Když řeknu Boží království, království Boží, království nebeské, každému se při těch slovech může vybavit něco jiného. Jedni si možná vybaví film z roku 2005 o křižáckých výpravách s Orlandem Bloomem v hlavní roli, jiní a tedy ti, kteří nějakým způsobem jsou dotčeni církevním prostředím, už budou mít představu jasnější o tom, o čem chci mluvit, protože tento termín buď slyšeli z kazatelny nebo jej četli v Bibli.

1. Historické pozadí

V SZ MOC NENÍ…

Ve starém zákoně se s tímto termínem nesetkáváme, nicméně to neznamená, že by princip Božího kralování, Boží vlády nebyl protkaný prakticky všemi starozákonními knihami.

Ž 10,16 Hospodin je králem navěky a navždy, pronárody zmizí z jeho země.

A o Mesiáši:

Iz 9,6 Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní.

OČEKÁVÁNÍ ŽIDŮ A SKUPINY V IZRAELI

To znamená, že i na základě těchto textů atmosféra v Izraeli těsně předtím, než Ježíš začal svoji službu byla plná očekávání – několika proroctvími bylo slíbeno, že Mesiáš přijde a obnoví Izrael! Židé očekávali Mesiáše – bojovníka, který vezme meč a pokosí Římany, kteří Izrael v té době okupovali. Spasitel nastolí spravedlnost a  Izraelci budou konečně úplně svobodní! Bylo to taky proto, že ve SZ jsou vlastně dvě skupiny proroctví o Mesiáši, jedny k jeho prvnímu, tichému příchodu a druhé k tomu majestátnímu, druhému. Na základě své interpretace proroctví si vysnili Spasitele, který jim vybojuje cestu a čestné místo v tomto světě – možná tak slavné, jako byla sláva Izraelského království za krále Davida a Šalomouna!

FARIZEOVÉ – POSLUŠNOST ZÁKONU= SPÁSA

SADUCEOVÉ – POLITIKA A KOLABORACE, DIPLOMATIČNÍ FILOSOFOVÉ

ZÉLÓTI – HORLIVCI, BUŘIČI, JE TŘEBA PŘEVRATU

To je Boží království, jak ho očekávali židé ještě předtím, než přišel Ježíš. Měli laťku nasazenou dost vysoko a jejich motivy pro ustanovení takového království nebyly vždy čisté – to jim dal jasně najevo Ježíšův předchůdce.

1.1  Jan Křtitel

PODIVNÁ OSOBA

Tuto naději rozbouřil příchod dalšího proroka a neobvyklé osoby. Jan Křtitel, který většinu svého života pobýval na poušti, měl na tehdejší dobu nezvyklý oděv z velbloudí kůže a držel zvláštní dietu – jedl kobylky a med. Jeho zvěst byla jasná: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ (Mt 3,2)

VEDE K POKÁNÍ A KŘTU

Jan Křtitel, jak už naznačuje jeho jméno, vedl lidi k tomu, aby se očistili od svého povrchního života a jako symbol užíval křtu v řece Jordán. Ale nevedl jen k poddání se symbolu, ale také k aktivnímu pokání, které je vidět na ovoci = na skutcích člověka. Ačkoli jeho slova vůči náboženským vůdcům jsou nevybíravá (nazýval je plemeno zmijí a předvídal jim velmi nešťastný konec, pokud neodvrhnou své pokrytectví Mt 3,10nn), svou zvěst šířil poctivě a vlastně tím připravoval společnost na Ježíšovu službu.

 Jeho zpráva zněla jasně:

1. Boží království se přiblížilo (Mt 3,2)
2. pokud na něm chceš mít podíl, odvrať se od života v pokrytectví a nech se pokřtít – veřejně ukaž, že lituješ svého způsobu života, který není podřízen Bohu (Lk 3,3)
3. tvoje pokání by mělo být vidět na tvém životě (Lk 3,8)
   1. Ber ohled na ostatní lidi – pomáhej chudým (Lk 3,11)
   1. Pracuj poctivě (3,12-13)
   1. Nečiň lidem násilí a buď spokojený s tím, co máš (3,14)
4. Nejsem Spasitel, ale ten přijde po mě; ten bude křtít Duchem svatým a ohněm, tzn. že protřídí, prověří, jestli i ve svém srdci máte postoj pokání, jestli můžete být součástí Božího království. Dojde k nějaké “zkoušce ohněm”, on protřídí ty, kteří jsou upřímní a ty, kteří do království Božího nepatří. On dotáhne do konce tu spravedlnost, kterou všichni očekáváte (dosl. spálí ohněm neuhasitelným Lk 3,17)

1.2 Ježíš Kristus

Do takto zpracované společnosti přichází Ježíš a začíná učit svou zvěst. Vtipné je, že ze začátku zní úplně stejně jako to, co říkal Jan Křtitel (Mt 4,17) “Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.” Boží království se stává ústředním tématem jeho zvěsti. Hovoří o něm v podobenstvích, popisuje ho z jedné a druhé strany, vystihuje principy tohoto království i jak na něm mít účast. Přesto se lidé nemohou ubránit srovnávání Ježíše s asketickým Janem Křtitelem, označují ho za milovníka hodů a pitek a dokonce i sám Jan, když vidí rozdíl mezi svým přísným kázáním o soudu nad hříšníky a Ježíšovým kázáním o lásce, milosti a uzdravení, získává určitou nejistotu, který vyvrcholí, když za Ježíšem pošle své učedníky s otázkou: Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného? (Mt 11,3) Ježíšova odpověď je praktická – poukáže na sociální stránku svojí služby a Janovi vzkáže: blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží. Je fajn, když se lidi neurazí nad něčím, co dělám, protože pak mohou lépe naslouchat tomu, co chci předat.

2. Co je Boží království?

SPOLEČNOST PODLE PODLE BOŽÍHO GUSTA

Ježíš tedy svým stylem pokračuje v kázání o Božím království. Co je tedy podle Ježíše Boží království? V první řadě je to příchod a uskutečňování Boží vlády. Je to místo nebo stav, ve kterém je společnost uspořádaná a ovládaná principy, které jsou podle Božího gusta. Tak, jak je prezentuje Ježíš, je to společnost, ve které chceš být, protože je vlastně úplně jiná, než ta naše.

Když Ježíš učí o Božím království, přirovnává ho v podobenstvích k různým věcem, aby vysvětlil některé jeho principy. K hořčičnému zrnu (roste, ale není to vidět), ke kvasu (šíří se všude, kde může), k pokladu v poli (stojí za to nemít nic a mít jen to království).

Čím déle Ježíš mluví, tím více lidem dochází, že Boží království NENÍ

• změna politického režimu (jak by si přáli saduceové)
• zavedeno násilím (jak by si přáli zélóti)
• ustanoveno kultickým očišťováním (jak by si přáli farizeové)

Ježíš si je vědom tohoto očekávání lidí, ale jeho účel je jiný. Relativizuje lidské chápání spravedlnosti – říká přece vyjádření jako

• poslední budou první a první poslední (Mt 20,16).
• ten, kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má (Mt 13,12).
• kdo pracoval celý den, dostane stejně, jako ten, kdo pracoval jen jednu hodinu
• Ježíš se snaží lidem ukázat, že Boží království nemá stejná pravidla hry, jako naše společnost. Nezná lidskou logiku precizní spravedlnosti a tím dává naději i těm, kteří podle lidských pravidel naději nemají.

MILOVAT NEPŘÁTELE? NO TO JE VRCHOL…

Principem Božího království je láska k bližnímu, soucit s trpícím, dokonce láska k nepříteli. Ne tak, že by člověk měl ke svému nepříteli cítit vřelé pocity lásky. Ale v uvědomění, že i můj nepřítel má nárok na pozvání do Božího království, i on má nárok na lásku.

Židům nedošlo a nemohlo dojít, že Ježíš se svou zvěstí o Božím království přináší spravedlnost i pro Římany, i pro jejich nepřátele přináší svobodu

Být součástí Božího království znamená vidět svět jinými brýlemi, než jakými se na něj dívají ostatní. Znamená to dívat se Božími brýlemi. A nejen se dívat, ale také podle toho jednat.

3. Proč nás má zajímat?

Ježíš často mluví o Božím království jako o něčem, co máme hledat. Nemáme jako křesťané milovat tento svět, ale usilovat o BK. Tady bych přečetla jednu pasáž z Bible.

Lukáš 14,16-24

Ježíš mu řekl: „Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí. 17  Když měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: ‚Pojďte, vše už je připraveno.‘ 18  A začali se jeden jako druhý vymlouvat. První mu řekl: ‚Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu.‘ 19  Druhý řekl: ‚Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!‘ 20  Další řekl: ‚Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.‘ 21  Služebník se vrátil a oznámil to svému pánu. Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: ‚Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.‘ 22  A služebník řekl: ‚Pane, stalo se, jak jsi rozkázal, a ještě je místo.‘ 23  Pán řekl služebníku: ‚Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil. 24  Neboť vám pravím: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.‘“

Nejdůležitějším motivem Božího království je Boží pozvání. Nedokonalý, časem a prostorem omezený, morálně neschopný člověk je zván do vztahu s věčným, přesažným Bohem a toto pozvání je iniciováno Bohem samotným! Bůh je milosrdný otec, který člověka zve k sobě a čeká na něj. Chce s člověkem mít osobní vztah. Nabízí člověku, aby byl součástí něčeho většího, než je sám. Zve člověka do toho, aby svět kolem sebe přetvářel podle principů Božího království, aby dosáhl spravedlnosti a svobody.

Jak může člověk reagovat? Budu pokračovat v Ježíšově alegorii a řeknu: Tak, jako by reagoval, když by šel třeba na svatbu.

• Poděkuje za pozvání (rsvp)
• potvrdí nebo odmítne svou účast
• Zjistí si, jaký je na svatbě dress code – jak se má na svatbu obléct. Stejně jako by svatebčanům neudělalo radost, kdybychom přišli v teplákovce, ani do Božího království nemůže přijít jen tak. Jak kázal už Jan Křtitel, člověk si musí být vědom toho, že prostě není hoden stát před Bohem, protože má srdce plné špatných věcí. Základním požadavkem je teda aktivní pokání, víra v Boha a obnova vnitřního člověka, jeho myšlení a vnímání podle principů Božího království, neboli znovuzrození.
• Vypraví se, aby přišel včas
• Dostaví se na hostinu a užije si radostné setkání s hostitelem

Závěr

My dnes víme, že Ježíšovo pojetí Božího království a naší budoucnosti mnoho lidí zklamalo a někteří z nich se zasadili o to, aby byl zabit. Měli jinou představu o Spasiteli a o tom, co by měl dělat a tahle představa je zaslepila tak moc, že se ho potřebovali zbavit. Myslím si, že to je proces, který se ale nestal jen jednou. Myslím, že i dnes je na světě mnoho lidí, které Ježíšovo pojetí spasitele zklamalo. Čekali něco mnohem jiného. Čekali, že bude:

• džin, který jim splní všechna přání.
• léčitel, který je ze všeho vyléčí.
• influencer, životní kouč, který je dostane do nějakého stavu spokojenosti se svým životem, za co nejmenší námahy.

Proto jsem ráda, že máme Bibli. Protože ačkoli doba a očekávání se mění, Boží království se nemění. Bůh se nemění. A v Bibli máme dost jasně napsáno, jaké Boží království je a jaký Bůh je.

No a stejně jako se nemění on, nemění se ani fakt, že jsi zván. Že jsi zvána. Hostina je na stolech, dveře jsou otevřené, hostitel čeká. Jaká bude tvoje reakce? 🙂

Vstoupili jsme do nového roku a dostali jsme šanci na nový začátek. Spousta lidí si v tomhle období dává novoroční předsevzetí. Já se vám s něčím přiznám: Nesnáším předsevzetí. Stávalo se mi to každý rok: Řekla jsem si, chci se víc hýbat. Chci přečíst víc knížek. Chci hlouběji studovat Bibli. Chci se častěji modlit s ostatními. Chci v tomto roce ušetřit.

A vždycky, vždycky jsem se sama v sobě zklamala. Ta očekávání, co jsem na sebe měla, byla tak velká, že jsem je nebyla schopná naplnit a tak jsem v průběhu února ztratila motivaci, v březnu jsem byla znechucená svou neschopností a než přišel červen, bylo mi to tak nějak jedno.

Nemůžu tomu ale utéct. Asi to je tak nějak v nás lidech, využívat toho nového začátku k utvoření určité bilance toho, co bylo a naplánovat si, co bude a jak by to mohlo být lépe.

Americký kazatel Jonathan Edwards taková křesťanská předsevzetí sepsal do pouhých sedmdesáti položek.[1] To docela jde ne? Celý rok si musel hlídat jen těchto sedmdesát věcí! Byl to prostě fajer…

Už asi třetím rokem se o takovou bilanci na konci roku snažím – říct si, co se mi povedlo, co jsem se naučila a co třeba úplně nebylo tak docela dobré nebo kde mám rezervy. No a tam plynule navazuje tendence předsevzít si, že bych něco mohla dělat lépe v roce následujícím. Pro sebe to tedy nenazývám předsevzetími, ale rezervami. 😀 Ale v podstatě je to to samé.

Ke konci loňského roku jsem svou bilanci tedy vzala z gruntu a položila jsem se některé těžké otázky: Podle čeho chci žít svůj život? Čemu dovolím, aby to bylo hybnou silou v mém životě? Co je pro mě důležité a na čem stojím?

Jako křesťané máme tu velikou výhodu, že křesťanství spoustu těchto otázek zodpovídá. Říkám tomu takový balíček hodnot, který nově obrácený křesťan dostane do náruče, stačí ho jen rozbalit, obléct a hotovo 😀 ne, je to trochu složitější. I když křesťanství hodně hodnot člověku dává, každý si trochu musíme přebrat jeho obsah, jednotlivé hodnoty uchopit, prohlédnout a aplikovat ve svém životě…

A v tomto stádiu zkoumání vlastních hodnot jsem byla právě na konci minulého roku, když jsem uchopila do rukou tři hodnoty z tohoto balíčku: MILOST, MILOSRDENSTVÍ a LASKAVOST.[2]

Pro některé z vás jsou to slova, pojmy, pro jiné je to prozkoumávaná oblast a pro další jsou to aktivně žité hodnoty. Já bych nechtěla zůstat jen v pojmech, ale chtěla bych tyto tři hodnoty s vámi dnes prozkoumat. Nejdříve si ale vyjasníme pojmy.  

Upřesnění pojmů

 V Bibli se setkáváme s výrazy Milost, Milosrdenství a Laskavost často v podobném kontextu. Problém je, že hebrejské a řecké ekvivalenty těchto slov se velmi často dají přeložit téměř kterýmkoli z nich – přičemž k hlavní záměně dochází hlavně mezi milostí a milosrdenstvím, laskavost už je často chápána jako slovo o sekulárním významu.

Milost – hebrejský výraz lze přeložit i jako milosrdenství, laskavost, je to nezasloužená přízeň, nezasloužené  prominutí (trestu), milost se k nám projevuje v tom, že nám Bůh umožnil cestu zpátky k němu skrze oběť svého syna. Reakcí na milost je naše víra a pokání, přičemž nám Bůh ze své milosti dává nové srdce.

Milosrdenství – hebrejský výraz hesed se překládá jako milosrdenství, ale jsou mu příbuzné i překlady jako dobrota, věrná láska, zbožnost, solidárnost. Významově zasahuje i do milosti a laskavosti.

Pokud bychom hledali definici milosrdenství ve Starém zákoně, Nový Biblický slovník říká, že je to Stálá, trvalá Boží neochota umýt si ruce nad vzpurným lidem. V Novém zákoně se s milosrdenstvím setkáváme často jako s doporučením – Ježíš byl často „hnut milosrdenstvím“ a vyzývá nás, abychom byli „milosrdní jako náš nebeský Otec je milosrdný“ (L 6,36). Křesťané si podle Koloským 3,12 mají obléknout „milosrdný soucit“.

Laskavost –  být pozorný vůči druhým a všímat si jejich potřeb. Je to vnímání hodnoty každého člověka, jehož potkáváme. Laskavost může být mnohem prostší a mnohem účinnější, než si uvědomujeme.[3]

Můžeme tedy vidět, že tyhle tři pojmy se dost překrývají, hlavně díky překladům a kontextu, ve kterém se vyskytují. Já bych dnes chtěla mluvit hlavně o milosti a milosrdenství z hlediska laskavosti – – jako o laskavosti v našem každodenním životě.

Myslím, že nejlepší způsob, jak se přiblížit významu těchto slov je v Ježíšově příběhu o Milosrdném Samařanovi. Podívejme se na něj spolu.

Milosrdný Samařan

Lukáš 10,25-37

Jeden z učitelů zákona chtěl přivést Ježíše do úzkých a zeptal se ho: „Mistře, co mám dělat, abych si zajistil věčný život?“

Ježíš mu odpověděl otázkou: „Co o tom říká Mojžíšův zákon? Co tam čteš?“

Muž na to uvedl slova ze zákona: „Miluj Pána Boha z celého srdce, z celé duše, vší silou a celým rozumem a svého bližního miluj tak, jako miluješ sebe.“

„Správně,“ řekl Ježíš,“řiď se podle toho a přijdeš do nebe.“

Učitel zákona se však nechtěl tak lehce vzdát, a proto se ještě zeptal.“Ale kdo je můj bližní?“

Na to mu Ježíš vyprávěl následující příběh: „Jeden muž se vydal z Jeruzaléma do Jericha. Cestou ho přepadli lupiči, okradli, zbili a polomrtvého nechali ležet.

Šel kolem kněz, uviděl zraněného, ale vyhnul se mu.

I jeden chrámový sluha šel okolo, ale ani ten mu neposkytl pomoc.

Nakonec přišel jeden muž ze Samaří. Když uviděl zraněného, bylo mu ho líto.

Zapomněl na starou nenávist mezi Židy a Samařany, ošetřil přepadeného a ovázal mu rány. Pak ho posadil na svého mezka, zavezl do hostince a tam o něho pečoval.

Druhého dne dal hostinskému dva stříbrňáky s prosbou: ‚Věnuj mu potřebnou péči, a kdyby tě to stálo víc, než jsem ti dal, vyrovnám se s tebou, až pojedu zpátky.'“

„Co myslíš,“ zeptal se Ježíš,“který z těch tří se zachoval k tomu přepadenému jako bližní?“

Učitel zákona odpověděl: „Ten, který mu pomohl.“ Ježíš na to řekl: „Jdi a jednej také tak.“

Tento příběh k lidem doby, ve které byl prve vyprávěn, mluvil na několika rovinách.

Jednak je třeba si připomenout, že Samařané byli židy pohrdáni, protože to byla v Izraeli „náplava“, která ještě k tomu upravila jejich židovské uctívání a uctívali jejich Boha na jiném místě než v chrámě. Celé to má původ v historii a složitých vztazích mezi severním a jižním královstvím Izraele. Přesto ale Ježíš v tomto příběhu Samařana ukazuje jako nejlaskavějšího ze všech – ani kněz, ani chrámový sluha, lidé, kteří se Božím věcem pohybovali co nejblíž, nebyli dost milosrdní, NEBYLI DOST LASKAVÍ, aby pomohli zbitému člověku. Ale ten divný Samařan, ta náplava, ten člověk pochybného náboženství a hodnot, se nad tím zbitým slitoval, pomohl mu a postaral se o něj.

Druhá klíčová věc v tomto příběhu je, že původní otázka učitele zákona zněla: Kdo je můj bližní? Chtěl si vytřídit lidi, vůči kterým se může chovat s láskou a ke kterým už nemusí. Ale Ježíš v závěru příběhu otázku obrací do jiné roviny: Kdo byl bližní tomu, kdo to potřeboval? Je to taková typická pastorační výzva pro křesťana: Ty buď bližním všem. Neřeš, kdo je hoden tvojí lásky a laskavosti a kdo už ne. Buď připraven být bližním. Buď připraven být laskavým.

K čemu to celé směřuje? Kolem vánoc jsme teď mohli zažívat dobu, kdy jsou lidé tak nějak rozněžnění a mají touhu dávat a zvát lidi k sobě a tak všeobecně se trochu rozdávat…v půlce měsíce se to pak trochu přehoupne do protipólu, protože už se blíží vánoce a práce je stále hodně…ale pak o svátcích je povětšinou zase ta atmosféra klidu. Obchodní domy toho využívají a poskytnou vám x možností obdarovat nějakou charitu ať už obnosem, potravinami nebo hračkami. A všechno je to tak krásné. A já bych si přála jenom jednu věc: aby to tak bylo pořád.

Abychom pořád mysleli na charity a děti bez rodičů.

Abychom pořád viděli jeden druhého jako lidi, kteří jsou hodní naší laskavosti.

Abychom po celý rok otevírali dveře svých domovů lidem známým i méně známým.

Abychom byli stále připraveni prokazovat jeden druhému laskavost.

Koloským 3,12 nás vyzývá:

Proto se jako Boží vyvolení, svatí a milovaní oblečte niterným soucitem, laskavostí, pokorou, mírností a trpělivostí.

Co ale znamená, obléct si laskavost? Gary Chapman v knize Láska jako životní styl o laskavosti píše jako o jednání, které neočekává to samé nazpátek.

Laskavost je dar, který druhému dávám bez očekávání toho, že ke mně bude také laskavý. Znamená to nic nechtít zpět, investovat se a co víc: být laskavý i když to druhý odmítá!

Tím, že apoštol Pavel přirovnává výbavu těmito postoji k oblékání znamená, že je potřebujeme každý den. A tak jako si každý den ráno oblékáte tričko a kalhoty, nebo halenku a sukni, tak nás Bible vyzývá k tomu, abychom mysleli i na to, čím jiným se musíme vybavit do nového dne.

Stát se inherentně laskavým nejde přes noc.  Je to běh na dlouhou trať. Psycholog a známý spisovatel Gary Chapman říká, že prvním krokem je touha být laskavý. Laskavost nejdříve pouštíme do svého myšlení o sobě samých, o druhých lidech. Pak se snažíme, aby laskavost vstoupila i do způsobu, jakým mluvíme. A pak ji aplikujeme ve svém jednání s lidmi.

Jde to ale jenom tak? Já osobně v těchto případech, kdy se snažím chovat se lépe nebo být lepší – jako třeba při plnění svých novoročních předsevzetí – se často sama v sobě zklamu. Nejde mi to utáhnout svou vůlí. A ne nadarmo je laskavost zmíněna i mezi ovocem ducha. Když Pavel píše, že máme oblékat všechny tyto krásné a ctnostné věci, nemyslí tím jinak, než modlitbou. Jen Bůh nám může pomoci proměnit naše přemýšlení, mluvení i jednání směrem k laskavosti.

I projevená laskavost lidi proměňuje. Nejen vás, kteří se snažíte být laskaví, ale dnes to prostě není tak běžné, být ke svému okolí milý a laskavý. Proto obyčejné skutky laskavosti lidi šokují a proměňují. Jako příklad takového laskavého jednání bych vám chtěla říct svou příhodu.

Osobní příběh závěrem

Chtěla bych uzavřít příběhem, který se mě v poslední době nejvíc dotkl. Nestává se mi to často, ale vyrazila jsem na procházku s dětmi nepřipravená – bez bund a deštníku. Bylo jaro a my jsme vyšli dál než jsme měli a chytli jsme déšť. Byl to takový ten jarní deštík, co skoro nevidíte, ale durch vás promočí a pak vás ofoukne a pak čtrnáct dní řešíte rýmu. Šli jsme do obchodu a kus nám ještě zbýval, tak jsem Emmu strčila do kočárku, Edu do nosítka a šli jsme.

Najednou kolem mě projela na kole jedna sestra z tohoto sboru. Zabrzdila, aby nás pozdravila a celkem rychle zhodnotila situaci: Potřebujeme deštník. Jenomže já jsem si od ní nechtěla vzít deštník. Jednak tam byla moje hrdost – když už jsem se špatně připravila, tak už si nějak poradím. Jednak jsem jí nechtěla přidělávat starosti s půjčením deštníku. No prostě jsem ji odmítla. Rozloučili jsme se a já jsem si se sílícím deštěm nadávala, jak jsem mohla být tak hloupá. Došli jsme do obchodu a celou dobu jsem přemýšlela, jak se dostaneme domů. V duchu jsem počítala, jak dlouho budu nemocná já a děti. A postěžovala jsem si Bohu na to počasí.

V tu chvíli se vedle mě objevila tato sestra znova. A teď pozor – moje hrdost se opět vztyčila a byla odhodlaná o deštník nepoprosit. Jakou milost se mnou musel Bůh mít, protože této sestře dal do úst slova (parafrázuji): „Hele a fakt nechceš půjčit ten deštník?“

Je to hrozná maličkost, dámy a pánové. Ale já můžu s jistotou říct, že mi tahle žena změnila život, protože ve správnou chvíli na správném místě řekla, co měla a ukázala mi, co to znamená být laskavý.

Proto mojí závěrečnou výzvou budiž slova z listu Koloským:

• Proto se jako Boží vyvolení, svatí a milovaní oblečte niterným soucitem, laskavostí, pokorou, mírností a trpělivostí.

Pojďme si dát společně novoroční předsevzetí pro rok 2020: Buďme laskaví!

---

[1] K tomu zajímavý článek zde: https://mamabearapologetics.com/mba01414-edwards-resolutions-pt2/jonathan-edwards-resolutions-beat-up-fb/

[2] Název knihy Láska jako životní styl od Garyho Chapmana byl inspirací pro název tohoto kázání.

[3] Čerpám z Nového Biblického slovníku, hesla Milosrdenství, Milost

Moji rodiče vždycky říkali: Církev je jako rodina. Nevybereš si, kdo bude tvoje babička, strýc nebo neteř. Ale musíš se naučit je brát jako rodinu – lidi, se kterými máš nějaké pouto.

Musím přiznat, že jako asi většinu věcí, které jsem se v církvi naučila, jsem to vzala tak, jak mi to řekli. Jasně, rodina.

Toto téma ve mě ale začalo rezonovat znovu, když jsem po několikáté přijela sem do Budějovic, navštívit Otu v době našeho zasnoubení, a v neděli jsme přišli na shromáždění sem. Všichni jste na mě byli moc milí, líbily se mi tu chvály a dotýkalo se mě slovo. Při závěrečné písni jsem se začala cítit stísněně, říkala jsem: Bože, líbí se mi tady, ale jak se sem můžu jen tak přestěhovat? Jak můžu to všechno v Kolíně nechat za sebou, vykořenit se a přesadit sem? Bůh mi tehdy, když jsem seděla někde támhle ve čtvrté řadě uprostřed odpověděl jednoduše: I tady budeš doma.

Doma je pro mě intenzivní pojem. Mám ráda doma. Doma je bezpečno, doma je teplo, sucho. Je tam jídlo. A je tam vždycky někdo, koho mám ráda. Asi vidíte, kam tím směřuji…Doma je pro mě tam, kde je rodina.  A proto pro mě to Boží zaslíbení mělo moc veliký význam.

Každý to tak nemusí vidět.. Pojem rodina může každý z nás vnímat jinak, na základě zkušeností s vlastní rodinou. Jeden si představí chaos, řev, neodpuštění, spoustu negativních věcí. Jiný si rodinu představit nedovede, protože biologickou rodinu nemá. A další si zase představí společné dovolené, spoustu smíchu, příjemný společný čas atd.

Když hovořím o církvi jako o rodině, vejde se tam všechno z výše uvedeného. Někdy se vadíme. Někdy si nerozumíme. Někdy trávíme příjemný čas. To vše k rodině patří, ale církev má ještě něco víc. Myslím, že tohle přirovnání církve k rodině ukazuje na určitá pravidla, která fungují jak v rodině, tak v církvi.

Církev je jako rodina v tom, že navzdory našim odlišnostem je mezi námi sourozenecké pouto, které je principem přesahujícím jakékoli konflikty. Je to to pouto, které bratra pudí k tomu, aby se zastal svojí sestry, když jí ve škole šikanují. Je to to pouto, které dává matce lásku k dceři i když ví, že aktivně žije v hříchu. Je to to pouto, které je mezi dětmi a rodiči, které jim pomáhá si rodičů vážit a přijímat od nich životní moudrost.

To všechno funguje u nás v církvi. Co má ovšem církev od rodiny navíc je to, že je tělem Kristovým, které je propojené a zpevněné jako tělo lidské, kde každá část má svoji funkci a upotřebení, aby celé tělo mohlo jednat k větší slávě Boží.

Bůh je náš Otec, my jsme jeho děti

Matouš 7,9

9  Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? 10  Nebo by mu dal hada, když ho poprosí o rybu? 11  Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí!

Asi každý z nás musel nebo bude muset v určitém bodě naší cesty víry dospět k zvláštnímu uvědomění, že Bůh je náš Otec. Je to informace, která je součástí toho křesťanského balíčku, ale taky může být dost problematická – máme tendenci do Boha promítat svou představu o otci podle toho, jak se k nám choval ten náš. To může být pro někoho nepříjemné, pro jiného to může pomoci chápat Boha lépe.

Tento vztah mezi Bohem a člověkem je jedinečný a je velkou výsadou. Bůh nás miluje jak jen Otec může milovat své dítě (a tím se myslí, mnohem dokonaleji než pozemský rodič). Stará se o nás, jako Otec (a tím se myslí, bez sobeckých záměrů, citlivě, ale přísně nás vychovává k nejlepší verzi sebe sama, které dovedeme dosáhnout). Zná naše slabiny, ale také naše talenty a má pro nás plán. Ne jako manipulativní rodič. Ale jako Otec, který nás zná lépe než my sami sebe a taky ví, v čem najdeme nejlepší naplnění a čím ho můžeme nejlépe oslavit. Jako Otec je Bůh jedinečný.

Familiérnost vůči Bohu

Tahle jeho role je pro nás velikou výsadou. Můžeme k němu přicházet jako děti přicházejí k rodičům a chtějí po nich cokoli. Právě to, že ho vnímáme jako otce nás ale může svádět k určité familiérnosti, až neúctě. Uvědomila jsem si to jednou, když jsem chystala večerní mléko pro Emmičku. Byla už rozespalá, měla hlad a já jsem ještě chladila lahev s připraveným sunarem. Celou dobu se na mě dívala, jak to chystám, a křičela. Chtěla tu láhev, chtěla ji hned. Ta situace, jakkoli přirozená pro malé děti, mi připadala absurdní hned z několika důvodů. Jednak, já svou dceru miluji a vím, co chce a co potřebuje. Někdy jsou to rozdílné věci, ale v tomto případě byly totožné – chtěla lahev mléka a potřebovala lahev mléka. Dále, já jsem na tom aktivně pracovala. Neřekla jsem, že musí počkat nebo že jí mlíko neudělám. Viděla mě, jak na tom pracuji. A nakonec, ten její vytrvalý pláč, který neustal do chvíle, než dostala do ruky lahev mléka optimální teploty.

Jak moc mi to připomnělo, jak se někdy chovám já, když po Bohu něco chci! Modlím se a modlím, jsem frustrovaná, činím pokání, modlím se, prosím, prstíčkem hrabu, kdyby to naše vyznání umožňovalo, zatančila bych nějaký taneček kolem ohně, jen abych si zajistila Boží pozitivní reakci na mou žádost.

Ale takhle Bůh nefunguje. A kolikrát mi už Bůh odpověděl s tím, že mi podal onu požadovanou lahev mléka a s tím mi ukázal momenty z mé minulosti, kdy na dané věci pracoval, já jsem ale byla k těm náznakům slepá kvůli svojí fixovanosti na svou touhu.

Bůh je náš Otec a miluje nás bezmezně, leccos nám odpustí. Je to ale tentýž Bůh, který musel Mojžíše přikrýt svou dlaní, když kolem něj procházel, aby Mojžíš v přítomnosti Boží slávy pro svou hříšnost nezemřel. Tento Otec si zaslouží náš stoprocentní respekt v modlitbě, ve chvále i v našem jednání.

Dětinští a Jako Děti

Matouš 18,1-5

V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: „Kdo je vlastně největší v království nebeském?“

2  Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed

3  a řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském.

A kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne.

Mnozí z vás si už asi vzpomněli na tuto pasáž o tom, kdy Ježíš říká, že máme být jako děti. Ale je velký rozdíl mezi tím, být Jako dítě a chovat se Dětinsky. Protože nejsem sama, kdo tuto rozdílnost vidí, budu se v tomto bodě obracet k myšlenkám Josepha Pearce a Holly Ordwayové, kteří jako významní apologeté mají k věci co říci.

Dětinskost

Dětinskost odsuzuje už apoštol Pavel ve svém listu Korintským, kde říká: Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. A v listu Židům se autor na své adresáty trochu zlobí, když říká: Za takovou dobu už byste měli být sami učiteli, a zatím opět potřebujete, aby vás někdo učil abecedě Boží řeči; potřebujete mléko, ne hutný pokrm. Každý, kdo potřebuje mléko, protože nepřivykl slovu spravedlnosti, je jako nemluvně. Tomu, kdo je dětinský hrozí nebezpečí, že duchovně neroste a tím pádem jeho duchovní život vyvětrá.  Dětinští lidé se bojí stárnutí, snaží se být stále mladí až do té míry, kdy lžou o svém skutečném věku. Dětinský rodič těžko vychová své děti, protože je nemá co naučit. Neusiluje o osobní zralost, jde mu jen o to, jak vypadá před ostatními lidmi, jde mu o jeho osobní touhy a jejich naplnění. Odmítá tíhu zodpovědnosti, která s věkem nutně přichází, chce si hlavně užívat zábavy a nic neřešit. Stárnutí pro dětinského člověka znamená větší a větší zatrpklost. Dětinští lidé častou sklouzávají k cynismu, který jim zaslepuje oči a srdce, aby nevnímali lásku a krásu kolem sebe.

Být Jako děti

Když Ježíš mluví o tom, že máme být jako děti, mluví o charakteristice dětí, kterou si člověk může zachovat i při zdravém dospívání. Ti, kteří jsou Jako děti rostou tak jak mají – dokonce chtějí být starší, aby se konečně vešly do bráchovy bundy nebo maminčiných lodiček! Ti, kteří jsou Jako děti mají radost z přibývajících let, protože s nimi jim přibývá i zkušenost a moudrost! Být Jako dítě znamená vidět cenu v tom, v čem ji dospělí vidí jen málokdy – v maličkostech, věcech běžného života, jako je obrubník nebo pampeliška. Jsou nadšení z chval, ze shromáždění. Nekritizují, nehodnotí, prostě žijí přítomným okamžikem.

Být Jako dítě znamená mít důvěru vůči Bohu, jakou může mít jenom dítě v náručí svého otce. Dítě věří a odevzdává se Bohu mnohem svobodněji než dospělý člověk, který si myslí, že svojí chytrou hlavou na všechno přijde. V tom máme být jako děti – pokořit se a uznat, že my to lépe než Bůh tady na světě nevymyslíme. Pokud budeme mít takovéto srdce, pokud budeme Jako děti, budeme pít to nefalšované duchovní mléko. Mléko není špatné, člověk ho pije i jako dospělý, že. Ale u zdravého člověka musí dojít k přechodu na pevnou stravu – v této analogii tedy na hutnější duchovní stravu. Pokud budeme dospívat  ve vztahu vůči Bohu, tak se přes duchovní příkrmy a přesnídávky dostaneme i na ten hutný pokrm, který nám Bůh nabízí.

Je důležité, abychom rostli, abychom dozrávali – ve všech oblastech našeho života. Protože když se dětinsky chová batole, je to ještě částečně přirozené. Ale když se dětinsky chová teenager, nejradši bychom ho … protože od něj čekáme víc. No a s dospělým člověkem, který je dětinský, je velmi špatné pořízení. A naším cílem je cítit se dobře jako rodina spolu! Proto musíme každý sám na sobě pracovat!

Závěr

Tak, teď nechci, abyste mě špatně pochopili, takže se pokusím vám ještě přiblížit jeden svůj koncept. Když jsem teď o tom tak obsáhle mluvila, mohli jste nabýt dojmu, že rodinou myslím církev, kde jsou všechny vztahy blízké a perfektní, o všem se mluví a nikdo se neuráží – prostě jako v americkém vánočním filmu. To by bylo samozřejmě ideální, ale pokud máme být upřímní, paralela mezi církví a rodinou s sebou nese i jednu velmi důležitou věc: různorodost. Ačkoli rodina i církev si vytváří určitou kulturu jednání a mluvení, která nás spojuje, je nutné mít na paměti, že jsme dost různí. A proto si nemusíme všichni se všemi rozumět. I v rodině to tak je – s někým máte vztahy bližší, s někým ne. Intenzita prožívání vztahu ale nic nemění na tom, že nás pojí něco – někdo – kdo nás všechny převyšuje.

Tohle rodinné pouto v církvi je veliký dar. Tento sbor ho přijal a věřím, že ho i buduje. Ale je taky spousta věcí, které ho můžou narušit – nedorozumění, pomluvy, nedůvěra, neodpuštění…Vznikají hrozně rychle a těžko se jich zbavuje. Já sama jsem si vědomá toho, že moje introverze může být někdy matoucí. Nějak se tvářím, ale to, jak se tvářím, většinou vůbec nezrcadlí to, jak se cítím a o čem přemýšlím…takže pokud se vám bude zdát, že se na vás divně dívám, nemějte mi to za zlé a jen se zeptejte, o čem přemýšlím! 😀 Myslím, že udržení si těchto rodinných pout je důležitým námětem pro modlitbu a taky motivací naší svědomité práce. Abychom se tu mohli cítit jako doma, každý musíme přiložit ruku do díla a pracovat na dobrých vztazích!

Poslední pasáž, kterou dnes chci přečíst je z Tesalonickým 5,12 a dál

Žádáme vás, bratří, abyste uznávali ty, kteří mezi vámi pracují, jsou vašimi představenými v Kristu a napomínají vás. 13  Velmi si jich važte a milujte je pro jejich dílo. Žijte mezi sebou v pokoji.

Když se dívám na pastory tohoto sboru a jejich rodiny, jsou to lidé, kteří jsou plně nasazení pro Boží dílo , pracují na něm svědomitě a jsou mi velkou inspirací. A stejně jako by nebyla v pořádku rodina, kde by všechno odedřela jen maminka, i oni potřebují každou opravdovou pomoc, kterou můžeme nabídnout. Budiž nám toto slovo z Tesalonickým povzbuzením k zamyšlení, co můžeme ještě udělat pro naši církevní rodinu. Nemusí to být revoluce, nemusí to být něco velkého. Ale chtěla bych do vás tuhle otázku zasadit a nechat ji klíčit: Co můžu udělat pro svoji církevní rodinu?

Závěrem bych tuto pasáž s Tesalonickým 5 chtěla dočíst a vyslovit ji nad vámi jako požehnání. Protože tento sbor je mi domovem a Bohu se tu taky velmi líbí.

Klademe vám na srdce, bratří, kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost. Hleďte, aby nikdo neoplácel zlým za zlé, ale vždycky usilujte o dobré mezi sebou a vůči všem. Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás. Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte,  zlého se chraňte v každé podobě. Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.

Pojďme se teď modlit za jednotu. Za sjednocující přítomnost Ducha svatého a pojďme žehnat služebníkům v církvi!

Původně jsem chtěla mluvit na jiné téma. Na jakékoli jiné téma, protože odpuštění je jedno z nejčastějších témat kázání. Pořád se mi ta myšlenka na odpuštění vracela, ale chtěla jsem být originální a tak jsem s Bohem trochu debatovala, jestli je toto téma to pravé. Nicméně jak vidíte, stojím tu a hodlám v následujících minutách mluvit o odpuštění, takže si můžete domyslet, kdo tu debatu asi vyhrál.

Potřeba odpuštění je součástí našich životů téměř každý den v různých formách. Může nás zranit někdo blízký svými špatně volenými slovy. Může nám ukřivdit číšnice v kavárně, když nám namarkuje dražší kávu. Může se taky stát, že nikdo nevykoná nic záměrně zraňujícího, ale přesto se cítíme ukřivdění. Jednou jsem měla s Emmičkou konflikt, protože nebyla hodná na svého bratra. Byla varovaná předem, že pokud se to bude opakovat, nebude moct odpoledne venku jezdit na motorce. Bohužel se její špatné chování opakovalo a já jsem musela dostát svému slovu. Emmičku to samozřejmě moc mrzelo a když jsme vycházeli z domu a ona viděla, že jí motorku opravdu nedám, řekla mi: „Maminko, tak já ti to odpustím, že mi nedáš motorku.“

A právě proto, že každý den na nějakou takovou situaci můžeme narazit, myslím, že vhodnějším názvem pro mé kázání je slovo Odpouštění. Chci tu dnes mluvit ne o abstraktním pojmu. Ne o jednorázové akci, kterou každý z nás někdy vykonal. Chci dnes hovořit o průběžném odpouštění – o odpuštění jako životním stylu. Chci vám dokázat, že průběžné odpouštění nám umožňuje nelpět na věcech, které by mohly zpomalovat náš osobní růst. Pokud budeme odpouštět našim blízkým, známým i neznámým a také sami sobě, budeme moci dál zdravě růst v křesťanské zralosti a budeme moci dál budovat silnou a zdravou církev. Abychom toto téma načali ze správného konce, podíváme se blíže na dva biblické příběhy.

1. Proč bychom měli odpouštět? (Odpuštění a Ježíš)

Téma odpuštění je v Bibli velmi dominantní a vždy je na něm postaven vztah mezi Bohem a jeho následovníky. Ve starém zákoně lidé docházeli odpuštění a smíření s Bohem skrze posvátné oběti. Pokud člověk nebyl očištěn od svých nepravostí, nemohl vůbec přijít do Boží blízkosti. Všechno mělo své regule, svoje postupy, a přestože Bůh často svým lidem skrze proroky připomínal, že jim odpustí rád a na jejich nepravosti už nevzpomene, pokud budou upřímně litovat svého špatného jednání, pro mnohé židy se tento starozákonní systém stal rutinou, kdy se na základě skutků, nikoli postojů, snažili o Boží přízeň.

V kontrastu s tím je Ježíšovo jednání a učení naprostý šok! Ve všem, co dělal a co učil, byla opravdovost, laskavost a upřímnost. On o odpuštění a smíření s Bohem nejen učil, ale sám to tak i dělal. Odpouštěl svým nepřátelům (Lk 23,34), v Boží moci odpouštěl lidem i hříchy a byl prostředkem konečného odpuštění a smíření mezi Bohem a lidmi, když zemřel na kříži jako ta poslední, opravdová a ultimátní posvátná oběť. Ježíšovo odpuštění i odpuštění skrze něho má svůj původ ve všem, čím on je a co koná.[1]

Protože to bylo hlavním tématem jeho působení na zemi, věřím, že mu bylo takovou nahrávkou na smeč, když za ním přišel jeho učedník Petr a položil mu takovou zatíženou otázku: „Pane, když se proti mně můj bližní opakovaně prohřešuje, kolikrát mu mám odpustit? [Snad až] Sedmkrát?“

Docela si dovedu představit, že se Petr cítil moc dobře, když tu otázku pokládal, protože si jistě říkal, že když navrhne sedmkrát, Ježíš mu řekne něco jako: Jé, to né, to je moc! Když tě někdo takhle štve, tak po třetím odpuštění už na ním zlom hůl!

Moc ráda si představuju Petrův překvapený obličej, když mu Ježíš odpověděl: “Ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.”

Někteří to pak přepočítávají tak, že je to vlastně 70×7, což znamená, že bychom podle Ježíšových slov měli odpouštět 490x za den, tedy průměrně každé tři minuty. Což je dost, že? J

Svou odpověď pak Ježíš podepřel příběhem, který si teď spolu přečteme (Mt 18,21-35).

Pán Bůh s námi jedná jako král, který se rozhodl provést vyúčtování se svými podřízenými. Mezi prvními mu přivedli jednoho, který měl u něj miliónový dluh. Ten muž však neměl na zaplacení. Král tedy nařídil, aby ho s celou rodinou prodali do otroctví, rozprodali jeho majetek, a tak uhradili dluh. On však před králem padl na kolena a prosil ho: ‚Pane, měj se mnou trpělivost a já všechno zaplatím!‘ Králi bylo líto toho člověka, propustil ho a dokonce mu celý dluh odpustil. Sotva však ten muž vyšel od krále, potkal člověka, který mu dlužil nepatrnou částku. Popadl ho a křičel: ‚Hned mi vrať, co jsi dlužen!‘ Ten chudák si před něj klekl a zoufale ho prosil: ‚Měj strpení a já ti zaplatím!‘ Ale věřitel stál na svém a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí. Svědky té události to pobouřilo a šli to oznámit králi.  Ten si předvolal nemilosrdného věřitele a řekl mu: ‚Ty ničemo! Jak velký dluh jsem ti odpustil, když jsi mne prosil!  A tys nemohl odpustit svému druhovi tak směšnou částku?‘  A rozhněvaný král jej potom dal zavřít, dokud svůj dluh do posledního haléře nezaplatí.

Ježíš pak příběhu ještě dodává komentář:

Tak bude jednat můj nebeský Otec s vámi, jestliže nebudete ochotně odpouštět druhým.“

i. Příběh nespravedlivého dlužníka ukazuje, že nám bylo odpuštěno, proto máme odpouštět.

Musím přiznat, že se v tom nespravedlivém dlužníkovi kolikrát vidím, když ten příběh čtu. Na jeho jednání je něco velmi lidského – v tom negativním slova smyslu. Ježíš je ale v závěru příběhu nekompromisní a říká, že takové jednání Bůh nestrpí.

Toto je příběh o Boží milosti. Bůh každému člověku nabízí čistý štít. Nabízí nám, že nám odpustí naše špatná rozhodnutí, zranění, která jsme jiným způsobili, nabízí nám nový začátek – stačí ho o to jen požádat. Mnozí z nás, jak tu teď jsme, jsme tuhle nabídku přijali a ten dluh, který jsme si nashromáždili, nám Bůh prominul.

Možná jste někteří z vás viděli film Apoštol Pavel, který vyšel loni. V tomto filmu zazněla věta, která se mi vryla do paměti: “Nikdy nesmíme zapomenout, jaké to bylo: být ztracen a poté nalezen.”

My nikdy nesmíme zapomenout, že nám Bůh odpustil. Nikdy nesmíme zapomenout na to, jaké to bylo, když nám byl prominut náš dluh vůči Bohu. Protože to je pro většinu z nás zlomový bod v našem životě. Pokud si toho nebudeme vědomi, naše víra bude mít velmi chabý základ.[2]

Nespravedlivý dlužník měl tak nízkou míru sebereflexe, že mu nedošlo, jak hloupé je vymáhat na někom jakýsi malý dluh, když mu ten jeho obrovský byl odpuštěn. Nicméně, když se nad tím zamyslíme, ono pro člověka není zas tak obtížné mít pocit, že je v právu a držet si křivdu a mít pocit, že má právo někomu neodpustit, protože to, co mu ten a ten udělal, bylo opravdu moc.

Ježíš tímto příběhem ale takové přemýšlení rychle zaráží a posluchačům připomíná, že Bohu se to vůbec nelíbí.

ii.Příběh ženy hříšnice nám ukazuje, že ten, kdo si uvědomuje svou hříšnost a co mu bylo odpuštěno, cítí velikou vděčnost vůči Bohu

Velice podobný příběh lze nalézt v Lukášově evangeliu, ale je zasazený do trochu jiného kontextu. Ježíš ho vyprávěl, když byl na večeři u jednoho z vážených mužů své doby. Na tu večeři za ním totiž přišla jedna žena, klekla si k jeho nohám, plakala a svými slzami mu nohy smáčela. Pak je utřela svými vlasy a mazala vonným olejem. Celý tenhle výjev je tak pietní, tak intenzivní, že se stal inspirací pro umělce všeho druhu. Sám o sobě sděluje, že za jejím jednáním je nějaká silná emoce, uvědomění něčeho důležitého.

Nicméně je třeba říct, že tahle žena měla pověst prostitutky. Když máme tuhle malou informaci navíc, celá situace se nám zdá úplně jiná, že? A stejně to viděl i Ježíšův hostitel. Ježíš ale přesně věděl, co za jednáním té ženy stojí a tak na pochyby svého hostitele reagoval příběhem (Lukáš 7):

„Jeden věřitel měl dva dlužníky. První mu byl dlužen pět set stříbrných, druhý padesát. Když však ani jeden z nich nemohl zaplatit, věřitel odpustil dluh oběma. Co myslíš, který z nich ho bude mít víc rád?“ Šimon odpověděl: „Mám za to, že ten, kterému více prominul.“ „Správně,“ řekl Ježíš. Pak ukázal na ženu u svých nohou a pověděl Šimonovi: „Podívej se na tu ženu. Přišel jsem do tvého domu a ty jsi mi nedal umýt nohy, jak je zvykem; tato žena mi je umyla svými slzami a vytřela svými vlasy. Na uvítanou jsi mne jako hostitel nepolíbil, ale tato žena mi nepřestává líbat nohy. Nepotřel jsi mi hlavu olejem, ale tato žena nelitovala drahocenného oleje na mé nohy. Je to jako s těmi dlužníky: velký hřích je jí odpuštěn a to se projevuje na lásce, kterou mi prokazuje. Kdo si myslí, že odpuštění nepotřebuje, pak málo miluje.“ Potom se obrátil k ženě: „Tvoje hříchy [ti byly] odpuštěny.“  Když si ostatní hosté říkali mezi sebou: „Co je to za člověka, že si troufá odpouštět hříchy?“ uklidnil ji: „Tvoje víra tě zachránila, jdi pokojně domů.“

Tady je třeba říct, že to neznamená, že ta žena, protože byla prostitutka, byla víc hříšná a měla větší dluh než Ježíšův hostitel. Z Ježíšova učení víme, že Bůh vidí všechen hřích, nepravost a nespravedlnost stejně, navzdory tomu, že my lidi jsme si udělali kategorie horších a lehčích hříchů nebo provinění, chcete-li. Tahle žena si prostě byla víc vědomá toho, že potřebuje Boží odpuštění, než si toho byl vědom Ježíšův hostitel.

Co je zajímavé, že Ježíš říká ženě „Tvoje hříchy ti byly odpuštěny.“ – v řeckém originále je sloveso odpustit v minulém čase,[3] což nám naznačuje, že už vírou v Ježíše získala spasení a že chování této ženy bylo ne tolik pokornou prosbou o odpuštění, ale skutkem oddanosti a vděčnosti vůči Ježíši.

Jinými slovy: Kdybychom měli dát příběh této ženy do kontrastu s příběhem o nespravedlivém dlužníkovi, vidíme, že tam, kde dlužník jednal nevděčně a sobecky se tato žena zachovala laskavě a obětavě. Zatímco dlužníkovo chování je potrestáno, žena je za své chování pochválena – Ježíš potvrzuje, že její jednání bylo založeno na víře.

iii.Ježíšova služba i záměr na Zemi byly prostoupeny postojem odpuštění

Můžete si taky všimnout, že lidé, kteří tu situaci pozorovali si pak řekli: Jakto, že si troufá odpouštět hříchy?

Ježíš tady v tomto případě a i na jiných místech (Lk 5,24) lidem ukazuje, že jako Boží syn může lidem odpouštět hříchy. Pro tehdejší židovskou společnost to bylo samozřejmě něco na hranici jejich chápání, nicméně my, kteří už vidíme Ježíšův život v kontextu – a víme, že celé jeho působení na zemi bylo zaměřeno na smíření lidí s Bohem skrze jeho oběť na kříži – zkrátka, chápeme to líp. Jako Boží syn si to prostě mohl dovolit. A taky věděl, že odpuštění a smíření s Bohem je pro lidi důležitější než sociální přijetí, zdraví nebo bohatství.

Ježíšova služba lidem byla prostoupena laskavostí a postojem kontinuálního odpouštění. Kdyby byl přecitlivělý na to, co říkají jeho odpůrci, velmi brzo by se stal cynickým řečníkem. Ale v jeho vystupování vidíme konzistenci, férovost vůči lidem všech společenských vrstev a až neuvěřitelnou schopnost milovat i své nepřátele. Vezměte si třeba situaci, kdy Ježíš visí na kříži a prosí Boha o odpuštění pro ty, kteří ho tam právě přibili. Ti lidé, ho vydali pilátovi, lačně sledovali jeho popravu, posmívali se mu. Doslova způsobili jeho smrt. A on jen říká: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ (Lk 23,34)

Pokud jsou tedy Ježíšův život i učení natolik protkány motivem odpuštění, přirozeně nás to vede k tomu, abychom i my přemýšleli, jakou roli má odpuštění v našem životě.

2. Co a komu bychom měli odpustit? (Odpuštění a my)

i.Odpuštění záměrných i nezáměrných křivd lidem kolem nás je naší povinností, pokud chceme mít čistý štít a duchovně růst. (Příběh Corrie ten Boom)

Pro odpuštění neexistuje nějaký filtr – tohle a tohle musíme odpustit a tohle a tohle už tolik ne. Každý světský psycholog vám řekne, že pokud se v životě člověk nechce zablokovat, či si dokonce přivodit psychickou nebo psychosomatickou újmu, musí odpouštět. Pro nás křesťany platí to samé – musíme odpouštět, ale ne kvůli sobě, ale protože jsme vděční, že nám bylo odpuštěno.

V životě se pak setkáváme s lidmi, a situacemi, které nám ubližují záměrně, či z bezohlednosti. Takové věci pak musíme odpouštět, jak Ježíš říká „až 70×7“ a to nehledě na to, jestli náš viník všeho lituje a omluví se nebo ne.

Nicméně k procesu odpuštění musí dojít i pokud nám nikdo objektivně, záměrně neublížil, ale jen nás nějakým způsobem zranil. Pokud si vzpomenete na mou příhodu s Emmičkou a její motorkou, tam jsme mohli vidět krásný příklad toho, že člověka někdy může zranit i něco, co vůbec jako urážka nebylo myšleno. Ale i v takovém případě musí člověk odstranit ten vroubek, který si u něho dotyčný, byť nevědomky, udělal.

Často si taky myslíme, že odpuštění má být namířeno jen na lidi kolem nás. Já poslední dobou ale intenzivně prožívám Boží výcvik v odpouštění sama sobě. Jsou věci, které si člověk vyčítá a nese s sebou jako břemeno. Nicméně tohle břemeno nám už nepatří, protože Ježíš nám ho už odpustil. Není třeba se trestat a nosit ho s sebou dobrovolně.

ii.Jak můžeme odpustit?

Máme vůbec možnost neodpustit? V seriálu When Calls the Heart postava místního pastora vyslovila zajímavý příměr: Neodpuštění je jako bolavý zub. Můžeme ho ignorovat, ale dřív nebo později ho budeme muset nechat vytrhnout.

Pravdou je, že pokud vám někdo ublíží, máme několik možností. Můžeme to ignorovat. Můžeme se na toho člověka naštvat, křivdu si šlechtit a rozhodnout se, že tohle mu prostě nemůžeme odpustit. To rozhodně udělat můžeme, ale stane se dvojí: Rána v našem srdci, kterou nám ten člověk uštědřil, se nikdy nezahojí a mezi sebe a Boha tím položíme velikou překážku.

Možná je vám známý příběh holandské křesťanky Corrie ten Boom, která přežila koncentrační tábor Ravensbrück. Pokud ne, doporučuji vám podívat se na film Útočistě, pokud by se vám nechtělo číst stejnojmennou knihu. Corrie po válce jezdila po světě a vyprávěla svůj příběh o tom, jak se v nejhorších momentech svého života držela Boha. Když byla v církvi v Mnichově a mluvila tam o odpuštění, všimla si, že mezi jejími posluchači je i jeden muž, kterého rozeznala jako dozorčího z koncentračního tábora v Ravensbrücku, ve kterém zemřela její sestra. Hned po bohoslužbě za ní tento muž přišel a očividně si jí nepamatoval, zatímco Corrie zápasila se vzpomínkami na čas, který v koncentračním táboře strávila. Ten muž jí poděkoval za její slovo o odpuštění a vysvětlil jí, že se po válce stal křesťanem. Natáhl k ní ruku a požádal jí o odpuštění, přestože si ji konkrétně nepamatoval, ale věděl, že jako dozorce měl podíl na jejích vzpomínkách. Corrie cítila vůči tomu muži jen chlad. Ale věděla, že odpuštění není emoce, je to rozhodnutí vůle. V duchu se pomodlila: „Ježíši, pomoz mi! Můžu mu podat ruku – ty obstarej ten pocit.“ Mechanicky mu podala ruku a svou zkušenost poté popisuje jako impulz, který začal někde v jejím rameni, pokračoval celou rukou až do jejich spojených dlaní. Zaplnil ji pocit vřelosti a zvolala: „Odpouštím ti, bratře! Z celého srdce!“ Corrie později řekla, že nikdy necítila Boží lásku tak moc jako v ten moment.

Tento příběh mi velice připomíná Ježíšův postoj k odpuštění – jak byl ochoten odpustit i svým popravčím! Corrie se rozhodla jednat navzdory svým pocitům – to je něco, co v dnešní době dělá málokdo a na základě toho, co znala z Písma se i modlila. Bůh jí opravdu pomohl tomu člověku odpustit a nejen to – dodal i ten pocit vřelosti, který Corrie na začátku chyběl.

Jsou věci, které se odpouští snadno. Ani o tom tolik nepřemýšlíme a hodíme to za hlavu s tím, že je „zase všechno dobrý“. Pak jsou ale zranění – často způsobená našimi nejbližšími – která se odpouštějí velmi těžko, protože ťali do živého místa. Osobně si myslím, že právě pro tato zranění je myšleno to Ježíšovo 70×7. Někdy vás někdo zraní tak důkladně, že se sice vůlí přimějete mu odpustit, ale ta věc se pořád vrací, třeba má i nějaké důsledky ve vašem životě a vy musíte tu křivdu odpouštět zas a znova – třeba každé tři minuty. Nejsme Bůh, my lidé neumíme odpustit a zapomenout. Můžeme ale prosit Boha o pomoc, abychom byli schopni alespoň odpustit a posunout se v životě dál.

iii.Odpustit lze pouze s Boží pomocí

Nejsem tady pro to, abych vás vyzývala k tomu dodržet nějaký příkaz, který z vás udělá dobré křesťany. Nechci, abyste si mysleli, že na vás kladu břemeno povinnosti odpustit všem, kteří vám ublížili. Chci si s vámi dnes jen připomenout, že odpuštění je základem našeho vztahu s Ježíšem. Naší velkou výsadou je, že se můžeme přátelit s Božím synem a tohle přátelství nám bylo nabídnuto navzdory tomu, že bychom si ho nikdy nemohli zasloužit. A víte co?

Být dobrý křesťan neznamená být stále perfektní a mít stále ty správné pocity. I dobrý křesťan někdy dělá chyby a špatná rozhodnutí. Někdy se mu nedaří být laskavý. Někdy lidi kolem sebe dost nemiluje a někdy má velký problém odpustit.

Dobrý křesťan si je vědom, že tyhle věci občas dělá. Ale Dobrý křesťan činí pokání, prosí Boha o odpuštění.

Dobrý křesťan má nejlepšího přítele na celém světě, který ho z nějakého důvodu přijímá navzdory tomu, že si je taky vědom všech těch nehezkých, dříve uvedených věcí. A z nějakého důvodu mu to  také vždy odpustí.

Nevím jak vy, ale já moc takto dobrých přátel nemám a přátelství s Ježíšem je něco, čeho si chci vždy vážit. Odpuštění je páteří našeho vztahu s ním, a protože on nám odpustil jako první, i my máme odpouštět. A proto pokaždé, když chci odpustit, prosím Boha o pomoc, protože sama toho nejsem vždycky schopná. Vidím to asi takto: Chci odpustit – pane prosím, pomoz mi odpustit! A jak jsme dnes slyšeli i z příběhu Corrie ten Boom, Bůh ve své milosti nám může dát i smíření s naším viníkem.

Závěr

V mém minulém kázání jsem mluvila o tom, co je pravda a jak moc je pro nás důležité v pravdě žít. Pokud k sobě dnes máme být pravdiví, musíme si přiznat, že odpouštění musí být součástí našeho každodenního života. Nejen z psychologického hlediska – nejen proto, abychom my mohli růst a prosperovat. Hlavně z toho důvodu, že ne vždycky jsme měli přístup k Bohu. Ne vždycky jsme měli jisté místo v nebi. Byl čas v životě každého z nás, kdy jsme my museli přijít k Bohu a požádat ho o odpuštění, protože jsme si uvědomili, v jaké morální špíně jsme žili. V jakém nedostatku uvědomění, že Boha potřebujeme. A Bůh nám to odpustil. Proto jsme teď tady. Komu bylo hodně odpuštěno, hodně miluje.

Chtěla bych vám teď dát příležitost zamyslet se, jestli máte ve svém srdci momentálně všechno v pořádku. Bude tu chvíli hrát hudba, já se budu modlit a vy budete mít chvíli na rozjímání a vyčištění těchhle věcí. Nechte Ducha svatého mluvit k vám a ukazovat vám na věci, které jste třeba ještě neodpustili.

---

[1] Nový biblický slovník, heslo Odpuštění, str. 693

[2] Studijní bible s výkladovými poznámkami, komentář Projevila velikou lásku, str. 1635

[3] Gooding, D., Lukášovo evangelium, str. 113

Hned v úvodu si přečteme biblickou pasáž z evangelia podle Jana. Kontext té pasáže je následující: Ježíš je potahován židy v poslední fázi svého pochybného soudu. Židovští představitelé ho předvedou před Piláta a ten se snaží přijít na to, proč ho před něj přivedli. Ptá se ho, jestli se prohlašuje za židovského krále (v tom případě by ho mohl jednoduše odsoudit za vzpouru proti Římu).

Jan 18,37-40

Pilát mu řekl: „Jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ 38  Pilát mu řekl: „Co je pravda?“ Po těch slovech vyšel opět k Židům a řekl jim: „Já na něm žádnou vinu nenalézám. 39  Je zvykem, že vám o Velikonocích propouštím na svobodu jednoho vězně. Chcete-li, propustím vám toho židovského krále.“ 40  Na to se dali do křiku: „Toho ne, ale Barabáše!“ Ten Barabáš byl vzbouřenec.

Ještě jednou ten klíčový verš:

Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ 38  Pilát mu řekl: „Co je pravda?“

Chci s vámi dnes mluvit o pravdě.

V dnešním zmateném světě totiž lze věřit málo čemu…nejvíc mě v posledních měsících zaujala jedna věc.

Je tu ten společenský trend držet různé diety ze zdravotních nebo fitness důvodů, že. Každý rok je jiná: Organic, Raw, Vegan, Bezlepková nebo Nízkosacharidová. Každá má za sebou nějaký výzkum, který dospěl k tomu, že tato dieta je ultimátní cestou ke zdraví.

Já je sice nedržím, neb toho nejsem schopná, ale taky proti nim nic nemám. To jen abyste věděli.

Momentálně je v kurzu KETO nebo Nízkosacharidová dieta, která nabádá k abstinenci od cukrů v jakékoli formě. Existuje bezpočet článků, které ji obhajují. Nedávno jsem ale narazila na článek, který hovořil naopak o tom, že tato dieta je zdraví škodlivá – a samozřejmě byl i podpořený vědeckým výzkumem!

Kde je tedy pravda? Zbývá mi něco jiného než se rozhodnout buď pro onu dietu nebo proti a počkat si, jestli mě teda zabije nebo mi prospěje?

Není to absurdní?

Žijeme v době, kdy každý může mít svou pravdu, na všechno existuje výzkum, jehož výsledky si mohou odporovat a nikdo je nezkoumá. Koneckonců, často ani nevíme, jestli ten výzkum existuje, jestli si to pisatelé článku náhodou nevymysleli.

Lidem přestalo záležet na objektivní pravdě a spíš se řídí pocity a svou intuicí. Nejen co se diet týče.

Pro nás křesťany je ale pravda velmi důležitá. Vlastně je to to hlavní, co nás spojuje – je příčinou toho, proč jsme se dnes sešli v této místnosti. Pravda je rozhodujícím faktorem ve věci našeho posmrtného života – jestli jej strávíme s Bohem nebo ve věčném zatracení.

Dalo by se říct, že pravda je otázkou života a smrti.

Než se začnete bát, že to moc dramatizuju, pojďme se podívat na příběh Pontského Piláta.

Pontius Pilát

Pilát měl vlastně špatný den. Židovští velekněží a starší se rozhodli, že před něj přivedou Ježíše, aby ho soudil a odsoudil, protože sami nikoho k smrti odsoudit nemohli (v.31). Jejich vnitřní rozsudek byl, že se Ježíš rouhal, ale to by samozřejmě pro římský soud nebyla platná žaloba, tak si museli vymyslet něco jiného. Obvinění, která k Ježíši připnuli, i tak nebyla podle Piláta na první poslech nijak přesvědčivá.

Jak čteme u Lukáše: „Podle našeho zjištění rozvrací tento člověk náš národ, brání odvádět císaři daně a prohlašuje se za Mesiáše krále.“ (23:2)

„Svým učením pobuřuje lid po celém Judsku; začal v Galileji a přišel až sem.“(23:5)

A u Jana:

„Kdyby nebyl zločinec, nebyli bychom ti ho vydali.“(18:30)

Pilát měl snahu zjistit, proč židům tak moc jde o to Ježíše popravit a dal mu příležitost mluvit za sebe. Ježíš samozřejmě na falešná obvinění nereagoval a to Piláta zaujalo. Jako člověk vykonávající spravedlnost se potřeboval něčeho chytit. V Lukášově evangeliu se dozvídáme, že vlastně Ježíše vyslýchal celkem dvakrát – mezi výslechy ho poslal ještě k Herodovi.

Pilátovi celkem záhy muselo dojít, že se jedná o frašku. Několikrát se snažil židům vysvětlit, že na Ježíši nenalézá žádnou vinu. Když viděl, že Židé trvají na Ježíšově trestu, nabídl jim, že ho nechá na místě potrestat a pak ho propustí (Lk 23:16). Když ani tím neuspokojil Židy, kteří Ježíše přivedli, obrátil se na dav lidí, kteří to všechno přišli sledovat. Velekněží ale i dav měli pod kontrolou.

Než nám začne být Piláta líto, musíme si uvědomit, že za sebou neměl moc hezkou historii. Byl mezi židy obecně dost nepopulární. Z chrámové pokladny, kterou měl jako římský správce na starost, vzal nějaké peníze, aby postavil pro Jeruzalém vodovod. Potom nechal v Jeruzalémě vyvěsit plaketu s podobiznou císaře. A pak dost brutálně potlačil vzpouru skupiny Galilejců, která vlastně ani nebyla vzpourou. Obecně se o něm v historických análech píše jako o člověku křivého charakteru. Měl toho za sebou už dost a jeho nadřízení v Římě nebyli s jeho prací moc spokojení. Nepotřeboval další problémy.

Samozřejmě, nevíme, co se opravdu odehrávalo v Pilátově mysli. Možná se bál vzpoury davu. Možná se bál o své místo. Z některých veršů vidíme, že se bál Ježíše odsoudit, protože nevěděl, co je zač (J 19,8). Pilát tedy nabyl pocitu, že musí davu vyhovět, aby se nevzbouřil; a tak to udělal. V Lukášově evangeliu můžeme vidět to napětí a nevůli s jakou to udělal; byl vlastně donucen. Musel si vybrat, jestli bude hájit svoje pohodlí nebo jestli opravdu bude hledat pravdu a svoje místo ohrozí. My už dnes víme, jak to dopadlo. A tak se odehrála ta legendární scéna, kdy si Pilát před očima celého davu umyl ruce a vlastně se tím „distancoval“ od rozhodnutí, které udělal.  V evangeliu podle Matouše (27:24-26) čteme:

Když Pilát viděl, že nic nepořídí, ale že pozdvižení je čím dál větší, omyl si ruce před očima zástupu a pravil: „Já nejsem vinen krví toho člověka; je to vaše věc.“ 25  A všechen lid mu odpověděl: „Krev jeho na nás a na naše děti!“ 26  Tu jim propustil Barabáše, Ježíše dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován.

Jako vykonavatel spravedlnosti měl Pilát za úkol rozeznat, co je pravda. Viděl, že atmosféra, kterou Židé vytvořili, nemá za cíl hledat pravdu, ale odsoudit Ježíše stůj co stůj. Možná proto, když Ježíš mluvil o pravdě, Pilát se ho zeptal: Co je pravda?

Jeho výrok zaujalo v historii mnoho myslitelů a filosofů. Jedni říkají, že ve světle vykonstruovaného procesu, kdy měl Pilát o pravdě rozhodnout, mu Ježíšova narážka na pravdu připadala absurdní.

Jiní myslitelé zase Piláta chválí za to, že konfrontoval Ježíše s otázkou, která ho v tu chvíli pálila nejvíc.

A další mu vyčítají, že se sice zeptal, ale nepočkal na odpověď.

Jeho rozsudek, ačkoli byl pro našeho Spasitele brutální, byl součástí většího příběhu. V určitý moment Pilátovi Ježíš i říká (Jan:19-11):

„Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry.“

Jak nakonec celá věc pro Piláta dopadla, nevíme. Činil pokání? Uvidíme se s ním v nebi? Těžko říct. V této konktrétní situaci tváří v tvář pravdě  ale selhal.

Tři muži a slon

Možná bude některým z vás známá stará indická bajka, kterou vám teď přečtu. Je to příběh o hledání pravdy:

Několik slepých mužů se dozvědělo, že do města přišlo zvláštní zvíře, které neznali – ostatní lidé mu říkali slon. Rozhodli se tedy, že se za slonem vydají, aby jej také poznali. Protože byli slepí, obestoupili slona a každý se ho snažil poznat jediným způsobem, kterým mohl – hmatem. Jeden muž se dotkl jeho trupu a řekl: „Slon je jako zeď.“ Druhý se dotkl jeho ucha a řekl: „Toto stvoření připomíná vějíř.“ Třetí chytil slona za ocas a prohlásil: „Slon je tenký jako had.“ A tak pokračovali i ostatní.  Slepci se mezi sebou začali hádat, protože nebyli dva, kteří by se shodli na tom, jak slon vypadá.

Tato bajka se traduje už stovky let. Má různé formy a různé konce, proto skončím už tady. Hlavní jsme se ale dozvěděli.

Každý z těch slepců dopěl k nějakému poznání pravdy. Každý sám za sebe slona poznal z některé jeho stránky a nebyl ochoten přiznat, že by jeho poznání mohlo být pouze součástí většího celku. Že kdyby spojili síly, mohli ti muži slona poznat takového, jaký opravdu je.

Jejich ješitnost a pýcha je ale o to připravily – a nejen o to. Mezi muži vznikl konflikt a tak ti, kteří šli jednotně poznávat slona, pravděpodobně odcházeli rozhádaní a znechucení jeden druhým.

My a pravda

Oba tyto příběhy – Pilátův i ten o slepcích – mají hodně společného. Společným jmenovatelem je hledání pravdy. Slepí muži hledali pravdu o slonu, nebyli ale ochotní spojit síly. Nebyli ochotní překročit své ego. Nevykročili ze své komfortní zóny. A tak se pravdu nedozvěděli.

Pilát se snažil pravdu odhalit a svou práci vykonávat podle ní, spravedlivě. Ale můžeme dojít k závěru, že se měl snažit víc. Možná měl počkat na Ježíšovu odpověď. Možná měl položit ještě několik otázek. Protože on se nikdy od Ježíše nedozvěděl to, co my víme teď. Že přes absurditu situace, přes křivá obvinění a Pilátův strach ze vzpoury, možná ztráty místa a svého pohodlí, přes jeho bezčetné otázky na to, co je pravda…nevěděl, že odpověď  přímo bije do očí. Nedošlo mu, že stojí pravdě tváří v tvář.

Proč to už podruhé zmiňuji?

Když se vrátíme kousek v čase před Ježíšův soud, Ježíš v jedné ze svých posledních promluv k učedníkům říká: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mě.“(Jan 14:6) a o kousek později nejdřív: „Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší.“ A pak se za učedníky modlí a prosí Boha: „Posvěť je pravdou; tvé slovo je pravda.“ (Jan 17:17)

Ježíš je zdrojem veškeré pravdy. On je cílem našeho hledání. On jediný může naplnit naši touhu po pravdě. Ježíš, jeho učení a jeho sebeobětování, jsou pro nás odpovědí na otázku po smyslu všech věcí.

Boží slovo je zdrojem pravdy, je svědectvím o Božím plánu a jeho lásce k lidem.

A Duch svatý je nám k dispozici, aby nás do pravdy uvedl, vysvětlil ji a pomohl nám ji žít.

Žijeme v době, kdy lidem na pravdě nezáleží. Tedy, abych byla přesnější, záleží jim víc na subjektivním prožívání a pocitech. To znamená, že lidé většinou hledají pravdu tak, že si prostě vyberou tu, která jim vyhovuje.

Nám se tohle nesmí stát. Ježíš Kristus, ve kterého věříme a kvůli kterému jsme dnes všichni tady, je ztělesněním Pravdy. Jakožto jeho následovníkům nám musí záležet na pravdě, protože my jsme jeho vizitka. Když nám bude jedno, kde je pravda, nebudeme dobrými reprezentanty Ježíšovy Církve.

Závěr

Chci vás dnes intenzivně povzbudit: Hledejte pravdu, zkoumejte pravdu.

Hledejte pravdu o věcech kolem nás. Něco se zjistit nedá, nevím, jestli se někdy dozvíme, jestli Babiš lže nebo mluví pravdu. Ale můžeme se aspoň snažit googlit o trochu déle, zjistit si zdroj informace, popřemýšlet o trochu víc, jestli to dává smysl.

Hledejte pravdu o lidech kolem sebe. Moc se mi líbilo, když tu na sborovém víkendu Kirk říkal, že jestli mezi námi v církvi dojde k nějakému nedorozumnění, máme si o tom promluvit. Jít za tím člověkem, s jehož jednáním nesouhlasíme a zeptat se ho: Jak to myslíš? Nerozumím ti. Co za myšlenkové pochody stojí za tvým jednáním? Snažme se porozumět, nedejme na fámy. Fáma – to je jen trochu chytlavější název pro lež. A my jsme Kristovi, my lžím věřit nemusíme.

Hledejte pravdu o sobě samých.  Zkoumejte, jestli nejsou ve vašem přemýšlení zavrtané lži, které vám berou odvahu, které vám berou sebevědomí, které nahlodávají pravdu o tom, kým opravdu jste. Tahle část je pro mě třeba hodně důležitá. Poslední dobou mě Bůh vede k tomu, abych se modlila za pravdivý náhled na můj život. Pomalu ale jistě jsem si do přemýšlení vpustila několik lží, které mi podráží nohy kdykoli se snažím něčeho dosáhnout. Bůh mě ale nevidí tak, jak se vidím já. Vidí mě pravdivě.

Protože i když Bůh ví, že jsme neustále selhávající, málo spolehliví a přirozeně hříšní lidé, on na nás hledí skrze Kristovu krev. Vidí nás usmířené, naše hříchy odpuštěné, vidí nás takové, jací jsme. A hledí na nás s láskou.

A v neposlední řadě, hledejme pravdu o Bohu. Vracejme se do písma, zkoumejme, co se tam píše. Našimi hlavními pomocníky je pokorný přístup a modlitba. Druhotnými pomocníky mohou být knihy, příručky, slovníky psané lidmi, kteří mají vhled do historického pozadí bible a mohou doplnit spoustu zajímavých informací. V tomhle je super, že máme k dispozici ohromné zdroje, jako Nový biblický slovník, Systematická teologie, Úvod do SZ, NZ…Ty všechny nám pomáhají porozumět Bibli lépe…

Vezměme si z Piláta příklad v jedné věci. Nebojme se zeptat se Ježíše, co je pravda. V dnešním zmateném světě se možná budeme ptát každý den. Ale to je v pořádku, Ježíš na to je připraven. A když se ho zeptáme, nebuďme jako Pilát. Počkejme na odpověď. Ztišme se a počkejme na jeho hlas.