Rubrika: Kázání

Úvod

Teze: Bůh je lékem na osamělost

Dnes bych chtěla otevřít téma, které je pro mě velmi blízké a se kterým se v poslední době často setkávám. Každý máme v životě určitá témata, která se nám vrací, oblasti v našich vztazích nebo v našem chování, na kterém musíme opakovaně a v různých životních obdobích znovu a znovu pracovat. Já u sebe vidím takových témat hned několik, a jedním z nich je i osamělost. 

Vím, že ne každý z vás s tímto tématem ve svém životě pracuje, může to pro vás být něco jiného. Posledních pár měsíců se mi ale děje taková věc, že se setkávám s lidmi, kteří osamělost také pociťují a snaží se ve svém životě najít něco, čím by ji vyřešili. A protože si myslím, že právě osamělost nás vrhá do situací, ve kterých neděláme dobrá rozhodnutí nebo klademe na své okolí přehnané nároky, chci se dnes podívat do Bible, na případ osamění par excellance, na kterém chci ukázat, že pouze Bůh je řešením právě tohoto problému. 

Samota vs. Osamělost

Nejprve stručné vymezení obsahu. Už před pandemií se začalo mezi odborníky studovat téma tzv. epidemie osamělosti. Prožívaný pocit osamělosti se od 80. let velmi rozšířil taky vlivem určitých změn ve společnosti – mladí lidé se stěhují od svých rodičů, zvýšená rozvodovost, sociální sítě a při pandemii snížení míry sociálního kontaktu. Taky nedostatečné vzdělávání v oblasti sociálních interakcí – jak se chovat v té a té situaci, jaké jsou možnosti reakce. To všechno přispívá k tomu, že pocit osamělosti mezi lidmi obecně sílí. 

Nepleťme si ale pojmy samota a osamělost. Samota může být dobrovolná, nebo dokonce potřebná – každý to má jinak, podle své povahy, jak často a v jakém rozsahu potřebuje být sám. Někdy, když to potřebujeme a naše okolí nám to neumožňuje, může to vést až k agresi. Na druhou stranu nedobrovolná samota, sociální izolace může být trestem, protože člověk je společenskou bytostí a když je ze společnosti nějak vyčleněn, může ho to trápit. Ne každý člověk, který je takto vyčleněný, např. na samotce, ale zažívá pocit osamělosti. 

Psycholožka Sylvie Navarová:

“Osamělost je stav mysli člověka, který se cítí být opuštěný a nechtěný. Jde o nepříjemný pocit. Důležité je si říci, že jde o individuální vnímání kvality, nikoli kvantity. Pocit osamělosti může prožívat i člověk, který je každým dnem obklopen lidmi. Osamělostí trpí častěji lidí s nižším sebevědomím a sebeúctou.” [1] 

Nejzasaženější skupinou jsou ale dospívající lidé a pak důchodci nad 80 let. 

Ne vždycky je osamělost špatná! Odborná literatura dokonce uvádí, že i zdravý člověk se občas cítí osamělý a pokud se tak děje maximálně 48 dní v roce celkem, je to ještě v pořádku. Přechodná osamělost má totiž užitečný vliv, nutí nás udělat nějakou změnu (ve svém myšlení, chování, životním stylu) za účelem hledání způsobů, jak negativní pocit osamělosti snížit.

“K pocitům osamělosti mají blíže lidé s vyšší mírou úzkostnosti, psychické lability a jak již bylo řečeno, lidé s nižším sebevědomím (viz. Tiwari, Mushtaq aspol.). Proto pokud chce někdo změnu, je vhodné začít u sebe. Negativní emoční naladění a přesvědčení o sobě, že nejsem dost dobrý a nikdo mě nemá rád, vede v kontextu sebenaplňujícího se proroctví k zaměření pozornosti tímto směrem a interpretací signálů od druhých tímto způsobem. Což, pokud si člověk uvědomí, může změnit.”

Můj příběh

Osamělost pro mě vždy byla velkým tématem. Psychologové by mě mohli rozebrat na cimrcampr a najít v mém životě mnoho různých důvodů, proč právě osamělost u mě hraje nějakou roli, ale já jsem si celkem jistá, že vím, jakou roli má hrát – je to určitý stav, který mě učí lépe spoléhat na Boha. 

Velmi intenzivně jsem si uvědomila svůj problém, když jsem vídala svoji babičku v posledních měsících jejího života. Přesně jak říká paní psycholožka Navarová, i když byla babička obklopená lidmi denně – a ne jen tak někým, ale svou vlastní rodinou, cítila se nesmírně osaměle. Když jsem seděla u jejího lůžka a povídala jsem si s ní, a ona začala mluvit o tom, jak jí tam bude smutno, až odjedu, došlo mi, že nad tím pocitem už úplně ztratila kontrolu. Neodsuzuju to, protože poslední měsíce života prožívala velmi silné bolesti, nemohla spát a celkově se trápila různými věcmi, takže jednoduše neměla kapacitu na to, řešit, proč se cítí sama a proč se tak cítit nemusí. 

Já jsem si tehdy ale všimla některých podobností mezi mnou a babičkou v některých životních situacích a rozhodla jsem se tehdy, že se nenechám svým pocitem strávit, ale že začnu dělat praktické kroky pro to, aby nenabýval na síle, abych mu nedávala takovou moc. 

Oproti tomu, co nám o pocitech říká dnešní společnost, nemusíme podle nich jednat – pocit je dobrý sluha, ale zlý pán. Emoce obecně jsou ukazatelé – Když se cítím naštvaná, ukazuje mi to na nějaký problém, který má v něčem původ a který musím řešit. Pokud bych se ale zastavila jen u toho pocitu a nechala se jím pohltit, ve vzteku bych mohla udělat mnoho nerozumných rozhodnutí. Proto je dobré s pocity jednat jen jako s ukazateli, ne jako s principem, který nám vládne. 

Tady se na chvíli vzdálíme od mého příběhu a podíváme se na chvíli na příběh nejosamělejšího muže v historii. 

Osamělý Ježíš

V Bibli čteme o jednom momentu, který považuji za neosamělejší snad ze všech příběhů, které tam můžeme číst. Je to moment, kdy je Ježíš na kříži – vždycky když v evangeliích čtu o ukřižování, divím se, kolik toho ještě Ježíš stihl říct cestou na popravu a potom vlastně ještě z kříže. Ta smrt musela být opravdu zdlouhavá. 

Mezi těmi několika výroky, které na kříži pronesl, je i výrok “Bože můj, bože můj, proč jsi mě opustil.”

Matouš 27,46

Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eli, Eli, lema sabachthani?“,to jest: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?

Marek 15,34

O třetí hodině zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eloi, Eloi, lema sabachtani?“, což přeloženo znamená: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?‘ 

Ježíš měl opravdu blízký vztah s Bohem, se svým Otcem. Víme, že se modlil pravidelně a víme, že Bůh na jeho modlitby odpovídal. Tady se ale setkáváme s modlitbou, která láme srdce, protože Boží syn pokládá otázku, která rezonuje celými dějinami. Není jediná generace, která by si ji v určitý moment historie nepoložila a ani neznám člověka, který se dostal na své dno v životě a ani na vteřinu na tuto otázku nepomyslel. 

A tady ji klade Ježíš, ten, který své učedníky učil, jak se modlit. 

Kdysi se v církvi šířil takový pohled, že Bohu se “proč” neříká. Že je to otázka vzdoru. Na místě je poslušnost a ne zpochybňování Boží vůle. Ale tady ji klade jeden z nejposlušnějších lidí. Tady ji klade ten, který je nám v modlitbě a v interakcích s Bohem Otcem vzorem. 

Ježíš, stejně jako mnoho osamělých lidí, zažíval tak úporný pocit osamění, že jej musel vyjádřit tímto srdcervoucím výkřikem. 

Existuje mnoho teologických pohledů na to, co se na kříži stalo. Jeden z nich říká, že Bůh se od Ježíše opravdu odvrátil a metafyzicky jej opustil, protože Ježíš na sobě nesl všechen hřích světa, za který byl ukřižovaný. Já – a mnozí další teologové – nejsem přesvědčená o tom, že tento pohled je biblický. Bible nás o Bohu učí, že je všudypřítomný – je to jedna z jeho základních vlastností, přes které nejede vlak. Není to tak, že by se jeho všudypřítomnost najednou “vypla” na jednom konkrétním místě. Pokud se o Bohu máme z Písma něco naučit, pak je to to, že ON nikam neodchází. 

To ale neznamená, že v životě nenastávají situace, kdy se velmi silně cítíme Bohem opuštěni. 

Autor knihy Křesťanské poradenství, Jack V. Rozell to říká velmi výstižně: 

“Ve skutečnosti Ježíš nebyl Bohem opuštěný. Bůh mu byl velmi blízko. Ale kvůli bolesti, utrpení, lidskému teroru, který ho přemáhal, a horečce a nemoci, které trápily jeho tělo, ve své lidskosti, ve svých emotivních pocitech byl Bohem opuštěn. A to je něco, s čím se můžeme ztotožnit, když jsme zraněni. Pokud se v tom okamžiku Ježíš cítil Bohem opuštěn, i když teologicky nebyl, nikdy byste neměli mít pocit, že je něco špatně s vámi, pokud se cítíte Bohem opuštěni, i když jste ve skutečnosti opuštěni nebyli.” [2]

Ten pocit, který v některých životních situacích prožíváme, může být velice silný. A je jedna věc zažít pocit opuštění od lidí, od blízkých, od přátel a od rodiny. Ale od Boha – od toho, který “tady přece tak nějak má být pořád”, krýt nám vždycky záda, od toho to bolí tak nějak víc.

Proto si myslím, že je i naší povinností, jako církve, tento pocit v lidech nevyvolávat a jak ráda říkám – nebýt Bohu špatnou vizitkou. Bůh se na lidi nemračí a neopouští je proto, že v životě v něčem uklouzli, rozvedli se, měli nemanželské dítě. Bůh lidi neopouští, protože doma řvou na děti nebo nezvládají výchovu. Bůh lidi neopouští, protože spí se svým klukem nebo holkou před svatbou. Bůh lidi neopouští, protože mají homosexuální orientaci nebo se cítí nesví ve svém těle. Církev a křesťané mají to privilegium tuto hlubokou pravdu lidem komunikovat a předat. Daří se nám to? Já vím, že mě ne! Snažím se a chci se v tom zdokonalovat, protože nechci lidem zavírat cestu k Bohu! Chci všem říct, že Bůh je vždy nablízku a v pohotovosti pomoci každému, kdo o to požádá – nehledě na to, jak se cítí! Opravdu, zkuste to, až ten pocit zase přijde. Řekněte Bohu – Bože, prostě jsem tu sama. Kde jsi? 

Bůh i na tyto modlitby odpovídá, jen musíme naslouchat.  

Tady byste mohli namítnout – a co Ježíš? On odpověď přece nedostal! Krátce po tom, co ta slova vyslovil, zemřel. 

Skvělá námitka! Abychom ji rozlouskli, podíváme se do Žalmu  22. Ten začíná slovy(a teď se podržte):

“Pro předního zpěváka. Podle „Laně za ranních červánků“. Žalm Davidův.”

Pardon, tak nezačíná, ale hned druhý verš zní: 

“Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Daleko spása má, ač o pomoc volám.”

Cože? Jak to? Jak je to možné? 

Jednoduše – Žalm 22 je tzv. Christologický žalm, který hovoří nejen o pocitech žalmisty, tedy autora tohoto žalmu, ale také v sobě nese prorocké prvky, které vypovídají o tom, co se stane Kristu. Najdeme tam proto několik momentů, které nám velmi silně připomenou Ježíšovo ukřižování. Proto mějte na mysli právě událost ukřižování Ježíše, když si teď spolu část žalmu 22 přečteme: 

Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? 

Daleko spása má, ač o pomoc volám. 

Bože můj, volám ve dne, a neodpovídáš, nemohu se ztišit ani v noci. 

Ty jsi ten Svatý, jenž trůní obklopen chválami Izraele. 

Otcové naši doufali v tebe, doufali, tys jim dal vyváznout. 

Úpěli k tobě a unikli zmaru, doufali v tebe a nebyli zahanbeni. 

Já však jsem červ a ne člověk, potupa lidství, povrhel lidu. 

Všem, kdo mě vidí, jsem jenom pro smích, šklebí se na mě, potřásají hlavou: 

„Svěř to Hospodinu!“ „Ať mu dá vyváznout, ať ho vysvobodí, když si ho oblíbil!“ 

Ty jsi mě vyvedl z života matky, chovals mě v bezpečí u jejích prsou. 

Na tebe jsem odkázán už z lůna, z života mé matky ty jsi můj Bůh. 

Nebuď mi vzdálen, blízko je soužení, na pomoc nikoho nemám! 

Množství býků mě kruhem svírá, bášanští tuři mě obstoupili. 

Rozevírají na mě tlamu jak řvoucí lev, když trhá kořist. 

Rozlévám se jako voda, všechny kosti se mi uvolňují, jako vosk je mé srdce, rozplynulo se v mém nitru. 

Jako střep vyschla má síla, jazyk mi přisedl k patru. Vrháš mě do prachu smrti! 

Smečka psů mě kruhem svírá, zlovolná tlupa mě obkličuje; sápou se jako lev na mé ruce a nohy, 

mohu si spočítat všechny své kosti. Pasou se na mně svým zrakem. 

Dělí se o mé roucho, losují o můj oděv. 

Nebuď mi vzdálen, Hospodine, má sílo, pospěš mi na pomoc!

Vysvoboď mou duši od meče, chraň jediné, co mám, před psí tlapou; 

zachraň mě ze lví tlamy, před rohy jednorožců! 

– A tys mi odpověděl. 

Jak už to v žalmech bývá, po několika verších zoufalství přichází zlom, vysvobození a následný příběh žalmisty o tom, jak je Bůh dobrý. Tento zlom přichází ve 23. verši.

Položili jsme si otázku, jetsli Ježíš dostal odpověď na svůj zoufalý pocit, zoufalý výkřik, který na kříži zazněl. Zvolil slova právě tohoto žalmu, který jistě velmi dobře znal. I ve své osamělosti, svém nejhlubším zoufalství naplňoval proroctví, která o něm Starý zákon přinesl. A právě v tomto žalmu se o odpovědi na takové zoufalé volání hovoří. A víte, co je tou odpovědí? 

Záchrana lidstva. Nic menšího, než spása duší celého lidstva. Velké svědectví, velký příběh o tom, co Bůh udělal a jak na toto osamění odpověděl. Tou odpovědí byl Ježíš sám a to, co udělal. 

O tvém jménu budu vyprávět svým bratřím, ve shromáždění tě budu chválit. 

Kdo se bojíte Hospodina, chvalte ho! Ctěte ho, všichni potomci Jákobovi, celé Izraelovo potomstvo, žij před ním v bázni! 

Nepohrdl poníženým, v opovržení ho neměl. Když trpěl příkoří, neukryl před ním svou tvář, slyšel, když k němu o pomoc volal. 

Od tebe vzejde mi chvála ve velikém shromáždění. Své sliby splním před těmi, kdo se ho bojí. 

Pokorní budou jíst dosyta, budou chválit Hospodina ti, kdo se na jeho vůli dotazují. Vaše srdce bude žít navždy. 

Rozpomenou se a navrátí se k Hospodinu všechny dálavy země. Tobě se budou klanět všechny čeledi pronárodů. 

Vždyť Hospodinu náleží kralovat, i nad pronárody vládnout. 

Všichni tuční v zemi, ti, kdo jedli a kdo se klaněli, všichni, kteří sestupují v prach, musí před ním padnout na kolena; a jejich duše si život nezachová.

Potomstvo bude mu sloužit. O Panovníku budou vyprávět dalšímu pokolení, 

to přijde a bude hlásat jeho spravedlnost lidu, který se zrodí: „To učinil on!“

Žalmista tady říká, že Bůh ho vyslyšel, ale nemluví tolik o výsledku na osobní rovině – nemluví o tom, že se jeho pocity uklidnily a že si uvědomil, že Bůh tam vlastně celou tu dobu byl. Ne, mluví o výsledku na globální úrovni – fakt, že Bůh je stále s námi, že slyší a vyslýchá naše prosby není jenom řešením problému jednoho člověka, problému jedné osamělé duše. Je to odpověď, která je řešením pro všechny. 

Všimli jste si, že autor žalmu neříká: “ Rozpomene se a navrátí se k Hospodinu Izrael. Tobě se budou klanět všechny kmeny tvého lidu.” ? 

Ne, říká: Rozpomenou se a navrátí se k Hospodinu všechny dálavy země. Tobě se budou klanět všechny čeledi pronárodů. 

A my víme, jak Starý zákon umí někdy být velmi exklusivní vůči Izraeli. Ale ne tady. Tady jde o všechno. Tady jde o odpověď na otázku, která rezonuje celými dějinami. Tady je odpověď na otázku, která zněla při každém pronásledování raných křesťanů, která zněla při každé epidemii moru ve středověku, v zákopech ve válkách, ve vyhlazovacích táborech. 

Tady jde o odpověď na otázku, kterou volá každá duše, která je zneužitá, zapomenutá, opuštěná nebo trpící. 

Jde o odpověď na otázku, která může být položená z nehlubšího dna lidského života, ale i ze situace, která je zkrátka jiná, než jak jsme si ji představovali.

Psycholog J. V. Rozel říká: 

“Odpovědí bylo, že Bůh nikam neodešel. Odpovědí bylo, že i z hrůzy, bolesti a utrpení, jež lidé zamýšleli ke zlému, Bůh učinil neuvěřitelnou slávu, vykoupení, spasení a odpuštění. Bůh porazil moc smrti a strachu ze smrti. Pamatujte si, že nezáleží na tom, jak se cítíte, Bůh vás neopustil. Myslím to vážně. Zraněný člověk to musí vědět.”

Závěr

Žalm 22 ukazuje, jak slavná bude odpověď na Ježíšovu otázku. Bude to příběh, který protne historii. A celé to začíná otázkou “Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil”. 

Osamělost může mít různé formy a lidé na ní můžou hledat různé léky. Já vím, že budu s osamělostí bojovat celý svlj život a znovu a znovu se budu vracet k Žalmu 22 a znovu a znovu se budu učit, že osamělá se cítit nemusím. Víte, myslím, že existuje jedno krásné křesťanské klišé, které tohle moc hezky  vystihuje. 

Na obrázku vidíte srdce a v něm je prázdné místo ve tvaru puzzlíku. To je to místo, které se snažíme zaplnit různými věcmi a lidmi. Já jsem se do něj snažila nacpat nejdřív svoje rodiče, pak různé kamarády a pak svého manžela a děti. Nefungovalo to ale, protože tam patří puzzlík ve tvaru Boha.

Omlouvám se za tak dětinský příklad, ale je na tom hodně pravdy. Na jakoukoli osamělost je nejlepší odpovědí Bůh. A když on vyplní to místo, většinou to vede k lepším vztahům s ostatními, což také osamělost zahání a to požehnání Boží odpovědi na naši osamělost se šíří do osatatních oblastí našeho života – a kdo ví, jak daleko může dosáhnout? 

Kristova osamělost dostala odpověď ve formě spásy celého lidstva, to asi netrumfneme 🙂 ale pokud se cítíš osamělý / osamělá, polož Bohu tu otázku a nech ho, aby tvoji osamělost proměnil ve slavný příběh. Věřím, že ať je důvod tvé osamělosti jakýkoli, Bůh je tou odpovědí, kterou hledáš. Neboj se ho zeptat.

[1] NAVAROVÁ, Sylvie. Samota a osamělost. Online. Dostupné z: https://sylvienavarova.cz/dotaz/samota-a-osamelost/. [cit. 2024-01-10].

[2] ROZELL, Jack V. In: Křesťanské poradenství. 4. Global University, 2000, s. 278-279. ISBN 0-7617-0253-9.

Úvod: Chodit s Bohem? 

V září jsme naťukli téma “chodit s Bohem” a shodli jsme se na tom, že je to takový zvláštní pojem – co to znamená? 

SZ: “chodit s Bohem” označuje Bible jak způsob života člověka a jeho chování, tak postoj, jaký vůči němu zaujímá Bůh.

NZ: záleží na tom, s kým a s čím chodíme…máme tendenci volit si cestu, kterou by pro nás Bůh nevybral, mnohem radši se rozhodujeme podle svých pocitů a aktuálních tužeb, aniž bychom vždy domýšleli důsledky…vede k vytvoření si návyku a k vědomému dodržování Božích pravidel, protože život podle těchto pravidel je nejen morálnější, ale z dlouhodobého hlediska i zdravější a šťastnější. I proto je pro nás toto téma atraktivní, protože věřím, že tak, jak tu dnes jsme, toužíme po tom, žít morálnější, zdravější a šťastnější život.

Dnes se k tomuto tématu vracíme a tak, jako jsme v září společně probírali biblický příběh Abrahama a jeho cesty s Bohem, tak se dnes podíváme na izraelského krále Davida.

Představíme si dnes Davida jako zodpovědného pastýře, odvážného bojovníka a zranitelného básníka. Věřím, že právě tyto tři vlastnosti (zodpovědnost, odvaha a zranitelnost), nás mohou hodně naučit o tom, jak i my můžeme dnes chodit s Bohem. 

David a Goliáš

Davidův příběh začíná někdy v 10 st. př. Kr., kdy Izrael neměl zrovna jednoduché období. Chýlilo se právě ke konci tzv. období soudců, které se vyznačovalo tím, že izraelské kmeny nebyly sjednoceny pod jedním panovníkem, ale všech dvanáct jich bojovalo samo za sebe. Dosud někdy bojovali s cizími nepřáteli, jindy mezi sebou. Je to ale právě v tomto období, kdy se Izraelci začnou sjednocovat a shodou se na tom, že by si přáli krále. Jednoho takového si vyberou – silného a pohledného muže jménem Saul. Tomu se daří celkem obstojně ustanovit nějaké jádro země a jeho hranice a tyto hranice udržuje, což je ve starozákonních dobách nemalý počin. 

Jedním ze znepřátelených národů jsou Pelištejci (kral. Filištíni) a právě ti v tomto období Izraelské kmeny hodně trápili – v těch biblických kapitolách, které vypráví Davidův příběh se jen s Pelištějci utkává asi 8 krát. 

Situace, kterou si dnes připomeneme my, je ale specifická tím, že Pelištejci měli jednoho zápasníka – Goliáše – který byl tak hrozivý (skoro 3 m), že se s ním nikdo nechtěl utkat. Proto na něj vsadili všechno a řekli, že kdo ho porazí, bude konečným vítězem (1 Sa 17,9).

A protože příběh Davida a Goliáše je velmi známý, ale mnozí z vás jej možná znají jen z písničky Voskovce a Wericha, vypůjčím si tady pro následující část kázání její strukturu, abychom byli všichni na stejné vlně. A samozřejmě bych to nebyla já, abych neporovnala tuto veselou píseň s biblickým textem, že. Takže, kdo ji znáte, tady se budete chytat. 

Lidi na lidi jsou jako saně,

člověk na člověka jako kat.

Podívejte se na ně,

musíte naříkat.

Obr do pidimužíka mydlí,

domnívaje se, že vyhraje.

Klidně seďme na židli,

čtěme Bibli, tam to všechno je.

Píseň začíná krátkým prologem, nejprve reflexí stavu společnosti a pak krátkým nastíněním toho, co nás čeká v příběhu o Davidovi. Pánové také v písni radí, abychom udělali právě to, co se chystáme udělat – seděli jsme na židli a četli biblický příběh, který může poskytnout odpovědi na problémy i současné společnosti, ve které jsou rovněž lidi na lidi jako saně (pohádkové či mýtické bytosti, draci).

Samuelova kniha nám povídá,

jak na žida přišla veliká bída,

jak ti bídní Filištíni

válku vést nebyli líní,

až potkali Davida.

Tady nás píseň vede do přímo do biblického textu. Příběh Davida se rozkládá v knihách 1. a 2. Samuelově a 1. Královské, ale o jeho střetem s Goliášem se dočteme v  1. Samuelově knize, v  17. kapitole. Podívejme se na to spolu: 

Pelištejci shromáždili své šiky k bitvě. Shromáždili se do Sóka, jež patří Judovi, a utábořili se mezi Sókem a Azekou v Efes-damímu. 2  Také Saul a izraelští muži se shromáždili, utábořili se v dolině Posvátného stromu a seřadili se k bitvě proti Pelištejcům. 3  Na hoře z jedné strany stáli Pelištejci, na hoře z druhé strany stál Izrael a mezi nimi bylo údolí. 4  I vycházíval z pelištejských šiků soubojový zápasník jménem Goliáš z Gatu, vysoký šest loket a jednu píď…. Goliáš stával a volal na izraelské řady. Říkal jim: „Proč vycházíte a řadíte se k bitvě? … Vyberte si někoho, ať ke mně sestoupí. 9  Když mě v boji přemůže a zabije mě, budeme vašimi otroky. Avšak jestliže já přemohu jeho a zabiji ho, budete vy našimi otroky a budete nám sloužit.“

David šel do války

volky, nevolky,

Z velké dálky

nesl bratrům homolky.

David byl synem Efratejce, toho z Betléma Judova, jenž se jmenoval Jišaj a měl osm synů. Za dnů Saulových byl ten muž příliš starý, aby mohl jít mezi vojáky, 13  ale šli tři nejstarší Jišajovi synové; odešli se Saulem do války. … Jišaj vybídl svého syna Davida: „Vezmi pro své bratry éfu praženého zrní a těchto deset chlebů a běž do tábora za svými bratry. 18  Těchto deset homolek sýra doneseš veliteli nad tisíci. Navštívíš své bratry s přáním pokoje a převezmeš od nich vzkazy. 

Tady musíme na chvíli opustit píseň a doplnit si několik detailů: 

• David slyšel Goliáše, jak se chvástá a posmívá se Bohu Izraelců
• pohoršilo ho to
• ptal se nastoupených Izraelských vojáků, proč si to nechají líbit
• a dostal pucunk od staršího bratra
• nenechal se ale odradit a přišel před krále Saula, aby se nabídl k tomu, že bude s Goliášem bojovat

Saul Davidovi odvětil: „Nemůžeš jít proti tomu Pelištejci a bojovat s ním. Jsi přece mladíček, kdežto on je bojovník od mládí.“ 34  David řekl Saulovi: „Tvůj služebník byl pastýřem ovcí svého otce. Když přišel lev anebo medvěd, aby odnesl ze stáda ovci, 35 hnal jsem se za ním a bil jsem ho a vyrval mu ji z tlamy. Když se proti mně postavil, chytil jsem ho za dolní čelist a bil jsem ho, až jsem ho usmrtil. 36  Tvůj služebník ubil jak lva, tak medvěda. A tomu neobřezanému Pelištejci se povede jako jednomu z nich, protože potupil řady živého Boha.“ 

37  A David dodal: „Hospodin, který mě vytrhl ze spárů lva a medvěda, ten mě vytrhne i ze spárů tohoto Pelištejce.“ 

Jen v tomto krátkém úseku příběhu vidíme dvě ze tří vlastností, o kterých chci dnes mluvit: jednak jeho odvahu a jednak jeho velkou zodpovědnost. 

David prokázal velikou odvahu, když se nabídl, že se Goliášovi postaví na odpor. Kdo by měl odvahu postavit se člověku, který byl pravděpodobně skoro dvakrát tak větší, než on? A pak tu vidíme Davidův velmi jemný, ale zato silný cit pro zodpovědnost. Stojí před izraelským králem Saulem a vypráví mu o tom, že když pásl ovce, nebál se postavit lvu nebo medvědovi. 

Davidovi je v tuto chvíli cca 15-17 let. Ale i přesto, že byl možná ještě teenager, jeho povaha, ani kontext jeho příběhu nenaznačuje, že by si to vymýšlel. 

Dívala jsem se, jak velký asi mohl být lev, kterého tehdy mladý David přemohl. Srovnání velikostí vidíte v prezentaci (zajímá nás Puma a Lev Perský). Nebyl to malý kousek. A David tedy očividně ani nebyl houžvička. I přesto, že musel čelit takové šelmě, nenechal jí ani tu jednu ovci ze stáda svého otce.  Svou práci pastýře bral zodpovědně. 

Na Izraelského krále Saula očividně jak svou odvahou, tak smyslem pro zodpovědnost přesvědčil. A my můžeme pokračovat v písni: 

V pochodu se cvičil v hodu.

Dal si pro strýčka Příhodu

tři šutry do tobolky.

Saul mu nabídl své brnění, ale David zdvořile odmítl. 

Poté Saul oblékl Davida do svého odění, na hlavu mu dal bronzovou přilbu a oblékl ho do pancíře. 39  Na jeho odění si David připásal jeho meč a pokusil se chodit, ale nebyl na to zvyklý. David tedy Saulovi řekl: „Nemohu v tom chodit, nejsem zvyklý.“ A svlékl to ze sebe. 40  Vzal si do ruky svou hůl, z potoka vybral pět oblázků, vložil je do své pastýřské torby, do brašny, a s prakem v ruce postupoval proti Pelištejci. 

Při přípravě tohoto kázání jsem si udělala studii Davidova příběhu. Vytvořila jsem si legendu a barevně jsem si ve vyprávění několika knih Bible vyznačovala Davidovu odvahu, zodpovědnost a zranitelnost. Když jsem s tím skončila a celé jsem si to prošla, fascinuje mě, že právě v příběhu o Davidovi a Goliáši se velmi výrazně objevují všechny tři. 

Když David odmítá Saulovo brnění, rozhoduje se být zranitelný. Jeho výstup proti Goliášovi je hodně šílený, ale taky je postavený na pevné víře, kterou má David v to, že ho Bůh v jeho boji podpoří. 

David si nebere tři šutry, jak zpívají Voskovec a Werich, ale pět. Přesto to není nic moc. Přichází před plně vystrojeného třímetrového válečníka s pastýřskou holí, brašničkou a prakem. Kdokoli zběhlý v umění války vám řekne, že je to až pošetilé. 

Hej, hej,

kam se valej.

Vždyť jsou malej!

Takhle Goliáš ho provokuje.

David slušně salutuje.

Pelištejec se podíval, spatřil Davida a pohrdl jím, protože to byl mladíček, ryšavý, krásného vzhledu. 43  Pelištejec na Davida pokřikoval: „Copak jsem pes, že na mě jdeš s holí?“ A Pelištejec zlořečil Davidovi skrze své bohy. 44  Pokřikoval na Davida: „Pojď ke mně, ať vydám tvé tělo nebeskému ptactvu a polnímu zvířectvu.“

Goliáš ho tak hezky, starověce posílá do příslušných míst. A tady se dostáváme k té nejakčnější části vyprávění. 

Když mu ale obr plivnul do očí,

David se otočí,

prakem zatočí.

Mám tak trochu pocit, že ta kapitola o D&G je tak dlouhá proto, aby si ji mohli užít chlapi. Mě to tolik nezajímá, jak ho zabil, stačí mi ta informace, ale ti, kteří to mají rádi, si tady přijdou na takové až Tolkienovské vyprávění. Nejdřív to ale David uvádí svou promluvou, aby ten svůj následující čin tak trochu teologicky orámoval: 

Ale David Pelištejci odpověděl: „Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, Boha izraelských řad, kterého jsi potupil. 46  Ještě dnes mi tě Hospodin vydá do rukou. Zabiji tě a srazím ti hlavu. Ještě dnes vydám mrtvoly z pelištejského tábora nebeskému ptactvu a zemské zvěři. Celý svět pozná, že při Izraeli stojí Bůh. 47  A celé toto shromáždění pozná, že Hospodin nezachraňuje mečem a kopím. Vždyť boj je Hospodinův. On vás vydá do našich rukou.“ ,

 Když Pelištejec vykročil a přibližoval se k Davidovi, David rychle vyběhl z řady proti Pelištejci. 49  David sáhl rukou do mošny, vzal odtud kámen, vymrštil jej z praku a zasáhl Pelištejce do čela. Kámen mu prorazil čelo a on se skácel tváří k zemi. 50  Tak zdolal David Pelištejce prakem a kamenem, zasáhl Pelištejce a usmrtil ho, aniž měl v ruce meč. 51  David přiběhl a stanul u Pelištejce. Popadl jeho meč, vytrhl jej z pochvy a usmrtil ho; uťal mu jím hlavu. Když Pelištejci viděli, že jejich hrdina je mrtev, dali se na útěk. 

Tak a tady to máme. 

Když začínáš,

no tak tu máš.

Byl jsi velkej

já měl kuráž.

A jakej byl Goliáš.

David, 17 letý kluk, se v téhle šilené situaci a za absurdních podmínek postavil  obrovi s vírou, že ho v tom Bůh podpoří a vyhrál. Ukázal, že bere zodpovědnost za svůj národ a jeho pověst. Nedovolil, aby ho nějaký pelištejec haněl. 

Ukázal, že je odvážný a s velkou odvahou udělal obrovský krok víry. 

Ukázal, že je umí být zranitelný, ale že se své zranitelnosti nemusí bát, protože je pod Boží ochranou. 

Co si z toho vzít? 

Samozřejmě, že chci říct: buďme zodpovědní, odvážní a zranitelní. A tím bych mohla skončit. Ale neudělala bych jako kazatelka dobrou práci, protože bych vás domů neposílala s možností aplikace tohoto biblického příběhu. Pojďme si to tedy trochu rozebrat. 

My a Goliáš

Myslím, že se nám nestává často, že bychom čelili takovým obrům. Davidovi se to v určitém smyslu také stalo jen jednou za život. Ale tahle situace, ve které se zachoval správně, v něm upevnila postoj odvahy. Nezažíval by takové vojenské a dobyvatelské úspěchy, kdyby se před Goliášem schoval. Tím jsem si celkem jistá. Protože když člověk testuje svoji víru, když se postaví k tomu, čím prochází čelem a s vírou, že Bůh mu dá vítězství, je to o něčem jiném. 

Mnozí z vás ví, že dlouho bojuju s nespavostí a s tím spojenými úzkostmi. Je to pro mě Goliáš, který často mění svůj tvar a velikost. Někdy je pro mě snazší mu čelit, někdy méně. Když to bylo hodně špatné, uvědomila jsem si, že musím vzít zodpovědnost do rukou a chránit před vedlejšími efekty mých úzkostí svou rodinu. Musela jsem úzkost jako takovou pochopit z psychologického hlediska a řešit ji s terapeutkou – to přineslo velké zlepšení. Zjistila jsem ale, že i přesto, že jsem se k situaci postavila zodpovědně, potřebuji ještě odvahu. Odvaha, postavená na víře, vede k tomu, že když tu úzkost prožívám, můžu roztočit ten kamínek ve svém praku a trefit Goliáše přímo mezi oči. 

I zranitelnost má v mém příběhu roli, protože i když ve mně mluvení a rozhovory o mé úzkosti tu úzkost často vyvolávají, vím, že o ní mluvit musím, protože nejsem jediná, kdo ji prožívá a i ostatním můj příběh může pomoci. 

Pokud si tedy z dnešního slova chceme něco odnést, položme si každý otázku: Co nebo kdo je náš Goliáš v tuto chvíli? 

Možná to je situace v rodině, s dětmi

Možná to je situace v práci. 

Možná je to vaše zdraví. 

Možná to je situace v církvi nebo ve vašich vztazích. 

Možná to je člověk – někdo, kdo vám záměrně škodí nebo ubližuje. 

Zkuste se zamyslet nad tím, co nebo kdo je váš Goliáš. 

Pokud jste schopní si na tuto otázku teď odpovědět, položte si se mnou další: 

Jaká je vaše zodpovědnost, vaše role v tom, co máte chránit? Možná je čas zpomalit a chránit vaši rodinu před přehnaným napětím. Možná je čas zastat se morálních hodnot a čelit svému šéfovi v práci, který po vás chce něco, s čím vaše svědomí nesouhlasí.

Možná máte vzít zodpovědnost za svoje zdraví a začít řešit to, co jste dlouho odkládali. 

Zkuste se zamyslet nad tím, co v té vaší situaci musíte udělat. 

Dalším krokem pak je odvážně přijmout tuto zodpovědnost a obrovi se postavit. Nenechat se zastrašit jeho velikostí, ale čelit mu se vším, co máme k dispozici. David ale neměl jalovou odvahu dospívajícího kluka, měl odvahu posílenou vírou v Boha. 

To je odvaha, kterou bychom měli vyhledávat. Odvaha opřená o to, že mi Bůh pomůže a podpoří mě. 

Pravděpodobně budete velmi zranitelní, ale stejně jako David, přijměte i zranitelnost s vírou, že jste pod Boží ochranou. Jeho zranitelnost má nakonec ve vyprávění hrozně silný efekt, protože je postavená do kontrastu s tou Goliášovou výzbrojí a silnými řečmi. David ale nepodceňuje přípravu, je praktický a bere si pět kamínků do praku. Připravuje se i duševně, když před Goliášem prohlašuje, že “celý svět pozná, že s Izraelem je Bůh”. 

Nebuďme pošetile zranitelní proto, že bychom se zapomněli připravit, ale buďme záměrně zranitelní, aby se skrze naši zranitelnost tím lépe mohlo ukázat Boží vítězství. 

Pro vás to možná bude znamenat návštěvu terapeuta nebo pastora, kde si nasbíráte těch pět oblázků do praku. Možná to bude posílení některých návyků, které vám pomohou. A možná to bude modlitba. Ať už to bude cokoli, nebojte se zranitelnosti. Pomáhá vyniknout Božímu vítězství.

Závěr: Chodit s Bohem jako David

Příběh o střetu s Goliášem je jenom začátek Davidova příběhu. David byl samozřejmě mnohem víc, než jenom mladíček, který udělal správné rozhodnutí ve správnou chvíli. Byl zbrojnošem, bojovníkem, generálem, byl vyhnancem i králem. Udělal spoustu skvělých rozhodnutí, expandoval izraelské království a vydobil pro ně velké bohatství. Udělal také velmi podstatné chyby. Přesto je o něm v bibli řečeno, že byl mužem podle Božího srdce. Bohu se líbil. Protože své role v životě bral zodpovědně, odvážně bojoval za to, co mu bylo svaté a s obdivuhodou zranitelností si uměl přiznat chybu a upřímně jí litovat. 

Dovolte mi, abych dnešní slovo uzavřela modlitbou za to, abychom dnes, když odsud budeme odcházet, mohli být snad o trochu více jako David v našem chození s Bohem – zodpovědní, odvážní a zranitelní. 

Úvod

Dnes bych s vámi chtěla nahlédnout do toho, co to znamená “chodit s Bohem”. Kdo jste slyšeli moje předchozí letošní kázání, víte, že se hodně vracím k tématu “zbožného života”, jak o něm mluví Nový zákon a k tomu, co to pro nás znamená a jak prakticky můžeme žít podle toho, čemu věříme. 

Myslím, že ani dnešní téma není daleko od tohoto mého letošního důrazu. Proto bych se s vámi ráda pokusila nejprve čistě definovat, co to znamená “chodit s Bohem” a potom se blíže zaměřit na příběh biblického patriarchy Abrahama a na to, jak on “chodil s Bohem”. 

Co to znamená “chodit s Bohem”?

SZ

Pod termínem “chodit s Bohem” označuje jak způsob života člověka a jeho chování, tak postoj, jaký vůči němu zaujímá Hospodin

V Genesis máme hned tři zmínky o mužích, kteří chodili s Bohem. Prvním z nich je Henoch Gn 5,24

 I chodil Henoch s Bohem. A nebylo ho, neboť ho Bůh vzal. 

Z jedné věty se o člověku těžko cokoli usuzuje, nicméně Henochův příběh se ústní židovskou tradicí nesl až do doby Nového zákona, kde se o Henochovi zmiňuje dopis Judův, kde je o Henochovi řečeno, že byl prorokem(Jd 1,14) a autor dopisu Židům o něm píše, že v něm Bůh našel zalíbení (Žd 11,5-6) (dokonce existuje apokryfní kniha, jejíž autorství se mu přisuzuje, ale ta pro nás v tuto chvíli není tak důležitá).

Tento záhadný biblický muž tedy chodil s Bohem, patrně sloužil Bohu a Bůh v něm našel zalíbení a proto si ji vzal přímo do nebe. 

Druhým mužem, o kterém je v Bibli výslovně řečeno, že chodil s Bohem, je Noe, jak se píše v Gn 6,9

Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení; Noe chodil s Bohem.

Stejně jako o Henochovi je i o Noemovi napsáno, že chodil s Bohem. 2. dopis Petrův z nového zákona o něm říká, že byl kazatelem spravedlnosti (2Pt 2,5) a dopis Židům chválí jeho velikou víru, která hrála roli v Božím soudu nad světem (Žd 11,7).

Třetím a posledním, o kterém je něco takového řečeno, je Abram, Gn 17,1:

Když bylo Abramovi devětadevadesát let, ukázal se mu Hospodin a řekl: “Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný! 

Někteří teologové nacházejí rozdíl v pojmech “chodit s Bohem” a “chodit před Bohem”. Já jsem se ale při svém zkoumání této pasáže nedopracovala ke zdrojům, které by takové dělení podpořily, proto budeme tyto dva pojmy brát jako jeden. Podobně jako o Noemovi je o Abrahomovi v Novém zákoně řečeno, že uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost (Jk 2,23)

Jeho víra je tak příkladná, že je v Novém zákoně zmíněná hned několikrát, ale nejznámější je pasáž z 11. kapitoly Židům/Hebrejům, kde autor vyzdvihuje zejména jeho poslušnost a obrovskou víru, kterou měl v různých situacích ve svém životě (Žd 11,8.17-19)

Chození s Bohem má tedy v biblickém textu silně pozitivní konotace. Souvisí se službou Bohu, s jednáním, které slouží Božímu plánu. Souvisí s vírou, která je pevná. Noemova víra byla pevná, i když byl jediný bezúhonný, spravedlivý ze své generace. Abrahamova víra byla pevná, i když byl vyzván, aby dělal životní rozhodnutí, která byla v rozporu s tím, jak se to běžně dělalo, či byla přímo v rozporu se zdravým rozumem. Tito tři mužové (ale samozřejmě i mnoho dalších biblických postav) věřili tomu, že Bůh je dobrý a je lepší se spoléhat na něj, než na jiné, pomíjivější věci. Biblický text neposuzuje často jednání hlavních postav – spíše vypráví, co se stalo a jaké to mělo důsledky, čtenář už má sám vědět, co bylo špatně a co správně, dá-li se to posoudit. V těchto případech ale Bible celkem důrazně ukazuje, že jejich postoj se Bohu líbil a byli za něj odměněni. 

NZ

Pokud ale hovoříme o chození s Bohem, je také dobré si všimnout, jakým směrem tento pojem posouvá Nový zákon. V novozákoních knihách totiž často narážíme na srovnání toho, jak věřící “chodili” před svým obrácením / znovuzrozením, s chozením, ke kterému jsou povoláni skrze víru v Ježíše Krista.

V dopisu Římanům 6,4 čteme: 

 Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života.

Křest je tu jako dělící čára mezi chozením bez Boha / bez Krista a chozením s Bohem / s Kristem. Pro následovníka Krista je pak důležité, aby se nevracel ke způsobům svého “chození” z doby před křtem, ale by se zdokonaloval v tom chození s Bohem po křtu. Aby pro něj bylo stále snadnější jít po té metaforické cestě nového života. Nový zákon nazastírá, že jako lidé máme tendenci volit si cestu, kterou by pro nás Bůh nevybral, že se mnohem radši rozhodujeme podle svých pocitů a aktuálních tužeb, aniž bychom vždy domýšleli důsledky. Proto vlastně vede čtenáře k vytvoření si návyku a k vědomému dodržování Božích pravidel, protože život podle těchto pravidel je nejen morálnější, ale z dlouhodobého hlediska i zdravější a šťastnější. I proto je pro nás toto téma atraktivní, protože věřím, že tak, jak tu dnes jsme, toužíme po tom, žít morálnější, zdravější a šťastnější život. 

Proč se tím zabýváme? 

Myslím, si, že je důležité tyto pojmy definovat hned ze dvou důvodů – nám, kteří se ke křesťanství dlouhodobě hlásíme a rozhodli jsme se svou životní cestu propojit s tím, co pro nás má Bůh, je to připomínkou naší zodpovědnosti růst a zdokonalovat se – neustále se učit, jak být lepšími křesťany, jak upevňovat svoji víru a jak slaďovat svou cestu s tou Boží a tak být přínosnými i svému okolí.

Těm, kteří se k víře nehlásí pak taková definice může pomoci pochopit, že i my křesťané jsme jenom lidé a přestože víme o tom, jaké na nás Bible klade nároky, ne vždy se nám je daří naplňovat…to nicméně neznamená, že Bible v tom nemá pravdu. 

Navzdory tomu, že já dobré definici nikdy neodolám, myslím, že úplně nejlepší bude, když se společně podíváme na příběh Abrahama, kterému se říká “otec víry”, protože jeho chození s Bohem je jedinečné a v mnohém nám pomáhá lépe pochopit celý tento koncept bytí v nějakém vztahu s Bohem. 

Abraham – příběh selhání i růstu v osobním vztahu s Bohem

O Abrahamovi se dočteme v Genesis spoustu věcí, ale jsou tři klíčové situace v jeho životě, díky kterým nese do dnešního dne titul “otce víry” a z jeho příběhu si berou příklad hned tři světová náboženství. Je to jeho povolání, smlouva, kterou s ním uzavřel Bůh a obětování Izáka, jeho syna. Pojďme se na tyto jednotlivé případy z Abrahamova života podívat blíže: 

1. Gn 12,1-4: Povolání

I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. 2  Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! 3  Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ 4  A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. 

Na biblických příbězích je krásné to, že jsou mnohdy psané velmi jednoduše. Není tu záznam o tom, jak Abraham žil předtím, v jaké konkrétní životní situaci se nacházel, když ho Bůh oslovil. Dařilo se mu, nebo byl v krizi? Byl spokojený tam, kde byl? Představoval si, že tam prožije celý svůj život? Nevíme. Bible nám totiž jeho příběh vypráví tak, abychom si hlavně uvědomili jeho reakci. Když byl Bohem vyzván, aby se přestěhoval do úplně jiné oblasti, kterou mu slíbil jako dědictví, Abraham opustil všechno známé a vydal se tam, kam chtěl Bůh – aniž by věděl, co má čekat a jak celá taková eskapáda dopadne. 

Abram odchází s příslibem Božího požehnání – i když po něm Bůh hodně chce, také mu slibuje, že cena jeho poslušnosti bude bohatě vyvážená Božím požehnáním.”Požehnáním” se v té době rozuměla zejména hojnost majetku a plodnost, tedy pokračování rodu. Abram má v tuto chvíli jedinou jistotu a tou je Boží slib. Rozhodl se mu věřit. 

Jak jsem řekla, nemáme tu detailně popsaný Abramův vnitřní zápas a jeho emocionální reakci na Boží výzvu. Abram byl člověk jako vy nebo já. Taky o věcech přemýšlel a jistě svá rozhodnutí pečlivě zvažoval. Možná měl i pochybnosti. Ale důležité je to, co udělal, protože to zásadním způsobem ovlivnilo nejen život jeho a jeho rodiny, ale také spousty generací po něm, protože se zapsal do historie těmito slovy: 

A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. 

Jeho víra a poslušnost Božímu hlasu je i pro nás dnes, o cca 4000 let později stále příkladná. Přesto nezapomínejme, že byl stále člověkem, jako vy nebo já. Hned v dalších pasážích, na které se spolu podíváme, je to znát. 

2. Gn 15,1-6 a Gn 17,1-10: Smlouva

Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ 2  Abram však řekl: „Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný. Nárok na můj dům bude mít damašský Elíezer.“ 3  Abram dále řekl: „Ach, nedopřáls mi potomka. To má být mým dědicem správce mého domu?“ 4  Hospodin však prohlásil: „Ten tvým dědicem nebude. Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna.“ 5  Vyvedl ho ven a pravil: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat.“ A dodal: „Tak tomu bude s tvým potomstvem.“ 6  Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost.

Mezi Abramovým povoláním a tímto momentem uběhlo spoustu let a stalo se spoustu věcí, které byly podstatné na Abramově cestě víry. Všimněme si ale, že když Abrama Bůh oslovuje na tomto místě, začíná slovy “nic se neboj”. Je zřejmé, že tu Abram prožívá nejistotu ohledně Božího slibu, protože mu Bůh řekl, že ho “učiní velikým národem”, to se ale nějak neděje, protože Abram nemá žádného potomka. Na Abramovi je sympatické, že i přesto Boha ze svého života neodepisuje, jen se snaží na situaci nahlížet pragmaticky – přemýšlí, že by se dědicem jeho majetku mohl stát jeden z jeho služebníků. Tím by se vlastně Boží slib mohl naplnit, přestože dědicem nebude přímo někdo z Abrahamova rodu, ale bude to někdo, v koho má Abram plnou důvěru. 

V 17. kapitole čteme ještě jednou o obnovení smlouvy mezi Abramem a Bohem, Abram tu dostává nové jméno Abraham a znovu příslib, že bude praotcem velkého národa…

Když bylo Abramovi devětadevadesát let, ukázal se mu Hospodin a řekl: “Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný! 2  Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu; převelice tě rozmnožím.“ 3  Tu padl Abram na tvář a Bůh k němu mluvil: 4  “Já jsem! A toto je má smlouva s tebou: Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů. 5  Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů. 6  Převelice tě rozplodím a učiním z tebe pronárody, i králové z tebe vzejdou. 

Myslím, že tady docházíme k bodu, kdy chce Bůh po Abramovi strašně moc. Chce, aby mu důvěřoval, navzdory všemu, co Abram o životě ví. Abrahamovi je 99 let a jeho ženě 89. Už je biologicky neplodná a opravdu není sebemenší pravděpodobnost, že by mohla otěhotnět přirozenou cestou. 

Pokud někdo z vás zažil ať už osobně, nebo zprostředkovaně od svých přátel slyšel, jaké to je pokoušet se o dítě delší dobu – mít tu naději a pak o ni postupně přicházet a znovu ji nabývat – je to dost únavný proces. A často tihle lidé musí dospět k tomu, že to musí vzdát, což je sice strašně bolestivé, ale v konečném důsledku pro mnohé i osvobozující. Zdá se, že Abram se Sárou byli v tomto stádiu. Už jim nějak nešlo udržet si tu naději. 

Dochází tu k opravdu silnému momentu: to lidské, pragmatické přemýšlení Abrahama se Sárou je konfrontováno s Božím plánem. I když Abraham má všechny důvody pro to domnívat se, že ten Boží plán se naplní nějak jinak, protože Sára už biologicky není schopná mít děti, Bůh tenhle přístup nabourává výzvou k tomu, aby mu Abraham věřil.

Znovu a znovu Abrahama ujišťuje, že to bude tak, jak mu slíbil. V tom biblickém textu to čteme jako jednu událost za druhou, ale mezi jednotlivými setkáními s Bohem uběhlo spoustu let a po Abrahamovi se chtělo, aby v té době mezi tím, kdy se mu zrovna Bůh nezjevuje a neujišťuje jej o své smlouvě, prostě chodil s Bohem, žil dobrý a poctivý život podle Božích měřítek a držel se naděje, kterou mu Bůh dal. 

O to intenzivnější muselo pro Abrahama být, když opravdu došlo k naplnění Božího slibu a Sára otěhotněla a posléze úspěšně porodila syna Izáka. Abraham tak dostal fyzické ujištění o tom, že Bůh dostojí svému slovu. 

Toto kázání o Abrahamovi by ale nebylo kompletní, kdybychom nezmínili – dle mého názoru nejtěžší – zkoušku Abrahamova života.

3. Gn 22,1-2

Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: „Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“ 2  A Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“ 3 Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl.

My už dnes víme, že nakonec svého syna zabít nemusel, celé to dobře dopadlo. V této chvíli, o které jsem tu četla, to ale Abraham, ani Izák nevěděli. Kdo ví, jestli to věděla Sára. 

Abraham mohl v tu chvíli jen věřit, že Bůh, který ho o něco takového požádal, ten samý Bůh, který se o něj postaral v cizí zemi a zázrakem způsobil, že se mu narodil syn ve věku, kdy to už ani nemělo být možné, že tento Bůh má nějaký plán B. 

V Žd 11,17-19 čteme: 

Abraham věřil, a proto šel obětovat Izáka, když byl podroben zkoušce. Svého jediného syna byl hotov obětovat, ačkoli se mu dostalo zaslíbení a bylo mu řečeno: 18  ‚Z Izáka bude pocházet tvé potomstvo.‘ 19  Počítal s tím, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé.

Nakonec, Izákovo početí a narození bylo proti Abrahamovu chápání, proč by to Bůh nezařídil znovu. Abraham se v této situaci tedy na základě víry zachoval opravdu příkladně a Boha poslechl, i když jeho příkazu nerozuměl. 

V těchto třech případech z Abrahamova života, které jsem zmínila,  se Abrahamova víra ve Všemohoucího boha ukázala jako neochvějná. Opravdu, málokdo se může pyšnit tím, že by byl schopen takto ohromným způsobem vykročit do chaosu a přestěhovat se s celou rodinou tam, kam mu Bůh ukáže. 

Není mezi námi mnoho těch, kteří jsou schopni ze své, zdánlivě bezvýchodné situace vidět ohromnou a převyšující naději, kterou nám Bůh nabízí. 

Málokdo z nás je schopen konsistentně a pevně důvěřovat Bohu v tom, že se postará o naše děti, když je vypouštíme do světa, a jsme plní starostí a úzkostí o to, co se jim stane.

Abraham to všechno dokázal a může nám v tom být velkým vzorem – můžeme k němu vzhlížet. 

I když se o Abrahamovi říká, že je otcem víry, všímejme si v jeho příběhu ale i momentů, které nám ukazují, že byl člověk, jako my. Otec víry se mu říká hlavně proto, že v klíčových životních momentech udělal správná rozhodnutí a umožnil Bohu, aby skrze něj uskutečnil svůj plán. I přesto ale měl pochybnosti a někdy věci i solidně pokazil. 

Dvakrát zapřel svoji manželku a tím ji vydal napospas  nejdřív faraonovi a pak abímelekovi. Pokusil se zařídit si potomstvo jinou, pragmatičtější cestou, skrze Hagar, služebnou své ženy. Toto rozhodnutí najít si “objížďku” na té cestě s Bohem mělo v historii velmi bohaté důsledky, které budoucímu Izraeli přinesly a přinášejí spoustu problémů. Nebyl schopen uvést řád do své rodiny a vyřešit napětí mezi Hagar a Sárou. A nakonec došlo i k tomu, že vyhnal svého prvního syna, Izmaele, i s jeho matkou. 

I tyhle selhání jsou součástí jeho cesty s Bohem a Bible na ně nezapomíná. Ale přestože nešlo o malé chyby, v posledku Abrahama nedefinují. Zapsal se do dějin jako otec víry, jako někdo, kdo chodil s Bohem. 

Závěr – Co to znamená pro nás? 

Nám zbývá otázka, co to všechno znamená pro nás? Řeknu to rovnou, myslím si, že můžeme být jako Abraham. Můžeme chodit s Bohem i dnes, protože se od Abrahama moc nelišíme. I my jsme prostě lidé, i my jsme povoláni k tomu, abychom Boha poslouchali a pustili ho do svého života, aby mohl uskutečňovat svoje velkolepé plány s námi. 

Kdybych takhle v závěru měla definovat, co znamená v dnešní době chodit s Bohem, řekla bych, že jde o osobní zkušenost – ne, osobní vztah s něčím, co mě přesahuje – s někým, kdo mě přesahuje a kdo všemu dává smysl, což je Bůh. Není to jenom zkušenost, protože to bychom si mohli myslet, že naše role vůči ní je jen pasivní. Je to osobní vztah, protože se vydáváme všanc tomu vztahu jak my, tak Bůh.  

Jak jsme viděli na Abrahamově příběhu, Bůh dovede léta neplodnosti, nevývoje, neposouvání se, stagnace proměnit v podloží pro budoucí zázrak. On dovede zdánlivě zoufalou situaci proměnit v nadějnou. 

On vidí náš každodenní život i každodenní boj o to, nacházet na tomto světě smysl…a každý den nás zve do vztahu s ním – abychom to neprožívali sami, nebojovali sami, ale abychom si od něj nechali pomoct a zůstávali jsme na té správné “cestě nového života”. 

Co je zajímavé, že Bůh se nesetkává s Abrahamem každý den velkolepým způsobem a ani my nemáme každý den zážitky zázračného prozření a silné jistoty Božího vedení. Přesto můžeme jako Abraham chodit s Bohem – žít život poctivě, zbožně a spravedlivě – podle Božích pravidel. Cvičit se každý den v dělání těch správných rozhodnutí a přijímat i to, že jsme lidi a ne vždy se to podaří.

A zároveň můžeme počítat s tím, že Bůh je nám stále nablízku – ať už to cítíme nebo ne – vidí naše radosti i starosti, naše požehnání i potřeby a aktivně se o nás stará. 

https://www.youtube.com/live/QxYbQhZRIXc?si=SEiY69oFV-fV5VQh&t=1547

Úvod

Dostáváme se do třetího a posledního dílu této série o smysluplném životě a tato třídílná série se ukázala být tím, co jsem avizovala na samém začátku. Je to velké sousto.V uplynulých dvou týdnech jsme si společně kladli některé z největších životních otázek a také jsme se podívali na to, jak na ně odpovídá Bible. 

V prvním kázání této série jsem se snažila vyvrátit předpoklad, že by nás rada “Jdi za svým srdcem” vedla správným směrem. Protože jak jsme si rozebrali společně s autorem biblické knihy Kazatel, člověk může jít za svým srdcem, ale musí počítat s důsledky svého rozhodnutí a ty důsledky většinou nevedou k naplněnému a smysluplnému životu. Člověk ve svém životě potřebuje pravidla, zákony a mantinely, protože bez nich se stává otrokem svých vášní. Podle Biblické knihy kazatel jsme tedy dospěli k závěru, že pokud chceme žít smysluplný život, musí mít základ v něčem – nebo někom – neměnném a musí respektovat určitá pravidla. 

Ve druhém kázání této série jsme se podívali na zajímavou událost z Ježíšovy služby. Ježíš napomenul svého učedníka Petra, protože Petr nebyl schopen přijmout, že by součástí Ježíšovy služby lidem bylo i utrpení. Ježíš na tuto epizodu navázal vlastním vyučováním, ve kterém říká svůj výrazný výrok “vezmi svůj kříž a následuj mě”. Představil v něm princip, že podstatnou součástí života vždy bude i utrpení a oběť. Kdo není ochoten něco obětovat, těžko dosáhne smysluplného života. Kdo svůj život orientuje jen podle toho, aby dosáhl štěstí, těžko bude žít naplněným životem. Řekli jsme si, že štěstí je jen vedlejším produktem smysluplného života.

Obě tato kázání najdete na YouTube kanále cirkev.elevate, pokud byste někdo měl zájem dohnat, co vám třeba uniklo. 🙂 

Dnes se na celé téma podíváme ještě z jiného úhlu a začteme se společně do toho, jak nám Bible takový smysluplný život prakticky představuje. Víte, poslední dobou se s Otou zamýšlíme nad tím, v čem spočívají naše role a co se po nás v životě vlastně chce. A protože jsme vesměs pragmatičtí lidé (Ota jistě víc, než já), často si v tomhle kontextu připomínáme starozákonní verš z knihy proroka Micheáše 6,8: 

CEP

Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.

CSP

Oznámil ti, člověče, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: Jenom abys jednal podle práva, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.

B21

Oznámil ti, člověče, co je dobré a co od tebe žádá Hospodin: Abys jednal spravedlivě, miloval milosrdenství a kráčel se svým Bohem v pokoře.

Prorok Micheáš tuhle výzvu adresuje Judejcům, kteří Bohu přinášeli do chrámu závadné oběti – chtěli Boha ošidit. To se může stát i nám dnes. Společnost nabízí spoustu různých cest, které mají vést ke smysluplnému životu a někdy se mohou zdát i jako oběti, ve skutečnosti jimi ale šidíme Boha a vlastně i sebe, protože nakonec ke smysluplnému životu nevedou. 

Proto nám tento verš proroka Micheáše bude dnes složit jako osnova, které se budeme držet, když budeme hledat nějaký praktičtější a v běžném životě uplatnitelnější závěr této série. Nejprve se podíváme na to, co znamená zachovávat právo, nebo jednat podle práva. 

Stať

Zachovávat právo

Zachovávat právo, jednat podle práva, jednat spravedlivě – všechny varianty překladu této části se odkazují k Božímu zákonu. V jednom německém překladu je to přímo přeloženo jako “dodržování Božího slova”.

Lutherbibel 2017

Es ist dir gesagt, Mensch, was gut ist und was der HERR von dir fordert: nichts als Gottes Wort halten und Liebe üben[1] und demütig sein vor deinem Gott.

Jednat podle práva tedy znamenalo držet se Božího zákona. Židovství je z velké části postaveno právě na memorování a připomínání si Božích nařízení, jejich rituální i čistě praktické obnovování, protože – jak nám popisuje Bible, vždycky když se židovská společnost od Božích nařízení odvrátila, šlo to s ní s kopce. 

Co tedy měli zachovávat? Čeho se měli držet? Židovský zákon – prvních 5 knih Mojžíšových – obsahuje 613 zákonů / nařízení, která měli Izraelci dodržovat a která se měli pamatovat. Nevím, jak dobře znáte svou Bibli, ale myslím, že v tuto chvíli nám pro účely tohoto kázání postačí, když si vybavíme těch 10 nejznámějších z těch 613. 

Kdybych se vás teď zeptala, dali byste dohromady Desatero zpaměti? 

Nejprve mi řekněte, kde je Desatero zapsáno v Bibli? (Ex 20 nebo Dt 5)

1 Nebudeš mít jiného boha mimo mne.

2 Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí.

Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí,

ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.

3 Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.

4 Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý.

Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci.

Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách.

V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.

5 Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.

6 Nezabiješ.

7 Nesesmilníš.

8 Nepokradeš.

9 Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.

10 Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“

Desatero přikázání vytváří jedinečný morální standard, který nemá v podobných zákonících starověku obdoby. Nastavuje zrcadlo společnosti už tisíce let a ať je váš osobní vztah k desateru jakýkoli, pravděpodobně – pokud nejste psychopat – nemůžete říci, že by jeho standard nezasahoval do různých oblastí vašeho života. Jeho předpoklad ovšem nespočíval v tom, že by byl člověk schopen všech deset pravidel sám od sebe dodržet. Desatero bylo Izraelcům předáno v kontextu vztahu mezi nimi a Bohem a ve vztahové rovině s Bohem bychom ho měli chápat i dnes. 

Bůh po nás chce, abychom zachovávali právo, protože to prospívá jak nám, tak i společnosti, kterou utváříme. Proto právě zachovávání práva může být jednou ze složek smysluplného života, protože Boží zákon nám poskytuje mantinely, které nám brání v tom, abychom se dali cestou sebedestrukce, abychom se nestali otroky svých vášní a tužeb. 

Když potom Ježíš o mnoho let později ve svém učení rozvádí myšlenky desatera, ukazuje svým posluchačům na to, jak důležité je zvnitřnit – přijmout za své – jednotlivá přikázání. Jak je důležité nežít desatero jen navenek, ale i ve svém nitru: 

Mt 5,21

Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘

22 Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.

Mt 5,27

Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Nezcizoložíš.‘

28 Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci.

Mt 5,43

Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘

44 Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují,

Tohle jsou verše, kterými často dokládáme, že Ježíš přichází s revolučním myšlením, které úplně převrátilo svět naruby. Do jisté míry to tak je. Ale už když bylo desatero předáváno prve, byly ty nároky podobné. Bůh vždycky chtěl, aby si lidé byli vědomi svého vnitřního života, aby brali zodpovědnost za své myšlenky, protože ty často vedou k činům a ty vedou k nepříjemným důsledkům. 

Přijmeme-li ted Micheášovu výzvu a rozhodneme-li se zachovávat právo, tedy Boží zákon ve svém životě, přijímáme tím i mantinely pro to, abychom se dále mohli rozvíjet. Omezujeme tím pro sebe množství možností, které život skýtá a vydáváme se po cestě, kterou Bůh označuje za dobrou. Tím tedy i naplňujeme Boží vůli pro náš život a jak se říká lidově “jsme na dobré cestě. 

Není to špatná rada, kterou nám prorok Micheáš dává. Snažíme-li se zachovávat právo – s Boží pomocí – pokládáme tím první dílek skládanky našeho smysluplného života. 

Prorok Micheáš v našem stěžejním verši dnes hned na druhém místě zmiňuje, že to, co se po člověku žádá, je milovat milosrdenství. Co to ale znamená? 

Milovat milosrdenství 

Je velmi příhodné, že výzva k milosrdenství následuje po výzvě k zachování zákona. Pokud bychom byli posedlí zákonem a pravidly, brzy bychom sklouzli do “zákonického” přístupu – takového toho farizejství, které na člověka nakládá mnohem víc požadavků, než po něm chce sám Bůh. 

Milosrdenství, neboli slitování (nebo také laskavost) je ale aktivním soucitem vůči druhému. Je projevem bezelstné a nesobecké lásky, která nechce nic zpět. A Micheáš říká, že toto milosrdenství máme milovat. Jistě nemyslí jen nějaký pokrytecké a zdánlivě bohulibé stanovisko, které uznává, že milosrdenství je cennou ctností. Micheáš ve všech třech bodech vyzývá k aktivní činnosti na straně osloveného člověka. 

Milosrdenstvím se vyznačovala Ježíšova pozemská služba. Jeho  zázraky a uzdravování byly naprosto bezpodmínečné a jeho laskavost se obracela vůči všem. S čím ale nikdy neměl trpělivost, byl nedostatek milosrdenství na straně jeho kritiků. Mk 3:

Vešel opět do synagógy; a byl tam člověk s odumřelou rukou. 2  Číhali na něj, uzdraví-li ho v sobotu, aby jej obžalovali. 3  On řekl tomu člověku s odumřelou rukou: „Vstaň a pojď doprostřed!“ 4  Pak se jich zeptal: „Je dovoleno v sobotu jednat dobře, či zle, život zachránit, či utratit?“ Ale oni mlčeli. 5  Tu se po nich rozhlédl s hněvem, zarmoucen tvrdostí jejich srdce, a řekl tomu člověku: „Zvedni ruku!“ Zvedl ji, a jeho ruka byla zase zdravá. 

Pokud se máme poučit z toho, o čem tu dnes je řeč a máme milovat milosrdenství, musíme si dát pozor, abychom se neocitli na straně těch farizeů, kterým doopravdy nezáleželo na nemocném člověku a jeho budoucím osudu, o to víc jim ale záleželo na pravidlech a zákonech. Ježíš se hněvá a je zarmoucen tvrdostí srdce takových lidí. Nenechává se ale zvyklat jejich ne-laskavostí a ne-milosrdenstvím a svoje dílo, svůj zázrak na tom muži s odumřelou rukou dokončuje. Nezáleží mu na tom, jak ho posoudí zatvrzelí a nemilosrdní farizeové. Záleží mu na milosrdenství. 

V tomto příběhu máme krásný příklad toho, co to znamená milovat milosrdenství a proč se vyplatí je milovat navzdory tomu, co si myslí okolí.

Milosrdenství je ale ctností, ve které je třeba se cvičit. Pořád trvám na tom, že Micheášova výzva milovat milosrdenství se týká našeho aktivního a každodenního přístupu, který se podle milosrdenství orientuje. Připomeňme si, co už Aristoteles a po něm Akvinský říkají o ctnostech v lidském životě – mají se nám stát návykem, habitem. Učíme se a zdokonalujeme se v něm tak dlouho, dokud nám není přirozené. Stejně jako u předchozího bodu, kde jsme se zabývali zákonem, si musíme uvědomit, že i v milosrdenství budeme potřebovat Boží pomoc a vedení. Na nás je ale aktivně o milosrdenství a Boží pomoc k němu usilovat.  V takovém jednání spočívá další dílek skládanky našeho smysluplného života. 

Pokorně chodit s Bohem

Dostáváme se tedy k třetí a  poslední výzvě proroka Micheáše a tou je, aby člověk “pokorně chodil se svým Bohem”. 

V obou předchozích výzvách jsme dospěli k tomu, že Boží pomoc potřebujeme – ať už k zachovávání práva nebo k milování milosrdenství. Je tedy jen přirozené, že Micheáš vyzývá k pokornému chození s Bohem. Dokonce můžeme říci, že pokorné chození s Bohem je základem pro oba předchozí požadavky. 

Co to ale znamená chodit s Bohem? 

I když se oprostíme od přirovnání k dnešnímu chození – romantickému vztahu, cítíme z té formulace, se kterou se setkáváme na více místech v Bibli, že se jedná o nějaký intimní, blízký vztah. 

Chodit s Bohem znamená, že Bůh pro mě není jenom koncept, nebo něco, co mě přesahuje a co se neodvažuji zkoumat. 

Chodit s Bohem znamená uvědomění, že Bůh není jen vzdálený pozorovatel, který sedí kdesi na obláčku. 

Znamená to počítat s Bohem v každém svém dni. Znamená to podřizovat mu svoje plány, touhy a sny. Prosit ho o pomoc v odklánění se od toho, k čemu přirozeně tíhneme – protože někdy bychom prostě hrozně rádi šli jen za svým srdcem a na nic jsme se neohlíželi. Znamená to taky prosit ho o pomoc v tom, abychom byli schopni přinést některé oběti, které našemu životu přidávají hodnotu. A znamená to taky naslouchat mu, komunikovat s ním a ptát se ho, jaká je jeho vůle pro můj život. Protože kdo ví líp, co je pro mě nejlepší, než můj vlastní Stvořitel? 

Chodit s Bohem také znamená zachovat si blízkost k Bohu. Obecně platí, že se nevzdaluje Bůh od nás, ale my od něj. Chceme-li tedy položit třetí a poslední dílek skládanky smysluplného života podle proroka Micheáše, musíme s Bohem počítat, pro Boha se každý den rozhodovat a Boha se držet. 

Když jsem se před 21 lety rozhodla pro Ježíše a pro křesťanství, bylo to zejména proto, že mě zaujalo, když mi řekli, že Ježíš může být můj přítel. On může být samozřejmě mnohem víc, ale ať už v životě procházím čímkoli, vím, že na to nejsem sama. Mám se na koho obrátit a u koho najít naději. Nebýt jeho vedení a formování, nestála bych tu dnes. 

Už několikrát se mi stalo, že mi někdo řekl, že Bůh je pro křesťany jako berlička. Že on nebo ona Boha v životě nepotřebují (jednou mi to dokonce řekl pán, který doslova chodil o berli). Jenomže pravdou je, že každý člověk má v životě spoustu berliček, který jsou kolikrát fakt hrozný. Lidi kouří, aby se uklidnili, pijou alkohol, aby zapomněli, hrajou hry a čumí do sociálních sítí, aby se rozptýlili – já ve svém životě nemám jediného člověka, který by čelil realitě života a utrpení bez jakékoli větší či menší berly. Nepovažuji proto za špatné opřít se o všemohoucího Boha, který – narozdíl od těch ostatních kompenzačních pomůcek – doopravdy s mou životní situací může něco udělat. 

Závěr

Závěrem bych tedy už řekla jen toto: 

Žít smysluplný život neznamená Jít za svým srdcem. 

Neznamená to honit se za štěstím. 

Neznamená to ani otročit zákonu a bránit laskavosti

A neznamená to být nezdravě závislý na nějaké opoře. 

Smyslupný život je dobrodružstvím, které s Bohem můžeme prožívat, ve kterém můžeme růst a o které můžeme bojovat. 

Než uzavřu své kázání úplně – opět slovy proroka Micheáše a poté modlitbou a požehnáním – chtěla bych vás vyzvat k tomu, abyste toto téma nepovažovali za uzavřené. Jedním z nejlepších způsobů, jak se dozvídat, co to vlastně je smysluplný život a jak život lze žít smysluplně, je číst Bibli – jak říkají i  Werich s Voskovcem: tam to všechno je. 

A pokud byste se někdy zase ptali, v čem spočívá smysluplný život, vzpomeňte si na slova proroka Micheáše: 

Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.

https://www.youtube.com/live/x-_3DRernyo?si=jBSj4k_Sc-7oS5iD&t=2039

Úvod

Minulý týden jsme společně začali tuto třídílnou sérii o smysluplném životě. Procházeli jsme společně biblickou knihu Kazatel a sledovali jsme, k jakým závěrům přichází. Porovnávali jsme kazatelovo hledání se soudobou, zprofanovanou frází “jdi za svým srdcem” a zjistili jsme, že autor knihy kazatel opravdu šel za svým srdcem, bez jakýchkoli mantinelů a že ho to dovedlo do stavu, prázdnoty, ztráty smyslu a zoufalství. Teprve, když si připomněl, co životu dává smysl, dospěl k závěrům, které jsou přenositelné do naší dnešní životní zkušenosti. 

Každý člověk chce být v životě šťastný. Je to tak? 

Možná ne každý. Možná ne úplně. Lidé mají někdy tendenci mít sebedestruktivní sklony. 

Ale všeobecně řečeno, všichni chceme zažívat pocity štěstí. Pozitivní pocity. 

Každý si pod tím představuje něco jiného. 

Pro někoho je to rodina, pro někoho svobodný, single život. Pro někoho je to množství peněz, dovolená na Havaji. Jinému stačí procházka v lese. 

To, co v nás evokuje pozitivní pocity štěstí, může být pro každého z nás trochu jiné. 

Přesto ale řeknu hned na začátku, že tyto pocity nejsou a nesmějí být naším cílem. 

Proč? Protože být šťastný nikdy nebylo účelem naší existence tady na zemi. My jsme byli stvořeni k tomu, abychom žili plnohodnotný a smysluplný život. Štěstí je jen vedlejším produktem našeho – smysluplného – života. 

I proto považuji toto téma za tak důležité, abych o něm tady mluvila hned třikrát. Já jsem moc ráda šťastná. Náročnější období svého života dovedu docenit teprve až potom, co jsou daleko, daleko za mnou. Bible nás ale vede k tomu, abychom žili život smysluplný – a v tom abychom byli šťastní. 

Stať

1. Jdi mi z cesty satane

Když dovolíte, ráda bych teď přečetla trochu delší pasáž, abychom se pořádně ponořili do dnešního tématu – a potom si ji společně postupně rozebereme.

Mk 8,31-38 (ale i Mt 16,21-28)

A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. 32  A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat. 33  On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“

34  Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. 35  Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. 36  Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? 37  Zač by mohl člověk získat zpět svůj život? 38  Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.“

Kontext: Tato scéna se odehrává uprostřed Ježíšovy služby a podle literárního kontextu i záhy potom, co dosáhl velkých úspěchů. Byl to vlastně peak, vrchol jeho kariéry – právě zázračně nasytil 4000 lidí a podařilo se mu usadit skupinu učitelů zákona, kteří ho chtěli zahnat do kouta, ale on je umlčel svou odpovědí. Jeho učedníci, “následovníci, sledující” tohle všechno sledovali a obdivovali ho. 

Dříve jsme si tu říkali, že tehdejší společnost byla přímo nabitá očekáváním ohledně mesiáše, spasitele, který měl podle starých proroctví přijít. Jedna skupina – zelóti – si myslela, že přijde jako bojovník s mečem, na bílém koni a svolá mocnou armádu, která vyžene římany z území Izraele. 

Jiná skupina – saduceové, kněží – si mysleli, že mesiáš bude zručný politik, který římany obelstí politickými machinacemi. 

Farizeové, učitelé zákona zase očekávali, že bude lidi vést k preciznímu dodržování židovského zákona (Tóry) a tím je osvobodí. 

A asketická skupina esénů, kteří žili na poušti, si myslela, že půjde příkladem v sebezapírání a morálních stanoviscích. 

I když Ježíšova služba měla určité aspekty, které možná měly něco společného s tímto očekáváním, nenechal se Ježíš zavřít do žádné z těch krabiček, které mu lidi připravili. 

Přesto je dobré tato očekávání znát, protože právě v pasáži, kterou jsme četli, vyplouvají na povrch. 

Ježíš je vlastně na vrcholu své kariéry a právě v tenhle moment se rozhodne svým studentům, učedníkům říct o tom, že součástí jeho cesty je i utrpení. Že to nebyl tenhle úspěch, na který aspiroval celý život a teď si ho bude snažit zuby nehty udržet. 

A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. 32  A mluvil o tom otevřeně.

Mluvil o tom otevřeně, přirozeně. Jaká je reakce Petra, jeho učedníka? 

Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat. 

U Matouše 16,23

Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!“

Na Petrovu obhajobu bych tu řekla, že jeho myšlení asi těžko vidělo nějakou logiku v tom, co jim Ježíš říkal. Petr měl konečně důkaz o tom, že *je to tady*. Mesiáš je vidět, má úspěch, má followery a má navrch před farizeji a učiteli zákona. Proč by mělo být utrpení součástí jeho cesty? Vždyť dosáhl vrcholu a odtud může mesiáš už jenom nahoru, protože máme spoustu proroctví o tom, jak to bude vypadat, až mesiáš přijde, že? 

Možná měl i v hlavě checklist, co ještě má podle proroctví mesiáš udělat a říkal si, že to utrpení mu tam nějak nepasuje. 

Petr si sice Ježíše vzal stranou, aby mu to neřekl přede všemi, ale Ježíš na něj reaguje veřejně: 

On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“

a u Matouše čteme: 

Ale on se obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“

Teď to se mnou trochu vydržte, ano? Vím, že jdi mi z cesty satane zní trochu středověce. Možná trochu pomůže porozumění fakt, že satan je výraz pro nepřítele. Ježíš tedy používá velmi ostrý slovník, aby Petra postavil do latě. 

Říká mu: jsi mi kamenem úrazu. Doslova: házíš mi klacky pod nohy! Ježíš říká, že tím, že Petr neakceptuje, že součástí Ježíšovy cesty je i utrpení, je mu překážkou. 

Takže, stojíš mi v cestě, házíš mi klacky pod nohy, když říkáš, že k mé službě nepatří i utrpení. 

A pak Ježíš identifikuje, odkud se Petrův postoj vzal: 

Tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka. 

Nepřemýšlíš jako Bůh, tzn. nechápeš, co Bůh zamýšlí, jaký je jeho plán, který počítá s tím kompletním obrazem dějin, ne jenom s tím jedním puzzlíčkem tvého života. 

Přemýšlíš jako člověk. Přemýšlíš jenom v intencích těch krabiček, které vy lidi máte. Zéloti, saduceové, farizeové, eséni. Ti chtěli spasitele strčit do krabičky. Ježíš se proti tomu ale ostře vymezuje. 

Minule jsem tady mluvila o tom, že pokud chceme žít smysluplný život, musíme jeho základy mít v něčem neměnném. V někom neměnném. Věřím, že Bůh má být základem našeho života, abychom mohli žít naplněným životem jehož vedlejším produktem je i štěstí. 

Pokud ale chceme Boha mít jako základ, musíme ho poznávat – a říkám poznávat, protože to je proces, celoživotní proces, kdy někdy zavřeme Boha do krabičky našeho očekávání a pak situace v našem životě vyústí do toho trapného momentu, kdy jsme Bohem napomenuti a uvědomíme si, že jen on vidí celý obraz dějin a našeho života. Petr se na tom základě taky nezhroutil a nešel Ježíše zradit či co. Vzal to a pokračoval dál v následování Ježíše a učil se mu rozumět. Z Petra se pak stal jeden z hlavních vedoucích první církve a jeden z nejaktivněších šiřitelů křesťanské víry v prvních stoletích. Ale tenhle moment, o kterém jsme četli byl momentem jeho selhání. 

I my selháváme a budeme selhávat v tom, jak chápeme Boha a jeho plán s lidstvem. Ale proto máme Bibli, abychom poznávali, abychom se učili, jaký Bůh je. Abychom četli Boží slovo s otevřenou myslí a upravovali svoje chápání toho, kým Bůh je, podle toho, co o něm říká Bible. Jedině tak nebudeme Bohu překážkou, nebudeme mu stát v cestě a házet mu klacky pod nohy už jenom tím, o čem si myslíme, že by to měl Bůh udělat. 

Pojďme ale dál. Podíváme se na to, co Ježíš říká o utrpení nejen svém, ale o utrpení coby součásti našeho života. 

2. Vezmi svůj kříž

Myslím, že to byl pro Petra velmi hořký moment. Být napomenutý je vždycky nepříjemné a obzvlášť, když se to děje veřejně. Petr tady ale udělal tak velkou chybu, vyjádřil tak hluboké nepochopení Ježíšovy role – a jak brzy uvidíme obecně lidské role v životě – že Ježíš tohle napomenutí rozvinul do celého kázání. 

V následujících verších čteme: 

Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. 

Tady jsme se dotkli jádra této třídílné série. Vezmi svůj kříž a následuj mě. Pokud se zamýšlíme nad tím, jak žít smysluplný a naplněný život, dostáváme se k tomuto bodu. 

Opět se nám ta fráze může zdát středověká, mnohoznačná a možná i zprofanovaná, zbavená významu. 

Co znamená vezmi svůj kříž? 

My už si představujeme obrázek z křížové cesty v kostele, kdy Ježíš padá pod tíhou kříže nebo břevna, které musel nést na Golgotu ke svojí popravě. Ale Ježíš tohle říká na vrcholu své kariéry, jeho učedníci ani posluchači nevědí, že ho taková smrt čeká. 

Nést kříž znamenalo být vystaven hanbě, posměchu, odsouzení společnosti. Když už někdo nesl svůj kříž – a Ježíšovi posluchači to znali – nesl ho na popraviště a cestou ho sledovali kolemjdoucí, povídali si o něm, odsuzovali ho, plivali na něj.

Ježíš říká, že pokud se člověk rozhodne následovat jeho, čeká ho něco podobného. Nebude to vždycky jako tenhle peak jeho kariéry, nebude to 4000 fanouškovská základna, kterou zázrakem nasytil, nebude se to vždy vyznačovat tím, že budeme mít uznání společnosti, když usadíme svou chytrou odpovědí nějakého farizeje. 

Máme vzít svůj kříž. Protože víme, že to za to stojí. Že úspěšnost naší cesty nebudeme moci posoudit podle toho, jak na nás reaguje společnost, ale podle toho, co si o nás myslí Bůh – protože jen on vidí celý obraz. 

Ježíš pokračuje: 

Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. 36  Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? 37  Zač by mohl člověk získat zpět svůj život?

Kříž – ve smyslu oběti – tedy, toho, že obětujeme v životě svou pověst, svou zranitelnost, své cíle nebo touhy po slávě – tento kříž je nevyhnutelný. Oběť je nevyhnutelná – tedy, pokud chceme žít smysluplný život. Pokud chceme žít smysluplně, naplněně, vždy budeme muset něco obětovat. Petr musel obětovat svou představu toho, jak pojede na bílém koni s mečem v ruce za Ježíšem do boje proti římanům. 

Žil i potom naplněný život? Věřím, že víc, než mnozí z nás. 

Abychom žili naplněný život, musíme někdy obětovat to, co si držíme zuby nehty. Někdy je to pohodlí, někdy je to naše komfortní zóna a někdy jsou to naše pocity. Protože naplněný život, jak už jsem naznačila, musí mít základy v Bohu, musí mít mantinely, a musí být v souladu s Boží cestou. 

Možná si teď řeknete – proč bych musel svou životní cestu sladit s Božím plánem? A odpověď je jednoduchá – protože chceš žít smysluplně. A protože jediný, kdo vidí tvůj život v absolutním kontextu a ne jen jako souhru náhodných rozhodnutí, je Bůh. A on ti může pomoct směřovat tvou cestu životem tak, aby byl smysluplný. 

Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej.

Kdo by se chtěl sám sobě stát spasitelem, utáhnout tenhle život svou vlastní moudrostí a silou, toho to zabije. Kdo ale obětuje svůj život – ve smyslu podřídí se pravidlům, vezme pravidla Božího království za své – ten svůj život zachrání. 

Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?

K čemu bude člověku, když bude usilovat o pomíjivé věci, materiální nebo o slávu a uznání od lidí, když na tom jenom ztratí jeho život význam? 

A otázka jako žiletka na závěr: Zač by mohl člověk získat zpět svůj život?

Opravdu, zajímalo by mě, jak byste na tohle odpověděli. Zač by mohl člověk získat zpět svůj život? Pokud promarníme život tím, že půjdeme za svým srdcem, nebudeme hledět na důsledky, budeme se řídit jen svými pocity, ale pak si to najednou uvědomíme – kdo nám vrátí ty roky, které jsme promarnili svojí hloupostí? 

Kdo nám dá novou šanci? 

Za co si znovu koupíme nový život? Za slávu? Uznání? Zkažené vztahy? Za své sobectví? 

Za nic. Prostě máme jednu šanci na život a basta. 

To je ten nejpalčivější důvod, proč bychom měli dělat maximum pro to, abychom žili smysluplným životem. 

Závěr

V současnosti je trendem – obzvlášť v naší české společnosti – být náboženský, ale ne nijak konkrétně. Nedávno v jednom rozhovoru moje oblíbená zpěvačka definovala svou víru jako koktejl buddhismu, hinduismu, křesťanství a kdo ví čeho ještě. Vybrala si ze všech náboženství, to co se jí líbilo, z čeho měla dobrý pocit. 

Křesťanství podle Bible je s něčím takovým ale neslučitelné. Buď vezmeš celý balík – ale počítej s tím, že součástí toho je i ta nepříjemná část té oběti – nebo to, čemu věříš, nemůžeš nazývat křesťanstvím. 

Ježíš učí o tom, že můžeme budovat Boží království na zemi. Sice nám to nepůjde, s tím se počítá, a takové to dokonalé Boží království bude až doopravdy s Bohem v nebi…ale dává nám v Písmu konkrétní principy k tomu, jak žít, abychom tohle Boží království mohli tady na zemi zažívat – a oběť je právě jedním z principů, které Ježíš nabízí. Proč? Protože když se obětujeme, když obětujeme kus svých tužeb, pocitů, svých krabiček, vycházíme sami ze sebe a ze svého vidění světa a otevíráme se Božímu náhledu na svět. 

Přesouváme ohnisko smyslu v našem životě sami ze sebe a přesouváme ho mimo sebe. A tím se náš život stává smyslupným, že neděláme vše pro sebe a pro svůj úspěch, ale žijeme tady na světě i pro druhé. 

Jak jsem řekla už minule, náš život je velmi pestrý. Bůh chce, abychom ho žili na plno a abychom zažívali radost a pozitivní pocity. Aby to ale člověk nepřehnal, dal nám Bůh Bibli, ve které můžeme vysledovat určité mantinely, které jsou nám nápomocné k tomu, abychom žili naplno, ale zároveň jsme se uchránili rozhodnutí, která by měla negativní důsledky. Dnes jsme si ukázali, že v těch důležitých a správných momentech se musíme rozhodovat pro ten větší obraz, pro ten Boží plán, pro jeho vůli. A  to nám půjde mnohem lépe, když akceptujeme, že v životě má i oběť svou roli. 

Možná, že se teď v životě nacházíte v bodě, kdy nejste úplně spokojení. Možná je to právě proto, že se snažíte ve svých rukách udržet něco, co jste měli dávno obětovat. Vím, že je to uvažování úplně naruby od toho, co by vám radila společnost – bojuj o svůj cíl  a o své pocity, a jdi si za nimi hlava nehlava. Ale oběť může být osvobozující – osvobodí vás právě od toho vašeho křečovitého já. 

Ať už je to cokoli, co máte pustit, co máte obětovat, chci se za vás v závěru tohoto slova modlit. Protože věřím, že můžeme žít smysluplnější a naplněnější život, jehož vedlejším produktem je štěstí, když Bohu obětujeme své křečovitě střežené poklady a hodnoty a odevzdáme se jeho vůli pro náš život. 

No a možná jste naopak v situaci, kdy jste něco obětovali, ale je pro vás těžké se toho rozhodnutí držet a přijímat jeho důsledky – zkrátka udržet to ohnisko svého smyslu mimo sebe. I vám chci v následující modlitbě žehnat. 

A v neposlední řadě chci tuhle modlitbu věnovat i těm, kteří koncept oběti v životě vůbec nemají a vyhýbají se mu, protože se bojí, že by jim přinesl bolest.

https://www.youtube.com/live/c7P2rrMLZ7U?si=1Wj4cfEbs-BK0PPS&t=2071

Úvod

Ve své letní sérii kázání jsem se rozhodla rozpracovat téma, které mám už dlouho na srdci a na které jsem tu už několikrát mluvila. Tentokrát se může zdát, že jsem si ukousla velké sousto, protože se s vámi hodlám bavit o ničem menším, než je Smysluplný život. Myslím, že to je velké sousto. Je to takové to sousto, co je větší, než člověk dokáže pohodlně spolknout a pak ho chvilku tlačí v hltanu a musí ho pořádně zapít a pak se zhluboka nadechnout, protože si na chvíli myslel, že tohle dobrý jídlo, kterýho si ukousnul tak velký sousto bude jeho konec. Tak nějak vnímám tohle téma. Protože si pokládáme jednu z nejdůležitějších otázek lidského života: Jak žít život smysluplně?

Především je třeba začít tím, že na světě nejsme náhodou. To je předpokladem tohoto kázání. Pro nevěřícího člověka je to předpoklad odvážný, vím. Nebudu se teď věnovat argumentaci pro to, že to tak je, protože bychom se nepohnuli dále. Jen chci hned na začátku říct, že pokud chceme hledat náš vlastní význam a smysl života, nemůžeme vycházet z čistě ateistického předpokladu, že lidská existence je výsledkem náhodného vývoje, protože bychom si tím pod sebou řezali větev na které sedíme. Ateismus obecně má velký problém obhájit smysluplnost lidského života.

Člověk by řekl, že jako křesťané bychom měli mít odpověď na tuhle otázku. 

Co vy, máte pocit, že žijete smysluplný život? 

Je každá minuta vašeho života smysluplná? 

Nastoupili jste do vlaku s názvem Smysluplný život, když jste se rozhodli patřit k Ježíši a teď se už jen vezete? 

A funguje vám to?

Já jsem hluboce přesvědčená, že Smysluplný život je zápas. Boj. Možná to dřív lidé měli snazší. Žili víc propojení s přírodou, měli šanci vnímat Boží stvoření z mnohem větší blízkosti než mnozí z nás v dnešním světě. Možná byla společnost mnohem méně vzdělaná a mnohem více jednolitá, takže lidé kteří vedle sebe žili, sdíleli stejné hodnoty a bylo pro ně jednodušší udržet se na jedné cestě a v nějakých mantinelech. 

Dnes máme spoustu možností a lákadel kolem sebe. Jsme obklopeni hedonistickou společností, jsme nabádáni k tomu, abychom šli za svým srdcem, abychom poslouchali svou intuici a abychom se řídili svými pocity. 

Já si uvědomuju, že lidská intuice může být v některých situacích velmi cenná. Ale také si uvědomuji, že dnes se cítím nějak a zítra to může být úplně jinak. A pak si kladu otázku, zda mě mé srdce = centrum mých pocitů může vést vždy správně. Ale pokud bychom uposlechli všechny tyto povzbudivé citáty a řídili jsme se výhradně svým srdcem, obávám se, že to, co bychom žili, by bylo smysluplnému životu velmi vzdálené…

Než ale poskytnu nějaké argumenty proč si myslím, že to tak je, pojďme si teď v úplném začátku definovat, co to je smysluplný život.

Stať

a) Co je to smyslu – plný život? 

Samozřejmě nejsme ani první ani poslední, kdo se nad tím zamýšlí. Prakticky všechny filosofie a ideologie stojí na nějakém předpokladu ohledně významu a smyslu života. Daly by se velmi rámcově rozdělit do čtyř skupin: 

1. život má objektivní význam
2. život má subjektivní význam
3. život nemá žádný význam
4. život má nadpřirozený / nevysvětlitelný význam

Když nahlédneme do přiložené grafiky, vidíme, že těch přístupů je mnoho. Každý ten přístup vidí v něčem smysl, hodnotu a za tím posílá své následovníky. 

Např. s cynismem, hedonismem a nihilismem se setkáváme téměř na denní bázi. Zajímavý přístup má ale i konfucianismus, platonismus nebo aristotelianismus. 

Nelze je hodit do jednoho pytle, protože se některé i navzájem vylučují. Rozhodně by stálo za to, podívat se z čeho vycházejí, protože ani nemůžeme říci, že by všechny tyto přístupy byly špatné – dokonce se některé překrývají s křesťanskými hodnotami. 

Já dnes ale chci svou argumentaci postavit hlavně na skutečnosti, že pokud má mít život smysl, musí ten smysl spočívat v něčem neměnném. Pokud je náš výchozí bod, základ a předpoklad k tomu, abychom žili dobrý život založen na něčem proměnlivém – pro příklad, na našich pocitech štěstí, pak je náš základ velmi vratký. Řídit se svými emocemi a pocity je dnes v naší společnosti velmi vděčné. Ukažte mi film nebo knihu, která vyšla za posledních 20 let a její zápletka nestála na tom, že se hlavní hrdina nebo hrdinka řídila svými pocity.  Tvrdím, že smysl života musí spočívat v něčem nebo v někom neměnném, v pevném a nepohnutém základu, na kterém můžeme stavět naše domečky z karet. 

Protože i když ty naše domečky popadají, i když se ukáže, že jsme v životě nedělali vždycky ta nejlepší rozhodnutí a nebo jsme přímo něco – někdy i záměrně – pokazili, pak nám zůstává ten pevný, neměnný, základ, na kterém stojíme. Je to dno, od kterého se můžeme vždy znovu odrazit.

b) Kazatelovo hledání

Naštěstí pro nás, se tímto tématem nezabývali jen mnozí filosofové a autoři v celé historii, ale  jeden takový projekt s podobnou tématikou najdeme i v Bibli. Jeden blíže nespecifikovaný “kazatel” kdysi ve starověku, se rozhodl, že “moudře propátrá a prozkoumá vše, co se pod nebem děje” (Kaz 1,13)  a napíše o tom knihu. 

Jeho předpokladem bylo, že život na zemi má smysl a proto je třeba ho odhalit, protože na první pohled se zdá, že je všechno – jeho vlastními slovy – “pomíjivost, samá pomíjivost”. Jeho výzkumná metoda je z našeho pohledu trochu nebezpečná, protože kazatel se vrhá do života bez jakýchkoli mantinelů – sám si je ruší, když se ve druhé kapitole vrhá do radovánek:

“Řekl jsem si v srdci: Nuže, teď to zkusím s radovánkami a popřeji si dobrého.” (2,1)

Popisuje tam svůj život a bohatství, které nashromáždil, kolik toho vlastnil a zařídil, čeho dosáhl a kolik měl žen. Říká, že svému srdci neodepřel žádnou radost (2,10). Přesto se ale pak otočil, podíval se na svůj život a říká:

“všechno je to pomíjivost a honba za větrem; a žádný užitek z toho není.” (2,11)

To je pro nás zajímavé zejména pokud se snažíme rozporovat výrok, že máme jít za svým srdcem, protože autor této knihy vlastně za svým srdcem šel, přineslo mu to i pozitivní pocity (svému srdci jsem neodepřel žádnou radost a mé srdce se radovalo ze všeho, za čím jsem se pachtil), ale v retrospektivě nějak nebyl sto toto období svého života zhodnotit jako smysluplné. 

Abychom byli fér, je třeba zmínit, že kniha kazatel není zrovna exaktní literaturou. V následujících kapitolách si kazatel často protiřečí, je hodně cynický a někdy i plný beznaděje. Ale můžeme u něj také sledovat, že si všímá určitých mechanismů ve světě kolem sebe, jejichž původ připisuje Bohu a vidí v nich určitou hodnotu: 

“Poznal jsem, že vše, co činí Bůh, zůstává na věky; nic k tomu nelze přidat, ani z toho ubrat.” (3,14)

a taky o Bohu říká: 

“On všechno učinil tak krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná.” (3,11)

Protože je kniha Kazatel vlastně mudroslovnou knihou – tedy žánrem odpovídá knize, která vede čtenáře k moudrosti – stáčí se i kazatelův příběh k hledání naděje v moudrosti. Pořád má rád radost a příjemné pocity, ale uvědomuje si, že by potřeboval nějaký princip, návyk nebo jakési pravítko, které by rovnalo jeho život a usměrňovalo jeho cestu životem, aby nebyl tak zběsilý a aby se – navzdory příjemným pocitům, které prožíval – nezdál tak prázdný. 

c) Odpověď v moudrosti? 

Moudrost byla opravdu preferovaným řešením existenciální krize v době, kdy vznikal starý zákon. Bylo to pro ně podobné, jako pro nás dnes například pojem mindfullness. Protože dnes jsou všichni super zaměstnaní činnostmi které přinášejí přinejlepším nejasnou hodnotu současné společnosti, nabádají nás autoři soudobé literatury k tomu, abychom žili přítomným okamžikem a plně jsme prožívali vše, co se nám v životě děje. 

V biblických dobách byla prioritou moudrost. Moudrost pro tehdejšího člověka znamenala uplatňování pravdy v osobním životě na základě zkušenosti. Moudrý člověk byl vysoce praktický, nikoli jen teoretický a podstatné je, že lidé se neučí moudrosti aby měli větší množství informací, než jiní, ale snaží se stát moudrými … denně uplatňují Boží pravdu a učí se ze svých zkušeností – moudrost je pro ně životním stylem. 

Bylo to podobné, jako když rodič dává dítěti pravidla (i dnes), podle kterých má žít – pak v podstatě učí moudrosti. A o to samé usiluje i mudroslovná literatura, ke které patří i kniha Kazatel – vychází z předpokladu, že nejvyšší dobro, kterého člověk může dosáhnout, je jednat podle Boží vůle. Dobrý rodič má usměrňovat děti k tomu, aby v životě dělali moudré rozhodnutí a mudroslovná literatura obsahuje praktické rady, které podřizuje Boží moudrosti.

Kazatel tedy vidí, že pro své hledání smyslu bude potřebovat i takovou moudrost a tak se tedy rozhoduje: 

“Budu moudrý. Ale moudrost se ode mě vzdalovala.” (7,23)

To je celkem běžná zkušenost. Pokud jste zkoušeli něco studovat, víte, že s podrobným studiem jednoho tématu se vám začnou otevírat nové a nové oblasti, které je třeba prozkoumat, abyste téma prostudovali správně. 

I my dnes zkoumáme toto téma a museli jsme zmínit i různé ideologie a směry, které se k tématu vyjadřují, protože jinak by naše hledání nebylo poctivé. 

Rozhodl se hledat moudrost, ale bylo pro něj obtížné získat jakékoli nov závěry. 

Kazatel 7,23-25.29

Budu moudrý. Ale moudrost se ode mne vzdalovala. 24  Daleko je to, co se stalo, hluboko, přehluboko; kdo to nalezne? 25  Zaměřil jsem se cele na to, abych poznal a prozkoumal a vyhledal moudrost a smysl všeho, abych poznal i hloupou svévoli a ztřeštěnou pomatenost. …  29  Hleď, jenom na to jsem přišel, že Bůh sice učinil člověka přímého, ten však vyhledává samé smyšlenky.

Toto místo je pro mě ukazatelem toho, že autor této knihy byl vlastně ve svém psaní velmi autentický. Měl vlastně jen jeden úkol – napsat mudroslovnou knihu, která by byla stejná jako všechny ostatní, zmiňovala by pár moudrých rad do života, odsoudila všechno špatné a nemorální a pak by tomu dal nějaký silný závěr. Kazatel ale tady vlastně říká, že chtěl hledat moudrost. Chtěl to dělat tak jako jeho kolegové autoři. Ale nešlo mu to. 

Když pročítáme jeko zoufalé hledání smyslu dál, narážíme v 9. kapitole na to, jak rozebírá svou kognitivní disonanci, vnitřní rozpor, který prožívá, když sleduje životy lidí kolem sebe, protože si uvědomuje, že bohatí i chudí, šťastní i nešťastní, všem život skončí stejně – smrtí. Řekla bych, že jeho existenční krize tady dosahuje pomyslného vrcholu, protože v posledních kapitolách knihy se Kazatel už ve svém uvažování dostává na trochu pevnější základ, když říká: 

“Jako nevíš, jaká je cesta větru, jak v životě těhotné vznikají kosti, tak neznáš dílo Boha, který to všechno koná.” 

Jeho hledání odpovědí a smyslu ho provedlo pestrým životem, který každý prožívá jinak, ale pro každého končí stejně. Kazatel si vyzkoušel jít za svým srdcem a dopřát si všechny možné radosti, ale uvědomil si, že tak jako v těch radostech nenašel smysl, nenajde je ani na opačné straně v životě asketismu a přehnaného odříkání. Je si vědom toho, že život tady na zemi je do určité míry utvářen našimi volbami a tak přidává radu, velmi typickou pro mudroslovnou literaturu: 

“Raduj se, jinochu, ze svého mládí, užívej pohody ve svém jinošství a jdi si cestami svého srdce, za vidinou svých očí. Věz však, že tě za to všechno Bůh postaví před soud.” 

Kazatel tady povzbuzuje čtenáře k tomu, aby žil v radosti a pohodě, ale aby si byl také stále vědom, že za svá rozhodnutí a volby v životě bude souzen. To je po jeho celoživotním výzkumu ohledně smyslu života docela solidní závěr. 

Poslední slova knihy jsou ale ještě konkrétnější a významově jsou velmi silná. Kazatel píše: 

Pamatuj na svého Stvořitele, než se přetrhne stříbrný provaz a rozbije se mísa zlatá a džbán se roztříští nad zřídlem a kolo u studny se zláme. 7  A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.

Kazatel ale posuzuje smysl života z pohledu někoho, kdo nezná Boha. Kdo u něj ten smysl nehledá. Proto v závěrečných kapitolách připomíná, že v Bohu musí být základ tohoto hledání, jinak bude výsledek tak zoufalý, jak zoufalá je celá jeho kniha. A právě proto Kazatel končí slovy: 

“Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí. 14  Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé.”

Opakuje tady, že je potřeba pamatovat na určitou vykazatelnost, protože všechno, co člověk dělá, bude nějakým způsobem souzeno, ponese to své důsledky. 

Kazatel nenapsal jednoduchou knihu – naopak, vyžaduje hodně hermeneutiky a kritického myšlení. Když ji ale pochopíme, může nám být dobrým pomocníkem při hledání toho, co je to smyslupný život

Závěr – Zbožnost jako mantinel? 

Kniha kazatel nám ukázala, že když hledáme v životě smysl a nestojíme přitom na nějakém neměnném základě, nemáme přitom správná východiska. Pokud chceme najít smysl v životě, měli bychom vycházet z něčeho, co nás přesahuje, co je větší než my a má to svou vlastní vnitřní hodnotu, nezávislou na nás. 

Protože jsme v církvi a toto je nedělní kázání, řeknu rovnou, že dle mého názoru je tím nejlepším předpokladem to, co říká kazatel – víra v existenci Boha, který nejen, že všechno stvořil ale také tomu vtiskl nějaký záměr, účel, smysl. 

Možná ale nejste věřící a nepracujete s kategorií Boha ve svém myšlení. Pak bych si vaši pozornost chtěla udržet tím, že i vy své směřování v životě stavíte na věcech, které nejsou materiální a které vás přesahují – ať už jste si to pojmenovali nebo ne, máte nějaký systém hodnot, který utváří vaši optiku, kterou hledíte na svět kolem sebe. Jaké hodnoty to jsou? Jsou neměnné? Jsou jasně definované? Vedou vás k ušlechtilým cílům, nebo vám dávají prostor pro sebestřednost? To jsou – podle mě – otázky, které byste si měli položit. Já bych s vámi na toto téma úplně nejradši vedla dialog; nechci vás převálcovat svým kázáním. Proto pokud byste měli zájem si na toto téma promluvit, jsem k dispozici buď tady po bohoslužbě nebo mě můžete kontaktovat přes naše sociální sítě nebo instagram na @elevatebudejovice.

Tyto hodnoty na kterých stavíme svůj život – a určitě každý nějaké máte – se nejlépe ukazují v období krize nebo těžkostí. A pokud se v těchto obdobích držíme něčeho, čeho bychom neměli, obvykle nám to působí ještě víc trápení.

Mnozí z vás ví, že ve mně poslední dobou hodně rezonuje téma zbožného života. Už jsem na to téma letos dvakrát kázala a někteří z vás možná už tuší, že i tato série se stáčí podobným směrem. Opravdu věřím, že jsme jako křesťané povoláni k tomu, abychom žili v plnosti. Abychom naplno a cele žili život na této zemi. Pro každého z nás to bude znamenat něco jiného, protože každý máme jinou životní situaci. Ale z Bible, z Ježíšova příkladu, z příkladu první církve můžeme vyčíst, že se po nás plošně nechce, abychom se zavřeli do komory a z ní vykřikovali zbožné fráze na kolemjdoucí. 

Nedělejme to jako církev, prosím – ani fyzicky, ani metaforicky. Nebuďme nepolíbení životem a neschovávejme se za roušku náboženskosti. Žijme život se všemi jeho radostmi, které nabízí, protože Bůh ví, že starostí si užijeme dostatek. 

Ale! Nedělejme stejnou chybu jako kazatel – že bychom se do života vrhli zase moc po hlavě, bez jakéhokoli řádu, bez jakýchkoli zábran. 

Jsem přesvědčená, že v tom spočívá role zbožnosti, zbožného života – dává nám mantinely pro plnohodnotný život. 

Možná někoho to slovo “zbožnost” pořád ještě děsí. Představuje si mnichy v klášteře nebo rovnou biblické farizeje. Taková představa je ale daleko od skutečnosti, kterou zbožnost je. 

Život ve zbožnosti je zdravý, vyrovnaný život před Boží tváří, který, jak nám radí Kazatel, respektuje Boží přikázání a jeho hodnoty. 

V životě je málo věcí, které můžeme mít pod kontrolou, ale když se z Bible budeme učit o tom, jak Bůh chce, abychom žili svůj život, máme dobře nakročeno ke smysluplnému životu. 

Většina lidí kolem nás chce žít život tak, aby byli šťastní… přitom ale honba za štěstím ještě nikoho nenaplnila. Štěstí je vedlejší produkt smysluplného a naplněného života.

Tady se ale zastavím. Nechci jít v této myšlence dál, protože v ní s vámi chci strávit ještě dvě následující neděle. Proto bych ráda zakončila toto slovo modlitbou a požehnala vám, abyste v následujícím týdnu mohli zpracovávat to, co jste tu dnes slyšeli a abychom příští neděli mohli navázat druhou částí, která se bude věnovat tomu, jak smysluplný život vidí Ježíš.