nepoužívají jako dostatečný důkaz pro někoho jiného – každý by měl mít svou vlastní zkušenost, která jej přesvědčí o existenci Boha a pravdivosti křesťanství.

Pragmatismus se řídí pouze principem funkčnosti. Pokud něco funguje, musí to být pravdivé, či přinejmenším to ukazuje k pravdě.  

Veridicalismus představuje přesvědčení, že poznání má základ v danostech, které jsou odkrývány skrze intuici, ale přináší jistotu; zároveň nejsou odvozeny z věcí, které známe. Křesťanství jako takové je podle veridicalismu daností, která může být potvrzena. Veridicalismus jak jej zastával Mark Hanna rozlišuje osm druhů „vidění“: fyzické, intelektuální, introspektivní, intersubjektivní (vědomí vztahu k ostatním), morální, estetické (objektivní krása) a duchovní (jedna forma je společná všem lidem a jiná je unikátní a vlastní jen křesťanům).

Kombinacionalismus považuje důkazy pro Boží existenci za nedostatečné, protože empirismus, na kterém jsou založeny, je nedostatečný. Člověk je stvořen k Božímu obrazu, a proto je mu umožněno věci poznávat; je od počátku vybaven schopností myslet a usuzovat. Nikdy ale nemůže dospět k závěru, že existuje něco nekonečného, nezbytného nebo neměnného z pozice člověka, který je konečný. Pokud tedy podle kombinacionalismu nemůžeme vyvodit Boha z vlastní zkušenosti, musíme Jej k naší zkušenosti přivést – ve formě hypotézy.[5] Pokud s křesťanstvím budeme zacházet jako s hypotézou, stejně jako jakákoli jiná hypotéza si nesmí protiřečit.

Klasická apologetika pracuje s argumenty pro Boží existenci od samého počátku. Její agendou je nejprve doložit důkazy pro teismus a poté obhajovat křesťanství. William Lane Craig pak problém poznání/vědomí Boha řeší dělením mezi poznáním, že křesťanství je pravdivé a odhalováním toho, že je křesťanství pravdivé.[6] Pokud jde o poznání, Craig v něm vidí velkou roli Ducha svatého – pouze jeho svědectví je opravdovým základem víry člověka; rozum má v této věci pouze vedlejší roli. Pokud jde o odhalování pravdivosti křesťanství, role Ducha a rozumu se vyměňují.

Evidencialismus je absolutním protikladem presupposicionalismu, protože vychází z toho, že fakta mohou být zkoumána nezávisle na tom, kým jsou interpretována; rozum používá dedukce k tomu, aby dosáhl naprosté jistoty. Současnými představiteli evidencialismu jsou např. Josh McDowell nebo Gary Habermas.

Všechny metody od fideismu (nahoře) po racionalismus.

Závěrem

Morley ve své přehledové studii odvádí dobrou práci, snaží se objektivně nahlédnout do jednotlivých metod a poskytnout čtenáři opravdu základní přehled. Dr. Morley dává prostor mnohem širšímu záběru metod než publikace Five Views on Apologetics, nicméně mezi představiteli jednotlivých metod uvádí zejména evangelikály, což je trochu škoda, vzhledem k tomu, že i mezi katolíky je mnoho silných (a četně publikujících) apologetů, kteří by se snadno dali do Morleyho schématu zařadit…to nicméně nepočítám jako výtku vůči Morleymu, protože kniha, která by je obsahovala všechny, by se nedala číst. Může to být ale výzvou pro jiné autory, kteří by třeba na Mapping Apologetics chtěli navázat.

Téma apologetické metodologie asi není úplně první volba každého čtenáře; Mapping Apologetics není lehkou četbou, při čtení si člověk uvědomuje, že má např. v základech filosofie velké rezervy. Pro člověka, který se chce apologetikou zabývat do větší hloubky, může tato kniha být příjemným stimulem. Pokud vás ale spíš než jak apologetika pracuje, zajímá co apologetika dělá, doporučuji sáhnout po něčem méně teoretickém, např. od J. Warner Wallace, W. L. Craiga, Strobela nebo McDowella.


[1] Originál uvádí Presuppositionalism, Reformed Epistemology, Experientialism, Pragmatism, Veridicalism, Combinationalism, Classical Apologetics, Evidentialism

[2] Nezabývám se problematikou dostatečně dlouho na to, abych přišla na uspokojivý překlad jednotlivých metod, proto používám překlad jaksi otrocký, protože jsem se nesetkala s uspokojivou alternativou. Odpusťte tento nedostatek a máte-li podněty pro lepší překlad daných pojmů z článku, ocením spolupráci.

[3] MORLEY, Brian K. Mapping Apologetics [Kindle]. loc. 1190.

[4] John Frame, jeden z představitelů presupposicionalismu používá výrazu „wrecking ball“, který ovšem přeložený do českého jazyka nemá takový zvuk, jaký Frame zamýšlel, proto překlad parafrázuji.

[5] MORLEY, Brian K. Mapping Apologetics [Kindle]. loc. 256.

[6] Craig používá výrazy knowing and showing that Christianity is true.