ČTENÍ: SKUTKY 17,16-34

Zatím na ně Pavel v Athénách čekal; když shledal, kolik modlářství je v tom městě, velmi ho to znepokojovalo. 17  Proto mluvil v synagóze se židy a s pohany, kteří uvěřili v jediného Boha; a každý den hovořil i na náměstí s lidmi, kteří tam právě byli. 18  Rozmlouvali s ním i někteří epikurejští a stoičtí filosofové. Jedni se ptali: „Co nám to chce ten nedovzdělanec vykládat?“ Druzí říkali: „Zdá se, že nás chce získat pro cizí božstva.“ Tak soudili, protože Pavel kázal o Ježíšovi a o zmrtvýchvstání. 19  Pak ho vzali s sebou, dovedli na Areopag a tam mu položili otázku: „Rádi bychom se dověděli, jaké je to tvé nové učení, které šíříš. 20  Vždyť to, co nám vykládáš, zní velice podivně. Chceme se tedy dovědět, co to je.“ 21  Všichni Athéňané i cizinci, kteří tam pobývají, ničemu totiž nevěnují tolik času jako tomu, že vykládají a poslouchají něco nového. 22  Pavel se tedy postavil doprostřed shromáždění na Areopagu a promluvil: „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. 23  Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji: 24  Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, 25  ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. 26  On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. 27  Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. 28  ‚Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme,‘ jak to říkají i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘ 29  Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem. 30  Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu. 31  Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“ 32  Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“ 33  A tak Pavel od nich odešel. 34  Někteří se však k němu připojili a uvěřili; mezi nimi byl i Dionysios z Areopagu, žena jménem Damaris a s nimi ještě jiní.

Poslední dobou se často vracím ke své oblíbené pasáži v sedmnácté kapitole Skutků, kde nám autor knihy Skutků vypráví střetnutí apoštola Pavla s řeckými filosofy. Moc se mi ta pasáž líbí, protože ukazuje apoštola Pavla v trochu jiné situaci, než jak jej známe z jiných pasáží v Písmu. Jeho hlavní službou je služba Židům – všimněte si, že když Pavel přišel do nějakého města, nejprve šel do synagogy. Bylo pro něj přirozené sdílet dobrou zprávu o Ježíši s těmi, kterých se to vlastně nejvíce týkalo, protože Mesiáše nejvíce očekávali. Potom, pokud jeho službu v místní synagoze nepřijali, našel si Pavel jiné místo, kde by se scházel s těmi, kdo dobré zprávě uvěřili. Už na začátku 17. kapitoly Skutků čteme, že v Tesalonice přesně takto sloužil:

Pavel jako obvykle přišel do jejich shromáždění a po tři soboty k nim mluvil, 3  vykládal Písmo a dokazoval, že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých. „A ten Mesiáš,“ řekl Pavel, „je Ježíš, kterého já vám zvěstuji.“ Někteří v Tesalonice uvěřili a v Beroji dokonce byli tak nadšení, že každý den studovali Písmo, jestli to je opravdu tak, jak říká Pavel.

V Tesalonice ale byla i velká část Židů, která k němu cítila tak hlubokou nenávist, že jej nejen vyštípala z Tesaloniky, ale vypravili se za ním až do Beroji, aby tam “podněcovali a pobuřovali lid” (v.13). Pavel kvůli nim musel odejít i z Beroji a zamířil do Atén. Silas a Timoteus zůstali v Beroji, snad aby celou situaci uklidnili a ujistili se, že Berojští jsou dobře informovaní o evangeliu a nenechají se naštvanými Židy strhnout.

Po takové zkušenosti se tedy Pavel nachází v Aténách a je sám. Svůj doprovod poslal za Timoteem a Silasem se zprávou, aby se k němu v Aténách připojili. Dochází ke  zdánlivému mezidobí na Pavlově misijní cestě, kdy by si Pavel mohl po nepříjemné zkušenosti v Tesalonice a Beroji odpočinout a počkat na své spolupracovníky, než se pustí do další práce.

Ale to by nesměl mít takový zápal pro evangelium. Pavel si Atény prohlédl a viděl, že je to město plné modlářství. Nevím, co si pod pojmem modlářství představujete, já si ale vždy musím připomenout, že nešlo jen o to, že by měli atéňané spoustu dekorativních sošek bůžků, jako se například dnes dají koupit líbivé sošky buddhy. Tehdejší kulty byly spojené s velkým byznysem, ke kterému patřily i dekorativní sošky, samozřejmě – resp. sošky k domácímu uctívání, byly s ním ale spojené i trhy s obětními produkty, masem, obilovinami…k uctívání některých bohů patřila i chrámová prostituce. A Řekové měli těch bohů opravdu hodně.

Pavel se hned dal do práce a šel do místní synagogy – ačkoli byly atény pohanstvím přímo prorostlé, přesto tam židovská synagoga byla – a nevypadalo to, že by židé v aténách nějak výrazně proti pohanství vystupovali. Pavel proto nepůsobil jen v synagoze, ale vydal se i na místním tržišti – středobod kulturního dění – a mluvil i s místními – nejen židy, ale i řeky, které tam potkal. Bylo to místo, kde se pohybovali i tehdejší filosofové, konkrétně epikurejci a stoikové.

Epikurejští byli jako dnešní agnostici nebo deisté. Podle nich by mohl Bůh nebo bohové existovat, ale pokud ano, je někde daleko a nezajímá se o dění na zemi. Stoikové byli pantheisté – Bůh je všechno a ve všem. Mimo tyto filosofické skupiny pak pravděpodobně Pavel mluvil s běžnými lidmi, kteří praktikovali pohanské náboženství, založené na naklonění si různých božstev ke svým záměrům a snahu nerozhněvat si jiné.

Vidíme tedy, že Pavel mluvil s lidmi, kteří měli velmi narušenou představu o Bohu. Letos jsem na VOŠMT učila kurz Bůh a andělé a spolu se studenty jsme si několikrát opakovali, že je důležité, jakou představu o Bohu – nebo možná lépe řečeno jaké poznání o Bohu člověk má, protože to ovlivňuje způsob, jakým k Bohu přistupuje. Pokud si budu myslet, že Bůh je neúprosný tyran, nepůjdu k němu prosit o odpuštění. Pokud si budu myslet, že Bůh je automat na modlitby, nebudu usilovat o osobní vztah s ním. Pokud si budu myslet, že je unavený, krátkozraký, starý muž na obláčku kdesi daleko, nebudu jej považovat za Panovníka nad svým životem. A to je škoda, protože Bible nám vykresluje obraz toho, že Bůh je s námi, miluje nás a aktivně se zapojuje do našich životů – vychovává nás a vždy pro nás má otevřenou náruč. Pokud tedy někdo vidí Boha jinak než jak jej popisuje Bible, o mnohé se ochuzuje. Proto se Pavel s takovou horlivostí pouští do rozhovorů s těmito lidmi na aténském tržišti.

Zdá se, že Pavla úplně nepochopili, někteří si mysleli, že jim představuje novou dvojici bohů – Ježíše a Anastázi, protože řecké slovo pro vzkříšení, anastasis, bylo v Řecku používáno jako ženské jméno. Proto jedni říkají: “Zdá se, že nás chce získat pro cizí božstva.”

Dovedli si ho tedy před radu Areopágu – jakési sdružení vybraných vznešených filosofů, kteří si ho měli vyslechnout a vyjádřit se k tomu, jestli to, co říká, může být pravda.

Filosofie byla pro mnoho vznešených Řeků životním stylem a brali ji moc vážně. Pokud se k něčemu filosoficky přikláněli, také od sebe navzájem očekávali, že tak budou i žít. Pokud tedy někdo přišel s novou filosofií, potřebovali to zpracovat, aby mohli dál žít podle svého nebo – velmi zřídka – přiklonit se k něčemu jinému a začít žít podle toho. Pro všechny šlo tedy o hodně.

Dali Pavlovi prostor a on přednáší jeden z nejpropracovanějších monologů, které ve Skutcích nacházíme. Struktura Pavlova projevu je velmi dobře promyšlená. Pavel začíná uctivě, ale hned v úvodní části si do atéňanů trochu rýpl, říká jim, že jsou velmi horliví v uctívání božstev, ale jednoho vlastně neuctívají úplně správně – toho neznámého Boha.

Byl to oltář, který stál v aténách od doby, kdy při jakési morové ráně, kterou ne a ne jiné božstvo zastavit postavili oltář neznámému bohu a morová rána ustala.

 „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. 23  Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji:

Apoštol Pavel si je velmi dobře vědom toho, že představa, kterou mají atéňané o Bohu je velmi narušená. Uctívají tolik různých bohů a jejich náboženství je velmi nemorální, jejich bohové sami nejsou zrovna počestní. Pavel musel od základu zrekonstruovat jejich pohled na Boha. Proto začíná něčím, co znají – neznámým Bohem, který je zachránil v čase nouze. Tento Bůh naštěstí v řeckém pantheonu bohů nemá vypracovanou mytologii – příběhy o tom, co všechno nemravného udělal, takže Pavel začíná s něčím, co posluchači znají, ale s čistým štítem.

Pokračuje následovně:

 24  Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, 25  ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní.

Pavel poukazuje na to, jak jiný a svrchovaný je tento Bůh, kterého sice uctívají, ale ne dobře – v řečtině je slovo, které naznačuje, že je uctívají “bez poznání”, jeden by řekl “ignorantsky” – pokud by jej totiž znali, věděli by, že jemu patří veškerá úcta. Je sice hezké, že mu udělali oltář, ale jemu o to vlastně vůbec nejde. Nejenom to, Pavel jasně ukazuje deistickým a pantheistickým filosofům, že Bůh je stvořitelem a učinitelem všeho – pánem nebe i země a není vázaný na chrámovou službu lidí.

26  On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. 27  Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko.

Apoštol Pavel pokračuje argumentací tím, že Boha je možné nalézt, pokud jej člověk hledá. Tato část možná některým z vás připomíná verš z Římanům, 1. kapitoly, kde Pavel píše: Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. 20  Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. (Ř 1,19-20)

Toto univerzální zjevení, které Bůh vložil do celého stvoření je i jeho aténským posluchačům stále na očích, pokud by tedy upřímně přemýšleli o jeho díle, zbavili se pokřivených představ Boha, mohli by jej nalézt.

Athéňané také musí vědět, že Bůh není daleko – jak by si mysleli deističtí epikurejští; ani není vším kolem nás, jak by si mysleli panteističtí stoikové. Bůh nám není daleko ne tolik ve smyslu vzdálenosti, jako spíš ve smyslu vztahu – Bůh je nám tak blízko, že je možné s ním mít vztah.

28  ‚Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme,‘ jak to říkají i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘ 29  Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem. 30  Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu.

A tady přichází to, co mě fascinuje – místo, aby citoval z Písem SZ, což by určitě udělal, kdyby mluvil k Židům (vzpomeňme si na Berojské, kteří Písma v návaznosti na Pavlovu řeč zkoumali, jestli to je opravdu tak, jak říká), tak když stojí před řeckými filosofy, cituje Pavel na podporu svých argumentů pohanské BÁSNÍKY Epimenida a Arata (v. 28).

Existují záznamy veřejných promluv řeckých filosofů a řečníků, které ukazují, že Řekové své básníky brali tak vážně, že je ve svých řečích citovali tak hojně, jako židé citovali Tóru. Pavel se tedy očividně tomuto trendu přizpůsobuje a používá argumentů, které jsou pro řeky srozumitelné.

Pavel ale dělá nejen tohle – on necituje jen tak ledajakou báseň, ale cituje báseň Arata, která popisuje nejvyššího Boha ne jako nemorálního šéfa řeckého pantheonu, ale jako svrchovanou bytost.

31  Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“

Velké finále Pavlovy řeči, která od “neznámého Boha” došla až k Ježíši Kristu jeho posluchače rozladila. Ačkoli po obsahov stránce nemůžeme Pavlovi nic vytknout, v průběhu své řeči Pavel dělá jemné narážky na postoje stoiků a epikurejců a oni potud poslouchají, protože Pavel mluví dobře. V 29. verši ale narážíme na zlom, kde Pavel zřetelně přechází do základních motivů evangelia – lidská hříšnost a oddělení od Boha, nabídka obrácení a odpuštění a budoucího vzkříšení.

Jakmile zmínil vzkříšení, své posluchače “ztratil”. Proč?

Epikurejci ve vzkříšení nevěřili – duše podle nich byla materiální stejně jako tělo – a umírala spolu s ním. Stoikové věřili, že duše je po smrti absorbována do Boha, nemohli si ale představit vzkříšení těla. Pavlův proslov tím tedy skončil, jedni se mu vysmáli a druzí mu řekli, že si ho třeba poslechnou nekdy jindy.

Pak ale nás verš 34 informuje: Někteří se však k němu připojili a uvěřili; mezi nimi byl i Dionysios z Areopagu, žena jménem Damaris a s nimi ještě jiní.

Pavlův výstup na Areopágu někteří hodnotí jako fiasko. Přece se mu tam vysmáli! Obrátila se mu jenom nějaká hrstečka lidí! To je nějaký evangelizační úspěch?

Vypravěč ale finále Pavlovy řeči nijak citově nezabarvuje, prostě popisuje, co se stalo. Někteří se posmívali, někteří zdvořile odmítli a jiní se připojili a uvěřili. Právě pro tento pragmatický konec mnozí nepovažují Pavlovu promluvu na Areopágu za následováníhodnou, já jsem ale přesvědčena, že právě dnes k nám Pavlův příběh může hovořit – možná lépe než k předchozím generacím křesťanů, které je ve Skutcích četly. Mám pro to několik důvodů, zmíním tři.

1. Tehdejší Řecká společnost je podobná té naší. Nesetkáváme se dnes s polyteismem praktikovaným v ulicích města, lidé ale mají mnoho bohů, které uctívají. Pro někoho jsou to peníze, úspěch, pro jiného děti, pro dalšího štěstí a pohodlí nebo zdraví. Bohem se člověku může stát kariéra, prestiž, image. Ovšem rovněž jsou kolem nás lidé, kteří se přiklání k novopohanství nebo uctívání andělů.

Filosoficky nejsme možná tak důslední jako řekové, ale také má dnešní společnost určité pomyslné náměstí, či tržiště, na kterém si lidé vybírají, co bude jejich životním přesvědčením. Stejně jako tehdy se náš svět vyznačuje pluralismem, ve kterém je mnoho lidí chyceno jako v síti – máme tolik možností na výběr, čemu věřit! Zároveň je dnes velký důraz na názor odborníků. Ráda si představuji Pavlovo posouzení před radou Areopágu jako snahu rozpoznat, jestli je Pavel dostatečný odborník na to, aby lidem hovořil do života. Bylo to trochu jako kdybyste dnes vzali nějakého odborníka na epidemie, postavili ho před kolegium profesorů aby posoudili, jestli se daný člověk může vyjadřovat ke covidu.

Možná, že kdybychom to tak v dnešní době dělali, vyjadřovalo by se ke covidu mnohem méně lidí :))

2)         Dnes více než se židy sdílíme evangelium s lidmi bezbožnými nebo s lidmi, kteří neznají Písmo. Tudíž se nám Pavlova zkušenost velmi hodí. Můžeme si z ní vzít příklad v tom, jak Pavel bryskně používá řeckých básníků, aby řekům přiblížil biblické koncepty. Když dnešnímu ateistovi řeknete, věřím Bohu, protože to a to o něm říká Bible, může vám říct: “No a co? Já nevěřím, že Bible je Slovo Boží.” A váš základ pro argumentaci se rychle zbortí. Pavel ale toto předvídal a neuvěřitelně jemně se svým posluchačům přizpůsobil. I my dnes, pokud sdílíme s lidmi evangelium, musíme přemýšlet, jak nejlépe je předat, aby je oni mohli pochopit.

3)         Dnes více než jindy zažíváme odmítnutí a evangelizační neúspěchy. Ačkoli nehodnotím Pavlův projev na areopágu jako neúspěšný, protože se někteří obrátili – a musíme říci, že v radě Areopágu seděli vážení a vlivní aténští občané, takže Pavlovým projevem jistě evangelizační práce v Aténách neskončila – oproti jiným záznamům ve Skutcích vidíme rozdíl. Například Petrovo kázání k prvním letnicím, o kterém jsem mluvila minule, bylo superúspěšné, obrátily se TISÍCE lidí. Pavlova řeč nebyla o nic horší, přesto ten výsledek byl jiný.

Církev prožila různá období a mezi nimi i velká probuzení. Tato probuzení často provazely zkušenosti, že se obracela celá pracoviště, poté, co se svými kolegy křesťan sdílel evangelium. Dnes nežijeme v takovém období – asi by každý z vás mohl vyprávět svou vlastní zkušenost se sdílením evangelia v dnešní společnosti. Lidé jsou opatrní, možná i nedůvěřiví. Nemám pochyb o tom, že i taková řeč, jako Pavlova, by dnes měla oproti probuzeneckým statistikám jen malý efekt. A proto jsem ráda, že i tento příběh v Bibli máme. Jsou místa, situace a období, kde prostě -lidově řečeno- pšenka nekvete. I přesto na takovém místě Pavel evangelium sdílel a i přesto se pár lidí obrátilo – to nám může být povzbuzením k tomu, abychom i my v našich prostředích sdíleli dobrou zprávu o Ježíši, protože záleží i na té hrstce, na těch jednotlivcích, jako byl na Areopágu třeba Dionysos nebo Damaris – oba autor Skutků zmiňuje jménem, protože to považoval za důležité. Jsou chvíle, kdy je důležitý počet (SK 2,41) a chvíle, kdy jsou důležité konkrétní osoby a jejich jména.

Závěr

Pavlova řeč před radou Areopágu mě vždy fascinovala. Nejprve Pavlova odvaha, stoupnout si před všechny ty filosofy a hájit svou víru! Ne každý by tohle zvládl! Pravda, Pavel byl nesmírně inteligentní a také kvalitně vzdělaný, takže se bát nemusel, přesto, ta situace se dala brát jako hrozba a on ji bral jako příležitost. Pak ta preciznost s jakou pracuje. Má tak málo prostoru a přesto řekne vše důležité. V mnohém nám jeho svědectví může být vzorem.

Když mluvíme s lidmi o Bohu, mohou mít o Bohu úplně jinou představu, než jakou máte vy. Naším úkolem, pokud chceme evangelium s lidmi sdílet správně, je naslouchat lidem – jaká je jejich představa Boha? Jak k ní přišli? Jaké životní zkušenosti vedly k tomu, že si daný člověk Boha takto představuje? Jak bylo ovlivněno ohledně Božího obrazu jeho myšlení ve škole? V jiných církvích?

Teprve když se otevřeme těmto diskusím, které jsou nám často nepříjemné, protože víme, že Bůh NENÍ takový, jak si ho lidé často představují – starý muž na obláčku, automat na modlitby, nezaujatý pozorovatel, berlička atp.

Teprve pak můžeme postupně odbourávat jejich špatnou představu a nahrazovat je jinou, tou správnou, biblickou. A někdy k tomu možná nebudeme moci použít Písmo jako pádný argument. Pak se můžeme dívat kolem sebe, co by tomu člověku mohlo lépe obraz Boha přiblížit – tak, jako Pavel, když použil jako argument text antických básníků? Mohl by to lépe pochopit na principu Neova sebeobětování v Matrixu? Nebo Gandalfova souboje s Balrogem? Nebo z poezie Vítězslava Nezvala? Kreativitě se meze nekladou, pokud je v souladu s biblickým zjevením 🙂

Disclaimer: Své dnešní kázání jsem nazvala provokativně: Jsme letniční církví? Důraz na slovo letniční. Pro ty z vás, kteří jste tu poprvé, pokud tu někdo takový je nebo nás poslouchá na YT, toto kázání je přednášeno v Apoštolské církvi, která se hlásí k celosvětovému letničnímu hnutí. Toto hnutí není nějaký výstřelek nebo výmysl,  hlásí se k němu více než 300 milionů křesťanů po celém světě. V některých zemích, jako např. u nás, se toto hnutí usadilo v Apoštolské církvi, letniční křesťany ale najdeme téměř v každé denominaci.

Budeme dnes hovořit o tom, co znamená být letničním křesťanem a ačkoli se vyskytujeme v letniční církvi, přála bych si, abyste pro účely tohoto kázání zastrčili vaše vlastní chápání slova „letniční“ někam do šuplíčku a vydali se se mnou zkoumat jeho biblický význam.

Čtete rádi Zjevení? To je ta úplně poslední kniha v Bibli, kde je spoustu obrazných vyjádření, kterým se dá jen těžko porozumět. Je tam ale také spoustu pasáží, které popisují, jak všechno dobře dopadne – jak budou odměněni ti, kteří vytrvali ve víře a jak všichni budou Boha oslavovat. Jsou tam krásné verše o tom, jak ti, kdo zvítězí, dostanou nové jméno a budou navěky s Ježíšem v pokoji a radosti.

Když ty pasáže čtu, říkám si, jak krásná zaslíbení tam jsou a jak by bylo krásné být toho součástí – toho krásného naplnění proroctví (ne, že bych se hrnula do toho, co mu předcházelo).

My se dnes budeme takovým krásným proroctvím zabývat, ale ne těmi, které se ještě nenaplnily. Budeme se zabývat proroctvím, které vyslovil starozákonní prorok a které se naplňuje i na nás dnes. To, co před stovkami let někdo četl a říkal si – kéž bychom toho mohli být součástí! Kéž bychom se toho dožili, abychom mohli být u toho! Tak přesně takové proroctví v Bibli máme – a my, církev odkazující se v názvu i v praxi k počátkům křesťanství, se k němu s hrdostí hlásíme!

Bude vylit duch

Abych vás už nenapínala, začneme původním textem tohoto proroctví a budeme pokračovat tím, jak jej rozvádí samotní bibličtí autoři. Možná už mnozí z vás uhodli, že budu mluvit o proroctví z knihy proroka Joele:

Joel 2,28

I stane se potom:

Vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění. Rovněž na otroky a otrokyně vyleji v oněch dnech svého ducha.

Komentář Studijní bible praví, že

• Joel tady předpovídá den, kdy Bůh vylije svého Ducha na „každého, kdo vzývá jméno Hospodinovo“ = MUŽI (duh.) ŽENY (WHAT?) STARCI (JASNĚ) JINOŠI (AHA?) otroci a otrokyně (WTF?)
• Toto vylití vyústí v proudění Ducha svatého, které bude doprovázeno prorokováním Božího lidu
• Ve SZ povětšinou prorokují specificky povolaní proroci…takové zobecnení a rozšíření toho prorockého daru, je samo o sobě dost NOVÉ pro starozákonního posluchače

Kontext knihy

Abychom toto proroství ještě lépe pochopili, podíváme se na jeho kontext v samotné knize proroka Joele. Pro proroka Jóele je ústředním tématem knihy Den Hospodinův. To je termín pro proroky velmi typický a častý a jak praví doc. Mackerle v ekumenickém komentáři, povětšinou má u proroků trojí význam:

1. Den soudu Izraele (Jl 1-2) – formou nějaké přírodní katastrofy; lidé jsou vyzváni, aby se vrátili k Bohu, neboť pak se snad i on vrátí a slituje se; proroci mají úkol lid na den Hospodinův připravovat (Ez 13,5) …. Je to tedy hrozící nebezpečí, na které je třeba se připravit, ideálně pokáním před Bohem
2. Den soudu nad nepřáteli Izraele a zároveň záchrana Izraele – Bůh ztrestá národy a současně zachrání Izrael (Jl 4)
3. Eschatologická celosvětová katastrofa (Jl 3)[1]

Joel předpokládá všechny hlavní významy tohoto dne. Každopádně jde ale o oblíbený prorocký termín pro označení okamžiku, kdy Bůh nějak zasáhne do světových dějin. V čí prospěch to bude, zda a pro koho to bude okamžik soudu a trestu a pro koho naopak okamžik záchrany a osvobození, závisí vždy na člověku, resp. národu a nelze se spoléhat na přesvědčení o tom, že Bůh bude nekriticky stranit celému Izraeli nebo celému Božímu lidu.

Když se podíváme na bezprostřední kontext pasáže, kterou jsem četla (2,28vv) Joel tady mluví ke svým posluchačům – ať už to byli Judejci nebo Izraelci, mluví k lidem, kteří prožili velmi těžké období – kobylková pohroma je připravila o úrodu a prorok v tom vidí Boží ruku. Vyzývá je, aby v té citlivé situaci byli bdělí a uvědomili si, že se jedná o výjimečnou věc (v. 1,2 Stalo se něco takového za vašich dnů anebo dnů vašich otců?), kterou oni mají interpretovat jako Boží soud. Lidé se tedy mají obrátit v pokání k Bohu a pokud to udělají, čeká je záchrana od Boha a zmíněné vylití Ducha.

Ti lidé tehdy tedy měli toto veliké zaslíbení, že bude vylit Ducha a jistě to pro ně bylo jako balzám na duši v jejich tíživé situaci. Možná podobně, jako na nás působí slova knihy Zjevení.

(Pokud budeme souhlasit s badateli, kteří stojí za Studijní biblí s výkl. Poznámkami) Uběhlo necelých devět set let, kdy byla tato slova vyřčena v tomto dost specifickém kontextu – kdy apoštol Petr měl to duchovní rozeznání, které jej přivedlo k tomu, aby tato slova použil v kázání o prvních letnicích.

Den Letnic

Protože jsme v letniční církvi, pravděpodobně je nám všem blízký příběh z druhé kapitoly Skutků, pro ty, kdo by s ním ale nebyli seznámeni, jen stručně shrnu.

Po Ježíšově nanebevstoupení se učedníci společně scházeli a modlili se. Při jednom takovém setkání najednou slyšeli hukot, který naplnil celou místnost, kde byli. Viděli něco jako ohnivé jazyky, které se rozdělili a na všech zúčastněných spočinul jeden. Všichni byli naplnění DS a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch dával promlouvat (Sk 2,1-6)

Tato zkušenost samotná vyvolala rozruch a spoustu lidí z okolí se přišlo podívat, co se to děje. Někteří se učedníkům posmívali, ale hodně jich také poslouchalo, protože apoštol Petr využil příležitosti a dav, který se sešel, oslovil.

No a právě při tomto spontánním kázání Petr použil pasáž z Joele, kterou jsme četli před chvílí

Sk 2,16-21

Ale děje se, co bylo řečeno ústy proroka Jóele: 17  ‚A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi, synové vaši a vaše dcery budou mluvit v prorockém vytržení, vaši mládenci budou mít vidění a vaši starci budou mít sny. 18  I na své služebníky a na své služebnice v oněch dnech sešlu svého Ducha, a budou prorokovat. 19  A učiním divy nahoře na nebi a znamení dole na zemi: krev a oheň a oblaka dýmu. 20  Slunce se obrátí v temnotu a měsíc se změní v krev, než přijde den Páně, velký a slavný; 21  a každý, kdo vzývá jméno Páně, bude zachráněn.‘

Petr dál pokračuje a dosvědčuje ještě dalšími citacemi z Písma i vlastním svědectvím, že Ježíš je Spasitel, Zachránce, kterého Izrael čekal. Po tomto kázání vlastně byla založena církev.

To vylití Ducha, ta letniční zkušenost, je tedy v samotných počátcích existence církve a je pro církev nesmírně důležitá! Potřebujeme Ducha svatého v našich životech, abychom si mohli říkat církev – abychom se mohli odkazovat k těmto biblickým kořenům, které nacházíme u proroka Joele a v knize Skutků.

Pokud si myslíme, že Ducha svatého nepotřebujeme, nejsme církev. Nesaháme si pro kořeny, která církev má právě v pasáži proroka Joele. Které má v událostech letnic. Duch svatý je naprosto nezbytný pro fungování církve – pro samotnou existenci církve.

Ale co to znamená? A jak poznáme, že Ducha svatého v církvi máme? Bibličtí autoři nás vedou k tomu, že přítomnost Ducha svatého lze v církvi poznat a to i bez nějakého zvláštního duchovního rozeznání. Jsou dvě čistě praktické věci, které se v církvi budou vyskytovat. Duchovní dary a Známky proměněného osobního života křesťanů

1. Dary
   • Už Joelovo proroctví ukazuje, co bude vylití Ducha doprovázet – staří, mladí, velcí, malí budou prorokovat. Máš pocit, že jsi moc mladý na to, abys prorokoval? Blbost! Máš pocit, že dar proroctví není pro tebe? Blbost. Už Joel to píše a vztahuje to na všechny. Kde je Duch svatý, tam se prorokuje. Duch svatý bude vylit na všechny, kdo vzývají Hospodinovo jméno.
     1. Nový zákon dává daru proroctví novou formu – už to nemusí být jeden člověk, jedna výrazná, až výstřední osobnost, která od rána večera prorokuje, jak tomu bylo v SZ
     2. V NZ vidíme proroctví jako součást každodenního života církve – je to nadpřirozené duchovní vedení a rozeznání v běžných i neobvyklých situacích
     3. Někdy jde o slovo velmi specifické, jindy jde o intuici, moudrost
     4. Proroctví může být zneužito (Pán mi řekl, že se máme vzít)
     5. Ať tak či tak, proroctví se vždy mají rozsuzovat
     6. K tomu více 1K14, kde Pavel píše o tom, jakou roli má proroctví v církvi a jak právě v církvi převyšuje dar jazyků
   • Co se dalších darů týče, apoštol Petr dává Joelovo slovo do souvislosti i s darem modlitby v jazycích, kterou učedníci o prvních letnicích přijali.
     •  V letniční církvi pro nás dar modlitby v jazycích není nic neobvyklého, mnoho z nás jej přijalo a často užívá. Ačkoli je z biblického hlediska určený spíš pro soukromé užití a dovede modlitbu pozdvihnout na úplně jinou úroveň, ve spolupráci s jiným darem DS – darem výkladu jazyků, může být prospěšný i ve společenství
   • Ostatní dary – apoštol Pavel jich popisuje ještě hodně (poznání, moudrost, víra, uzdravování, působení mocných činů, rozlišování duchů
     1. Seznamy, které Pavel uvádí většinou neznačí nějaký komplexní systém, Pavel tím naznačuje, že darů DS je opravdu HODNĚ a že tyto dary slouží jak jednotlivým křesťanům, tak církvi celkově
     2. Všechny mají sloužit církvi a ukazují na přítomnost DS v církvi
     3. Pro všechny tyto dary je ovšem podmínkou láska AGAPÉ (1K13), která jim udává rámec – pokud nejsou užívány s láskou, která vše převyšuje, nejsou užívány dobře; vzájemná služba v lásce je podmínkou všech darů

• Proměněný osobní život – nejen v návaznosti na Petrovo kázání vidíme, že život křesťanů je jiný, než život jejich okolí…jakmile se někdo obrátí, jeho život je proměněný a měl by být proměňovaný (PRŮBĚŽNĚ) s pomocí Ducha svatého
  1. My nemáme být pasivní, co se týče naší proměny – musíme se snažit o nějakou duchovní disciplínu, o poslušnost vůči Bohu
  2. Apoštol Petr říká, že se očišťujeme skrze poslušnost pravdě
  3. Právě skrze poslušnost upevňujeme novou přirozenost, kterou jsme přijali při obrácení ke Kristu a ta se čím dál víc stává součástí našich životů
  4. Laicky řečeno, v obrácení jsme se rozhodli pro Boha a slíbili jsme mu, že se nějak budeme chovat (podle toho, co se mu líbí)…je pro nás ale náročné ten slib dodržet, protože jako lidé jsme slabí a nejsme schopní být 100% času 100% morálně vykazatelní jako bezhříšní lidé
  5. Proto se musíme cvičit v poslušnosti Božím nařízením a v životě podle Kristova etického modelu
  6. Musíme pravidelně přicházet před Boha, předkládat mu svá selhání a prosit jej o odpuštění a sílu k tomu, abychom žili spravedlivý život
  7. Právě v tomto každodenním boji o křesťanský život pořebujeme pomoc, posilu a provázení Ducha svatého

• Ovoce – apoštol Pavel v Galatským píše, že kdo žije z moci Božího Ducha, nepodlehne tomu, k čemu ho táhne jeho hříšná přirozenost[2]; nepodlehne svojí slabosti, ale nechá se posilovat Duchem – ty všechny špatné věci, ke kterým nás to táhne, nás přitahovat nebudou, pokud budeme žít s DS!

1. Pavel pak říká, že nejen , že se u nás ty hnusné věci nebudou vyskytovat, ale bude mezi námi také spoustu ovoce DS – LÁSKA, RADOST, POKOJ, TRPĚLIVOST, LASKAVOST, DOBROTA, VĚRNOST, TICHOST, SEBEOVLÁDÁNÍ … to už jsou dost konkrétní ukazatele k tomu, abychom rozpoznali, jestli je mezi námi DS J
   • I tento seznam je ad hoc
   • Apoštol Pavel zde ukazuje, že život plný DS je VIDĚT
   • Často zmiňuje pokoj mezi lidmi jako ovoce Ducha – důležitý pro život v církvi, protože tam, kde se lidé moc hašteří, hádají se nebo jsou na sebe kyselí, je třeba více Ducha
   • K proměněnému osobnímu životu skrze DS se moc hezky vyjadřuje Craig Keener v knize Gift and the Giver: The Holy Spirit for Today. Ve čtvrté kapitole ukazuje, jakým způsobem se změnil život lidí, kteří se přidali k první církvi – jak můžeme sledovat v kapitolách následujících Petrovo letniční kázání
     • První křesťané se vyznačovali sebeobětováním, které často hraničilo až s asketismem, což autor přímo nedoporučuje
     • Horlivost prvních křesťanů je nicméně něčím, čemu se dnešní zpohodlnělý západní křesťan těžko může rovnat
       1. Zábava: křesťané v 2. století odmítali chodit do cirků a divadel spolu s nevěřícími, jen aby se divali na to, jak jsou lidi zabíjeni nebo mrzačeni gladiátory či zvířaty
       2. Správa majetku: křesťané věnovali svůj majetek chudým a potřebným; svou lásku k druhým vyjadřovali skrze štědrost; mnozí z nich byli Duchem vedeni k tomu, aby se zřekli veškerého majetku a dali jej k dispozici církvi nebo těm, kdo ho potřebují (Sk 2,44-47; 4,32-37) Prvni cirkev nebyla komunisticka, ale Buh proměnil jejich premysleni a oni si vazili lidi vice nez majetku. Pravi lid ducha dava duraz na to, co muze dat, ne kolik majetku muze nashromáždit.
       3. Evangelizace: Křesťané často ohrožovali svůj život nebo dokonce umírali proto, aby mohli dál šířit Boží evangelium
       4. Duchovní disciplína: Křesťané si vážili modlitby, studia Bible a postu
     • Keener se poté zamýšlí, jestli se křesťané Západu alespoň v něčem podobají první církvi, Je přesvědčen, že se církev od tohoto ideálu velmi vzdálila, ale že také má zdroje na dosah ruky k tomu, aby mohla být obnovena – vždyť Duch svatý je jen na modlitbu daleko!
     • V průběhu historie si můžeme všimnout, že církev má tendenci se od těchto hodnot vzdalovat a zabývat se starostmi tohoto světa. Nejedná se o to, když se církev snaží být pragmatická – je třeba řešit praktické věci, jak to dělali i v první církvi (Sk 6), ale křesťané v církvi nikdy nesmí přestat usilovat o utváření společenství znovuzrozených křesťanů, kteří jsou Duchem obnovováni a proměňováni

Jsi letničním křesťanem?

Proto, pokud máme být letniční církví – takovou, jakou byla církev prvních století, tak horlivou pro Pána, tak silně evangelizačně laděnou, tak plnou darů Ducha svatého a jeho přítomnosti a jeho ovoce, pak musíme začít každý sám u sebe. A proto přicházím s otázkou: Jsi letničním křesťanem?

A tady pozor: neptám se, jestli jsi pokřtěn Duchem svatým. Neptám se, jestli jsi v momentu křtu přijal dar modlitby v jazycích, protože jak ukázalo tohle kázání, to není určující charakteristika letničního křesťana.

Ani nechci říct, že naše Apoštolská církev převyšuje všechny ostatní církve, protože se hlásí k letničnímu hnutí.

Chci říct toto: Ukázali jsme si, že Bible nám udává celkem jasný rámec toho, jaká má být církev. Tato biblická předloha je pravou letniční církví. Být letniční církví znamená být biblickou církví.

Takže se vrátím ke své otázce: Jsi letničním křesťanem? Jsi letniční křesťankou?

Trošku shrnu, co všechno to obnáší:

1. Letniční křesťan odvozuje svou duchovní identitu, od proroctví Joele 2,28vv. Být letniční církví znamená být biblickou církví, jednající podle biblického příkladu.
2. Letniční křesťan má radost, že může být součástí naplnění tohoto proroctví – že může zažívat vylití Ducha svatého.
3. Letniční křesťan se vyznačuje ovocem ducha a dary ducha svatého. Ovoce Boží přítomnosti v našem živote zahrnuje krom proměněného srdce i proměněné chování, které ukazuje na proměněné srdce.
4. Letniční křesťan žije s Duchem a nechává Ducha svatého, aby proměňoval jeho život. Tato proměna je na něm znát, je jiný, než jeho okolí. Vymezuje jej to do určité míry od jeho okolí.
5. Letniční křesťan horlivě sdílí Boží evangelium s lidmi ve svém okolí, podporuje misii, případně na ni sám vyráží.

Atd atd. Nebudu vám dělat spoilery na Nový zákon, přečtěte si ho, pokud jde o letniční identitu, doporučuji číst zejména skutky a dál J

Je toho hodně, že? Není to nízký standard, ta laťka není posazená nízko. Dosahujeme na ni?

Jsme letničními křesťany?

Myslím, že vhodná odpověď na tyto otázky je: snažíme se.

Protože chce-li někdo být letničním křesťanem v biblickém slova smyslu, musí se snažit, nemůže v tom být pasivní a nechat Boha všechnu práci.

A tak se snažíme, ale jde nám to těžko.

Mluvím za sebe, když říkám: moc bych chtěla být letniční křesťankou podle Bible! Ale jde mi to těžko.

A tady přicházíme k mé nejoblíbenější argumentaci kruhem. Protože my bychom moc chtěli být takoví, jaké nás chce Bůh, ale nejde nám to. A kdo nám v tom pomůže? No Bůh.

Duch svatý má tu moc učinit z nás letniční křesťany. My se mu ale musíme odevzdat.

Pojďme se modlit a prosím, připojte se i vy k mé modlitbě, nenechte toto kázání vyšumět s mou závěrečnou modlitbou. Pojďme se modlit, aby Duch svatý posílil naši letniční identitu, aby mezi nás vylil svého Ducha, abychom mohli mezi sebou vidět jeho dary, jeho ovoce. I když už teď něco z toho vidíme, chceme víc, Pane!

---

[1] Inspirováno exkurzem v biblickém komentáři ke knize Ámos z pera skvělého doc. Adama Mackerle.

[2] Tělo=to, co je slabé,křehké a neschopné z vlastní síly odolávat pokušení…“hříšná přirozenost“ už posouvá význam k tomu, že máme zlou duši či nějaké zlé vnitřní sklony (tak Keener v knize Gift and the Giver)

Znáte koncept zbožné babičky? Zdá se mi, že minimálně když já jsem vyrůstala a třeba jsme se ve škole bavili o víře, spoustu z mých věřících i nevěřících spolužáků zmiňovalo, že má babičku, která čte bibli, modlí se, chodí do církve, nebo trvala na tom, aby byli jako malí pokřtěni… Nevím, jestli to tak stále je, ale takový určitý archetyp babičky, která je někde v pozadí našich životů a modlí se za nás (a více či méně nás nabádá k víře), minimálně v naší kultuře existuje.

I v kontextu s touhle představou jsem si uvědomila, když mi letos na jaře odešla babička, že mi hrozně budou chybět její modlitby! Ona totiž nebyla jen tak obyčejná modlitební babička, modlila se s ohromným nasazením a to nejen za sebe a svoje potíže, kterých měla požehnaně (neustále bojovala s kožními chorobami, cukrovkou, bolestivou artrózou, očními záněty atp. ), ale modlila se taky za své nejbližší, které milovala – Andrea Morrisonová mi krátce po jejím pohřbu popisovala, jak se za mě babička modlila, když jsem rodila Emmu – byl to dvoudenní porod a babička zrovna jela s Morrisonovými na Dlouhé stráně na Duchovní soustředění a od chvíle, kdy se dozvěděla, že jsem v porodnici se podle Andrey nepřestala modlit. Nebyla s ní řeč celou cestu na DS, protože se neustále buď nahlas nebo v duchu modlila.

Musím říct, že tahle vzpomínka mi podlomila kolena, protože jsem si uvědomila jednak to, že mě babička kolikrát nesla na modlitbách a jednak, že nevím, co budu bez jejích modliteb teď dělat. Měla jsem před sebou státnice a Bůh ví, jak moc jsem potřebovala jakékoli modlitby.

Ale tam moje babička nekončila. Byla ženou velmi výraznou a na spoustu lidí měla velmi ostré a vyhraněné názory. Přesto jsem ale žasla, když jsem ji na společných dovolených slýchala modlit se za tyto lidi, kteří ji štvali nebo jí dokonce ublížili.

Tak jsem začala přemýšlet. Když teď už nemám žádnou modlitební babičku, co budu dělat? Pravda, moji rodiče jsou velcí modlitebníci, i Otova maminka je nám velkou modlitební oporou. Ale já sama už modlitební babičku nemám. Dalo by se říct, že tady je nějaké volní místo, které žádá doplnění. A tak jsem se rozhodla. Já sama se stanu modlitební babičkou. Jsem na to ještě trochu mladá, pravda, ale protože se znám, že než se něco naučím v životě dělat pořádně, chvíli mi to trvá, chci začít už teď.

V tomto kázání chci povzbudit i vás k tomu, abyste se odhodlali k tomu stát se modlitebními babičkami a dědečky, ať už je to místo ve vašich rodinách volné či nikoli. Chtěla bych uvést několik důvodů, proč se vám to vyplatí a proč si myslím, že je to praxe, ke které nás povolává Písmo.

Proč se nad modlitbou tolik zamýšlet?

Asi už vám došlo, že „modlitební babička“ je to taková malá metaforka, takový obraz, ilustrace, kterou jsem zvolila pro to, abych s vámi mohla mluvit o modlitbě. Ale ne ledajaké. O modlitbě s nasazením, o modlitbě upřímné, neodbytné a vytrvalé. Proč se ale nad modlitbou tímto způsobem vůbec zamýšlet? Podíváme se společně do Bible.

V Lukášově evangeliu je krásná pasáž (Lukáš 11,1-13), která začíná slovy:

Jednou se Ježíš na nějakém místě modlil; když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan.“

A já učedníky chápu! Když slyšíte některé lidi modlit se, slyšíte z jejich modliteb jejich touhy, vyčtete z jejich modliteb jejich vztah k Bohu a pochopíte, že tenhle člověk se toho už něco namodlil, protože se k Bohu vyjadřuje krásně, uctivě, upřímně a intenzivně. A řeknete si: Tohle chci taky umět! Jenže ona je to kolikrát dlouhá cesta a vyžaduje to investovat čas do vztahu s Bohem.

Ježíš učedníkům v podobných liniích také odpovídá – vede je do modlitby Páně, tzv. Otčenáše, ve které jasně dává najevo, co má být v modlitbě na prvním místě – nejprve Boží zájmy a potom naše vlastní.

Pasáž pokračuje třemi obrazy, které zdůrazňují dva důležité prvky modlitby.

1. Přítel na loži (NEODBYTNOST)

5  Řekl jim: „Někdo z vás bude mít přítele, půjde k němu o půlnoci a řekne mu: ‚Příteli, půjč mi tři chleby, 6  protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát.‘ 7  On mu zevnitř odpoví: ‚Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku. Nebudu přece vstávat, abych ti to dal.‘ 8  Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane pro jeho neodbytnost a dá mu vše, co potřebuje.

…v tomto příběhu jde o člověka, který chtěl být pohostinný za každou cenu (nic neobvyklého pro blízkovýchodní kulturu) a tak byl neodbytný = bezostyšný

… David Gooding v knize Lukášovo evangelium to komentuje s tím, že pokud se jedná o dobrou věc, za kterou se modlíme, nepociťujeme stud a nemáme problém o ni prosit Boha intenzivně – např. modlitba za uzdravení někoho jiného atp., tedy neodbytně nebo bezostyšně = bez ostýchání, bez studu. Pokud by ale existoval důvod, proč bychom se za svou touhu měli stydět (např. modlitba, aby někomu bylo hůř), je taková bezostyšnost nebo neodbytnost v modlitbě nesprávná.

• Hledání a dveře (VYTRVALOST)

9  A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. 10  Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.

…tento obraz krásně ukazuje na to, že taková vytrvalost v modlitbě nese ovoce, že ten, kdo je vytrvalý bude nakonec odměněn.

• Otec (MILUJÍCÍ DÁRCE)

11  Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? 12  Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? 13  Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“

…tady zase čteme o tom, jak dokonalý je Otec ve své povaze. Nezamýšlí s námi nic zlého a nechce nám odepřít nic dobrého, o co prosíme.

Na této pasáži tedy vidíme, že taková modlitba má hodně vrstev – jednak je tu naše prosba, se kterou přicházíme; pak je tu nějaký způsob, jakým ji přinášíme – jsme pokorní a vytrvalí? Pak je vše v pořádku. A pak je tu Ten, kterého prosíme a který na naše prosby odpovídá.

Na to, že je modlitba vlastně „jenom“ rozhovor s Bohem, jde tady o hodně věcí, že? A ty má většinou zvládnuté právě taková „modlitební babička“, coby vzor poctivého modlitebníka. A proto má smysl se od takové babičky učit, jak se modlit.

Kdo je modlitební babička?

Teď by bylo, myslím, dobré vyjasnit si, kdo je modlitební babička. Jaké jsou její charakteristiky? Co tím vůbec myslím?

Proto bych teď chtěla zmínit a rozvést několik takových charakteristik, kterými se modlitební babička vyznačuje.

Modlitební babička se modlí pravidelně.

… bere modlitbu jako závazek, dává modlitbě jasné místi a čas, kdy se na ni může soustředit a může se modlit v klidu.

Modlitební babička se modlí často.

…pravidelně může také znamenat jednou za měsíc, že J ale modlitební babička se modlí denně! Ba co víc, modlí se několikrát denně, protože pořád je za co se modlit nebo co s Bohem sdílet!

Modlitební babička je v modlitbě štědrá (modlí se za všechny).

…modlí se za svou rodinu, ty které miluje a ty, kteří milují ji. Modlí se ale také za lidi se kterými se vídá třeba jen na chodbě v paneláku nebo v obchodě za pultem. Modlí se i za ty, kteří jí vadí a nebo jí škodí. S modlitbou nešetří ať už jde o kohokoli.

Modlitební babička se drží Písma a nechává se vést Duchem svatým.

…tato babička ví, že si na Pánu Bohu nic nevydupe nějákým hulákáním a nárokováním si Boží pomoci. Ví, že k Bohu musí přistupovat s pokorou a že si musí stále připomínat, že je dobrým a milujícím Otcem, který jí pečlivě naslouchá, má s ní soucit a pomáhá jí.

Modlitební babička hledá nové způsoby, jak se modlit.

…modlí se pravidelně podle modlitebního seznamu, modlí se ale i spontánně. Modlí se „střelné“ modlitby, modlí se žalmy. V průběhu dne vzdává Bohu chválu a díky, přimlouvá se za své nejbližší. Vyznává Bohu své provinění a prosí Boha o odpuštění. Modlí se i v jazycích, když už neví, jak by se dál modlila, nebo když chce Boha prostě chválit a chce od něj načerpat.

Modlitební babička dává vše Bohu do rukou.

…ne že by neměla vlastní touhy a představy o tom, jak by vše mělo být. Ale taková modlitební babička už dávno ví, že úplně nejlepší je, když všechno dopadne podle Božího plánu. Že jeho cesta je nakonec ta úplně nejlepší. A tak Bohu upřímně řekne, jak by si to přála, ale také mu celou záležitost dá do rukou, aby v ní měl on poslední slovo.

Modlitební babička ví, ke komu se modlí a důvěřuje mu.

…je jí jasné, že skrze četbu Bible se dozvídá nebo si připomíná Boží charakter – jaký je ten Bůh, ke kterému se modlí. Čte příběh jiných lidí, kteří mu důvěřovali v tolika situacích podobných té její. A tak mu také důvěřuje s větší lehkostí.

Modlitební babička si připomíná, kdy jí Bůh vyslyšel, děkuje mu za to a chválí ho.

…nezapomíná na modlitby, které Bůh vyslyšel. Někdy si i vede záznam o tom, kdy jí Bůh pomohl a k tomuto seznamu se vrací, aby přijala povzbuzení.

Tolik tedy k takovému archetypu modlitebnice. Není to skvělé? Úžasné? Následováníhodné?

Četli jsme si, že Bible nás vede k upřímné, neodbytné a vytrvalé modlitbě, která je pro nás veskrze prospěšná. Na metafoře modlitební babičky jsme si mohli některé charakteristiky života plného modlitby představit na praktickém příkladu. Jsem přesvědčená, že do takového života nás Pán povolává a že čím je náš modlitební život bohatší, tím hlubší je náš vztah s Bohem.

Moje cesta coby modlitební babičky

Toto kázání bych chtěla uzavřít vlastním svědectvím o tom, jak se můj život odvíjel poté, co jsem se rozhodla stát se „modlitební babičkou“.

Prožívala jsem letos asi nejtěžší životní období vůbec. Jednak jsem truchlila, jednak jsem před sebou měla státní zkoušky.

Pokud bych státní zkoušky neudělala, nemohla bych nastoupit do práce, kam mě předběžně přijali. A já tam potřebovala nastoupit, protože mi končí rodičovská dovolená, což je univerzálně nejhorší období na hledání práce.

Do toho jsme se rozhodli rekonstruovat byt, což časově vyšlo přesně na dva týdny před mými státnicemi.

Tyto všechny starosti způsobily, že jsem nemohla dobře spát a žila jsem v dlouhodobé a velmi intenzivní úzkosti. Bylo to velmi nepříjemné. Ale dva příběhy různých lidí mě povzbudily. Jednak jsem přijala slovo, že když vydržím, najdu novou svobodu. A jednak mě jeden bratr v Kristu povzbudil k tomu, abych uváděla svoji víru v praxi. Protože právě ta těžká období jsou ta, která prověřují, jestli to, co říkáme a vyznáváme třeba v těch krásných chválách, které tu zpíváme, je pravda. A já jsem se rozhodla, že to pravda bude. Četba žalmů mi připomínala, že Bůh je dobrý, že na mě nezapomíná, že se mě zastane a že mě vyvede z tohoto období. V modlitbě jsem se upínala jen k Boží vůli.

Nebylo to ideální, ale i v tom období mi Bůh dal momenty radosti, pomohl mi vidět, na čem opravdu záleží a o co se mám starat. Pomohl mi vidět všechny ty dary, které mi dal a nakonec mi pomohl i udělat státnice.

A já jsem mu nesmírně vděčná, že byl se mnou. Že i když mlčel, byl se mnou. Že když jsem byla hysterická, uklidňoval mě. Že i když jsem se cítila nejslabší v celém svém životě, podepíral mě.

A nejen to – náš Bůh má opravdu smysl pro detail. Když se schylovalo k rekonstrukci, pán, který měl tu práci na starosti s námi měl takový podivný rozhovor o víře a úplně mě tím naštval. Říkala jsem si, zase další člověk, který se naváží do křesťanství. Ale on měl starosti o to, aby mu ta rekonstrukce vyšla, aby mu přijeli dělníci a dobře mu to navazovalo. A tak mu Ota řekl: my se budeme modlit a vy uvidíte, že to všechno půjde dobře. O týden později Otovi pán volal a musel uznat, že na těch modlitbách asi něco bylo.

To je na životě modlitby asi nejhezčí – že člověk může všude kolem sebe a ve všem, co dělá, vidět Boží ruku. Proto i vás chci povzbudit do intenzivního a plnohodnotného života modlitby – staňme se spolu modlitebními babičkami a dědečky a posilněme následující generace skrze své modlitby!

Bohužel se mi psaná verze někam ztratila, pokud bych ji našla, doplním ji sem 🙂