Po osmi letech vztahu a téměř sedmi letech manželství jsme s Otou našli společnou aktivitu, která nás stejnou měrou baví! Pokud tedy dlouhé večery netrávíme studiem (Já) a nahráváním písniček (Ota), mluvíme spolu o knihách, které jsme četli – a teď nově i na mikrofon. Náš podcast si můžete poslechnout na Spotify či jiných platformách a poslouchat, jak mluvíme o knihách z oblasti osobního rozvoje, teologie, biblistiky, ale i křesťanské či sekulární beletrie.
Přímý odkaz zde: Faldynovic Podcast
Když vyšel první díl filmové série Harryho Pottera (dále HP), bylo mi devět. Ačkoli moji rodiče coby křesťané nebyli obzvlášť nadšení z avizovaného kouzlení, pochopili, že se jedná o fenomén, kterému se stejně nevyhnou a tak udělali nejlepší věc, kterou mohli: Vzali nás na film do kina. Dodnes si pamatuju, jak jsme ještě několik dní potom o filmu doma mluvili, tatínek nám řekl, co se mu na příběhu líbilo a co ne, a celkově, ačkoli to možná nebylo tak konkrétně vysloveno, nás vedl k tomu, abychom sami přemýšleli nad tím, co se v příběhu děje.
Jsem svým rodičům vděčná, že nepodlehli vlivům, které tehdy (nejen) v naší církvi působily, protože mě hned prvním filmem svět HP přímo okouzlil! Začala jsem číst dostupné díly a posléze netrpělivě čekat na nové. A protože nevycházely tak rychle, jak bych si přála, četla jsem znova a znova díly už přečtené. Tehdy jsem nemohla tolik posoudit, jak formálně kvalitní je vyprávění J. K. Rowlingové, jak mythopoietické je její dílo, jak solidní je její vytvořený svět a jak imaginativně reprezentuje některé biblické a morální pravdy. Chápala jsem tehdy jen to, že jsou to příběhy krásné, kde je jasně oddělené zlo a dobro; kde dobro nakonec zvítězí.
Když děj své zkušenosti přetočím téměř o devatenáct let vpřed, dostaneme se do loňského jara, kdy jsem narazila na záznam jednoho z pořadů na křesťanském rádiu, kde se hovořilo o HP v silně negativních intencích. Ačkoli argumentace autorky nebyla silná, jejím závěrem bylo, že HP je jistě pro křesťany „lakmusovým papírkem“, který „prověřuje víru a čistotu Božího lidu“. Bezpochyby podobný postoj zaujímali či stále zaujímají mnozí křesťané a je třeba respektovat, pokud někdo nechce podobné příběhy mít doma, či jim vystavovat své děti. Zároveň je třeba říci, že i ona strana s vysoce citlivým svědomím by svůj nejlepší úsudek měla následovat s pokorou a zdržet se soudu nad těmi, kteří tak citlivým svědomím neoplývají.[1] V tomto článku bych tedy ráda shrnula několik výtek namířených proti příběhům Harry Pottera spolu s odpovídající argumentací.
První a zároveň asi nejzajímavější otázkou je, zda tyto knihy oslavují okultismus. Svět Harryho Pottera je světem plným kouzel stejně jako jiné fantasy příběhy. Setkáváme se s kouzly, které pomáhají věci spravovat, uklízet, ničit či obnovit, pomáhají přesouvat, přemisťovat, svázat i osvobodit. Je ale jasné, že kouzla v příbězích existují „jako přírodní věda a nemají žádné náboženské konotace“.[2] Kouzla a kletby jsou „mechanistickým přístupem k přírodě“, které fungují tak samozřejmě, jako když zmáčkneme vypínač a tím se zapne světlo. Jedná se tedy o „magii“, která se velmi liší od čarodějnictví a kouzelnictví, které odsuzuje Písmo (k tomu viz Exkurz: Čarodějnictví v Bibli). Stejně kouzla používá i například C. S. Lewis v Plavbě Jitřního poutníka, kde Lucinka předčítá zaklínadla z kouzelné knihy místního čaroděje (!). Letopisy Narnie i Pán prstenů jsou kouzly protkané a od HP se liší zejména v četnosti, nikoli v jakosti, kvalitě provedení. Zde je dobré si uvědomit, že Gandalf je čaroděj, a ZÁROVEŇ jednou z nejsilnějších christologických aluzí v Tolkienově příběhu.
Chce-li tedy někdo odsoudit HP, musí odsoudit i tyto evangelikálními křesťany zbožňované příběhy (a jejich autory). Rowlingová ve své přípravě nebyla o nic méně důkladná než Tolkien nebo Lewis a některé motivy, které užívá, mají kořeny v mýtech, legendách a zdrojích popisujících okultní praktiky.[3] Tyto ale nejsou v příbězích vyzdvihovány a protěžovány, jsou zkrátka imaginativně (a také neškodně) využity; Harry Potter není psaný jako novopohanský čaroděj, jedná se o fantasy fikci.[4]
Bible jasně odsuzuje čarodějnictví v jeho surové podobě. Od Starého zákona (Ex 22,17) po konec Nového (Zj 21,8) nacházíme zmínky o tom, jaký je osud lidí praktikujících čarodějnictví. Bible varuje před vyhledáváním alternativních cest, jak si zajistit štěstí (Lv 20,6) či zjistit budoucnost (Dt 18,10) a striktně zakazuje zvrácené pohanské rituály zahrnující obětování dětí a (faktického, nejen duchovního) smilnění (2 Kr 17,17). Písmo varuje před manipulací s duchovními silami. Bůh Izraeli zakazuje se angažovat v praktikách, které přinesly odsouzení obyvatelům Kanaanu (Dt 18,10-11). Dále ale čteme, že Izraelci se k těmto praktikám obrátili (1 S 28,3; 1 Kr 23,24), což mělo za výsledek Boží soud ve formě babylónského zajetí.
V Novém zákoně je čarodějnictví zmíněno mezi skutky těla (Ga 5,20) a je spojeno s modlářstvím.[5] Kouzelník Šimon (Sk 8,9-24) je apoštolem Petrem napomenut a vyzván k pokání, kouzelník Elymas (Sk 13,8nn) je apoštolem Pavlem označen za „ďáblova syna, nepřítele Boží spravedlnosti“. Když se někteří v Efezu obrátili ke Kristu, „nemálo pak těch, kteří se zabývali magií, přinesli své knihy a přede všemi je spálili“ (Sk 19,19).
Zlo čarodějnictví spočívá „v závislosti na stvořeném a v neposlušnosti vůči Boží vůli.“[6] Jedná se vlastně o démonickou modloslužbu, když člověk vyhledává čaroděje raději než Boha. Pokud tak člověk činí, staví na místo Boha právě ony magické síly, které vyhledává (Iz 8,19). Autoritou, která za těmito silami v posledku stojí, je satan. Písmo varuje, že satan je „otcem lži“ a převléká se za „anděla světla“(J 8,44; 2 K 11,14), není tedy poctivým společníkem, ať se jedná o jakýkoli obchod nebo dohodu.
Další otázkou, vyplývající z té první může být, zda je Harry Potter škodlivý pro čtenáře. Kořeny argumentu, že knihy HP jsou škodlivé, protože protěžují nebiblické chování a okultní praktiky, sahají k vydání prvního dílu Harry Pottera, který byl snad až příliš rychle odsouzen. Podle profesora Marka Wengera se tento argument drží i nadále, aniž by byl brán v potaz vývoj příběhu.
Zde je potřeba oddělit dvě věci: záměr autora a vnímání čtenáře. Ačkoli v postmoderním čtení záměr autora již ustupuje do pozadí, pro účely tohoto článku je důležitý. Velmi živě si vzpomínám na slova emeritního biskupa Rudolfa Bubika, který nás nabádal, abychom zkoumali člověka, který stojí za uměním, protože ten se bude nutně ve vlastním umění odrážet. Od té doby, co jsem to slyšela, se velmi snažím jeho slovy řídit. Pokud jde o záměr autorky, Rowlingová nikde neuvádí, že by chtěla skrze příběhy HP děti vtáhnout do praktikování čarodějnictví tak, jak ho známe (viz k tomu Exkurz: Čarodějnictví v Africe a Wicca) mimo svět fikce. Není ani prokazatelné, že by při svém psaní čarovala či provozovala jakoukoli magii. Co se jejího záměru týče, můžeme doložit, že jí šlo o poskytnutí určitého úniku ze světa dospělých.[7] Ačkoli i tento záměr charakterizován jako „únik od reality“ by mnohými mohl být odsuzován, jako základ je neškodný. Je pro nás důležité, že tento záměr známe, protože na trhu je mnoho, velmi mnoho knih, které se takovouto neškodností nevyznačují. Za pozornost stojí série Jeho temné esence od Philipa Pullmana, která je zamýšlená jako „přepsání a překonání křesťanského mýtu“, jako anti-Narnie. V případě zájmu, je můj článek na toto téma k nalezení pod tímto odkazem.
Vnímání a přijetí čtenáře je bezpochyby druhým faktorem, který je třeba zohlednit. V první řadě záleží na věku a mentální vyspělosti čtenáře. Pokud si rodiče nejsou jisti, že by jejich dítě bylo schopno zpracovat správným způsobem svět HP, mohou mu navrhnout, aby čtení série ještě o nějaký čas odložilo. Jsou texty – i biblické texty, které dětem zkrátka v určitém věku ještě nedoporučujeme. Ne proto, že by byly špatné, ale proto, že zkrátka některé obsahy vyžadují určitou míru osobní zralosti. Zde bych zdůraznila, že rolí rodičů v tomto procesu NENÍ dát dítěti knížku a nechat ho nějak to zpracovat, ale rozhodně JE rolí rodičů vytvářet prostor k dialogu s dítětem na různá témata, či dokonce přímo s dítětem knihu číst a případně obsah komentovat. To samozřejmě vyžaduje i kritické myšlení na straně rodiče. Doporučený minimální věk čtenáře knih HP je 9 let.
Ester J. Kibor sleduje současný vývoj čarodějnictví v Africe a samotné čarodějnictví definuje jako „víru, že duch člověka může být vyslán ven z těla, aby škodil jinému člověku na těle, v mysli nebo škodil jeho majetku … mohou tak škodit neviditelně nebo pomocí nižšího stvoření – zvířete či ptáka“.[8] Čarodějnice se organizují do cechů nebo operují samostatně. Čarodějnicemi jsou zpravidla ženy, kterým pomáhají „zlí duchové“. Čarovat může ten, kdo buď 1) zdědil čarodějnický talent po matce či otci, 2) sebral či spolkl čarovnou substanci, 3) koupil si čarodějnický um od staré čarodějky či 4) přímo kontaktoval démonické síly. [9]
Když se zaměříme na náboženství Wicca, ke kterému je série HP nejčastěji přirovnávána, je třeba nejprve říci, že se nejedná o satanistický kult. Jedná se o pluralistický systém bez centrální autority či knihy, ve kterém je prostor pro uctívání zvoleného božstva. Kdokoli může být Wicca, všechny cesty vedou k jednotě. Ačkoli jsou některá božstva preferovaná, ten, kdo praktikuje náboženství Wicca má plně kontrolu nad tím, koho nebo co bude uctívat a jakým způsobem bude své náboženství praktikovat. Jeden Wicca nesmí ublížit druhému – nicméně ublížení, provinění, či hřích Wicca nedefinuje. Toto náboženství je silně orientováno na přírodu, smysly, emoce. Skrze provádění rituálů dochází k magickému prožitku, ale také k rozvoji osobnosti, prožitku jednoty a tajemství života.[10]
Především je třeba si uvědomit, že se jedná o příběh dospívajícího chlapce, který se ne vlastní vinou ocitl uprostřed ultimátního střetu dobra a zla. Stejně jako jiní dospívající chlapci ale Harry řeší vztahy s kamarády, první lásky, s kým půjde na ples, kdy dostane první polibek. Autorka pracuje se situacemi typickými pro dospívání, ukazuje Harryho jako člověka, kterým občas zmítá hněv, občas hormony a velkou část příběhu také žal a deprese. Rowlingová vyzdvihuje lásku, úctu a poslušnost („Je to profesor Snape, Harry.“), zodpovědnost, sebeovládání a věrnost jako stabilní hodnoty ve svém příběhu. Harry je vyobrazen velmi realisticky, bojuje se svou vlastní specifickou zátěží, kterou na něj uvalili jiní, ale i on sám. Proto jsou jeho myšlenky někdy velmi lidské, až zlé (když si v zlosti představuje, co by udělal Ronovi, Snapeovi nebo Brumbálovi), nakonec se ale setkává s důsledky svých rozhodnutí i rozhodnutí jiných, které vedou přinejmenším ke zraněním citů druhého, ale také k fyzickým zraněním či smrti. [11]
Je dobré si také povšimnout morálky heterosexuálních vztahů, které Rowlingová konzistentně vede k monogamnímu manželství. Dokonce i co se týče retrospektivně přiřčené charakteristice Brumbála jako homosexuála, se Rowlingová drží v intencích biblické etiky, když Brumbálův život ve svých příbězích líčí jako život abstinence, prostý jakékoli glorifikace či vyjádření homosexuality.[12]
Musím přiznat, že teprve až za pomoci různých článků a komentářů jsem byla schopná pojmenovat některé skvěle propracované motivy, které Rowlingová zahrnuje do svých příběhů, ačkoli na mě při čtení silně působily. Již jsem zmínila, jak mistrně pracuje Rowlingová s motivy dospívání a vztahů mezi dospívajícími, ať už jde o vztahy platonické či romantické, ať se jedná o nejbližší přátele, či rodinu, autorka je nesmírně konzistentní a přesná. Dalším motivem, který jsem objevila až později, je užití mozkomorů jako ztělesnění deprese. Rowlingová se svým trápením s depresí netají a ve třetím dílu série spolu s Harrym i zkoumá určité způsoby, jak tuto depresi (mozkomory) porazit. Teprve nedávno jsem narazila na celkem detailní rozbor, jak pracuje Rowlingová s fázemi žalu, které popisuje soudobá psychologie. Poté, co je Harry v pátém díle svědkem vraždy svého strýce Siriuse, prochází si fází zapírání, hněvu, smlouvání, deprese a přijetí.[13] Většinu fází prožívá mezi svými přáteli, takže čtenář může sledovat zlomeného člověka, který je přijímán a milován, ale přesto neví, jak si se ztrátou blízkého poradit. V Harry Potterovi je hodně skutečného.
Co se vnitřních motivů příběhu týče, klíčovým prvkem je sebeobětující láska Harryho matky, která umožnila, aby Harry zůstal naživu a byla důvodem Voldemortovy překvapující porážky. Podobně jako Bílá čarodějnice v Narnii nevěděla, že pokud zabije Nevinného, „sama smrt se zvrátí“, Voldemort nevěděl, že ani černá magie si nezadá s mocí sebeobětující lásky. Stejným způsobem Voldemort naráží i v posledním díle série, kdy se Harry vydává do jeho rukou, aby zachránil své přátele. Zlo a dobro jsou v příběhu Harry Pottera jasně oddělené (viz k tomu Exkurz: Zlo v knižní sérii příběhů Harryho Pottera) a zlo je v posledku radikálně poraženo. Rowlingová se vyjádřila, že dva biblické verše, které v knihách cituje (Mt 6,21; 1 K 15,26) svým způsobem shrnují celý Harryho příběh.[14]
Osobně za velmi fascinující téma považuji projevy zla v HP. Autorka pracuje s morálním zlem na několika rovinách současně a zároveň je zlo jasně odděleno od žádoucího chování či stavu. V první řadě je jakýmsi nejhrozivějším zlem černokněžník Voldemort, který má několik věrných následovníků. Tito jsou jasně označeni a jejich loajalita vůči Voldemortovi u některých přesahuje i do období po jeho první porážce. Ačkoli se v první polovině příběhu neprojevují veřejně, v každém z prvních čtyř dílů způsobí hlavním hrdinům potíže jeden z Voldemortových věrných smrtijedů (Quirrel, Malfoy, Pettigrew a Skrk).
Souběžně s tím je ale v mnoha chvílích Harrymu mnohem blíže zlo doma a ve školním prostředí. Jednání Dursleyových s Harrym se nedá označit jinak než jako zlé (ve smyslu sebestředného a silně patologického psychického zneužívání malého chlapce), Harry má nepřátele ale i mezi spolužáky (zejména Malfoye, ale v chvílích umenšené popularity i jiné) a profesory. Mezi profesory je dobré zmínit profesora Snapea, který svou šikanou Harrymu často znepříjemňuje život. Jeho jednání s Harrym neulehčuje ani zjištění v posledních knihách, že on sám byl obětí šikany (ze strany Harryho otce). Snapeova vlastní neschopnost vyrovnat se se svou minulostí způsobuje Harrymu i jeho spolužákům mnoho bolesti. Z profesorského sboru je pak důležité zmínit i profesorku a posléze ředitelku Umbridgeovou. Ačkoli tato zástupyně ministra s podivnou zálibou v mašlích nejprve působí jako bojovník za udržení formálních nařízení, čím více moci ve škole získává, tím zvráceněji se projevuje. Její disciplinární metody zahrnují kruté fyzické tresty, od studentů vyžaduje udavačství a ve škole vytváří atmosféru strachu a nedůvěry. Umbridgeová je svým způsobem horší než Voldemort. Ten totiž touží po moci a násilí a krutost jsou mu prostředkem k jejímu získání. Umbridgeové násilí a krutost dělají radost, ambice a moc jsou pro ni sekundární. Umbridgeová nikdy nebyla smrtijedem (ačkoli svůj původ podvodně odvozuje od Salazara Zmijozela, takže její hodnoty se s Voldemortovými překrývají, zejména pak v otázce čistoty krve kouzelníků), přesto je zlo, které umožňuje, činí nebo šíří, snad stejně devastující.
Motivy zla se dají sledovat i v jakési sociální nespravedlnosti v jednání s domácími skřítky, které si všimne zejména Hermiona a aktivně proti ní začne bojovat. Jakožto menší, slabší a omezenější kouzelné bytosti jsou skřítci zavázáni svým pánům po celý svůj život, aniž by získávali finanční či jinou odměnu. Současně jsou kouzelníci často ke skřítkům zbytečně krutí a neuznávají jim žádná práva.
Různé druhy zla následují nejpozději v závěru série jejich důsledky, přičemž Rowlingová zachovává soudružnost svého pohádkového světa. Konec Umbridgeové i Voldemorta je neslavný, Snapea je čtenáři nakonec líto. Dursleyovi nezažijí žádné zásadní důsledky svých činů, snad proto, že se jim dařilo vše velmi dobře skrývat. Snad proto, že i autorka ví, že někteří lidé jsou sami sobě trestem.
V neposlední řadě bych chtěla vyzdvihnout druhý díl celé série s jeho důrazem na rozeznání dobrého od zlého. V tomto díle je jasně řečeno, která strana je ta zlá, která operuje s černou magií.[15] Tatínek sourozenců Weasleyových (Harryho přátel) dokonce svou dceru na konci knihy plísní:
„Ginny!“ řekl pan Weasley celý zkoprnělý. „Copak jsem tě vůbec nic nenaučil? Co jsem ti vždycky říkal? Nikdy nevěř ničemu, co samo dokáže myslet, pokud nevidíš, kde to má mozek. Proč jsi ten deník neukázala mně nebo své matce? Tak podezřelou věc, která očividně byla plná černé magie!“ (HPTK, 329)
Pan Weasley tady pronáší pravdu, která je velmi blízká varování našeho emeritního biskupa. Jsem si jistá, že je nasnadě být neustále obezřetní a vždy si ověřovat, komu nebo čemu je loajální protistrana. Fakt, že čtenáře před černou magií varuje dětský příběh o dospívajícím kouzelníkovi je pro mě nicméně potvrzením, že se v této knize nemám čeho bát.
Již jsem zmínila, že jako křesťané si vážíme literární tvorby C. S. Lewise a J. R. R. Tolkiena a máme pro to své důvody. Oba jsou čelními představiteli tzv. Imaginativní apologetiky – vyprávějí příběh, skrze který je připravena, obnovena a uschopněna imaginace čtenáře k přijetí evangelia. Skrze krásné příběhy připravují čtenáře na evangelium. Profesor Wenger se nezdráhá mezi práce těchto autorů zařadit i práci J. K. Rowlingové. Její nesmírný vypravěčský talent směřuje čtenáře ke Krásnému literárnímu zážitku a opět v něm probouzí pocit Touhy, který je člověku inherentní, Touhy po něčem – či Někom – přesažném. Profesor Hošek v tomto kontextu píše:
VŠECHNA krása má původ v Bohu, stejně jako VŠECHNA pravda a VŠECHNO dobro. Není žádné zlé dobro, lživá pravda a ošklivá krása, není žádná krása, jejíž původ by nebyl v Boží moudrosti a kráse. Satan může samozřejmě krásu zneužít, ale netvoří ji. Není to jeho krása. Satan není konkurenční stvořitel. Krása NUTNĚ odkazuje k nebi, vždycky, chtě nechtě, abych tak řekl. Je to nebeská kvalita, prozrazuje svůj původ. Tak, jako vědec VŽDYCKY objevuje Boží moudrost vtisknutou do řádu stvoření, ať chce nebo ne, ať o Bohu ví nebo ne.[16]
Role církve a role rodičů je v tuto chvíli něčím, nad čím bychom se měli zamyslet. V úvodu jsem naznačila, že považuji za důležité, aby rodiče se svými dětmi o knihách, které čtou, hovořili. Je důležité děti povzbuzovat v otázkách ohledně víry, Boha, křesťanství, protože žádnému rodiči ani žádné zdravé církvi se nepodaří děti udržet v křesťanské bublině navěky. Budeme-li vytvářet seznamy zakázaných knih, filmů a řečníků, prokážeme našim dětem medvědí službu. Žijeme v postmoderním světě, kde je naše víra konfrontována silnými výtkami a argumenty a proto je třeba být ve střehu a učit tomu i naše děti.
Ráda říkám, že bychom děti a dospívající měli učit dvojímu: duchovnímu rozeznání a kritickému myšlení. S kritickým myšlením jedu trochu na vlně doby, která sama vycítila, že v dnešní zahlcenosti informacemi je třeba je umět i třídit. S duchovním rozeznáním se vracíme k samým základům: Nebudeme-li znát Boží slovo, nebudeme-li chodit Duchem, nebudeme-li každý den bojovat o blízký vztah s Kristem, pak pro nás i duchovní rozeznání bude obtížné.
Na světě jsou knihy, časopisy, filmy a seriály, jejichž konzumace nám nepřinese žádný užitek. Některé z nich mohou být dokonce pro křesťana špatné a škodlivé. Je ovšem na osobní zodpovědnosti jednotlivce před Bohem, čím se rozhodne sytit a čím ne. Není obecnou zodpovědností ani úkolem odsuzovat ostatní křesťany pro jejich vkus a záliby – a už vůbec ne bez důkladného seznámení s tématem. To je lekce, kterou všichni (já na prvním místě!) musíme vzít za svou. Já se i na základě předložené argumentace domnívám, že čtení knižní série Harry Pottera může být nejen neškodné, ale i přínosné. Může vést k sebereflexi, osobnímu růstu, a při pozorném a pokorném čtení, i k lepšímu poznání Krista.
[1] WENGER, Mark. Hogwarts and Post-Modern Apologetics [online]. 2011, str. 2 [cit. 2021-02-03]. Dostupné z: https://www.academia.edu/5503799/Hogwarts_and_Post_Modern_Apologetics
[2] https://www.learnreligions.com/how-wiccan-is-harry-potter-2561839
[3] V tom se mimochodem neliší nejen od Tolkiena nebo Lewise, ale také jejich přítele z klubu Inklilngs, Charlese Williamse, jehož díla nemálo pracují s okultními motivy.
[4] Naopak analogii k Wicca vyvrací Rowlingová (v twitterové konverzaci z roku 2014) i stoupenci náboženství Wicca. Je možné najít podobnosti, stejně jako je v HP najde při pozorném čtení křesťan ke křesťanství. HP není psán jako křesťanská ani jako Wicca literatura. Rowlingová sama je praktikující protestantkou.
[5] KIBOR, Ester J. Witchcraft and Sorcery: A biblical Perspective. Africa Journal o[Evangelical Theology [online]. 2006, 25(2), 151-161 [cit. 2021-02-03]. Dostupné z: https://biblicalstudies.org.uk/pdf/ajet/25-2_151.pdf
[6] KIBOR, Ester J. Witchcraft and Sorcery: A biblical Perspective. Africa Journal o[Evangelical Theology [online], str. 157.
[7] YU-TZU HSIAO, Doris. The Interpretation of Harry Potter and the Philosopher’s Stone [online]. 2004 [cit. 2021-02-03]. Dostupné z: http://www.yorku.ca/mlc/4319/03-04/hsiao/hsiao3.html
[8] KIBOR, Ester J. Witchcraft and Sorcery: A biblical Perspective. Africa Journal o[Evangelical Theology [online], str. 152. „African concepts about witchcraft consist in the belief that the spirits of living human beings can be sent out of the body on errands of doing havoc to other persons in body, mind or estate … and that the spirits sent out of the human body in this way can act either invisibly or through a lower creature – an animal or a bird.“
[9] KIBOR, Ester J. Witchcraft and Sorcery: A biblical Perspective. Africa Journal o[Evangelical Theology [online], str. 152.
[10] MEDENWALDT, Lindsey. A Conversation with an Almost Witch: Amy Davidson Shares about Her Experiences with Wicca. In: MamaBear Apologetics [online]. 2020 [cit. 2021-02-03]. Dostupné z: https://mamabearapologetics.com/mba056-wicca-conversation-amy-davison/
[11] WENGER, Mark. Hogwarts and Post-Modern Apologetics, str. 2.
[12] Tamtéž.
[13] The Five Stages and Sirius: Coping with Loss. In: MuggleNet [online]. 2005 [cit. 2021-02-04]. Dostupné z: https://www.mugglenet.com/2005/05/the-five-stages-and-sirius-coping-with-loss/
[14] WENGER, Mark. Hogwarts and Post-Modern Apologetics, str. 3.
[15] V rámci HP světa to znamená kouzlení za účelem škodit, či získat něco na úkor jiných; lidé s inklinací k černé magii mají povětšinou i negativní vztah vůči mudlům (nekouzelníkům) a čarodějům s mudlovským, či smíšeným původem. Objevuje se zde tedy i myšlenka čisté kouzelnické rasy, která má nárok být nadřazená jiným a může vládnout světu. Rowlingová s touto myšlenkou zápolí nejen v sérii HP, ale také ve filmových příbězích série Fantastická zvířata a kde je najít.
[16] HOŠEK, Pavel. Duchovní svět a fantazie – otázka [elektronická pošta]. Message to: majny.cz@gmail.com. 27. května 2020 12:06 [cit. 2021-04-02]. Osobní komunikace.
Zdravím vás do vašich bytů a světů, do kterých jsme teď jako církev odkázaní! Žijeme v tak divné době, že nás okolnosti vlastně nutí se zavřít doma, vevnitř a nasměrovat naši pozornost na to, co je za zavřenými dveřmi – jak nám fungují rodiny, jak zvládáme stres a náročné situace, nebo přímo trápení, úzkost, depresi, nemoce, či jiné formy utrpení.
Nevím jak u vás, ale v mojí komunikaci s kamarády a rodinou se v tomto roce velmi usadila právě tahle věta: Jak to zvládáte?
Jak to zvládáme? No, blbě! Jsme naštvaní, zmatení, nevíme, co se ještě změní! Nevíme, komu věřit a kdo má pravdu! V zásadě nevíme, co bude zítra! Další rozvolňování nebo utahování opasků? A přitom všem si asi všichni přejeme klidné a pokojné vánoce.
Je to svým způsobem období, které je definující – utváří nás a proměňuje, ať už jako jednotlivce nebo jako společnost. Je normální, že si s ním nevíme tolik rady a hledáme způsoby, jak to zvládnout. Je to období, které má svoje pro i proti, ale není nic špatného na tom si přiznat, že pro mnohé z nás je to období těžké.
A ačkoli je dnes třetí adventní neděle a my radostně očekáváme oslavy příchodu Pána Ježíše, chci dnes mluvit o těžkých věcech, těžkých obdobích.
Až budeme bilancovat letošní rok, někteří v něm najdou víc dobrého, jiní míň. A můžeme se ptát, proč to tak je? Proč to vlastně vůbec Bůh dovolil? Proč to už dávno neukončil? Proč se to vlastně všechno vůbec děje?!
Když jsem byla mladší, slýchala jsem v církvi, že PROČ je otázka vzpoury. Kdo jsme my lidi, abychom zpochybňovali Boží vůli?
A ačkoli souhlasím s tím, že jako lidi si s Boží vůlí nezadáme, otázku proč nevidím v kontextu utrpení tolik jako otázku vzpoury jako otázku Zoufalého. Zoufalého dítěte, které opravdu nechápe, co se děje. A který otec by s dítětem, které prochází bolestí, neměl soucit?
Abychom se na tohle téma podívali z biblického hlediska, nahlédneme do příběhu třech mladých mužů, kteří se ocitli velmi rychle v težké situaci, jejich důvěrou v Boha to ale neotřáslo. Chtěla bych vám přečíst příběh Mládenců v ohnivé peci, který najdeme v biblické knize Daniel, třetí kapitole.
V knize Daniel pořád někdo někoho někam hází. Asi je vám znám příběh Daniela ve lví jámě, tento příběh je dost podobný. Nejsem si jistá, zda bych si udržela vaši pozornost, kdybych četla příběh Mládenců v ohnivé peci celý od 1. do 30. verše, tak jenom shrnu, co se stalo před naší klíčovou pasáží.
Babylonský král Nebúkadnesar se rozhodl, že nechá udělat zlatou sochu a nařídí všem lidem ve své říši, aby ji uctívali. Protože byl králem říše babylonské, která dobila spoustu území se spoustou lidí, kteří měli svoje vlastní náboženství – včetně Judska, odkud spoustu židů odvedl s sebou do babylona. Nehodilo se mu, aby se tyhle národy sjednocovaly u svých náboženství, potřeboval jim dát nějaké, které by všechny sjednotilo v oddanosti jemu. Byl to politický tah a test oddanosti, loajality, který pro takového panovníka nebyl neobvyklý.
Takže, co měli dělat? Vždy, když lidé slyšeli „hlas rohu, flétny, citery, harfy, loutny, dud a rozmanitých strunných nástrojů“ – tedy nějaký hudební nebo zvukový signál (jako když na vesnici hlásí rozhlas, ale předtím z amplionu hraje dechovka), měli padnout na kolena, tedy poklonit se té soše. To je takový náboženský výjev, který dnes málokdy vidíme, aby někdo padl fyzicky na kolena před něčím, co uctívá.
Svým způsobem si myslím, že to tehdy měli lidi jednodušší, protože podle toho, čemu se klaněli, bylo poznat, čemu slouží. Dneska lidi svými životy uctívají spoustu věcí – životní styl, rodinu, zábavu, štěstí, sexualitu… ale nepadají přitom fyzicky na kolena, takže se hůř poznává, co je komu bohem.
Každopádně, lidi měli přikázáno se klanět té soše pod trestem smrti – dost kreativním trestem, vhozením do rozpálené pece. Tak přísný trest ukazuje, že neposlušnost vůči nařízení není jenom porušení nějakého náboženského příkazu, ale že je chápán jako vlastizrada/zrada vůči králi. To je dalším důkazem toho, že Nebukadnesarovi nešlo tolik o to náboženství jako o to zajistit si věrnost poddaných. A jak čteme dál (v. 7) povětšinou na to lidé reagovali pozitivně. Některé biblické komentáře zmiňují, že i ta hudba v tom hrála roli – byla tak propracovaná a krásná, že lidem se vlastně takový rituál líbil.
Ale ne všem. Hebrejští mládenci, přesídlení z Judska, s velmi zvláštními jmény Šadrak, Mešak a Abed-nego, se té soše klanět nemohli. Bylo to proti jejich přesvědčení, proti jejich víře v Boha. Nevíme přesně, jak bylo uctívání sochy zorganizováno, ale vypadá to, že při něm bylo shromážděno dost lidí na to, aby nebylo snadné poznat, že se toho někdo neúčastní, protože král se třemi mládenci začal zabývat teprve, až když na ně někdo žaloval. Nejednalo se tedy o veřejný protest, ale ani o skrývání víry.
Nyní se dostáváme k pasáži, kterou chci dnes číst.
Nebúkadnesar se jich otázal: „Je to tak, Šadraku, Méšaku a Abed-nego, že mé bohy neuctíváte a před zlatou sochou, kterou jsem postavil, jste se nepoklonili? 15 Nuže, jste ochotni v čase, kdy uslyšíte hlas rohu, flétny, citery, harfy, loutny a dud a rozmanitých strunných nástrojů, padnout a poklonit se před sochou, kterou jsem udělal? Jestliže se nepokloníte, v tu hodinu budete vhozeni do rozpálené ohnivé pece. A kdo je ten Bůh, který by vás vysvobodil z mých rukou!“
Musíme si vážit Nebukadnezara, že si dal tři mládence předvolat, aby si ověřil, jestli to žalování, které o nich slyšel, je založené na pravdě…dal jim také ještě šanci své chování napravit, takže primárně nebylo jeho cílem se jich hned zbavit
Nebukadnezar nakonec vyslovuje takovou sarkastickou otázku: A kdo je ten Bůh, který by vás vysvobodil z mých rukou? Neptá se tu na jméno toho boha, aby zjistil, koho uctívají. O božstvo ani o náboženství mu nejde, chce jen jejich stoprocentní loajalitu. Je to sarkastický obrat kterým Nebukadnezar říká, že je tak mocný, že z jeho moci je nevysvobodí nikdo a nic, pokud by se rozhodli mu vzpírat. To je dost odvážné tvrzení, v biblickém komentáři autor říká, že Nebukadnesar tu srovnává svoji sílu se silou Boží a vyzývá mládence, aby neměli jiného Boha, než Nebukadnesara.
16 Šadrak, Méšak a Abed-nego odpověděli králi: „Nebúkadnesare, nám není třeba dávat ti odpověď. 17 Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. 18 Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme.“
Mládenci nechtějí krále dráždit a jsou si vědomi, že porušili dané nařízení -říkají „nám není třeba dávat ti odpověď“ – nemusí mu odpovídat, protože je jasné, že se nepoklonili a ani nepokloní; proti Nebukadnesarovi se provinili
Pak následuje jedna z nejnapumpovanějších vět v celé Bibli, kdy mládenci DOKONALE shrnují svou důvěru v Boha
Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás.
Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme
Tato odpověď je v souvislosti s tím, že se opravdu nepoklonili, velmi silným výrokem
Mládenci říkají, že jsou si plně vědomi, že Bůh má rozhodně větší moc než Nebukadnesar. Je schopen je vysvobodit z ohnivé pece. Je schopen je vysvobodit z moci Nebukadnesara
Zároveň říkají, že i kdyby je nevysvobodil, i tak jeho bohy uctívat nebudou a před sochou se nepokloní
Ukazují tady krásně jejich správné pochopení toho, co to znamená PODŘÍDIT se Bohu…oni ví, jak je Bůh mocný a že má moc do jejich situace zasáhnout…zároveň také ví, že se se musí zachovat správně, i když Bůh neudělá to, co čekají, že udělá
Je obdivuhodné, jak velikou víru v Boha tito mládenci ukazují – byli odvedeni ze své rodné země do země cizí, kde museli sloužit cizímu králi v cizí kultuře – v kultuře, která nezná Boha. Přesto se nenechali svést prostředím, ale drželi se Boha.
Na této jejich odpovědi králi Nebukadnesarovi se mi líbí, jak jsou vidět dvě roviny vztahu mezi Bohem a člověkem
1) My máme zodpovědnost vůči Bohu. Rozhodli jsme se ho následovat, věřit mu. To znamená, že když jsme uprostřed těžkého období, naším úkolem je pevně stát ve víře v něj, ať se děje cokoli. On je Bohem, který má svůj plán, vidí celou perspektivu a vidí, co se má stát.
To je ta rovina našeho vztahu k Bohu…o rovině Božího vztahu k nám mluví další část pasáže.
Tu se Nebúkadnesar velice rozlítil a výraz jeho tváře se vůči Šadrakovi, Méšakovi a Abed-negovi změnil. Rozkázal vytopit pec sedmkrát víc, než se obvykle vytápěla. 20 Mužům, statečným bohatýrům, kteří byli v jeho vojsku, rozkázal Šadraka, Méšaka a Abed-nega svázat a vhodit je do rozpálené ohnivé pece. 21 Ti muži byli hned svázáni ve svých pláštích a suknicích i s čepicemi a celým oblečením a vhozeni do rozpálené ohnivé pece. 22 Protože královo slovo bylo přísné a pec byla nadmíru vytopena, ony muže, kteří Šadraka, Méšaka a Abed-nega vynesli, usmrtil plamen ohně. 23 A ti tři muži, Šadrak, Méšak a Abed-nego, padli svázaní do rozpálené ohnivé pece. 24 Tu král Nebúkadnesar užasl a chvatně vstal. Otázal se královské rady: „Což jsme nevhodili do ohně tři svázané muže?“ Odpověděli králi: „Jistěže, králi.“ 25 Král zvolal: „Hle, vidím čtyři muže, jsou rozvázaní a procházejí se uprostřed ohně bez jakékoli úhony. Ten čtvrtý se svým vzhledem podobá božímu synu.“ 26 I přistoupil Nebúkadnesar k otvoru rozpálené ohnivé pece a zvolal: „Šadraku, Méšaku a Abed-nego, služebníci Boha nejvyššího, vyjděte a pojďte sem!“
Tady čteme, že král se opravdu rozzlobil a udělal vše pro to, aby z těch tří nezbylo víc, než popel…nechal je svázat a hodit do rozpálené pece
Stalo se ale to, že shořely jenom provazy, kterými byli svázaní, jinak mládenci vyvázli živí a dokonce se procházeli v peci
Řecký překlad ve verši 24 dokonce uvádí, že zpívali chvály Bohu!
Přestože Bůh nezabránil celé téhle situaci, aby se stala, neopustil je. Uprostřed ohně s mládenci stojí čtvrtá osoba „podobná Božímu synu“. Biblisté se kolikrát zapotí, než podají nějaký výklad téhle pasáže, některé komentáře říkají, že Bůh poslal mládencům anděla, jiné že to byl přímo Ježíš, kdo tam s nimi byl. Důležité ovšem je, že Bůh byl s nimi a uprostřed šílené situace, kdy úplně všichni věděli, jak to musí dopadnout, obrátil celou fyziku naruby a ochránil tři věrné mladé muže.
Není tu zmíněno, jestli si muži čtvrtého v peci všimli – i v našich těžkých obdobích si někdy jsme vědomi Ježíšovy přítomnosti víc, někdy si ji nejsme vědomi vůbec a přesto s námi je
Bůh je náš milující otec. Víme, jakou má moc, víme, jak by mohl lusknutím prstu všechno zarazit a máme i naději, touhu, že to udělá. Také ale víme, že Bůh nesleduje jenom mě a moji situaci, on vidí celý svět, má před sebou co se stalo, děje a má stát. On má tu nejširší perspektivu, jakou kdo může mít. On má moc do situace zasáhnout. Ale není naše věc, jestli to udělá, nebo ne; my si musíme hledět svého postoje.
Na druhou stranu, Bůh nám také něco slíbil. V Deuteronomiu 31,8 říká – nenechá tě klesnout a neopustí tě, což autor listu Židům velice poeticky zapamatovatelně opakuje ve 13. kapitole v. 5: Vždyť Bůh řekl: ‚Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.‘
Když jsem nedávno svojí babičce vyprávěla jednu nemilou příhodu, která se mi stala, trpělivě mě poslouchala a pak řekla: Vidíš, Milanko, Bůh dopustí, ale neopustí.
Čím víc o tomhle zlidovělém moudru přemýšlím, tím víc mi je blízké. Je možné, že se nacházíme v těžkém období, ale Bůh nás nikdy neopustí.
Jak to nakonec celý příběh Mládenců v ohnivé peci skončil?
Šadrak, Méšak a Abed-nego vyšli z ohně. 27 Satrapové, zemští správci a místodržitelé a královská rada se shromáždili, aby viděli ty muže, nad jejichž těly neměl oheň moc; ani vlas jejich hlavy nebyl sežehnut, jejich pláště nedoznaly změny, ani nebyly cítit ohněm. 28 Nebúkadnesar zvolal: „Požehnán buď Bůh Šadrakův, Méšakův a Abed-negův, který poslal svého anděla a vysvobodil své služebníky, kteří na něj spoléhali. Přestoupili královo slovo a vydali svá těla, aby nemuseli vzdát poctu a klanět se nějakému jinému bohu než Bohu svému. 29 Vydávám rozkaz: Kdokoli z lidí kterékoli národnosti a jazyka by řekl něco proti Bohu Šadrakovu, Méšakovu a Abed-negovu, ať je rozsekán na kusy a jeho dům ať je učiněn hnojištěm, neboť není jiného Boha, který by mohl vyprostit jako tento Bůh.“ 30 A král zařídil, aby se Šadrakovi, Méšakovi a Abed-negovi v babylónské krajině dobře dařilo.
Vidíme, že Šadrak, Méšak a Abed-nego měli pravdu. Bůh je opravdu mohl vysvobodit z ohnivé pece – a opravdu to udělal! Jeho vysvobození bylo tak dokonalé, že jim ani nebylo cítit oblečení ohněm!
A nejenom to, Nebukadnesar na základě této události přiznal, že Bůh je nejmocnějším ze všech bohů a zařídil třem mládencům klidný život v babylonské krajině – takové žili šťastně až do smrti, dal-li Bůh.
Když jsme četli pasáž, kde tak odvážně vyznali svou víru, řekli jsme, že jejich role byla jasná – věděli, že mají zachovat věrnost Bůhu a udělali to
Boží role je ale také jasná – slíbil nám, že bude s lidmi, že je nikdy neopustí (Dt 31,8 říká – nenechá tě klesnout a neopustí tě!) a tedy byl s nimi i uprostřed rozpálené pece
Jejich víra a ochota být věrní Bohu je nesmírně příkladná. Tato pasáž mě provází vlastně celým podzimem a vždy, když se v mém životě situace nějak zhorší, povzbuzuje mě postoj těchto tří mladíků, kteří ve velmi těžkém období – vlastně tváří v tvář velmi bolestivé smrti – nerezignovali na Boha, neřekli si „už jsem si vytrpěl dost, Bože nech mě taky chvilku na pokoji!“. Řekli: I když nás Bůh nevysvobodí, my ho nezradíme, my se ho nezřekneme, protože Bůh řekl to samé.
Závěrem bych chtěla říct, že těžká období a období trápení a utrpení v životě připravily o víru mnoho lidí. Právě v těchto momentech se totiž člověk cítí od Boha velmi vzdálen – nerozumí mu. I Ježíš, když byl na kříži volal „Bože můj, bože můj, proč jsi mě opustil?“
Právě v tuto chvíli, ve chvíli bolesti je víra těžko věcí pocitů, ale je věcí rozhodnutí…Šadrak, Mešak a Abed-nego se rozhodli zůstat Bohu věrní a fest se jim to vyplatilo.
Ať už jste v jakémkoli životním období, ať už sklízíte požehnání, nebo právě stojíte uprostřed ohnivé pece, buďte si jistí, že Ježíš je s vámi
Chci nás takto povzbudit k tomu, abychom se modlili za víru těchto tří mládenců i pro nás! Modleme se, abychom měli odvahu, abychom dovedli stát tváří v tvář zlu, trápení a bolesti s pevnou důvěrou v Boha! Abychom byli plní jeho pokoje i uprostřed těžkého období. A abychom nejen v době adventu mohli silně prožívat, že se narodil Immanuel – tedy s námi Bůh – a že nikdy nejsme sami, ať už je nám hej, nebo ne.
Tento referát volně navazuje na můj příspěvek, který jsem původně přednášela na Sympoziu 2021: Teologie na misijní cestě. Hovořila jsem o Imaginativní apologetice, jako určitém způsobu obhajoby evangelia skrze metafory, poetický jazyk a imaginativní vytváření světů v literatuře. Zmínila jsem, že stejně jako Lewis křesťanství tímto způsobem obhajuje v Letopisech Narnie, podobným způsobem pracuje i autor Philip Pullman, který nicméně nestojí na křesťanské baště, ale na té ateistické, či agnostické. Tomuto autorovi a jeho imaginativní apologetice v trilogii Jeho temné esence se v tomto článku věnuji.
Philip Pullman vyrůstal pod vlivem křesťanského učení. Jeho dědeček byl duchovním anglické církve a byl pro něj v dospívání hlavním mužským vlivem, protože Pullmanův otec zahynul při letecké nehodě. Pullman vystudoval angličtinu na Oxfordu a poté ji i vyučoval na druhém stupni základní školy. Právě tehdy, v 90. letech minulého století, začal vytvářet literární svět, který dosud oslovuje statisíce čtenářů. Od publikace prvního dílu Jeho temných esencí, trilogie, která se žánrově řadí mezi science fiction a fantasy, bylo k dnešnímu dni celkem prodáno přes 18 milionů výtisků, přeložených do 40ti různých jazyků.[1] Pullmanova trilogie se dočkala rádiové, divadelní i filmové adaptace, přičemž nejaktuálnější z nich je stejnojmenný televizní seriál vysílaný od r. 2019 (momentálně vychází druhá řada).
Příběh Pullmanovy trilogie se odehrává ve světě, který je tomu našemu po mnoha stránkách podobný, liší se však v několika podstatných věcech. Krom toho, že je plný divoženek, šamanů, mluvících medvědů a kouzelných předmětů má duše lidí fyzickou podobu zvířete, které je na každém kroku provází. Vztah mezi člověkem a jeho duší je tak ztělesněn a autor na něm mnohdy ukazuje charakter člověka („zlí“ se chovají zle i ke svému duši), či důležitost situace. Člověk se totiž od svého daemona, jak Pullman duši nazývá, nemůže vzdálit. Tento výraz pro duši volí autor záměrně, je si vědom konotací, které slovo bude mít pro běžného (a zejména věřícího) čtenáře. Je to první z jeho mnoha provokací.
Pokud by k takovému oddělení člověka a jeho duše přece jen došlo, následuje jeden ze tří scénářů. (1) Člověk i daemon zemřou, nebo (2) přežijí, ale pouto nelze obnovit a tak jsou oba loutkami, které může ovládat jiný člověk se silnou vůlí, nebo (3) přežijí, ale již na sobě nejsou závislí tak jako dřív. Pravděpodobnost třetího scénáře je však pro lidi tak malá, že je přirozené, jaký strach v hlavních postavách vyvolá pouhé pomyšlení na oddělení se od daemona.
Dalším rozdílem mezi světem naším a Pullmanovým fiktivním, je vládnoucí moc Magisteria církve, jejíž centrálu Pullman vhodně umisťuje do Ženevy, aby tak cíleně urazil jak katolické, tak protestantské křesťanské dědictví. Věda se zde nazývá experimentální teologií a je pečlivě cenzurována zmíněným Magisteriem. Pullman se kritikou církve netají a zcela militantně ve svých románech vystupuje proti jakési verzi křesťanství, která je podle něj v současnosti převládající. Zároveň je jeho znalost biblických motivů a křesťanské tradice silně omezená, což je způsobeno zejména, dle mého názoru, neochotou se s křesťanským světonázorem poctivě seznámit, za účelem formulace obstojných argumentů. Místo toho máme v Jeho temných esencích (dále JTE) nepokrytou prezentaci kritiky církve a propagandy ateismu/agnosticismu, který se v příběhu projevuje zejména ve zcela nevýrazné scéně, kdy je Autorita – bůh tohoto fiktivního světa – svržen a je mu vlastně nezáměrně pomoženo k smrti. Philip Pullman tak často v rozhovorech týkajících se trilogie své dílo vychvaluje slovy, že v něm „zabil Boha“.
Pullmanův vypravěčský talent je nesporný, stejně jako je nesporná jeho inspirace Letopisy Narnie, kterou sám potvrzuje.[2] Rozhodl se stejně jako C. S. Lewis převyprávět křesťanský mýtus, ale po svém. Dalo by se říci, že je jeho dílo opravdu paralelní k Lewisovu, Pullman vědomě převypravuje některé z postav Lewisových Letopisů, aby dosáhl svého cíle. Elegantní a krásná dáma v kožešině, která láká malé děti na sladkosti, je prvek, který uvidíme jak u čarodějnice Jadis (LN), tak u paní Coulterové(JTE). Vyprávění o malé dívce, kterou zvědavost přivede do skříně, kde se dozví mnohem víc, než by čekala, vystihuje jak příběh Lucinky, tak příběh Lyry. Paralel mezi oběma příběhy je možno najít mnoho.
Nicméně Lewisovým cílem – jak jej popisuje v eseji Sometimes Fairy Stories May Say Best What’s To Be Said – je prezentovat křesťanský mýtus v novém prostřední; pro Lewise je imaginace bránou do duše, která napomáhá apologetovi z křesťanství odstranit asociace s nedělní školou a vyhnout se „hlídacím psům“ rozumu. Chce čtenáři představit křesťanství jaksi „umyté“ od předsudků, křesťanství v novém světle a v novém hávu (ale za zachování jeho pravosti).[3] Pullmanovi se daří pravý opak. Jeho temné esence prezentují jakousi „zaprášenou“ verzi křesťanství, která zrcadlí Pullmanovo (v mnoha bodech ovšem částečné a chybné) chápání. Metafora zaprášeného křesťanství je o to silnější, pokud člověk ví, že jedním z hlavních motivů příběhu je nebeský prach, kterého se Pullmanova církev bojí.
Abychom Philipa Pullmana spravedlivě umístili do správného kontextu, musíme nejdříve blíže upřesnit, kam se řadí on sám. S hrdostí řadí svou trilogii mezi romány Nových ateistů. New Atheist Novel (Román Nových ateistů) coby literární žánr vznikl na počátku třetího tisíciletí v návaznosti na sérii populárních protináboženských publikací, jejichž obsah byl umocněn převládající náladou ve společnosti po událostech 9. září 2001. Autoři Sam Harris, Daniel Dennett, Richard Dawkins a Christopher Hitchens ve svých best-sellerech poskytují náčrt světonázoru, který odmítá náboženství jako „iracionální, nemorální a nebezpečné,“ jsou přesvědčeni, že přináší jen smrt a Boha monoteistických náboženství (na něhož se zaměřují především) označují za „zlovolného agresora“.[4] Utvořili tak hnutí, které se nazývá New Atheists (přeloženo Noví ateisté) v obranné reakci na pozorovaný, či předpokládaný návrat náboženství do sekulární Západní společnosti. Jejich práce se vyznačuje odsuzováním náboženského fundamentalismu, ačkoli je jejich informovanost, co se například křesťanského dědictví týče, velmi limitovaná.[5] Tento fakt se tím víc projeví ve formě, kterou zmínění skalní autoři zvolili pro své eseje – populárně-vědecké články, které se tváří jako akademické práce, ale jejich nesouvislá argumentace a citace prací jeden druhého vytváří jakousi neobjektivní (a mírně hysterickou) bublinu.
Na světonázor Dawkinse, Harrise, Dennetta a Hitchense navazují autoři fikce, kteří více či méně obdivují myšlenky výše zmíněných a integrují je do svého pojetí literární tvorby. New Atheist Novel (dále NAN), stejně jako Dawkinsova publikace The God Delusion, slibují určitou formu konverze – přečte-li čtenář knihu až do konce, nutně musí být proměněn jejím obsahem; literatura má proměňující moc. Předpokládají, že na konci čtení náboženský čtenář odloží své iluze a stane se ateistou, který je schopen docenit krásu přítomného okamžiku v jeho pomíjivosti.[6] Jde o jakýsi pokus propojit umění a vědu a tím „zlomit kouzlo“, které náboženství na lidi uvaluje.[7]
S tímto záměrem se tak z NAN stává zbraň namířená proti náboženství. Stejně jako u populárně-vědeckých esejí Dawkinsova okruhu přátel je i zde náboženství reprezentováno zkresleně, zejména právě proto, že je špatně pochopeno nebo špatně nastudováno. Přemýšlení autorů sleduje zhruba tuto linii: (1) Pokud člověk věří v nadpřirozené mocnosti, nutně je na přímé cestě k extrémismu či terorismu. (2) Teroristické činy jsou vždy spáchány někým, kdo má pravou víru. (3) Militantní chování je nejčistším projevem náboženského přesvědčení.[8] V této souvislosti pak náboženství obviňují ze selhání morální imaginace a nedostatku empatie.
Je zřetelné, že upřímně věřícímu člověku (tedy křesťanovi, který staví na Písmu) je takový popis náboženství cizí a velmi se liší od jeho vlastní zkušenosti. Není od věci si povšimnout, že krom nesprávné reprezentace kritizované strany si NAN půjčuje náboženský jazyk k vyjádření vlastních konceptů a nabízí čtenářům transformující zážitek skrze četbu, který vede k osvobození rozumu a proměně imaginace – jakýsi ateistický křest, který vyžaduje notnou dávku víry. Můžeme-li v NAN tyto prvky vysledovat, pak můžeme i položit otázku, zda se neblíží té „fundamentalistické, netolerantní…dogmatické víře, kterou se snaží vyvrátit.“[9]
U Pullmana rozhodně vidíme podobné tendence – z křesťanské tradice si vypůjčuje nejen terminologii, ale celé koncepty hierarchie a organizace církve, případně i cituje mírně upravené pasáže z Písma. Čtenáře vede k osobní proměně, když v průběhu trilogie ukazuje, jak církev zavírá mysl, zatímco věda a bádání ji otevírají. Církev uctívá svět nemateriální, spásu ovšem Pullman umisťuje do světa ryze materiálního. V úplném závěru vyzývá čtenáře k tomu, aby spolu s hlavními hrdiny příběhu ustanovili na zemi tzv. Nebeskou republiku jako pozemskou alternativu Božího království.
Aby se ovšem Pullman zcela zařadil do žánru NAN, musel by zcela upustit od zmínek odkazujících k existenci Stvořitele, které v trilogii několikrát zazní. Autoři Andrew Tate a Arthur Bradley, kteří ve své publikaci New Directions in Religion and Literature více či méně definují NAN, jsou přesvědčení, že Pullman má nejblíže k agnostickému světonázoru a pokud by překonal své předsudky vůči Bohu a církvi, mohl by být i dobrým křesťanským fundamentalistou.
Ačkoli je autorova znalost biblických textů srovnatelná se znalostí studentů náboženství na ZŠ,[10] nelze si nevšimnout několika zřetelných biblických motivů, které vkládá do svého příběhu. S přihlédnutím k tomu, co bylo řečeno o žánru a ideologických intencích Pullmanových knih, samotná trilogie může působit jako pramálo oslovující pro vyznávajícího křesťanského čtenáře. Přesto musím přiznat, že právě záhy zmíněné biblické motivy na mě z jeho textu vyskočily v novém světle a znovu, jinak uchopily mou imaginaci. I na tom základě jsem přesvědčená, že i Pullman svým zvláštním způsobem navazuje na odkaz C. S. Lewise a jeho přátel, jejichž cílem bylo právě toto čtenářově imaginaci umožnit. Na druhou stranu si pak představíme onen koncept Nebeské republiky jako svým způsobem špatně opsaný úkol z poznámek z Ježíšova kázání na hoře.
Jedním z prvních motivů, které lze sledovat, je pojetí hlavní hrdinky jako nové Evy,[11] která má být postavena do podobného pokušení jako ta první. Má šanci obstát a obnovit padlý svět, až nastane příležitost. Její život je tedy v neustálém ohrožení od lidí, kteří o tom proroctví ví a chtějí jí zabránit v tom, aby byla pokušení vystavena, či případně ji vmanipulovat do reakce, která by měla žádoucí výsledek. K tomuto pokušení (či spíš volbě) opravdu dochází v samém závěru trilogie, nicméně s výsledkem stejným, jako v případě prvního pokušení pramatky Evy.
Pullman sděluje své přesvedčení, že ochutnáním zakázaného ovoce se v Rajské zahradě nestalo nic zlého. Poznání a osvobození se od Boží autority, získání autonomie a zodpovědnosti za vlastní jednání, je podle něj to nejlepší, co se člověku mohlo stát. (Ukazuje tak na národě Mulefa, jejichž mýtus o pokušení popisuje v třetím dílu trilogie – jeden z tvorů Mulefa se setkal s hadem, který mu ukázal, jak se dá používat kolo. Mulefa pokušení neodolal, kolo použil a od té doby je kultura národu Mulefa v technologickém rozpuku.) Pullman považuje poznání získané pádem člověka za výhru až na úrovni spasitelné zkušenosti. Potvrzuje tak právě v konceptu Nebeské republiky, kde je poznání hlavní hodnotou mezi např. laskavostí, zvídavostí, veselostí a statečností.
Druhým prvkem, na který autor připravuje čtenáře již od prvního dílu trilogie, je smrt, či zabití Boha. Ačkoli se Pullmanův příběh ve Zlatém kompasu odehrává v intencích imaginativní, mytopoietické tvorby, již ve druhém díle trilogie začíná příběh nabývat tvaru, který se nezdá zcela nezáměrný. Autor uvádí do příběhu postavy andělů, kteří jsou ve vzpouře vůči Autoritě, bohu, kterému je poslušné Magisterium. Autorita je v příběhu prvním a nejstarším z andělů, který se sám ustanovil do pozice vládce nebe i země. V posledním úseku života už je ale jen ubohým a starým tvorem, za kterého vládnou jiní. V určitý moment příběhu je Autorita anděly svržen z nebe, kde ho najdou hlavní hrdinové příběhu, Lyra a Will. Ti mu nevědomky pomohou ke smrti tím, že otevřou ochranná nosítka, která ho udržovala při životě.
Setkání s bohem, který se sám dosadil jako vládce nad lidstvem a vším stvořením, je v Pullmanově příběhu momentem rozčarování – místo aby došlo k proměňujícímu setkání s mocným Panovníkem, dochází k nezáměrné eutanázii zestárlého stvoření, jehož existence je pro autora přežitkem. Jakoby zde chtěl Pullman čtenářům ukázat, že právě to, co křesťanství nabízí, je jen prázdným slibem, protože Bůh už je mrtev. Přesto zde musíme jasně zdůraznit, že Pullmanovo chápání biblického křesťanství a Boha je velmi nesouvislé. Bůh je podle jeho chápání Bible stárnoucí bytostí,[12] biblické křesťanství je podle něj v plnosti reprezentováno církví a proto do něj zahrnuje i pochybení, kterých se církev v historii dopustila. Jakkoli se ale můžeme snažit sledovat linii autorova vyprávění o usmrcení Boha, ani při nejlepší vůli není možné v ubohé stárnoucí bytosti bez minima typických atributů (všudypřítomnost, vševědoucnost, všemohoucnost) vidět křesťanského milujícího a milosrdného Boha, který je popsán v Bibli. Naopak, postava anděla, který se vzbouřil a sám vzal vládu nad světem, se spáš podobá biblickému příběhu Lucifera. Zůstává otázkou, koho tedy Pullman ve své trilogii opravdu zabil.
Za nejpůsobivější moment celé trilogie nakonec považuji popis zápasu mezi Willem a jeho otcem. Will je chlapec, který doprovází Lyru na jejím dobrodružství s tím, že jeho cílem je najít svého otce. Když jednou v noci drží hlídku, je napaden neznámou postavou, podobně jako Jákob po přechodu přes Jabok (Genesis 32, 25-31). Nejenom, že Pullmanovo vyprávění silně připomíná tuto biblickou událost, rovněž se zdá jakousi reprezentací autorova vztahu s Bohem, jako jeho do imaginativní roviny příběhu potlačené, opravdové setkání s Bohem.
„Jako ve snách slyšel vlastní oddechování a mužovy kletby a supění. Pak se mu náhodou podařilo protáhnout nohu za jeho koleno a když se mu celou vahou vrhl proti hrudi, protivník se skácel na zem a Will mu ztěžka dopadl na prsa. Stisk ale ani na okamžik nepovolil a Will, který se prudce převaloval na kamenité zemi, ucítil kolem srdce chladné sevření strachu – tenhle člověk ho nepustí. I kdyby ho zabil, bude ho mrtvá ruka držet pořád stejně vytrvale. Docházely mu síly a dokonce se rozplakal. Hořce vzlykal, ale nepřestával kopat, škubat a bušit do muže hlavou, i když věděl, že mu svaly zanedlouho vypovědí službu. Vtom si ale uvědomil, že se muž nehýbá. Silné prsty ho držely pořád stejně pevně, ale ať do něj Will kopal a bil sebezuřivěji, vůbec se nebránil. Jakmile to chlapec uviděl, zbytek sil ho opustil a on se bezmocně svalil vedle protivníka, omráčený, rozbolavělý a s nervy drnčícími vypětím.“[13]
Jakoby si zde autor sám prorokoval, že i když boha zabije, Bůh jej bude stále držet a nepustí ho. Tento moment v příběhu vyznívá silně metaforicky v kontextu Pullmanova zápasu s jeho představou Boha, kterého nakonec ve svém díle (podle svého přesvědčení) zabije. Z mého pohledu je celá trilogie takovým křečovitým imaginativně-intelektuálním zápasem, nikoli však s Bohem, ale s autorovou představou Boha.
V závěru svého vyprávění se už Pullman tolik nepokouší zahalit obsah toho, co chce předat, do imaginativně pohádkového hávu. Místo toho se uchyluje k tomu, že jednoduše vkládá svůj program do úst hlavním hrdinům. Představuje čtenáři koncept Nebeské republiky, prostředí, v němž má klíčovou roli poznání, kterého nabyla Lyra s Willem v průběhu své cesty příběhem. Poslední slova posledního dílu trilogie velmi stručně udávají rámec tomuto konceptu:
„Musíme být veselí, laskaví, zvídaví, stateční a všechny tyhle složité věci, a musíme se učit a přemýšlet, musíme všichni usilovně pracovat, každý ve svém vlastním světě, a jedině tak vybudujeme…“„A jedině tak…?“ zeptal se její daemon ospale. „Co vybudujeme?“„Nebeskou republiku,“ odpověděla Lyra.
Nebeská republika je v tomto pojetí jakousi životní filosofií, která má nahradit biblické Království Boží. Protože byl bůh[14] svržen, není třeba nového.[15] Lidé mají zodpovědnost sami za sebe, jsou si sami Autoritou. Jejich úkolem je vážit si života a žít jej naplno, protože mají jen ten. Hlavními hodnotami se stává laskavost, zvědavost, trpělivost a vzdělání. Will a Lyra jsou pak postaveni před velké poslání, které není nepodobné tomu biblickému: mají jít a všem vyprávět o tom, o čem se dozvěděli. Varovat lidi před tím, aby nežili tento život naprázdno, aby neuzavírali svou mysl poznání. Pullmanovy obavy zjevně leží v tom, že pokud se křesťané upínají k budoucí naději, jejich život zde na zemi je žitý jaksi bezděky, s minimálním nasazením. Autor tento svět miluje, je mu opravdovým domovem a není schopen přijmout premisu, že nemateriální svět znamená víc než materiální.[16] Ultimátním cílem jsou pro něj tedy ateistické hodnoty.
Přesto, zařadit Pullmana ryze do ateistické kategorie by bylo velkým zjednodušením. Zdá se, že i sám má problém umístit se do některé z vyhrazených škatulek a jeho výpovědi se s časem dost liší.[17] Odvážím se ale tvrdit, že alespoň v době psaní trilogie Jeho temné esence má nejblíže k agnostickému světonázoru. Jedna z indicíí, která toto tvrzení dokládá, se skrývá v části, kdy autor vkládá do úst jednoho ze vzbouřenců slova: „Nějaký stvořitel možná existuje, nebo taky ne, to nikdo neví.“[18] Domnívám se tedy, že ušel-li by autor ještě o krok dále a pochopil-li by principy Království Božího tak, jak je káže Ježíš, měl by snad o něco lepší a v realitě zakotvenější závěr pro svůj příběh.
V Království Božím, jak jej známe z Ježíšova učení, vládne sice Král, před kterým se musíme zodpovídat, ten ale každého zve ke slavné hostině a společenství v radosti. Království Boží si váží života na zemi a lidé jsou vedeni k tomu, aby ho žili v plnosti, zároveň ale mají naději na život věčný. Království Boží není výsledkem lidského úsilí, přesto na něm lidé mohou mít podíl; nemá snahu negovat tento svět, ale přetvářet ho. A samozřejmě, ti, kdo patří do Božího království mají, slovy Velkého poslání, jít do celého světa a šířit tu radostnou zprávu, vyprávět ostatním o tom, co se dozvěděli, co zakusili(„čeho se jejich ruce dotýkaly“), aby i oni mohli dojít pravé svobody v Kristu.
Philip Pullman ve své trilogii vyjadřuje naději v jakýsi idealistický koncept světa, kde jsou na sebe všichni hodní a sdílí spolu své poznání, které je osvobozuje. Činí tak skrze vkládání slov do úst hlavních hrdinů v závěru příběhu, která se skládají do nekonečného dialogu postrádajícího imaginativní utváření prostředí, ve kterém by snad takové myšlenky vyzněly méně jako Pullmanova agenda. I v tom Ježíšova prezentace Království Božího předčí Pullmanovu Nebeskou republiku právě proto, že Ježíš často užíval imaginativních podobenství, která vyjadřovala právě tu vnitřní skutečnost (Pullman užívá výraz jakovost), kterou nám Pullman v příběhu bohužel nekomunikoval. A tak jeho myšlenky zůstávají v čtenáři spolu se směsicí pocitů roztrpčení nad rozdělením hlavních postav a nevyjasněných otázek o závěru celého příběhu.
Přesto z jeho snahy nezavřít si úplně vrátka a připustit alespoň možnost Stvořitele, či „někoho, kdo se stará“,[19] můžeme doufat, že autora jeho inspirace biblickými příběhy nakonec přivede před tvář pravého Boha, nikoli jen jeho literární atrapy.
[1] SCOTT, Sheena. ‘His Dark Materials’ Is BBC’s Most Expensive Series And Promises To Be A Faithful Adaptation. In: Forbes [online]. 2019 [cit. 2020-10-31]. Dostupné z: https://www.forbes.com/sites/sheenascott/2019/10/30/his-dark-materialsis-bbcs-most-expensive-series-and-promises-to-be-a-faithful-adaptation/?sh=1e3453bb65ab
[2] WOOD, Naomi. Paradise Lost and Found: Obedience, Disobedience, and Storytelling in C. S. Lewis and Philip Pullman. Children’s Literature in Education. 2001, 32(4), s. 238. „Finally, Pullman’s vehement opposition to Lewis, coupled with his seemingly deliberate rewriting of crucial moments and characters in Lewis’ fiction, suggests a deep connection between the two: both series begin with children hiding in a wardrobe and being jettisoned from there into world-shaping adventures; both feature beautiful, deadly women wearing furs who tempt and betray children through sweets; both feature youthful heroines—Lucy and Lyra—who have special relationships with powerful, dangerous beasts—Aslan, Iorek.“
[3] LEWIS, C. S. Sometimes Fairy Stories May Say Best What’s To Be Said. Of Other Worlds,, s. 35-38. „But supposing that by casting all these things into an imaginary world, stripping them of their stained-glass and Sunday school associations, one could make them for the first time appear in their real potency? Coul done not thus steal past those watchful dragons? I thought one could.“
[4] TATE, Andrew a Arthur BRADLEY. New Directions in Religion and Literature. London: Continuum International Publishing Group, 2010. Str. 1-2. ISBN 978-0-8264-4429-5. V originále „malevolent bully“. Překlad vlastní.
[5] TATE, Andrew a Arthur BRADLEY. New Directions in Religion and Literature. Str. 3-4. Tate a Bradley rovněž poukazují na fakt, že o tradici osvícenství, kterou se snaží udržet, ví velmi málo (např. Hume I Kant byli podle nich ateisté). V tomto kontextu je zajímavá poslední Dawkinsova kniha Outgrowing God, která mnoho argumentů staví na neucelené znalosti Bible či křesťanství, přičemž jsou jeho výsledné argumenty těžko validní. Blíže k tomu například v recenzi zde: FERRER, Hillary Morgan. How Dawkins’ Ooutgrowing God Capitalizes on Our Culture’s Inability To Think Critically. In: MamaBear Apologetics [online]. 2020 [cit. 2020-10-31]. Dostupné z: https://mamabearapologetics.com/dawkins-outgrowing-god/
[6] DAWKINS, Richard. The God Delusion. 2nd. New York: Mariner Books, 2008, s. 28. ISBN 978-0618918249. „If this book works as I intend, religious readers who open it will be atheists when they put it down.“
[7] TATE, Andrew a Arthur BRADLEY. New Directions in Religion and Literature. Str. 10.
[8] LAZENBY, Donna J. Apologetics, Literature and Worldview. DAVISON, Andrew et al. Imaginative apologetics: theology, philosophy and the Catholic tradition. London: SCM Press, 2011, s. 46-47. ISBN 9780334043522
[9] LAZENBY, Donna J. Apologetics, Literature and Worldview. DAVISON, Andrew et al. Imaginative apologetics: theology, philosophy and the Catholic tradition. s. 48.
[10] PADLEY, Jonathan a Kenneth PADLEY. ‘A Heaven of Hell, a Hell of Heaven’: His Dark Materials, Inverted Theology, and the End of Philip Pullman’s Authority. Children’s Literature in Education. 2006, 37(4), 325-334. ISSN 0045-6713. Dostupné z: doi:10.1007/s10583-006-9022-4 Pullman říká: „The Bible depicts God as growing older. In the Book of Genesis, God walks around with Adam and Eve; they can see him. But then he gradually withdraws, until by the Book of Daniel, he’s called the “Ancient of Days”. He’s shown as growing older, so I’m on fairly solid ground there.“
[11] PULLMAN, Philip. Jeho temné esence: Jantarové kukátko. Praha: Argo, 2007. S. 64. ISBN 978-80-7203-963-0.
[12] PADLEY, Jonathan a Kenneth PADLEY. ‘A Heaven of Hell, a Hell of Heaven’: His Dark Materials, Inverted Theology, and the End of Philip Pullman’s Authority. Children’s Literature in Education. 2006, 37(4), 325-334. ISSN 0045-6713. Dostupné z: doi:10.1007/s10583-006-9022-4
[13] PULLMAN, Philip. Jeho temné esence: Jedinečný nůž. Praha: Argo, 2007, s. 278. ISBN 978-80-7203-887-9.
[14] Protože Pullmanův popis Autority neodpovídá charakteristikám křesťanského Boha tak, jak o něm čteme v Bibli, nemyslím, že je v tomto kontextu nutné toto podstatné jméno povyšovat velkým písmenem na začátku, přestože s ním tak Pullman pracuje.
[15] TATE, Andrew a Arthur BRADLEY. New Directions in Religion and Literature. Str. 75. Autoři jsou nicméně přesvědčeni, že Pullman plynule Autoritu nahrazuje novým bohem ve formě Prachu, který symbolizuje lásku, poznání, harmonii.
[16] TÓTH, Zsuzsanna. Gnostic Spiritual Heritage in Philip Pullman’s His Dark Materials Fantasy Trilogy. Cultures of Memory, Memories of Culture. Str. 175.
[17] Srov. DUNCAN, Crary. The Golden Compass Author Avoids Atheist Labels. In: Institute for Humanist Studies [online]. 2007 [cit. 2020-09-30]. Dostupné z: http://www.humaniststudies.org/enews/?id=326&article=1 „Identifying oneself as anything, for a writer, for a novelist, is a perilous thing because then you find yourself acting as a spokesman for this cause or that cause. I have always tried to avoid saying ‚I am an agnostic‘, ‚I am an atheist‘, ‚I am a humanist‘, ‚I am an anything else‘ because that way you are limiting the way that your books are received.“ Nicméně zde: MILLER, Laura. Far From Narnia. In: The New Yorker [online]. 2005 [cit. 2020-09-30]. Dostupné z: https://www.newyorker.com/magazine/2005/12/26/far-from-narnia “Although I call myself an atheist, I am a Church of England atheist, and a 1662 Book of Common Prayer atheist, because that’s the tradition I was brought up in and I cannot escape those early influences.“
[18] PULLMAN, Philip. Jeho temné esence: Jantarové kukátko. Str. 188.
[19] PULLMAN, Philip. Lyra’s Oxford. New York: Random House, 2003. Str. 6. ISBN 978-0-307-48781-0. „Perhaps some particles move backward in time; perhaps the future aects the past in some way we don’t understand; or perhaps the universe is simply more aware than we are. There are many things we haven’t yet learned how to read.“
To by snad ani nešlo, abych si nepořídila knihu oblíbeného autora o jiném oblíbeném autorovi. Ota říká, že teď mám knížkové období (od jara ho prudím s koupí různých knížek, které “potřebuju”, což momentálně vyvrcholilo v seznamu vánočních přání, který jsem mu celkem explicitně poslala na e-mail – má tam přehledně roztříděné, co chci do Kindlu a co chci v papíru. No, kdo by nebyl rád, kdyby měl psáno černé na bílém, co manželka chce?!) … ale pravda je, že ještě musím dokázat, že tu Moderní didaktiku, kterou jsem objednala hned potom, co ji znova dotiskli, opravdu využiju.
Nicméně! Sloužím Tajnému ohni je bomba. Je to relax. Je to stimul. Je to super zdroj pro moji diplomku. 🙂 Je to poctivá práce.
Autor téhle knížečky o Tolkienovi, Pavel Hošek, už má za sebou několik publikací zaměřených na duchovní a intelektuální svět různých literárních autorů. Mé oblíbené, na Lewise zaměřené jsou C. S. Lewis: mýtus, imaginace a pravda (2004), Kouzlo vyprávění: proměňující moc příběhu a „křest fantazie“ v pojetí C. S. Lewise (2013) a Cesta do Středu skutečnosti: směřování k nebeskému cíli duchovní pouti v myšlení a díle C. S. Lewise (2014) Tuto poslední zde chci taky okomentovat, neboť jsem ji dočetla nedávno a jak poctiví čtenáři tohoto blogu ví, zaměřila jsem své OCD na to, abych po dočtení každé knihy trpěla nepříjemným pocitem nedokončeného úkolu, dokud nenapíšu (aspoň malou, aspoň pseudo) recenzi na blog. Nutno dodat, že jsem tomuto blogu mnoho dlužná (viz můj rok na Goodreads). … Každopádně píše třeba i o Foglarovi, Setonovi, no a teď naposled, o J. R. R. Tolkienovi.
V první řadě musím souhlasit s recenzí Dr. Hájka v tom, že tato knížka vyloženě naladí člověka na to, aby se znovu ponořil do Tolkienovy trilogie – sama jsem Sloužím Tajnému ohni začala číst o prázdninách, ale pak jsem ji na pár týdnů odložila, jelikož jsem musela doprovodit Froda do Mordoru. Ha ha.
Takže zpět. Nejen, že je zde přehledně a čtivě shrnutý Tolkienův život (opravdu, dovedu to docenit, nedávno jsem dočetla The Fellowship od Zaleských a teda, tohle bylo lepší), taky se knížka zabývá Tolkienovým křesťanským životem, jeho katolickou zbožností a jak se odráží v jeho díle. Tolkienovo pojetí imaginace a role autora jako “malého stvořitele”, či trojí funkce příběhu: obnova, únik a útěcha, jak je prezentuje ve své eseji O pohádkách tu nechybí; člověk se také dozví, co je to ten Tajný oheň a proč mu Gandalf (a vlastně i Tolkien) slouží. Nicméně nejzábavnější je poslední část, která se zabývá paradoxy v Tolkienově životě – jak jeho obdivuhodná kreativita musela kolikrát z cesty jeho nejistotě nebo obyčejnostem každodenního života. Jak byl vlastně překvapen, když mu čtenáři začali psát, že se v jeho díle setkávají s něčím inherentně křesťanským, atp.
Protože, pokud jste jako já přečetli Tolkienovu trilogii a pak z něho byli tak nadšení, že jste si museli přečíst jeho životopis z pera H. Carpentera, pak by vaší další volbou měla být tato kniha, která prostě nádherně poskládá to všechno ostatní, co byste o Tolkienovi chtěli nebo mohli vědět.
Věc, která mě ale vyloženě zaujala, byla z Tolkienovy teologie Středozemě – vlastně mi asi nikdy přímo nedošlo, že ke vzpouře andělského rebela došlo (dle Silmarilion) vlastně ještě při stvoření. To znamená, že zlo se oddělilo od Stvořitelovy harmonie ještě než vznikl vesmír, a tedy je součástí stvoření: “Proto mohou ve Středozemi existovat zlé stromy, zlí ptáci, zlá zvířata, zlé hory. Zlo jako by skutečně bylo stavebním prvkem stvořeného světa – a to ne až dodatečně, ale jaksi bytostně.” (Sloužím Tajnému ohni, str. 96)
Znamená to tedy, že když Společenstvo vyšlo z Roklinky a snažilo se přejít průsmykem Caradhrasu, nemohli projít, protože je ta hora nenechala? Jasně, všimla jsem si, že v knize jí přisuzují určité … vlastnosti, snad i vědomí, ale musím říct, že mě asi zviklala ta působivá scéna z filmu, kde Saruman stojí na vrcholku věže v Železném pasu a – jak jsem si myslela – proklíná Caradhras, respektive, znepříjemňuje cestu Společenstvu. Jak to tak ale vypadá, díky Sloužím Tajnému ohni jsem odhalila (další) nesrovnalost mezi knihami a filmem! Má radost je tedy úplná. 😀
Přestože prožíváme takové nejisté období a vlastně si nemůžeme být jistí, že nebudou další opatření, které omezí i tato naše setkání, jsem moc ráda, že se tak ještě nestalo a že Boží slovo můžu dnes přinášet takhle osobně.
Není náhoda, že jste tady. Už to, že tu dnes jste, že tu dnes sedíte, o vás hodně říká. Jistě, můžou mezi námi být i výjimky, ale myslím, že se moc nezmýlím, když budu předpokládat, že jsme se tu sešli kvůli Pánu Ježíši. Já dnes chci hovořit o události, která se musela stát v životě každého z nás, abychom tady mohli být – o našem rozhodnutí následovat Ježíše. Kdybychom teď měli prostor se nad tím zamyslet, asi bychom si všichni dovedli vybavit nějaký moment v našem životě, kdy jsme se museli rozhodnout, jestli Ježíše budeme následovat nebo ne. A protože tu dnes sedíte, předpokládám, že jste se rozhodli, že budete 🙂
Já se chci dnes podívat, co Bible o následování Ježíše říká…a nejlepším místem, kde začít, je podívat se na povolání jednoho z dvanácti nejbližších Ježíšových učedníků.
13 Vyšel opět k moři. Všechen lid k němu přicházel a on je učil. 14 A když šel dál, viděl Leviho, syna Alfeova, jak sedí v celnici, a řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním. 15 Když byl u stolu v jeho domě, stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky mnoho celníků a jiných hříšníků; bylo jich totiž mnoho mezi těmi, kdo ho následovali. 16 Když zákoníci z farizejské strany viděli, že jí s hříšníky a celníky, říkali jeho učedníkům: „Jak to, že jí s celníky a hříšníky?“ 17 Ježíš to uslyšel a řekl jim: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“
Marek 2,14:
A když šel dál, viděl Leviho, syna Alfeova, jak sedí v celnici, a řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním.
V evangeliích
Povolání Leviho (nebo Matouše, chcete-li), je stejně stručné jak u Marka, tak u Matouše. V této konkrétní pasáži u Marka je zařazená hned po pasáži o uzdravení ochrnutého, kterému ale Ježíš nejdřív odpustil hříchy a spor o půst a sobotu, který potom Ježíš vedl s farizey.
V kapitole
Farizeové mají v této kapitole celkem důležitou roli, protože napříč těmito pasážemi za Ježíšem chodí, sledují ho a prudí. Vrtají do něj, zpochybňují, že nemůže odpouštět hříchy, vyčítají, že stoluje s „hříšníky“ (podle jejich pojetí) a řeší, proč se učedníci nepostí a nesvětí sobotu o trochu ortodoxněji.
Ve vyprávění je jejich role klíčová, protože právě tato jejich zdráhavost uvěřit Ježíši, to jejich otravování a nevíra vedou k tomu, že mnohem jasněji vidíme to důležité, oč v této kapitole jde.
Podívejme se nejprve, kdo to byl Matouš a co o něm víme. V evangeliích ho najdeme i pod jménem Levi, vystupovat pod dvěma jmény nebylo v té době ale ničím neobvyklým. Mohl tím ukazovat na svůj původ z Izraelského kmene Levi nebo mohl mít jedno hebrejské jméno a jedno pracovní, řecké.
Víme, že se s Ježíšem setkal v Kafarnaum, kudy Ježíš procházel a učil. Matouš tam pracoval jako výběrčí daní. To byla profese pro tehdejší dobu dost specifická, protože on jako žid uzavřel s římskými okupanty smlouvu o tom, že bude vybírat mezi lidmi daně. Ostatní židé ale tuto spolupráci považovali za kolaborantský tah, jako zradu vůči vlastnímu národu.
Přestože museli dohlížet na to, aby všichni odváděli předepsané daně císaři, nemuseli se úplně zodpovídat z každé transakce, takže práce výběrčích byla často plná lží a nepoctivosti – mohli lidem říct, co chtěli, nasadit jim daně mnohonásobně vyšší – Římu dát, co mu náleží a zbytek si nechat ve vlastní kapse. Takový přístup mohli uplatňovat nejen na bohaté spoluobčany, ale i na ty nejchudší.
To, že to je profese, ve které je pro její vykonavatele velké pokušení, se obecně vědělo. Když za Janem Křtitelem nějací výběrčí přišli, radil jim, aby nevybírali víc, než je určeno (ODKAZ).
Farizeové v této pasáži výběrčí označují za hříšníky a vyčítají Ježíši kontakt s nimi… přičemž Ježíš na to reaguje s tím, že přesně mezi takovými lidmi je spokojený, protože ti ho potřebují, na rozdíl od „spravedlivých“ farizeů.
Teď trochu předběhneme, ale o Matoušovi ještě můžeme řici, že se k Ježíšovi přidal, stal se apoštolem, tedy očitým svědkem Ježíšovy služby, později evangelistou a autorem jednoho evangelia.
My se teď zaměříme na konkrétní a velmi důležitý moment z Matoušova života. Jak jsem již zmínila, je popsán velmi stručně.
Marek 2,14:
A když šel dál, viděl Leviho, syna Alfeova, jak sedí v celnici, a řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním.
Dozvídáme se jen dvě věci: (1) Ježíš jej vyzval a (2) Matouš vstal a šel.
V kontextu kapitoly je to dost úsečné vyprávění, které pak následuje návštěva u Matouše doma, kam přišel Ježíš s dalšími “celníky a hříšníky”. Nepředchází mu ale nic z Matoušova života, můžeme tedy jen spekulovat o tom, jestli Matouš Ježíše znal, jestli ho slyšel mluvit, jestli o něm slyšel. Kontext nám v tom směru neposkytuje moc vodítek, protože záměrem je něco jiného – chce zdůraznit právě a jen tyto dvě věci. Ježíšovu výzvu a Matoušovu poslušnost.
Co je na tom mírně zábavné (z mého pohledu) je fakt, že Matouš byl v práci. Představte si, že jste na brigádě v muzeu, máte vybírat peníze za vstupné, ale přijde Ježíš. Jistě, že ho neodmítnete. Takže tam necháte kasu, za kterou máte zodpovědnost, a jdete. Jasně, že si volíte tu lepší věc. Někdy mě ale baví domýšlet, co se vlastně stalo s tím, co třeba ten den už vybral a jestli z toho měl pak Matouš nějaké tahanice. Jestli ho sprdnul nadřízený nebo ne…ale jelikož se mu připisuje autorství celého jednoho evangelia, pravděpodobně ho nikdo nezabil.
Ale to už trochu spekulujeme. Co můžeme říci s jistotou: Ježíšovu výzvu následovala Matoušova poslušnost.
U obou případů si taky můžeme všimnout, že jim Ježíš neprezentoval nejdřív svůj program v detailech, neargumentoval pro svou věc, nesnažil se je přesvědčit o svém ideálu, říká prostě “Pojď za mnou”.
A tady vidí Dietrich Bonhoeffer v Následování jádro celé pasáže. Nehovoří se tu o ideálech, protože i kdyby přesvědčil Leviho svými argumenty a získal si ho pro svou věc, Levi by mohl získat určité poznání, nadšení a snad by se snažil i myšlenku uskutečňovat, nikdy by ale nešlo o osobní poslušné následování, jako v tomto případě. Ježíš vyzývá, on jde. Ježíš je obsahem, ne myšlenkový program. Kvůli Ježíši se rozhoduje. Jde o vztah s Ježíšem. Jde o připoutání se k Ježíši, o propojení našeho osudu s jeho.
Takové rozhodnutí se pro Ježíše člověku totálně promění celý život. Pokud tu dnes jste kvůli Pánu Ježíši, pravděpodobně jste takovýto moment rozhodnutí pro něj už prožili. A přesto bych se chtěla teď o něco hlouběji ponořit do toho, co to následování Ježíše znamená. Podíváme se na pasáž z Lukáše, která sleduje tři takové lidi, kteří chtěli Ježíše následovat a jak na to on reagoval.
Lukáš 9,57-62
57Když se ubírali cestou, řekl mu kdosi: „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“
58Ale Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“
59Jinému řekl: „Následuj mne!“ On odpověděl: „Dovol mi, Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.“
60Řekl mu: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.“
61A jiný mu řekl: „Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“
62Ježíš mu řekl: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“
Tady jsou tři
1) hrdina (obrázek superman) – vrhá se do toho po hlavě…neví, do čeho jde, není na to připraven…následování Krista se neváže k pohodlí…jeho následovnící nemají na tomto světě domov, stanou se poutníky
2) obchodník – má pocit, že může určovat podmínky…jeho otec asi nebyl ještě mrtev, považoval tu povinnost vůči rodiči za důležitější než následování …ale víc by otci pomohl, kdyby mu zvěstoval evangelium
3) nerozhodný – jen co to vyslovil, už to chtěl vzít zpět…chtěl se rozloučit, což tehdy znamenalo několikadenní hostinu, čímž se jeho odchod oddaloval a bylo by stále těžší odejít…přiložit ruku k pluhu služby Božího království znamená částečně obětovat radosti rodinného života
Na těchto příkladech Ježíš jasně ukazuje, že následování je věc radikálního rozhodnutí, které není vždy pohodlné, není to vždy podle našich představ a často ani podle našeho načasování. Co ale může Ježíš nabídnout, je místo uprostřed Boží vůle, vedení Duchem svatým v dílčích životních krocích a hojnost své přítomnosti. Podporu v těžkých obdobích a hojnost požehnání.
Následování znamená, že vám na Ježíši záleží víc než na jiných věcech.
Následování znamená, že vaše životní rozhodnutí jsou podřízená Boží vůli.
Následování znamená, že Boží vůle je pro vás důležitější než pohodlí a snaha splynout, nevyčnívat.
Moc se mi na těchto pasážích líbí individuální tón, který mají. Ježíš tady jedná s jednotlivci, se kterými následování řeší – buď je k němu zve nebo upravuje jejich pohled na celé téma. Věřím, že přesně takový dialog nabízí i nám dnes.
Já jsem toho názoru, že rozhodnutí pro to chodit do církve je krokem víry směrem k následování Krista. Je mnohem snadnější mít volnou neděli a přesvědčit se o tom, že mám s Bohem specifický vztah, který nepotřebuje společenství.
Je mnohem snadnější sem nejít a koukat na to zvenčí, distancovat se od ní. Vy jste teď ale tady, rozhodli jste se sem dnes přijít a udělali jste další krok v následování Krista – ať už jste tu poprvé nebo po 150té.
Nikdo ale netvrdí, že následování Krista je lehké. Že to v církvi bude vždycky krásné a v pohodě. Že v našem křesťanském životě nebudou žádné problémy. Že protože jsme věřící, tak nechytneme koronu.
I v církvi jsme se už setkali s hrdiny, kteří se dušovali svým povoláním, ale nepohodlí a okolnosti je rychle zase obrátili zpět.
I tady se objevili obchodníci, kteří mají tendenci si určovat podmínky tam, kde nejsou v té pozici.
I sem zavítají „nerozhodní“ v tomto mém úzkém slova smyslu, kteří brzy litují toho, pro co se rozhodli.
Křesťanský život je plný křižovatek, na kterých budete zas a znova vyzváni, abyste následovali s moudrostí a pokorou Pána Ježíše v jeho milosti, laskavosti a obětavosti. Prakticky na denní bázi se musíme rozhodovat, jestli chceme jít po té Kristově cestě nebo po té svojí – jestli chceme žít tím způsobem života, který následuje Ježíše, nebo ne. Proto nezapomínejme, proč jsme se pro Ježíše rozdholi úplně na začátku, proč jsme vstali a šli, když řekl „Pojď za mnou“. Proč tady sedíme. S tímto na paměti můžeme čelit každé další výzvě, kdy se musíme rozhodout, zda budeme Ježíše následovat.
Marek 10,28
Tu se Petr ozval: „Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou.“ Ježíš jim řekl: „Amen pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole pro mne a pro evangelium, aby nyní, v tomto čase, nedostal spolu s pronásledováním stokrát více domů, bratří, sester, matek, dětí i polí a v přicházejícím věku život věčný.“
Tahle pasáž mluví o prioritách. Nemusíte nutně nechat celou rodinu nechat tisíce kilometrů za sebou, aby k vám mohla mluvit. Protože každý, kdo se rozhodne Ježíše následovat, tak mu dává prioritu ve svém životě – před rodinou, před majetkem, jistotami tohohle druhu. Petr si to uvědomuje a tak se ozývá a Ježíš mu odpovídá těmito krásnými slovy.
Následování není vždycky procházka růžovým sadem, ale také není bez povšimnutí.
Bůh nezapomíná na to, co do něj investujeme, co mu dáme. Jeho spravedlnost hojně přerůstá naše chápání a nic nezapomíná. On nás bohatě odměňuje za každé rozhodnutí, které jsme udělali, děláme a ještě uděláme pro něj, za naše poslušné následování.
POZOR: Článek obsahuje rozuzlení zápletky knihy Jantarové kukátko, či některé klíčové události z knih Zlatý kompas a Jedinečný nůž.
Mám ráda dobrý příběh. Z toho trochu vyplývá, že už trochu poznám příběh špatný a i když jsem většinou ta milosrdnější, co se charakterů týče, nemám ráda plytkost a nedotaženost. Ještě před několika týdny jsem dočetla Pána prstenů a ta celistvost hlavních postav mě prostě nepřestává oslovovat. Proto samozřejmě vše, co přichází potom podléhá srovnání. Jeho temné esence je ovšem také velmi dobrý příběh. Je to tvorba postavená na velmi podobných principech, se kterými pracovali Lewis i Tokien (o tom zase jindy); Philip Pullman se s touto trilogií důstojně řadí mezi právě tyto autory (ač by si to sám nepřál). Nedávno jsem na HBOGo viděla celou první sérii His Dark Materials, velmi hezky zpracovanou. No a vzhledem k tomu, že jsem také zhruba ve stejné době zjistila, že Pullman je zapřisáhlý Lewisův odpůrce, musela jsem si přečíst ten epický příběh ve kterém “je zabit Bůh”. Ale nebojte se, o zas tak velkou slávu se nejedná, takže než začnete pálit Pullmanovy knihy a znepřístupňovat dětem internet, jen aby se nedostaly k dílu tohoto člověka “ze satanovy družiny”, zde je můj pohled na celou záležitost.
První věc, která mě velmi silně bere za srdce, je neschopnost většiny dospělých ve vztahu k tomu, co se děje dětem. Pokud by byl příběh vyprávěn jen z pohledu Lyry, jedné z hlavních postav příběhu, asi by to bylo trochu odlehčením, protože děti spoustu drobností ze světa dospělých ještě nemohou chápat. Vyprávění se ale nese v popisném duchu a tím je to vlastně horší – dospělí zde opravdu jsou neschopní, prolhaní zrádci. Je jen hrstka postav, které Lyře pomohou a nutno poznamenat, že mnoho z nich ani nejsou lidé (mezi nimi medvěd Iorek a divoženka Serafina Pekkala)
Zrada, která má v příběhu silný motiv, přichází vždy náhle a ve chvíli, kdy to čtenář nečeká. Ať už to je zrada Coulterové, když zlatý opičák napadne Pantalaimona, zrada lorda Asriela, když zavraždí Rogera, nebo zrada vypravěče, když příběh vede ke konci, který pro Lyru a Willa znamená mnoho bolesti.
S nadějí autor šetří. Rozvíjí ji pomalu na pozadí Lyřina příběhu tak, že o tom Lyra sama většinou neví. Tak jí pomáhá Scorsby, Serafina nebo i Iorek. A když je téměř po všem a naděje v Lyře vzrůstá, je rychle uhašená novými pravidly, které vyústí v rozdělení Lyry a Willa.
Celkově musím říct, že mi vyhovuje koncept různých světů, které se prolínají a dá se mezi nimi přecházet, i soubor mýtických postav, se kterými se v příběhu setkáváme. Bezelstný Will je mi přirozeně sympatičtější než prolhaná a dětinská Lyra. A přestože se v průběhu její postava vyvíjí, nemohu říct, že bych se s ní na poslední straně nerada loučila. Zodpovědnost, která je na děti vložena, se zdá až přehnaná, protože – a tady narážím asi na nejpodstatnější výtku vůči příběhu – je jim teprve 12. Nemám ráda, když se hlavní postavy v příbězích nechovají podle svého věku (a v tomto žánru je to dost častý jev). Vzhledem k tomu, že tyto děti jsou ve víru dění od první stránky a soustředí se na dílčí úkoly svého poslání, připadá mi taky křečovité z těchto rozptýlených a do této chvíle asexuálních postav dělat milence. Tak nějak mi to prostě nepřipadá důvěryhodné. Jakkoli láska ve 12ti letech může být intenzivní, při nedostatku zkušenosti a vyspělosti prostě nevěřím, že bude tak hluboká, jak ji autor popisuje.
Pullmanovou hlavní inspirací je Miltonův Ztracený ráj, který ho jako příběh velmi uchvátil. Sám napsal k jednomu z vydání Ztraceného ráje předmluvu a komentář. Jako hlavní postavu tohoto eposu vidí padlého anděla a ty, kteří se Bohu vzbouřili spolu s ním. V návaznosti na poslední verše Miltonovy básně tak pokračuje v příběhu, který má být vyprávěn, podle svého vlastního gusta.
Nemysleme si ale, že je Pullman nějaký uctívač satana. Pro svou diplomovou práci studuju jeho dílo a musím říct, že pokud bychom mu měli dát nějakou nálepku, řekla bych, že je přinejlepším agnostikem, v některých životních obdobích nebo názorech i ateistou. Nejsem ale přesvědčená, že by myšlenkový svět Philipa Pullmana byl tak celistvý, aby se dal tímto způsobem jednoduše zařadit.
Pullmanova trilogie se nese v duchu provokace. Fyzicky viditelnou duši lidí z Lyřina světa nazývá daemonem, což má vypůjčeno z řecké mytologie a pokud se nad tím křesťan hned v počátku neurazí kvůli konotacím, které toto slovo má v křesťanské teologii, musí uznat, že autor krásně pracuje se vztahem jednotlivců k vlastním duším (třeba v seriálu HDM je hezky vidět, jak Coulterová svého daemona odstrkuje, ignoruje, bije a nenechá ho mluvit). V Lyřině světě je církevní Magisterium jakousi vládnoucí mocí, přičemž Pullman zabíjí dvě mouchy (aka katolickou a protestantskou) jednou ranou, když historicky zasadí sídlo církve do Ženevy a jen tak mimochodem zmíní, že prvním papežem v Ženevě byl Kalvín. Ha ha.
Jako správný mythopoeta zahrnuje spoustu povědomých příběhů, mezi jeho inspirací najdeme gnostické, biblické i moderní zdroje. Mě osobně velmi oslovil Willův zápas se šamanem, který jasně odráží biblický příběh o Jákobovi a jeho zápasu s Bohem, v němž si vysloužil jméno Izrael. Vzhledem k očekávání, které je ve čtenáři vybudováno, pokud jde o Willovo setkání s otcem, toto je jeho impozantní naplnění. A vím, že dál se budou názory jiných čtenářů lišit, ale mě vlastně imponuje i fakt, že byl jeho otec krátce potom zabit. Nikde v celé trilogii si čtenář neuvědomí tak silně, že jsou na to ty děti prostě samy.
No, ale největší kontroverzí je samozřejmě závěrečná kniha Jantarové kukátko a s ní i její ateisticko-gnosticko-panteistický závěr. Pullman se totiž pokusil o něco, za co mu měl tleskat celý bezbožný svět: zabil Boha.
Až na to, že nezabil.
Pullmanův bůh, v příběhu nazývaný Autorita, je první anděl, který se na počátku věků probral k vědomí. Na základě svého prvenství si přivlastnil moc – a autoritu – nad všemi světy. Není to pravý stvořitel, jen jeden z nejvyšších andělů. S časem Autorita stárne a jiný anděl využije jeho pokročilé senility a začne vládnout sám. Zrádce zradí zrádce, ale ten je nakonec také zrazen (Coulterovou a Asrielem). Zkrátka, to nebe je takový holubník. No a aby toho nebylo málo, Autorita spadne/je shozen z nebe na zem, kde ho najde Lyra s Willem. Protože jsou nad jeho ubohostí pohnutí soucitem, pomohou mu ke smrti, která mu přináší úlevu.
Jako, všichni to chápeme. Pullman ve své shovívavosti boha nechává konečně zemřít, protože už ho – přece – nepotřebujeme. Nejen to, je mu ke smrti pomoženo novou Evou a novým Adamem. Vidíte tu paralelu? Jako Bůh přivedl na svět Adama a Evu, tak nová Eva a nový Adam pomáhají bohu ze světa. Uuuf.
Já to Pullmanovi přeju, k tomu cílil, toho chtěl dosáhnout a k tomu (trošku násilím) svůj příběh dovedl. Nicméně pokud chtěl zabít křesťanského Boha, měl si trochu pohlídat ty paralely a z nich hlavně dvě věci: jednak, že postava anděla, který si uzurpuje moc, je prostě mnohem bližší charakteristice satana. A jednak, že jedna z postav jeho románu vysloví myšlenku, že se vlastně neví, jestli nějaký Stvořitel je nebo není. Několika slovy tak Pullman posouvá své knihy z poliček ateistických novel do poličky s těmi agnostickými.
…ale ne zas tak složitá. Někteří z vás možná budou vědět, že poslední dobou hodně prožívám (a tedy o tom hodně mluvím :)) fakt, že se sem tam v církvi stále objevují tendence určitou literaturu zakazovat nebo přímo vyřazovat. Velmi často mě tak uslyšíte hájit sérii Harry Pottera nebo dramaticky říkat věci typu: Potřebujeme opravdu nějaký inkviziční seznam knih? A co je podmínkou pro to se na ten seznam dostat? Protože Pullman tyhle domnělé podmínky splnil všechny a přesto bych s hrdostí měla jeho knihy v knihovně. Ne abych hájila jeho myšlenky nebo jeho pohled na svět. Ale proto, abych ukázala, že kritické myšlení a duchovní rozeznání je důležitější, než domnělá svatost. Že kvalitní literatura sama o sobě ukazuje na dobro Stvořitele, ačkoli sama není apologetickým dílem.
Při čtení Pullmanových knih moje myšlení nestagnovalo. Umožnil mi přemýšlet nad křesťanstvím, lidskou přirozeností či zvrácenými ideologiemi z jiné perspektivy. Přivedl mě do světa, který je okouzlující, ale zároveň má velmi zkreslený obraz o tom, jaký je Bůh, kterému věřím. Uvědomila jsem si, že to je svět (pohled), ve kterém žije mnoho lidí kolem mě. Už jen proto považuji místo Pullmanovi trilogie ve své knihovně za vyhrazené.
Jelikož mi připadá nesmírně pokrytecké psát diplomku o Inklings a nebýt blízce seznámená s jejich prací, doháním teď co se dá. Mám na seznamu Barfieldovu The Silver Trumpet, pár detektivek a The Mind of the Maker od Sayersové. Znovu jsem si přečetla trilogii Pána prstenů, ale o tom recenzi psát nemůžu protože…pořád se ještě pořád vzpamatovávám ze scény, kdy Aragorn vzdává hold Frodovi a Samovi. Nějak zvláštně se mě to dotklo a když si na to vzpomenu, je mi do pláče. Vlastně mě překvapilo, kolikrát mě Pán prstenů rozplakal…zejména Frodův soucit se Smeagolem, Aragornova šlechetnost vůči Eowyn, Samovo vaření králíka na bylinkách…myslím, že jsem konečně dorostla do věku, kdy jsem tohle dílo pořádně docenila.
Každopádně dnes chci psát o Lewisově sérii připravené původně pro rádiové vysílání v letech 1941-44, kterou pak upravil a vydal pod názvem Mere Christianity. Důvod, proč jsem tuto knihu dosud nečetla, byla má obava, že to snad bude moc složité, moc teologické, moc těžké čtení na letní dovolenou. Tentorát jsem se ale hecla a rozhodla se, že nepůjdu spát, dokud ji nedočtu. Hodně mi pomohla audio verze, kterou jsem mohla poslouchat i na dětském hřišti nebo při sklízení prádla, takže se mi podařilo celou knihu zdolat během jednoho dne (nepopírám, že je to fakt, který mě těší, už proto, že to nebyl den o menším náporu než jindy, ačkoli musím přiznat, že děti byly trochu samostatnější než obvykle).
Srozumitelnost je pro Lewise dost velké téma. V jeho eseji Christian Apologetics popisuje, že právě v apologetice je klíčové, aby si obě strany alespoň porozuměly, když už spolu nemohou souhlasit. Dodává tam také slovníček výrazů, které jsou v církvi a na kazatelnách běžné, ale v sekulárním prostředí jsou chápána buď úplně jinak nebo významu pozbývají. K jádru křesťanství je srozumitelná kniha. Není to čistokrevná apologetika na akademické úrovni, je to velmi přirozený popis věcí, které by měl každý o křesťanství vědět. Na Lewisovi absolutně obdivuju jeho pokoru a perspektivu – neháže do textu bezohledné a omezené komentáře, naopak i o věcech, se kterými sám nemá zkušenost, hovoří s úctou.
Než uvedu několik pasáží, které mě zaujaly, musím říct, že právě díla jako je tohle mi připomínají, proč studuju teologii. Nikdy mě obzvlášť nebavilo zabývat se teoretickými konstrkuty, které mají pramalý důsledek v praxi. Co mě opravdu baví je “downsizing” teologie – umět vysvětlit, co Bible říká tak, aby tomu porozumělo dítě. Pak tolik, aby to povzbudilo víru teenagera. Pak tolik, aby to obohatilo víru dospělého. To je to, co chci dělat.
Nejvíc se mi teď asi zalíbila kapitola o Křesťanském manželství, protože se připravuju na víkendovku s dorostem a chci s holkama mluvit o zamilovanosti. Žasnu, jak Lewis (tehdy ještě ne ženatý) tohle téma krásně zpracoval. Tady je vybraná citace:
Přestat “být zamilovaný” ovšem neznamená přestat milovat. … Partneři se mohou vzájemně milovat dokonce i v těch chvílích, kdy se sobě navzájem nelíbí … Právě ti lidé, kteří se smíří se ztrátou prvotního nadšení a projevují střízlivý zájem, se zpravidla setkají s něčím vzrušujícím v oblastech zcela odlišných. (k. Křesťanské manželství)
Tady je zase krásná ilustrace toho, jak Lewis opravdu nebyl učitelem, který by na své posluchače nakládal břemena, která by nebyli schopni unést. Naopak, problematiku odpuštění doporučuje ‘rozkouskovat’:
Podobně pokud se opravdu chceme naučit odpouštět, bude zřejmě lepší začít s něčím snadnějším, než je gestapo. Můžeme začít s manželem nebo s manželkou, … odpustit jim něco, co nám provedli minulý týden. (k. Odpuštění)
No a samozřejmě, jako učitelka náboženství a etiky a celoživotní studentka teologie si nemůžu odpustit žduchanec do žeber každého, kdo by snad o následujícím pochyboval:
Jedním z důvodů, proč se člověk může stát křesťanem bez zvláštního vzdělání, je to, že křesťanství samo je vzděláním. Proto mohl nevzdělaný věřící John Bunyan napsat knihu, která oslovila celý svět. (kapitola Základní ctnosti)
Tvrdím tedy, že teologie je praktická – zvláště dnes. Dříve, kdy lidé bývali méně vzdělaní a kdy se méně diskutovalo, si člověk možná vystačil s několika jednoduchými myšlenkami o Bohu. Ale dnes je tomu jinak. Všichni lidé čtou a poslouchají, jak se o problémech diskutuje. Proto platí, že nebudete-li naslouchat teologii, budou vám scházet myšlenky o Bohu. Budete-li nějaké mít, budou chybné, zmatené a překonané. (k. Tvoření a plození)
Na závěr připojuji fotografii z kapitoly Čas – a co je za ním, coby C. S. Lewisův pozdrav do ztrápeného roku 2020. Byla to náhoda, že použil právě toto číslo, když mluvil o tom, jak Bůh ‚funguje‘ v čase? Třeba ne. 🙂
Jednoho večera jsem měla dělat něco úplně jiného, ale rozptylovaly mě myšlenky na to, jak jsem vděčná za svého Otu. Tehdy vznikl český překlad Tightrope, který jsem Otovi věnovala…no a pak jsme to i nahráli v jeho studiu. 🙂
Zamyšlení z období hlubokého lockdownu.
