Původně jsem chtěla mluvit na jiné téma. Na jakékoli jiné téma, protože odpuštění je jedno z nejčastějších témat kázání. Pořád se mi ta myšlenka na odpuštění vracela, ale chtěla jsem být originální a tak jsem s Bohem trochu debatovala, jestli je toto téma to pravé. Nicméně jak vidíte, stojím tu a hodlám v následujících minutách mluvit o odpuštění, takže si můžete domyslet, kdo tu debatu asi vyhrál.

Potřeba odpuštění je součástí našich životů téměř každý den v různých formách. Může nás zranit někdo blízký svými špatně volenými slovy. Může nám ukřivdit číšnice v kavárně, když nám namarkuje dražší kávu. Může se taky stát, že nikdo nevykoná nic záměrně zraňujícího, ale přesto se cítíme ukřivdění. Jednou jsem měla s Emmičkou konflikt, protože nebyla hodná na svého bratra. Byla varovaná předem, že pokud se to bude opakovat, nebude moct odpoledne venku jezdit na motorce. Bohužel se její špatné chování opakovalo a já jsem musela dostát svému slovu. Emmičku to samozřejmě moc mrzelo a když jsme vycházeli z domu a ona viděla, že jí motorku opravdu nedám, řekla mi: „Maminko, tak já ti to odpustím, že mi nedáš motorku.“

A právě proto, že každý den na nějakou takovou situaci můžeme narazit, myslím, že vhodnějším názvem pro mé kázání je slovo Odpouštění. Chci tu dnes mluvit ne o abstraktním pojmu. Ne o jednorázové akci, kterou každý z nás někdy vykonal. Chci dnes hovořit o průběžném odpouštění – o odpuštění jako životním stylu. Chci vám dokázat, že průběžné odpouštění nám umožňuje nelpět na věcech, které by mohly zpomalovat náš osobní růst. Pokud budeme odpouštět našim blízkým, známým i neznámým a také sami sobě, budeme moci dál zdravě růst v křesťanské zralosti a budeme moci dál budovat silnou a zdravou církev. Abychom toto téma načali ze správného konce, podíváme se blíže na dva biblické příběhy.

1. Proč bychom měli odpouštět? (Odpuštění a Ježíš)

Téma odpuštění je v Bibli velmi dominantní a vždy je na něm postaven vztah mezi Bohem a jeho následovníky. Ve starém zákoně lidé docházeli odpuštění a smíření s Bohem skrze posvátné oběti. Pokud člověk nebyl očištěn od svých nepravostí, nemohl vůbec přijít do Boží blízkosti. Všechno mělo své regule, svoje postupy, a přestože Bůh často svým lidem skrze proroky připomínal, že jim odpustí rád a na jejich nepravosti už nevzpomene, pokud budou upřímně litovat svého špatného jednání, pro mnohé židy se tento starozákonní systém stal rutinou, kdy se na základě skutků, nikoli postojů, snažili o Boží přízeň.

V kontrastu s tím je Ježíšovo jednání a učení naprostý šok! Ve všem, co dělal a co učil, byla opravdovost, laskavost a upřímnost. On o odpuštění a smíření s Bohem nejen učil, ale sám to tak i dělal. Odpouštěl svým nepřátelům (Lk 23,34), v Boží moci odpouštěl lidem i hříchy a byl prostředkem konečného odpuštění a smíření mezi Bohem a lidmi, když zemřel na kříži jako ta poslední, opravdová a ultimátní posvátná oběť. Ježíšovo odpuštění i odpuštění skrze něho má svůj původ ve všem, čím on je a co koná.[1]

Protože to bylo hlavním tématem jeho působení na zemi, věřím, že mu bylo takovou nahrávkou na smeč, když za ním přišel jeho učedník Petr a položil mu takovou zatíženou otázku: „Pane, když se proti mně můj bližní opakovaně prohřešuje, kolikrát mu mám odpustit? [Snad až] Sedmkrát?“

Docela si dovedu představit, že se Petr cítil moc dobře, když tu otázku pokládal, protože si jistě říkal, že když navrhne sedmkrát, Ježíš mu řekne něco jako: Jé, to né, to je moc! Když tě někdo takhle štve, tak po třetím odpuštění už na ním zlom hůl!

Moc ráda si představuju Petrův překvapený obličej, když mu Ježíš odpověděl: “Ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.”

Někteří to pak přepočítávají tak, že je to vlastně 70×7, což znamená, že bychom podle Ježíšových slov měli odpouštět 490x za den, tedy průměrně každé tři minuty. Což je dost, že? J

Svou odpověď pak Ježíš podepřel příběhem, který si teď spolu přečteme (Mt 18,21-35).

Pán Bůh s námi jedná jako král, který se rozhodl provést vyúčtování se svými podřízenými. Mezi prvními mu přivedli jednoho, který měl u něj miliónový dluh. Ten muž však neměl na zaplacení. Král tedy nařídil, aby ho s celou rodinou prodali do otroctví, rozprodali jeho majetek, a tak uhradili dluh. On však před králem padl na kolena a prosil ho: ‚Pane, měj se mnou trpělivost a já všechno zaplatím!‘ Králi bylo líto toho člověka, propustil ho a dokonce mu celý dluh odpustil. Sotva však ten muž vyšel od krále, potkal člověka, který mu dlužil nepatrnou částku. Popadl ho a křičel: ‚Hned mi vrať, co jsi dlužen!‘ Ten chudák si před něj klekl a zoufale ho prosil: ‚Měj strpení a já ti zaplatím!‘ Ale věřitel stál na svém a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí. Svědky té události to pobouřilo a šli to oznámit králi.  Ten si předvolal nemilosrdného věřitele a řekl mu: ‚Ty ničemo! Jak velký dluh jsem ti odpustil, když jsi mne prosil!  A tys nemohl odpustit svému druhovi tak směšnou částku?‘  A rozhněvaný král jej potom dal zavřít, dokud svůj dluh do posledního haléře nezaplatí.

Ježíš pak příběhu ještě dodává komentář:

Tak bude jednat můj nebeský Otec s vámi, jestliže nebudete ochotně odpouštět druhým.“

i. Příběh nespravedlivého dlužníka ukazuje, že nám bylo odpuštěno, proto máme odpouštět.

Musím přiznat, že se v tom nespravedlivém dlužníkovi kolikrát vidím, když ten příběh čtu. Na jeho jednání je něco velmi lidského – v tom negativním slova smyslu. Ježíš je ale v závěru příběhu nekompromisní a říká, že takové jednání Bůh nestrpí.

Toto je příběh o Boží milosti. Bůh každému člověku nabízí čistý štít. Nabízí nám, že nám odpustí naše špatná rozhodnutí, zranění, která jsme jiným způsobili, nabízí nám nový začátek – stačí ho o to jen požádat. Mnozí z nás, jak tu teď jsme, jsme tuhle nabídku přijali a ten dluh, který jsme si nashromáždili, nám Bůh prominul.

Možná jste někteří z vás viděli film Apoštol Pavel, který vyšel loni. V tomto filmu zazněla věta, která se mi vryla do paměti: “Nikdy nesmíme zapomenout, jaké to bylo: být ztracen a poté nalezen.”

My nikdy nesmíme zapomenout, že nám Bůh odpustil. Nikdy nesmíme zapomenout na to, jaké to bylo, když nám byl prominut náš dluh vůči Bohu. Protože to je pro většinu z nás zlomový bod v našem životě. Pokud si toho nebudeme vědomi, naše víra bude mít velmi chabý základ.[2]

Nespravedlivý dlužník měl tak nízkou míru sebereflexe, že mu nedošlo, jak hloupé je vymáhat na někom jakýsi malý dluh, když mu ten jeho obrovský byl odpuštěn. Nicméně, když se nad tím zamyslíme, ono pro člověka není zas tak obtížné mít pocit, že je v právu a držet si křivdu a mít pocit, že má právo někomu neodpustit, protože to, co mu ten a ten udělal, bylo opravdu moc.

Ježíš tímto příběhem ale takové přemýšlení rychle zaráží a posluchačům připomíná, že Bohu se to vůbec nelíbí.

ii.Příběh ženy hříšnice nám ukazuje, že ten, kdo si uvědomuje svou hříšnost a co mu bylo odpuštěno, cítí velikou vděčnost vůči Bohu

Velice podobný příběh lze nalézt v Lukášově evangeliu, ale je zasazený do trochu jiného kontextu. Ježíš ho vyprávěl, když byl na večeři u jednoho z vážených mužů své doby. Na tu večeři za ním totiž přišla jedna žena, klekla si k jeho nohám, plakala a svými slzami mu nohy smáčela. Pak je utřela svými vlasy a mazala vonným olejem. Celý tenhle výjev je tak pietní, tak intenzivní, že se stal inspirací pro umělce všeho druhu. Sám o sobě sděluje, že za jejím jednáním je nějaká silná emoce, uvědomění něčeho důležitého.

Nicméně je třeba říct, že tahle žena měla pověst prostitutky. Když máme tuhle malou informaci navíc, celá situace se nám zdá úplně jiná, že? A stejně to viděl i Ježíšův hostitel. Ježíš ale přesně věděl, co za jednáním té ženy stojí a tak na pochyby svého hostitele reagoval příběhem (Lukáš 7):

„Jeden věřitel měl dva dlužníky. První mu byl dlužen pět set stříbrných, druhý padesát. Když však ani jeden z nich nemohl zaplatit, věřitel odpustil dluh oběma. Co myslíš, který z nich ho bude mít víc rád?“ Šimon odpověděl: „Mám za to, že ten, kterému více prominul.“ „Správně,“ řekl Ježíš. Pak ukázal na ženu u svých nohou a pověděl Šimonovi: „Podívej se na tu ženu. Přišel jsem do tvého domu a ty jsi mi nedal umýt nohy, jak je zvykem; tato žena mi je umyla svými slzami a vytřela svými vlasy. Na uvítanou jsi mne jako hostitel nepolíbil, ale tato žena mi nepřestává líbat nohy. Nepotřel jsi mi hlavu olejem, ale tato žena nelitovala drahocenného oleje na mé nohy. Je to jako s těmi dlužníky: velký hřích je jí odpuštěn a to se projevuje na lásce, kterou mi prokazuje. Kdo si myslí, že odpuštění nepotřebuje, pak málo miluje.“ Potom se obrátil k ženě: „Tvoje hříchy [ti byly] odpuštěny.“  Když si ostatní hosté říkali mezi sebou: „Co je to za člověka, že si troufá odpouštět hříchy?“ uklidnil ji: „Tvoje víra tě zachránila, jdi pokojně domů.“

Tady je třeba říct, že to neznamená, že ta žena, protože byla prostitutka, byla víc hříšná a měla větší dluh než Ježíšův hostitel. Z Ježíšova učení víme, že Bůh vidí všechen hřích, nepravost a nespravedlnost stejně, navzdory tomu, že my lidi jsme si udělali kategorie horších a lehčích hříchů nebo provinění, chcete-li. Tahle žena si prostě byla víc vědomá toho, že potřebuje Boží odpuštění, než si toho byl vědom Ježíšův hostitel.

Co je zajímavé, že Ježíš říká ženě „Tvoje hříchy ti byly odpuštěny.“ – v řeckém originále je sloveso odpustit v minulém čase,[3] což nám naznačuje, že už vírou v Ježíše získala spasení a že chování této ženy bylo ne tolik pokornou prosbou o odpuštění, ale skutkem oddanosti a vděčnosti vůči Ježíši.

Jinými slovy: Kdybychom měli dát příběh této ženy do kontrastu s příběhem o nespravedlivém dlužníkovi, vidíme, že tam, kde dlužník jednal nevděčně a sobecky se tato žena zachovala laskavě a obětavě. Zatímco dlužníkovo chování je potrestáno, žena je za své chování pochválena – Ježíš potvrzuje, že její jednání bylo založeno na víře.

iii.Ježíšova služba i záměr na Zemi byly prostoupeny postojem odpuštění

Můžete si taky všimnout, že lidé, kteří tu situaci pozorovali si pak řekli: Jakto, že si troufá odpouštět hříchy?

Ježíš tady v tomto případě a i na jiných místech (Lk 5,24) lidem ukazuje, že jako Boží syn může lidem odpouštět hříchy. Pro tehdejší židovskou společnost to bylo samozřejmě něco na hranici jejich chápání, nicméně my, kteří už vidíme Ježíšův život v kontextu – a víme, že celé jeho působení na zemi bylo zaměřeno na smíření lidí s Bohem skrze jeho oběť na kříži – zkrátka, chápeme to líp. Jako Boží syn si to prostě mohl dovolit. A taky věděl, že odpuštění a smíření s Bohem je pro lidi důležitější než sociální přijetí, zdraví nebo bohatství.

Ježíšova služba lidem byla prostoupena laskavostí a postojem kontinuálního odpouštění. Kdyby byl přecitlivělý na to, co říkají jeho odpůrci, velmi brzo by se stal cynickým řečníkem. Ale v jeho vystupování vidíme konzistenci, férovost vůči lidem všech společenských vrstev a až neuvěřitelnou schopnost milovat i své nepřátele. Vezměte si třeba situaci, kdy Ježíš visí na kříži a prosí Boha o odpuštění pro ty, kteří ho tam právě přibili. Ti lidé, ho vydali pilátovi, lačně sledovali jeho popravu, posmívali se mu. Doslova způsobili jeho smrt. A on jen říká: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ (Lk 23,34)

Pokud jsou tedy Ježíšův život i učení natolik protkány motivem odpuštění, přirozeně nás to vede k tomu, abychom i my přemýšleli, jakou roli má odpuštění v našem životě.

2. Co a komu bychom měli odpustit? (Odpuštění a my)

i.Odpuštění záměrných i nezáměrných křivd lidem kolem nás je naší povinností, pokud chceme mít čistý štít a duchovně růst. (Příběh Corrie ten Boom)

Pro odpuštění neexistuje nějaký filtr – tohle a tohle musíme odpustit a tohle a tohle už tolik ne. Každý světský psycholog vám řekne, že pokud se v životě člověk nechce zablokovat, či si dokonce přivodit psychickou nebo psychosomatickou újmu, musí odpouštět. Pro nás křesťany platí to samé – musíme odpouštět, ale ne kvůli sobě, ale protože jsme vděční, že nám bylo odpuštěno.

V životě se pak setkáváme s lidmi, a situacemi, které nám ubližují záměrně, či z bezohlednosti. Takové věci pak musíme odpouštět, jak Ježíš říká „až 70×7“ a to nehledě na to, jestli náš viník všeho lituje a omluví se nebo ne.

Nicméně k procesu odpuštění musí dojít i pokud nám nikdo objektivně, záměrně neublížil, ale jen nás nějakým způsobem zranil. Pokud si vzpomenete na mou příhodu s Emmičkou a její motorkou, tam jsme mohli vidět krásný příklad toho, že člověka někdy může zranit i něco, co vůbec jako urážka nebylo myšleno. Ale i v takovém případě musí člověk odstranit ten vroubek, který si u něho dotyčný, byť nevědomky, udělal.

Často si taky myslíme, že odpuštění má být namířeno jen na lidi kolem nás. Já poslední dobou ale intenzivně prožívám Boží výcvik v odpouštění sama sobě. Jsou věci, které si člověk vyčítá a nese s sebou jako břemeno. Nicméně tohle břemeno nám už nepatří, protože Ježíš nám ho už odpustil. Není třeba se trestat a nosit ho s sebou dobrovolně.

ii.Jak můžeme odpustit?

Máme vůbec možnost neodpustit? V seriálu When Calls the Heart postava místního pastora vyslovila zajímavý příměr: Neodpuštění je jako bolavý zub. Můžeme ho ignorovat, ale dřív nebo později ho budeme muset nechat vytrhnout.

Pravdou je, že pokud vám někdo ublíží, máme několik možností. Můžeme to ignorovat. Můžeme se na toho člověka naštvat, křivdu si šlechtit a rozhodnout se, že tohle mu prostě nemůžeme odpustit. To rozhodně udělat můžeme, ale stane se dvojí: Rána v našem srdci, kterou nám ten člověk uštědřil, se nikdy nezahojí a mezi sebe a Boha tím položíme velikou překážku.

Možná je vám známý příběh holandské křesťanky Corrie ten Boom, která přežila koncentrační tábor Ravensbrück. Pokud ne, doporučuji vám podívat se na film Útočistě, pokud by se vám nechtělo číst stejnojmennou knihu. Corrie po válce jezdila po světě a vyprávěla svůj příběh o tom, jak se v nejhorších momentech svého života držela Boha. Když byla v církvi v Mnichově a mluvila tam o odpuštění, všimla si, že mezi jejími posluchači je i jeden muž, kterého rozeznala jako dozorčího z koncentračního tábora v Ravensbrücku, ve kterém zemřela její sestra. Hned po bohoslužbě za ní tento muž přišel a očividně si jí nepamatoval, zatímco Corrie zápasila se vzpomínkami na čas, který v koncentračním táboře strávila. Ten muž jí poděkoval za její slovo o odpuštění a vysvětlil jí, že se po válce stal křesťanem. Natáhl k ní ruku a požádal jí o odpuštění, přestože si ji konkrétně nepamatoval, ale věděl, že jako dozorce měl podíl na jejích vzpomínkách. Corrie cítila vůči tomu muži jen chlad. Ale věděla, že odpuštění není emoce, je to rozhodnutí vůle. V duchu se pomodlila: „Ježíši, pomoz mi! Můžu mu podat ruku – ty obstarej ten pocit.“ Mechanicky mu podala ruku a svou zkušenost poté popisuje jako impulz, který začal někde v jejím rameni, pokračoval celou rukou až do jejich spojených dlaní. Zaplnil ji pocit vřelosti a zvolala: „Odpouštím ti, bratře! Z celého srdce!“ Corrie později řekla, že nikdy necítila Boží lásku tak moc jako v ten moment.

Tento příběh mi velice připomíná Ježíšův postoj k odpuštění – jak byl ochoten odpustit i svým popravčím! Corrie se rozhodla jednat navzdory svým pocitům – to je něco, co v dnešní době dělá málokdo a na základě toho, co znala z Písma se i modlila. Bůh jí opravdu pomohl tomu člověku odpustit a nejen to – dodal i ten pocit vřelosti, který Corrie na začátku chyběl.

Jsou věci, které se odpouští snadno. Ani o tom tolik nepřemýšlíme a hodíme to za hlavu s tím, že je „zase všechno dobrý“. Pak jsou ale zranění – často způsobená našimi nejbližšími – která se odpouštějí velmi těžko, protože ťali do živého místa. Osobně si myslím, že právě pro tato zranění je myšleno to Ježíšovo 70×7. Někdy vás někdo zraní tak důkladně, že se sice vůlí přimějete mu odpustit, ale ta věc se pořád vrací, třeba má i nějaké důsledky ve vašem životě a vy musíte tu křivdu odpouštět zas a znova – třeba každé tři minuty. Nejsme Bůh, my lidé neumíme odpustit a zapomenout. Můžeme ale prosit Boha o pomoc, abychom byli schopni alespoň odpustit a posunout se v životě dál.

iii.Odpustit lze pouze s Boží pomocí

Nejsem tady pro to, abych vás vyzývala k tomu dodržet nějaký příkaz, který z vás udělá dobré křesťany. Nechci, abyste si mysleli, že na vás kladu břemeno povinnosti odpustit všem, kteří vám ublížili. Chci si s vámi dnes jen připomenout, že odpuštění je základem našeho vztahu s Ježíšem. Naší velkou výsadou je, že se můžeme přátelit s Božím synem a tohle přátelství nám bylo nabídnuto navzdory tomu, že bychom si ho nikdy nemohli zasloužit. A víte co?

Být dobrý křesťan neznamená být stále perfektní a mít stále ty správné pocity. I dobrý křesťan někdy dělá chyby a špatná rozhodnutí. Někdy se mu nedaří být laskavý. Někdy lidi kolem sebe dost nemiluje a někdy má velký problém odpustit.

Dobrý křesťan si je vědom, že tyhle věci občas dělá. Ale Dobrý křesťan činí pokání, prosí Boha o odpuštění.

Dobrý křesťan má nejlepšího přítele na celém světě, který ho z nějakého důvodu přijímá navzdory tomu, že si je taky vědom všech těch nehezkých, dříve uvedených věcí. A z nějakého důvodu mu to  také vždy odpustí.

Nevím jak vy, ale já moc takto dobrých přátel nemám a přátelství s Ježíšem je něco, čeho si chci vždy vážit. Odpuštění je páteří našeho vztahu s ním, a protože on nám odpustil jako první, i my máme odpouštět. A proto pokaždé, když chci odpustit, prosím Boha o pomoc, protože sama toho nejsem vždycky schopná. Vidím to asi takto: Chci odpustit – pane prosím, pomoz mi odpustit! A jak jsme dnes slyšeli i z příběhu Corrie ten Boom, Bůh ve své milosti nám může dát i smíření s naším viníkem.

Závěr

V mém minulém kázání jsem mluvila o tom, co je pravda a jak moc je pro nás důležité v pravdě žít. Pokud k sobě dnes máme být pravdiví, musíme si přiznat, že odpouštění musí být součástí našeho každodenního života. Nejen z psychologického hlediska – nejen proto, abychom my mohli růst a prosperovat. Hlavně z toho důvodu, že ne vždycky jsme měli přístup k Bohu. Ne vždycky jsme měli jisté místo v nebi. Byl čas v životě každého z nás, kdy jsme my museli přijít k Bohu a požádat ho o odpuštění, protože jsme si uvědomili, v jaké morální špíně jsme žili. V jakém nedostatku uvědomění, že Boha potřebujeme. A Bůh nám to odpustil. Proto jsme teď tady. Komu bylo hodně odpuštěno, hodně miluje.

Chtěla bych vám teď dát příležitost zamyslet se, jestli máte ve svém srdci momentálně všechno v pořádku. Bude tu chvíli hrát hudba, já se budu modlit a vy budete mít chvíli na rozjímání a vyčištění těchhle věcí. Nechte Ducha svatého mluvit k vám a ukazovat vám na věci, které jste třeba ještě neodpustili.

[1] Nový biblický slovník, heslo Odpuštění, str. 693

[2] Studijní bible s výkladovými poznámkami, komentář Projevila velikou lásku, str. 1635

[3] Gooding, D., Lukášovo evangelium, str. 113

Hned v úvodu si přečteme biblickou pasáž z evangelia podle Jana. Kontext té pasáže je následující: Ježíš je potahován židy v poslední fázi svého pochybného soudu. Židovští představitelé ho předvedou před Piláta a ten se snaží přijít na to, proč ho před něj přivedli. Ptá se ho, jestli se prohlašuje za židovského krále (v tom případě by ho mohl jednoduše odsoudit za vzpouru proti Římu).

Jan 18,37-40

Pilát mu řekl: „Jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ 38  Pilát mu řekl: „Co je pravda?“ Po těch slovech vyšel opět k Židům a řekl jim: „Já na něm žádnou vinu nenalézám. 39  Je zvykem, že vám o Velikonocích propouštím na svobodu jednoho vězně. Chcete-li, propustím vám toho židovského krále.“ 40  Na to se dali do křiku: „Toho ne, ale Barabáše!“ Ten Barabáš byl vzbouřenec.

Ještě jednou ten klíčový verš:

Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ 38  Pilát mu řekl: „Co je pravda?“

Chci s vámi dnes mluvit o pravdě.

V dnešním zmateném světě totiž lze věřit málo čemu…nejvíc mě v posledních měsících zaujala jedna věc.

Je tu ten společenský trend držet různé diety ze zdravotních nebo fitness důvodů, že. Každý rok je jiná: Organic, Raw, Vegan, Bezlepková nebo Nízkosacharidová. Každá má za sebou nějaký výzkum, který dospěl k tomu, že tato dieta je ultimátní cestou ke zdraví.

Já je sice nedržím, neb toho nejsem schopná, ale taky proti nim nic nemám. To jen abyste věděli.

Momentálně je v kurzu KETO nebo Nízkosacharidová dieta, která nabádá k abstinenci od cukrů v jakékoli formě. Existuje bezpočet článků, které ji obhajují. Nedávno jsem ale narazila na článek, který hovořil naopak o tom, že tato dieta je zdraví škodlivá – a samozřejmě byl i podpořený vědeckým výzkumem!

Kde je tedy pravda? Zbývá mi něco jiného než se rozhodnout buď pro onu dietu nebo proti a počkat si, jestli mě teda zabije nebo mi prospěje?

Není to absurdní?

Žijeme v době, kdy každý může mít svou pravdu, na všechno existuje výzkum, jehož výsledky si mohou odporovat a nikdo je nezkoumá. Koneckonců, často ani nevíme, jestli ten výzkum existuje, jestli si to pisatelé článku náhodou nevymysleli.

Lidem přestalo záležet na objektivní pravdě a spíš se řídí pocity a svou intuicí. Nejen co se diet týče.

Pro nás křesťany je ale pravda velmi důležitá. Vlastně je to to hlavní, co nás spojuje – je příčinou toho, proč jsme se dnes sešli v této místnosti. Pravda je rozhodujícím faktorem ve věci našeho posmrtného života – jestli jej strávíme s Bohem nebo ve věčném zatracení.

Dalo by se říct, že pravda je otázkou života a smrti.

Než se začnete bát, že to moc dramatizuju, pojďme se podívat na příběh Pontského Piláta.

Pontius Pilát

Pilát měl vlastně špatný den. Židovští velekněží a starší se rozhodli, že před něj přivedou Ježíše, aby ho soudil a odsoudil, protože sami nikoho k smrti odsoudit nemohli (v.31). Jejich vnitřní rozsudek byl, že se Ježíš rouhal, ale to by samozřejmě pro římský soud nebyla platná žaloba, tak si museli vymyslet něco jiného. Obvinění, která k Ježíši připnuli, i tak nebyla podle Piláta na první poslech nijak přesvědčivá.

Jak čteme u Lukáše: „Podle našeho zjištění rozvrací tento člověk náš národ, brání odvádět císaři daně a prohlašuje se za Mesiáše krále.“ (23:2)

„Svým učením pobuřuje lid po celém Judsku; začal v Galileji a přišel až sem.“(23:5)

A u Jana:

„Kdyby nebyl zločinec, nebyli bychom ti ho vydali.“(18:30)

Pilát měl snahu zjistit, proč židům tak moc jde o to Ježíše popravit a dal mu příležitost mluvit za sebe. Ježíš samozřejmě na falešná obvinění nereagoval a to Piláta zaujalo. Jako člověk vykonávající spravedlnost se potřeboval něčeho chytit. V Lukášově evangeliu se dozvídáme, že vlastně Ježíše vyslýchal celkem dvakrát – mezi výslechy ho poslal ještě k Herodovi.

Pilátovi celkem záhy muselo dojít, že se jedná o frašku. Několikrát se snažil židům vysvětlit, že na Ježíši nenalézá žádnou vinu. Když viděl, že Židé trvají na Ježíšově trestu, nabídl jim, že ho nechá na místě potrestat a pak ho propustí (Lk 23:16). Když ani tím neuspokojil Židy, kteří Ježíše přivedli, obrátil se na dav lidí, kteří to všechno přišli sledovat. Velekněží ale i dav měli pod kontrolou.

Než nám začne být Piláta líto, musíme si uvědomit, že za sebou neměl moc hezkou historii. Byl mezi židy obecně dost nepopulární. Z chrámové pokladny, kterou měl jako římský správce na starost, vzal nějaké peníze, aby postavil pro Jeruzalém vodovod. Potom nechal v Jeruzalémě vyvěsit plaketu s podobiznou císaře. A pak dost brutálně potlačil vzpouru skupiny Galilejců, která vlastně ani nebyla vzpourou. Obecně se o něm v historických análech píše jako o člověku křivého charakteru. Měl toho za sebou už dost a jeho nadřízení v Římě nebyli s jeho prací moc spokojení. Nepotřeboval další problémy.

Samozřejmě, nevíme, co se opravdu odehrávalo v Pilátově mysli. Možná se bál vzpoury davu. Možná se bál o své místo. Z některých veršů vidíme, že se bál Ježíše odsoudit, protože nevěděl, co je zač (J 19,8). Pilát tedy nabyl pocitu, že musí davu vyhovět, aby se nevzbouřil; a tak to udělal. V Lukášově evangeliu můžeme vidět to napětí a nevůli s jakou to udělal; byl vlastně donucen. Musel si vybrat, jestli bude hájit svoje pohodlí nebo jestli opravdu bude hledat pravdu a svoje místo ohrozí. My už dnes víme, jak to dopadlo. A tak se odehrála ta legendární scéna, kdy si Pilát před očima celého davu umyl ruce a vlastně se tím „distancoval“ od rozhodnutí, které udělal.  V evangeliu podle Matouše (27:24-26) čteme:

Když Pilát viděl, že nic nepořídí, ale že pozdvižení je čím dál větší, omyl si ruce před očima zástupu a pravil: „Já nejsem vinen krví toho člověka; je to vaše věc.“ 25  A všechen lid mu odpověděl: „Krev jeho na nás a na naše děti!“ 26  Tu jim propustil Barabáše, Ježíše dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován.

Jako vykonavatel spravedlnosti měl Pilát za úkol rozeznat, co je pravda. Viděl, že atmosféra, kterou Židé vytvořili, nemá za cíl hledat pravdu, ale odsoudit Ježíše stůj co stůj. Možná proto, když Ježíš mluvil o pravdě, Pilát se ho zeptal: Co je pravda?

Jeho výrok zaujalo v historii mnoho myslitelů a filosofů. Jedni říkají, že ve světle vykonstruovaného procesu, kdy měl Pilát o pravdě rozhodnout, mu Ježíšova narážka na pravdu připadala absurdní.

Jiní myslitelé zase Piláta chválí za to, že konfrontoval Ježíše s otázkou, která ho v tu chvíli pálila nejvíc.

A další mu vyčítají, že se sice zeptal, ale nepočkal na odpověď.

Jeho rozsudek, ačkoli byl pro našeho Spasitele brutální, byl součástí většího příběhu. V určitý moment Pilátovi Ježíš i říká (Jan:19-11):

„Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry.“

Jak nakonec celá věc pro Piláta dopadla, nevíme. Činil pokání? Uvidíme se s ním v nebi? Těžko říct. V této konktrétní situaci tváří v tvář pravdě  ale selhal.

Tři muži a slon

Možná bude některým z vás známá stará indická bajka, kterou vám teď přečtu. Je to příběh o hledání pravdy:

Několik slepých mužů se dozvědělo, že do města přišlo zvláštní zvíře, které neznali – ostatní lidé mu říkali slon. Rozhodli se tedy, že se za slonem vydají, aby jej také poznali. Protože byli slepí, obestoupili slona a každý se ho snažil poznat jediným způsobem, kterým mohl – hmatem. Jeden muž se dotkl jeho trupu a řekl: „Slon je jako zeď.“ Druhý se dotkl jeho ucha a řekl: „Toto stvoření připomíná vějíř.“ Třetí chytil slona za ocas a prohlásil: „Slon je tenký jako had.“ A tak pokračovali i ostatní.  Slepci se mezi sebou začali hádat, protože nebyli dva, kteří by se shodli na tom, jak slon vypadá.

Tato bajka se traduje už stovky let. Má různé formy a různé konce, proto skončím už tady. Hlavní jsme se ale dozvěděli.

Každý z těch slepců dopěl k nějakému poznání pravdy. Každý sám za sebe slona poznal z některé jeho stránky a nebyl ochoten přiznat, že by jeho poznání mohlo být pouze součástí většího celku. Že kdyby spojili síly, mohli ti muži slona poznat takového, jaký opravdu je.

Jejich ješitnost a pýcha je ale o to připravily – a nejen o to. Mezi muži vznikl konflikt a tak ti, kteří šli jednotně poznávat slona, pravděpodobně odcházeli rozhádaní a znechucení jeden druhým.

My a pravda

Oba tyto příběhy – Pilátův i ten o slepcích – mají hodně společného. Společným jmenovatelem je hledání pravdy. Slepí muži hledali pravdu o slonu, nebyli ale ochotní spojit síly. Nebyli ochotní překročit své ego. Nevykročili ze své komfortní zóny. A tak se pravdu nedozvěděli.

Pilát se snažil pravdu odhalit a svou práci vykonávat podle ní, spravedlivě. Ale můžeme dojít k závěru, že se měl snažit víc. Možná měl počkat na Ježíšovu odpověď. Možná měl položit ještě několik otázek. Protože on se nikdy od Ježíše nedozvěděl to, co my víme teď. Že přes absurditu situace, přes křivá obvinění a Pilátův strach ze vzpoury, možná ztráty místa a svého pohodlí, přes jeho bezčetné otázky na to, co je pravda…nevěděl, že odpověď  přímo bije do očí. Nedošlo mu, že stojí pravdě tváří v tvář.

Proč to už podruhé zmiňuji?

Když se vrátíme kousek v čase před Ježíšův soud, Ježíš v jedné ze svých posledních promluv k učedníkům říká: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mě.“(Jan 14:6) a o kousek později nejdřív: „Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší.“ A pak se za učedníky modlí a prosí Boha: „Posvěť je pravdou; tvé slovo je pravda.“ (Jan 17:17)

Ježíš je zdrojem veškeré pravdy. On je cílem našeho hledání. On jediný může naplnit naši touhu po pravdě. Ježíš, jeho učení a jeho sebeobětování, jsou pro nás odpovědí na otázku po smyslu všech věcí.

Boží slovo je zdrojem pravdy, je svědectvím o Božím plánu a jeho lásce k lidem.

A Duch svatý je nám k dispozici, aby nás do pravdy uvedl, vysvětlil ji a pomohl nám ji žít.

Žijeme v době, kdy lidem na pravdě nezáleží. Tedy, abych byla přesnější, záleží jim víc na subjektivním prožívání a pocitech. To znamená, že lidé většinou hledají pravdu tak, že si prostě vyberou tu, která jim vyhovuje.

Nám se tohle nesmí stát. Ježíš Kristus, ve kterého věříme a kvůli kterému jsme dnes všichni tady, je ztělesněním Pravdy. Jakožto jeho následovníkům nám musí záležet na pravdě, protože my jsme jeho vizitka. Když nám bude jedno, kde je pravda, nebudeme dobrými reprezentanty Ježíšovy Církve.

Závěr

Chci vás dnes intenzivně povzbudit: Hledejte pravdu, zkoumejte pravdu.

Hledejte pravdu o věcech kolem nás. Něco se zjistit nedá, nevím, jestli se někdy dozvíme, jestli Babiš lže nebo mluví pravdu. Ale můžeme se aspoň snažit googlit o trochu déle, zjistit si zdroj informace, popřemýšlet o trochu víc, jestli to dává smysl.

Hledejte pravdu o lidech kolem sebe. Moc se mi líbilo, když tu na sborovém víkendu Kirk říkal, že jestli mezi námi v církvi dojde k nějakému nedorozumnění, máme si o tom promluvit. Jít za tím člověkem, s jehož jednáním nesouhlasíme a zeptat se ho: Jak to myslíš? Nerozumím ti. Co za myšlenkové pochody stojí za tvým jednáním? Snažme se porozumět, nedejme na fámy. Fáma – to je jen trochu chytlavější název pro lež. A my jsme Kristovi, my lžím věřit nemusíme.

Hledejte pravdu o sobě samých.  Zkoumejte, jestli nejsou ve vašem přemýšlení zavrtané lži, které vám berou odvahu, které vám berou sebevědomí, které nahlodávají pravdu o tom, kým opravdu jste. Tahle část je pro mě třeba hodně důležitá. Poslední dobou mě Bůh vede k tomu, abych se modlila za pravdivý náhled na můj život. Pomalu ale jistě jsem si do přemýšlení vpustila několik lží, které mi podráží nohy kdykoli se snažím něčeho dosáhnout. Bůh mě ale nevidí tak, jak se vidím já. Vidí mě pravdivě.

Protože i když Bůh ví, že jsme neustále selhávající, málo spolehliví a přirozeně hříšní lidé, on na nás hledí skrze Kristovu krev. Vidí nás usmířené, naše hříchy odpuštěné, vidí nás takové, jací jsme. A hledí na nás s láskou.

A v neposlední řadě, hledejme pravdu o Bohu. Vracejme se do písma, zkoumejme, co se tam píše. Našimi hlavními pomocníky je pokorný přístup a modlitba. Druhotnými pomocníky mohou být knihy, příručky, slovníky psané lidmi, kteří mají vhled do historického pozadí bible a mohou doplnit spoustu zajímavých informací. V tomhle je super, že máme k dispozici ohromné zdroje, jako Nový biblický slovník, Systematická teologie, Úvod do SZ, NZ…Ty všechny nám pomáhají porozumět Bibli lépe…

Vezměme si z Piláta příklad v jedné věci. Nebojme se zeptat se Ježíše, co je pravda. V dnešním zmateném světě se možná budeme ptát každý den. Ale to je v pořádku, Ježíš na to je připraven. A když se ho zeptáme, nebuďme jako Pilát. Počkejme na odpověď. Ztišme se a počkejme na jeho hlas.